Zavřít ( + - )

Metainformační systém NPÚ

Detail dokumentu

Tisk

Náhled:

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Textový obsah:

Národní památkový ústav Odborné 
a metodické publikace, svazek 94
SYMBOLY MOCI ČI PŘEDMĚTY 
SBĚRATELSKÉHO ZÁJMU?
Metodika třídění a evidence zbraní a zbroje 
ve sbírkách Národního památkového ústavu
Roman Gronský – Vladimír Kočan
Obsah str.
Úvod   .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  . 7
(A) Chladné zbraně   .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  . 18
1 . Dřevcové zbraně  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  . 18
2 . Poboční chladné zbraně dlouhé  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  . 22
3 . Poboční chladné zbraně krátké  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  . 33
4 . Chladné zbraně úderné  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  . 37
5 . Chladné zbraně vrhací a ostatní  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .38
(B) Zbroje, přilby, štíty, čepice, části výstroje .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .39
1 . Gotická zbroj  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .40
2 . Renesanční zbroj  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  . 41
3 . Hlavní součásti koňské zbroje   .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .42
4 . Přilby – chronologický přehled základních typů  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .43
5 . Ochrana trupu, paže, ruky, nohy  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .48
6 . Zbroj koňská  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .48
7 . Štíty   .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .49
8 . Části výstroje  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .49
(C) Mechanické střelné zbraně   .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  . 51
(D) Ruční palné zbraně   .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  . 53
1 . Přehled zámků používaných u předovek   .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  . 53
2 . Přehled závěrů používaných u zadovek   .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .58
3 . Součásti a značení ručních palných zbraní   .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  60
4 . Tvary pažeb ručních palných zbraní  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  . 61
5 . Dlouhé ruční palné zbraně – pušky   .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .62
6 . Krátké ruční palné zbraně – pistole a revolvery  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .67
7 . Příslušenství ručních palných zbraní   .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .70
(E) Těžké palné zbraně – děla .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  . 74
1 . Rozdělení a názvy děl z r . 1550   .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  . 74
2 . Rozdělení a názvy děl od 17 . století   .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  . 74
3 . Děla v Rakousku od r . 1682 do r . 1863   .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  . 77
4 . Děla v Sasku podle reskriptu z r . 1766  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .78
5 . Děla v Prusku v r . 1767  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .78
6 . Děla ve Francii v r . 1732–65  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .80
7 . Francouzské polní dělostřelectvo v období 1816–1871  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .80
(F) Zbraně 20. století   .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .87
(G) Zbraně a zbroje Japonska   .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  . 88
1 . Výběr základních pojmů  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .89
2 . Hlavní části zbroje a její názvy   .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  . 91
(H) Nástroje útrpného práva  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .92
(I) Dokumentace zbraní a militárií, pomůcky  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .94
Slovníček základních výrazů německo-česko-anglicko-francouzský  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .96
Doporučená a použitá literatura  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .99
Národní památkový ústav jako odborná organizace státní památkové péče v České republice vydává tuto publikaci v zájmu 
zajištění jednotného třídění a evidence zbraní, zbroje a militárií. Certifikovaná metodika „Třídění a evidence zbraní a zbroje 
ve sbírkách Národního památkového ústavu“ je určena pracovníkům památkové péče, zejména těm, kteří se s tímto mate-
riálem pravidelně setkávají při provádění základní evidence a inventarizace mobiliárních fondů na státních hradech a zá-
mcích, ale i kastelánům a správcům sbírek. Metodika stanovuje názvosloví i předmětné zařazení zbraní, zbroje a militárií 
a podává tak návod pro třídění a dokumentaci.
Certifikovaná Metodika třídění a evidence zbraní a zbroje ve sbírkách Národního památkového ústavu byla vytvořena 
v rámci výzkumného projektu NAKI DF13P01OVV020 Symboly moci či předměty sběratelského zájmu? Zhodnocení a inter-
pretace sbírkových fondů militarií na Státních hradech a zámcích ve správě Národního památkového ústavu.
Využití předkládaného výsledku výzkumu lze očekávat především v institucích spravujících sbírkové mobiliární fondy mili-
tarií. Měly by mezi ně rozhodně patřit především veškeré muzejní instituce spravující tento typ sbírkových fondů. Metodika 
může pomoci při vytváření interiérových instalací nejen ve státních objektech, ale je využitelná také dalšími soukromými 
institucemi či soukromými sběrateli.
Odborná redakční rada:
Mgr . Petr Czajkowski
PhDr . Vladimír Dolínek
Mgr . Stanislav Hrbatý
Rudolf Protiva
Bc . Milan Stecker
Mgr . Lenka Vaňková, Ph .D
Mgr . Zuzana Vaverková
NPÚ, Brno 2017
Text: Ing . Roman Gronský – Vladimír Kočan (soudní znalci v oboru historických zbraní a zbraní)
Editor: Mgr . Petr Czajkowski
Kresby: Ing . Roman Gronský, Vladimír Kočan, Roman Anderle
Foto: Bc . M . Zavadil, Ing . R . Gronský, P . Rozsíval
Grafická úprava a zpracování: Michal Běťák
ISBN: 978-80-87967-10-2
7ÚVOD
Úvod
Zpracování této metodiky bylo motivováno potřebou jednotného českého názvosloví, protože teprve jasně 
identifikovanou a dokumentovanou zbraň, zbroj nebo militárii je možno správně ohodnotit z hlediska kul-
turně historického i technického . Řada dokumentace se dosud z velké části opírá o zastaralé a dnes již 
překonané názvosloví z konce 19 . a z počátku 20 . stol . Na našem území byly koncem 19 . stol . známy práce 
klasiků nauky o vývoji zbraní v Rakousku a v Německu . Mezi nejvýznamnější z nich je nutno zmínit –  Wendelina 
Boeheima, 1) který v Rakousku inicioval nejen vznik Vojenského muzea (Heeresgeschitliches Museum), ale 
také založení prvního spolku (Verein für historische Waffenkunde) i časopisu (Zeitschrift für historische 
 Waffenkunde) pro studium nauky o zbraních a systemizaci . V r . 1897 publikoval, že věda o zbraních je specia-
lizovanou historickou vědou, která se zabývá technikou výroby, jejich mechanikou i formou a také způsobem 
jejich použití, umělecko-řemeslným zpracováním a jejich výrobci .
Obsáhlá publikace Die Kriegswaffen Augusta Demmina 2) vydaná r . 1891 v  německé Geře obsahuje 
1110 stran textu a 4500 kreseb zbraní a zbroje a 650 kovářských značek výrobců zbraní . Další autoři následně 
prohlubovali poznatky ve více či méně užších specializovaných oblastech týkajících se zbraní, zbroje nebo 
militárií . Od konce 19 . stol . ale postoupilo poznání historie vývoje zbraní notný kus dopředu a v r . 1927 vyšla 
v Praze česká Rukověť sběratelova J. M. Augusty 3) postihující všechny sběratelské obory té doby . V češtině 
tak byla čtenáři předložena mj . i stručná systemizace a vývoj zbraní, jejich výroby a dělení, vč . mečířských 
značek, návod na jejich čištění a konzervaci . Nechybí tam zmínky o významných světových sbírkách a již 
tehdy upozorňuje na falza .
Německý autor Herbert Seitz vydáním publikace o chladných zbraních Blankwaffen – Geschichte und 
Typenetwicklung im europäischen Kulturbereich vom 16. bis. 19. Jahrhundert (Braunschweig 1968) zůstává 
dodnes v mnoha směrech nepřekonán, ale podobně se staly pilířovými díly v oboru nauky o zbraních i pu-
blikace českých autorů . Dílo Eduarda Wagnera, 4) špičkového badatele i kreslíře uznávaného odborníky na 
celém světě se dočkalo mnoha vydání u nás i cizojazyčných překladů podobně jako obsáhlá publikace o ruč-
ních palných zbraních Jaroslava Lugse. 5)
Na ně posléze jak v zahraničí, tak i u nás navazovala řada dalších autorů, kteří se ale většinou úzce speci-
alizovali . Absolvent studia historie kodaňské univerzity Arne Hoff  6) prohloubil v 70 . letech 20 . stol . poznání 
o palných zbraních svými díly o ručních palných i vzduchových zbraních, ale zvlášť je nutno vyzdvihnout dnes 
 1)  Wendelin Boeheim * 17 . 9 . 1832 (Wiener Neustadt) † 1 . 11 . 1909 (Wien) – důstojník rakouské armády, historik, v letech 1859–1865 profesorem 
Tereziánské vojenské akademie, od r . 1878 kurátor císařských sbírek zbraní .
 2)  August Demmin * 1 . 9 . 1817 (Berlin) † 17 . 6 . 1898 (Wiesbaden) – žil od r . 1834 v Paříži a také jeho manželka byla Francouzka, do r . 1872 
obchodníkem, který cestoval po celé Evropě; publikoval francouzsky i německy studie o kamenině a zbraních, od r . 1873 ve Wiesbadenu .
 3)  Jan Maria Augusta * 16 . 8 . 1897 (Praha) † 3 . 10 . 1939 (Praha) – básník, prozaik, dramatik, redaktor časopisů, překladatel z francouzštiny .
 4)  Eduard Wagner * 27 . 5 . 1905 (Praha) † 27 . 1 . 1984 (Praha) – jedinečný odborník VHÚ Praha, který zpracoval dějiny husitství, sbírku chladných 
zbraní, autor řady publikací o chladných zbraních, výzbroji i výstroji za třicetileté války, atd . které si sám ilustroval . 
 5)  Jaroslav Lugs * 17 . 9 . 1901 (Praha) † 6 . 2 . 1980 (Říčany) – odborník VHÚ, který důkladně rozpracoval již v 50 . letech 20 . století historii a poznání 
systémů ručních palných zbraní .
 6) Arne Hoff * 1 . 10 . 1907 (Kodaň) † 16 . 12 . 1997 (Kodaň) – kurátor a pozdější ředitel dánského královského Arzenálu publikoval významné práce 
v 60 . letech 20 . století o ručních palných a o vzduchových zbraních .
Cíl Metodiky
Cílem metodiky je poskytnout vhodný podklad pro efektivní naplňování odborného obsahu evidenční struktury vy-
brané části mobilárního fondu ve správě Národního památkového ústavu se zaměřením na militaria. Dalším cílem před-
kládané metodiky je seznámit širší okruh odborné i laické veřejnosti zajímající se o tuto část památkového fondu a její 
odborné zhodnocení, se základními metodologickými přístupy k odpovídajícímu rozpoznání hodnot zbraní a zbroje.
Popis uplatnění metodiky
Obsahová struktura metodiky je rozdělena na úvod, ve kterém je vysvětlen metodologický přístup, jehož základem je 
snaha o formální a obsahové sjednocení českého názvosloví, neboť pouze u jasně identifikovaného předmětu lze správně 
stanovit jeho hodnotu technickou a kulturně historickou. V textu je kriticky zhodnocena dosavadní literatura, zabývající se 
oblastí militarií a sleduje různé varianty jejich přístupu a pokouší se vymezit základní badatelské kontury disciplíny, jež 
se tímto tématem zabývá. Metodika třídí předměty podle druhů do skupin a podskupin, vycházejících z jejich historického 
vývoje, vzhledu a typu na A) Chladné zbraně, B) Zbroje, přilby, štíty, čepice a části výstroje, C) Mechanické střelné zbraně, 
D) Ruční palné zbraně, E) Těžké palné zbraně, F) Zbraně a zbroje Japonska, G) Nástroje útrpného práva, H) kapitola o po-
stupu dokumentaci militarií a nutných pomůckách, dále pak Slovníček základních výrazů (německo-česko-anglicko-fran-
couzský) a doporučenou a použitou literaturu.
Srovnání novosti postupů
Jedná se o metodický podklad modifikující a precizující dosud spíše všeobecně koncipované nebo naopak utilitárně 
na různé detaily orientované znalosti v oblasti vybrané části mobiliárního fondu zaměřeného na široké spektrum proble-
matiky poznávání zbraní a zbroje. Publikování metodicky zaměřené publikace v dané problematice by pak posléze mělo 
být důležitým impulsem pro hlubší a efektivnější poznání a využití potenciálu, který tento vybraný segment mobiliárního 
fondu nabízí.
8 9ÚVOD ÚVOD
Sbírky jsou značně rozmanité – zahrnují zbroje i jejich součásti, zbraně a militária od gotiky přes renesanci, 
baroko až po romantismus i zbraně významných bojových konfliktů od 16 . po 20 . století . Zahrnují nejen běžné 
vojenské zbraně a militária své doby, ale mnohdy i skvostné exempláře pro lov či reprezentaci . Mezi řadou 
originálních předmětů je i velká řada replik, zejména chladných zbraní zhotovených v období romantismu 
koncem 19 . století, které doplňují nejednu sbírku . Sbírkové soubory vznikaly jak v sídlech nejvýznamnějších 
domácích šlechtických rodů, tak i v prostředí střední a nižší šlechty . Zbraně byly vždy předměty k prosazování 
své moci a samy o sobě byly také jejím symbolem . Jejich historická nebo umělecko-řemeslná hodnota je sice 
kolísavá, ale v každé sbírce se nacházejí často velmi kvalitní a někdy také zvlášť výjimečné kusy .
Cílem této metodiky je především sjednocení odborného názvosloví jednotlivých předmětů a jejich částí 
z rozsáhlého počtu druhů zbraní a militárií podle nejnovějších poznatků a to jak evropské, tak i orientální 
provenience . Evidence sbírkových předmětů vyžaduje jednotný zápis, přesné pojmové označení a formu 
zpracování, protože jen tak je možno je správně identifikovat a dokumentovat . Dosud platný heslář z r . 2004 
vychází z hesláře zpracovaného podle hesláře z r . 1976, který vycházel ještě ze starších a dnes již nevyhovu-
jících podkladů . Zde předkládaná metodika je výsledkem práce skupiny řešitelů Národního památkového 
ústavu vedenou Ing . R . Gronským pod č . DF13P01OVV020 .
Metodika třídí předměty — zbraně, zbroj, nástroje útrpného práva a ostatní militaria, která zahrnují uni-
formy, řády a vyznamenání, a kromě dalších trojrozměrných předmětů (prapory, předměty zhotovované vo-
jáky ve chvílích volna) i dokumenty dané doby v písemné, fotografické nebo filmové podobě, které se týkají 
širokého spektra vojenství i policie. Pro účely této metodiky prostudovali autoři této publikace předměty 
v expozicích a depozitářích následujících objektů na území ČR: hrady a zámky Bítov, Bruntál, Březnice, Bou-
zov, Bučovice, Buchlov, Český Krumlov, Děčín, Frýdlant, Hluboká, Hradec nad Moravicí, Hrubý Rohozec, Ka-
čina, Konopiště, Kozel, Kynžvart, Lednice, Lysice, Milotice, Mnichovo Hradiště, Náměšť na Hané, Nové Hrady, 
Opočno, Pernštejn, Rájec, Rožmberk, Slavkov, Sychrov, Šternberk, Tovačov, Valtice, Velké Losiny, Vranov, 
Žleby; navštívili řadu muzeí v ČR — Bělá pod Bezdězem, Brno, Bučovice, Hradec Králové, Chlum, Olomouc, 
Ostrava, Pardubice, Praha, Přerov a Vyškov . Kromě toho autoři této publikace navštívili v zahraničí hrady 
a zámky Ambras, Bojnice, Callenberg, Coburg, Červený Kameň, Forchtenstein, Orava a Tratzberg, pevnost Kö-
nigstein; muzea v řadě následujících měst: Benátky (Palazzo Duccale), Bern (Schweizer Schützenmuseum), 
Drážďany (Zwinger), Fort Benning (National Infantry Museum), Hannover (Luftfahrtmuseum Laatzen, Lande-
smuseum), Koblenz (Wehrtechnische Studiensammlung), Lille (Musee des Cannoniers  Sedentaires de Lille), 
Londýn (Wallace Collection, Tower, British Imperial War Museum, V&A Museum, Science Museum), Mnichov 
(Deutsches Jagdmuseum), Munster (Deutsches Panzermuseum), New York (Metropolitan Museum, Intrepid 
Museum), Paříž (Musée de l’Armeé, Musée de la chasse), Pula (Hafenkastell), Solothurn (Zeughaus), Stra-
sbourg (Musée historique), Suhl (Waffenmuseum), Štýrský Hradec (Landeszeughaus Graz), Vídeň (Heeres-
geschichtliches Museum, Hofjagd- und Rüstkammer), Zagreb (Muzej grada Zagreba) .
Jak je zřejmé z návštěv uvedených objektů i ze studia v současné době velmi bohaté literatury a webových 
stránek na internetu, jsou většinou prezentovány zbraně, zbroje a jejich součástí, nástroje útrpného práva 
a další militária až na malé výjimky jako předměty od středověku po 20 . století . Vybrané starší předměty 
jsou většinou vystavovány ve specializovaných archeologických expozicích, které jsou součástí muzejních 
expozic . Výjimku zde tvoří pouze orientální předměty a zbraně vč . Japonska, které jsou ve velmi dobrém stavu 
a jsou tak součástí většiny zámeckých a hradních expozic . 
Ve 14 .–16 . století se Evropa zmítala v řadě válečných konfliktů, který postihl v podstatě všechna teh-
dejší evropská území od Pyrenejského poloostrova (boj proti Maurům ve Španělsku), přes stoletou válku 
Francie s Anglií, italské republiky s papežskými državami, boje husitů za náboženskou svobodu v české 
kotlině, skotské války a válku Růží v Anglii, ale i další bojové střety na území Švýcarska a boje proti Turkům 
v Uhrách . S těmito střety probíhal nejen vývoj zbraní a státního uspořádání, ale zejména armád, jejichž 
úkolem bylo zejména zajišťovat hranice nově získaného území . Ve středověku byla veškerá půda držena 
již nežijící české autory – Ctirada Beneše, 7) pracovníka Muzea v Pardubicích a pražskou historičku Ludiši 
Letošníkovou s manželem Miroslavem Michálkem . 8)
V poslední době publikují v užším záběru, nejen stále aktivní nestor bádání v oboru ručních palných 
zbraní Vladimír Dolínek, ale také představitelé mladší generace Leonid Křížek, Petr Moudrý, Jan Šach nebo 
Jan Tetřev, ale většina jejich publikací je specificky zaměřena a týká se jen určitého výběru .
Tato metodika má tak velmi široký záběr a kapitoly jsou hlouběji rozpracovány z toho důvodu, že v české 
nebo v nejblíže dostupné evropské literatuře neexistuje podrobnější systemizace . Každý, kdo se zabývá 
identifikací a dokumentací hodnot zbraní, zbroje a militárií, musí nutně vycházet zejména z dostupné lite-
ratury, které je v poslední době vydáváno v angličtině, němčině, francouzštině, španělštině, ale i v polštině 
a v ruštině větší množství . Pokud se nejedná o specifickou českou odbornou literaturu, je nutno vycházet 
originálních vydání . Pokud existuje český překlad nalézá se v něm bohužel řada chyb, protože jejich pře-
kladatelé nemají k dispozici publikaci se správnou terminologií . V češtině také doznaly české ekvivalenty 
donedávna přejímaných německých výrazů řady změn . V poslední době díky rozvoji elektronických médií 
velmi pomáhá internet, kde je řada odkazů na tuto problematiku a je nutno opět disponovat minimálně zna-
lostmi angličtiny a němčiny a příp . i francouzštiny a španělštiny . Systematické sledování bohatě ilustracemi 
i texty vybavenými katalogy aukčních firem zejména z Německa, Itálie, Francie, Británie a USA v tištěné nebo 
v elektronické formě je také vhodnou orientační pomůckou .
Samostatná vědecká disciplína věnující se historii a nauce zbraní v podstatě u nás neexistuje a řada his-
toriků se jí věnuje nejen z důvodu pracovní nutnosti, ale mnohdy navíc jako svému koníčku, a nebo v užším 
tematickém zaměření . Již v r . 1919 byl sice u nás založen Památník odboje, po r . 1929 přejmenovaný na 
 Památník osvobození a po 2 . světové válce na Vojenský historický ústav (VHÚ) . Ten je ale zaměřen zejména 
na sledování tradic naší armády a historii prvního, druhého a od r . 2003 i třetího odboje a nyní . Nejen pra-
covníci tohoto ústavu, ale i kurátoři sbírek řady našich objektů jsou nesmírně přetěžováni množstvím a roz-
sahem sbírkových předmětů, které musí spravovat a jen velmi obtížně se mohou úzce specializovat . Je nutno 
proto konstatovat, že řada soudních znalců v České republice, kteří se věnují v užším záběru identifikaci, 
odhadům, ale i cenám historických zbraní a militárií má velmi hluboké a široké znalosti . Souvisí to nejen 
s jejich dlouholetým zájmem o tuto problematiku, osobním studiem sbírek zbraní u nás i v celém světě, ale 
i skutečností, že zbraně posuzují v hlubším a širším historickém kontextu . Velmi pomáhá neustálé sledování 
nejnověji publikovaných prací současných evropských odborníků a i ve věku internetu doplňování knihoven 
cizojazyčnou literaturou . Důležitá je také vzájemná komunikace, příp . konzultace se zahraničními odborníky, 
a to i na úrovni ICOM (International Council of Museums) .
Zbraně sehrály a i v dnešní době stále mají velmi významnou úlohu v historii vývoje lidstva a právě proto 
se staly jedním z nejvýznamnějších předmětů muzejního i soukromého sběratelství . Sbírkové fondy zbraní 
a militárií v mobiliárních fondech hradů a zámků v naší republice jsou svým způsobem v evropském kontextu 
výjimečné . Rozsáhlé rodové sbírky zbraní na našem území byly sice ochuzeny o četné předměty na sklonku 
třicetileté války, ale nebyly naštěstí z valné většiny postiženy rozkradením v závěru 2 . světové války . Také 
rozprodeje jejich částí v počátcích československé republiky ve 20 . letech 20 . století byly spíše výjimečné . 
K ojedinělým ztrátám sice došlo i v 60 .–90 . letech, ale naštěstí se nedotkly nejvýznamnějších předmětů . 
 7) Ctirad Beneš * 18 . 7 . 1927 † 6 . 3 . 2007 – pracovník Muzea v Pardubicích, který zejména systematizoval názvosloví chladných zbraní evropské 
i orientální provenience
 8) Ludiše Letošníková * 9 . 3 . 1925 (Praha) † 30 . 8 . 2004 (Praha) pražská historička, která s manželem Miroslavem Michálkem (v 70 . letech nesměl 
publikovat) publikovala jak řadu odborných prací o loveckých palných zbraních, ale i knihy pro širší veřejnost .
10 11ÚVOD ÚVOD
zdokonalovala ochranná plátová zbroj, která nahradila zbroj kroužkovou, vznikaly meče, které bylo možno 
uchopit oběma rukama – 1 1 ruční i dvouruční, které umožňovaly dát seku větší razanci . Hlava bojovníka 
byla odpradávna chráněna přilbou, jež prošla více než tisíciletým vývojem . Přilby jsou v řadě sbírek za-
stoupeny jak samostatně, tak i jako součásti ochranných zbrojí . Hojné jsou zejména moriony a burgonety 
z konce 16 . století, jezdecké přilby (pappenheimky) z poloviny 17 . století, ale i vojenské čepice z 18 . století 
a přilby od 19 . do 20 . století .
V důsledku používání palných zbraní, které byly schopny překonat i zbroj, musel železný rytíř plátovou 
zbroj odložit a ponechal si jen přední zesílený plech – kyrys . Ruka již nebyla chráněna železnou rukavicí a tak 
došlo k vývoji ochranných prvků záštity – koše u chladných pobočních zbraní . Objevily se záštitné oblouky, 
boční i spodní úponky různým způsobem propojované s přímou nebo prohnutou křížovou záštitou . Zejména 
v pol . 16 . stol .se tak vyvinul i kord jako soubojová zbraň . Jeho civilní podoba – rapír došel k velkému rozšíření 
v období renesance, kdy kromě mohutného rozkvětu mečířských dílen ve Španělsku, Itálii a Německu vznikly 
jednotlivé šermířské školy . Mečíři vypracovali řadu typů průřezů čepelí, aby dosáhli dokonalejší pružnosti 
a účinnosti zbraně . Postupem času ale kordy ztratily svou bojovou funkci a změnily se v kostýmní součást 
nejen u šlechtického oděvu, ale i jako doplněk důstojnické uniformy a v 19 .–20 . stol . i u úřednické uniformy .
Meče s čepelemi, které měly oboustranné ostří a typický železný koš ze záštitnými oblouky zesílenými 
kuličkami používala jízda ještě v 2 . polovině 17 . stol ., podobně jako ve sbírkách hojně zastoupené benátské 
schiavony s typickým košem kovaným z plochých železných pásků, které u pozdějších variant tvoří v horní 
části prosekávané jedno-, dvou- nebo třířádkové „žebříčky“ (viz obr. 1, str. 13) . Těžká jízda má v 18 . stol . již 
také meče nejprve s oboustranným, ale pak již s jednostranným ostřím s jednodušší záštitou (železnou nebo 
mosaznou) – tzv . palaše, které lépe vyhovovaly změněné taktice jízdních útoků a ještě v r . 1866 je používaly 
obě bojující strany v prusko-rakouské válce .
Popravčí meče nebyly nikdy zbraněmi, ale nástroji . Protože tvarově vycházejí z klasických mečů nelze je 
opomenout, podobně jako další nástroje útrpného práva .
Nejznámější chladnou zbraní je vzhledem ke svému zastoupení ve státních i v soukromých sbírkách šavle, 
která do Evropy přišla v souvislosti s tureckým vpádem v 16 . stol . Oproti meči nebo kordu je šavle typická 
svou zahnutou čepelí, která způsobovala větší řezné rány při seku . V Evropě ji proto přijaly jednotky lehké 
jízdy, kterým lépe vyhovovala svou nižší hmotností a lepší účinností . Šavle nezůstala jen zbraní jezdectva, 
ale od pol . 18 . stol . je již poboční zbraní důstojníků a poddůstojníků . Kromě známých typů husarských šavlí 
se širokou čepelí používaných zejména v 18 .–19 . stol ., jsou známy i nádherně zdobené „darovací“ exem-
pláře . Od 18 . do 20 . stol . vznikla nespočetná řada variant pěchotních i jezdeckých šavlí, které přetrvaly až do 
současnosti jako součást výzbroje ceremoniálních jednotek i když jejich poslední nasazení v boji můžeme 
zaznamenat u polských a sovětských jednotek ještě za 2 . světové války .
Dalším reziduem, který stále zůstává i dnes ve výzbroji armádních složek je nejen zbraň jednotlivce speci-
álních jednotek – útočný nůž nebo u každého vojáka bodák (bajonet), ale také námořní a letecké důstojnické 
dýky (nesprávně označované jako kordíky nebo mečíky), které zůstaly doplňkem uniformy anebo lovecké nože 
a tesáky různých typů používaných myslivci .
Hod kamenem a nebo později prakem byly v počátcích lidské civilizace prvními možnostmi jak zasáhnout 
vzdálenější cíl . Velkým pokrokem, a to zejména umožnění většího dostřelu byly luky patřící k nejstarším 
loveckým nástrojům člověka, jejichž existence je známa již ze starší doby kamenné . O tom svědčí hojné 
nálezy kamenných (pazourkových) hrotů šípů, ale i mnohá vyobrazení lukostřelců na jeskynních malbách 
v Evropě i v Africe . Zatímco ve střední Evropě se k výrobě luků používal tis nebo jasan, v Japonsku bambus, 
v řadě jiných zemí se používala rohovina (v Tibetu z buvolích rohů, ve starém Řecku rohy z divokých kozlů) . 
Tětivy byly vyráběny ze zvířecích šlach a střev, žíní nebo z rostlinných vláken (lýko), později ze lnu a konopí . 
Výrobě šípů byly věnována velká pozornost, protože na jejich kvalitě závisel úspěch lovu . Existuje nepřeberné 
množství délek, váhy, typů hrotů i stabilizačních křidélek šípu .
králem, který ale přenechal svým vazalům (leníkům) tj . nejvýznamnějším příslušníkům šlechty část půdy 
za to, že mu mimo jiné dodávali stanovený počet mužů k obraně království . Ti dále propůjčovali část půdy 
nájemcům — jednotlivým rytířům, a kromě jejího obhospodařování svými nevolníky museli dodávat odpo-
vídající množství ozbrojenců . Sedláci a sloužící rytířů tvořili pěchotu, jejich výzbroj (kopí, luk a příp . kuše) 
a výstroj (prošívaný kabátec, kroužková zbroj, štít a přilba) . Mužští příbuzní rytíře tvořili jízdní jednotky . 
Kromě koně a jeho výstroje měli osobní výzbroj i výstroj — meč, kopí, štít, kroužkovou i plátovou zbroj . 
Veškerá výstroj a výzbroj byla přitom pořizována svými uživateli a nositeli na vlastní náklady . Tento systém 
fungoval v podstatě v celé Evropě v souvislosti s převažujícím agrárním hospodářství . V případě nouze tak 
mohl král povolat do zbraně všechny bojeschopné muže — v českých zemích tzv . zemskou hotovost — při níž 
museli být muži vyzbrojeni podle své majetnosti . Délka služby byla omezena na 40 dnů, protože rolníci se 
museli vrátit k obhospodařování polí . To často komplikovalo udržení vojska, navíc řada rytířů zůstala doma 
a upřednostňovala placení rytířské daně, jež ale zase králi dodala další finanční prostředky k případnému 
naverbování placeného vojska .
Bohatá italská města jako Florencie, Janov a Benátky, ale i např . Gent a Bruggy ve Flandrech budovala 
další typ vojska — městskou milici . Ta byla regulérní armádou, která dohlížela i na pořádek ve městech a tvo-
řila také posádku hradů chránících hranice i důležité obchodní stezky a přístavy . Tento typ armády měl 
kvalitní výcvik a byl v podstatě na stejné úrovni jako profesionální žoldnéřská armáda . Jestliže již koncem 
13 . století utvořily tři švýcarské kantony ligu proti Habsburkům a v 1 . pol . 14 . stol . měli tak Švýcaři národní pěší 
armádu, která opakovaně porazila rytíře Říše římské, stali se tak předobrazem elitních jednotek, které poté 
začali pronajímat i jiným zemím a staly se vzorem ostatním armádním pěchotám až do 16 . století . Podobný 
obdiv zaslouží rovněž angličtí lučištníci známí již od 13 . století, zejména pak z bitev u Kresčaku r . 1346 nebo 
u Poitiers r . 1356 . Za pozornost stojí vítězství flanderské městské milice u Courtrai v r . 1302 pomocí dřevco-
vých zbraní, úspěchy husitské armády na našem území na počátku 15 . století, kdy byla schopna čelit jakékoliv 
číselně početnější či lépe vyzbrojené rytířské armádě . Tyto momenty, stejně jako španělská reconquista 
v letech 1481–91, budování královského dělostřelectva v polovině 15 . století ve Francii, Maxmiliánova or-
ganizace žoldnéřské armády lancknechtů na přelomu 15 .–16 . století nebo boje s Turky v letech 1520–1566, 
podněcovaly nejen vývoj zbraní a ochranných prostředků proti nim . Měly také výrazný vliv na armádní tak-
tiku, utváření jednotlivých států a národů a v neposlední řadě na zájem o uchovávání zbraní z předcháze-
jících konfliktů v šlechtických sídlech, městských zbrojnicích a arzenálech . Předměty prezentované v této 
metodice na fotografiích vycházejí z fotografické databáze, kterou měli autoři k dispozici v rámci předmětů 
vystavovaných na veřejnosti přístupných objektech . Bylo také přihlédnuto ke skutečnosti, že zbraně a další 
předměty z 19 .–20 . století jsou vystavovány na příležitostných tematických výstavách nebo jsou ve sbírkách 
specializovaných muzeí — zejména ve Vojenském historickém muzeu . Tato metodická příručka nemá za úkol 
být vyčerpávající encyklopedií zbraní, zbroje, nástrojů útrpného práva a militarií . S využitím prezentace nej-
novějších poznatků ale poskytne uživatelům dobrou orientaci v celé šíři této oblasti .
Chladné zbraně jsou nejstaršími zbraněmi vůbec . Počínaje pěstním klínem lovce mamutů, přes primi-
tivní nože a oštěpy s pazourkovými hroty pokračoval vývoj přes dřevěné palice ke kamenným sekerám na 
dřevěné násadě . Po objevení možnosti zpracování kovů dostal rozvoj zbraní novou dimenzi . Nejznámější 
chladnou zbraní se tak stal kromě nože a dýky bezesporu meč, k jehož rozvoji došlo v 7 . stol . n . l . a jehož 
forma předznamenala vývoj této zbraně až do středověku . Bronzový vikingský meč s čepelí s oboustranným 
ostřím se v 8 .–10 . století rozšířil do celé Evropy, ale k rozvoji výroby mečů došlo již po objevení možnosti 
výroby čepelí ze železa . Oštěpy se železnými hroty daly vzniknout rozsáhlému a široce rozvětveného sou-
boru dřevcových zbraní s různými typy hrotů i kombinací hrotů se sekerami, háky atd . V období raného 
středověku se stal meč výsadou feudála, poddaný nesměl tuto zbraň nosit, a vzhledem k jeho ceně si jej 
ani nemohl pořídit . Křížové výpravy přinesly rozmach zbrojířství a slávu této hlavní zbraně rytíře . V tomto 
období čepel meče zeštíhlela a příčná záštita vytvořila s rukojetí obraz kříže . Protože se ve stejné době také 
13ÚVOD12 ÚVOD
V Evropě se již od 10 . století rozšířilo použití účinnější kuše, jejichž krátké šipky s kovanými hroty dosa-
hovaly značné průraznosti . I když byla kuše používána již v antice a pravděpodobně vznikla jako zmenšenina 
velkých metacích dobývacích strojů, dosáhla výrazného rozšíření v českých zemích v polovině 14 . století . 
Nevýhodou oproti luku byla jak vyšší váha, tak i podstatně pomalejší střelba . Lukostřelec mohl vystřelit 
i 10 šípů za minutu, kdežto střelec z kuše max . 2 šípy za minutu . Oproti luku ale bylo možno zejména při lovu 
střílet z jakékoliv polohy a čekat v úkrytu za stromy na zvěř . Lučiště upevněné k masivní dřevěné a později 
bohatě zdobně orytou kostí obložené pažbě (soše) bylo vyráběno nejprve ze dřeva, později z různých kom-
pozitních vrstev (dřevo, šlachy, rohovina) a koncem 16 . století již z oceli . U výkonnějších kuší již k napnutí 
lučiště nestačila jen svalová síla střelce, ale od jednoduchých napínacích háků a pák dospěl vývoj k mecha-
nickým heverům . Z kuší byly následně odvozeny balestry metající kovové nebo hliněné sférické střely nebo 
kamínky, které zajišťovaly díky rozptylu po výstřelu větší jistotu zásahu, které vlastně znamenaly návrat ke 
zmenšeným „metacím strojům“ . Tyto mechanické střelné zbraně mizí z výzbroje lovce i armád v 2 . polovině 
17 . století, kdy jsou již nahrazeny modernějšími střelnými zbraněmi . V období romantismu v 19 . století se ale 
ještě objevuje velké množství kuší jako dekorační předměty v loveckých salóncích, jejichž těžké a robustní 
sochy jsou bohatě zdobeny kostí, slonovinou i perletí . (Viz obr. 2)
Nicméně palné zbraně jsou neodmyslitelně spojeny s vynálezem černého střelného prachu . Tento vynález 
pochází z Číny, i když někteří historici považují za místo jeho vzniku Indii . Období vzniku prvních palných 
zbraní není známé, avšak počátkem 14 . století se již primitivní palné zbraně v Číně a následně i v Evropě 
používaly zcela běžně . Prvními palnými zbraněmi byla děla (kanóny) velmi jednoduché konstrukce, která 
měla hlaveň tvořenou krátkou tlustostěnnou rourou na jednom konci uzavřenou, s horním malým otvorem 
vyvrtaným do komory (zátravkou), kterým bylo možno zapálit náplň střelného prachu uvnitř . Menší hlavně 
byly opatřeny dřevěnými držadly a byly tak nejstaršími ručními palnými zbraněmi, které jsou zmiňovány 
okolo roku 1350 . Jejich projektily měly průměr menší než 25 mm . Dřevěné držadlo se později vyvinulo v pri-
mitivní pažbu, která umožňovala přiložit takovou zbraň k rameni a zároveň tak zamířit . Tyto zbraně byly velmi 
těžké a bylo nutno je mít podepřené a časem začali střelci používat opěrnou vidlici (furketu) . Doutnákový 
zapalovací systém zlepšil možnost kontrolovaného výstřelu, který ale nebyl moc spolehlivý, byl náchylný na 
povětrnostní podmínky a navíc byl nemotorný . Bez ohledu na tyto nedostatky vydržela doutnáková puška 
v běžném používání v Asii až do 19 . století . Ale za to vděčila především své jednoduchosti a možností výroby 
i těmi nejprimitivnějšími prostředky .
Zapalování ohně pomocí křesání kamene o ocílku bylo sice mnoho let zcela běžné a tak se dalo čekat, 
že tento úkon bude zmechanizován a použit i u palných zbraní . Koncem 15 . století tak vznikl první úspěšný 
mechanismus pro jiskrový zápal třením pyritu o zdrsněné kolečko . Nejstarší kolečkový zámek je dochován 
v italských Benátkách na kombinované zbrani – kuši datované r . 1510 . Základní součástí zámku bylo kolečko, 
jehož obvod byl zdrsněn a otočení kolečka zabezpečovala pružina po stisknutí spouště . Ke kolečku se před 
výstřelem přiklopil kohout, v jehož čelistech byl upevněn kousek pyritu, jenž fungoval jako křesací kámen . 
Po stisku spouště se kolečko pootočilo a o zdrsněný obvod kolečka a vykřesaná jiskra zažehla střelný prach 
na pánvičce a odtud i náplň prachu v nábojové komoře . Náčrt takového mechanismu je nejen součástí pře-
hledu vynálezů Leonarda da Vinci známého pod názvem Codice Atlantico, vydaného po roce 1500, ale je 
zajímavé, že v řadě kreseb různých mechanických vynálezů v německém manuskriptu Martina Löffelholze 9) 
datovaného r . 1505, který bohužel zmizel za 2 . světové války z berlínské státní knihovny, je zapalovadlo 
s kolečkovým zámkem . Zbraň s kolečkovým zámkem bylo již možno mít nabitou, připravenou ke střelbě 
a uloženou v pouzdře u sedla jezdce na koni . To nebylo u doutnákových zbraní možné, a proto až u zbraní 
 9) Codex german. quart odvolání na tuto skutečnost je zmiňováno v publikaci Graeme Rimera „Wheellock Firearms of the Royal Armouries na str . 5 . 
Royal Armouries Museum 2001
Obr. 1 Schiavony s jednořádkovým košem, Benátky, Itálie, konec 17. stol. – zámek Lysice
Obr. 2 Balestra (s chybějící tětivou), Itálie 18. stol.  
a kuše, Německo, konec 16. stol. –  zámek Lysice
14 15ÚVOD ÚVOD
Za primární erudici přitom autoři pokládají osvojení si v současnosti již terminologicky pregnantně vymeze-
ném názvosloví .
Zaměření a obsahové vymezení metodiky je dáno přijatým a sachváleným projektem NAKI DF13P01OVV020 
Symboly moci či předměty sběratelského zájmu? Zhodnocení a interpretace sbírkových fondů mili tarií na 
Státních hradech a zámcích ve správě Národního památkového ústavu . 
Nedílnou součástí budou navazující metodiky řešící základní a preventivní péči a definující zásady správ-
ného uložení .
s kolečkovým zámkem mluvíme jako o předchůdcích dnešních krátkých palných zbraní . Kolečkový zámek byl 
výrobně velmi nákladný, proto nemohl zcela nahradit zbraňový systém u celé armády, a tak byl dlouho vyhra-
zen pouze šlechticům – důstojníkům, kteří si jej mohli dovolit . Tento vývoj zaznamenal také kombinované 
zámky . Je tak možno se setkat se zámky, kde je kombinace kolečkového a doutnákového, příp . křesadlového 
s doutnákovým zámkem na jedné zámové desce . (Viz obr. 3) 
Zbraně s kolečkovým zámkem byly vyráběny řadou puškařů v celé Evropě, ale během dalších staletí 
vývoje ručních zbraní došlo k obrovskému pokroku od doutnákového systému přes kolečkový, křesadlový 
a perkusní až k dnešním zbraním . (Viz obr. 5–8, str. 16)
Velkým pokrokem byl vynález křesadlového zámku jak španělského i dalších variant ale zejména francouz-
ského typu. Tento zámek byl svou konstrukcí mnohem jednoduší než kolečkový a byl velmi spolehlivý . Tyto 
zámky byly posléze dále rozvíjeny a francouzský zámek se stal standardním vybavením většiny evropských 
pušek i pistolí až do doby, kdy byl na začátku 19 . století vynalezen perkusní zámek, který již neměl křesací 
kámen . Vnitřní mechanizmus perkusního zámku zůstal nezměněn, ale po výměně bicího kohoutu a odstraně-
ním ocílky i s pánvičkou byl u komory hlavně osazen blok pistonu pro umístění perkusní zápalky (kapsle) . Per-
kusní zápalku tvořil kalíšek, na jehož dně byla třaskavá směs . Tento kalíšek se umístil na komínek ( piston), 
který byl spojen zátravkou (otvorem) s nábojovou komorou . Úderem bicího kohoutu na zápalku došlo k ex-
plozi třaskavé směsi a výšlehem přes zátravku se vznítil prach v nábojové komoře hlavně, čímž se podstatně 
zvýšila spolehlivost zážehu střelného prachu . Ke zkrácení doby nabíjení stále nedocházelo, protože až na 
výjimky se tehdy stále všechny palné zbraně nabíjely zepředu . Než střelec jakoukoliv  předovku nabil, musel 
mít také k dispozici celou řadu pomůcek – formy a kleště na lití olověných střel, dřevěný nebo později železný 
nabiják, nádobu na střelný prach – prachovnici, které existují ve stovkách modifikací z různých materiálů, 
u doutnákových zbraní suchý doutnák a křesadlo k jeho zapálení, u křesadlových zbraní náhradní křesací 
kameny z pazourku, u perkusních zbraní pak perkusní zápalky, které od poloviny 19 . století mohl mít nejen 
v originálních krabičkách od výrobce, ale zejména při lovu – v kapesních zásobníčcích na perkusní zápalky 
vyráběných specializovanými výrobci v mnoha variantách a tvarech s různými systémy posuvu (od gravitač-
ních až po ty, které byly vybaveny tlačnými pružinami) .
Novou éru předznamenaly až vícekomorové zbraně s jednou hlavní, revolvery . První zbraně tohoto typu 
se sice objevily již na počátku 17 . století, ale měly ještě kolečkové nebo křesadlové zámky a vícekomorový 
válec se otáčel do osy hlavně ručně . Opravdový zlom přinesl až perkusní systém, který byl velmi vyspělý 
a oproti křesadlovému spolehlivý i když jej armády začaly využívat relativně pozdě, a to někdy okolo po-
loviny 19 . století . Jako poslední začaly v roce 1842 tohoto systému využívat britská a americká armáda . 
Vzhledem k tomuto pozdnímu uvedení do výzbroje armád se perkusní zbraně s nabíjením ústím hlavně 
nepoužívaly dlouhou dobu, protože již o dvacet let později je nahradily v současnosti dobře známé zbraně 
pro jednotný náboj s kovovou nábojnicí . Zde vývoj od kolíčkového náboje (systém Lefaucheux, viz obr. 4) 
přes okrajový zápal ke středovému umožnil použití pušek a zbraní nabíjených zezadu a ty se v podstatě 
používají dodnes .
Takto obsahují sbírkové fondy zbraní a militárií i palné zbraně konce 19 . a následného 20 . století moder-
nějších nabíjecích systémů (zadovky), které byly v minulosti často znehodnocovány podle tehdy platných 
zákonů . Často ale byly znehodnoceny i zbraně, u kterých to tehdejší právní úprava nevyžadovala . Tato me-
todika je výsledkem dlouholetého bádání a vývoje a měla by být pomůckou kurátorům sbírek, pracovníkům 
památkových ústavů, archivů, muzeí, kastelánům hradů a zámků, ale i širokému okruhu sběratelů a zájemců 
o zbraně, zbroj a militária .
Metodika třídění a evidence zbraní a zbroje ve sbírkách Národního památkového ústavu namůže svým 
rozsahem a zaměřením aspirovat na zastřešení komplikovanou vnitřní stratifikací předmětně, technologicky, 
řemeslně a umělecky rozsáhlého oboru .  Cílem bylo vytvoření stručné a přehledné příručky umožňující zá-
kladní orientaci pracovníkům, jež se zabývají ochranou a správou sbírkových fondů v oblasti zbraní a zbrojí . 
Obr. 4 Revolver – pepřenka Lefaucheux 
s náboji ráže 7 mm, Belgie, okolo r. 1870 – 
soukromá sbírka
Obr. 3 Suhl,  Německo,  
2. pol. 17. stol. – zámek Lysice
16 17ÚVOD ÚVOD
Obr. 9 Revolverová puška 
se skrytým kohoutem, 
Adams/Francotte Liege, 
okolo r. 1850 –  zámek Lysice
Obr. 10 Puška zadovka – závěr jehlovky, karabina Dreyse vz. 1857 – zámek Kynžvart
Obr. 5 Kolečkový zámek pistole, 
Suhl, Německo, 2. pol. 17. stol. – 
zámek Lysice
Obr. 6 Křesadlový zámek 
skandinávského typu, značený 
NRS – Švédsko, 17./18. stol. – 
zámek Kynžvart
Obr. 7 Křesadlový zámek 
španělského typu, Rakousko, 
pol. 18. stol. – zámek Lysice
Obr. 8 Křesadlový zámek 
francouzského typu, 
Čechy, pol. 18. stol. – zámek Lysice
18 19CHLADNÉ ZBRANĚ CHLADNÉ ZBRANĚ
e) Sudlice ušatá má mnoho společného s korsekou, ale tato její česká varianta má kratší plochý hrot 
s oboustranným ostřím a dva oboustranné ploché kratší výběžky u základny .
f) Sudlice italská má již delší hrot, boční hák a boční výběžek nebo sekerovitou boční čepel .
g) Partyzána má hrot větší délky s oboustranným ostřím, trojúhelníkového širšího tvaru s krátkými vý-
běžky (většinou měsíčkovitého tvaru) dopředu zahnutými umístěnými u základny .
h) Sponton je velmi často zaměňován s partyzánou, ale hrot je krátký s oboustranným ostřím, trojúhelní-
kového nebo jazykovitého širšího tvaru a má také krátké dopředu zahnuté nebo i rovné výběžky umís-
těné u základny .
i) Halapartna již název pocházející ze složeniny německých slov „Halm“ (tyč) a „Barte“ (sekera) naznačuje 
její podobu . V základní podobě má těžší hrot různé délky s integrovanou boční čepelí listu sekery – tyto typy 
jsou vzhledem ke švýcarskému původu nazývány švýcarská halapartna (švýcarská sudlice, helebarda). Od 
konce 15 . stol . s protilehlým hákem . Prošla několikasetletým vývojem, takže její mladší varianty mají různé 
tvary hrotu, háku i listu sekery, který bývá i prořezáván a zdoben a pata tuleje je zdobena střapcem .
j) Berdycha je typem ruské sekery z 16 .–17 . století, která se vyznačuje mohutnou hlavicí s ostřím tvaru 
půlměsíce, která má spodní konec jištěn na násadě; jedná se ale o chladnou zbraň údernou, která se 
vyvinula z běžné sekery, jež byla také základem halapartny .
(A) Chladné zbraně
1. Dřevcové zbraně
nazývané též zbraněmi na dlouhé násadě nebo zbraněmi na ratišti zahrnují velké množství typů, které bylo 
možno použít nejen k bodu, ale také velmi často i k seku i k úderu . Mnohdy mají variantu pěchotní nebo 
jezdeckou (s kratší násadou) .
a) Kopí je jednou z nejstarších zbraní lidstva, původně jen dřevěná tyč se zaostřeným hrotem, později 
s hrotem kostěným, kamenným (pazourek); ve sbírkách nejčastěji s kovovými hroty – bronz (antické 
Řecko, Řím), železo/ocel; hrot může být různého tvaru i délky ale vždy integrovaný na tulejce obepínající 
násadu – kopí mohou být pro vojenské nebo lovecké účely:
• kopí házecí římských legionářů pilum má malý hrot na dlouhé tuleji
•  kopí s výrazně zesílenou násadou a s vysoustruženou drážkou k úchopu turnajový dřevec, kdy je 
místo úchopu mnohdy chráněno kovovým štítkem kruhového tvaru; s hroty různého typu (korunkové, 
vícehroté,…) protože při turnaji šlo o vyhození protivníka ze sedla
• lovecké kopí s  rovnou přídavnou příčkou (zamezující proniknutí hrotu příliš hluboko do rány) 
např . tzv . kančí péro
• dlouhé kopí používané od 17 . do 20 . stol . – píka
a) obranné – pěchotní píka (pikenýři za 30tileté války)
b) útočné pro lehké jezdectvo východní Evropy a středního Východu (kozáci, polská jízda) po na-
poleonských válkách i další jednotky evropských armád – huláni, husaři (malý hrot/těžká tulej, 
příp . cibulka; bandáž s poutkem, ratiště dřevěné nebo kovové)
• oštěp = vrhací kopí (obvyklá zbraň afrických domorodců) .
b) Kůsa její název pochází z  francouzského slova couteau (nůž) i když připomíná kosu vztyčenou na 
násadě . Selské zbraně takto původně skutečně vznikly, ale kůsa nemá s kosou nic společného ani 
etymologicky ani vývojově . Objevila se ve 13 . stol . v Itálii, ale i ve Francii a v dalších evropských zemích . 
Pravděpodobně název i vznik vychází z čepelí tesáků nebo mečů . Datování není snadné, někdy pomůže 
její heraldická či jiná výzdoba .
c) Kosa bojová vznikla nasazením čepele zemědělské kosy nastojato na ratiště a je typickou selskou 
dřevcovou zbraní; čepele byly následně kované s vydutým ostřím, později doplňované bodci, háky atd . 
a časem se z ní vyvinula sudlice .
d) Korseka (runka) ve 14 . stol . vyvinuli Italové nový typ hrotu kopí velké délky s oboustranným ostřím, 
trojúhelníkového úzkého tvaru s u základny umístěnými delšími výběžky dopředu zahnutými, takže 
v podstatě se jedná o kopí se třemi hroty .
e) Spetum je také italského původu – má užší hrot kopí velké délky s oboustranným ostřím, s delšími 
výběžky umístěnými u základny a zahnutými k dřevci .
Obr. 11 Kůsa – Německo, okolo r. 1615 – zámek Kynžvart
20 21CHLADNÉ ZBRANĚ CHLADNÉ ZBRANĚ
Obr. 13 Dřevcové zbraně: halapartna, Německo, 16. stol., píka, Horní Rakousko, pol. 17. stol.,
sponton, Rakousko pol. 18. stol – zámek LysiceObr. 12 Schéma vývoje dřevcových zbraní v průběhu staletí
22 23CHLADNÉ ZBRANĚ CHLADNÉ ZBRANĚ
2. Poboční chladné zbraně dlouhé
a) Meč je jedna z nejznámějších zbraní lidstva vůbec – s čepelí k bodu i k seku většinou s oboustranným 
ostřím . Původní bronzové meče odlité s rukojetí z jednoho kusu mají čepel listovitého tvaru a malou 
rukojeť, protože byly používány zejména jako bodná zbraň . V antickém Řecku byly na úzkém řapu nanýto-
vány střenky . Římský krátký meč se nazývá gladius, delší meč jízdy spatha, ale tyto meče ještě postrádaly 
příčnou záštitu . Až vikingské meče z 6 . stol . n . l . mají směrem k hrotu se zužující čepel a předznamenaly 
tak evropský vývoj mečů na dalších tisíc let . Následně se jen mírně mění tvar čepele, ale změn doznává 
nejen tvar, materiál a provedení rukojeti (jílce), ale také příčná záštita a hlavice vyvažující čepel . Vznikla 
také řada variant nejen pro jednu ruku, ale také 1 1 ruční a dvouruční . (Viz obr. 16–18, str. 25)
b) Katzbalger je mečem lancknechtů s kratší, ale širokou čepelí s oboustranným ostřím, nahoru se rozši-
řující rukojetí a s esovitou příčnou záštitou z dvojice prutů krouceného železa .
c) Dvouruční meč (šaršoun) má přímou (nebo vlnovitě tvarovanou – plamennou) čepel s oboustran-
ným ostřím, s rikasem potaženým kůží (pro eventuální úchop), eventuelně má dva boční háky na čepeli 
pod příčnou záštitou . Existuje řada replik vyrobených jak v období romantismu, tak i falza z doby po-
měrně nedávné .
d) Končíř je vývojovou formou jezdeckého bodného meče s dlouhou čepelí trojhranného nebo koso-
čtvercového průřezu (délka čepele okolo 1600  mm), který jezdci nahrazoval kopí . Německý výraz 
 „Panzerstecher“ poukazuje na jeho schopnost a funkci probodnout kroužkovou zbroj .
e) Kord – po zavedení palných zbraní v polovině 14 . století ztrácí železní rytíři svou zdánlivou nezranitelnost 
a jízda si ponechává jen zesílený přední plech – kyrys. Lehčí odění také vyvolalo rozvoj  lehčích a štíh-
lejších bodných mečů . Protože ruka již není chráněna okovanou rukavicí, je křížová záštita doplňována 
záštitnou miskou (mnohdy perforovanou) a záštitným obloukem s řadou dalších bočních úponků .
f) Rapír je zpravidla lehčí a štíhlejší civilní variantou kordu s čepelí, která má oboustranné ostří .
g) Fleret: cvičná varianta kordu s pružnou ohebnou čepelí čtvercového průřezu a s miskovitou záštitou . 
Oproti kordu má specifické držení ukazováčkem a prostředníčkem pod „brýlemi“ – specifickými oblou-
kovými příčkami mezi patou rukojeti a záštitou . Ve sportovní variantě může mít ortopedicky tvarovanou 
rukojeť (nazývanou podle jejího tvaru „stromeček“ nebo „belgická rukojeť“) .
h) Kordík: jeho název lépe vystihují německá označení Hofdegen, Galanteriedegen a nebo Rokokorapier, 
anglicky small sword, které poukazují na podobnost s rapírem a také je někdy nazýván „vycházkovým 
mečem“. Kordík má ale cca 700 mm dlouhou čepel trojúhelníkového, čočkovitého nebo šestibokého 
průřezu, která je lehčí a kratší, tvar rukojeti je jednodušší, záštitná miska ze dvou mušlí se časem zploš-
ťuje do tvaru ležaté osmičky a následně se mění na ovál . Je tak zřejmé, že kordík pozbyl bojovou funkci 
a stal se jen součástí dvorního oděvu . Oblouková záštita je v některých případech nahrazena zdobným 
řetízkem, charakteristické obloukové příčky mezi patou rukojeti a záštitou jsou v 2 . pol . 18 . století již tak 
malé, že nejde pod ně vsunout prsty a kordík se stává opravdu jen ozdobou svého majitele, a proto jsou 
i rukojeti vyráběny z křišťálu, porcelánu, příp . zdobeny drahými kameny .
i) Schiavona (čti skiavona): meč s čepelí s oboustranným ostřím a s typickým košem kovaným z plochých 
železných pásků (typ 1), které u pozdějších variant tvoří v horní části koše jedno-, dvou- a třířádkové 
prosekávané mřížky/žebříčky – typy 2, 2a a 2b a bývá také zařazována jako přímý předchůdce palašů .
j) Palaš je meč těžké jízdy (kyrysníci, dragouni) nejprve s oboustranným, ale následně u typizovaných 
vojenských vzorů s jednostranným ostřím s jednodušším záštitným košem (železným nebo mosazným) .
k) Kuličkový palaš je ve sbírkách značně rozšířená specifická varianta z poloviny 17 . stol . Má čepel 
s oboustranným ostřím a typický záštitný koš, který má uprostřed obloukové i na vnější boční prutové 
záštitě dvojité zesílení kuličkami, záštitný list srdčitého tvaru (často reliéfně zdobený nebo perforovaný) 
a na vnitřní straně palcový prstenec . (Viz obr. 15, str. 24)
l) Skotský palaš má mohutný železný koš s prosekávanými otvory a u přehlídkových jednotek je dodnes 
používán ve Velké Británii, kde je stále i vyráběn .
m) Šavle – jestliže je meč nejznámější chladnou zbraní, pak šavle je nejznámějším symbolem jezdectva . 
Vzhledem k masovému zastoupení ve výzbroji evropských armád 19 . století je také nejrozšířenější zbraní 
ve státních i v soukromých sbírkách . Má různě tvarovanou rukojeť i záštitu a její čepel je vždy jednostranně 
broušena s tím, že u určitých typů může mít i v určité délce od hrotu hřbetní ostří. I když se dostala již 
v 9 . stol .do Evropy z Orientu (při nájezdech Avarů), došlo k jejímu znovuobjevení ve 14 .–15 . stol ., ale k roz-
sáhlejšímu uplatnění až v období válek s Turky a v 16 . stol . se stává typickou zbraní lehké jízdy . Pochvy šavlí 
jsou z různých materiálů – z kůže, ze dřeva chráněného lakem, dřeva potaženého kůží nebo textilií a také 
z mosazi, železa atd .
TYP 1
Základní tvary rukojetí středověkých mečů 14.–15. století
Francie 
14. stol.
Německo 
1. čtvrtina 15. stol. 
Německo 
2. pol. 15. stol. 
Benátky 
konec 15. stol. 
Španělsko 
konec 15. stol. 
Německo – Katzbalger 
konec 15. stol. 
Bavorsko 
konec 15. stol. 
TYP 2 TYP 2a TYP 2b
25CHLADNÉ ZBRANĚ24 CHLADNÉ ZBRANĚ
 n) Kilidž: turecké nájezdy přinesly poznání této šavle s širokou čepelí mající T-profil s horním rozšířeným 
ostřím v dolní třetině čepele (tzv. jelmán, lidově nazývaný ploutev). (Viz obr. 19, str. 26)
o) Šamšir je šavlí perského typu s úzkou směrem k hrotu se zužující silně zahnutou čepelí s jednostran-
ným ostřím, kterou Evropa poznala zejména po tažení Napoleona do Egypta .
p) Švýcarská šavle je rannou formou evropské šavle, i když její vznik a použití zůstalo v 16 .–17 . stol . 
omezeno jen na Švýcarsko . Má čepel s částečným hřbetním ostřím a záštitný koš tvořený nejen záštitným 
obloukem a s postranními úponky, ale také s plochým záštitným listem .
r) Karabela je příkladem šavle 17 .–19 . stol . používající všechny typy evropských nebo orientálních čepelí, 
kterou ale od ostatních typů odlišuje typická plochá rukojeť s dělenými přinýtovanými střenkami vyrobe-
nými z různých materiálů, ale vždy mající stylizovanou zobcovitou hlavici tvaru orlí hlavy . Patří sice mezi 
jednu z národních polských šavlí, ale byla používána i v řadě jiných armád své doby . Její název může 
pocházet z arabského „arabella“ nebo z italského názvu „cara bella (drahá a krásná) anebo může být 
spojena s místem výroby v iráckém městě Kerbala nedaleko Bagdádu . Existují nejen honosné exempláře, 
ale i méně zdobené „bojové“ . (Viz obr. 20, str. 26)
s) Šavle tao je čínskou šavlí s mírně zakřivenou čepelí s jednostranným ostřím, kruhovou nebo oválnou zášti-
tou a s rukojetí ovinutou tkanicí a zakončenou kulovitou nebo zploštělou hlavicí . Pochva má ploché podélné 
závěsné kování v horní části hřbetu, které je pevně přichyceno mezi objímkami . (Viz obr. 21, str. 26)
t) Šaška je kozáckou šavlí s mírně zakřivenou čepelí s jednostranným a v dolní části s horním ostřím, která 
se od ostatních šavlí liší tím, že nemá žádnou záštitu . Rukojeť může být celokovová – železná v kom-
binaci s kůží, stříbrná zdobená technikou niello, příp . kombinovaná z mosazi a s dřevěnou úchopovou 
částí . Hlavice je vždy zobcovitá, u luxusních exemplářů se stříbrnou rukojetí výrazně rozvidlená . Zdobení 
ve stříbře na pochvě vždy koresponduje se zdobením rukojeti a je často puncováno zolotnikovskými 
punci . (Viz obr. 22 a 23, str. 27)
u) Talvar je indickou šavlí s mírně zakřivenou čepelí s jednostranným ostřím . Rukojeť je celokovová (že-
lezo, bronz, stříbro, atd . často zdobená různými technikami), ale vždy s talířovitou (diskovitou) hlavicí 
a s dolním výběžkem příčné záštity . (Viz obr. 14)
Obr. 14 Talvar, Indie, 19. stol. – soukromá sbírka Obr. 15 Kuličkové palaše, Německo, pol. 17. století – 
 soukromá sbírka
Obr. 16 Alabastrový náhrobek dona García s mečem (původně španělské Toledo okolo r. 1500, nyní V&A Museum Londýn)
Obr. 17 Alabastrová skulptura sv. Pavla s mečem 
(Anglie – okolo r. 1400, V&A Museum Londýn)
Obr. 18 Meč z období okolo r. 1419 
(Metropolitan Museum of Art New York)
26 27CHLADNÉ ZBRANĚ CHLADNÉ ZBRANĚ
Obr. 20 Karabela – dárkový exemplář 
v etui, Turecko, 2. pol. 19. století – 
zámek Lysice
Obr. 19 Kilidž, Persie okolo r. 1800 – 
zámek Lysice
Obr. 21 Čínská šavle tao, 2. pol. 19. století – zámek Lysice
Obr. 22 Ruské šašky vz. 1927 a vz. 1881 – 
soukromá sbírka 
Obr. 23 Ruské šašky vz. 1838 a vz. 1904 – soukromá sbírka
Obr. 24 Dragounská šavle Rusko, vz. 1881 – Muzeum Vyškovska
28 29CHLADNÉ ZBRANĚ CHLADNÉ ZBRANĚ
Tvary průřezů (profilů) čepelí pobočních chladných zbraní
1) Jednostranné ostří, jehož průřez je:
2) Dvoustranné ostří, jehož průřez má tvar:
3)   Třístranné ostří, jehož průřez je:  4)   Čtyřstranné ostří, jehož průřez je:
Rukojeti (jílce) pobočních chladných zbraní – jejich součásti
14 
12 
2 
7 
5 
10 
6 
14 
12 
2 
7 
5 
10 
6 
  1a  1b  1c 1d 1e 1f
  klín klín klín  klín   jednostr .  oboustr .
  s odsazeným s oboustr . s dvojitým mělký mělký
  ostřím výbrusem oboustr . výbrusem výbrus výbrus
 1g 1h 1i 1j 1k
 oboustranný T-průřez T-průřez střechovitý, střechovitý,
 výbrus  s oblým  oblá hřbetní ostrá hřbetní
  s hřbetní drážkou   hřbetem hrana hrana
 3a 3b 4a 4b 
  trojúhelníkový trojúhelníkový čtvercový čtvercový
  s výbrusy  s výbrusy
 2a 2b 2c 2d 2e 2f 2g 2h
 čočkovitý romboidní romboidní šestiboký čočkov . čočkovitý čočkovitý čočkovitý
    s výbrusy  s oboustr . s oboustr . s oboustr . s oboustr .
  .     úzkým dvojitým plochým přesazeným
      výbrusem úzkým výbr . výbrusem úzkým výbr .
1. rukojeť
2. hlavice
3. čepička
4. hřbet
5. střenka
6. kování hřbetu rukojeti
7. nýt
8. příčná záštita
9. horní výběžek záštity
10. dolní výběžek záštity
11. palcový prstenec
12. záštitný oblouk
13. boční záštita
14. boční úponek
15. spodní úponek
16. ricasso
17. záštitná miska
18. plochá záštita
31CHLADNÉ ZBRANĚ30 CHLADNÉ ZBRANĚ
Vývoj ruských šavlí od r. 1827 do r. 1945
Tato kapitola je zde zařazena z důvodu, že stále existuje nedostatek dosažitelné literatury, která by se zabý-
vala touto problematikou, i když se naši legionáři z 1 . světové války vraceli z Ruska se svými i s ukořistěnými 
zbraněmi, které jsou tak v řadě našich sbírek velmi četné .
V průběhu 18 .–19 . století měla ruská armáda celou plejádu typů jezdeckých i pěchotních šavlí, které vy-
cházely jak z asijských vzorů, tak i ze vzorů pruských nebo francouzských a byly používány mnohdy několik 
desetiletí, než je nahradily vzory novější . Ruská šavle důstojníků kozáků v 18 . století nápadně ještě připo-
míná šavli orientálního typu s širokou čepelí – kilidž s rukojetí bez záštitného oblouku a pouze s křížovou 
záštitou (obr. 25, str. 30, figura 1), kdežto husarské šavle jsou již obdobou šavlí středoevropských (figura 2) . 
Období napoleonských válek ovlivnilo tvar ruských šavlí, kdy se např . šavle mužstva jízdy vz. 1827 s košem, 
který má boční záštitu a železnou pochvu, liší jen drobnostmi od svého francouzského předobrazu (figura 3) . 
Pro svou dokonalost byly nejprve ukořistěné francouzské šavle MAN XI používány řadou ruských i jiných 
jednotek, ale posléze vyráběny jako vz . 1827 ve Zlatoustu . Tato šavle oficielně sloužila až do r .1881, kdy je 
teprve nahrazena dragounskou šavlí vz . 1881 .
Dragounská šavle vz. 1841 měla již dřevěnou pochvu potaženou kůží s objímkami na bodák (figura 4), 
vycházející z francouzské šavle jízdních dělostřelců vz . 1829 a nahradila vz . 1827 u dragounských pluků . Od r . 
1846 se dostala i do výzbroje pluků jízdního dělostřelectva a od r . 1860 nahradila palaše kyrysnických pluků, 
které byly přejmenovány na dragounské .
Šavle vz. 1827 i vz. 1841 mají však ještě dřevěné rukojeti potažené kůží, kdežto pozdější šavle již mají 
většinou rukojeti jen dřevěné .
Pod názvem šaška je v evropské literatuře označována převážně šavle kavkazského typu s typickou ruko-
jetí zakončenou rozeklanou hlavicí bez záštity . Rok 1881 byl zlomem ve sjednocení vzorů šavlí ruské armády, 
kdy ruský konstruktér zbraní generálporučík A . Gorlov provedl reformu, při které byl všem druhům vojsk 
určen jeden vzor čepele šavlí, převzatý z kavkazského typu . Vz. 1881 má dvě základní skupiny – dragounskou 
šavli a kozáckou šašku, přičemž obě tyto skupiny mají podskupiny – pro mužstvo a pro důstojníky, přičemž 
dělostřelectvo dostává také dragounskou variantu . Trvalo ale ještě 20 let než šavle kavkazských, uralských 
a kozáckých vojsk odpovídaly předepsanému vzoru .
Šavle i šašky vz . 1881 mají většinou nepotažené dřevěné rukojeti s příčnými nebo šikmými žlábky, ale 
vždy mají dřevěné pochvy potažené kůží a byly zásadně nošeny u levého boku ostřím dozadu a častěji na 
řemení přes pravé rameno než na opasku . Šavle i šašky mužstva mají většinou na pochvě objímky pro tule-
jový bodák k pušce Mosin .
První šaškou vzorového typu byl již vz. 1834 tzv . asijského typu, který má jednodílnou přinýtovanou ru-
kojeť a příčný otvor na zápěstní řemen provrtaný pod horním nýtem . Na dřevěné pochvě potažené kůží šavle 
mužstva byly kromě horního a spodního kování objímky pro bodák k pušce – do r . 1870 trojhranné, po r . 1870 
čtyřhranné . Pochvy bez objímek měli poddůstojníci a trubači . Délka šašky je okolo 1000 mm, čepele okolo 
800, šířky max . 34 mm, hmotnost okolo 1‚4 kg (figura 5) .
Šaška kozácká vz. 1838 nižších důstojníků má dřevěnou rukojeť potaženou kůží, přičemž hřbet rukojeti 
pod kovovou rozeklanou hlavicí je kryt plechem . Čepel má jednostranný (u importovaných solingenských 
čepelí oboustranný) plochý výbrus, v dolní části čepele je hřbetní ostří, dřevěná pochva potažená kůží má dvě 
objímky s kroužky na závěs – vrchní objímka má kroužek na vnitřní straně objímky (později poutko) . Délka 
šašky se pohybuje okolo 1030 mm, délka čepele okolo 875 mm s šířkou max . 36 mm, hmotnost okolo 1‚5 kg 
a byla používána až do r . 1881 (figura 6) .
Šaška kozácká důstojnická vz. 1838 má dřevěnou rukojeť potaženou kůží s příčným žlábkováním pod ko-
vovou rozeklanou hlavicí bez krytu hřbetu rukojeti plechem (figura 7) a její délka se pohybuje okolo 960 mm, Obr. 25 Schematické znázornění základních typů ruských šavlí 19.–20. století
32 33CHLADNÉ ZBRANĚ CHLADNÉ ZBRANĚ
čepele okolo 820 mm s šířkou max . 35 mm, hmotnost okolo 1‚4 kg . Tyto šašky mají často ryteckou výzdobu na 
kovových částech rukojeti i čepele, příp . mají veškeré kování pochvy a rukojeť vyrobeny ze stříbra zdobeného 
technikou niello a puncovaného zolotnikovskými punci (figura 8) . U rodových exemplářů jsou často použí-
vány starší (nepředpisové) i kořistné kvalitní čepele . Také tyto šašky byly používány až do r . 1881 .
Šavle dragounů vz. 1881 pro mužstvo má dřevěnou rukojeť se šikmým žlábkováním pod mosaznou hla-
vicí s čočkovitou nebo plochou čepičkou a s dolním mosazným prstencem, mosazný jednoduchý záštitný 
oblouk vycházející z příčné záštity zakončené napříč provrtaným knoflíkem na zápěstní řemen . Čepel má 
oboustranný plochý výbrus, v dolní části s horním ostřím a na dřevěné pochvě potažené kůží je objímka 
s trojúhelníkovým závěsným kroužkem a do r. 1888 integrované pouzdro na bodák (figury 9, 9a, 9b) . Od 
r . 1888 jsou na pochvě vnější mosazné objímky na bodák a od r . 1891 se trojúhelníkový závěsný kroužek 
mění na kruhový (figura 9b) . Předpisová délka šavle je 1050 mm, čepele 870 mm a šířka čepele max . 33 mm, 
hmotnost 1‚75 kg .
Šavle dragounů vz. 1881 pro důstojníky má dřevěnou rukojeť se šikmým žlábkováním pod mosaznou 
hlavicí s plochou nebo odsazenou čepičkou a s dolním mosazným prstencem i stejný koš jako vz . 1881 muž-
stva, ale na čepeli je pouze oboustranný mělký výbrus nebo dvě úzké drážky pod hřbetem a oboustranný 
užší mělký výbrus, v dolní části horní ostří (figura 10) .
Od r. 1909 je zesílena střední část rukojeti (ze dřeva nebo z tvrzené gumy), šikmé žlábkování rukojeti 
se mění na hlubší a příčné a mosazný záštitný oblouk koše je zdoben plastickým rostlinným ornamentem 
a na čele kování pod čepičkou je iniciála cara Mikuláše II. v azbuce „H II“ (Nikolaj II .) . Krycí odšroubovatelná 
čepička hlavice rukojeti má také na horní ploše rostlinný dekor . Předpisová délka šavle je 890 mm, čepele 
810 mm, šířka čepele max . 33 mm, hmotnost do 1‚15 kg (figura 11) .
Šaška kozácká vz. 1881 pro nižší důstojníky má dřevěnou rukojeť se šikmým žlábkováním pod mosaznou 
rozeklanou hlavicí s napříč provrtaným otvorem na zápěstní řemen a tvarovaný dolní mosazný prstenec . Čepel 
má oboustranný mělký výbrus, v dolní části horní ostří . Dřevěná pochva potažená kůží má kromě horního 
a spodního kování dvě objímky – horní s vnitřním poutkem na závěs, spodní se závěsným kroužkem – v le-
tech 1881–94 trojúhelníkovým . Objímky na bodák byly montovány pouze pro mužstvo 16 . a 17 . dragounského 
pluku v letech 1881–1888 . Předpisová délka je 1020 mm, čepele 870 mm, šířka čepele 33 mm, hmotnost do 
1‚35 kg (figura 12) . Tato šaška nahradila kozáckou šašku vz . 1838, a protože byla používána i během 1 . světové 
války, je v soukromých i ve veřejných sbírkách nejčastěji zastoupena . Vyráběla si po pádu monarchie i za 
2 . světové války (i v modifikaci, kdy mosazné součástky byly nahrazeny železnými) . Podle značení na čepeli 
i mosazném prstenci pod rukojetí lze velmi dobře určit výrobní manufakturu (Zlatoust, Tula) i rok výroby .
Šaška kozácká vz. 1881 pro důstojníky se od šašky mužstva liší hlavicí rukojeti, která má prodloužené 
výstupky směrem do dřevěné rukojeti s šikmým žlábkováním (figura 13) . Od modelu r. 1910 již výstupky na 
hlavici rukojeti nejsou, zvětšil se sklon rukojeti, která byla uprostřed zesílena a její žlábkování je příčné . Na 
hlavici je v rostlinném ornamentu iniciála cara Mikuláše II . (figura 14) . Od r. 1926 jsou pak vyráběny hlavice 
rukojeti s různými variantami sovětského státního znaku s nápisem CCCP – vz. 1927 . Předpisová délka je 
960 mm, čepele 810 mm s šířkou 33 mm, hmotnost do 1‚1 kg .
Šaška kozácká vz. 1904 pro nižší důstojníky má jednodílnou rohovinovou nebo dřevěnou rukojeť s roze-
klanou hlavicí přinýtovanou třemi příčnými nýty a je bez dolního prstence . Rukojeť je ale často podle rodových 
vzorů potažena stříbrným plechem . Čepel má příp . vně pod rukojetí vyleptanou zkratku výrobce ve Zlatoustu 
„ZOF“ a uvnitř „KKB“ nebo „TKB“ (kubáňské kozácké nebo těrské kozácké vojsko) (figury 15 a 16) . Dřevěná po-
chva potažená kůží má v horní části rozšíření, do kterého zapadá část rukojeti, v horní části má na vnitřní straně 
poutko a pod ním objímku se závěsným kroužkem nebo jsou na pochvě dvě kovové (stříbrné) ornamentálně 
zdobené objímky . Předpisová délka je 920 mm, čepele 740 mm s šířkou 35 mm, hmotnost do 1 kg .
3. Poboční chladné zbraně krátké
a) Dýka patří s nožem mezi nejstarší zbraně, má ale především bodnou funkci . Pravěké dýky byly vyráběny 
z kamene nebo z kosti . Po objevení slitin kovů měly bronzové dýky velmi krátkou a u kořene širokou čepel 
a i v dávných dobách byly často zdobeny i zlatem . V 7 .–9 . stol . mají železné dýky již kožené pochvy zpev-
něné železným kováním nebo pochvy ze dřeva potaženého kůží . Již ve středověku lze rozlišit nejméně 
30 typů dýk, které se liší tvarem, velikostí i výzdobou .
b) Misericordia je dýkou známou ze 14 . století s úzkou čepelí, která byla schopna proniknout mezi pláty 
zbroje nebo otvorem přilby k udělení „rány z milosti“ .
c) Ušatá (ledvinovitá) dýka má typické kulovité ploché výstupky hlavice rukojeti (terčíky, uši) a po-
chází z Itálie .
d) Švýcarská dýka má záštitu i hlavici tvaru půlměsíce a stala se předobrazem dýk SA a SS v období 
nacismu v Německu .
e) Cinquedea z Itálie 15 .–16 . stol . charakteristická mohutná dýka blížící se velikostí tesáku s velmi širokou 
čepelí u kořene (přes 5 prstů – cinque dita) a s oboustranným ostřím .
f) Stilet je úzká dýka se štíhlou čepelí sloužící nejen jako vražedná zbraň . Ze 17 . stol . jsou známy tyto dýky 
s vyrytou stupnicí na čepeli – pomůcky dělostřelců, kteří tak snadněji změřili ráž děla a mohli vypočítat 
množství prachu .
g) Levoruční dýka je doplňkovou zbraní k rapíru, která sloužila k odrážení útoku soupeře – v ranných for-
mách měla širší čepel a přímou záštitu, později je záštita s rameny ohnutými k čepeli; čepel je někdy se 
zářezy sloužícími ke zlomení soupeřovy čepele; barokní levoruční dýky mají široký bohatě ornamentálně 
prořezávaný nebo prosekávaný záštitný list a lámací příčky pod rikasem .
h) Důstojnická dýka je dodnes viditelnou součástí parádní uniformy, především letectva a námořnictva, 
hradní stráže (v nacistickém Německu i u řady dalších armádních složek) a je často nesprávně nazývána 
kordík nebo mečík . Tento chybný termín vznikl po 1 . světové válce počeštěním ruského termínu kortik 
označujícího krátkou důstojnickou dýku .
i) Dirk je skotská dýka se širší čepelí s válcovitou soustruženou dřevěnou rukojetí zakončenou diskovitou 
nebo kulovitou hlavicí v pochvě s boční kapsičkou pro doplňkové nože nebo příbor .
j) Kris je indonéská dýka s delší, často vlnitou čepelí s oboustranným ostřím, která je u paty vždy roz-
šířená, takže pochva má v horní části člunkovité rozšíření, aby chránila i tuto část čepele . Rukojeť je 
většinou dřevěná, ale může být i ze slonoviny, kosti atp . ale vždy bohatě vyřezávaná a často představuje 
lidskou postavu nebo zvíře .
k) Handžár je vlastně původním arabským názvem pro nůž i dýku, ale jde o dýku s esovitě prohnutou 
čepelí s oboustranným ostřím a s pistolovou rukojetí z různých materiálů –slonoviny, mrožoviny, kosti, 
ale i z křišťálu, jadeitu atd .
34 35CHLADNÉ ZBRANĚ CHLADNÉ ZBRANĚ
l) Jambya (džambia) je typem arabské dýky s mírně zakřivenou čepelí se středním žebrem, s oboustran-
ným ostřím a typicky, většinou kovem zdobenou zakřivenou pochvou .
m) Kukri je národní dýkou nepálských Gurkhů, která má těžkou lomenou čepel s jednostranným ostřím, 
přímou rukojeť a vzhledem ke své váze a tloušťce čepele je používána i jako sekáč .
n) Katar je hinduistickou bodnou dýkou s charakteristickou rukojetí tvaru písmene U s další příčnou spoj-
nicí v blízkosti základny, přičemž tato spojnice může být tvořena jak jednou, tak i dvěma nebo i třemi 
paralelními příčkami . Rukojeť je často zdobená a oboustranně broušená čepel šípovitého tvaru větší 
tloušťky (okolo 15 mm) má někdy ještě zesílený hrot o další 3 mm, který umožňoval proražení kroužkové 
zbroje . (Viz obr. 26)
o) Tesák je chladnou poboční zbraní s kratší rovnou nebo mírně zakřivenou čepelí převážně s jednostran-
ným ostřím . Jde o jednoduchou zbraň – chudou příbuznou meče, která mnohdy nemá záštitu a je vždy 
kratší než meč nebo šavle . Variabilita délek čepelí se pohybuje okolo 500 mm a šířky 35–50 mm . Stře-
dověký tesák vykovaný z jednoho kusu železa, kde je dlouhý řap vykován do záštitného oblouku za-
končeného volutou (někdy je také nazýván „česká šavle“) ovlivnil i název v různých jazycích (Dussack, 
Duseghe, Thesack, …) . Většinou má ale tesák dřevěné (rohovinové, kostěné) střenky přinýtované k řapu . 
Vojenské tesáky sloužily vedle pěchotních šavlí v různých vojenských jednotkách již od 17 . století, ale jako 
předpisové byly zavedeny na přelomu 18 .–19 . stol . Pod francouzským vlivem má řada armád v 19 . století 
tesáky, které mají rukojeť s integrovanou záštitnou příčkou z lité mosazi, i když tesák gardových jedno-
tek saského kurfiřta Augusta Silného byl již o sto let dříve řešen podobně . Ve výzbroji pěších, ženijních 
a dělostřeleckých jednotek se tesák používal ještě za 1 . světové války . Lovecké tesáky používají na rukojeť 
většinou paroží (příp . perleť, kost, želvovinu, slonovinu, drahé kovy atd .) a mají zdobnou hlavici reliéfně 
zdobenou nebo ve tvaru zvířecích hlav (psi, kanci, lvi, ptáci) . Pochva mívá často boční kapsu na menší 
nožík – zavazák, příp . na příbor .
p) Jatagan je chladnou poboční zbraní s kratší většinou esovitě prohnutou nebo mírně zakřivenou čepelí 
s jednostranným ostřím a je vlastně druhem tesáku . Rukojeť z beraní kosti nebo z rohoviny je rozvidlená 
s přinýtovanými střenkami a je velmi často zdobena cizelovaným stříbrným plechem, stejně jako dře-
věná pochva . Výzdoba rukojeti je často doplněna vkládanými červenými korály, dalšími polodrahokamy, 
smalty a také na čepeli má mnohdy arabské nápisy . (Viz obr. 27)
r) Kinžal je chladnou kavkazskou poboční zbraní s kratší většinou zakřivenou, ale i s  rovnou čepelí 
s oboustranným ostřím a je také druhem tesáku . Rukojeť z rohoviny nebo ze dřeva má vždy výrazné horní 
i dolní rozšíření, přinýtované střenky a u některých exemplářů je zdobena cizelovaným stříbrným ple-
chem . Jeho nejznámějším příkladem je díky importu čsl . legionářů po 1 . světové válce bebut, zakřivený 
kinžal ruského pěšího dělostřelectva vz. 1907 s čepelí s oboustranným ostřím, s výraznými čepičkami 
mosazných nýtů střenek, s dřevěnou pochvou potaženou lakovanou kůží s jednou závěsnou objímkou 
a zakončenou mosaznou botkou s osazenou ostruhou tvaru profilované kuličky . (Viz obr. 28)
s) Kama je národní gruzínskou chladnou poboční zbraní velmi podobnou kavkazskému kinžalu s většinou 
shodných prvků, ale jejíž přímá čepel je vždy zdobena rytinami, příp . dalšími zdobnými technikami .
t) Nůž – přesná hranice mezi dýkou a nožem není vždy zřejmá stejně jako mezi nožem-nástrojem nebo 
nožem-zbraní . Základním rozlišovacím prvkem je rukojeť, která je u dýky vždy symetrická (i když existují 
i nože se symetrickou rukojetí), ale podstatná je také vlastnost dýky, která je výhradně bodnou zbraní, 
kdežto nůž je převážně řezným nástrojem . Od 1 . a 2 . světové války, kdy došlo k rozvoji vojenských útoč-
ných nožů, existuje nepřeberné množství nožů jako zbraní i nástrojů .
u) Bicak je balkánský nůž s jednostranně broušenou čepelí s rovným mírně zdviženým hrotem . Kostěná 
rukojeť má zpravidla rozvidlenou hlavici a je zdobena rytými kruhovými terčíky nebo vbíjenými mosaz-
nými kolíčky . Dřevěná pochva je potažena mosazným, rytinou zdobeným plechem .
v) Bowie je americký nůž ve své klasické formě z  r . 1830, má jednostranně broušenou delší čepel 
(250–280 mm) s prohnutým mírně zdviženým hrotem . Rukojeť má zpravidla přinýtované střenky a je 
chráněna příčnou záštitou; byl vyráběn nejen v USA, Anglii a Německu, ale také u nás v Mikulášovicích .
w) Bodák (bajonet) je sice považován za výlučnou součást vojenské pušky, ale má prapůvod jako lo-
vecká zbraň . Název bajonet pochází s velkou pravděpodobností z francouzského slovesa bayoner, což 
znamená „zazátkovat sud“, ale také je často spojován s oblastí Bayonne . Původně lovecký tesák se 
soustruženou tenkou rukojetí sloužil po zasunutí do hlavně pušky jako lovecké kopí a z něj tak vznikl 
zátkový bajonet, používaný v 16 . století i vojenskou pěchotou . Brzy byl ale při bojových srážkách odha-
len základní nedostatek tohoto způsobu uchycení a záhy tak vzniklo tulejové uchycení bodáku, které 
umožňovalo střelbu i s nasazeným bodákem; později se vyvinulo uchycení bodáku s drážkou v rukojeti, 
k nasazení do kolejničky pod ústím hlavně pušky, které přetrvalo do dnešních dnů; existují ale i varianty 
boční kolejničky u pušek mysliveckých sborů . (Viz obr. 29–32, str. 36)
Obr. 26 Katar, Indie, 18. stol. – soukromá sbírka
Obr. 28 
Kinžal ruského pěšího dělostřelectva 
vz. 1907  „bebut“ – soukromá sbírka
Obr. 27 Jatagan, Turecko, 19. stol. – soukromá sbírka
37CHLADNÉ ZBRANĚ36 CHLADNÉ ZBRANĚ
4. Chladné zbraně úderné
a) Kyj je jednoruční zbraní z jednoho kusu dřeva se silnou rozšiřující se násadou . Pokud má kamennou 
nebo kovovou hlavici (zbraně starověku, ale také donedávna zbraně domorodců na tichomořských ost-
rovech), je pak již nazýván údernou palicí .
b) Palcát je typem úderné palice, která má kovovou kulovitou, eliptickou nebo vejčitou hlavici tvořenou 
symetricky uspořádanými tvarovanými (někdy i prolamovanými) listy (pery) často osazenými i hroty . 
V 15 . století je dřevěná násada potažená železným plechem většinou zdobena a palcát může být i ce-
loželezný .
c) Bulava (budzygan) je palcátem tureckého původu s cibulovitou hlavicí s hladkými listy .
d) Sekera je jedním z nejstarších nástrojů i zbraní lidstva . Již v paleolitu byla kamenná hlavice sekery 
osazena na dřevěné násadě, následovaly hlavice z bronzu a železa . Bradatice je typem sekery s krát-
kým ostřím umožňujícím proseknout kroužkovou zbroj . Koncem 16 . stol . je jako zbraň vytlačena mečem 
a v armádách se znovu objevuje koncem 18 . století jako nástroj i zbraň ženistů (sapérů) .
e) Berdycha je typem ruské sekery z 16 .–17 . stol ., která se vyznačuje mohutnou hlavicí s ostřím tvaru 
půlměsíce, které má spodní konec jištěn na násadě .
f) Bojové kladivo bývá také některými autory zařazováno do chladných zbraní s krátkou násadou . Jest-
liže ve 13 . století existovala jednoduchá forma se železnou hlavicí na násadě až 2m dlouhé užívaná 
pěchotou, pak v 15 .–16 . století mělo již kladivo krátkou násadu a hlavici s protilehlým noscem tvaru 
zakřiveného zobce (vraní nebo sokolí zobák). Následně je rukojeť vybavena terčovitou záštitou a jednou 
z německých variant je tvar hlavice odlité z bronzu ve tvaru ruky svírající ocelovou dýku .
g) Čakan, valaška, tomahavk jsou variantami bojového kladiva v kombinaci se sekerou s lehčí formou 
hlavice v mnoha typech, z nichž některé přetrvaly do moderní doby jako součást některých uniforem 
nevojenských složek (hornický čakan, atd .) .
h) Cep patří mezi nejznámější údernou zbraň vzniklou z původního zemědělského nářadí, který se stal 
legendární díky husitským válkám, ale podle řady badatelů se již používal podstatně dříve . Dřevěný tlouk 
zpevněný železnými pruty spojené objímkami je osazen železnými hroty a často je k násadě připojen 
článkovým řetězem .
i) Biják má na dřevěné násadě volné řetězy nebo řetězy na jejichž konci jsou připojeny železné koule, 
kostka apod . – někdy i hlavice mečů .
j) Řemdih má na dřevěné násadě řetěz, na jehož konci je připojena železná koule (průměr 80–100 mm) 
s osazenými hroty a tento tvar dal pravděpodobně této zbrani i její německý název Morgenstern (jitřenka).
Obr. 29 Rakouský tulejový bodák vz. 1798/99 – Muzeum Vyškovska. 
Bodáky byly často používány v delším časovém období a nelze je proto 
ztotožňovat s jednou konkrétní zbraní – např. bodák 1798/99 byl 
používán pro pušky čtyř systémů – křesadlové, Console, s Aug. zámkem 
i perkusní. Detailní specifikaci lze nalézt v další odborné literatuře.
Obr. 30 Ruský tulejový bodák vz. 1891 – Muzeum Vyškovska
Obr. 31 Rakouský šavlový bodák Werndl vz. 1870 – Muzeum Vyškovska
Obr. 32 Rakouský nožový bodák vz. 1895 – Muzeum Vyškovska
38 39CHLADNÉ ZBRANĚ ZBROJE,  PŘILBY,  ŠTÍTY,  ČEPICE,  ČÁSTI  VÝSTROJE
5. Chladné zbraně vrhací a ostatní
a) Bumerang je nejznámější dřevěnou vrhací zbraní srpovitého tvaru, která sloužila k lovu i k boji . Délka 
bumerangu je 400–700 mm a ramena svírají úhel od 70 do 120° . Bojové bumerangy mohou být i delší .
b) Bolaso (bola) je vrhací zbraň, která je tvořena ze splétané šňůry (řemene) na jejíchž koncích jsou ka-
menné koule zašité v kůži (viz obr. 33) .
c) Kotva (muří nebo vraní noha) patří mezi ostatní zbraně z kovaných hrotů, které po dopadu na zem 
mají vždy jeden z hrotů směřující vzhůru, aby zranil kopyta koní .
d) Vrhací nože afrických kmenů jsou specifickými zbraněmi centrální Afriky, které se vyznačují tím, že 
byť jsou vykovány z jednoho kusu, mají více různě tvarovaných čepelí často srpovitého tvaru . 
(B) Zbroje, přilby, štíty, čepice, části výstroje
Nezbytnou ochranou středověkého bojovníka, příp . i jeho koně byla zbroj, kterou dělíme podle konstrukce 
na plnou plátovou zbroj a půlzbroj, užití na jezdeckou a pěší podle funkce pro boj v poli, na turnaj nebo 
k ceremoniálním účelům .
a) Plná plátová zbroj kryje kompletně tělo a skládá se z přilby, límce, předního a zadního dílu kyrysu, 
úplné ochrany paží i nohou .
b) Půlzbroj je složena z přilby, límce, předního a zadního dílu kyrysu, úplné nebo neúplné ochrany paží 
a z částečné ochrany nohou .
c) Jezdecká zbroj je zpravidla plná plátová, starší mívá dřevcovou opěrku .
d) Pěší zbroj zpravidla má pouze částečnou ochranu nohou (vyjma speciální pro pěší turnaje) .
e) Turnajová zbroj vychází ze základní polní zbroje, která je doplněna zesilujícími prvky .
f) Ceremoniální zbroj je bohatě zdobená zbroj, u které je vše podřízeno estetickému dojmu .
Konstrukční provedení zbrojí
se liší nejen dobou vzniku, ale také místem původu:
a) Šupinatá zbroj je koženou zbrojí, která je pošitá kovovými šupinami nebo kovovými kroužky .
b) Kroužková zbroj je zhotovena z železných kroužků a bývá často nesprávně označována jako „drá-
těná košile“ .
c) Plátová zbroj sestává z ocelových plátů spojených nýty, šrouby a řemením (kanelovaná zbroj je druhem 
plátové maxmiliánské zbroje) .
Modifikace zbrojí
a) Dětská zbroj je zmenšeninou plátové zbroje, kterou dostávali potomci významných rodů již v dětském věku .
b) Zvířecí zbroj je typem zbroje chránící koně, psa.
c) Panoplie = dekorativní sestava (romantická prezentace) části zbrojí nebo zbraní .
Obr. 33 Kožené bolaso (bola), jižní Amerika, 19. stol. – soukromá sbírka
40 41ZBROJE,  PŘILBY,  ŠTÍTY,  ČEPICE,  ČÁSTI  VÝSTROJE ZBROJE,  PŘILBY,  ŠTÍTY,  ČEPICE,  ČÁSTI  VÝSTROJE
1. Gotická zbroj 2. Renesanční zbroj
Obr. 34 Součásti gotické zbroje
Obr. 35 Součásti renesanční zbroje
Kresby zbrojí Romana Andrleho jsou převzaty z publikace St. Hrbatého Chladná krása plátové zbroje (Muzeum východních 
Čech v Hradci Králové 2006) se souhlasem autora
42 43ZBROJE,  PŘILBY,  ŠTÍTY,  ČEPICE,  ČÁSTI  VÝSTROJE ZBROJE,  PŘILBY,  ŠTÍTY,  ČEPICE,  ČÁSTI  VÝSTROJE
3. Hlavní součásti koňské zbroje z poloviny 16. století 4. Přilby – chronologický přehled základních typů
• Korintská přílba – nejrozšířenější antická přilba chránící celou hlavu až ke krku, vpředu s očními 
výřezy a výřezem pod nánosníkem; zvon často zdoben hřebenem .
• Římská pěchotní přílba – má kónický, později kulovitý zvon, jehož zadní spodní okraj kryje šíji, 
s obloukovými bočními výřezy pro uši a a s pohyblivými lícnicemi .
• Sponová (žebrová) přílba – přilba s kónickým zvonem – název vychází ze základního konstrukčního 
prvku – spon (žeber) tvaru obráceného T, které tvoří kostru zvonu a na vrchlíku jsou spojeny destičkou 
kruhového tvaru . Výplň mezi nimi tvoří přinýtované železné destičky a na dolní obrubě zvonu je obvo-
dový pás, na kterém mohou být po stranách zavěšeny pohyblivé lícnice .
• Normanská přílba – kónická špičatá přilba s nánosníkem (u nás je nejznámější přilba tohoto typu 
přilba svatováclavská) .
• Hrncová přílba – raně středověký typ přilby válcového tvaru kryjící celou hlavu tvořený z několika 
snýtovaných plechových dílů s plochou temenní částí .
• Kbelcová přílba – typ přilby kryjící celou hlavu tvořený také z několika snýtovaných plechových dílů 
vyvinutý z hrncové přilby, ale se zvonem prodlouženým až k ramenům, s temenní vydutou částí a také 
jen s velmi úzkou štěrbinou průzoru .
• Kolčí přílba – typ přilby používaný výhradně při turnajích kryjící celou hlavu a dosedající na ramena 
a záda mohutným lemem, který byl připevněn k plátové zbroji řemeny nebo masivními šrouby . Jak u kbel-
cové, tak i u kolčí přilby byla hlava bojovníka opouzdřena specielní textilní vycpávkou (viz sbírky zbroje 
ve vídeňském Hofburgu) .
• Límcová přílba – typ renesanční uzavřené přilby s hřebenem a s krčním překrytím .
• Burgundka (přílba burgundského typu) – typ renesanční přilby s osazením na límec .
• Turnajová přílba (Kolbenturnierhelm) specielní přilba pro turnaje, která má hledí s pevnou nebo 
s odnímatelnou mřížkou .
• Aventail – část středověké kroužkové zbroje připevněné k přilbě chránící ramena, krk a lícní část tváře .
• Armet – typ italské uzavřené přilby vejčitého tvaru zcela zakrývající hlavu se sklopným někdy zašpiča-
tělým hledím („vrabčí zobák“) a náznakem hřebenu na zvonu; ke spodnímu lemu přilby byla připevněna 
kroužková ochrana krku .
• Barbuta – italská pozdně gotická přilba zpravidla vykovaná z jednoho kusu kryjící hlavu a líce s výřezem 
v oblasti očí, nosu a úst .
• Šlap – otevřená kónická přilba zpravidla z jednoho kusu, s náznakem hřebene .
Obr. 36 Koňská zbroj
Obr. 37 Šafron, součást gotické zbroje pro muže a koně, Landshut, 
Německo okolo r. 1480 – Wallace Collection, Londýn
1. čelní štít s lícnicemi (šafron)
2. lamelová ochrana krku
3. prsní plát (peytral)
4. boční plech (flanchard)
5. ochrana kloubu (vypouklina)
6. ochrana ocasu
44 45ZBROJE,  PŘILBY,  ŠTÍTY,  ČEPICE,  ČÁSTI  VÝSTROJE ZBROJE,  PŘILBY,  ŠTÍTY,  ČEPICE,  ČÁSTI  VÝSTROJE
• Basinet – lehká, původně otevřená přilba vycházející ze šlapu, od 14 . stol . se sklopným hledím; 
tzv . velký basinet má zesílenou ochranu krku .
• Psí helma – uzavřená přilba s hledím vybíhajícím do ostrého hrotu („psí čumák“) .
• Bicoque – uzavřená přilba kulovitého tvaru s kulatým hledím odklápěným do strany a s dvoudílným 
krytem brady a krku (proto její franc . název „dvojitá skořápka) .
• Klobouk železný (kapalín) – otevřená talířovitá přilba tvaru klobouku s různě tvarovaným zvonem 
doplněným širokým lemem .
• Šalíř je přilbou, která vznikla z železného klobouku s charakteristickou kratší nebo delší protaženou týlní 
částí zvonu . Šalíř kryl horní část obličeje, a proto se k němu připojovala ochrana brady a přední části krku . 
(Viz obr. 38)
• Útočná přilba (burgonet, sturmhaube) patří mezi otevřené přilby – může, ale nemusí mít výrazný 
hřeben na středu zvonu, ale vždy má boční závěsné (většinou perforované) lícnice .
• Útočná přilba uzavřená – byla součástí pěší půlzbroje a vyvinula se z útočné otevřené přilby dopl-
něním sklopným hledím a podbradní části .
• Morion – souměrná otevřená přilba s kulovitým zvonem opatřeným výrazným hřebenem a s lodičkovitě 
tvarovaným čelním i týlním štítkem lomenými vzhůru; často je zvon zdoben vypuklou lilií na postranní 
černěné ploše (dodnes je používán tento typ přilby papežskou gardou ve Vatikánu); typ s hruškovitým 
zvonem může být bez hřebenu . (Viz obr. 39, str. 46)
• Kloboukový kříž – část ochrany hlavy tvořené dvěma nebo více zkříženými železnými pásy, ve spodní 
části spojenými obvodovou obroučkou, příp . vyrobený vcelku – nošen jako vložka v klobouku v 17 .  století .
• Pappenheimka – otevřená útočná přilba s polokulovitým zvonem, velkým čelním štítkem, nad kte-
rým je přinýtován třmen pro pohyblivý nánosník jištěný šroubem a s charakteristickým vícedílným 
páskovým nýtovaným týlním překrytím připomínajícím račí ocas (proto angl . název Lobsterhelmet) . An-
glické přilby tohoto typu mají ale ještě navíc ochranu obličeje tvořenou třemi pruty vedenými pod čel-
ním štítkem . Lícnice jsou pohyblivě zavěšené na bočním dolním okraji zvonu a většinou perforované 
kruhovými otvory . Pappenheimky mají většinou zvon zesílený kanelováním a některé jsou zdobené 
použitím mosazných nýtů místo obvyklých železných; v případě připevněných perforovaných „křídel“ 
na bocích zvonu se jedná o pappenheimku polských dragounů (ve sbírkách na Opočně, Žlebech, 
na  Wavelu) . (Viz obr. 40, str. 46)
• Kulah kud – orientální otevřená přilba s polokulovitým zvonem, na jehož vrchlíku je vysoký železný 
vícehranný hrot, na čelní straně zvonu s přinýtovanými tulejkami a s čelním přinýtováným třmenem pro 
pohyblivý nánosník jištěný šroubem a s charakteristickým jednodílným kroužkovým týlním i bočním 
překrytím (většinou s cípy) .
• Kabuto – japonská otevřená přilba s polokulovitým zvonem, na jehož vrchlíku je větrací otvor, na čelní 
straně zvonu tzv . klenot a vzadu týlní překrytí .
• Kašket (Casquet de dragons) – druh přilby se zvonem z mosazného plechu, bez čelního a týlního 
štítku s nízkým plochým hřebenem zdobeným koňskými žíněmi (franc . dragounské pluky r . 1762) .
• Přilba s housenkou – navazuje na kašket, má kožený zvon s hřebenem krytým tzv . housenkou a čelní 
i týlní štítek . (Viz obr. 42, str. 47)
• Přilba s hřebenem – navazuje na přilbu s housenkou, má kožený zvon (později i ze železného plechu) 
a výrazný hřeben z mosazného plechu na bocích hladký (mužstvo) nebo zdobený (důstojníci) a vždy čelní 
i týlní štítek; většinou „šupinatý“ podbradník (kožený podbradník s přišitými vzájemně se překrývajícími 
mosaznými plátky – šupinami) . (Viz obr. 43, str. 47)
• Granátnická/fyzilírská přilba (čepice) má zvon z impregnovaného plátna zesílený prošívanými 
nebo kovovými pásky směřujícími ze spodního lemu pod vrchlík zakončený třapcem (u fyzilírů kovovým 
kloboučkem s hrotem symbolizujícím hořící granát), ale vždy s výrazným čelním zdobně prolamovaným 
nebo tlačeným štítkem výšky 24–30 cm s iniciálou panovníka a se zadním zdobně tlačeným štítkem se 
symbolem hořícího granátu . (Viz obr. 41, str. 46)
• Medvědice/přilba (čepice) – zatímco protestantské evropské státy (Prusko, Hannover, Anglie, Dánsko, 
ale i Rusko) používaly čepice s výrazným čelním zdobným štítkem, pak jižní katolické evropské státy (Francie, 
Rakousko, Bavorsko) používaly pro granátnické jednotky mohutnější medvědice s menším čelním štítkem .
• Čako (csako) – druh přilby se zvonem zhotovovaným nejprve z plsti, posléze z kůže, ale vždy s čel-
ním štítkem .
• Piklhaubna (Piklhaube) – druh přilby se zvonem z kůže a s typickou ozdobnou centrální špicí na vr-
cholu zvonu (dělostřelci ji měli zakončenu kuličkou) z mosazného plechu, vždy s čelním a týlním štítkem 
a s šupinatým podbradníkem . (Viz obr. 44, str. 47)
• Adrianka – první československá ocelová přilba francouzského vzoru M 1915 (v ČSR vz . 1915/18 s při-
nýtovaným plochým hřebenem, s čelním a týlním štítkem, úzkým koženým podbradníkem a s vyložením 
z černé kůže .
Obr. 38 Šalíř, Německo, 
2. pol. 15. století – 
Hofjagd- und Rüstkammer Wien
46 47ZBROJE,  PŘILBY,  ŠTÍTY,  ČEPICE,  ČÁSTI  VÝSTROJE ZBROJE,  PŘILBY,  ŠTÍTY,  ČEPICE,  ČÁSTI  VÝSTROJE
Obr. 39 Morion, Německo, 
konec 16. stol. – zámek Lysice
Obr. 40 Pappenheimka, Německo, 
2. pol. 17. stol. – zámek Lysice
Obr. 41 Fyzilírské čepice FWR, 
Prusko, poslední čtvrtina 18. stol. – 
zámek Lysice
Obr. 44 Piklhaubna, Německo, vz. 1895 – 
soukromá sbírka
Obr. 43 Přilba s hřebenem rakouský vz. 1850 
pro důstojníky dragounů – soukromá sbírka
Obr. 42 Přilba s housenkou, Rakousko, vz. 1827 – hrad Buchlov
48 49ZBROJE,  PŘILBY,  ŠTÍTY,  ČEPICE,  ČÁSTI  VÝSTROJE ZBROJE,  PŘILBY,  ŠTÍTY,  ČEPICE,  ČÁSTI  VÝSTROJE
5. Ochrana
a) trupu je tvořena řadou jednotlivých dílů, které jsou popsány a zobrazeny na str . 36–37, ale kromě toho 
je možno se setkat s těmito termíny:
• Brigantina – plátěná nebo kožená vesta bez rukávů pošitá kovovými destičkami nebo kroužky – pře-
chodový typ mezi prošívanicí (prošívaným kabátcem) a plátovou zbrojí
• Kroužková zbroj (nesprávně nazývaná drátěná košile)
• Kyrys (který sestává z předního a zadního plechu); přední plech se používal ještě v 19 . stol . 
(Viz obr. 46, str. 50)
b) paže a ruky
• Kůrka – ochrana předloktí
• Náloketnice (myška)
• Rukavice – nejprve kožené prstové s okrouhlou puklicí na hřbetu ruky a kloubu palce, později se 
vyvinuly rukavice s našitými železnými šupinami na prstech a pak plátové rukavice
• Pěstnice – robustní plátové rukavice chránící celý hřbet ruky, pouze se samostatným palcem .
c) nohy
• Bota – vývoj od špičaté formy přes extrémně dlouhé přední zobce v gotice, následně na široké „volské 
tlamy“ či „kachní zobáky“ počátkem 16 . století a pak k postupnému zužování až k přirozenému tvaru nohy
• Nástehenka – zadní a přední deska
• Nákolenice (mušle)
• Plechovice (nohavice) – část kryjící holeň a lýtko nohy .
6. Zbroj koňská
Zprvu tvořena pouze dvoudílným koženým přehozem pošitým plechovými destičkami nebo kroužky, ze které 
se vyvinula plátová zbroj:
• Těžká – tvořená temenním plátem s čelním štítkem a kryty uší (šafron), krčním plátem (většinou člán-
kovaným), s pláty chránícími přední část trupu koně hrudní a boční, zadní pak sestávající z hřbetní 
a podhřbetní části a toulcem chránícím ohon .
• Lehká – krční plát je poloviční, hruď kryje jen plátový poprsník, místo podhřbetního plechu je pouze 
podocasní plátový řemen .
7. Štíty
Jsou plochou ruční záštitou chránící nositele před úderem bodným a sečným – vyskytují se v mnoha různých 
tvarech (kruhový, oválný, obdélníkový, trojúhelníkový apod .) .
• Tarče – jezdecký štít obdélníkové nebo trojúhelníkové formy často také konkávního (vydutého) tvaru 
a s výřezem pro založení kopí .
• Kruhový štít – se používal již před naším letopočtem, v Evropě od doby bronzové a byl vyráběn ze 
dřeva, kůže, proutí s kovovými nýty, později i z kovu (bronz atd .) .
• Scutum – oválný nebo obdélníkový velký štít římské pěchoty .
• Normanský štít – štít mandlovitého tvaru, ze kterého se následně vyvinul štít středověkého rytíře 
trojúhelníkového tvaru .
• Pavéza – velký a těžký stavěcí dřevěný štít zpravidla obdélníkového tvaru se středním žebrem a s ma-
lířskou výzdobou tvořenou specializovanými řemeslníky .
• Sipar – perský železný štít kruhového konvexního (vypouklého) tvaru s plochým nebo se zahnutým 
okrajem, z vnější strany zdobený různými technikami a se čtyřmi symetricky umístěnými puklicemi v cen-
trální konvexní části, které kryjí vnitřní úchyty držadla; tento štít byl také velmi obvyklý v Indii, kde se 
nazývá „dhal“ . (Viz obr. 47, str. 50)
8. Části výstroje
Mezi neuvedené patří různé součásti výstroje jednak pro jednotlivce: bandalalír/řemení na chladnou poboční 
zbraň nebo karabinu, torna, boty, ostruhy, čutora/polní láhev, šavlová taška, ale také součásti výstroje pat-
řící ke koni: udidlo s uzdou, sedlo a třmeny . (Viz obr. 45)
Obr. 45 Udidlo s bočními puklicemi, střední Evropa, 
17. stol. – zámek Lysice
51MECHANICKÉ STŘELNÉ ZBRANĚ50 ZBROJE,  PŘILBY,  ŠTÍTY,  ČEPICE,  ČÁSTI  VÝSTROJE
(C) Mechanické střelné zbraně
Pravděpodobně nejstarší mechanickou zbraní byl ruční odstředivý prak, kterým již David zneškodnil Goli-
áše . Ten byl pravděpodobně vyroben z pruhu kůže a byl používán k lovu i k boji řadu staletí . Další nejstarší 
mechanickou střelnou zbraní byl luk, který ve své moderní podobě přežil jako sportovní nářadí až do dnešní 
doby . Prak i luk se staly předobrazem základních částí mechanických válečných strojů, které vlastně byly 
dělostřelectvem starověku . Mechanické válečné stroje sloužící k metání velkých šípů a kopí na větší vzdále-
nosti byly založeny na torzním principu (katapulta a balista) . Pokud využívaly principu dvouramenné páky 
s pevným nebo posuvným závažím značné hmotnosti vrhaly již velké projektily a již před naším letopočtem 
sloužily k bourání hradeb a jsou zmiňovány již v bibli . S jejich replikami se v současné době můžeme setkat 
na řadě našich hradů .
• Luk jedna z nejstarších zbraní lidstva skládající se z lučiště a tětivy .
• Kuše má oproti luku mohutnější lučiště (dřevěné, kompozitní nebo ocelové), které je vsazeno a jištěno 
konopnými úvazy v soše (= předchůdkyni pažby); v soše je také zapuštěn spouštěcí mechanizmus; sil-
nější tětiva s úchytnými oky je splétaná z konopných vláken a z kuše byly vystřelovány šipky s kovanými 
hroty různých tvarů podle účelu použití (bojové s ostrým železným kaleným hrotem romboidního profilu, 
zápalné s protáhlým krčkem pro ovinutí koudelí napuštěnou zápalnou směsí, okřídlené a vidlicovité pro 
lov, tupé „korunkové“ pro terčovou střelbu) . (Viz obr. 49, str. 52)
• Balestra lehká lovecká zbraň připomínající kuši, ale většinou s dřevěnou prohnutou sochou (případně 
přímou železnou s integrovaným napínáním), ale zejména s dvojitou tětivou v jejímž středu je váček na 
sférické střely a s centrální zaměřovací vidlicí v ose před lučištěm . (Viz obr. 2, str. 13)
• Hever – k napínání tětivy kuše již nestačila pouhá fyzická síla a z původního napínacího háku nošeného 
na opasku střelce kuše se vyvinul napínací mechanizmus nejprve na kladkovém principu, později celo-
železný s mechanickým převodem se zapouzdřeným ozubeným kolem ovládaným klikou s pastorkem 
a s ozubenou tyčí zakončenou vidlicovou úchytkou tětivy; na opačném konci ozubené tyče je přišroubo-
ván opaskový závěs . (Viz obr. 50, str. 52)
Obr. 46 Důstojnický kyrys – Rakousko vz. 1827 – 
hrad Buchlov
Obr. 47 Štít sipar, 
Persie okolo r. 1800 – zámek Lysice
Obr. 48 Dobová kresba – napínání kuše
53RUČNÍ PALNÉ ZBRANĚ52 MECHANICKÉ STŘELNÉ ZBRANĚ
(D) Ruční palné zbraně
je nutno rozlišovat podle způsobu nabíjení na předovky a na zadovky . Ruční palné zbraně předovky jsou v ČR 
považovány ve smyslu § 7 odst . 22 příl . zákona č . 119/2002 zveřejněném v č . 16 sbírky zákonů č . 48/2009Sb . 
vč . změn zveřejněných ve sbírce zákonů č . 170/2013 v částce 71 za historické zbraně kategorie D, tj. předovky 
i zadovky vyrobené před 31. 12. 1890 . Toto ustanovení se ale nevztahuje např . na perkusní revolvery, které 
byly vyrobeny jako přesné repliky po tomto datu . Pouze historické zbraně tedy nepodléhají v současné době 
znehodnocení na rozdíl od později vyrobených, příp . registraci . Protože tomu tak v minulosti nebylo, setká-
váme se s řadou i 300 let starých ručních palných zbraní, které byly zejména v 50 . letech 20 . století znehod-
noceny na první pohled viditelným brutálním odvrtáním komory hlavně a nebo znehodnocením spoušťového 
mechanizmu (Bruntál, Lysice, …) .
Předovky i zadovky dělíme podle použití na civilní nebo vojenské a podle provedení na kulovnice a bro-
kovnice . Každá puška má charakteristický typ pažby a předovky by měly mít vždy uvedeno s jakým jsou typem 
zámku a u zadovek je nutno uvádět typ závěru.
1. Přehled zámků používaných u předovek
•  Doutnákový/luntový zámek s jednoduchým pákovým převodem mezi kohoutem a spouští umožňo-
val přiklopení zapáleného doutnáku (luntu) na pánvičku se střelným prachem propojenou s komorou 
hlavně otvorem (zátravkou) a tím i k zažehnutí nabité dávky střelného prachu a k odpálení střely .
 (Viz obr. 52, str. 54 a obr. 74, str. 66)
•  Kolečkový zámek má již složitější vnitřní mechanizmus (až z 50ti součástek!), který po natažení bicího 
pera navine na vnitřní excentrický ořech osy kolečka několikačlánkový řetízek . Po stisknutí spouště je 
pero uvolněno a řetízek pootočí rýhovaným kolečkem, které je na dně pánvičky se střelným prachem 
a na jehož obvod po odsunutí krytky pánvičky dosedá křesací kámen (pyrit) v čelistech přiklopeného 
kohoutu . Vykřesaná jiskra zapálí prach, který prošlehne zátravkou do komory s nabitou dávkou střelného 
prachu a dojde tím k odpálení střely . (Viz obr. 53, str. 54 a obr. 76, str. 66)
•  Kombinovaný zámek sestává jak ze součástí kolečkového, tak i doutnákového zámku, (příp . i kom-
binace s křesadlovým atd .), který umožnil střelbu i v případě selhání jednoho ze systémů .
 (Viz obr. 54 a 55, str. 54; obr. 75, str. 66 a obr. 3, str. 15)
•  Španělský/miquelet/alla catalana je křesadlovým zámkem, který má vnější bicí pero, které se opírá 
o spodní nos kohoutu; šroub svírající čelisti má výrazné oko, ocílka (většinou rýhovaná) je současně 
i krytem pánvičky, spouštěcí páka uvnitř zámku je horizontální a její výstupek prochází zámkovou deskou 
zevnitř pod vnější kohout; používán u španělských, balkánských a tureckých ručních palných zbraní .
 (Viz obr. 57, str. 55 a obr. 77, str. 66)
•  Italský/alla romana je křesadlovým zámkem velmi podobným španělskému, ale s delším ramenem 
ocílky, které také ovládalo posuvný kryt pánvičky, která je odpružena vnitřním perem .
Obr. 49 Lovecká kuše (tětiva chybí), 
Německo, konec 16. stol. – zámek Lysice
Obr. 50 Hever ke kuši značený vročením 1573, 
Německo – zámek Lysice
54 55RUČNÍ PALNÉ ZBRANĚ RUČNÍ PALNÉ ZBRANĚ
Obr. 51 Základní součásti dlouhé ruční palné zbraně
Obr. 52 Doutnákový zámek
Obr. 54 Kombinovaný zámek kolečkový
Obr. 53 Kolečkový zámek
Obr. 55 Kombinovaný zámek křesadlový
Obr. 5...

Originál dokumentu:

analogový

Typ/druh dokumentu:

Typ dokumentu:	publikace, listiny, spisové dokumenty
Druh dokumentu:	odborná publikace
Bližší specifikace:	metodika

Jméno souboru:

G0529413.pdf

Formát souboru:

application/pdf

Autor záznamu:

Vacula Olga

Popis dokumentu:

Gronský, Roman - Kočan, Vladimír, Metodika třídění a evidence zbraní a zbroje ve sbírkách Národního památkového ústavu
Schválená metodika č. 179

Název pracoviště:

generální ředitelství

Velikost dokumentu (v bytech):

7526416 B

Rozměry obrazového dokumentu:

Autor originálu:

[neznámý] (T); neurčen (T);

Klíčová slova:

Kulturní památka movitá; Výzkum a vývoj;

Uživ. klíčová slova:

zbraně; metodika schválená; zbroj;

Datum vzniku:

2018

Licence:

Typ:	neurčena - ochranu díla stanovuje obecně autorský zákon (https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-121)

Vazby dokumentu na aplikace IISPP

K dokumentu neexistují žádné vazby na aplikace IISPP.

Územní identifikace dokumentu

Územní rozsah:

objekt nelokalizovatelný

Definiční body

Def. bod	Název objektu	Část obce	Č. dom.	Ulice	Č. or.	Kat. území	Obec	ORP	Okres

Přírůstkové body

Přír. bod	Název objektu	Část obce	Č. dom.	Ulice	Č. or.	Kat. území	Obec	ORP	Okres

Lokality

Kód CZ	Název lokality	Reálný typ	Kat. území	Obec	ORP	Okres	Kraj

Historické regiony

Kód RS	Název hist. regionu

Ke stažení Náhled Poslat žádost