Textový obsah:	Profilový úkol NPÚ č. 3 / 2013 – Revize památkově chráněných území - pokračování BRNO Návrh na prohlášení území za památkovou zónu dle metodického pokynu MK ze dne 29. 8. 2011 ke kontrolní zprávě NPÚ ke dni 30. 6. 2011 Zpracovali: Národní památkový ústav územní odborné pracoviště v Brně PhDr. Hana Vítková Mgr. Simona Pechová Burýšková Ing. arch. Jana Firbasová PhDr. Vlasta Šrámková Mgr. Zuzana Hlavicová Mgr. Martin Číhalík Mgr. Eva Staňková Mgr. Karel Sklenář Národní památkový ústav, generální ředitelství, Valdštejnské náměstí 3, 118 01 Praha 1 – Malá Strana, konzultace – oddělení specializací Ing. arch. Alena Krusová, CSc. Ing. arch. Radim Gabor oddělení informačních systémů Ing. arch. Zuzana Syrová Ing. Svatava Podrazilová Ing. arch. Karel Kuča prosinec 2013 a) Lokalita: památková zóna zasahuje do následujících katastrálních území města Brna: Staré Brno (1104 Staré Brno) ŠTÝŘICE (1106 Štýřice, 51576 Kamenná Kolonie) Pisárky (1097 Pisárky, 6328 Kamenný Mlýn) Stránice (1105 Stránice) Žabovřesky (51572 Nové Žabovřesky, 24282 Vinohrádky) Veveří (1110 Veveří) PONAVA (1100 Ponava) Černá Pole (1088 Černá Pole) Husovice (51574 Husovice) Zábrdovice (22838 Cejl, 18589 Zábrdovice) TRNITÁ (1107 Trnitá) b) Městský úřad:                        Statutární město Brno Magistrát města Brna                         Dominikánské nám. 1 601 67 Brno c) Obec s rozšířenou působností: Statutární město Brno Magistrát města Brna Dominikánské náměstí 1 601 67 Brno d) Charakteristika území Stručná charakteristika území Památková zóna zahrnuje rozsáhlé území přiléhající na západní, severní a východní straně k historickému jádru města, které je od roku 1989 spolu s malou částí historických předměstí městskou památkovou rezervací. Představuje souvislý prstenec někdejších předměstí, která se od poloviny 19. století přetvořila a rozrostla v centrální vnější čtvrtě města, charakterizované reprezentativní výstavbou a koncepčním urbanistickým řešením. Třebaže hlavní urbanistické osy mají většinou starší původ, vlastní urbanistická struktura je novým tvůrčím dílem 2. poloviny 19. století s dotvořením v 1. třetině 20. století. Totéž platí o vlastní zástavbě, v níž jen zcela ojediněle přetrvaly objekty postavené před polovinou 19. století. Vždy šlo o urbanisticky i architektonicky nejkvalitnější čtvrtě Brna, stojící v kontrastu k živelně se rozvíjejícím územím jižně od centra a v průmyslovém pásu podél řeky Svitavy. Celkem zde lze rozlišit tři základní typy městské urbanistické struktury. Nejvýraznější představují velkoměstské reprezentativní čtvrtě činžovních domů (Veveří, Lužánky v Černých Polích a Husovice jako plánovitě budované nové město v sousedství starší vsi) a koncepčně řešené vilové čtvrtě (Masarykova Čtvrť /nynější Stránice/, Pisárky, Černá Pole, Žabovřesky). Třetí strukturu představuje dělnické a tovární předměstí Cejl v Zábrdovicích s velkými nájemními domy, které jako jediné existuje na starších základech. Specifický areál funkcionalistické architektury představuje brněnské Výstaviště v Pisárkách. Významnou součástí území je i velký park Lužánky v Černých Polích a plochy dalších parků či lesoparků. Kromě obytné zástavby je v celém území soustředěn vysoký počet reprezentativních veřejných budov. Celé území se dochovalo ve velmi intaktní a autentické podobě a představuje současně galerii architektury 19. a 20. století od klasicismu přes historismus, secesi, modernu a meziválečný tradicionalismus až po funkcionalismus. Z hlediska urbanismu a architektury jde o jedno z nejhodnotnějších území v měřítku celé střední Evropy. Je zhmotněním novodobého vývoje a postavení Brna jako předního průmyslového centra a někdejšího zemského hlavního města Moravy jak v rámci Rakouska-Uherska, tak pozdějšího Československa. Brno se ve 2. polovině 19. století stalo jedním z nejdynamičtěji se rozvíjejích měst v Evropě. Z urbanistického hlediska měla zásadní význam likvidace fortifikací brněnské bastionové pevnosti, která umožnila velkorysou výstavbu reprezentativní okružní třídy kolem historického jádra po vzoru vídeňské Ringstrasse. Na její výstavbě se podíleli především prominentní vídeňští architekti. Historické jádro Brna s okružní třídou je od roku 1989 chráněno jako městská památková rezervace. Vnější velkoměstské čtvrtě však představují neméně významné urbanistické a architektonické celky již ve 2. polovině 19. století, kdy zde většinu realizací projektovali brněnští tvůrci německé národnosti. Ti zprvu vycházeli z vídeňské inspirace, ale později se obraceli k formám severoněmecké gotiky a renesance. Nejen při okružní třídě, ale i ve vnějších čtvrtích je soustředěno množství staveb vynikající úrovně z této doby. Totéž platí o secesi a moderně, jejíž vrchol v Brně představují především stavby žáků Otto Wagnera, jehož příklad ovlivňoval i některé domácí brněnské architekty, kteří neprošli přímo jeho ateliérem. Z žáků Wagnerovy školy realizovali své projekty v Brně především Leopold Bauer, Bohumír Čermák, Hubert Gessner, Franz Holik, Alois Ludwig a Jan Mráček. V 1. polovině 20. století se právě ve vnějších čtvrtích odehrál vývoj, který zaručil Brnu přední postavení v dějinách evropského funkcionalismu. Ten byl dílem převážně mladých brněských architektů české národnosti, z nichž vyniká Bohuslav Fuchs, ale například též V. Dvořák, A. Kuba, V. Kuba, J. Brázda, J. Kumpošt a mnoho dalších. Význam Brna v tomto období je však dán rovněž nefunkcionalistickou linií meziválečné architektury, a to jak českou, tak německou. Brno jako celek je tak současně jedinečným odrazem multikulturního prostředí města, jehož tvář až do poloviny 20. století spoluvytvářeli představitelé tří hlavních národností, které zde žily: německé, židovské a od konce 19. století ve stále větší míře i české. Historický a urbanistický vývoj a urbanistické zhodnocení území památkové zóny Vzhledem k rozsahu a mnohotvárnosti celého území je účelné popsat jeho historický urbanistický vývoj v rámci ucelených čtvrtí. Zde je třeba připomenout, že jde převážně o území, které bylo od roku 1850 součástí vlastního Brna (obce a osady), pouze Husovice a Žabovřesky tvořily do roku 1919 samostatné obce. Území Brna (bez historického jádra) se původně (1850) dělilo na 38 čtvrtí sdružených do 19 katastrálních území. V roce 1941 se uskutečnila územní reforma a počet katastrálních území se snížil na osm (Dolní a Horní Cejl, Křížová, Nové Sady, Staré Brno a Vídeňka, Špilberk, Trnitá, Velká Nová Ulice a Červená, Zábrdovice). Nynější územní členění na katastrální území (totožné s nově vytvořenými částmi obce) vzniklo v letech 1969–1972 a stabilizovalo se v roce 1979, přičemž došlo nejen ke zcela novému vymezení těchto katastrálních území, ale i ke změnám jejich hranic vůči vnějším částem města. Také jména těchto nových čtvrtí se v mnoha případech liší od pojmenování dřívějších předměstí (čtvrtí): ČERNÁ POLE, LUŽÁNKY (existovaly jen 1972–1979, pak rozděleny mezi Veveří a Černá Pole), PISÁRKY, PONAVA, STARÉ BRNO, STRÁNICE, ŠTÝŘICE, TRNITÁ, VEVEŘÍ, ZÁBRDOVICE. e) Důvodová zpráva Návrh památkové ochrany významných kulturně hodnotných městských lokalit byl prověřován na základě návrhu Fóra pro architekturu a média - 4 AM, Obecní dům Brno, podaném na Ministerstvo kultury v roce 2010. Národní památkový ústav na základě odborného vyhodnocení tohoto podkladu dospěl k názoru na vytvoření památkové zóny Brno, kterou nyní předkládá. Staré Brno A ŠTÝŘICE Historický a urbanistický vývoj Staré Brno se rozkládá při Svratce jihozápadně pod historickým jádrem Brna a Špilberkem. Od poslední územní reformy tvoří Staré Brno jen levobřežní část území, zatímco pravobřežní představuje k.ú. Štýřice. Část nejstaršího jádra Starého Brna s areálem kláštera cisterciaček a Pekařskou ulicí je součástí městské památkové rezervace Brno. Staré Brno představuje jedno ze dvou těžišť předlokačního vývoje Brna. Již v období Velké Moravy zde existovala významná koncentrace osídlení, které pak více či méně kontinuálně pokračovalo i v 10.–12. století. Osídlení se rozvíjelo jak na pravém břehu Svratky od přechodu přes řeku po Polní ulici, tak na levém břehu, odkud jsou známy velkomoravské nálezy z Václavské a Křížové ulice. Po začlenění Moravy do českého přemyslovského státu vznikl brněnský hrad, doložený roku 1091, a Brno se vyvíjelo jako jedno z hlavních moravských center. Raně středověký hrad (hradiště) je dnes nejčastěji lokalizován právě do Starého Brna, do předpokládané ostrovní polohy mezi hlavním tokem Svratky a jeho někdejším vedlejším ramenem, které se později nazývalo Svrateckým náhonem. Jde tedy přibližně o polohu při ústí Křídlovické ulice do ulice Křížové, jižně od Mendlova náměstí. Zde též existoval kostel sv. Oldřicha a sv. Prokopa, pro jehož vznik před počátkem 13. století však zatím chybí jakékoli doklady; písemně je doložen roku 1243 a rovněž jeho nalezené fragmenty lze klást až na počátek 13. století. Rovněž lokalizace hradu se ostatně opírá pouze o doklady osídlení a situační logiku. Předhradí a snad i tržiště se předpokládá severně odtud, za vedlejším ramenem Svratky (Svrateckým náhonem), v areálu pozdějšího kláštera cisterciaček, kde byly archeologicky odkryty základy rotundy (tržiště však mohlo existovat též v pravobřežní části osídlení). Rotunda zřejmě vznikla někdy v 11. či na počátku 12. století, ale podle některých autorů byla ještě starší, snad z přelomu 10. a 11. století. Starobrněnská rotunda je považována za původní brněnský velkofarní kostel, doložený kolem roku 1135, ale ani to není bezpečně doloženo. Snad ve 2. polovině 12. století pak rotundu nahradil obdélný kostel Panny Marie. Pravobřežní kostel sv. Václava, který stával u vidlice cest, sice svou polohou nevylučuje starý původ, doložen je však teprve roku 1314 (nepřímo před rokem 1303). Trh ve Starém Brně existoval (soudě podle falz z 12. století, hlásících se k roku 1045 a 1073) snad již v 11. a nejpozději ve 12. století. Jako burgus (in burgo Brunensi), tedy neopevněné uzavřené sídliště při hradě bez vlastního právního zřízení je výslovně Staré Brno označeno v konfirmační listině Přemysla Otakara I. pro zábrdovický klášter z roku 1210, která je falzem vzniklým před rokem 1235. Tento statut si Staré Brno udrželo i po plném zformování města Brna a později mělo postavení městečka. Rozvoj Starého Brna pokračoval i ve 2. čtvrtině 13. století, podporován komunikačním významem i vznikem řady církevních ústavů v prostoru Pekařské ulice. Sledovat podrobně historický a urbanistický vývoj Starého Brna v raném a vrcholném středověku přesahuje možnosti tohoto textu. Od 18. století zaznamenávalo Staré Brno rovněž průmyslový rozvoj a zůstalo nedílnou součástí souvislého brněnského předměstského prstence, doplněného o nová předměstí Jircháře, Silniční Ulice a Vídeňská Ulice. Ve 2. polovině 19. století prodělala urbanistická struktura starobrněnského prostoru přestavbu nejprve pavlačovou a později činžovní výstavbou. Ve strmém srázu severního svahu Červeného kopce, nad údolím Svratky, vznikl ve 2. polovině 19. století lom na štěrk, který se do konce 20. let výrazně rozšířil, přičemž stěny lomu vymodelovaly dvě částečně oddělené části. Proto i domky Kamenné Kolonie, vyrostlé zde před rokem 1929, vytvořily dva oddělené, hustě zastavěné shluky. Západní z nich byl založen na částečně pravidelném půdorysu. Roku 1929 měla kolonie přes 100 domků. Celek, který je přístupný stoupající cestou od kláštera alžbětinek (Kamenná ulice), se dodnes zachoval v téměř neporušené podobě a též díky svému krajinnému rámci představuje jedno z nejzajímavějších míst Brna. Zvláště působivé jsou pohledy z horních hran lomu dolů do kolonie. V letech 1962–1965 bylo jádro Starého Brna při Mendlově náměstí částečně rozrušeno novodobou panelovou výstavbou. Urbanistické zhodnocení Význam Starého Brna spočívá především v jeho postavení jednoho z předlokačních center Brna. Dochovalo se zde několik sakrálních staveb (gotických a barokních) a další byly zjištěny archeologicky. Nezastupitelný význam má i dochovaná komunikační osnova, uchovávající v některých rysech zřejmě i raně středověkou situaci. Velmi hodnotné jsou i některé dochované bloky pavlačové a šinžovní zástavby, stejně jako unikátní Kamenná Kolonie. Rušivé urbanistické zásahy, které část území poznamenaly ve 2. polovině 20. století nemohou popsané hodnoty převážit. PISÁRKY Historický a urbanistický vývoj Vilová čtvrť Pisárky s areálem Výstaviště, jejíž osu tvoří ulice Hlinky, byla až do poslední územní reformy součástí Starého Brna. Nejvýchodnější (a nejstarší) část Hlinek patří nadále ke Starému Brnu. Prostor Pisárek byl pro Brno důležitý již ve středověku, neboť tudy vedla trasa prvního městského vodovodu od Kamenného mlýna. Jméno Pisárky se váže na stará místní pojmenování „písařův les“ a louka „Písařka“. Písemně je název prvně doložen roku 1673 v soupisu jmění starobrněnského kláštera, sestaveném a doplněném písařem Matyášem Bělíkem podle urbáře z roku 1603. Území dnešních Pisárek bylo ještě ve 2. polovině 18. století zcela bez zástavby. Tvořila je říční niva severně od řeky, svíraná od severu svahy Žlutého kopce a Kraví hory s vinicemi, od jihu svahy Červeného kopce, které byly ve střední části úseku holé, ve východní části byly zahrady a vinice, v západní části (severně od Nového Lískovce) les. Rovinou Pisárek procházela úpatnicová cesta ze Starého Brna do Kamenného Mlýna a Žabovřesk (Hlinky, od roku 1829 silnice) a souběžná cesta podél severního břehu meandrující Svratky, která se v prostoru tramvajové vozovny větvila. Na mapě z roku 1815 je již zakreslena klasicistní budova pisáreckých lázní (Baadhaus, pozdější – od roku 1847 – Střelnice /Pisárecká 4/) za řekou, na začátku kohoutovického údolí, a les nad ní je pojmenován Schreywald. Hlinky vznikly v západním sousedství starobrněnského kláštera, při cestě ze Starého Brna do Kamenného Mlýna a Žabovřesk. Plán z roku 1784 ukazuje, že důležitým impulsem vzniku Hlinek byla velká cihelna. Domy se seskupily jednak kolem hliníku, jednak po obou stranách cesty. Od konce 18. století vznikaly další domky podél úpatí, tedy po severní straně cesty. Pouze v úseku od pivovaru po vyústění dnešní Výstavní ulice existovala i nadále zástavba též po starobrněnské (jižní) straně ulice. Do roku 1815 zaplnila zástavba okapově orientovaných, volně řazených, přízemních a patrových klasicistních domků celou délku ulice až před vyústění dnešní ulice Lipové, jejímž předchůdcem byla polní cesta do vinic. Počátkem urbanizace vlastních Pisárek se stal klasicistní zámeček uprostřed pisárecké nivy, vytvářející s navazujícím dvorem areál na půdorysu písmene U. Při něm existovala okrasná i užitková zahrada. Dvůr byl záhy doplněn do uzavřené podoby objekty cukrovaru. Po polovině 19. století byl v Pisárkách budován nový brněnský vodovod. Voda byla vedena od Kamenného mlýna do úpravny v Pisárkách (u nynější tramvajové vozovny), kde byla parní čerpadla. V úseku nad a pod vodárnou byla vybudována soustava vodárenských nádrží, na něž pak navázaly říční lázně (Riviéra). Až do 20. let 20. století zůstala vlastní niva Pisárek stranou jakékoli urbanizace. Rozšiřoval se zde pouze Starobrněnský cukrovar, do něhož byla před rokem 1900 zavedena tramvajová vlečka od Dlouhého mostu. V 80. letech 19. století začala po severní straně cesty po úpatí Žlutého kopce mezi dosavadním koncem Hlinek a řekou Svratkou u Kamenného Mlýna vznikat jedna z prvních a současně nejhonosnějších brněnských vilových čtvrtí (dnešní Pisárky). Pouze málo vil je autorsky určeno (vila C. Luze, Hlinky 136, arch. Eduard Exner, vila H. F. von Felsenbrunn, Hlinky 183, arch. Moritz Kellner, obě z počátku 80. let 19. století,). V trase polní cesty byla vytyčena spodní část Lipové ulice a Květná ulice (a později i horní část Hroznové ulice), mimoto vznikla dolní část Hroznové ulice. Roku 1909 na této ploše existovalo cca 27 vil. Rozvoj zástavby Hlinek podporovala i tramvajová linka s vozovnou na konci ulice (Pisárky). Také zástavba staršího starobrněnského úseku Hlinek se zahustila do souvislého sledu, přičemž řada starších domů byla nahrazena patrovými novorenesančními novostavbami charakteru řadových vil. Roku 1909 existovala tato vilová čtvrť v podstatě již v dnešní podobě. Pokračováním vilové zástavby Hlinek se stala zástavba za Pisáreckým mostem, severně od Střelnice, na tehdejším katastru Jundrova. Její osou se stala Veslařská ulice, vedoucí po pravém (západním) břehu řeky do Jundrova. Od ní byly vytyčeny dlouhé parcely, stoupající k okraji lesa. Výstavba vil zde začala již v 70. letech a vyvrcholila v 80. letech 19. století. Nejvýznamnější jsou vila Veslařská 234 (1872–1874 ve vlastnictví Christiana d´Elverta, 1910 přestavěna L. Bauerem pro R. Rohrera ml.), Veslařská 260 z roku 1880, vila dr. J. Weinlicha (Veslařská 250) z roku 1881, vila J. Stiassnyho (Veslařská 256) a vila H. Ripkové (Veslařská 244) z roku 1883 (arch. August Prokop; poškozena přestavbou z let 1988–1991) ve stylu severské renesance, jejíž věž je dominantou celé vilové čtvrti. Během 1. republiky pak funkcionalistická vilová zástavba stoupala severozápadním směrem po svahu Žlutého kopce (ulice Kamenomlýnská, horní Hroznová, Kalvodova, Marie Pujmanové), kde zasáhla až na tehdejší katastr Žabovřesk, a díky prodloužení Lipové ulice až na Žlutý kopec došlo i k propojení vilové zástavby i směrem do Masarykovy čtvrti. Svah podél střední a západní části Preslovy ulice byl zastavěn až v 60.–70. letech 20. století, jednak čtyřpodlažními bytovými domy, jednak domy s terasami. Pisárecká niva získala v rámci Brna zcela specifické postavení, když zde bylo v letech 1926–1928 vybudováno Zemské výstaviště, zprvu na relativně malé ploše od vstupu po pavilon A a dále k pavilonu G. Ve 30. letech byl zrušen cukrovar a plocha mezi ním, Výstavištěm a řekou byla využita pro sportovní hřiště a rodinné zahrádky. Rozsáhlý komplex Švehlových rodinných zahrádek byl vytvořen i mezi cukrovarem a Riviérou. Díky tomu byl zachován přírodní charakter celého území. Nenarušila jej ani novostavba městské vodárny (Pisárecká 13) z let 1932–1936 od B. Turečka. Brněnské Výstaviště vzniklo na území tzv. Bauerovy rampy, které město zakoupilo v roce 1923. V listopadu roku 1923 byla Moravským zemským výborem vypsána soutěž na urbanistickou koncepci výstaviště a na budovu hlavního pavilonu Obchodně průmyslového paláce pro Výstavu soudobé kultury v Československu, kde mělo být v roce 1928 prezentováno desetiletí existence samostatného státu. Z předložených návrhů zvítězil projekt pražského architekta Josefa Kalouse, který rozpracoval a následně v letech 1926–1928 realizoval architekt Emil Králík. Byla založena Výstavní akciová společnost, v jejímž vedení stáli zástupci státní správy, Moravského zemského výboru, města Brna a již existující společnosti Brněnské výstavní trhy. V Kalousově a Králíkově urbanistické koncepci byly budovy jednotlivých pavilonů umístěny podél dvou základních os, které tvořily písmeno „V“ s dominantu v podobě věže Obchodně živnostenského pavilonu od architekta Bohumíra Čermáka. Na rozdíl od progresivního architektonického řešení některých pavilonů vycházel urbanistický koncept z klasicistních centralizujících tendencí. Působivé prostorové řešení komplexu bylo patrné již z nástupiště elektrické dráhy, projektované architektem Bohuslavem Fuchsem, která byla záměrně situována na vyvýšeném místě. Vstup do areálu tvoří segmentová brána, v jejíž ose se nachází centrum výstaviště v podobě Obchodně průmyslového paláce, dnes pavilon A, s typickými parabolickými oblouky. Nedílnou součástí úpravy plochy areálu byla také výsadba vzrostlých stromů a instalace slavnostního osvětlení. Provoz výstaviště zahájila 26. 5. 1928 Výstava soudobé kultury v Československu. Z původních staveb se dochovaly: průmyslový palác (pavilon A; J. Kalous a J. Valenta, 1924–1928), obchodně živnostenský pavilon Brněnských výstavních trhů s vyhlídkovou věží (G; B. Čermák – po demolici v 90. letech 20. století však zůstala jen věž), kino a kavárna (kongresová hala; E. Králík), pavilon města Brna (B. Fuchs), pavilon země Moravy (Vlastislav Chroust), pavilon Uměleckoprůmyslové školy v Praze (kavárna; Pavel Janák) a vzorový rodinný dům (Oldřich Starý). Ve 30. letech 20. století došlo z důvodu hospodářské krize k útlumu provozu výstaviště. Výstavní akciová společnost dospěla na pokraj bankrotu. Během okupace Československa sloužily budovy jako skladiště zbraní a dalšího vojenského materiálu a proto se areál stal terčem spojeneckého bombardování. Po skončení války hrozila výstavišti demolice. Po roce 1945 byl rozšířen areál tramvajové vozovny v sousedství Výstaviště. Zachovaná územní rezerva byla krátce nato věnována na rozšíření Výstaviště, obnoveného v letech 1949–1950. V letech 1955–1959 byla jeho plocha zvětšena z původních 26 ha na 54 ha (dnes 65 ha), takže do něj byl začleněn i areál bývalého Bauerova cukrovaru, z něhož zůstal zachován jen empírový zámek. Výstaviště bylo obkrouženo novou obvodovou komunikací (Bauerova). Novou dominantou výstaviště se stala správní budova BVV, připojená v letech 1956–1960 k původnímu vstupnímu objektu. Na vlastním výstavišti byla nejvýznamnější etapou léta 1958–1959, kdy došlo k výstavbě nových pavilónů, zejména pavilónu B, C a Z. Řada nových pavilonů byla postavena též později. Počátkem 90. let bohužel Výstaviště utrpělo těžkou ztrátu demolicí pavilónu G (vyjma věže), zčásti vlivem statických poruch. Na jeho místě byl pak v roce 1996 vybudován měřítkově naddimenzovaný nový pavilón G, který nedodržel původní skladbu hmot. Již v letech 1987–1991 dostal vstupní prostor výstaviště novou dominantu v konstruktivistickém objektu Domu techniky ČSVTS (arch. Petr Uhlíř). Při okružní komunikaci, v klínu východně od velodromu, vyrostl v letech 1991–1993 hotel Holiday Inn (arch. A. Janček, V. Rudiš, M. Rudiš). Urbanistické zhodnocení Pisárky s přilehlou částí Starého Brna představují jednu z nejstarších a nejvýznamnějších vilových čtvrtí v rámci celé České republiky. Zahrnuje nejreprezentativnější brněnské vily jak z etapy novorenesance, tak rané moderny a funkcionalismu. Urbanistická stukrtura vilové čtvrti si zachovala vysokou míru integrity a zástavba vykazuje téměř nenarušenou autenticitu. Novodobá výstavba v severovýchodní části čtvrti hodnotu území nenarušila. Specifickou součást území tvoří urbanisticky i architektonicky jedinečný komplex brněnského Výstaviště, který je jednou z největších realizací brněnského meziválečného funkcionalismu a řada zdejších staveb má pro vývoj tohoto stylu přelomový význam. Dokládají evropský rozhled a inspiraci svých tvůrců, přetavenou ve svébytný tvůrčí projev, který pak zásadně ovlivnil tvářnost brněnského funkcionalismu. Vysokou úroveň vykazují rovněž stavby, které areál doplnily v 50. letech 20. století. Význam areálu tkví rovněž v typologické ojedinělosti, protože staveb pro výstavnictví na špičkové úrovni nevzniklo mnoho a jinde v Evropě se vesměs nezachovaly. STRÁNICE (Masarykova ČtVRŤ) a Žabovřesky (NOVÉ ŽABOVŘESKY) Historický a urbanistický vývoj Stránice jako správní jednotka jsou zcela novodobým útvarem s umělým jménem. Zahrnují však svébytnou městskou vilovou čtvrť na svazích Žlutého kopce a Kraví hory. Celá oblast patřila ke katastru Křižovnické Území, resp. Křížová, pouze nejzazší část před Wilsonovým lesem (dnešní ulice Kalvodova, Dostálova, Wurmova, Březinova) náležela ke katastru Žabovřesk. Na konci 60. let bylo vytvořeno nové katastrální území a čtvrť Stránice, jejíž hranice byla v celém průběhu přesunuta na okraj Wilsonova lesa; předěl vůči Veveří nyní tvoří Kraví hora a vůči Pisárkám a Starému Brnu hraničí Stránice ulicemi Preslovou a Tvrdého. Území Masarykovy čtvrti (Stránic) tvořilo holá návrší, která byla v 60. letech 18. století ještě zcela bez zástavby. Prudký svah nad pozdější kolonií Nový dům byl zcela holý, dále k východu se až po Úvoz táhly vinice. Kolem roku 1770 bylo na celém území vybudováno 5 vojenských pracháren a 2 strážnice. V místech pozdějších rozdvojení ulic Tichého a Zeleného (již na katastru Žabovřesk) existovaly starší „Švédské šance“. Mapa Pekařské ulice z roku 1741 zachycuje „Švédské šance“ též přibližně v polovině nynější Tomešovy ulice nad uvedeným sedlem. Šlo o bastionový útvar ve tvaru čtyřcípé hvězdy, který v roce 1770 již neexistoval. Potřeba spojení nových vojenských objektů vyvolala vznik příčné cesty z Barvičovy zhruba v trase Soukopovy a Klácelovy ulice přes Údolní na Kraví horu. Novodobý rozvoj území začal již v 70. letech, kdy za působení zahradníka Karla Jelínka (1871–1886) začalo zalesňování příkrých srázů nad Kamenným Mlýnem a Žabovřesky, kde vznikl Císařský les (Kaiserwald), po roce 1918 přejmenovaný na Wilsonův les. Stavební činnost zde však začala až v 90. letech 19. století. V té době se nová velkoměstská činžovní zástavba rozšiřovala podél Údolní ulice po ulici bratří Čapků a nahoru Úvozem za Tvrdého ulici. Na nároží Údolní – Úvoz vznikla novorenesanční kasárna (později strojní fakulta Vysokého učení technického). Na jimi vymezený blok (Jiřikovského – Všetičkova) navázala díky aktivitě několika stavebních družstev výstavba Německé úřednické čtvrti (tzv. Beamtenheim) novorenesančních a zejména secesních vil, které do roku 1909 vytvořily zástavbu kolem ulic Všetičkovy, Jiřikovského, Zachovy a přilehlé části ulice Tvrdého. Jako protiváha německé čtvrti začala ještě před rokem 1918 vznikat Česká úřednická čtvrť severozápadně odtud, ale již na katastru českých Žabovřesk, v těsném sousedství Wilsonova lesa. Roku 1922 zde již existovala vilová zástavba ulic Krondlovy, Tichého a Gogolovy. Pod Wilsonovým lesem vznikla mimoto v Žabovřeskách izolovaně od ostatní zástavby již kolem roku 1900 řada vilek po severní straně ulice Jana Nečase; jednou z nich je i vlastní dům, který si roku 1906 vybudoval Dušan Jurkovič, inspirován anglickým neovernakularismem – stylem cottage-orné. Vznik Československa roku 1918 a připojení okolních obcí (včetně Žabovřesk) roku 1919 pak umožnil plánovitý rozvoj celého území mezi staršími jádry vilových čtvrtí. Rychlá zástavba území Masarykovy čtvrti byla z velké části dílem stavebních družstev, zejména družstva Úřednická čtvrť, které již roku 1919 zajistilo regulační a parcelační plán i návrhy na 10 typů rodinných domků a 1 typ činžovního domu od Miloše Lamla, J. Flory a Otakara Víška. Roku 1922 již bylo zastavěno celé území mezi ulicemi Helceltlovou a Tvrdého. Regulační plán rozšíření někdejší německé části Úřednické čtvrti obsahoval i půlkruhové (Vaňkovo) náměstí, které bylo roku 1922 již vytyčeno a jeho zástavbu ve 20. letech projektoval Jindřich Kumpošt. Dalším důležitým družstvem byl Domov, který roku 1920 získal pozemky na Kraví hoře. Do roku 1925 postoupila zástavba na úroveň vymezenou ulicemi Barvičova – Roubalova – Havlíčkova – Klácelova, včetně Sušilových kolejí. První vilky vznikly i mezi Barvičovou, Preslovou a Hlávkovou ulicí. Roku 1927, po prodloužení Lerchovy ulice směrem na severozápad, bylo založeno náměstí Míru. Byla sem prodloužena trasa tramvaje, došlo k výstavbě studentské koleje, budovy školy a další veřejné budovy. Roku 1925 byla Úřednická čtvrť přejmenována na počest prvního československého prezidenta na čtvrť Masarykovu. V té době se její zástavba již nezaměřovala výhradně na typizované a úsporné bydlení středních vrstev, ale do popředí zájmu se dostaly vilové stavby zámožných objednavatelů. Stavebníky byli zejména průmysloví a finanční podnikatelé, často židovského původu. Vytyčeny byly dvě nové uliční osy, Barvičova ulice, vedoucí k Wilsonovu lesu, a ulice Lipová, která propojila čtvrť s důležitou dopravní komunikací a tramvajovým spojením na ulici Hlinky. Rok 1929 přinesl útlum ve stavebním vývoji v důsledku světové hospodářské krize. Ve 30. letech 20. století zde vznikaly hlavně samostatně stojící rodinné domy a vily pro střední a vyšší společenské vrstvy. Tato výstavba se soustředila v okolí dnešních ulic Lipová, Neumannova, Hroznová a dalších (horní část Lipové a Hroznové). Ve 2. polovině 30. let byl na severovýchodním okraji čtvrti, v sousedství Wilsonova lesa, realizován unikátní soubor staveb – kolonie Pod Vodojemem. Na podkladě jednotného urbanistického plánu stanoveného městským architektem Jindřichem Kumpoštem vzniklo ve svažitém terénu ulic Rezkovy a Kaplanovy seskupení rodinných domků a dvojdomů podle návrhů významných brněnských architektů. V někdejší české úřednické čtvrti v Žabovřeskách postupovala zástavba pomaleji. Nad Kounicovými kolejemi a také na ostrožně kolem ulic Eliášovy a Kameníčkovy vznikala vilová zástavba, která se do roku 1939 organicky propojila s Masarykovou čtvrtí. Svahy a vyhlídkové polohy tam zaplnily řadové rodinné domy a vily, jejichž architektura programově využila myšlenky konstruktivismu. Obdobně byla zastavěna i plochá poloha pod severozápadním úpatím Wilsonova lesa; nejzazší část tohoto zužujícího se území vyplnila roku 1928 experimentální funkcionalistická kolonie Nový dům. Do roku 1939 bylo pak zastavěno celé území Masarykovy čtvrti mezi Barvičovou a Údolní ulicí a Wilsonovým lesem včetně blokové zástavby při Rudišově a Sedlákově ulici a kostela sv. Augustina na Babákově náměstí (náměstí Míru), za nímž Masarykova čtvrť plynule navazovala na rovněž již dokončenou žabovřeskou vilovou čtvrť. Na jihozápadních svazích nad Pisárkami zástavba zasáhla jen na začátky ulic Preslovy, Neumannovy a podél Lipové ulice (včetně školy pro ženská povolání Vesna z let 1928–1929 od Bohuslava Fuchse a Josefa Poláška a Domova Elišky Machové z let 1929–1930 od Bohuslava Fuchse na vidlici ulic Lipové a Neumannovy, již na katastru Pisárek). Malá enkláva (tehdy ještě na katastru Žabovřesk) vznikla pod budoucím alumnátem, podél Rezkovy a Kaplanovy ulice. Nebýt německé okupace, bylo by plynule zastavěno i celé jihozápadní území, neboť uliční síť zde již byla vyprojektována. Dostavba těchto ploch se pak uskutečnila až v 60.–80. letech, kdy zde vznikly převážně čtyřpodlažní bytové domy a pozoruhodné domy s terasami (v ulici Bohuslava Martinů), čímž byla tato z obytného hlediska nejkvalitnější brněnská čtvrť dokončena. Urbanistické zhodnocení Masarykova čtvrť ve Stránicích s navazující zástavbou na katastru Žabovřesk představuje největší brněnskou vilovou čtvrť, která má z urbanistického i architektonického hlediska přední postavení v rámci celé České republiky. Dokládá vznik a postupný vývoj představ o optimálním urbanistickém uspořádání zahradního města, jak se od konce 19. století vyvíjely od původní inspirace anglickými předlohami. Mladší části čtvrtě významným způsobem dokládají řešení typizovaného a úsporného družstevního bydlení středních vrstev. Součástí tohoto procesu byla i koncepční výstavba dvou centrálních prostorů soustřeďujících občanskou vybavenost, které překonávaly původní monofunkčnost čtvrti a povýšily ji na funkčně plnohodnotnou část města. V závěrečné fázi výstavby ve 30. letech 20. století opět převážila individualizovaná výstavba vil nejbohatších investorů. Kromě sledování vývoje urbanistických konceptů představuje Masarykova čtvrť mimořádně početný a cenný soubor realizací vilové architektury od pozdního historismu a secese přes všechny stylové proudy 1. poloviny 20. století, jehož význam je přinejmenším středoevropský. Většina cenných staveb se dochovala v autentické podobě a rovněž urbanistická integrita území dosahuje vysokého stupně. VINOHRÁDKY (k. ú. Žabovřesky) Historický a urbanistický vývoj Ves byla založena roku 1784 po abolici robot podél silnice z Žabovřesk do Brna (Horova ulice) na pozemcích patřících zrušenému vrchnostenskému dvoru Žabovřesky. Ves vytvořila oboustrannou ulicovou zástavbu podél dnešní Horovy ulice v úseku od poloviny vzdálenosti mezi Královopolskou a Blatného ulicí přibližně po začátek Burianova náměstí. Území bylo po délce rozparcelováno na stejně široké parcely, na nichž vznikly samostatně stojící předměstské usedlosti často složité a rozmanité dispozice. V roce 1843 se ves stala součástí Žabovřesk. Před polovinou 19. století začal neobyčejně rychlý růst vsi. Novodobý vývoj rozšiřoval zástavbu především směrem k Brnu, takže Vinohrádky se svou velmi rozvolněnou strukturou byly záhy zcela přestavěny a pohltila je nová uliční síť, přirozeně se zachováním hlavní ulice, která se stala jedinou spojovací osou nové zástavby. Vyjma malého Burianova náměstí s novorenesanční kaplí z roku 1908 ve Vinohrádkách nevznikl žádný centrální prostor. Již do roku 1918 vyplnila zprvu jen přízemní, později patrová rodinná a dělnická zástavba Vinohrádek a navazujících Žabovřesk úplně celou délku veversko-brněnské cesty na katastru Žabovřesk (Štursova – Horova – Minská), z níž byly v nepravidelných intervalech vytyčeny příčné ulice. Pouze v jižní části této lineární struktury vznikly i spojovací ulice souběžné s hlavní ulicí. Na nároží ulic Královy, Šeránkovy a Sirotkovy vyrostl velký blok secesní školy. Pouze na hranici katastrů Žabovřesk a Brna (Velká Nová Ulice), kterou dříve tvořil Tábor a Mučednická ulice, vznikla zástavba výraznějšího městského charakteru. Urbanistické zhodnocení Vinohrádky jsou zajímavým příkladem raabizační vsi vzniklé v těsné blízkosti Brna, která se v průběhu 2. poloviny 19. století stala součástí souvislé brněnské předměstské aglomerace, ale pouze její malá část prodělala skutečně městskou proměnu. Samy o sobě nepředstavují Vinohrádky výraznější urbanistický celek, tvoří však důležitý spojující prvek mezi ostatními částmi navržené památkové zóny. Veveří a PONAVA Historický a urbanistický vývoj Převážnou část území Veveří tvořil v minulosti katastr Křížová (dříve Křižovnické Území), jehož hranice vůči Velké Nové Ulici vedla ulicemi Kounicovou, Pekárenskou a Veveřím; na začátku dnešní ulice Údolní existoval katastr Švábka a na začátku ulice Veveří Malá Nová Ulice. Nejvýchodnější část území patřila k Velké Nové Ulici, jejíž osa (Lidická ulice) nyní tvoří hranici čtvrtí Veveří a Černá Pole. Severní část souvislé blokové zástavby této čtvrtě připadla při poslední územní reformě rovněž do nově vytvořeného katastru Ponava. Jižní část Veveří je součástí městské památkové rezervace Brno. Obě hlavní historické cesty v prostoru čtvrti Veveří, vycházející z Malé Nové Ulice (ulice Veveří) a Švábky (Údolní), směřovaly do Žabovřesk a pak společně dále k Veveřímu hradu a Tišnovu, ovšem cesta ze Švábky měla jen místní význam. Před novodobou urbanizací procházely územím ještě další cesty. Významné bylo spojení ze Starého Brna dnešním Úvozem přes cestu ze Švábky (na křižovatce stála do roku 1888 kaple sv. Františka Xaverského) a pak zhruba v trase Gorkého ulice ke Svatotomášskému dvoru v Malé Nové Ulici (Veveří). V letech 1846–1847 byla cesta od Malé Nové Ulice a Švábky Úvozem až ke Křížové ulici upravena na silnici. V letech 1857–1859 byl na konci Malé Nové Ulice (Veveří) Josefem Arnoldem postaven chlapecký seminář s kaplí sv. Cyrila a Metoděje, který se sem přesunul z Dominikánské ulice. Na plánu Brna z roku 1868 se už objevuje zárodek vytyčení nové obytné čtvrti, se vznikem náměstí – Obilního trhu – však nebylo počítáno. Ještě dlouho však zůstávalo jen u záměru, neboť plán z roku 1879 zde ještě prakticky žádnou novou zástavbu nezachycuje. V letech 1871–1872 pouze vyrostl při severní straně budoucího Obilního trhu městský sirotčinec (Gorkého 14). Vzniku Obilního trhu předcházel v tomto prostoru trh na maso, zřízený za starosty dr. Rudolfa Otta (1868–1870). Roku 1877 byl jeho prostor regulován a změněn (včetně pojmenování) na Obilní trh. Výstavba se začala rozvíjet až v 80. letech, a to na základě definitivního stanovení stavebních čar v roce 1883. Plán z roku 1890 již zobrazuje novou činžovní blokovou zástavbu Údolní ulice až po Úvoz, dále Obilního trhu, ulic Gorkého (zčásti), Jiráskovy (téměř až ke Konečného náměstí), Grohovy a Jana Uhra (jen po Jiráskovu ulici; v nároží Grohovy ulice a Veveří tak zanikl Svatotomášský dvůr), Smetanovy (po Kounicovu) a Pekárenské, a dále Kounicovy podél ústřední části tehdejšího hřbitova (Tyršův sad). Zatím jen při nárožích byla zastavěna Jaselská ulice, jíž pak padla za oběť drobná zástavba Augustiniánské Ulice. Ze starších hospodářských areálů přetrvala na Veveří jen vojenská pekárna z roku 1861 po severní straně Pekárenské ulice. Do roku 1918 byla dokončena zástavba souvislého území čtvrti; bez zástavby zůstala jen severní část Úvozu a Čápkova ulice. Široké ulice lemované stromořadími byly obestavěny vícepodlažními novorenesančními a secesními činžovními domy, z nichž mnohé jsou architektonicky velmi cenné. Jeden z nejvýraznějších a nejhodnotnějších secesních prostorů nejen v rámci Brna tvoří nejmladší monumentální secesní a novobarokní bloky s nárožními věžicemi od stavitele Franze Pawlu kolem Konečného náměstí, mezi nimiž dominuje blok zdobných secesních nájemních domů zvaný Tivoli (Konečného náměstí 1–3) z let 1900–1902. Ve 2. desetiletí 20. století vznikla i bloková secesní zástavba oddělené části Veveří, přiléhající k zástavbě Žabovřesk (Tábor, Chládkova, Zborovská). V celém území čtvrti vznikla od konce 80. let 19. století i řada velkoryse řešených novorenesančních veřejných budov, např. zemská porodnice (1887–1888) na Obilním trhu 12, ženský klášter (1890) při Grohově ulici, pavilonový areál Chudobince císaře Františka Josefa (po roce 1918 univerzita s botanickou zahradou, založenou roku 1922) mezi Veveřím, Kounicovou a Kotlářskou ulicí s protější českou chlapeckou obecnou školou z roku 1898 (od roku 1900 i dívčí) při Kounicově ulici, Česká průmyslová škola (1901) po celé severní straně Sokolské ulice od Veveří. Zcela přestavěny byly i úseky obou hlavních ulic v rozsahu někdejší Švábky a Malé Nové Ulice; také zde vznikly důležité monumentální novostavby, zejména Nový zemský dům. Na nároží Úvozu a Údolní ulice vyrostla zeměbranecká kasárna (po roce 1918 univerzita) Již v 90. letech byl za tehdy ještě nezastavěným Konečného náměstím vybudován velkoryse symetricky řešený komplex tří budov České techniky z roku 1907 od J. Bertla (doplněných roku 1914 chemickým pavilonem). Na řešení tohoto prostoru univerzitní čtvrti a náměstí byly ve 20. letech vypisovány soutěže, nicméně celý projekt zůstal (dodnes) torzem; do okupace byl postaven jen čtyřkřídlý blok Právnické fakulty Masarykovy univerzity (A. Dryák, 1932) a „rohlík“ Zemského vojenského velitelství. V roce 1924 byla na nároží Kotlářské a Kounicovy ulice postavena velká budova První české státní obchodní akademie (Kotlářská 9). Na nároží Kounicovy a Zahradníkovy ulice byla asi roku 1925 postavena monumentální budova Nemocenské pojišťovny soukromých úředníků (Kounicova 82), na níž kolem roku 1929 navázaly funkcionalistické bytové domy Zahradníkova 12–16a. Pozoruhodné nároží Nerudovy a Zahradníkovy ulice vytvořila stylově netradiční budova Okresní nemocenské pojišťovny (Nerudova 7) z let 1924 a  1936. Sousední nároží Nerudovy a Kounicovy ulice bylo roku 1925 zastavěno klasicizujícím objektem Zemské úřadovny Všeobecného penzijního ústavu (Nerudova 14). Jinak na Veveří za 1. republiky výstavba již prakticky nepokračovala, neboť hlavní pozornost byla soustředěna na dostavbu území po východní straně Kounicovy ulice (viz Velká Nová Ulice). Byly obestavěny jen bloky mezi Grohovou a Gorkého ulicí západně od Úvozu kolem Stojanovy ulice. Nedostavěn zůstal trojúhelník Úvoz – Gorkého – Veveří, kde přibyla jen chybějící zástavba po obou stranách Grohovy ulice východně od Úvozu a domy po obou stranách Čápkovy ulice mezi Konečného náměstím a ulicí Jana Uhra včetně celé severní strany ulice Jana Uhra až po Úvoz. Doplnění zástavby bylo provedeno až po roce 1945. V severní části území vyrostly v letech 1928–1932 čtyři malobytové domy s plochými střechami, situované do ulice Tábor svými bočními stěnami. Poprvé v tehdejším Československu zde byl uplatněn řádkový sídlištní způsob zástavby bez obestavování uzavřených bloků. V letech 1946–1948 bylo toto funkcionalistické sídliště napojeno na prodlouženou Kounicovu ulici a doplněno obdobnými typy domů i východně od Kounicovy ulice. Dva stejné domy byly postaveny i při severovýchodním nároží Domažlické a Kounicovy ulice a také mezi původními domy. Území bylo v západovýchodním směru rozděleno do tří pásů, z nichž oba krajní měly být zastavěny, střední měl vytvořit park. Komunistický převrat v roce 1948 a nástup tzv. socialistického realismu (historismu) v architektuře dokončení původní kompozice zabránil. Střední park byl sice realizován (patrně na menší ploše než bylo plánováno), zbývající území však bylo zastavěno tradičním blokovým způsobem, domy měly valbové střechy a nesmělé historizující rysy. Do roku 1954 bylo postaveno nároží Šumavské a Chodské ulice, potom do roku 1957 následovaly ostatní bloky. V tomto schématu byly zastavěny i další dva na jihu sousedící bloky mezi Klatovskou/Tučkovou, Šumavskou, Botanickou a Zahradníkovou ulicí. Teprve touto zástavbou se sídliště na Táboře propojilo s tradiční blokovou zástavbou ve Veveří a Velké Malé Ulici. Východní část nynějšího Veveří představuje západní polovinu někdejšího předměstí Velká Nová Ulice. Ta vznikla po založení středověkého města na nejdůležitější cestě z Brna na sever (dnešní Lidická ulice). Velká Nová Ulice nepochybně již od středověku tvořila oboustrannou ulicovou zástavbu kolem hlavní cesty. Po válečných zničeních byla obnovována a postupně zahušťována. Vývoj zástavby Velké Nové Ulice od konce 18. století vedl k náhradě většiny starších domků velkými a často vícepatrovými klasicistními řadovými domy s pavlačovými dvorními křídly, z nichž se řada dochovala dodnes. Zástavba západní strany ulice se do 20. let 19. století rozšířila až k dnešní Burešově ulici. V souvislé domovní frontě byly začleněny i objekty vůbec prvních brněnských továren, jejichž výstavba se rozvíjela v hloubi parcel. V letech 1785–1786 zde vyrostla i zaměstnanecká kolonie Červená Ulice (nedochována). Vývoj brněnského průmyslu sice začal ve Velké Nové Ulici, reprezentativní charakter ulice spolu s nedostatkem vody a pozdější absencí železničního spojení naštěstí další rozvoj průmyslu v její centrální části zastavil. Kromě průmyslu sem byly situovány i některé ústavy a kasárna. Úsek ulice od Moravského náměstí po Lužánky se do počátku 20. století změnil v nejreprezentativnější a jedinou skutečně velkoměstskou třídu na území brněnských předměstí. Již v letech 1860–1863 vyrostl na jižním nároží západní strany ulice cihlový novogotický palác K. Berglera. V letech 1880–1881 vznikla náročná architektura paláce J. Kellera (Lidická 36). Novorenesanční a secesní ráz ulice obohatily i některé mladší objekty, zejména někdejší kino Universum (později Metro, od roku 1965 Divadlo bratří Brštíků). Překážku propojení Velké Nové Ulice s Veveřím představoval především nový hřbitov, který sice roku 1883 přestal sloužit svému účelu, byl však v plném rozsahu zachován. Kolem Kounicovy ulice mimoto začaly na přelomu 80. a 90. let vyrůstat ojedinělé honosné vily, ale rozvoj vilové čtvrti zde pak nepokračoval. Organické spojení obou částí bylo dokončeno krátce před rokem 1909. Plocha hřbitova byla zmenšena o jeho nejstarší část, z níž vzniklo parkové náměstí, vymezené na západní straně novým novobarokním biskupským kněžským seminářem (alumnátem) (na ploše zrušeného hřbitova) a na východní straně reálkou (východně od okraje hřbitova). Právě monumentální budova první české státní reálky na nároží ulic Botanické, Antonínské a Smetanovy, která byla ve slohu novorenesance a novobaroku postavena roku 1880, výrazně přispěla k velkoměstské proměně tohoto území. Po severní i jižní straně byly vybudovány a do 1. světové války i zastavěny spojovací ulice Smetanova a Antonínská včetně nároží do nové části Kounicovy ulice; pozoruhodná je zde zejména novoklasicistní vila dr. F. Chleboráda z let 1893–1894 (později varhanní škola, konzervatoř). Po roce 1918 byl hřbitov definitivně zrušen a proměněn v Městský park (později Tyršův). Již před rokem 1925 vznikl v severní části zrušeného hřbitova Sokolský stadion, v letech 1928–1929 doplněný při Kounicově ulici velkým sportovně společenským objektem Stadionu. Severně od Stadionu vyrostly za 1. republiky při Kounicově ulici monumentální budovy Ředitelství pošt a telegrafů (1925), měšťanské školy a ředitelství drah aj., jižně od Stadionu pak budova Zemské vyšší reálky. Ve východní části hřbitova byl roku 1929 postaven Husův sbor a jižní část hřbitova byla ve 30. letech vyčleněna jako botanická zahrada, jejíž plocha dnes tvoří jediný zbytek parku. Výraznou součástí Cihlářské ulice se v letech 1929–1930 stal Masarykův studentský domov. Nevelké prostranství na křížení ulic Botanické, Burešovy a Bayerovy vymezila roku 1932 výrazově strohá velká hmota Všeobecného penzijního ústavu (Burešova 20) od Emila Králíka. Výslednou podobu čtvrtě tak podstatnou měrou doplnil též funkcionalismus. Urbanistické zhodnocení Veveří je nejstarší a největší čtvrtí nájemního blokového bydlení v Brně, budovanou od 80. let 19. století v přímé návaznosti na výstavbu brněnské okružní třídy. Urbanistický koncept překonává dobovou uniformitu a obohacuje urbanistickou strukturu čtvrti o centrální prostory náměstí. Rovněž uliční struktura dosahuje díky návaznosti na starší komunikační situaci značné rozmanitosti. Z architektonického hlediska území představuje intaktně dochovanou galerii nájemních domů, která dokládá vývoj dispozice i slohového ztvárnění tohoto typu staveb nejen v poslední čtvrtině 19. století, ale i v období secese a meziválečné architektury. Ve 30. letech 20. století byla starší struktura čtvrti dotvořena jednak novými bloky sociálního funkcionalistického bydlení, jednak jedním z prvních funkcionalistických sídlišť, které rozbilo tradiční schéma urbanistického bloku. Kromě obytných staveb čtvrť spoluvytváří vysoký počet reprezentativních veřejných budov, které rovněž patří k nejvýznamnějším dokladům vývoje architektury 2. poloviny 19. a 1. poloviny 20. století na území České republiky. Brněnské Veveří patří k nejcennějším čtvrtím svého typu nejen v rámci Moravy a celé České republiky, ale přinejmenším ve středoevropském měřítku. ČERNÁ POLE A Lužánky Historický a urbanistický vývoj Nynější Černá Pole sdružují tři samostatné urbanistické struktury. Nejzápadnější tvoří východní strana někdejšího předměstí Velká Nová Ulice (viz Veveří), jejíž severní ukončení vymezuje rozsáhlý park Lužánky. Střední část území představuje činžovní čtvrť Lužánky kolem náměstí 28. října, vymezená na východě úpatím kopce, na němž se rozkládají vlastní Černá Pole, tvořená převážně vilovou a rodinnou zástavbou, která na východě přesahuje i na někdejší území katastru Husovic. Území východně od Velké Nové Ulice tvořilo v minulosti mělké a široké údolíčko Ponávky, jehož východní strana se poměrně prudce zvedá svahy na Černých polích (do 19. století s vinicemi). Mezi Královým Polem a cestou z Brna a jižního konce Velké Nové Ulice do Zábrdovic a Husovic vznikly v postředověkém období tři velké rybníky: Červený (Dolní; na katastru Králova Pole), Špilberský a Panský (později Městský či Hutterův). Jižně od Hutterova rybníka se rozkládala velká zahrada Na hrázi hraběte Jana Mitrovského. Roku 1782 byl Hutterův rybník vysušen a v téže době zanikl i Špilberský rybník. Po jižní straně hráze Hutterova rybníka vznikalo od roku 1788 předměstí Hráze, které zaujalo severní část Mitrovské zahrady, zatímco předměstí Příkop vyplnilo roku 1786 zbytek její plochy. Zahrada byla beze zbytku zrušena. Na území mezi Velkou Novou Ulicí a Špilberským a Hutterovým rybníkem existoval od středověku herburský (kláštera augustiniánek), později jezuitský Karlův dvůr se zahradou, z níž po roce 1786 vznikl park Lužánky, záhy rozšířený až po dnešní Lužáneckou ulici. Ta vymezila severní hranici území pozdější nové čtvrti. Západní hranici tvořily zahrady domů Velké Nové Ulice, jižní stranu určilo nové předměstí Hráze (1788); východní hranice sledovala úpatí strmých Černých polí. Po roce 1846 byl park Lužánky rozšířen i do svahu Černých polí v ose dnešní Schodové ulice a v letech 1840–1841 spojen kaštanovou alejí s předměstím Hráze a s Kolištěm. Tato cesta vymezila budoucí Schmerlingovu ulici (kpt. Jaroše). Regulační projekty území budoucí čtvrtě zpracovával na městském stavebním úřadu Franz Neubauer. Roku 1874 pak byla vytyčena pravidelná osnova nové reprezentační čtvrti s velkým ústředním náměstím (Winterhollerovo, dnes 28. října). Výstavbu však oddálil krach na vídeňské burze v roce 1873. Přesto bylo již před rokem 1879 při západní straně aleje, která vymezila velký uliční blok směrem do Velké Nové Ulice, postaveno prvních 8 novorenesančních domů. V té době již také existovala pozdně klasicistní zástavba severní strany dnešní třídy Milady Horákové (naproti Hrázím) včetně hrdla ústícího na budoucí nové náměstí (28. října), jehož plocha již od roku 1867 (do roku 1900) sloužila jako trh na dřevo. Existovala již i zástavba východní strany jižní části Traubovy ulice. Celým územím, které se prakticky shodovalo se dnem vysušeného Hutterova rybníka, však ještě stále volně, v přímé trase, protékala Ponávka. Neubauerem připravované regulační plány nových čtvrtí, aktualizoval jeho nástupce na městském stavebním úřadě Ottokar Burghart v roce 1883. V letech 1882–1884 byla Ponávka pod Lužánkami zkanalizována a mezi léty 1880–1890 vznikla převážná část blokové zástavby této vůbec nejhonosnější brněnské velkoměstské čtvrtě činžovních domů. Projekčně se zde uplatnila většina soudobých významných brněnských architektů a stavitelů – Franz Ruschka, Karl Friem, Eduard Exner, Moritz Käufler, Martin Fleischhacker, dále František A. Dvořák, arch. W. Dwořak, Germano Wanderley, František Pawlu a Alois Prastorfer. Součástí nové čtvrti se stala i budova Prvního českého gymnázia (třída kpt. Jaroše 14) z roku 1884 a budova průmyslové školy z let 1888–1891 v čele náměstí. Roku 1890 již existovala zástavba třídy kpt. Jaroše podél rozšířené aleje do Lužánek, všechny bloky po její východní straně (do náměstí 28. října) a blok mezi náměstím 28. října a oboustranně zastavěnou ulicí Traubovou. Chyběla jen zástavba zbývající části východní strany náměstí a blok při jeho severní straně. V letech 1890–1909 byly i tyto bloky dokončeny a reprezentativní zástavba dále pokračovala po celé délce nové Drobného ulice po obvodu parku Lužánky (s dominantním objektem paláce M. Fuhrmanna č. 22 z roku 1903) a dokonce vystoupila po příkrém srázu nahoru k Černým Polím ulicemi Antonína Slavíka a Helfertovou (o její zástavbu se podělili dva tehdy nejžádanější brněnští autoři, Franz Pawlu a František A. Dvořák). Drobného ulice odřízla část parku ve svahu Černých Polí, která pak ustoupila zástavbě. Blok zástavby na nároží ulic Drobného a Erbenovy a urbanistické řešení nejbližšího okolí vycházely z regulačních podkladů městského stavebního úřadu z let 1901–1902. Po skončení hlavní etapy výstavby čtvrti byla v letech 1898–1902 provedena parková úprava náměstí o rozloze téměř 2 ha. Její osnovu vytvořily obvodové javorové aleje a dvě lipová stromořadí při podélných stranách. Projekt náměstí svou velkorysostí, detaily zaústění hlavních komunikací a sledováním pohledové uzavřenosti předjímal urbanistické zásady Camilla Sitteho. Důmyslná parcelace bloků umožnila, aby byly zastavovány jednotlivými domy, jejichž průčelí byla jednotně koncipována. Trojdílnému řešení celých průčelních front vždy dominuje osová stavba zdůrazněná formou rizalitu a atikovou nadstavbou. Kolem přelomu 19. a 20. století vznikly i dvě pozoruhodné dvojice nájemních domů, které svým velkorysým monumentálním řešením ve formě dvou osově symetrických budov spojených otevřenou sloupovou kolonádou nemají jinde ve městě obdoby: domy na třídě kpt. Jaroše 37–39 z roku 1899 projektoval Germano Wanderley, domy v ulici Drobného 32–34 (Schodová 1 a 2) z let 1905–1906, mezi nimiž z kolonády stoupá prostorem zrušené části parku Lužánky schodiště do Černých Polí (Schodová ulice), jsou dílem Františka A. Dvořáka. Oba celky patří k nejpozoruhodnějším památkám obytné novorenesanční architektury v českých zemích vůbec. Později se již čtvrť prakticky nevyvíjela a její zástavba byla jen v minimální míře narušena novostavbami a stavebními úpravami a tvoří tak dodnes památkově velmi hodnotný doklad velkoměstské čtvrti poslední čtvrtiny 19. a přelomu 19. a 20. století. Zachovala se i promenádní alej ve třídě kpt. Jaroše. Černé pole (Schwarzfeld) bylo původně jméno polní trati severně od Cejlu. Na svazích nad údolím Ponávky a Lužánkami existoval ještě koncem 18. století souvislý pás vinic. Územím procházela cesta ze Zábrdovic na hráz Hutterova rybníka a Velkou Novou Ulici (Francouzská) a ze Zábrdovic do Králova Pole (Lesnická), z níž se záhy odpojovala přímá cesta do Soběšic (Jugoslávská). Náhradou za zábrdovický hřbitov z roku 1784 v rozdvojení nynějších ulic Jugoslávské a Vranovské vznikl roku 1854 poněkud severněji nový zábrdovický hřbitov (dnes Schreberovy zahrádky), jehož trojúhelný tvar vymezila vidlice polních cest v trase nynějších ulic Jugoslávské (do Soběšic) a Lesnické. Také podél cesty do Soběšic existovaly ještě v 1. polovině 19. století sady a vinice. V téže době existovaly jižně od této vidlice dvě cihelny, které se do počátku 20. století rozšířily na rozsáhlé území, vymezené dnes ulicemi Merhautovou, Durďákovou, Helfertovou a Jugoslávskou. Roku 1835 byl založen soukromý ústav slepců, a teprve v letech 1844–1847 byl zřízen zemský ústav slepců s kaplí sv. Salvátora, do něhož byl začleněn i dosavadní ústav. Roku 1846 byla otevřena dětská nemocnice (starší soukromá dětská nemocnice existovala jen krátce od roku 1809), v letech 1897–1898 pak rozšířená o nové objekty, z nichž některé se zachovaly v severní části nynějšího areálu. Ochranovna pro zanedbanou mládež (později Dvořák) s domácí kaplí sv. Cyrila a Metoděje byla v Černých Polích zřízena v letech 1846–1847 a otevřena roku 1848. Jinak bylo území zcela bez zástavby a tvořilo severní části katastrů Cejlu a Zábrdovic, sousedící zde s katastry Husovic a Králova Pole. Novodobá urbanizace Černých Polí začala v 60. letech 19. století, kdy Josef Arnold ve svahu nad Lužánkami (při Černopolní ulici, resp. nad Drobného ulicí) postaveno prvních 5 vil podle urbanistického konceptu Heinricha Ferstela: vila Karla Kaisera (1860, Černopolní 39), vila brněnského advokáta a pozdějšího starosty Karla Giskry (1862, Drobného 28), vila advokátů Franze a Josefa Adamčikových (1863, Drobného 30/Schodová 14), vlastní vila brněnského stavitele Josefa Arnolda (1862, Drobného 26), dům obchodníka Rüdogera Deyckse (1868, Drobného 22, od roku 1913 Löw-Beerova vila). Černá Pole se od přelomu 19. a 20. století vyvíjela jako jedna z prvních vilových čtvrtí města. Již roku 1909 existovaly bloky dvojdomků z režných cihel, soustředěné kolem ulic Lužovy a Tomanovy. Největší stavební aktivitu Černá Pole zaznamenala ve 20. a 30. letech, kdy se zformovala ve specifickou městskou čtvrť tvořenou z menší části dvojdomky, převážně však patrovými řadovými rodinnými domy v zahradách. Samostatnou nejsevernější enklávu vytvořila drobná rodinná zástavba Štefánikovy čtvrti (pojmenování od roku 1923; 1952–1991 Fučíkova čtvrť, od 1991 opět Štefánikova čtvrť). Ta byla, podobně jako jiné části nynějších Černých Polí, vybudována na území, které až do poslední územní reformy náleželo k Husovicím. V letech 1929–1930 byla na terase nad Lužánkami mezi staršími vilami postavena i Tugendhatova vila (Černopolní 45) od Ludwiga Miese van der Rohe (projekt 1927–1928), stěžejní dílo světové funkcionalistické architektury. Zahrada při vile byla provedena podle projektu Markéty Müllerové. V nové čtvrti vznikly ve 20. a 30. letech 20. století některé významné veřejné stavby. Na místě zemského ústavu slepců vyrostl ve 20. letech monumentální novoklasicistní komplex Vysoké školy zemědělské od T. Macharáčka (Zemědělská 1). Rovněž ve 20. letech byl vybudován rozsáhlý areál jezdeckých kasáren za Vysokou školou zemědělskou, v jejímž sousedství roku 1923 vznikla neoklasicistní budova Vysoké školy lesnické (Zemědělská 3/Lesnická 37) od F. Utíkala. Vynikající díla brněnského funkcionalismu reprezentují jen o málo mladší stavební realizace: kavárna ERA (Zemědělská 30) z let 1928–1929, postavená podle návrhu Josefa Kranze z roku 1927, Masarykova česká obecná škola chlapecká a dívčí (Zemědělská 29/Jugoslávská) z roku 1930 (Mojmír Kyselka st.) a sousední školní budova (Zemědělská 31/Jugoslávská 126) z roku 1929 (Mojmír Kyselka st. a Bohuslav Fuchs). Opožděným projevem funkcionalismu se stala výstavba nové dětské nemocnice. Zcela nový funkcionalistický komplex budov Dětské nemocnice při Černopolní ulici projektoval v letech 1947–1948 Bedřich Rozehnal, v letech 1949–1953 však byla realizována jen část rozsáhlého záměru – hlavní pavilon, hospodářská budova a garáže. Samostatnou enklávu představuje park Lužánky. Ve 13. století zde existoval dvůr, který koncem 16. století získali jezuité a zřídili při něm menší zahradu (hlavní okrasná jezuitská zahrada s refektářem a kaplí sv. Ignáce existovala na místě pozdějšího Josefova). Jezuitský Karlův dvůr měl podle stavu zachyceného na I. vojenském mapování v 60. letech 18. století podobu velkého uzavřeného čtvercového čtyřkřídlého objektu. Park byl oproti parku dnešnímu poměrně velmi malý, rozkládal se hned za dvorem, a zaujímal přibližně dvojnásobnou plochu než samotný dvůr. Skládal se ze zelinářské a okrasné zahrady. Celý areál ležel nad západním břehem Ponávky (která jím neprotékala) a vyplňoval vlastně prostor mezi velkými rybníky Špilberským a Hutterovým (vysušeny roku 1782). V souvislosti se zrušením jezuitského řádu (1773) byla v roce 1786 bývalá jezuitská zahrada dána císařem Josefem II. Brňanům a nazvána Augarten – Lužánky (vídeňská Augarten byla veřejnosti předána jen o rok dříve). Dvůr byl zbořen, nově byl postaven hostinec s tančírnou. Na státní útraty zde byly pod vedením zahradníka Antona Bissingera (a za dohledu samotného císaře) od roku 1787 provedeny rozsáhlé úpravy ve francouzském stylu, spojené s výsadbou tisíců nových stromů, keřů a rostlin a zřízením veřejných promenád a topolových alejí. Tehdy došlo ke zcela zásadní proměně celého areálu. Plocha parku byla především až několikanásobně rozšířena (na cca 20 ha), což bylo možné díky předchozímu vysušení obou rybníků. Na západní straně nyní sahal nový park až po starou cestu z Brna do Králova Pole, dnes v tomto úseku již neexistující (pokračováním je Staňkova ulice), na severu a východě – tak jako dnes – po Pionýrskou a Drobného ulici. Na jižní straně park končil ve dvou třetinách své dnešní severojižní délky. Park byl zkomponován podle příčné (západovýchodní) osy začínající jakýmsi „čestným dvorem“, po jehož stranách stály budovy symetrické budovy hostince a tančírny na půdorysu písmene „L“ a končící vyhlídkou ve svahu Černých polí, přibližně v linii pozdější Schodové ulice. Severně od nich se při okraji parku rozkládalo zahradnictví. Park měl i tři severojižní osy, z nichž dvě vybíhaly až ke dnešní Lužánecké ulici. Všechny navzájem kolmé osy byly osázeny stromovými alejemi, další kompozici tvořily stříhané boskety. Park byl po úpravách zpřístupněn veřejnosti roku 1788. Další úpravy parku provedl roku 1812 sadovník Ignác Schmidt. Ortogonální osnova alejí byla zachována, centrální část parku tvořily trávníkové plochy, zbytek výměry byl zalesněn a protkán sítí zakřivených cestiček. Tok Ponávky, protékající lesem ve východní části, byl na území parku zformován do umělých meandrů se dvěma jezírky s ostrůvky. V roce 1839 předložil umělecký zahradník ze Schönwaldu – Johann Müller plán přeměny Lužánek na přírodně krajinářský park. Od roku 1840 pod vedením ředitele stavovských zahrad Karla Offermanna prováděl zahradník Petr Kohl některé navržené práce (odstraňování stříhaných stěn, vybudování pěti kamenných můstků přes Ponávku). Celková přeměna parku však byla prováděna až od roku 1846 novým uměleckým zahradníkem Antonem Schebankem. Müllerův projekt se od realizované podoby poměrně výrazně lišil. Ve skutečnosti byl park zvětšen o 14 ha; nejen na jihu, ale i na západě, po linii Lidické ulice. Kaštanová alej k městu byla vysázena již v letech 1840–1841, ale její průběh byl přímkový (v ose pozdější třídy kpt. Jaroše). Zásadní rozdíl byl zejména v řešení uvnitř parku. Müllerův projekt vlastně spojoval principy francouzského a anglického parku včetně osové symetrie, která měla být ještě posílena průhledem do nové části parku v Černých polích, což předpokládalo také zachování osových vstupních objektů hostince a tančírny. V uskutečněné realizaci byly jakékoli náznaky symetrie a pravidelnosti zrušeny. Všechny aleje byly zrušeny a dokonce byly zbořeny i oba vstupní objekty, které v letech 1853–1855 nahradila novorenesanční restaurace s hernou, tzv. Kasino, projektovaná Ludwigem Försterem. Před západním i východním průčelím byly zřízeny fontány (východní byla v roce 1860 doplněna sousoším tří putti od Franze Melnického). Celá zvětšená plocha parku byla úplně přeřešena v krajinářském duchu. Zanikly všechny přímé osy a pravoúhlé plochy, zčásti byl vyrovnán i tok Ponávky, a park protkaly „organicky“ vedené cestičky. Většina plochy parku byla osázena stromy, volné trávníky tvořily zcela zanedbatelné procento. V jihovýchodním koutu byla zřízena vodní plocha, užívaná v zimě jako kluziště. Celkový výsledek lze jen obtížně charakterizovat jako přírodně krajinářský park; vznikl zde spíše městský les. Plán města z roku 1858 již ukazuje tuto úpravu dokončenou. V této podobě se park zachoval v podstatě dosud. Na přelomu 19. a 20. století byl park zmenšen o část ve východním svahu, kde vznikla monumentální novorenesanční kompozice kolem schodiště do Černých Polí (Schodová ulice). Již v letech 1909–1913 byl park ochuzen také o vodní prvek, neboť z důvodu stále většího znečištění musel být tok Ponávky (až k Červenému mlýnu) zatrubněn; úsek od Lužánecké ulice po Křenovou byl zkanalizován již v letech 1882–1884. Později zde došlo k dílčím rušivým zásahům. Od 90. let 20. století byly obnoveny některé prostorové vztahy staršího řešení (včetně obnovy některých palouků), jednak se do parku vrátily vodní plochy. Urbanistické zhodnocení Lužánky představují spolu s Veveřím jednu z nejcennějších čtvrtí reprezentativního nájemního bydlení ve středoevropském měřítku. Je specifická tím, že vznikala v relativně krátkém období a podle jednotného urbanistického konceptu, který předznamenal pozdější úsilí Camilla Sitteho o formování měst překonávajících šablonovitost a jednotvárnost šachovnicové blokové struktury. To se projevilo jak koncepcí centrálního náměstí a paralelní hlavní třídy s alejí, tak osově symetrickou kompozicí jednotlivých domovních bloků. Invenční řešení urbanistické kompozice vyvrcholilo realizací dvou dvojic domů propojených oblouky tvořícími portály příčných ulic. Architektura Lužánek patří kvalitativně k absolutní dobové špičce a představuje vůbec nejreprezentativnější nájemní domy v Brně. Černá Pole představují velkou vilovou čtvrť, jejíž vývoj začal již v 60. letech 19. století realizací neobyčejně honosných staveb. V tomto duchu pokračovala i realizace vily Tugendhat jakožto jedné z klíčových staveb světového funkcionalismu. Převážná část vilové čtvrti však reprezentuje skromnější variantu rodinného bydlení a v tomto smyslu významně dotváří celkový fenomén této formy urbanistické koncepce nejen v Brně, ale i v rámci celé České republiky. Park Lužánky představuje jeden z největších a nejvýznamnějších městských parků v českých zemích a současně doklad postupné proměny kompozice původní barokní jezuitské zahrady v krajinářský celek. HUSOVICE Historický a urbanistický vývoj Husovice bývaly dříve malou vsí v údolní nivě při pravém (západním) břehu Svitavy, která zde až do meziválečné regulace tvořila velké zákruty. Vesnice ležela na cestě z Brna, Cejlu a Zábrdovic k severovýchodu údolím Svitavy do Obřan, která se zde větvila do dvou větví (přes Cacovice a přes Maloměřice). Podél nich zformovaná vidlicovitě rozvětvená ulicovka s náznakem návsi byla ovlivněna ještě k západu vybíhající cestou na Královo Pole (zaniklá Kohoutova ulice zhruba v trase okruhu po Provazníkově ulici). Rychlý růst vesnice v důsledku průmyslového rozvoje začal již kolem poloviny 19. století a zprvu vedl k rozšiřování zástavby podél všech existujících komunikací. Blízkost Brna zajišťovala dobrý odbyt hospodářských produktů, po roce 1866 začal stoupat zájem o stavební místa, zemědělský charakter obce začal rychle mizet a Husovice se stávaly domovem průmyslového dělnictva a živnostníků. V poslední čtvrtině 19. století se hlavní těžiště nové výstavby přesunulo na území mezi bývalou tišnovskou tratí (1885) a řekou, jižně od staré vsi. Základními osami se staly obě starší cesty (Dukelská a Nováčkova), z nichž byly vyměřovány příčné slepé ulice (bratří Mrštíků, Gargulákova, Hálkova, Elgartova). Nová struktura se díky existující trase souběžných cest vyvíjela v pravoúhlou osnovu. Již v 80.–90. letech vznikly v cípu mezi Nováčkovou ulicí a tratí záměrně pravoúhle koncipované bloky předměstských domů na tehdejším katastru Zábrdovic v rámci města Brna. Nejstarší ulice (bratří Mrštíků, Hálkova, Elgartova, Gargulákova), vybíhající kolmo z obou hlavních os, ale ještě bez záměru podílet se na budoucí ortogonální městské osnově, měly ještě vesnický, respektive předměstský ráz s přízemní zástavbou, orientovanou okapem do ulice. Husovice tehdy byly v 90. letech 19. století podle počtu domů největší vesnicí na Moravě. Další zástavba nových Husovic zhruba od přelomu 19. a 20. století do konce 30. let oba dosud oddělené urbanistické celky organicky propojila. Půdorysná osnova nabyla struktury pravoúhlého roštu. Obec, honosící se od roku 1912 městským statutem, tak měla dvě souběžné severojižní osy (Nováčkovu a Dukelskou ulici). Kolmo mezi nimi bylo vyměřeno protáhlé obdélné náměstí (náměstí Republiky), které pak pokračovalo dále západním směrem, kde bylo širší, ovládané novým secesním kostelem Božského Srdce Ježíšova (1906–1910). Za kostelem byla později protažena třetí hlavní osa: Vranovská ulice. Náměstí Republiky s kostelem a školou (1902) se stalo hlavním reprezentativním prostorem města. Městská jednopatrová novorenesanční zástavba se rozvinula podél Dukelské a Vranovské ulice a ve východní části náměstí. Zbytek ovládla po roce 1909 jednopatrová zástavba secesní s doplňky z meziválečného období. V letech 1905–1906 byla na severním okraji města postavena secesní Sokolovna města Husovic (Dukelská 9, projekt Karel Hugo Kepka) a současně (1905–1909) byla vybudována i kanalizace a dlážděné chodníky. V roce 1919 se Husovice staly součástí Brna. Do roku 1925 byla zastavěna západní část náměstí. Nejpozději, až na přelomu 20. a 30. let, byly obestavěny bloky mezi touto částí náměstí, Vranovskou, Jilemnického a Rotalovou ulicí. Přestože již v letech 1915–1923 byl tok Svitavy mezi Husovicemi a Židenicemi napřímen, nevznikl zde ani náznak nábřeží, které by obraz Husovic výrazně oživilo. Celý novodobý městský organismus Husovic byl prakticky nezávislý na staré vsi, která zůstala zachována v jeho severním sousedství. Oddělen však byl také od zástavby vznikající za 1. republiky na ostatních částech tehdejšího husovického katastru, především v Černých Polích. Vinu na tom měl jednak poměrně příkrý svah, především ale bariéra tišnovské železnice z roku 1885, která pak tvořila západní okraj města až do konce 50. let 20. století. Zatímco ve svazích severní části Husovic nad zrušenou Kohoutovou ulicí a na Vyhlídce pokračovala v 60.–70. letech výstavba rodinných a malých bytových domů, v dolní části Husovic trvala od 40. do 80. let téměř naprostá stagnace a zástavba nebyla udržována. Naštěstí zde až na malé výjimky nedošlo k demolicím a sídlištní přestavbě a po roce 1989 začala rehabilitace zdejší kvalitní slohové zástavby. Urbanistické zhodnocení Význam Husovic spočívá v tom, že jsou modelovým příkladem jedné z forem urbanizace českých zemí na přelomu 19. a 20. století. Jde o nově založené město „na zelené louce“, v bezprostředním sousedství starší stejnojmenné vsi. Zástavba města vyrostla v průběhu několika málo desetiletí před 1. světovou válkou a od té doby přetrvala v nezměněné podobě, takže autenticky dokládá vývoj spíše maloměstského činžovního bydlení jak dispozičně, tak architektonicky, od novorenesance k secesi. Velmi významnou součástí města je centrální osové náměstí s dominantou velkého secesního kostela, který patřil k nejvýznamnějším sakrálním stavbám počátku 20. století na území České republiky. CEJL, ZÁBRDOVICE A TRNITÁ Historický a urbanistický vývoj Cejl, jak již naznačuje jeho jméno, vznikl jako ulicovka při cestě z Brna do Zábrdovic. Tato struktura se přes četná válečná zničení uchovávala prakticky beze změn po celou další dobu, v zásadě dodnes. Cejl, tedy pozdější Dolní Cejl, zahrnoval ještě roku 1784 jen část dnešní ulice Cejl od ulice Ponávky a Vlhké, přičemž na severní straně sahal až po úroveň Přadlácké ulice, zatímco na jihu jen přibližně do poloviny úseku mezi nynější ulicí Körnerovou a ulicí Valcha. Dále k nynější ulici Valcha byla prázdná plocha, kterou uzavírala kaple sv. Anny, vzniklá na místě sýpky. Zbývající východní část zástavby jižní strany ulice patřila k Radlasu a později ke katastru Zábrdovic, stejně jako zástavba celého dalšího severojižního úseku dnešní ulice Cejl. Jižní okraj katastru Cejlu tvořil Svitavský náhon (pod Radlasem). Jak vyplývá ze srovnání počtu domů na počátku 17. století (61) a roku 1834 (85), byl (Dolní) Cejl vždy velkým předměstím a jeho zástavba sahala již před Bílou horou až k Zábrdovicím; dokazuje to i půdorysná veduta Brna z roku 1650. Roku 1767 vznikla na Cejlu státní továrna na zpracování tabáku. Nejvýraznější urbanistickou změnou, která zahájila skutečnou proměnu dosavadního charakteru Cejlu, však byla až novostavba káznice s kaplí Nanebevzetí Panny Marie (Cejl 71). Roku 1772 byl položen základní kámen a již roku 1779 posvětil biskup Chorinský ústavní kapli. Roku 1778 byl do nové káznice přemístěn sirotčinec z někdejší brněnské jezuitské koleje. Již roku 1784 císař Josef II. sirotčinec zrušil a roku 1786 sem byla přesunuta převážná část lehčích vězňů ze Špilberka. Monumentální čtyřkřídlý blok káznice (sirotčince) naproti staré kapli sv. Anny (přestavěné krátce poté na školu) a Radlasu byl velmi tvrdým zásahem do dosavadní urbanistické struktury Cejlu. Byl výrazně odsunut od uliční čáry a muselo mu ustoupit několik domů. Později, před rokem 1825, byl doplněn ještě vnitřním příčným křídlem. Roku 1786 založil Heinrich Hopf továrnu na sukno. Zástavba Dolního Cejlu byla od konce 18. století tvořena převážně dvou- či vícepodlažními klasicistními pavlačovými činžovními domy, sloužícími pro ubytování rychle stoupajícího počtu dělníků. Cejl byl spolu s navazujícím Radlasem ještě v 70. letech 18. století jediným sídelním celkem v podobě dlouhé ulice. V severním sousedství východní části Cejlu začal v poslední čtvrtině 18. století vznikat Horní (Malý) Cejl. Jeho základ existoval již roku 1784. Tehdy jej tvořilo 6 domů po severní straně nynější Bratislavské ulice, a to v její střední části (mezi ulicemi Starou a Hvězdovou). Roku 1788 byl na místě zrušené jezuitské zahrady severně od západní poloviny Cejlu založen Josefov. Roku 1797 chtěl také Václav Ottich parcelovat na stavební místa svá pole severně nad Cejlem směrem ke Královu Poli, ale nedostal souhlas od kapituly. Pozemky koupil továrník Vilém Mundy, jemuž kapitula roku 1799 povolila postavit na této půdě 8 domků pro tovární dělníky a stodolu. Ve skutečnosti však bylo postaveno 15 domků, k nimž brzy přibylo 17 dalších. Teprve touto výstavbou se Horní Cejl zformoval ve skutečný urbanistický celek, který pak tvořila dnešní Francouzská ulice, lichá (východní) strana Staré ulice a až před čtvrtinou 19. století vzniklá zástavba severní strany Bratislavské ulice (na východ od ulice Staré). Obec měla vlastní správu s rychtářem a rychle rostla přílivem továrního dělnictva. Záhy byla sloučena s Dolním Cejlem. Na rozdíl od Dolního (Velkého) Cejlu byla zástavba Horního Cejlu převážně přízemní a domky měly jen velmi malé zahrady. Díky téměř současnému vývoji Josefova, založeného již roku 1788, se celý konglomerát stal nejrozvinutějším předměstským celkem v rámci celého Brna. Pouze zde totiž došlo ke vzniku rozsáhlejšího uličního rastru, který byl mimoto díky využití starších souběžných cest a jejich příčných spojek v podstatě ortogonální. Roku 1815 existovalo na Cejlu 7 větších továren. Ze 2. čtvrtiny 19. století je dochována monumentální klasicistní budova textilky Cejl 68. Roku 1813 vznikl v Brně dobročinný mužský spolek (Männerverein), který pečoval o chudé z města i předměstí a vystavěl na Dolním Cejlu (čp. 33) chudobinec otevřený roku 1828, který roku 1835 vyhořel a roku 1847 byl znovu otevřen v trojnásobném rozsahu. Roku 1833 byla v někdejším sirotčinci zřízena i opatrovna pro malé dělnické děti (Cejl 71) a v letech 1843–1844 byl tento objekt zemského soudu a robotárny výrazně přestavěn Josefem Jacobim podle projektu Josepha Seiferta. Dosavadní cizorodé zapojení tohoto monumentálního bloku do struktury Cejlu bylo odstraněno výstavbou nových křídel v linii Cejlu i zadní (Bratislavské) ulice. Zanikl tak ovšem i jediný širší uliční prostor Cejlu. Mezi lety 1834–1850 vzrostl počet obyvatel o 1 300, počet domů jen o sedm. Tento nepoměr byl sice částečně vyrovnáván zvětšeným objemem pavlačových domů, přesto však znamenal neúnosné přehuštění tohoto dělnického a továrního předměstí. Již ve 2. polovině 19. století byla zástavba Horního Cejlu zahušťována drobnými dvorními křídly a od konce 19. století docházelo k nahrazování staré zástavby moderními činžovními domy. Obdobným vývojem procházel i Dolní Cejl. Rozvoj průmyslu si zejména ve 2. polovině 19. století vyžádal rozšiřování zástavby poměrně úzkých parcel Dolního Cejlu do hloubky. Zejména na jižní straně ulice, kde se parcely táhly ve značné délce až ke Svitavskému náhonu (na severu byla délka omezena dříve založeným Josefovem a Horním Cejlem), došlo k výstavbě často větších továrních objektů, obvykle několika za sebou, někdy až k náhonu. Tím byla vyloučena možnost zřízení radiální ulice z Koliště mezi Cejlem a Křenovou, zvláště, když kolem poloviny 19. století zabrala tento koridor železniční trať do České Třebové a dlouhé parcely směrem ke Svitavskému náhonu začaly být zastavovány průmyslovými provozy. Ve 2. polovině 19. století byly také vytyčeny nové ulice, vesměs v severojižním směru (nová Körnerova, Soudní, Hvězdová), které zajistily propojení Dolního a Horního Cejlu, a dále západovýchodní ulice Spolková. Ve 2. polovině 19. století byla při vyústění ulice z Radlasu postavena halová budova tělocvičny (později tržnice, potom kino; Cejl 52). Do počátku 20. století vytvořil již jednotný Cejl s pravobřežní částí Zábrdovic kompaktní městskou strukturu, na níž poměrně kompaktně navázala na severozápadě pravidelná struktura novorenesanční čtvrti kolem náměstí 28. října (Lužánky). V jihovýchodní části Dolního Cejlu, v ohybu náhonu pod Radlasem, byla roku 1930 založena v místech velké zahrady brněnská teplárna, která se po roce 1945 rozrostla na úkor většiny dlouhých domovních parcel a jejich průmyslových dílen. Jinak se obě starší části Cejlu již příliš nerozvíjely a dodnes si uchovaly ráz velkoměstských dělnických předměstí. Zábrdovice vznikly v nivě řeky Svitavy, jejíž tok zde vytvářel velké zákruty. Na historických kartografických dokladech je zakreslen i mlýnský náhon, jehož ostře zalomený tok, tvořící donedávna katastrální hranici, vytvářel zábrdovický ostrov. Je pravděpodobné, že byl původně říčním ramenem, ne-li hlavním tokem, neboť z druhé strany se k němu těsně přimykal ulicový intravilán Židenic. V každém případě musela obdobná situace existovat již ve středověku. Zábrdovice snad existovaly již ve 12. století. Někdy na přelomu 12. a 13. století zde Lev z Klobouk vybudoval svůj dvůr a při něm i vlastnický a farní kostel sv. Kunhuty. Jeho hlavním počinem se však stalo založení bohatě fundovaného kláštera premonstrátů, který byl situován do těsné blízkosti dvora a kostela. Vesnice (nikoli jen klášter) je prvně výslovně zmíněna až roku 1237. Od 3. čtvrtiny 13. století pak vedle nevelkého starého farního kostela dominovala klášterní raně gotická bazilika se západním dvojvěžím. Situování klášterního komplexu na velkém ostrově bylo výhodné z obranných důvodů, poškození za budoucích válek však přesto nezabránilo. Klášter se stal nejvýznamnějším bodem předměstské zóny severovýchodně od města. Je ovšem pravděpodobné, že přes Zábrdovice procházela již v předlokační době důležitá místní cesta ze Starého Brna a české osady východně pod Petrovem do raně středověké sídelní aglomerace v širším prostoru Maloměřic. Na ní vznikl v době lokace Brna Cejl a mlýn (později ves) Radlas. Je možné, že se tato cesta zábrdovickému ostrovu vyhýbala a od ohybu na východním konci Cejlu pokračovala stále k severu, směrem na Husovice. Nejpozději od založení kláštera však přirozeně musela existovat i spojnice napříč ostrovem, odbočující z výše uvedené cesty na nynější křižovatce Cejlu, Jugoslávské a Francouzské ulice. Mnohem méně jasný je však vlastní sídelní vývoj vsi Zábrdovic. Tu totiž později tvořily dva oddělené celky: jednak západní (pravobřežní) část, tvořící severojižní pokračování Cejlu, jednak východní část při klášteře na ostrově. Prvně uvedený celek, od zalomení cesty za Radlasem po rozvětvení komunikací před mostem ke klášteru, byl oboustranně zastavěn již v polovině 17. století, zástavba zde však patrně vznikla mnohem dříve. Na ostrově, mezi západním mostem (přes Svitavu, na Cejl) a východním mostem (přes náhon, do Židenic; v úrovni Krokovy ulice) se vyvinula také krátká ulicovka, přimykající se k řece (Zábrdovická ulice) a končící u mostu klášterním mlýnem. Severně od ní vznikl klášterní areál, jehož předchůdcem byl dvůr Lva z Klobouk s kostelem (sv. Kunhuty). Základní rozdíl obou částí je dobře čitelný na stabilním katastru. Zatímco ulice u kláštera soustřeďovala vesměs velmi drobnou zástavbu s hustou parcelací, při Cejlu se soustřeďovaly větší klasicistní domy na širokých parcelách a zde také na konci 18. století začal rozvoj zábrdovického průmyslu, zvláště textilního. Věc je o to zajímavější, že roku 1673 bylo v Zábrdovicích jen 16 osedlých (z toho 14 chalupníků, což dobře odpovídá malé hloubce pravobřežní zábrdovické plužiny), a teprve od konce 18. století do roku 1834 jejich počet vzrostl na 57. Vyobrazení z roku 1650 přitom přes svou schematičnost poskytuje bezpečný důkaz o tom, že zábrdovická zástavba podél ulice Cejl tehdy již existovala; na ostrově je naopak zakreslen pouze klášter. Nelze tedy zcela vyloučit relativně velmi pozdní vznik „klášterní“ části vsi, neboť opevněný klášterní areál, přístupný branami (tak je zakreslen), mohl zahrnovat pouze nečetná obydlí osob svázaných např. se zdejším dvorem. Součástí opevnění mohl být i přímočarý náhon, vedený z mlýnského ramene přibližně od středu Židenic (v trase Lazaretní ulice), který se pak zalomil kolmo na Zábrdovickou ulici a tvořil východní okraj klášterního areálu a nepochybně i jeho opevnění. Zástavba zdejší ulice měla v 1. polovině 19. století spíše charakter služebnické osady. Vlastní vrcholně středověkou zemědělskou ves Zábrdovice by tedy představovala jen západní, pravobřežní část, vázaná parcelací na rovněž lokační ves Cejl. Je možné, že raně středověké Zábrdovice sice existovaly na ostrově, ale po vzniku kláštera bylo nové vrcholně středověké zemědělské sídliště založeno na uvedeném novém místě. Jasno by do tohoto problému mohly vnést jen archeologické výzkumy. Roku 1782 byl postaven kamenný most přes Svitavu. V té době začaly v Zábrdovicích, zejména v západní části, vznikat první továrny. Roku 1780 vystavěl Wilhelm Mundi v Zábrdovicích první soukromou továrnu na sukno, později následovanou dalšími, takže dosavadní zemědělské předměstí získávalo průmyslový charakter, posílený i přistěhováním četného dělnictva. Roku 1804 byla založena Thysebaltova továrna na mušelín. Továrna firmy Löw a Schmall na jemné látky a přádelna mykané příze firmy J. Teuber a synové (dříve F. T. Soxhlet) patřily po polovině 19. století k největším v Brně. V letech 1847–1850 byla Svitava v Zábrdovicích zregulována a napřímena, čímž se hlavní koryto odklonilo od jižní strany domovních zahrádek v Zábrdovické ulici. Potom, až do počátku 20. století, se Zábrdovice vyvíjely jen v dosavadním intravilánu, pouze se zahušťovala zástavba ploch zabraných průmyslovými podniky: mezi zábrdovickým Cejlem a řekou, při obou mostech a severně od kláštera podél Svitavy (Zbrojovka). Východně od kláštera vznikly lázně (nahrazené pak v letech 1931–1932 funkcionalistickými městskými lázněmi podle projektu Bohuslava Fuchse z let 1929–1931). Druhá polovina 19. století ovšem Zábrdovicím přinesla také vznik závažných urbanistických bariér dalšího rozvoje – železničních tratí. Již v letech 1843–1849 byla na vysokém náspu vybudována trať z Brna do České Třebové, která odřízla východní cíp zábrdovického „ostrova“; uprostřed tohoto úseku vznikla zastávka Židenice (ač na zábrdovickém katastru). Roku 1885 byla zprovozněna trať z Brna do Tišnova, vedená po západním břehu Svitavy a dále kolem Husovic. Ve 20. letech potom vznikla ještě železniční vlečka od Maloměřic do rozšířeného areálu Zbrojovky – nové automobilky z počátku 20. let, která byla významným dílem moderní architektury (B. Čermák). Všechny tyto nepříznivé faktory velmi brzy vyloučily celý zábrdovický ostrov z městotvorné urbanizace; byl obětován rozvoji průmyslu. Automobilka Zbrojovky se ve 30. letech rozšířila od řeky až k českotřebovské železnici. V 80. letech byl oddělený cíp zábrdovického katastru, který postupně zaplnila periferní průmyslová zástavba, proťat Koperníkovou ulicí, území bylo včetně části původního jádra Židenic zčásti zbořeno a východně od Koperníkovy ulice vznikla skupina velkých panelových domů – sídliště Stará osada; podrobněji viz Židenice. Rozvoj obytné zástavby Zábrdovic se již ve 2. třetině 19. století přesunul výhradně na západní stranu řeky, kde při Cejlu existovaly velké klasicistní tovární budovy. Porovnání map stabilního katastru z let 1825 a 1853 ukazuje, že zde v tomto období došlo k výraznému zahuštění zástavby a změně jejího měřítka. Dominantním znakem se staly velké klasicistní komplexy textilních továren. Za továrnami i domy však v téže době vznikly též pozoruhodné okrasné zahrady. Před rokem 1909 vznikla pozoruhodná velkoměstská secesní zástavba ve styku Cejlu a Vranovské ulice. Výstavbu na šachovnicové zastavovací osnově směrem k Husovicím poněkud zkomplikoval vznik tišnovské dráhy, která toto území rozdělila dvojitým obloukem na dvě části. Přesto zde byl do roku 1909 zastavěn trojúhelník mezi tratí, Husovickou, resp. Nováčkovou ulicí a ulicí Svitavskou, která tvořila hranici brněnského a husovického katastru, a současně vznikly i první dva domovní bloky také na husovické straně. Vesměs šlo o souvislou blokovou zástavbu patrovými nájemními domy s novorenesančními či později secesními fasádami. Zbytek cípu mezi tratí a řekou byl zastavěn ve 20. letech 20. století – včetně otevřeného domovního bloku malobytových nájemních domů s plochými střechami sídlištního charakteru z roku 1925 mezi ulicemi Vranovskou, Jana Svobody, Trávníčkovou a Zubatého. Domovní bloky jižně od trati nebyly ve 30. letech dokončeny. Při poslední územní reformě se součástí Zábrdovic staly bloky kolem Šámalovy a Kuldovy ulice s významnou funkcionalistickou školou, patřící dosud k Židenicím, od nichž jsou oddělené železnicí. Třetí součástí této průmyslové východní části navržené památkové zóny je část území Trnité, které dříve představovalo samostatné předměstí Křenová (Velká a Malá Křenová) s navazujícím Svatotomášským Podílem. Rovněž toto předměstí, stejně jako Cejl a Zábrdovice, má již středověký původ. Základní urbanistická situace Křenové se zformovala již po založení města. Její vývoj byl úzce spojen se zdejším špitálem sv. Štěpána při veřejné silnici od Židovské brány do Olomouce. Špitál se sice připomíná až roku 1343, ale byl pravděpodobně totožný s kaplí malomocných, zmiňovanou již roku 1293. Špitál zaujal chráněnou polohu na nevelkém ostrově mezi dvěma rameny Svitavského náhonu (nynější Ponávky). Roku 1494 dal Jan z Komárova, hejtman královského hradu Špilberku postavit na špilberském zboží v zahradě u Sladového mlýna tzv. Novou ulici (zvanou též Novou či Malou Křenovou ulicí), tvořenou asi 20 domky koželuhů. Snad současně vznikla i spojka Malé a Velké Křenové – dnešní ulice Rumiště. Popsaná uliční struktura se přes četné katastrofy zachovala po celou další dobu a přetrvává dodnes. Zástavba vznikala po válečných postiženích často zcela nově; naposledy byla zcela obměněna od konce 18. století, kdy byla nahrazena klasicistními pavlačovými domy. Křenová se ve 2. polovině 17. století stala jediným místem v Brně, kde mohli přenocovat a stravovat se židé, kteří po dlouhé době zakázaného přístupu do Brna (1454–1627) směli od roku 1627 navštěvovat brněnské trhy. Při západním břehu Svitavského náhonu vyrůstaly od konce 18. století textilní továrny, neboť dostatek vody, využitelné pro výrobní účely i pohon strojů pro to vytvářel příznivé podmínky. Barvírna a další objekty v Křenové roku 1779 tvořily součást Köffilerovy manufaktury. Roku 1784 založil Leopold Schulz v Křenové továrnu na harrasové stuhy a pro tovární účely roku 1787 koupil objekt zrušené vojenské nemocnice (špitálu). Roku 1790 byla založena barvírna a valcha J. Glozina. Roku 1791 zřídil Carl Biegmann na jižním konci Malé Křenové (Mlýnské) továrnu, která se do konce 19. století rozšířila do celého cípu při soutoku Svrateckého a Svitavského náhonu. Roku 1807 rozšířil Karl Ignaz Lettmayer vlastní řemeslnou dílnu na jižní straně Křenové (mezi Rumištěm a náhonem) ve velkou koželužnu, která po celou 1. polovinu 19. století patřila k největším v bývalém Rakousku. Roku 1844 byla v Malé Křenové založena strojírna firmy Bracegirdle a syn. Továrny podél Svitavského náhonu do konce 19. století vytvořily souvislou strukturu. Továrny měly také hlavní podíl na přeměně Křenové v dělnické předměstí. Křenová si však kromě toho stále zachovávala specifický charakter hlavního brněnského sídliště židů. Židé konečně mohli založit samostatnou náboženskou obec (1859 či 1879), které předcházela modlitební společnost (1849). První, tzv. velká (stará) synagoga vyrostla v letech 1853–1856 rovněž v okruhu Křenové, ale již na katastru Náhonu (nedochována). Přímo v Křenové 22 byla roku 1883 postavena tzv. Polská synagoga (škola). Třetí, Nová synagoga, byla v letech 1905–1906 vybudována severně od Křenové, na katastru Kožené Ulice (nedochována). Čtvrtá, nová ortodoxní synagoga, byla v letech 1935–1936 situována opět v Křenové, v ulici Skořepka. Zástavba Křenové byla ve 2. polovině 19. století a kolem roku 1900 pseudoslohově a secesně přestavována či nahrazována novostavbami velkoměstského rázu. Na nároží Křenové a Štěpánské ulice vyrostla kolem roku 1910 secesní budova Druhé české státní reálky. Těsně před 1. světovou válkou, v době, kdy byla olomoucká silnice jako jedna z hlavních městských tříd již zastavěna až po dnešní Hladíkovu ulici v nových Černovicích, byl zbořen areál špitálu a na jeho místě vznikl pokus monumentalizovat celou ulici budovou nového secesního kostela a školy. Na východě navazuje na Křenovou malý celek Svatotomášského Podílu kolem pravidelného Šujanova náměstí. Na dodatku ke stabilnímu katastru Brna z roku 1866 i na plánu města z roku 1868 je zde již vytyčen celý pravoúhlý rastr ulic i s  náměstím, byl však jen zčásti zastavěn. Přestože šlo o celek poměrně malý, byl to první řízený urbanistický počin v Brně vně okružní třídy. Byl však izolovaný a bez komunikační návaznosti již v době vzniku. Hlavní příčinou, proč se zdejší regulace nikdy plnohodnotně nerozvinula (vyjma monumentální novorenesanční školní budovy z let 1886–1888 uprostřed náměstí a nerozšířila se do okolí, byl raný rozvoj průmyslu v jejím sousedství (textilní továrny, cukrovar aj.). V letech 1880–1890 byla tato – jen částečně zastavěná struktura dělnického předměstí – rozšířena po zrušení původního koryta Svitavy jen o reprezentativní blok při Masné a Křenové ulici (tzv. Masný růžek) Urbanistické zhodnocení Předměstská aglomerace Cejl-Zábrdovice-Trnitá je spolu s pražským Karlínem naším nejvýznamnějším a v podstatě též jediným dokladem velkoměstského továrního a dělnického předměstí, jehož urbanistická struktura se na podstatně starších základech (čímž se liší od Karlína) zformovala ve 2. polovině 18. a v 1. polovině 19. století, aby pak byla významným způsobem modifikována ve 2. polovině 19. století. Zachovala se zde souvislá struktura klasicistních továren a pavlačových domů, která nemá nikde v České republice obdoby. Rovněž mladší etapy vývoje tohoto předměstí jsou velmi cenné, neboť dokumentují vysokou architektonickou kvalitu stavebních realizací a úprav ve čtvrti, která nikdy nebyla vnímána jako reprezentativní. Dominantní útvar ulicového Dolního Cejlu s navazujícími Zábrdovicemi mimoto doplňují jak z urbanistického, tak architektonického hlediska navazující útvary Josefova a Horního Cejlu, jejichž původ je klasicistní, ale vlastní podoba zástavby byla významně modifikována v průběhu 19. století. Obdobný charakter má i dochovaná historická urbanistická struktura na katastru Trnité. f) Návrh hranice Hranice památkové zóny začíná ve své jižní části, na nároží ulic HYBEŠOVA a NOVÉ SADY, kde navazuje na MPR Brno, se kterou sdílí částečně hranice, na parcele parc. č. 1327/51 na k. ú. Staré Brno. Odtud pokračuje ulicí NOVÉ SADY po hranici parcel parc. č. 1327/51, 1327/68, 1327/2, 1327/4, 1327/5, 1327/27, 1327/11, 1327/13 a 1327/16. Poté přechází ulici NOVÉ SADY po hranici parcel parc. č. 1327/16, 1327/107, 1327/103, 1327/104, 1327/15, 1327/105 a 1327/1, tuto protíná a pokračuje po hranici parcely parc. č. 1327/33 k parčíku v ulici KŘÍDLOVICKÁ, který obchází po parcele parc.č. 1327/24 a pokračuje ulicí KŘÍDLOVICKÁ po hranici parcel parc. č. 1382/1, 1382/6 a 1382/1. Zde se hranice láme a pokračuje ulicí NÁPLAVKA po hranici parcel parc. č. 1419/4, 1419/9, 1413/1. Po parcele parc. č. 1630 protíná ulici POŘÍČÍ a pokračuje podél břehu řeky Svratky. Poté protnutím řeky Svratky přes parcelu parc. č. 192/1 přechází na k.ú. Štýřice a pokračuje na BAKALOVO NÁBŘEŽÍ po hranici parcel parc. č. 420/6, 420/1, obchází parcely parc. č. 418 a 417, kde se protnutím parcely parc. č. 433/1 dostává na ulici POLNÍ, po jejíž hranici pokračuje po parcelách parc. č. 433/1, 433/6, 433/1, 433/5, 433/1 a 433/4. Přes ulici VÍDEŃSKÁ protnutím parcely parc. č. 640/1 pokračuje přes Červený kopec po hranici parcel par.č. 681, 640/17, 652/11, 652/3, 652/10, 652/5, 663, 662/3, 658, 657, 986, 991, 990/3 a 990/1. Poté obchází KAMENNOU KOLONII po hranici parcel parc. č. 1166/1, 1165, 1164/1, 1012, 1033/3, 1032/3, 1032/10, 1032/4, 1004/1, 1041, 778, 777/1, 776, a vrací se zpět ke břehu řeky Svratky po hranici parcel parc. č. 775, 774 a 769, přechází řeku Svratku po hranici parcely parc. č. 192/1, kde kopíruje hranici k.ú. Staré Brno a pokračuje ulicí POŘÍČÍ po hranici parcel parc. č. 192/2, 871/2, 871/4, 871/5, 871/3 a 871/1. Odbočuje na ulici KŘÍŽKOVSKÉHO, kde přechází na k.ú. Pisárky a obchází areál BVV po hranici parcel parc.č. 905/37, 905/1, 905/36, 905/38, 905/1, 905/41, 905/1, na které přechází na ulici BAUEROVA po hranicích parcel parc. č.905/1, 905/53, 905/1, 2315, 905/55, 2313/1, 2314, 2313/1, na úrovni vodohospodářské správy se hranice lomí a přechází přes p.č. 2307/1, 904/13, 904/12, 894/11 a 894/1, jde po a přes 894/1, po 897/13, přes 889/1, prochází parkem po hranici parcel parc. č. 2300/4, 1487/14, 1487/2, 1487/12, 1487/2, 1487/9, 1486/9, 1486/5, 1479/9, 1479/8, 1479/7, 1483/1, 1482, 1484/3, 1484/2, a 1484/1. Překračuje ulici PISÁRECKÁ po hranici parcel parc. č. 2300/500, 2300/106, 2300/12 a 2300/92, pokračuje po hranici parcel parc. č. 1448, 1446/1, 1446/2, 1437/5, 1437/6 a 2012/12, kde navazuje na vodoteč Kohoutovického potoka po hranici parcely parc. č.1442/1 a pokračuje ulicí ANTONÍNA PROCHÁZKY po hranicích parc.č. 2300/30, 2300/32, 2089, 2088, 1444/1 a 2300/45, přechází tuto ulici po hranicích parcel parc. č. 2300/107, 2300/28 a protnutím parc. č. 2012/23, dále pokračuje po úpatí Přední hory po hranici parcel parc. č. 2082, 2084, 2086/1, 2090, 2094/1, 2096, 2098, 2100, 2106/1, 2108/1, 2111, 2130/1, 2144, 2149, 2154, 2158/1, 2165, 2170, 2173, 2182 a 2184, přechází ulici VÝŠINA po hranici parcely parc. č. 1521 a pokračuje po úpatí kopce po hranici parcely parc. č. 2190, 2191/2, 2191/1, 1529/1, 1533/2, 1533/3, 1534, 1537/3, 1538, 1541, 1543, 1545, 1546, 1548, 1550, 1551 a 1553. Poté hranice přechází na k.ú. Jundrov a pokračuje po hranici parcel parc. č. 16, 19, 22, 24, 26, 27, 29, 31, 33, 35 a 37, přechází ulici VESLAŘSKÁ protnutím parcel parc. č. 14/70 a 41/61 a obchází areál veslařského klubu po hranici parcel parc. č. 2/1, 6 a 5/1, vrací se na k. ú. Pisárky a po hranici parcel parc. č. 880/1, 880/6, 867/3 a 867/2 přechází řeku Svratku a ulici ŽABOVŘESKÁ, kde se dostává na k.ú. Žabovřesky. Pokračuje po ulici ŽABOVŘESKÁ po hranici parcel parc. č. 285/1, 1, 3, 1, 10, a 285/1, poté po parcele parc. č. 4/2 pokračuje ulicí BRÁFOVA, protíná tuto parcelu a pokračuje ulicí ELIŠKY MACHOVÉ po hranici parcely parc. č 436, poté odbočuje na ulici ŚMEJKALOVA po hranici parcely parc. č. 4491, protíná ulici ZELENÉHO přes parcelu parc.č. 497 a pokračuje ulicí ŠMEJKALOVA po hranici parcely parc. č. 3528/4, poté odbočuje do ulice ulice FANDERLÍKOVA, kde pokračuje po hranici parcely parc. č. 3480, 3479, 3478, 3477, poté se stáčí po parcele parc. č. 3476 do vnitrobloku a pokračuje po hranici parcel parc. č. 3482/1, 3413 a 3412, přechází ulici HOROVA po hranici parcel parc. č. 3411, 3410, 3406/2, 2061, 2247/1, 2246, 2240, na které přechází do vnitrobloku a pokračuje po hranici parcel parc. č. 2246, 2245, 2243/1, 2243/2, 2228, 2226, 2216, 2214, 2212, 2201, 2200, 2198, 2192/1, 2192/2, 2189, 2190, 2188, 2186/1, na které odbočuje na ulici ZBOROVSKÁ po hranici parcel parc. č. 2248/1, 2248/3, 2283 a vrací se zahradami po hranicích parcel parc. č. 2284, 2282, 2280/1, 2279, 2272, 2270, 2268, 2297/6, 2297/3, 2297/1, 2299/1, 2301/1, 2305, 2308, 2310, 2312, 2314, 2317, 2320, 2322, 2324, 2326, 2328, 2330/1, 2330/3, 2330/2, 2332/2, 2332/5, 2334/1, 2336/3, 2336/2, 2338/1, 2339, 2341, 2343, 2342/2, 2345/1, 2347, 2349, 2350, 2352, 2354, 2356, 2507/6, 2509, 2510/1, 2512/1, 2514, 2516, 2517,2525, 2527, 2529, 2531, 2533, 2535, 2534 na ulici CHLÁDKOVA, kde pokračuje po hranici parcely parc. č. 2554, poté se stáčí na ulici ZBOROVSKÁ protnutím a pokračováním po hranici parcely parc. č. 2506, kde odbočuje přes vnitroblok po hranici parcel parc. č. 2503/2, 2505, 2499, 2484, 2481, 2479 a 2478 na ulici TÁBOR, kde pokračuje po hranici parcel parc. č. 2608/1, 2608/12, 2608/13, 2608/12 a 2608/4, kde překračuje na k.ú. Ponava a pokračuje ulicí TÁBOR po hranici parcely parc. č. 895/2, 895/1, 895/4, 895/1, 895/6, 895/1, 895/8, pokračuje ulicí CHODSKÁ po hranici parcely parc. č. 931 překračuje ulici ŠUMAVSKÁ přes parcelu parc. č. 330 a pokračuje ulicí BOTANICKÁ po hranici parcely parc. č. 144/1, kde přechází na k. ú. Veveří. Pokračuje ulicí HRNČÍŘSKÁ po hranici parcely parc. č. 1740, překračuje ulici ŠTEFÁNIKOVA po hranici parcel parc. č. 1741 a vrací se na k.ú Ponava, kde pokračuje ulicí RYBNÍČEK po hranici parcel parc. č. 373/2, 211/2, překračuje ulici STAŇKOVA protnutím parcely parc. č. 679 a pokračuje ulicí Rybníček po hranici parcely parc. č. 606/1, odbočuje na ulici STŘEDNÍ po hranici parcely parc.č. 776, překročením ulice PIONÝRSKÁ na parcele parc. č. 777/1 a 777/4 se hranice dostává na k.ú. Černá Pole. Po této hranici pokračuje ulicí PIONÝRSKÁ po hranici parcel parc. č. 3857/1, 3867, 3869, 3870, přechází na ulici DROBNÉHO po hranici parcel parc. č. 3868, 3871/4, 3871/2, 3544, 3546, 3548, 3550, 3552, 3554, 3556, 3558, 3560, 3562/1, 3568/2, 3568/1, 16, 17, 23, 22/1, 26/2, 27/1, 25/1, 55/4, 56/3 a 57/1, překračuje ulici LESNICKÁ po hranici parcel par. č. 58/1, 58/2, 58/1, 69, 59/1 a 59/2, pokračuje ulicí PROVAZNÍKOVA po hranici parcely parc. č. 377/1, odbočuje na ulici MATHONOVA po hranici parcely parc. č. 1057/1, přechází na NÁM. SNP po hranici parcel parc. č. 934, 933, 931, 929, 928, 927, 926, přechází ulici BENDLOVA po hranici parcely parc. č. 925/1 a pokračuje po NÁM SNP po hranici parcely parc. č. 922, 923, 846/3, pokračuje ulicí ALEŠOVA po hranici parcel parc. č. 845, poté se stáčí do vnitrobloku a pokračuje po hranici parcel parc. č. 820, 821/1, 823/1, 825, 827, 829, 831, 834, 838/2 a 838/3, přechází ulici FÜGNEROVA po hranici parcely parc. č. 455/1 a pokračuje vnitroblokem po hranici parcely parc.č. 510, 511, 518, 519/1, 521/, 523, 525/1, 525/2, 527, 529, 531, 533, 535, 536/1, 537/3 na ulici NOVOTNÉHO, kde pokračuje po hranici parcely parc. č. 544 na ulici SLÁDKOVA a pokračuje po hranici parcely parc. č. 3942/8, poté přechází na ulici MERHAUTOVA po hranici parcely parc. č. 1392, přechází ulici FUGNEROVA po hranici parcely parc. č. 1377 a pokračuje ulicí MERHAUTOVA po hranici parcely parc. č. 1353/1 a 1627/1, poté odbočuje vnitroblokem po hranici parcely parc. č. 1614/2, 1615, 1594, 1592, 1591/2, 1591/1, 1535 (závěr ulice TIŠNOVSKÁ), 1492 a 1493 k hranicím parku Panny Marie Restituty, který se nachází na k.ú. Husovice, obchází park po parcelách parc. č. 74/3, 74/2 a 74/5 a pokračuje ulicí PROVAZNÍKOVA po hranici parcely parc. č. 1773/1, 1772/1, 1770, 1767, 1764, 1761, 1759/2, 1757/2, 1755, 1753/1, 1751, 1749, 1747, 1745, 1743, 1741/5, 1739, 1727/1, 1727/2, 1780/4, 1790/16, 1488/2, 1488/1, 1514/2, přechází ulici DUKELSKÁ po hranici parcely parc. č. 2593/27, 2593/28, 2593/9 a pokračuje ulicí PROVAZNÍKOVA po hranici parcel parc. č. 1013/3, 1013/4, 1006, 1005/2, 1006, 1005/1, 1006 a 1059/2. Přechází po Svitavském mostě přes parcelu parc. č. 960/1 a pokračuje po této parcele a parcelách parc. č. 594/1, 596 a 595 po levém břehu Svitavy. Poté přechází na k.ú. Zábrdovice ulicí LAZARETNÍ obchází po hranici parcel parc. č. 1115, 1137/1, st.p.č. 1118/1, p.č. 1118/2, 1119/1 a 1138/1, kde se dostává k železničnímu tělesu, pokračuje na rozhraní k. ú. Zábrdovice a Židenice po hranici parcel parc. č 1139/1, 1139/4, 1139/3, 1139/2, překračuje ulici ZÁBRDOVICKÁ po hranici parcely parc. č. 1161/2 a pokračuje podél železničního tělesa po parcele parc. č. 1336 na ulici KROKOVA. Zde pokračuje po komunikaci v rozsahu parcel parc. č. 1317, 1335, 1337, 1339, 1341, 1343, 1345, 1347, 1349, 1351, 1353, 1355, 1357, 1359, 1357, 1361, 1363, 1365, 1367, 1369, 1371, 1373, 1375, 1377, 1378, 1379, 1380, přechází ulici ŠÁMALOVA po hranici parcely parc. č. 1263 a pokračuje ulicí KROKOVA po hranici parcel parc. č. 1427, 1428, 1430, 1432, 1434, 1436, 1438 a 1440, přechází ulici VANÍČKOVA po hranici parcely parc. .č 1483 a pokračuje ulicí KROKOVA po hranici parcely parc. č. 1518, 1519, 1520, 1522, 1524, 1526, 1528, 1530, 1532, 1534/2, 1535, 1537, 1539, přechází ulici PASTRNKOVA po hranici parcely parc. č. 1190, 1540 a řeku Svitavu po hranici parcely parc. č. 890, poté obchází areál Jihomoravské plynárenské po hranici parcely parc. č. 889/1 a 888, poté přechází na ulici ŠPITÁLKA po hranici parcely parc. č. 862/1, v k. ú. Trnitá podchází železniční těleso přes parcelu parc. č. 94/1, pokračuje po hranici parcely parc. č. 95 na ulici PODNÁSEPNÍ, vrací se na ulici ŠPITÁLKA a pokračuje po hranici parcely parc. č 93, poté navazuje na ulici KŘENOVÁ na hranici parcely parc. č. 61/1, na této parcele přechází ulici a pokračuje ulicí ČECHYŇSKÁ po hranici parcely parc. č. 324/1, po vnitřní kresbě parcely parc. č. 703/1, hranice parcely parc. č. 711 a 709/3, na které se dostává na ulici DORNYCH a pokračuje okolo areálu bývalé textilky po hranici parcely parc. č. 708/69, přechází ulici PŘÍZOVÁ po hranici parcely parc. č. 708/65 a pokračuje po ulici DORNYCH po hranici parcely parc. č. 708/64, 708/63, 708/61, 708/58, 708/49...
Originál dokumentu:	digitální
Typ/druh dokumentu:	Typ dokumentu: publikace, listiny, spisové dokumenty Druh dokumentu: zákony, vyhlášky a nařízení
Jméno souboru:	G0072648.doc	Formát souboru:	application/msword
Autor záznamu:	Podrazilová Hausknechtová Svatava
Popis dokumentu:	Brno, návrh prohlášení území za památkovou zónu dle metodického pokynu MK ze dne 29. 8. 2011 ke kontrolní zprávě NPÚ ke dni 30. 6. 2011; Profilový úkol NPÚ č. 3/2013 - Revize památkově chráněných území - pokračování textová část
Název pracoviště:	generální ředitelství	Velikost dokumentu (v bytech):	716288 B	Rozměry obrazového dokumentu:
Autor originálu:	Burýšková Pechová Simona; Číhalík Martin, (1974-); Firbasová Jana; Hlavicová Zuzana; Krusová Alena, (1959-); Kuča Karel, (1961-); Podrazilová Hausknechtová Svatava; Sklenář Karel; Staňková Eva; Syrová-Anýžová Zuzana, (1956-); Šrámková Vlasta; Vítková Hana;
Klíčová slova:	Památková zóna; Geografický informační systém;
Uživ. klíčová slova:	profilový úkol;
Datum vzniku:	12.2013
Licence:	Typ: neurčena - ochranu díla stanovuje obecně autorský zákon  (https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-121)

Vazby dokumentu na aplikace IISPP

K dokumentu neexistují žádné vazby na aplikace IISPP.

Územní identifikace dokumentu

Územní rozsah:

lokalita nebo její část

Definiční body

Def. bod	Název objektu	Část obce	Č. dom.	Ulice	Č. or.	Kat. území	Obec	ORP	Okres

Přírůstkové body

Přír. bod	Název objektu	Část obce	Č. dom.	Ulice	Č. or.	Kat. území	Obec	ORP	Okres

Lokality

Kód CZ	Název lokality	Reálný typ	Kat. území	Obec	ORP	Okres	Kraj
Kód CZ: 1080	Název lokality: Brno	Reálný typ: město statutární	Kat. území: Město Brno	Obec: Brno	ORP: Brno	Okres: Brno-město	Kraj: Jihomoravský kraj
Kód CZ: 5062	Název lokality: Husovice	Reálný typ: býv. město	Kat. území: Husovice	Obec: Brno	ORP: Brno	Okres: Brno-město	Kraj: Jihomoravský kraj
Kód CZ: 6165	Název lokality: Jundrov	Reálný typ: urbanizované sídlo	Kat. území: Jundrov	Obec: Brno	ORP: Brno	Okres: Brno-město	Kraj: Jihomoravský kraj
Kód CZ: 6328	Název lokality: Kamenný Mlýn	Reálný typ: víska	Kat. území: Pisárky	Obec: Brno	ORP: Brno	Okres: Brno-město	Kraj: Jihomoravský kraj
Kód CZ: 24282	Název lokality: Vinohrádky	Reálný typ: urbanizované sídlo	Kat. území: Žabovřesky	Obec: Brno	ORP: Brno	Okres: Brno-město	Kraj: Jihomoravský kraj
Kód CZ: 19237	Název lokality: Žabovřesky	Reálný typ: urbanizované sídlo	Kat. území: Žabovřesky	Obec: Brno	ORP: Brno	Okres: Brno-město	Kraj: Jihomoravský kraj
Kód CZ: 18589	Název lokality: Zábrdovice	Reálný typ: městská čtvrť	Kat. území: Zábrdovice	Obec: Brno	ORP: Brno	Okres: Brno-město	Kraj: Jihomoravský kraj

Historické regiony

Kód RS	Název hist. regionu
Kód RS: 6	Název hist. regionu: Brno

Ke stažení Poslat žádost