Zavřít ( + - )

Metainformační systém NPÚ

Detail dokumentu

Tisk

Náhled:

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Textový obsah:

1 
 
 
UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI 
FILOZOFICKÁ FAKULTA 
KATEDRA HISTORIE 
 
 
 
 
PANSTVÍ KOLŠTEJN (BRANNÁ) 1313–1621 
  magisterská diplomová práce 
 
 
 
 
Bc. et Bc.  JOSEF FALTIČKO  
 
 
Vedoucí práce: doc. Mgr. Radmila Prchal Pavlíčková, Ph.D. 
 
 
 
 
 
Olomouc 2020  
2 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně a všechny 
použité prameny a literaturu jsem uvedl v seznamu pramenů a literatury. 
Olomouc 26. dubna 2020 
____________________________ 
  podpis 
3 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Věnování: 
Věnováno památce mojí babičky Anežky Faltičkové (1929–2019), u které jsem měl 
možnost studovat a psát. „Dej jí Pán Bůh lehké spočinutí.“   
4 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Poděkování: 
Na tomto místě bych chtěl poděkovat vedoucí mé práce doc. Mgr. Radmile Prchal 
Pavlíčkové, Ph.D. za konzultace tématu diplomové práce a podnětné připomínky. Dále 
bych chtěl poděkovat pracovníkům NPÚ ÚOP Olomouc, pracovníkům Vlastivědného 
muzea v Šumperku, Muzea v Bruntále, ostravsko-opavské diecéze a Státního 
okresního archivu v Šumperku.  Dále Mgr. Václavovi Poživilovi a Václavovi 
Martincovi děkuji za jazykovou redakci a připomínky k textu a Michalovi Plánkovi za 
tvorbu mapy panství Kolštejn. Všem blízkým děkuji za podporu a zájem. 
 
  
5 
 
OBSAH 
 
Úvod ............................................................................................................................. 6 
Dosavadní stav bádání ............................................................................................... 8 
„Goldeck und Goldenstein: Zlatý kout a zlatý kámen“ (1313–1340) .................. 14 
Zeměpanským lénem a majetkem husitského hejtmana  (1340–1437) ............... 21 
Páni ze Zvole a Kolštejna: Ve znamení černé a zlaté lilie (1437–1566) ............... 29 
Intermezzo Černčických z Kácova a Žerotínů (1566–1582) ................................ 57 
Městská samospráva na panství Kolštejn .......................................................... 60 
Bruntálští z Vrbna: „Renesanční kavalíři a tvrdí luteráni“ (1582-1614) ............. 63 
Hynek starší Bruntálský z Vrbna ....................................................................... 63 
Jan starší Bruntálský z Vrbna ............................................................................ 75 
Hynek mladší Bruntálský z Vrbna ..................................................................... 81 
Petřvaldští z Petřvaldu: “Pyšní jako páv“ (1615–1621) ....................................... 88 
Závěr.......................................................................................................................... 96 
Zusammenfassung .................................................................................................. 100 
Textové přílohy ....................................................................................................... 103 
Obrazové přílohy .................................................................................................... 110 
Seznam použitých zkratek ..................................................................................... 126 
Seznam použitých pramenů a literatury .............................................................. 127 
Archivní prameny: ............................................................................................. 127 
Edice pramenů: ................................................................................................... 128 
Publikované needitované prameny: .................................................................. 129 
Tištěné prameny: ................................................................................................ 129 
Literatura: ........................................................................................................... 129 
Články, Kapitoly knih: ....................................................................................... 134 
Nepublikované práce: ........................................................................................ 139 
Internetové zdroje: ............................................................................................. 140 
Seznam obrazových příloh .................................................................................... 141 
 
  
6 
 
Úvod 
 „Goldina, jindy poslušná dcera, se otci vzepřela. Pocit, že by měla náležet 
muži, kterého nemiluje, v ní vzbudil takový odpor, že se rozhodla opustit vlašskou zemi. 
S několika nejvěrnějšími služebníky tajně odjela hledat místo, kde by mohla 
žít v odloučenosti od světa a v bezpečí. Jen zpěv ptáků a zurčení čisté vody měly 
oživovat její budoucí domov. 
 Se svým doprovodem přijela až do branenské krajiny, tenkrát porostlé hustými 
lesy. Rozvodněná řeka Branná a potok Hučava, který se do ní vlévá při jižním úbočí 
příkré skály, hučely a bublaly, že to bylo slyšet široko daleko. V korunách vysokých 
jedlí se houpali lesní ptáci a překrásně zpívali. 
 „Našla jsem, co jsem hledala,“ obrátila se Goldina ke své družině, „tady 
zůstaneme.“ Na strmé skále nechala postavit hrad, kterému podle ní říkali Goldinek, 
zkráceně Goldek. Teprve později dostal hrad jméno Goldenstein, česky Kolštejn.“1 
 Každý národ má pověst nebo báji popisující jeho vznik nebo příchod do oblasti, 
kde jeho příslušníci žijí.2 Podobně tomu je i u šlechtických rodů či některých měst. 
Pověst o založení hradu Kolštejna v dnešním městečku Branná pojednává o italské 
šlechtičně Goldině, jež opustila rodnou zem, aby si nemusela vzít nemilovaného 
ženicha, a odešla do ústraní v Jesenických horách. Nápadník ji však pronásledoval až 
sem, kde se ji pokusil unést. To se mu však nepovedlo. Goldinini muži jej zajali a on 
strávil zbytek života v hradním vězení.3 
 Tuto romantickou pověst o založení městečka Kolštejna (něm. Goldenstein, 
dnes Branná), které bylo centrem stejnojmenného panství, zachytil ve své sbírce 
pověstí Gustav Mikusch v roce 1892. Okolnosti vzniku tohoto nejsevernějšího 
moravského šlechtického sídla jsou však daleko komplikovanější a je jim též věnovaná 
tato magisterská diplomová práce, jež se věnuje dějinám panství Kolštejn od první 
doložitelné zmínky o něm v roce 1325 až po jeho pobělohorskou konfiskaci a prodej 
knížeti Karlu z Liechtensteinu. V rámci práce budou kriticky zhodnoceny prameny 
z příslušných archivních fondů i stav dosavadního bádání o oblasti dnes ležící na okraji 
badatelského zájmu. 
  Jedním z cílů práce je vytvořit chronologický přehled majitelů panství a 
v rámci systematického výzkumu věnovat zvýšenou pozornost nejvýznamnějším 
 
1 MIKUSCH, Gustav: Studnice pověstí z moravských Sudet. 2. vyd. Štíty 2009, s. 51–52    
2 Viz GRAUSS, František, Živá minulost Středověké tradice a představy o středověku. Praha 2017. 
3 MIKUSCH, Gustav: Studnice, s. 51–52.    
7 
 
majitelům. Velká pozornost bude věnována Václavu ze Zvole hlavně kvůli jeho 
kolonizátorskému úsilí na panství ve druhé polovině 16. století, které dalo sídelní 
struktuře současnou podobu. Opomenout nemůžeme ani proměnu panství Kolštejn po 
jeho zakoupení významnou šlechtickou rodinou, Bruntálskými z Vrbna, a jejich vliv 
na rozvoj regionu a jeho hospodářství. Rovněž nebude chybět kritický pohled na 
výstavbu kolštejnského zámku a osobnost jeho stavitele. Práce též nevynechá ani 
privilegia měst i vsí na panství a jejich vztah k vrchnosti. Území bude srovnáno i 
s vývojem v okolních regionech (například Velkolosinsko, Jesenicko, Kladsko či 
Králicko) a popíše jejich vzájemné vztahy. Jako jeden z důsledků odsunu původního 
německy hovořícího obyvatelstva po druhé světové válce došlo ke změně názvů 
některých lokalit i dalších topografických názvů. Kvůli této situaci budu používat 
především české pomístní názvy z doby před rokem 1945 podle Jana Březiny:4 Elba 
(Labe), Grunt (Dolce), Kolštejn (Branná), Nová Ves (Vysoká), Špiklice (Nová 
Seninka), Valteřice (Žleb) a podobně. 
 Pro ilustraci územní rozsah sledovaného dominia vymezuje vklad do 
Zemských desek Jana Černčického z Kácova svému zeti Karlovi staršímu ze Žerotína 
a na Starém Jičíně z roku 1575, kdy jejiž téměř zformovaná sídelní struktura regionu: 
„…hrad Goldštejn  se vším jeho příslušenstvím, s Starým Městem a mlejnem moučným 
dědičným, tam v Starém Městě k zámku Goldštejnu od starodávna náležejícímu a 
s městečkem Goldštejnem i s slady, kteréž z Starýho Města i z Goldštejna z várek piva 
pánóm dávali a od starodávna dávati povinni jsou, i s mlejnem pod týmž městečkem 
Goldštejnem ležícím a s jinými dvěma mlejny, kteříž se také k ruce panské užívají, i 
s pivovarem s mejtem, ves nová Grunt pod zámkem, ves Vejgantice, ves Habartice, ves 
Rejkhartice jinak Pleče (Plietcze), ves Hanušovice, ves Vojtíškova, ves Valtiřovice, ves 
Žibřidovice, ves Kratštice, Nová Ves, ves Ruda slove Erzpegk, ves Šlejglova, ves 
Špornhau, ves Nový Losín, ves Kunčice, ves Špiglice, ves Malá Morava, ves Hynčice, 
ves Štubrzeyf, kde jsou skelné huti, ves Velká Morava,…“5 
  
 
4 BŘEZINA, Jan: Vlastivěda Moravská. Šumperský, staroměstský, vízmberský okres. Brno 1932, s. 311–
351. 
5 Městečka: Staré Město a Kolštejn. Vesnice: Grunt, Vikantice, Habartice, Pleče, Hanušovice, 
Vojtíškov, Valteřice, Vysoké Žibřidovice, Chrastice, Nová Ves, Rudkov, Šléglov, Ostružná, Nové 
Losiny, Kunčice, Špiklice, Malá Morava, Hynčice, Stříbrnice a Velká Morava; MATĚJEK, František 
(ed.): Moravské zemské desky 1567–1642. III. díl: Kraj Olomoucký.  Praha 1953, s. 64–65. 
8 
 
Dosavadní stav bádání 
V celé diplomové práci budeme narážet na jeden opakující se problém a tím 
skutečnost, že se území kolštejnského panství nachází na území někdejších Sudet, 
takže zde až do poválečného odsunu žilo německy hovořící obyvatelstvo, které se 
v předválečném období se zajímalo o historii svého rodného kraje. Z německy psaných 
statí nejvíce vyniká doposud nepřekonaná kniha Josefa Wolfa o historii Starého Města 
pod Sněžníkem.6 Z této knihy však čeští pováleční autoři nevycházejí, ti se vždy 
opírají o svazek Vlastivědy moravské, napsaný Janem Březinou.7 Ten zachycuje stav 
regionu na počátku 30. let minulého století. Čerpal z česky i německy psané literatury. 
Tato publikace, pak byla v poválečném období, kdy nebyl hlubší zájem studovat dějiny 
“německého regionu“ jediným citovaným zdrojem informací o dějinách území 
někdejšího panství Kolštejn od kolonizace oblasti do časů před druhou světovou 
válkou. 
Historiografické bádání o minulosti nejsevernějšího moravského dominia 
započal na konci 18. století P. Philipp Jakob Friebeck (1728–1808), který se v roce 
1794 pokusil sepsat dějiny rodného Starého Města pod Sněžníkem mezi léty 1336–
1750.8  Kronika vyšla v roce 1880 jako součást vlastivědného časopisu Moravia.9  
Friebeck ve svém díle použil konfesně podmíněný historiografický přístup, kdy 
v předbělohorských dějinách regionu vyzdvihuje katolické osobnosti ze středověku. 
Paradoxem je to, že pro dějiny Starého Města před polovinou 16. století nepoužívá 
archivních pramenů k dějinám města, ale konstruuje je na základě obecných dějin 
Moravy. Jako katolický dějepisec, navazující na interpretační schéma barokní 
historiografie, vidí těžiště dějin před svou současností v době vlády “velkého 
podporovatele katolické církve“ Karla IV., který měl podle Friebecka jako moravský 
markrabě na Staroměstsku ulovit medvěda, kterého město získalo na památku do 
svého erbu.10 Pak až do roku 1560 pokarčuje série obecných převzatých z Balbínových 
a Pešinových děl i smyšlených informací. Od uvedeného roku už kronikář využívá 
prameny z městského archivu, takže udává všechna privilegia města obdržená od časů 
 
6 WOLF, Josef: Geschichte der Bergstadt Mähr. -Altstadt. Zeitungsanhang: Sudetenbote, 1, 1928, č. 
88–104; 2, 1929, č. 1–23, s. 77–81. 
7 BŘEZINA, 
8 SOkA Šumperk, AM Staré Město, inv. č. 42; MILLER, Jaroslav a kol.: Soupis pramenu městské 
historiografie do roku 1800: Svazek I. - Morava. Olomouc 2013, s. 206. 
9 KRIEBECK (FRIEBECK), Philip Jakob: Chronik der Altstadt (1332-1794). In: Moravia, 3, 1880, s. 
595–614. 
10 Tamtéž, s. 598. 
9 
 
Václava ze Zvole až po Bruntálské z Vrbna.11 Konfesně je autor samozřejmě negativně 
orientovaný proti husitství a reformaci, kvůli tomu všechny důležité stavební počiny 
ve městě přisoudil vymyšlené šlechtičně Elišce Petřvaldské z Petřvaldu, která byla být 
jedinou katoličkou v jinak nekatolickém rodu. Ta měla podle Friebecka na panství 
podporovat jezuitské misie a měla být velkou mecenáškou Starého Města, kde měla 
nechat vystavět katolický kostel (1618), radnici, zděné domy na náměstí a zámeček. 
Autor však už třeba neřeší existenci luteránského kostela a podobných nedostatků má 
tento manuskript více. 
Z toho všeho vidíme, že se autor snažil, jak bylo v té době běžné, vyzdvihnout 
svou (katolickou) konfesi a zároveň potlačit roli osob jiné denominační příslušnosti 
v dějinách města. Největším problémem kroniky je její nepřesnost pro sledované 
období, které jsou o to bolestivější, že je přebírali badatelé až téměř do současnosti.12  
Nepostradatelným zdrojem informací o tomto regionu je topografické práce 
Gregora Wolného Die Markgrafschaft Mähren topographisch, statistisch und 
historisch geschildert a Kirchliche Topographie von Mähren.13 Autor pro generace 
badatelů zpřístupnil informace z mnoha pramenů, které se do současnosti 
nedochovaly, a je tak nesrovnatelně přesnější než předchozí autor. Kvůli rozsahu svého 
díla však nemohl Wolný ke všem pramenů přistoupit kriticky, proto například předpokládal 
existenci luteránských modliteben a far v téměř každé vesnici na panství nebo přejal pověst o 
založení kostela ve Starém Městě fiktivní Eliškou z Petřvaldu ze staroměstské kroniky Jakoba 
Friebecka či příběh o katolické komunitě, která přečkala období reformace při někdejším 
farním kostele v Kolštejně, z blíže nespecifikované farní kroniky.14 
Z Wolného výzkumů vychází i práce Franze Winklera o historii zámku Kolštejn 
z roku 1847. Autor v práci vychází z Wolného výzkumu a z převážně dodnes dochovaných 
archiválií v Moravském zemském archivu. Informace jsou v rukopise podány formou opisů 
pramenů chronologicky řazených za sebou.15   
 
11 Tamtéž, s. 605. 
12 Existenci Elišky Petřvaldské vyvrací až Ladislav Hosák; Tamtéž, s. 609-613; HOSÁK, Ladislav: 
K počátkům dějin Šumperska. Severní Morava, sv. 8, (Šumperk) 1962, s. 43. 
13 Gregor Wolný. Markgrafschaft Mähren, Topographisch, statistisch und historisch geschilbert V. 
Band, Olmützer Kreis,Brünn 1846, s. 332-344; Gregor Wolný, Kirchliche Topographie von Mähren. 
Olmützer Erzdiöcese. IV. Band, Brünn 1862, s. 40-65. 
14Gregor Wolný, Topographie, s. 44, 46-47. 
15 MZA Brno, fond G13 (Sbírka rukopisů německých historických spolků), sign. 459, Welzlova 
sbírka, kn. č. 38, WINKLER, Franz: Chronik des Schlosses Goldstein, 1847. 
10 
 
Předešlé práce balancovaly mezi topografiemi a chronologicky řazenými opisy listin. 
Tento koncept však naboural Friedrich Bernau v kapitole o Kolštejně své knihy Studien und 
Materialen zur Spezialgeschichte und Heimatskunde des deutschen Sprachgebiets in Bömen 
und Mähren.16 Příspěvek koncipoval do dvou částí, v první vylíčil stavební dějiny sídla. Druhá 
se pak věnuje dějinám panství koncipovaným jako dějiny majitelů Kolštejna od prvních 
doložených majitelů až do konfiskace dominia Petřvaldským z Petřvaldu. Těžiště svého 
příspěvku však vztahuje ke středověkému období a osobnosti husitského hejtmana, Hynka 
Kolštejnského z Valdštejna. Bernau oproti předchozím vychází s použitím citací hlavně z edic 
zemských desek, moravského diplomatáře a knih pohonných a nálezových. Jde tak o první 
odborný příspěvek k dějinám kolštejnského panství, který byl dalšími badateli pouze 
rozšiřován o další informace, ale koncepce zůstala neměnná. 
To Sonneckův příspěvek by se dal brát spíše jako časopisový článek s tipy na výlet do 
Kolštejna, kdyby tam však autor neuvedl jako datum první písemné zmínky o správním centru 
dominia rok 1301 s odkazem na archiválie vratislavského archivu, což by bylo o 12 let dříve, 
než je nejstarší dohledatelná zmínka o hradě. Jenomže Heinrich Sonneck neuvedl konkrétnější 
odkaz na pramen, a tak můžeme brát informaci jako dnes neověřitelnou.17     
Kromě článku Friedricha Bernaua stojí za zvýšenou pozornost monografie Geschichte 
der Bergstadt Mähr. -Altstadt Josefa Wolfa (pseudonym Wolf Waldheim).18 Publikace 
vycházela na pokračování jako příloha novin Zeitungsanhang: Sudetenbote a měla se věnovat 
období od vymření Přemyslovců do roku 1932. Tento autor byl dlouholetým staroměstským 
kronikářem a archivářem. Právě on upořádal do současné podoby městský archiv s tím, že 
významné archiválie opatřil i strojovým opisem.  Práce je psaná pozitivisticky a její cena 
spočívá právě v opisech různých dokumentů. Do poloviny 16. století je však autor cituje pouze 
z Friebeckovy kroniky a třeba údaje o výstavbě staroměstského kostela z ní rovněž nekriticky 
přejímá.19  V Závěru díla Wolf uvádí soupis členů staroměstské městské rady, který je 
v přepise součástí i této práce. 
Souběžně s Wolfovou prací vznikal svazek Vlastivědy moravské o nejsevernějším 
regionu Moravy Jan Březina.20 Ten ve své práci se věnoval soudním okresům Staré Město, 
Šumperk a Vízmberk (dnes Loučná nad Desnou). Právě staroměstský okres až na drobné 
výjimky odpovídal území kolštejnského panství.21 Publikace se sledovanému dominiu věnuje 
 
16 BERNAU, Friedrich.: Studien und Materialen zur Spezialgeschichte und Heimatskunde des 
deutschen Sprachgebiets in Bömen und Mähren. Prag 1903, s. 301–314. 
17 SONNECK, Heinrich: Goldenstein. Deutschmährische Heimat 3, č. 2, s. 1–7, 1917. 
18 WOLF, Josef: Geschichte der Bergstadt Mähr. -Altstadt. Zeitungsanhang: Sudetenbote, 1, 1928, č. 
88–104; 2, 1929, č. 1–23, s. 77–81. 
19 Tamtéž, s. 41-42. 
20 BŘEZINA, Vlastivěda, s. 160-178, 311-351. 
21 Až na Hynčice nad Moravou, které patřily do bludovského dominia; BŘEZINA, Vlastivěda, s. 322  
11 
 
ve dvou částech. Tou první je historie dominia od roku 1325 do zrušení patrimoniální správy 
v roce 1848.22 Druhá část Březinovy vlastivědy se věnuje podle Wolného vzoru topograficky 
jednotlivým obcím soudního okresu.23  
Březina opět předbělohorské dějiny panství koncipuje jako dějiny jeho majitelů. 
Ve výzkumu vychází z prací Wolného, Bernaua, ale také z Friebeckovy kroniky. Navíc 
využívá tehdy ještě dochovaných obecních archivů a cituje i privilegia obcí, z nichž některé 
mohl využít i ze sbírek Moravského zemského archivu. Březinova vlastivěda tak zachovala 
množství informací o kraji, který se po roce 1945 zásadně změnil s odsunem německy 
hovořícího obyvatelstva a zánikem některých vesnic. Kvůli nezájmu o dějiny dříve 
“německého“ periferního regionu se v poválečných letech téměř výlučně citovalo z Březinovy 
vlastivědy a výzkum v nadcházejících letech téměř neprobíhal. 
Jedinou výjimkou v bádání o dějinách kolštejnského panství do potlačení stavovského 
povstání byl článek Ladislava Hosáka Hrad Kolštejn (Branná) a jeho majitelé.24 Autor využil 
Bernauův koncept dějin panství jako dějin jeho majitelů i informace, aniž by ho citoval. 
Výzkum obohatil o kritický rozbor pramenů k počátku osídlení dominia. Ve svém dalším 
článku o počátcích osídlení Šumperka Hosák konečně zpochybnil věrohodnost Friebeckovy 
kroniky pro předbělohorské dějiny sledovaného regionu.25     
Další práce o dějinách území kolštejského dominia vydal až v roce 1993 staroměstský 
patriot Josef Šimo.26 Tento lesní dělník se s absencí publikací o dějinách Staroměstska 
vyrovnal po svém tak, že sám vydal knihu o dějinách složenou s náhodně získaných českých 
článků o oblast převážně ze sborníku Severní Morava, a pak ještě z Vlastivědy Jana Březiny. 
Ve výsledku je to sice dílo kvalitativně odpovídající Friebeckově kronice, ale musíme ocenit 
Šimovu snahu publikovat informace o regionu, který odborníci opomíjejí.  
O dva roky později si obyvatelé Branné (dřívějšího Kolštejna) připomínali domnělé 
670 výročí od první písemné zmínky o městečku, a tak o rok později byla vydána práce 
Čestmíra Hölla k jeho dějinám.27 Autor opět hlavně sumarizuje informace Wolného a Březiny. 
 
22 Tamtéž, s.  
23 Tamtéž, s.  
24 HOSÁK, Ladislav: Hrad Kolštejn (Branná) a jeho majitelé, Severní Morava, sv. 16, (Šumperk) 
1968, s. 11-17. 
25 HOSÁK, K počátkům dějin Šumperska, s. 43. 
26 ŠIMO, Josef: Kronika Starého Města pod Sněžníkem a okolí. Staré Město pod Sněžníkem 1993. 
27 Vycházelo se z doměnky, že nejstarší písemnou zmínkou o Kolštejně je rok 1325, kdy Jan Wüsthub 
vydal donaci pro založení kláštera ve Starém Městě, ale Miloslav Plaček nalezl informaci, Wüsthub 
vlastnil Kolšejn již v roce 1313; Viz PLAČEK, Miroslav: Branná, dříve Kolštejn. In: Ilustrovaná 
encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. Praha 2001, s. 122. 
HÖLL, Čestmír: Branná (Kolštejn): Známá neznámá. Branná 1996.  
12 
 
Navíc je obohacuje o informace ze soudobých dějin Branné, aby byla publikace praktická pro 
její tehdejší obyvatele.     
Zatím nejobsáhlejší knihu k tématu dějin kolštejnského panství napsal dlouholetý 
staroměstský učitel a kronikář Václav Černý.28 V knize využívá své zkušenosti z psaní článků 
o dějinách staroměstského časopisu Zlatý roh. Pro raně novověké období vychází sice hlavně 
z Březiny, Hosáka a Šima, ale informace kriticky vyhodnocuje. Navíc text obohatil o údaje 
z městských archiválií. Svou knihu cílil pro zájemce o historii regionu a obyvatele Starého 
Města, což je na textu znát. Jde však zatím o nejpřínosnější publikaci o historii regionu od 
druhé světové války, jejíž těžiště spočívá v minulém století.    
V posledních desetiletích se historii Kolštejna nejvíce věnuje historik Drahomír 
Polách. Ten jako první zpracoval dějiny farního kostela sv. archanděla Michaela (dříve 
Zmrtvýchvstání Páně) a jeho vybavení.29 Stejný autor napsal i článek o kostele sv. Anny 
ve Starém Městě, ale ten nedosahuje kvality jeho předešlého článku a je více ovlivněn 
nepřesnostmi použitých pramenů a informací přejatých z Wolného (fiktivní Eliška 
Petřvaldská), ale na druhé straně se zamýšlí nad propojeností pozdně renesančních 
staveb na Šumpersku.30 
Zatím poslední Poláchovou prací je publikace Historie pivovarnictví 
v Kolštejně – Branné, kterou napsal spolu s Tomášem Drápalem.31 Ač se může zdát, 
že se jedná o práci věnovanou výlučně pivovarnictví, tak v knize autoři mapují dějiny 
budovy kolštejnského fojtství v kontextu regionálních dějin. Kvůli tomu Polách 
analyzuje dochovaná privilegia pro město Kolštejn i tamní fojtství. Také analyzuje i 
další prameny a německy psanou literaturu. V případě pramenů k dějinám Kolštejna 
však stejně jako předchozí využívá edic pramenů a archiválií SOkA Šumperk. 
   Dosavadní historiografie tak má zásadní problém v tom, že používá jako 
hlavní zdroj informací k předbělohorským dějinám téměř 90 let starou Vlastivědu Jan 
Březiny, která byla na svou dobu kvalitním dílem, ale již tehdy autor nevyužil všech 
dostupných pramenů, což ani nemohlo být záměrem této topografické publikace. 
 
28 ČERNÝ Václav: Pohledy do dějin Staroměstska. Staré Město pod Sněžníkem 2011. 
29 POLÁCH, Drahomír: Farní kostel v Branné na Šumpersku, Historie, popis a autorské určení jeho 
vnitřního vybavení, Památkový ústav v Olomouci 1993, (Olomouc) 1994, s. 123-136. 
30 POLÁCH, Drahomír: Několik poznatků k stavební historii a původnímu vybavení kostela sv. Anny 
ve Starém Městě na Šumpersku. Památkový ústav v Olomouci 1994, (Olomouc) 1995, s. 98-113. 
31 POLÁCH, Drahomír – Tomáš DRÁPAL: Historie pivovarnictví v Kolštejně – Branné. Štíty 2015. 
 
13 
 
Rovněž se badatelům doposud nepodařilo kriticky analyzovat dějiny regionu od první 
písemné zmínky do získání Kolštejna Lichtenštejny v roce 1621.  
Předložená práce si z těchto důvodů klade za cíl kriticky představit dějiny dnes 
periferního regionu Moravy, který však nebyl vždy okrajovou oblastí. Výzkum 
navazuje na bakalářskou páci autora o pozdně renesančních sakrálních stavbách na 
území kolštejnkého panství, v níž byly k těmto objektů kriticky vyhodnoceny prameny 
i architektura staveb na základě stylové analýzy a dobového kontextu.32 V rámci 
předchozího výzkumu bylo u několika kostelů posunuto datum první písemné zmínky 
o nich, nebo údaje o přestavbách, stavitelích i stavebnících. Největší motivací dalšího 
výzkumu byl pro autora objev manýristické kazatelny ve filiálním kostele sv. 
Wolfganga ve Vikanticích.33       
Pramenná základna u primárních institucí je pro dějiny kolštejnského panství 
značně omezená, protože fondy velkostatku Kolštejn (Branná) a města Branná 
Kolštejn) jsou kvůli požáru Kolštejna v polovině 19. století a vyhoření 
Lichtenštejnského depozitu na konci druhé světové války zlomkovité.34 Oproti tomu 
archivní fond Starého Města pod Sněžníkem patří k nejlépe dochovaným na severní 
Moravě, přičemž většina uložených archiválií vznikla až po polovině 16. století.35 
Kvůli tomu, že se stav ústředních archivních fondů, vhodných pro výzkum, takto různí 
musely být využity dokumenty dalších institucí. Zde stojí za zmínku fond Nová sbírka 
uložena MZA v Brně, kde je uložena sbírka opisů privilegií pro většinu vsí na 
panství.36 Druhým takto důležitým fondem je fond Morava v Národním Archivu, kde 
nalezneme dokumenty České dvorské kanceláře se zaměřením na prostor Markrabství 
moravského.37     
 
32 FALTIČKO, Josef: Pozdně renesanční sakrální stavby na území bývalého panství Kolštejn 
(Branná). Olomouc 2018. (Nepublikovaná bakalářská práce). 
33 Tamtéž, s. 38-40. 
34 ZUBER, Rudolf – Hana JORDÁNOVÁ: Archiv obce Branná /1560/ – 1945: Inventář. In: 
http://images.archives.cz/mrimage/common/proxy/cz/archives/CZ-
227105010/inventare/dao/documents/0001/68fa1c4a292f11e59ae1f04da233febe.pdf (Citováno 21. 2. 
2020); HAUBERT, Jan – Květoslava HAUBERTOVÁ: Velkostatek Branná (Kolštejn) 1558–1925: 
Inventář. In: http://images.archives.cz/mrimage/common/proxy/cz/archives/CZ-217000010-
1/inventare/dao/documents/0001/fa845935a8c311e182f9f04da233fd56.pdf (Citováno 21. 2. 2020). 
35 SPURNÝ, František – František PÁNEK – Anna POVÝŠILOVÁ: Archiv města Staré Město 1437–
1945 (1946): Inventář. In: http://images.archives.cz/mrimage/common/proxy/cz/archives/CZ-
227105010/inventare/dao/documents/0001/68fa1c4a292f11e59ae1f04da233febe.pdf (Citováno 21. 2. 
2020). 
36 MZA Brno, fond G2 (Nová sbírka), sign. 699/22. 
37 CULKOVÁ, Dagmar: Morava: Moravské spisy české kanceláře a české komory, (1507) 1527-1625 
(1750): Katalog. Praha 1963.  
14 
 
„Goldeck und Goldenstein: Zlatý kout a zlatý kámen“ 
(1313–1340) 
Panství Kolštejn bylo nejsevernějším panstvím Moravského markrabství. Jeho 
hranice, tvořená říčními toky a horskými hřebeny, se definitivně ustálila během 15. 
století. Sousedilo s Čechami, Kladskem a Niským Slezskem.38 Hranice s Kladským 
hrabstvím probíhala přes vrcholové partie Rychlebských hor a masivu Králického 
Sněžníku. Právě na této kótě se stýká i s hranicí Čech (panství Králíky), s nímž má 
kolštejnské panství hranici podél toku řeky Moravy až po její soutok se Zlatým 
potokem. Od tohoto místa až po soutok Moravy s říčkou Branná se nacházela hranice 
s moravským panstvím Ruda.39 Tok Branné a Skleného potoka vytvářely hranici s 
bludovským a velkolosinským panstvím.40 Hranice s velkolosinským panstvím dále 
pokračovala na údolím Skleného potoka a pak vedla přes vrcholy Tři kameny a Černá 
stráň až do sedla mezi horami Vozka a Šerák. Od tohoto místa až po kótu Smrk–
Hraničník se táhla hranice se Slezskem, jež reprezentovalo niské knížectví 
vratislavských biskupů.41 Ve sledovaném období se tak kolštejnské panství nacházelo 
na periferii Moravy, ale ve vnitrozemí tehdejších Zemí koruny české.  
Páteřemi říční sítě hornatého regionu jsou kromě řeky Moravy (něm. March) 
její dva přítoky Krupá (něm. Graupa) a Branná (něm. Bordbach nebo Mittelbordbach). 
V případě říčky Branné se setkáváme i s českými označeními Borda či Brodka.42 Tento 
název odkazuje na existenci důležitého brodu na cestě z Moravy přes Ramzovské sedlo 
do Slezska.43 Brod se nacházel přímo pod hradem Kolštejn a jeho majitelé měli právo 
na něm vybírat mýto.44 Kdežto údolím Krupé vedla obchodní stezka přes Staré Město 
do Kladska a pak dále do Čech, případně rovněž do Slezska. Obchodní význam údolí 
 
38 Kladské hrabství vzniklo až roku 1459 vyčleněním z Českého království Jiřím z Poděbrad; MUSIL, 
František: Kladsko. Praha 2007, s. 58–60. 
39 Panství Ruda bylo vyčleněno ze zábřežského panství; BŘEZINA, Vlastivěda, s. 139. 
40 Bludovské a Velkolosinské panství vznikly vyčleněním z panství šumpersko-novohradského; 
BŘEZINA, Vlastivěda, s. 118, 178. 
41 Slezsko se stalo roku 1335 jednou ze zemí Koruny české, kdy polský král trenčínskou smlouvou uznal 
českou svrchovanost nad Slezskem, ale vratislavské knížectví získal Jan Lucemburský do lenního 
vztahu již v roce 1327; BOBKOVÁ, Lenka: Jan Lucemburský: Otec slavného syna. Praha 2018, s. 307–
310. 
42 PINKAVA, Viktor: Hrady, zámky a tvrze moravské I. Brno 1927.  
s. 41; POLÁCH, Historické toulky Šumperskem, s. 159. 
43 PLAČEK, Miroslav: K vývoji hradů v období moravské lucemburské sekundogenitury. In: VANĚK, 
Jiří (ed.): Moravští Lucemburkové. Brno 2000, s. 199. 
44 Díky úzkému údolí řeky Branné mezi Kolštejnem a Ostružnou se dal z hradu snadno kontrolovat 
pohyb osob a od toho je odvozen i název toku jako „brána“ Moravy. 
15 
 
Moravy byl v té době nejspíše zanedbatelný, protože se tam nenacházelo žádné 
významnější sídlo. 
Darovací smlouva rytíře Jan Wüsthuba vydaná na hradě Kolštejn, 
jenž prokazatelně vlastnil už před rokem 1313,45  cisterciáckému klášteru ve slezském 
Kamenci (pl. Kamieniec Ząbkowicki) z 3. května 1325 nám poprvé umožňuje 
nahlédnout do historie regionu. Rytíř v listině daruje klášteru značnou část 
kolštejnského panství „v možnost odčinění mnohých škod, které náš bratr Jindřich a 
jeho syn Hanek blahé paměti, dokud žili, klášteru v Kamenci a jeho statkům v různých 
dobách způsobili. Dáváme a odevzdáváme tomuto klášteru bl. Panny Marie a bratřím 
tam stále Bohu sloužícím se souhlasem našich dětí naše statky, a to město zvané 
Goldek a všechny vesnice k tomu odedávna přináležející, a to Nicolausdorph, 
Stříbrnice, Wynrebe, Kunčice, Špiklice, Chrastice, Vysoké Žibřidovice, Valteřice a oba 
Vojtíškovy.“46 Hranice darovaných statků se „začínají na styčných s nimi hranicích 
země polské a  k nim se po celé délce přimykají, jdouce až k pomezí provincie kladské, 
jehož se opět dotýkají, a jdou opět po horách až k prameni řeky Moravy tam vyvěrající, 
jejíž břeh pak tvoří jmenované hranice až k Hanušovicím. Tato vesnice spolu 
se Šléglovem a Sybotendorphem se hranic dotýkají svými okraji zevně, zevnitř však 
už jmenované vesnice Kunčice a Wynrebe, jimiž se ohraničení zakončuje.“47 
Dar byl zamýšlen jako základ pro fundaci nového cisterciáckého kláštera 
na uvedeném území, ta se však nikdy nenaplnila.48 V listině rovněž mniši získali 
soudní pravomoci nad poddanými, horní právo na těžbu zlata, jež již v oblasti podle 
textu probíhala, a také právo se svobodného nakládání s darem bez hmotných závazků 
vůči Wüsthubovým potomkům. 
 
45 Dne 17. prosince 1313 bylo Janu Wüsthubovi, „dědici hradu Kolštejna,“ vratislavským knížetem 
Jindřichem navráceno panství Heidau u Slezské Středy, o něž předtím přišel kvůli neshodám s ním; 
GRÜNHAGEN, Colmar – Konrad WUTKE (ed.): Regesten zur schlesischen Geschichte: Band 4: 
1301–1315. Breslau 1892., s. 252; KOUŘIL, Pavel – WIHODA, Martin: Česká kastelologie na 
rozcestí? In: Archaeologia historica: sborník příspěvků přednesených na 33. konferenci archeologů 
středověku České republiky a Slovenské republiky s hlavním zaměřením na hrady a jejich úlohu ve 
středověkém vojenství a osídlení. Brtnice a Panská Lhota 17.-21. září 2001. Brno 2002, s. 24  
46 AP Wrocław, oddział Klasztor cysterciów Kamieniec, sygn. Rep.88. nr 79 (99), Rep. 88, nr 80 
(100) CHYTIL, Josef (ed.): Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae VI., 1307–1333. Brunnae 
1854, s. 223–224, ČERNÝ, Pohledy do dějin Staroměstska, s. 5-6. 
47 Tamtéž, Černý na základě chybného překladu listiny přidává Hanušovice do darovací smlouvy; 
ČERNÝ, Pohledy, s. 5, 7. 
48 Tamtéž; CHARVÁTOVÁ, Kateřina: Dějiny cisterciáckého řádu v Čechách 1142–1420, III.: 
Kláštery na hranicích a za hranicemi Čech. 2. vyd. Praha 2018, s. 176. 
16 
 
Wüsthubové se v oblasti moravsko-slezského příhraničí objevili kolem roku 
1290, kdy si Jan Wüsthub měl svévolně vybudovat u vesnice Sestřechovice hrad 
Frýdberk (dnešní Žulová) a později i nedaleký hrad Kaltenštejn. Přitom patřilo 
uvedené území vratislavskému biskupovi, jehož majetky se staly častým terčem 
loupeživých nájezdů příslušníků této rodiny. Dokonce byla na Jana, jeho bratra 
Jindřicha a jejich druhy uvalena biskupem Jindřichem z Vrbna klatba, jež nebyla 
dodržována.49 Rok 1325 byl však pro rod zlomový, protože Jan vydává dvě darovací 
listiny kameneckému klášteru. S první jsme se již seznámili a ve druhé daruje „se 
souhlasem své ženy a svých synů ves Slabothendorf u Frankensteinu na dokončení 
kaple započaté jeho bratrem Jindřichem.“50 Krátce po té donátor postoupil svůj 
slezský hrad Frýdberk rodu Haugwitzů, a jeho rod tak mizí z historie obou stran 
příhraničí.51 
Se způsobem zisku majetků na moravské straně hranice Wüsthuby je to 
mnohem komplikovanější, protože nám chybí písemné zprávy před uvedenou darovací 
smlouvou. Z ní vyplývá, že rod byl majitelem panství, a nikoliv jeho zástavním 
držitelem. Tato situace je v severomoravském prostoru velice zvláštní, 
protože sousední moravská panství Zábřeh i šumpersko-novohradské byly v té době 
zeměpanským majetkem a panovník je pouze zastavoval.52 Přilehlá část Kladska 
s centrem v Mezilesí byla roku 1294 darována českým králem Václavem II. právě 
kameneckým cisterciákům, kteří ji možná kvůli loupeživým útokům svých sousedů 
postoupili kolem roku 1315 Janovi z Glaubitz (Gluboše).53 Situaci nám částečně 
ozřejmí zápis ze Zbraslavské kroniky z roku 1308, v němž je Jan Wüsthub uveden 
mezi muži krále Jiřího Korutanského, kteří pustoší majetek cisterciáckého kláštera ve 
Zbraslavi na Landškrounsku, Orlickoústecku a Českotřebovsku.54  
 
49 Důkazem nedodržování klatby je účast duchovních jako svědků na Wüsthubových listinách.  Viz 
ZUBER, Rudolf: Jesenicko v období feudalismu do roku 1848. Ostrava 1966, s.  472–473. 
50 Jedná se o dnešní vesnici Sławęcin nedaleko kameneckého kláštera; Tamtéž, s.  473. ZUBER, Rudolf: 
Osídlení Jesenicka do počátku 15. století. Opava 1972, s. 39. 
51 ZUBER, Jesenicko, s.473. 
52 Zábřeh přešel lenního do svobodného až vlastnictví Tunklům z Brníčka v roce 1469. V případě 
Šumperka se tak stalo až v roce 1507 Janovi z Kunovic; BŘEZINA, Vlastivěda, s. 94; BARTOŠ Josef 
– David PAPAJÍK a kol.: Zábřeh-750 let. Zábřeh 2004, s. 9.   
53 FRÖMRICH, Georg: Kurze Geschichte der ehemaligen Cistercienser Abtey Kamenz in Schlesien. 
Glatz 1817, s. 49–50; CHARVÁTOVÁ, Dějiny cisterciáckého řádu, s. 175; EYSYMONTT, Krzysztof: 
Zamek i nowożytny dwór w Międzylesiu. Zeszyt: Muzeum ziemi Kłodzkiej, n. 6, (Kłodzko) 1998, s. 3. 
54 Zbraslavský klášter a cisterciácký řád byli v opozici vůči králi Jindřichu Korutanském. Janovi 
Wüsthubovi museli zaplatit výpalné 40 hřiven stříbra; ŽITAVSKÝ, Petr. Zbraslavská kronika: 
Chronicon aulae regiae. Vyd. 2., Praha 1976, s. 218–219. 
17 
 
 Šlechtic nejspíše za tyto služby obdržel od krále oblast kolštejnského panství a 
nějak se mu je podařilo udržet i za vlády Jana Lucemburského. Vaz mu však srazila 
Lucemburkova snaha přičlenit Slezsko k České Koruně a mít na biskupském stolci ve 
Vratislavi svého člověka.55 Z tohoto důvodu si chtěl král naklonit vratislavskou 
kapitulu a začal řešit její problémy s Wüsthuby, jejichž nájezdy na majetek 
vratislavského biskupství neovlivnily změny na českém trůně v roce 1310 a dále 
přetrvávaly. Takže kolštejnský pán, aby zabránil faktické likvidaci svého rodu, mohl 
přikročit k vyjednávání, jejichž prostředníkem se stal vlivný cisterciácký klášter 
v Kamenci, který měl dobré vztahy s českým panovníkem, zbraslavskými cisterciáky 
i vratislavskými biskupy.56 Za přežití musel tvrdě zaplatit odstoupením dnešního 
Staroměstska kameneckému klášteru a opuštěním niského Slezska.  
Zbylou část panství Kolštejn se stejnojmenným hradem obdržel panovník, 
který ji v roce 1340 zastavil Pánům z Lipé.57 Toto území zahrnovalo hrad, u nějž se dá 
předpokládat existence vesnice, a z listiny známé vsi Hanušovice, Sybotendorph 
a Šléglov.58 Na jeho jižním území se ještě nacházejí trosky bezejmenného hradu 
nad dnešní lokalitou Pleče nad soutokem potoka Staříče s Brannou.59 Toto sídlo nebylo 
nikdy dokončeno a mělo být využíváno na konci 13. nebo v první polovině 14. století. 
Kouřil nad stavbou uvažuje jako možným sídlem rodiny Janova bratra Jindřicha.60 To 
však není možné v listině ověřit. Jisté je, že kromě Wüsthubů neměl nikdo jiný potřebu 
v tomto místě stavět opevněné sídlo. To zefektivnilo jejich kontrolu nad obchodní 
 
55 V roce 1319 zemřel pročeský biskup Jindřich z Vrbna a katedrální kapitula se nemohla shodnout na 
jeho nástupci, mezi kandidáty: propolským Vítem z Habdankou a pročeským Lutoldem z Kroměříže. 
Oba se v roce 1325 vzdali svých nároků a vratislavským biskupem byl zvolen Nanker Oxa z Koldů, 
bývalý krakovský biskup. Ani jemu se nepodařilo zabránit postupnému přičlenění Slezska k Českému 
království. Viz SKŘIVÁNEK František – Jaroslav TOVAČOVSKÝ: Vratislavští biskupové v dějinách 
Slezska. Praha 2004, s. 23–29. 
56 CHARVÁTOVÁ, Dějiny cisterciáckého řádu, s. 175–176. 
57 CHYTIL, Josef (ed.): Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae VII, 1334–1349. Brunnae 1858, s. 
197. 
58 Sybotendorph se podle darovací listiny měl nacházet mezi Hanušovicemi a Šléglovem. 
59 Původními německy hovořícími obyvateli se vrch se zříceninou nazýval Hradní les (Hausbusch); 
BŘEZINA, Vlastivěda, s. 318. 
60 Kouřilův a Wihodův argument, že po Jindřichovi Wüsthubovi se nazývá obec Jindřichov je 
zavádějící, protože tato lokalita byla pojmenována podle papírníka Heinricha Kaisera. Podle stabilního 
katastru z roku se 1832 se vrch se zříceninou hradu nacházel na katastrálním území Hanušovic a nikoli 
Plečí. Z toho důvodu se dá očekávat, že případným hospodářským zázemím sídla mohla být tato obec; 
KOUŘIL – WIHODA, Česká kasteologie, s. 32; SEDLÁČEK Richard: 125 let jindřichovské papírny. 
Jindřichov 1987, s. 8. MZA BRNO: Stabilní katastr Moravy a Slezska – Hanušovice, původně 
Hannsdorf (Hanuzowitze). In: https://www.mza.cz/indikacniskici/index.php#show:MOR063818340.  
18 
 
stezkou do Slezska, upevnilo jižní hranici rodového dominia a mohl chránit případné 
rudné doly ve svém okolí. 
S těžbou rud, především zlata, jsou spojeny názvy jak správního centra panství, 
tak hradu Kolštejna, jehož pojmenování vychází z německého Goldenstein („Zlatý 
Kámen“). Na stejný předmět těžby odkazuje i původní název pro Staré Město, Goldeck 
(„Zlatý Kout“). Vzdálenost mezi oběma lokalitami je přibližně šest kilometrů, 
takže město nepotřebovalo výraznější opevnění, ale po vysazení městečka Kolštejna 
vyvstaly vzhledem k jejich blízkosti právní problémy. Samotné Staré Město je 
situované na ostrohu nad soutokem Vrbenského potoka s řekou Krupou. Jedná se 
o sídliště vzniklé při řízené kolonizaci podhorského regionu nejspíše na přelomu 13. 
a 14. století.61 Bylo vyměřeno přibližně čtvercové náměstí, jehož vrcholy prochází 
ulice. Tím se liší od spontánně vzniklých hornických měst jako je Kutná Hora nebo 
nedaleký Cukmantl (Zlaté Hory). Z hustoty uliční sítě též můžeme vyčíst, že lokace 
založená na magdeburském právu, nenaplnila své ambice svého zakladatele 
a výrazněji se pod vlivem těžby zlata nerozvíjela.62         
Zlato se na kolštejnském panství získávalo převážně rýžováním kvarterních 
sedimentů kolem vodních toků, také však těžbou v jeho primárních ložiscích, 
křemenných žilách.  Dle Vlastivědy moravské však měl být význam tohoto i ostatních 
moravských ložisek nepatrný.63 Zatím se podařilo objevit pouze jedinou středověkou 
zlatorudnou štolu na západním svahu Dvorského vrchu u bezejmenného levostranného 
přítoku Krupé. Lokalita se nachází na hranici katastrů Starého Města a Šléglova 
a v jejím okolí jsou i stará rýžoviště. Kácel s Pecinou datují vznik díla do období 
po roce 1325, kdy Staroměstsko vlastnili kamenečtí cisterciáci, kteří se těžbě věnovali 
i na svých slezských statcích.64 Další rýžoviště se dochovala při samotné Krupé a jejich 
 
61 První písemné zmínky o okolních lokolvaných městech během kolonizace 13. století Frývaldov 
(dnes Jeseník) (1267), Mezilesí (1294), Šumperk (1281). 
62 PRASEK, Vincenc: Organisace práv magdeburských na severní Moravě a v Rakouském Slezsku. 
Olomouc 1900, s. 60.  
Viz Povinný otisk stabilní katastru Starého Města z roku 1834: ČÚZK: Stabilní katastr Moravy a 
Slezska – Staré Město, původně Altstadt (Stary Mesto). In: 
https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/com/com_data/2861-1/2861-1-007_index.html (Citováno 21. 2. 
2019). 
63 DEMEK, Jaromír – Václav NOVÁK a kol.: Vlastivěda moravská: Země a lid: Neživá příroda. Brno 
1992, s. 124.  
64 Žilná struktura je uložena v blatomylonitických skorošických svorech nýznerovského dislokačního 
pásma. Viz SKÁCEL, Jaroslav – Vratislav PECINA.: Staré báňské práce na drahé a barevné kovy u 
Starého Města pod Sněžníkem. In: Časopis pro mineralogii a geologii, 35, 1990, s.203–208. 
19 
 
přítocích Telčavě, Bystřině a Kunčickém potoku.65 Oproti tomu v Chrastickém 
a Štěpánovickém potoku je obsah zlatinek zanedbatelný, a tak se zde pravděpodobně 
tento kov netěžil ani nerýžoval.66  Německý název Stříbrnic – Stubenseifen rovněž 
odkazuje na důlní podnikání v regionu, ale ložiska stříbra zde zatím nebyla 
prokázána.67 V okolí Kolštejna máme rýžování zlata doložené v povodí Brusného 
potoka (něm. Seifenbach), jehož přítok odvodňoval oblast nazývanou Seifengrund.68  
Kromě těžby zlata, případně stříbra se na kolštejnském panství ve 14. století dá 
předpokládat těžba železné rudy (limonit) na Kutném vrchu či Starém kopci u Starého 
Města nebo kolem dnešní vesnice Habartice.69 Zde však nastává problém se špatnou 
odlišitelností středověké těžby s prospekční činností ze 16. století, protože této 
problematice se zatím nikdo nevěnoval.  
Hrad i panství Kolštejn vstoupili na „jeviště dějin“ v roce 1313, kdy sídlo 
prokazatelně již nějakou dobu stálo. Jeho vlastníky byl rod Wüsthubů, který region 
získal od panovníka (Václav II. nebo Jindřich Korutanský) a své majetky rozšířili 
na úkor vratislavského biskupství do Niského Slezska. Po vymření Přemyslovců se 
věnovali loupeživé činnosti a okrádali okolní církevní statky. Přítrž jim byla učiněna 
kolem roku 1325 v souvislosti s politikou krále Jana Lucemburského na získání 
Slezska. Aby Jindřich Wüsthub zachránil svůj rod, tak daroval více než polovinu 
kolštejnského panství cisterciáckému klášteře v Kamenci, aby se za něj vlivný řád 
přimluvil u krále a vratislavského biskupa. Právě darovací listina klášteru je 
nejcennějším pramenem o osídlení panství. Ze všech vsí jich má sedm nepřetržitou 
kontinuitu. 
Správním centrem darovaného území bylo městečko Goldek (dnes Staré 
Město), které již podle svého názvu bylo založeno kvůli těžbě zlata, ale jeho ložiska 
 
65 Například u Květné byly ještě v roce 1964 patrné sejpy po rýžování zlata. Přímo pod Starým 
Městem se nacházely podzemní chodb, u kterých však Skácel si není jistý, zda sloužili k těžbě nebo 
spíše k úkrytu obyvatel města a jejich majetku. SKÁCEL, Jaroslav.: Rudné hornictví v okolí Starého 
Města. Severní Morava, sv. 55, (Šumperk) 1964, s. 48, 50. 
66 SKÁCEL – PECINA, Staré báňské práce, s. 207. 
67 Název Stubenseifen se dá přeložit jako rýžoviště (Seifen), u nějž se nacházejí domy nebo ubikace 
(Stuben) Názvy ostatních vesnic kromě Špiklic vycházejí ze jmen jejich lokátorů. Název Špiklice 
(Spieglitz) má vycházet stejně jako název hradu Špilberka z latinského speculum čili „pozorovací 
místo“. Pojmenování tak odkazuje na strážní funkci sídla při hranicích se Slezskem; BŘEZINA, 
Vlastivěda, s. 339; HOSÁK, Ladislav: Hrad Kolštejn (Branná) a jeho majitelé, Severní Morava, sv. 16, 
(Šumperk) 1968, s. 11; SKÁCEL, Rudné hornictví, s. 51. 
68 POLÁCH, Drahomír: Historické toulky Šumperskem II. Štíty 2017, s. 163–164; SKÁCEL, Rudné 
hornictví, s. 48. 
69 Tamtéž, s. 51. 
20 
 
se projevila jako bezvýznamná. Kromě Kolštejna se v katastru Hanušovic nad dnešní 
osadou Pleče nacházel další Wüsthubův hrad. Ten však nikdy nebyl dokončen a někdy 
po roce 1325 přešla východní část panství do rukou krále Jana Lucemburského.      
21 
 
Zeměpanským lénem a majetkem husitského hejtmana  
(1340–1437) 
Mezi darovací listinou Jana Wüsthuba kameneckému klášteru a rokem 1340 
mizí kolštejnské panství z moravských dějin. Právě dne 1. června 1340 propůjčil 
markrabě Karel Lucemburský bratřím Čeňkovi a Petroldovi z Lipé horní právo na jim 
zastavených panstvích Šumperk, Kolštejn a Žampach. Těžba kovů se měla řídit podle 
horního práva, jež dal těmto bratrům těžbu v okolí Německého Brodu Jan 
Lucemburský.70   
 Tito bratři byli syny moravského zemského hejtmana Jindřicha z Lipé (1321–
1329). Stejně jako jejich otec zastávali vysoké úřady. Čeněk byl rovněž moravským 
hejtmanem (1339) a Petrold proboštem vyšehradské kapituly (1334–1343). Petroldova 
smrt v roce 1346 však předznamenala úpadek rodu, protože mladší Čeněk nebyl 
hospodářsky zdatný. Nakonec mu z rodového dominia zbyl pouze Německý Brod, 
Lipnice a Moravský Krumlov.71 
  Čeněk často se svým starším bratrem i dalšími příbuznými vystupoval 
v právních záležitostech společně, tak jak tomu bylo i u panství Kolštejn. Zde tomu 
však bylo jen do 24. června 1340, kdy Petrold již vystupuje jako samostatný držitel 
panství a kameneckým cisterciákům navrací oblast současného Staroměstska, 
kterou předtím zabral jeho mladší bratr, v rozsahu Wüsthubova daru.72 Tato událost 
mohla zapříčinit změnu v postavě zástavního držitele panství.  
 Vesnice Wynrebe a Niclasdorph jsou v listině podruhé a naposledy 
zaznamenány, stejně tak existence dvou Vojtíškovů. V případě Vojtíškovů se dá 
očekávat, že obě vsi během dějinných událostí splynuly v jednu, kdežto Wynrebe, 
Nicolasdorph a Sybotendorph zanikly. Příčinou zániku vesnice ve středověku 
nemusely být primárně válečné události, zásadnějším problémem byl špatný výběr 
místa, kde se vesnice vybudovala. Mnohé vesnice tak zanikaly důsledkem povodní, 
nedostatku vody nebo sesuvů svahů. To mohl být případ uvedených vesnic.73 
 
70 CHYTIL (ed.), CDM VII, s. 197. 
71 Čeněk z Lipé zemřel v roce 1363; -Sčk-: (z) Lipého. In: KOLEKTIV AUTORŮ: Ottův slovník 
naučný 16. díl: Líh-Media. Praha 1900, s. 69. 
72 CHYTIL (ed.), CDM VII, s. 200–202. 
73 Viz KLÁPŠTĚ, Jan: Proměna českých zemí ve středověku. Praha 2005, s. 250–276. 
22 
 
 Kvůli ztrátě městečka Goldek vyvstal před zástavními držiteli hradu Kolštejna 
problém s chybějícím hospodářským centrem pro spravovanou oblast. Situaci vyřešili 
někdy mezi léty 1325–1350 vysazením městečka Kolštejn, jehož existenci potvrzuje 
listina z roku 1351 zmiňující tamní faru.74 Tehdejší fara s farním kostelem byla 
vystavěna na nevýrazném místě ve svahu pod náměstím, takže kostel nemohl vytvářet 
dominantu městečka.75 Tento fakt dokládá skutečnost, že první bylo vytyčeno náměstí 
a bohoslužby se konaly v hradní kapli. Teprve po rozvinutí městečka se následně 
přistoupilo ke stavbě kostela a fary na parcele, kde bylo pro ně místo a zároveň byla 
zajištěna i jejich ochrana.76     
 Listinou papeže Klimenta VI. z 12. dubna 1351 byly přičleněny některé 
děkanáty či jejich části olomoucké diecéze do nově zřízeného biskupství 
litomyšlského.Mezi názvy jmenovaných farností jsou čtyři uvedeny za panství 
Kolštejn. Jedná se o Hanušovice (Johannisvilla), Habartice (Ebirhardivilla), Kolštejn 
(Goldescam) a Staré Město (antiquum Goldek).77 Tato listina nepřímo potvrzuje status 
Kolštejna jako městečka, protože jinak by nebyl důvod nazývat do té doby městečko 
Goldek přízviskem „starý (antiquum)“, z nějž se vytvořil jeho současný název Staré 
Město.78 Z výčtu farních vesnic též vyplývá umístění důležitých osídlených center 
regionu na hřebeni nad údolím říčky Branná. Vesnice na Staroměstsku nedosáhly 
zjevně takového významu jako Hanušovice a Habartice, mezi jejichž kostely je 
vzdálenost přibližně tři kilometry. To je zřejmě vedlo v pozdějších dobách ke sloučení 
obou farností, protože nikdy později se fara v Habarticích již neuvádí.79 Osídlení údolí 
 
74 BRANDL, Vincenc (ed.): Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae VIII, 1350–1355. Brunnae 
1874, s. 51. 
75 Kolštejnskému náměstí dominuje budova rychty, která vznikla při lokaci městečka. Současný farní 
kostel sv. archanděla Michaela je až pozdně renesanční stavbou z počátku 17. století. Tomuto chrámu 
nejspíše předcházely měšťanské domy, protože při stavbě kostela byla vystavěna terasa, na níž se teprve 
stavělo.  Viz POLÁCH, Drahomír – Tomáš DRÁPAL: Historie pivovarnictví v Kolštejně – Branné. 
Štíty 2015, s. 25–27. 
76 Viz SOkA Šumperk, AO Branná, inv. č. 235, Thomas Widlak: Mapa městečka Kolštejn a přilehlých 
osad s pozemky podrobenými daním (1778); WOLNÝ, Kirchliche Topographie, s. 43–44. 
77 Březina k výčtu farností přidává ještě Malou Moravu a mylně ztotožňuje ji se vsí latinsky nazývanou 
Moraw. Tato ves je uvedena mezi vesnicemi na Rýmařovsku jako jsou Rešov, Albrechtice či Lomnice. 
Takže se jedná o farnost Dolní Moravice; BRANDL, Vincenc (ed.): CDM VIII, s. 51; BŘEZINA, 
Vlastivěda, s. 165. 
78 Latinský název Kolštejna – Goldescam Polách překládá jako zlatou lavici (Goldescamnum) a tvrdí, 
že je název odvozen od zarovnaného vrchu, na kterém městečko spočívá. Viz HOSÁK, Ladislav: 
K počátkům dějin Šumperska. Severní Morava, sv. 8, (Šumperk) 1962, s. 44; POLÁCH – DRÁPAL, 
Historie pivovarnictví, s. 8. 
79 Do oblasti Habartic můžeme situovat vesnici Sybothendorph uváděnou při vytyčení hranice 
Wüsthubova daru cisterciákům. Rozhodně je zavádějící Březinovo tvrzení ji ztotožnit s Pustými 
Žibřidovicemi, které se nacházejí až za údolím Branné a Wüsthub by si rozdělil své zbylé panství ve 
dví. Viz BŘEZINA, Vlastivěda, s. 380. 
23 
 
Moravy v polovině 14. století nebylo evidentně stále významné, aby se v této oblasti 
fara vůbec zřídila. 
 Můžeme předpokládat, že kolštejnský hrad byl v držení Pánů z Lipé 
do Petroldovy smrti v roce 1346. Otázka dalších zástavních majitelů je však sporná, 
protože chybí prameny. V 50. letech 14. století však na severozápadní Moravě 
probíhal proces revindikace (navracení) jednotlivých panství do rukou markraběte 
Jana Jindřicha Lucemburského. Například panství Bludov získal před rokem 1355 
a Rabštejn před rokem 1358. Na základě těchto souvislostí se dá souhlasit s Plačkem, 
že někdy v té době se do rukou zeměpána navrátilo i šumpersko-novohradské 
a kolštejnské panství, u nějž nejspíše v této době došlo k opětovnému scelení.80 
O markraběcí držbě Kolštejna nás ujišťuje zápis ze zemských desek ze 17. ledna 1379, 
v němž je markraběcí úředník Václav z Mladějova a Radíčova uveden jako purkrabí 
na hradě Kolštejně (Galtenstein).81 Též zastával úřad zemského pronotáře a k roku 
1374 vykonával i funkci purkrabího na nedalekém Novém Hradě. Vzhledem k počtu 
obročí Václava se jeví jeho purkrabství na obou zeměpanských hradech jako ryze 
formální. Jde spíše o způsob ocenění jeho práce od markrabat Jana Jindřicha a Jošta, 
již mu zajistili další příjmy.82 Během válek mezi syny Jana Jindřicha panství připadlo 
Joštovi.83 Tento moravský vládce vydal 10. července 1390 v opise nejstarší 
dochovanou listinu pro nějaké sídlo na území panství. Jde o udělení práva odúmrti pro 
Staré Město (Alt Goldenstein).84  
 Po tomto privilegiu se prameny odmlčely téměř na 11 let. Ke 14. únoru 1401 
máme teprve nepřímou informaci o změně vlastníka Kolštejna. V této listině 
olomoucký biskup potvrzuje společné manství na hradě Melice pro Znatu z Melic, 
Annu, ženu Heníka z Kolštejna, a její děti.85 O Heníkovi z Valdštejna se dovídáme 
 
80 PLAČEK, Miroslav: Nový Hrad u Kopřivné. Severní Morava, sv. 65, (Šumperk) 1993, s. 8. 
81 CHLUMECKÝ, Petr – Josef CHYTIL– Karl DEMUTH, - Adolf WOLFSKRON (ed.): Die Landtafel 
des Markgrafthumes Mähren (1348–1466): Brünner cuda. Brünn 1856, s. 136. 
82 Václav z Mladějova a Radíčova byl nejvyšším písařem do roku 1381; MEZNÍK Jaroslav: 
Lucemburská Morava (1310–1423). Praha 2001, s. 546; PLAČEK, Nový Hrad u Kopřivné, s. 6. 
83 Třetí a definitivní závěť Jana Jindřicha z roku 1371 vymezila územně dědictví jeho mladších synů 
Prokopa a Jana Soběslava, kdežto nejstaršímu Joštovi připadl zbytek markraběcího majetku, který však 
v závěti není vyjmenován; ŠTĚPÁN, Václav: Moravský markrabě Jošt (1354-1411). Brno 2002, s. 30.   
84 Právo odúmrti udělil markrabě současně Šumperku, Frankštátu (dnes Nový Malín) a Starému 
Kolštejnu (dnes Staré Město), obcím k těmto městům přináležejícíma rychtářům v několika vesnicích 
kolem Šumperka. Výsady později potvrdili král Václav IV. (22. února 1419) a Albrecht Habsburský 
jako moravský markrabě (4. února 1437); SOkA Šumperk, fond AM Staré Město, inv. č. 15, 4. února 
1437, Vévoda Albrecht jako markrabě moravský potvrzuje (opis). 
85 BRETHOLZ, Bertold (ed.): Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae XV, Appendice 1207–1408. 
Brunnae 1903, s. 355-356. 
24 
 
i z půhonů Bolky z Dobročkovic, v nichž ho žaluje kvůli zadržování tří kop platu 
z Bransudic.86 Více informace k Valdštejnovu způsobu nabytí Kolštejna nemáme. 
Badatelé často tohoto šlechtice zaměňovali s nejvyšším šenkem Moravského 
markrabství Hynkem z Valdštejna nebo jej spojovali s dalším majitelem panství 
husitským válečníkem Hynkem Kolštejnským z Valdštejna, ale ani jeden z nich 
neužíval tvar jména Jindřich (Hynek) ve stejné podobě jako Heník. Spíše se takto právě 
podobou svého jména Heník vymezil vůči nejvyššímu šenkovi, který stál za příchodem 
Valdštejnů na Moravu.87  
Valdštejnové byli na Moravě přítomni od 70. let 14. století. Působili prvně 
ve službách markraběte Jošta, ale po propuknutí války s jeho bratry se přidali 
na Prokopovu stranu. Od obou markrabat postupně dostali Brtnici, Kolštejn a Uherský 
Ostroh.88 Je pouze spekulativní, jestli Hynek z Valdštejna nezískal za své služby 
Kolštejn od markraběte Jošta a následně jej postoupil svému příbuznému Heníkovi, 
jenž stejně jako on náležel ke štěpanické větvi rodu.89       
Během markraběcích válek, ale hlavně po Joštově smrti v roce 1411 se značně 
oslabila panovnická moc na Moravě, což zavdalo příčinu k vyřizování účtů mezi městy 
i šlechtou násilnou cestou nebo jen k obohacování přepadáváním druhých. Bojovou 
družinou disponovali i Valdštejnové, kteří v rámci svého rodu mezi sebou 
spolupracovali. Tak například v roce 1417 se Jindřich z Valdštejna a Rokštejna  
zúčastnil loupeživé jízdy na lužický Zhořelec, ukradené koně odvedli jeho lidé 
na Kolštejnské panství k Heníkovi z Valdštejna a ve Starém Městě se podělili.90 „Starý 
pán“, jak byl uveden v jihlavské popravčí knize, koupil kožešiny a další předměty 
od lapky Bepty a jeho společníků.91 Ze soudních spisů známe několik jmen členů 
 
86 Bransudice jsou zaniklá vesnice u Jaroslavic na Znojemsku. Bolčiných půhonech se užívají 
v souvislosti s Henikem predikáty: z Bransudic, z Kolštejna a z Valdštejna; BRANDL, Vincenc (ed.): 
Knihy půhonné a nálezové II. Brno 1873, s. 148, 113, 173. 
87 Rodokmen Valdštejnů pro 14. a 15. století si zaslouží revizi. Hynek z Valdštejna byly nejvyšším 
šenkem listině doložen mezi léty 1383–1385. BALETKA, Tomáš: Dvůr a kancelář moravského 
markraběte Jošta (1375–1411). In: VANĚK, Jiří (ed.): Moravští Lucemburkové. Brno 2000, s. 162. 
88 MEZNÍK, Lucemburská Morava, s. 371. 
89 HOFFMANN, František: Bojové družiny před husitskou revolucí na západní Moravě. In: Moravský 
historický sborník. Brno 1986, s. 77. 
90 HOFFMANN, František (ed.): Archiv český, svazek XXXVIII: Popravčí a psanecké zápisy jihlavské 
z let 1405–1457. Praha 2000, s. 82; HOFFMANN, Bojové družiny, s. 74. 
91 V psaneckém záznamu doslovně: „dominus Heniko antiqus“. Beptova skupina Heníkovi však 
spálila jeho mlýn u Jilemnice. Bepta a jeho druzi přepadávali i pod záštitou Erharda Pušky z Kunštátu, 
Mikuláše Sokola z Lamberka, Viléma z Pernštejna a dalších. HOFFMANN (ed.), Popravčí a 
psanecké zápisy, s. 7–8. 
25 
 
kolštejnské posádky nebo členů skupin závislých na Heníkovi.92 Podle Hoffmana tak 
měl Heník a i jeho nástupce Hynek nejen pasivní, ale kvůli ukrývání lupičů na svých 
hradech i aktivní účast na jejich činnosti.93 
Během husitských válek Kolštejn vlastnil domnělý Heníkův syn Hynek i on 
budil mnohé kontroverze. Původně stál v roce 1420, kdy máme o něm první zmínku, 
na straně krále Zikmunda Lucemburského, ale v témže roce přešel na stranu husitů, 
respektive Pražanů.94 Na jaře následujícího roku ve vojsku Pražanů dobýval postupně 
města Jaroměř a Litoměřice. V obou městech byl na krátký čas ustanoven 
hejtmanem.95 Dokonce získal hrad Kamýk u Litoměřic a Českou Lípu do svého 
vlastnictví.96  Po dvou letech se v červnu zúčastnil tažení husitů na Moravu a v srpnu 
bojoval Hynek Kolštejnský na straně Pražanů s Janam Žižkou na Královéhradecku a 
22. srpna porazil táborského hejtmana Martina Lupáka u Labské Týnice. Vrcholem 
Hynkovy kariéry bylo jeho zvolení na kolínském sněmu v říjnu roku 1423 mezi 12 
správců české země.97   
Podpora kandidatury litevského velkovévody Zikmunda Korybutoviče 
na český trůn se stala Hynkovi osudnou.98 Ten byl od roku 1427 husity uvězněn z 
důvodu vyjednávání s papežem a Kolštejnskému odebrali hodnost pražského 
hejtmana. Dne 4. září 1427 se v Kolíně podílel na přípravě přepadení Prahy a jejího 
předání do rukou Zikmunda Lucemburského, přičemž pak očekával jeho pomoc při 
osvobození Korybutoviče. Plán byl však vyzrazen a Hynek Kolštejnský byl při pokusu 
o vzpouru v Praze 6 září 1427 v domě U Slona nedaleko Staroměstského náměstí 
 
92 Jedná se o Divůčka, Drcha, Volka, Patriarchu a Kravku. Dívůček je nejspíš totožný s Divóčkem, 
který ve sejné době loupil ve službách Viléma z Pernštejna; Nejsme schopni plně od sebe odlišit 
Kolštejnskou a Štěpanickou posádku, protože se muži z nich prolínali. Příkladem toho může být 
Jindřich, nejspíše totožný s Jindřichem Nosatým, který žil Štěpanic, ale měl stav i na Kolštejně; 
HOFFMANN (ed.), Popravčí a psanecké zápisy, s. 3, 51-52; HOFFMANN, Bojové družiny, s. 77; 
VOREL, Petr: Páni z Pernštejna: Vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a Moravy. 2. vyd. 
Praha 2012, s 45. 
93 Tamtéž, s. 78. 
94 HOSÁK, Ladislav: Šumpersko za válek husitských. Severní Morava, sv. 15, (Šumperk) 1967, s. 41. 
95 Tamtéž, s. 42. 
96 ANDĚL, Rudolf (ed.): Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III.: Severní 
Čechy. Praha 1984, s. 191. 
97 Účast Hynka Kolštejnského z Valdštejna v bitvě u Vyšehradu, dobývání Slaného a při neúspěšném 
dobývání Mostu popisuje kronika Bartoška z Drahonic; HOSÁK, Hrad Kolštejn, s. 13; HOSÁK, 
Šumpersko za válek husitských, s. 42; KAMÍNKOVÁ, Eva – Rudolf URBÁNEK (ed.): Bartošek 
z Drahonic: Kronika. In: HLAVÁČEK, Ivan (ed.): Ze zpráv a kronik doby husitské. Praha 1981, s. 
232, 234, 236; MEZNÍK, Moravští Lucemburkové, s. 425. 
98 ČORNEJ, Petr: Světla a stíny husitství (Události – Osobnosti – Texty – Tradice). Praha 2011, s. 79; 
MEZNÍK, Moravští Lucemburkové, s. 423. 
26 
 
Janem Makovcem z Měrunic zavražděn.99 Nejbarvitěji popsal skon Heníka z Kolštejna 
ve své kronice Bartošek z Drahonic: 
„Téhož roku, totiž 1427, v sobotu před narozením Panny Marie přijeli ráno 
do Prahy pan Hynek z Kolštejna, Jan Smiřický, pan Václav rytíř z Račiněvsi, pan rytíř 
Ahník, pan rytíř Václav řečený šmatlavý, Parcifal z Vinařic a další panoši a zemané 
s lidmi pana Jana z Opočna, pana Půty z Častolovic a pana Michalce. Všech 
dohromady jich bylo dobře třista padesát jezdců nebo téměř tolik. Vjeli na Staré Město 
na náměstí otevřenými branami, spoléhajíce na sliby Pražanů a na jejich pomoc. 
Provolávali heslo ‚svatý mír‘ a očekávali od měšťanů, že se k nim přidají a budou jim 
pomáhat. Ale měšťané jim nijak nepomohli, naopak zavřeli brány, zavěsili řetězy a 
začali je ostřelovat šípy a bít je ze všech stran. Oni pak vidouce zřejmou zradu, běželi 
k řetězům a několik jich vylomili meči a noži, ale při tom vylamování byli někteří z nich 
zabiti. Pan Hynek utekl do kteréhosi domu zvaného U Slonů a tam byl svržen a 
zabit.“100 
Po tragické smrti Hynka z Kolštejna převzal panství, jež někdejší hejtman 
uváděl ve svém predikátu, jeho příbuzný Heník z Valdštejna a Židlochovic. Ten mimo 
jiné vlastnil i hrad Holštejn v Moravském krase, vložený do zemských desek 7. února 
1437.101 Tento šlechtic však Kolštejn držel krátce, protože si budoval dominium 
převážně na Brněnsku. Prodal tedy pro něj odlehlý severomoravský hrad svým dalším 
příbuzným bratřím Benešovi a Haškovi z dětenické větve Valdštejnů.102 Zápis o 
změně majitele panství však mohl být zapsán do zemských desek kvůli husitským 
válkám až v roce 1437, kdy byly po 17 letech bojů znovu otevřeny.103 
Heníkův zápis do zemských desek ilustruje stav kolštejnského panství čerstvě 
po husitských válkách. Podle zápisu panství žádnou vážnější škodu neutrpělo, jen se 
městečko Kolštejn nepodařilo dostatečně osídlit, aby tento status mohlo získat. Panství 
 
99 BŘEZINA, Vlastivěda, s. 166–167; ČORNEJ, Světla a stíny husitství, s. 178–179; HOSÁK, 
Šumpersko za válek husitských, s. 42; PAPROCKÝ Z HLOHOL, Bartoloměj: Zrcadlo slavného 
markrabství moravského: reprint. Ostrava 1993, ff. 79v. 
100 KAMÍNKOVÁ – URBÁNEK (ed.), Bartošek z Drahonic: Kronika, s. 239. 
101 PAPAJÍK David: Páni z Holštejna: Významný, ale zapomenutý panský rod. České Budějovice 
2007, s. 125–127. 
102 CHLUMECKÝ, Petr – Josef CHYTIL– Karl DEMUTH, - Adolf WOLFSKRON, (ed.): Die 
Landtafel des Markgrafthumes Mähren (1348–1466): Olmützer cuda. Brünn 1856, s. 360 (dále jen 
ZDO I.); BŘEZINA, Vlastivěda, s. 167. -Pkř-: (z) Valdštejna. In: KOLEKTIV AUTORŮ: Ottův 
slovník naučný 26. díl: U-Vusin. Praha 1907, s. 335. 
103 PAPAJÍK, Páni z Holštejna, s. 128. 
27 
 
se tehdy skládalo z hradu Kolštejna, Starého Města (Goldenek) a vesnice Habartice, 
Hanušovice, Chrastice, Vysoké Žibřidovice (Bridowicz), Valteřice, Šléglov 
a Vikantice, kde se v té době nacházela sklárna. Uvádí se zde také výběr mýta.104 
Z toho vyplývá, že na Staroměstsku od roku 1325 zpustly některé vesnice, z nichž část 
byla později obnovena (Kunčice, Stříbrnice a Špiklice) a údolí Moravy kromě Valteřic 
stále nebylo výrazněji osídlené. Staré Město si udrželo i status městečka nepřímo 
potvrzený markrabětem Albrechtem Habsburským dne 4. února 1437.105 V roce 1422 
vydal dokonce Hynek z Kolštejna listinu pro valteřickou rychtu. Hynek dal rychtáři 
Mikuláši Rüdigerovi k rychtě 2,5 lánu pozemků. Povolil mu míti krčmu, držet řezníka, 
ševce a krejčího. Přiznal mu třetinu z pokut a šestý peníz (šestinu) z úroků z 20 lánů 
od valteřických hospodářů. Jako další povinnost stanovil rychtáři jednou za rok dávat 
majiteli panství vola.106 
 Relativní nepoškozenost dominia byla  zapříčiněna i skutečností, že od roku 
1423 byl zástavním držitelem sousedního šumpersko-novohradského panství právě 
Beneš z Valdštejna, jemuž bylo v uvedeném zápise do zemských desek zapsáno 
spoluvlastnictví i Kolštejna. Beneš stál během bojů na Zikmundově straně, takže si 
Valdštejnové jistili své pozice, jakkoliv by válka skončila, a vzájemně si neškodili.107 
  Beneš ani jeho bratr však už v roce zápisu do desek Kolštejn nevlastnil, 
protože Valdštejna žaloval nový majitel hradu Markvart ze Zvole „z osmdesáti a ze sta 
zlatých uherských dobrých, že mi prodal hrad a zboží Goldštajnské a to mi slíbil nad 
list osvoboditi a to jest dříve zavazené Mikulášovi z Meinholta a z toho mě vyvaditi 
nechce.“108 Na tuto žalobu reagoval Beneš žalobou na Vaňka z Boskovic a z Nových 
Hradů spolu s Janem Ozorem z Boskovic a z Lúky ve stejné výši, jako byla 
Markvartova žaloba, „že mi slíbil za p. Heníka z Valdštejna a z Židlochovic za list 
zprávný na Goldštajnské zboží a toho jest nedokonal a to zboží zavazuje Mikuláš 
Meinholt a o to mě pan Markvart pohnal.“109Z této žaloby je zřejmé, že Heník 
z Valdštejna a Židlochovic již nebyl naživu, a tak Beneš žaloval nejspíše ručitele kupní 
 
104 Oproti zápisu při dalším prodeji panství z roku 1448 je uvedeno pouze jedno mýto; ZDO I., s. 360. 
105 SOkA Šumperk, fond AM Staré Město, inv. č. 15, 4. února 1437, Vévoda Albrecht jako markrabě 
moravský potvrzuje (opis). 
106 V roce 1564 Václav ze Zvole změnil odvod vola za platbu 3 zl.; BŘEZINA, Vlastivěda, s.  342; 
MZA, fond G2 (Nová sbírka), sign. 699/31a. 
107 HOSÁK, Šumpersko za válek husitských, s. 45. 
108 BRANDL, Vincenc (ed.): Knihy půhonné a nálezové III/2. (dále jen KPN). Brno 1880, s. 531. 
109 Tamtéž, s. 531–532. 
28 
 
smlouvy za to, že nebyly splněny všechny podmínky obchodu a on má problém prodat 
panství dále. Uvedený půhon tak ukončil držbu kolštejnského panství.110 
 K období mezi léty 1340 až 1437 máme o kolštejnském panství jen kusé 
informace. Před rokem 1340 získali od panovníka do zástavy východní území část 
území Páni z Lipé, kteří se však pokusili obsadit i jeho západní díl, který patřil 
kameneckým cisterciákům. Nejspíše v 50. letech 14. století přešlo již celistvé panství 
do rukou markraběte Jana Jindřicha. Za služby u jeho syna Jošta Lucemburského 
Valdštejnové obdrželi Kolštejn. Heník z Valdštejna dokonce na hradě skrýval 
loupeživé družiny, na jejichž činnosti se podílel jeho syn Hynek z Kolštejna. Během 
husitských válek se Hynek vypracoval až na jednoho z pražských hejtmanů. Během 
pokusu o převrat byl v Praze v roce 1427 zabit. Jeho příbuzní prodali panství před 
rokem 1437 Markvartovi ze Zvole. 
 Na panství během tohoto období vzniklo druhé městečko, Kolštejn, a některé 
vesnice uvedené ve Wüsthubově darovací listině zanikly, ale nejspíše ne násilně, 
protože husitské války se tohoto regionu téměř nedotkly. Dokonce se dochovala 
v opise nejstarší pro valteřickou rychtu z roku 1422. 
  
 
110 Formální tečkou za působením Valdštejnů na Kolštejně byl až jejich opožděný zápis panství do 
zemských desek Markvartovu synovi Hynkovi ze Zvole v roce 1448; ZDO I.; s. 415–416. 
29 
 
Páni ze Zvole a Kolštejna: Ve znamení černé a zlaté lilie 
(1437–1566) 
 Bartoloměj Paprocký z Hlohol charakterizoval ve svém Zrcadle markrabství 
moravského rod Pánů ze Zvole takto: „Jest to rod velice starožitný a vzácný kteréhožto 
předkové v rytířských věcech zběhlí bývali a někteří ad religionem et pietatem velice 
pospíchali nebo z rodu toho bývali biskupové, proboštové i kanovníci kostela 
olomouckého. …  Psali se ze Zvole a z Rataj a potom z Goldštejna. Ta Zvole náleží 
k zámku Mírovu, kterýž jest v držení jeho knížecí milosti pana biskupa 
olomouckého.“111 Zvolští byli biskupští manové ve Zvoli připomínáni již k roku 1370, 
takže na kolštejnském panství došlo k zajímavé změně jeho držitele. Po více či méně 
prohusitských Valdštejnech přišel rod, z něhož v 15. století pocházeli dva katoličtí 
biskupové.112 
 Kolštejnské panství odkoupil před rokem 1437 od Beneše z Valdštejna bratr 
olomouckého biskupa Kuneše Markvart ze Zvole. Zápis panství do zemských desek 
však proběhl až po průtazích o jedenáct let později. To již Markvart nebyl mezi živými 
a panství bylo zapsáno jeho synovi Hynkovi. Dá se předpokládat, že zápis odpovídá 
stavu panství v době, kdy je kupoval Markvart. Beneš Zvolskému zapsal hrad Kolštejn 
s městečkem pod hradem a mýtem, Staré Město s mýtem a dvěma skelnými hutěmi, 
vesnice Chrastice, Vysoké Žibřidovice, Valteřice, Hanušovice, Habartice, Vikantice 
a Šléglov.113  
Oproti zápisu Hynka z Valdštejna a Židlochovic Benešovi z Valdštejna již bylo 
uvedeno i městečko Kolštejn. Dvě sklárny se nacházely u Starého Města, kde se navíc 
tehdy vybíralo mýto.114 Jinak se na panství nic nezměnilo. Markvart ze Zvole vydal 4. 
června na svátek Božího Těla roku 1437 dědičné privilegium rychtářské Mertenovi 
(Martinovi), rychtáři v Hanušovicích. K tomu mu propůjčil v dědičné užívání mlýn 
s kolem, právo vařit pivo a 5,5 lánů půdy. Dále čtyři čeledíny, mlýnský náhon 
pod vesnicí, kde může rybařit, a to ve středy a v pátky dopoledne, dále právo lovu 
okolo Hanušovic. K ruce mohl bez překážek zaměstnat řezníka, pekaře, kováře, ševce 
 
111 PAPROCKÝ Z HLOHOL, Zrcadlo markrabství moravského, ff. 418v. 
112 Kuneš (Konrád) III. ze Zvole (1430–1434) a Beneš (Benedikt) ze Zvole (1454–1457); Jan 
BŘEZINA: Zábřežsko v období feudalismu do roku 1848. Ostrava 1963, s. 419-420. 
113 ZDO I., s. 415–416. 
114 Jedná se o první a poslední zmínku o výběru mýty ve Starém Městě. Sklárna ve Vikanticích se po 
vytěžení dřeva musela přesunout. 
30 
 
a ranhojiče. Z každé udělené pokuty si mohl ponechat třetinu pro sebe. Každý třetí 
peníz (fenik) obdržel i z právních rozhodnutí, jež přivezl před soud do Starého Města 
(Goldeck).115 
Po Markvartově smrti převzal toto panství jeho syn Hynek starší ze Zvole 
a Kolštejna.116  V pramenech se s ním setkáváme poprvé k roku 1448, kdy ve čtyřech 
půhonech žaluje ručitele koupě kolštejnského panství od Valdštejnů, přičemž některá 
jména se opakují z předešlých Markvartových žalob. Právě Vaňka z Boskovic a 
Trnávky stejně jako Pavla ze Sovince žaluje za 950 kop grošů dobrých širokých, „že 
mi slíbili hrad Goldštejn se vším jeho příslušenstvím ve dsky zemské vložiti na sněmu 
již minule a toho mi neučinili.“117 Stejnou sumu vymáhal i po Janu z Tovačova a 
z Drahotuš i Janu z Boskovic a Lúky, „jakož mi jest rukojmí a správci za Goldštejnské 
zboží, že mi listu správního, v kterémž jest jeden růkojmí umřel, obnoviti nedbá.“118 
Nevíme jestli Hynek obdržel žalované sumy, ale jak již z předešlých stránek víme, tak 
Kolštejnské panství bylo definitivně Zvolským zapsáno do zemských desek.119  
Během česko-uherských válek na přelomu 60. a 70. let 15. století stanul Hynek 
ze Zvole na straně Matyáše Korvína proti Jiřímu Tunklovi z Brníčka, který stranil 
Jiřímu z Poděbrad (později Vladislavu Jagellonskému).120 Již na počátku války se 
jejich lidé střetli 1. října 1468 u Zvole. Armáda Jiřího z Poděbrad o síle přibližně 5 000 
mužů pod vedením Zdeňka Kostky z Postupic táhla na pomoc obležené posádce v 
klášteře Hradisko u Olomouce, když ji napadly oddíly Hynkova příbuzného Zikmunda 
ze Zvole posílené posádkou biskupské Mohelnice. Noční přepadení zastihlo Kostku 
zcela nepřipraveného a přivodilo mu zdrcující porážku, která se mu stala osudnou.121  
Tento případ je ukázkou jedné z příčin sporů mezi dvěma sousedními rody, 
kterou nebyla ani tak odlišná konfesní příslušnost nebo vysoká politika, ale hlavně 
různé sousedské spory a možnost vzájemné msty. Výsledkem těchto rozbrojů je série 
 
115 MZA BRNO, fond G2 (Nová sbírka), inv. č. 699/22e; SPURNÝ, František – Bohumil Vaňák: 
Hanušovice v minulosti a nyní. Hanušovice 1975, s. 9; KOLEKTIV AUTORŮ: Hanušovice. 
Hanušovice 2015, s. 105. 
116 Markvart ze Zvole je naposledy písemně doložen v roce 1440 a není jisté, jestli jde o téhož člena 
rodu Zvolských, kterého v roce 1449 Viktorin ze Šumvaldu ustanovil mezi poručníky svých dětí; 
BŘEZINA, Zábřežsko, s. 423; MZA Brno, fond A12 (Akta šlechtická), kart. 76, sign, 19/1. 
117 KPN III/2., s. 676. 
118 Tamtéž. 
119 ZDO I., s. 415-416. 
120 BŘEZINA, Vlastivěda, s. 90. 
121 SITTA, Jan: Tunklové na Moravě (1398–1510). Olomouc 2018. (Nepublikovaná bakalářská 
diplomová práce), s. 55–56. 
31 
 
žalob z obou stran, jež nám dávají alespoň trochu nahlédnout do válečného období.122 
Vztahy mezi hlavními představiteli příznačně vystihl Jan Březina ve své vlastivědě 
z roku 1932: „Hynek z Kolštejna byl vrstevník a soused Jiřího Tunkla st. z Brníčka, s 
kterým se v politických i náboženských věcech tou měrou rozcházel, že rozepře o práva 
mezi nimi neměly konce. Proto poháněli druh druha, když se pod správou Ctibora 
Tovačovského vracel do země Moravy pokoj a pořádek, jako o závod před cúdu.“123 
Jiří st. Tunkl z Brníčka podal po otevření zemských desek v roce 1480 celkem 11 žalob 
na Hynka st. ze Zvole. Tyto půhony mají především majetkový charakter. 
Tunkl žaloval Zvolského pro 700 zlatých za utrpěnou škodu loupením, 
zabíjením, pálením i zatýkáním. Jeho lidé pak byli nalezeni ve vězení na Kolštejně, 
jak to Hynek sám doznal.124 Dále jej žaloval za 500 zl., že mu v době příměří Hynkovi 
lidé s hrabětem z Leyssniku pobrali značný majetek, za 50 zl., že v druhém  období 
příměří chytil Tunklovy služebníky a pobral jim koně a zbroj a 50 zl. kvůli propuštění 
z vězení zloděje, jehož chtěl od něj Jiří vydat. Kolštejnského pána i jeho syna Jan 
Tunkl žaloval každého za 50 zl., že jejich poddaný zabil Tunklova poddaného.125 Tyto 
půhony byly podány v jediné sérii žalob. Na témže zasedání zemského sněmu však 
ještě podal na Zvolského několik žalob: za 50 hřiven grošů, že Tunklovi zvolský farář 
držel louku u Leštiny, a za 60 zl., „že mu Zvolský honil zvěř na jeho panstvích“. 126 
Pro 50 hřiven grošů žaloval  Hynka, že mu držel v Dubicku u Zábřeha čtyři poddané 
a půl dubického háje, ačkoliv Tunkl tvrdil, že na ně měl větší právo, a za stejný počet 
poddaných i sumu také v případě Chromče.127  Poslední dvě žaloby se týkaly 
kolštejnského mýta a zajištění bezpečnosti na cestách spravovaných Hynkem. Takže 
ho Tunkl žaloval ještě za 300 zl. kvůli oloupení jeho šumperských lidí na kolštejnských 
horách, protože je navzdory zaplacení mýta neochránil, a za 400 zl., že Hynek od jeho 
lidí bral vyšší mýto, než měl dle Jiřího právo.128 
 
122 Jan Sitta zachytil spor mezi Tunkly a Zvolskými v celé své šíři, kdy se do sporů nezapojovali 
pouze dva hlavní představitelé obou rodů, ale celé jejich širší rodiny, poddaní i faráři z daných 
panství. V této práci se věnuji sporům, jež zasáhly oblast kolštejnského panství, jeho blízké okolí a 
osobu Hynka st. ze Zvole a Kolštejně. Zájemcům, které zajímá konflikt v celé šíři doporučuji Sittovu 
práci. Viz SITTA, Tunklové na Moravě, s. 55–65. 
123 Ctibor Tovačovský z Cimburka – Moravský zemský hejtman (1469–1494); Březina, Vlastivěda 
moravská, s. 168;  
124 BRANDL, Vincenc (ed.): Knihy půhonné a nálezové VI. Brno 1895, s.27. (Dále jen KPN VI) 
125 Tamtéž, s.27–28. 
126 Tamtéž, s.36, 65. 
127 Tamtéž, s. 79. 
128 Tamtéž, s. 80–81. 
32 
 
Hynek ze Zvole však při pohánění Jiřího Tunkla z Brníčka nezůstal pozadu. 
Sérii žalob započal nesrozumitelně zaznamenaným půhonem za 400 zl. 
Pravděpodobně v něm Hynek ze Zvole požaduje vrátit půjčku, za níž mu Tunkl ručil 
majetkem v Šumperku za Bernarda z Cimburka.129 Dále požadoval 40 zl. kvůli tomu, 
že během landfrýdu zajímal služebníky, i když se s ním chtěl spravedlivě vyrovnat, 
i 300 zl., že během příměří mezi panovníky byla ve vsi Lukavici způsobena škoda 
loupením, pálením a zajímáním jeho lidí.130 Tunklovi muži měli zaútočit z hradu 
Rabštejna. 131 100 zl. požadoval pro útoky lidí z Tunklova dominia na své majetky.132 
100 zl. chtěl i za pobrání nářadí sklenářovi, takže huť zpustla, 360 zl. za to, že si Tunkl 
vynutil list na tyto zlaté od Štěpánka, kterému byl Zvolský poručníkem po nebožtíkovi 
Petříkovi z Trúbska.133 Zjevně Tunkl řešil problémy s kolštejnským mýtem radikálně, 
a tak jej Hynek ze Zvole žaloval za 400 zl., že mu kazí mostem i jinými věcmi silnici, 
takže byl na svém kolštejnském mýtě poškozen. 60 zl. po Tunklovi požadoval, „že mu 
rubal dřevo v jeho lesích a pryč je odvážel“, 400 zl., „že jeho lidem zatopil role, louky 
a trávníky.“134 300 zl. po Jiřím požadoval kvůli jeho kováři Pavlovi, který mu 
vyhrožoval.135 Nejvyšší požadovanou částkou však bylo 800 zl., „že mi jest vypálil 
Staré Město i ve vsích bral a pálil a bral u Goldštejna.“136 Ještě navíc Hynek 
požadoval od Tunkla 350 zl. za ručení po nebožtíkovi Bernardu z Cimburka 
a Šumperka a 50 zl. kvůli honění zvěře na svých pozemcích lidmi od Jiřího, navzdory 
zákazu pro Zvolského lovit na Tunklově pozemcích.137  
Všechny spory mezi Jiřím st. Tunklem z Brníčka a Hynkem st. ze Zvole 
skončily poklidem a ve stejném duchu se nese i nález soudu mezi nimi.138 Problémem 
půhonů jako historických pramenů je jejich neobjektivita, protože odpovídají zájmům 
žalujícího, takže nejsme schopni posoudit plný rozsah škod. Celkově se jednalo 
 
129 Tamtéž, s. 21. 
130 Panovníky myšleni Matyáš Korvín a Vladislav II. Jagellonský. Dne 29. března 1478 Hynek st. ze 
Zvole přistoupil k landfrýdu; KPN VI, s. 38, 39–40; HOSÁK, Hrad Kolštejn, s. 14.  
131 Tamtéž, s. 39–40. 
132 Tamtéž, s. 52. 
133 Březina chybně dává tuto kauzu do souvislosti s kauzou předchozí; Březina, Vlastivěda, s. 169; 
KPN VI., s. 53. 
134 Tamtéž, s. 53. 
135 Tamtéž, s. 53–54. 
136 Tamtéž, s. 54.  
137 Tamtéž, s. 64, 83. 
138 Tamtéž, s. 56. 
33 
 
o soukromý konflikt, do nějž výrazněji nezasáhla vysoká mezinárodní politika, jinak 
by v žalobách byly zmíněny i významné postavy tehdejšího politického života.139 
Spory s Hynkem pak pokračovaly s menší intenzitou ještě v dalších letech, 
například roku 1482 pohnal Zvolský Tunkla za 200 zl. kvůli šumperským měšťanům, 
kteří za něj měli zaplatit dluh blíže nespecifikovanému panu Soběslavovi. Hynek ho 
nakonec musel zaplatit sám a navíc 33 zl., když musel zaplatit úroky za šumperské 
měšťany, kteří neměli na zaplacení útraty v hospodě, „ježto jsem ležáky z hospody 
vyvedl a za ně zaplatil a úrokuov XXX zl. dal a oni jsú mě slíbili v škodách 
zastúpiti.“140 
Boje mezi majitelem kolštejnského panství a Jiřím st. Tunklem se podepsaly 
i na samotném dominiu. Počet obcí na něm zachycují berňová registra z roku 1516. 
Tehdy se berně vybíraly z Habartic, Šléglova, Starého Města, Hanušovic, Vysokých 
Žibřidovic, Chrastic a Vikantic.141 Městečka Kolštejn i Staré Město vzhledem k jejich 
jmenování ve vkladu Hynka st. ze Zvole své ženě Anně z Miličína si podržela 
i po česko-uherských válkách svoje statusy, takže požár Starého Města způsobený 
Tunklovými muži nemohl být zase tak destruktivní i obě mýta zůstala zachována.142 
V případě Valteřic se tak dá očekávat úpadek, ale vzhledem k dochovaným pramenům 
ne zánik. V kostele ve Vysokých Žibřidovicích se dochovala z tohoto období dřevěná 
socha patrona chrámu, sv. Leonarda (Linharta).143 Během těchto násilných sporů však 
zanikly vsi i na někdejším Tunklově dominiu. Mezi nimi můžeme zmínit Pusté 
Žibřidovice, jež byly obnoveny až ve druhé polovině 16. století Žerotíny.144 
 
139 Na straně Jiřího z Poděbrad a později Vladislava II. Jagellonského stálo Kladské hrabství, kdyby 
měly spory mezi Tunklem a Zvolským nadregionální význam, tak by určitě posily z Kladska pomohly 
Tunklovi. Viz KALOUS, Antonín: Matyáš Korvín (1443–1490): Uherský a český král. České 
Budějovice 2009, s. 139. 
140 KPN VI., s. 203 
141 RADIMSKÝ, Jiří: Berňová registra moravská z první poloviny 16. století. In: Časopis matice 
moravské, č. 76, 1957, s. 342. 
142 V zápise mýta nejsou topograficky lokalizovaná, ale dá se očekávat, že vzhledem k zápisu z roku 
1448 se jejich umístění nezměnila a zůstala v Kolštejně a Starém Městě; Matějek, František (ed.): 
Moravské zemské desky 1480–1566. II. díl. Kraj Olomoucký. Brno 1948, s. 19 (dále jen ZDO II.). 
143 Jde o patrona pastevců a zemědělců. Řezba dosahuje výšky 117 cm a byla vytvořen kolem roku 
1480. Stojící světec drží ve své pravici knihu. Její vzhled ovlivnila švábská multscherovská tradice. 
Socha bývá srovnávána s řezbou sv. Petra z Dlouhé Loučky; DOUBRAVSKÝ, Zdeněk – Milena 
FILIPOVÁ – Marie GRONYCHOVÁ.: Církevní umění gotiky a renesance na Šumpersku, Zábřežsku 
a Mohelnicku. Šumperk 2005, s. 42; JEŘÁBKOVÁ Zdena: Sv. Linhart, Vysoké Žibřidovice (okres 
Šumperk). In: HLOBIL, Ivo – Marek PERŮTKA: Od gotiky k renesanci, Výtvarná kultura Moravy a 
Slezska 1400–1550, Olomoucko. Olomouc 1999, s. 297–298. 
144 Král Vladislav druhý listinou ze 6. prosince 1497 propustil z manství „ves Lúčku a ves pustú 
Žibřidovice“ Janovi Rájeckému z Mírova a tato pustá ves bývá ztotožňována s Pustými Žibřidovicemi; 
34 
 
V roce 1480 také Hynek zapsal své ženě Anně na kolštejnském panství 11 a půl 
hřiven grošů širokých k jejímu věnu.145 O rok později vzal ve spolek Markvart 
ze Zvole Hynka a jeho syny na své majetky.146 Stárnoucí Hynek tak zabezpečil svou 
ženu a správu kolštejnského panství předal synům, z nichž Bohuslav, který je uveden 
v rozhodnutí   zemského soudu o kolštejnském mýtě z roku 1484 jako majitel 
panství.147 Hynek zemřel roku 1486 a byl pochován v olomouckém dnes již 
neexistujícím kostele sv. Petra na Předhradí.148 Rodový majetek po něm zdědili jeho 
synové Jan, Vilém a Bohuslav (Bohuš).149 
 Už na dubnovém zasedání zemského sněmu v roce 1486 Jan a Bohuslav 
ze Zvole spolu se svou matkou Annou odstoupili ze společného vlastnictví se svou 
příbuznou Ludmilou z Miličína.150 Do spolku vstoupili s jejich již zesnulým otcem 
Hynkem ze Zvole a bratrem Vilémem v roce 1481.151 Ten nejspíš ze spolku také 
odstoupil, ale zápis se nám nedochoval. Hynek starší si však na Ludmilině majetku 
nepočínal jako spoluvlastník a správce, místo toho chtěl ze svěřeného majetku získat 
pro sebe maximum. Jeho dědicové se nesnažili tento skutek odčinit, a tak pohnala 
v roce 1490 před soud „Jana, Bohuši, Viléma, bratří vlastní nedílné ze Zvole 
a na Goldštýně“.152 Z formulace žaloby vyplývá stále společná držba rodového 
majetku všemi třemi bratry. Vilém se však po tomto roce nevyskytuje v pramenech.153 
Ani pro nové majitele panství neustaly sousedské problémy s Jiřím Tunklem 
z Brníčka. Příbuzný kolštejnských pánů kněz Hynek ze Zvole jej pohnal, „že mně 
a bratřím mým rybníky svými zatopil cesty starodávné, že tudy lidé podle zvyklostí 
starodávných jezditi nemohú, než jinam jezditi musejí, ježto my skrze to na svých 
 
ZDO II., s. 112; BŘEZINA, Vlastivěda, s. 380-381; MELZER Miloš – Jindřich SCHULTZ a kol.: 
Vlastivěda šumperského okresu. Šumperk 1993, s. 403. 
145 ZDO II., s. 19. 
146 Tamtéž, s. 34. 
147 BRANDL, Vincenc (ed.): Knihy půhonné a nálezové V/1. Brno 1888, s. 97. 
148 HOSÁK, Hrad Kolštejn, s. 14; PAPROCKÝ Z HLOHOL, Zrcadlo markrabství, ff. 410r. 
149 Hosák podle Paprockého místo Hynkova syna Viléma uvádí Mikuláše a Černý pro změnu mylně 
označuje Bohuslavova syna Hynka za syna Hynka staršího. Ottova encyklopedie pro zmatení zase 
udává vzdáleného příbuzného Hynka staršího ze Zvole a Kolštejna, Hynka mladšího ze Zvole a na 
Osoblaze s tím, že byl od roku 1483 zván “starším“. Oproti tomu Březina zaměňuje Bohušova syna 
Jana s jeho stejnojmenným bratrem; BŘEZINA, Vlastivěda, s. 170; ČERNÝ, Pohledy, s. 20; HOSÁK, 
Hrad Kolštejn, s. 14; -Sčk-: Zvolský. In: KOLEKTIV AUTORŮ: Ottův slovník naučný 27. díl: Vůz-
Żyżkowski. Praha 1907, s. 723; PAPROCKÝ, Zrcadlo markrabství, ff. 420v. 
150 KPN V., s. 135–136. 
151 Ludmila spolek uzavřela kvůli lepší správě svého majetku do doby, než se provdá; ZDO II., s. 25. 
152 KPN VI., s. 225–226. 
153 Kromě žaloby Ludmily z Miličína Vilém ze Zvole ještě vystupoval jako ručitel mezi hejtmanem 
Ctiborem Tovačovským z Cimburka a Albrechtem Rychnovským; KPN V., s. 206–207.   
35 
 
mýtech k Goldštýnu spravedlivých hynem a škodu máme a toho nám napraviti 
nechce.“154 Ve stejném roce 1492 pro změnu Tunkl žaloval Jana a Bohuše ze Zvole 
a Kolštejna za násilné držení jeho člověka, Pavla.155 Tyto spory však již nevyústily 
v násilný konflikt jako během česko-uherských válek, dokonce si Bohuš od Tunkla 
půjčil v roce 1486 peníze na úrok. Ten mu je nevrátil, tak ho Jiří žaloval za 100 zlatých, 
jež měl podle verdiktu soudu dostat.156   
I na počátku 16. století bratři Jan a Bohuš Kolštejnští ze Zvole vlastnili nedílně 
kolštejnské panství. Tuto skutečnost dokládá privilegium z 23. dubna 1503, jímž 
majitelé panství propůjčují dědičné rychtářské právo Martinu Lachnitovi ve Vysokých 
Žibřidovicích.157 „K tomu obdrží půdu o velikosti dvou lánů, mlýn s kolem 
a od nájemníka Georga Kosche, tam usedlého, vybírat 1 groš ročního nájmu (půl 
groše na sv. Jiří a půl groše na sv. archanděla Michaela). K tomu dávají i právo držet 
si ševce a vybírat mýtné na cestě ke Starému Městu“. Z vybraného mýta i z každého 
soudního, předneseného před soud ve Starém Městě, dostal rychtář třetinu získané 
částky. „Toto propůjčení dědičné rychty je zdarma, což vlastní pečetí pánové 
dosvědčují.“158 Ve srovnání s majetkem i pravomocemi hanušovického rychtáře je tak 
rychta ve Vysokých Žibřidovicích daleko menší i chudší stejně jako význam obce 
v rámci celého panství, ale ze soudních pokut měli oba představitelé obcí stejný podíl. 
O šest let později se na Bohuše „usmálo štěstí“ a on zdědil po bezdětném 
Mikuláši Hrdém jihomoravské panství Kunovice a pravděpodobně i dolnorakouský 
statek Mittergraben.159 Vladyka vzal i zde do společného vlastnictví nově nabytého 
majetku svého bratra Jana.160 Ten sídlil na kunovické tvrzi, kdežto Bohuš spíše 
 
154 Jiří Tunkl v té době na Zábřežsku budoval hustou rybniční sít, v rámci, níž překládal cesty, takže 
tak poškodil i své sousedy z rodu Zvolských; KPN VI, s. 267. 
155 KPN VI., s. 293. 
156 KPN V., s. 151. 
157 MZA Brno, fond G2 (Nová sbírka), inv. č. 699/22f. 
158 Tamtéž. 
159 POKLUDA, Zdeněk: Rytíři Zvolští (1509–1568). In: ČOUPERK, Jiří a kol.: Kunovice 
v proměnách času. Kunovice 1996, s. 69. 
160 Tamtéž; Do zemských desek však byly Kunovice bratrům Zvolským zapsány až v roce 1510. Viz 
ZDO II., s. 173; Bohuš ze Zvole byl k roku 1502 nazýván „vladykou“. Viz BRETHOLZ, Bertold 
(ed.): Knihy půhonné a nálezové VII. Brno 1899, s. 248. 
36 
 
pobýval na Kolštejně.161 Po jeho smrti v roce 1516 se nechal Bohuslav zastupovat 
v Kunovicích zastupujícími úředníky.162 
V roce 1517 byl v Kunovicích dokončen farní kostel sv. Petra a Bohuš se stal 
jeho patronem. Jeho počínání jako patrona kostelů na kolštejnském panství neznáme. 
Jediným dochovaným sakrálním uměleckým dílem z té doby na sledovaném panství 
je kvalitní řezba Panny Marie s Ježíškem, jež byla dle všeho určena pro dřevěný farní 
kostel v Kolštejně.163 Horské panství bylo méně zalidněné než kunovické, jež bylo sice 
rozlohou menší, ale nacházelo se v úrodné vinohradnické oblasti. Z toho důvodu bylo 
na kolštejnském panství k roku 1516 registrováno jen 180 usedlostí oproti 195 
usedlým na panství Kunovice.164 Staré Město si však podrželo status městečka, protože 
29. června 1520 se jistý „Maur Jockel ze Seibersdorfu se svými přáteli se zavázal pod 
přísahou před staroměstským právem panu Bohušovi ze Zvole a na Kolštejně a jeho 
chudým lidem na panství kolštejnském slibem nemstíti se.“165    
Bohuš ze Zvole zemřel 2 února 1530 a byl pochován stejně jako jeho předkové 
v olomouckém kostele sv. Petra. Zanechal po sobě vdovu Kateřinu z Marejže 
(Maříže), s níž měl syny: Jana, Oldřicha, Jindřicha, Hynka, Petra a dcery: Elišku 
a Žofii.166 Oldřich ze Zvole však z dědických záznamech nevystupuje. Nejspíše již byl 
 
161 Pokluda to dokazuje na základě soudních sporů mezi Janem ze Zvole a uherskohradišťskými 
měšťany; POKLUDA, Rytíři Zvolští, s. 70. 
162 Dle Pokludy se Jan Zvolský připomínal ještě na podzim 1517, ale jako věrohodnější se jeví popis 
jeho náhrobku od Paprockého, podle nějž zemřel již o rok dříve. Nejspíše se svým synem Mikulášem. 
Po jejich smrti přešel majetek plně do Bohušových rukou. Zastupující úředníci jsou v Kunovicích 
doloženi v letech 1519–1522; HOSÁK, Hrad Kolštejn, s. 14; PAPROCKÝ, Zrcadlo markrabství, ff. 
420v; POKLUDA, Rytíři Zvolští, s. 70. 
163 Jedná se o goticko-renesanční řezbářskou práci z doby kolem roku 1520. Socha dosahuje výšky 
141,5 cm a ze zadní strany je plochá. Více pohledově zpracované dílo bylo pro svoji monumentalitu a 
kvalitu zpracování nejspíše ústředním motivem původního oltáře chrámu. Postava Bohorodičky stojí 
na půlměsíci s lidskou tváři, v levici drží Ježíška, v pravici novodobé žezlo. Ježíškovo žezlo pochází 
ze stejného období jako Mariino, v pravé ruce třímá žezlo. Jde o luxusní práci ovlivněnou tvorbou 
Veita Stosse. Sochu měl podle pověsti přivést z pouti do Svaté země blíže nespecifikovaný maltézský 
rytíř. Od baroka se stal Kolštejn kvůli madoně cílem poutníků; DOUBRAVSKÝ – FILIPOVÁ–
GRONYCHOVÁ, Církevní umění gotiky a renesance, s. 44; JEŘÁBKOVÁ, Zdena: Madona, Branná 
(okres Šumperk). In: HLOBIL Ivo – Marek PERŮTKA: Od gotiky k renesanci, Výtvarná kultura 
Moravy a Slezska 1400–1550, Olomoucko. Olomouc 1999, s. 359–360; POLÁCH, Vlastivědné toulky 
Šumperskem, s. 51–57. 
164 Počty osedlých v jednotlivý lokalitách kolštejnského panství, z nichž se platily berně: Habartice 
(21 os.), Šléglov (16 os.), Staré Město (59 os), Hanušovice (20 os.), Vysoké Žibřidovice (18 os.), 
Chrastice (23 os.), Vikantice (23 os.). Z toho vyplývá, že uvedené vsi kromě Starého Města byly 
srovnatelně veliké; RADIMSKÝ, Berňová registra, s. 301, 342. 
165 Nejspíše se se nejedná o Vysoké Žibřidovice na kolštejnském panství (něm. Hohen Seibersdorf), 
protože tamní rychtu držel rychtář Hanzl a už jen pro samotnou formulaci by se takto poddaný 
k majiteli panství chovat nemohl; RADIMSKÝ, Berňová registra, s. 337; SOkA Šumperk, fond AM 
Staré Město, inv. č. 16. 
166 POKLUDA, Rytíři Zvolští, s. 74. RADIMSKÝ, Berňová registra, s. 337. 
37 
 
mrtev.167 Dědictví po matce zbylí bratři drželi nedílně, kdežto statky zděděné po otci 
si mezi sebou kolem roku 1535 rozdělili. Jan s Jindřichem převzali společně Kolštejn 
a Mittgraben, kdežto Hynek s Petrem si rozdělili kunovické panství mezi sebou. Hynek 
si ponechal Kunovice a Petr dostal všechny vesnice na panství.168 
Na Kolštejně rozhodoval hlavně nejstarší z bratří, Jan ze Zvole, protože mladší 
Jindřich byl psychicky nemocný, a tak nebyl schopen spravovat panství. Navzdory této 
situaci byl však ženatý s Alenou z Velké Polomě a jeho syn Václav se později stal 
držitelem Kolštejna i Kunovic.169 Humanisticky vzdělaný Jan vystudoval práva 
a studium zakončil doktorátem.170 Posléze se věnoval církevní kariéře, stal se 
kanovníkem nejdříve v Brně (1520) a posléze v Olomouci, kde nechal v roce 1533 
vystavět novou rodovou hrobku v kostele sv. Petra. Zemřel v roce 1539.171 Krátce před 
smrtí se mu podařilo vymoci u císaře Ferdinanda I. pro sebe a spoluvlastníky panství 
právo těžit zlato „na horách kolštejnských“ a vytěžené zlato dodávat do královských 
mincoven.172    
Jan tímto krokem reflektoval rozvoj těžby drahých kovů v širokém okolí 
moravsko-slezského pomezí.173 Do tohoto období můžeme situovat i udělení statutu 
horního města Starému Městu. To potvrzuje otištěná pečeť s postavou horníka 
a medvědem, který byl v té době užíván. Ten se sám nedochoval, ale existuje několik 
jeho otisků na listech v archivním fondu města.174 Tento pečetní typář sloužil svému 
účelu až do roku 1596, kdy byl nahrazen novým, na němž nalezneme pouze postavu 
medvěda.175 Z této změny můžeme předpokládat, že v uvedeném roce Staré Město 
 
167 Tamtéž, s. 72; Pokluda upozornil zmínky o Oldřichovi ze Zvole z let 1524–1541, ale není 
dokázáno, že jde o Bohušova syna. Pokud by tomu tak bylo, tak jej otec před svou smrtí vydědil. 
168 Z dosavadního panství Kunovice se tak vyčlenilo panství Částkov s vesnicemi: Částkov, Derfle, 
Kelníky, Míkovice, Ostrožská Nová Ves a Vésky. Krátce před svou smrtí v roce 1538 prodal Petr tyto 
vesnice Zdenkovi Konickému ze Švábenic, takže přes všechny nastalé soudní spory se je Hynkovi ze 
Zvole nepodařilo znovu přivtělit ke Kunovicím; POKLUDA, Rytíři Zvolští, s. 72–73. 
169 Hosák uvádí přímo, že „byl mdlého rozumu.“; HOSÁK, Panství Kolštejn, s. 14; POKLUDA, Rytíři 
Zvolští, s. 72. 
170 Doloženo studium práv ve Vídni a poetiky u Konráda Celtise tamtéž; HOSÁK, Hrad Kolštejn, s. 
14; -Sčk-, Zvolský, s. 723. 
171 HOSÁK, Hrad Kolštejn, s. 14; PAPROCKÝ, Zrcadlo markrabství, ff. 420v; POKLUDA, Rytíři 
Zvolští, s. 74; -Sčk-, Zvolský, s. 723. 
172 Stalo se tak 24. května 1539; NA, fond Morava, inv. č. 58. 
173 Znovu se rozvíjí těžba na Zlatohorsku a v Rychlebech (Złoty Stok), ale také na Rýmařovsku či 
v oblasti dnešního města Králíky. 
174 Pečetidlo mělo tvar gotického štítu, do nějž byl vepsán erb města. Ve štítu vpravo stojící postava 
horníka s čapkou, který drží krumpáč. Proti němu se nachází stojící medvěd na zadních. Obě postavy 
si vzájemně hledí do očí. Erb města byl lemován nápisem: Sigillum Civitatis.Antiqua. Viz ČERNÝ, 
Pohledy, s. 10; SOkA Šumperk, AM Staré Město, inv. č. 884, kart. 13, Potvrzení purkmistra a rady. 
175 ČERNÝ, Pohledy, s. 42. 
38 
 
pozbylo práv horního města. Na základě poznatků o středověké těžbě zlata na panství 
i minimu zpráv o jejím pokračování v 16. století můžeme konstatovat, že těžba zlata 
opět nenaplnila očekávání majitelů Kolštejna. 
Po Janově smrti se správy panství ujal i za nemocného Jindřicha Hynek 
ze Zvole. Jako své hlavní sídlo měl stále Kunovice, ale spravoval i Kolštejn 
a Mittgraben. Jindřich zemřel v roce 1550 a Hynek vystupoval jako poručník 
a spoluvlastník panství jeho nezletilého syna Václava. 176 Hynek odprodal zděděné 
vesnice Třebětice a Horní Újezd (1542) a pak i Cholinu s Dubčany (1545) po matce 
Kateřině. I tyto lokality vlastnil spolu se svým bratrem Jindřichem, potažmo synovcem 
Václavem.177 Od roku 1542 až do své smrti po roce 1552 byl Hynek ze Zvole a na 
Kolštejně také správcem majetku svého nezletilého příbuzného Jana Tomáše ze Zvole, 
který po svém otci Hynkovi ze Zvole, Náměště a na Odrách (+1536) vlastnil právě 
oderské panství.178 Tohoto svěřence bezvýsledně zastupoval v soudním procesu proti 
Hynkovi z Vrbna a na Klimkovicích, který právě v roce 1542 zdědil po smrti 
předešlého poručníka Jana Tomáše Kryštofa ze Zvole jeho panství Hlučín.179  
O dění mezi poddanými za správy kolštejnského panství syny Bohuše ze Zvole 
máme jen málo zpráv. V roce 1538 se na panství vybíraly berně ze sedmi lokalit, takže 
ze stejných míst jako v roce 1516. 180 Opět i tentokrát v registrech chybí městečko 
Kolštejn a Valteřice. Za Jana ze Zvole měl být obnoven Vojtíškov, který osvobodil 
ode všech robot za roční plat 18 bílých grošů. V případě stavby panských dvorů 
v Chrasticích nebo Vysokých Žibřidovicích měli na jejich stavbě robotovat.181 Ve výše 
uvedených berních registrech však není o vsi zmínka, takže se dá předpokládat, že byla 
 
176 Pokluda mylně udává jako rok smrti Jindřicha (Hynka) ze Zvole letopočet 1542, spíše se tak stalo 
až o osm let později, kdy Alena z Velké Polomi, vdova po něm, prosila 11. května 1550 císaře o to, 
aby jí poručníci majetku nebožtíka vydali její majetek správcové jeho majetku Jana Plankart 
z Kynšperka a Jindřich Donát z Velké Polomi. O Hynkovi ze Zvole, Kolštejna a na Kunovicích v listu 
panovníkovi nepadla žádná zmínka; POKLUDA, Rytíři Zvolští, s. 74–75; MZA Brno, fond A12 (Akta 
šlechtická), kart. 89, sign, 20/1. 
177 Tamtéž; ZDO II., s. 332–333.  
178 Letopočet smrti Hynka ze Zvole a na Kolštejně je sporný. Pokluda udává rok 1549. Rolleder se 
s ním shoduje a udává k roku 1550 jako poručníka Jana Tomáše ze Zvole Jindřicha z Drahotuš a na 
Benešově, ale v archivním fondu Starého Města se nachází dopis Jana z Vrbna a na Heralticích 
Hynkovi ze Zvole a na Kolštejně z roku 1552; POKLUDA, Rytíři Zvolští, s. 75; ROLLEDER, Anton 
– Petr ŠUSTEK: Dějiny města a soudního okresu Odry. Odry 2002, s. 66; SOkA Šumperk, AM Staré 
Město, inv. č. 878. 
179 ROLLEDER – ŠUSTEK, Dějiny města a soudního okresu Odry, s. 64–66. 
180 Radimský započítává v roce 1538 omylem mezi vsi i městečka, a to nejen na kolštejnském panství, 
ale třeba i v případě Kunovic. RADIMSKÝ, Berňová registra, s. 301, 356. 
181 Privilegium Jana ze Zvole pro vojtíškovskou rychtu se nedochovalo a je zaznamenáno jen 
v Březinově Vlastivědě; Březina, Vlastivěda, 346–347. 
39 
 
právě v této době znovu vysazena a její obyvatele byli od berní osvobozeni. V kostele 
ve Vysokých Žibřidovicích se dochoval nejstarší zvon na celém panství z roku 
1538.182 O pět let později 1543 máme poprvé jmenně doloženého staroměstského fojta. 
Byl jím Christoph Mayr, jenž dle zápisu prodal louku chrastickému rychtáři Andreasi 
Lachnitovi.183 Informace o poměrech na panství se však v nadcházejícím období 
rapidně zlepší. 
Po smrti bezdětného Hynka ze Zvole a Kolštejna byl Václav ze Zvole stále 
nezletilý, takže správu jeho majetků převzali poručníci Jan Plankart z Kynšperka 
a strýc Jindřich Donát z Velké Polomi. Jejich správa trvala přibližně pět let do roku 
1555.184 Vztahy mezi zástupci měst a vsí na kolštejnském panství s poručníky nebyly 
ideální, protože rok před předáním správy panství Václavovi ze Zvole žádali rychtáři, 
fojtové a konšelé z uvedeného panství poručníky, „aby jim přiznali odevzdanou berni 
123 zl. a 12 gr., kterou odevzdali zesnulému panu Hynkovi ze Zvole, a aby je již víc 
nešacovali.“185 
Václav ze Zvole se v září roku 1555 ujal svého majetku. Tehdy byl posledním 
příslušníkem kolštejnské větve rodu Zvolských. Patřil mu po otci Kolštejn 
a Mittgraben a po strýci Kunovice. V uvedeném roce dal kunovickým měšťanům 
pozemek na stavbu radnice a právo obchodovat se solí.186 Stejně jako jiní renesanční 
šlechticové nehleděl jen na rozvoj svých panství, ale také musel financovat nákladný 
život, a ne vždy prostředky získával legální cestou. Kvůli tomu byl o tři roky později 
Václav ze Zvole trestán sekvestrací (nucenou správou) majetku „pro svévolné 
zabavení kostelního stříbra, zlé zacházení se svými kolštejnskými poddanými a jejich 
přetěžování robotami a pokutami a vsazen do kázně zemského hejtmana; strýc jeho 
Jan Tomáš je pověřen správou jmění a restitucí všech škod.“187 
 
182 . Zdobí ho větvičkový ornament a jeho čepec pokrývá jednořádkový nápis gotickou minuskulí, 
vymezený dvěma zdvojenými plastickými linkami: „got[t] * bewa[h]r[e] * uns * unser[e] * na[h]rung 
* dy[e]e[h]r[e] * sey * got[t] * dem * vater * und * ihv * 1 * 5 * 38“.202 Na přechodu k věnci obíhá 
plastická linka. Nápis v překladu znamená: „Bože ochraňuj nás i naši úrodu. Buď čest Bohu Otci i Ježíši 
Kristu.“; MLČÁK, Leoš: Zvony na Šumpersku a Jesenicku. Olomouc 2004, s. 22. 
183 Pokud tedy Faltas Folgtner, který odevzdal berni ze Starého Města v roce 1516 nebyl městským 
fojtem; RADIMSKÝ, Berňová registra, s. 342; SOkA Šumperk, AM Staré Město, inv. č. 877. 
184 POKLUDA, Rytíři Zvolští, s. 75. 
185 SOkA Šumperk, AM Staré Město, inv. č. 879. 
186 POKLUDA, Rytíři Zvolští, s. 75. 
187 Jan Tomáš ze Zvole a na Odrách nebyl Václavovým strýcem, ale vzdálenějším příbuzným. V dětství 
však měli společného poručníka Hynka ze Zvole a na Kolšteně, Václavova strýce; ZAO-O, fond 
Velkostatek Branná (Kolštejn), inv. č. 332, kart. 3. 
40 
 
Takovéto jednání bylo ze strany majitelů panství k poddaným v této době 
celkem běžné. Václavovi sousedé Petr II. a Jan mladší (později Losinský) ze Žerotína, 
kteří od roku 1558 vlastnili šumperské panství, se snažili co nejvíce zvýšit svůj příjem 
z vesnic na svém panství i samotného města Šumperka. Na úkor šumperských obyvatel 
porušovali jejich mílové právo, neoprávněně vyžadovali roboty od obyvatel předměstí 
a svévolně nakládali se sirotčími penězi. Spory měly dohru o tři roky později před 
zemským soudem, který se měšťanů zastal. Ti tak využili příznivé situace a v roce 
1562 se Šumperští vykoupili z poddanství a Šumperk se stal královským komorním 
městem.188 Takové štěstí však neměli zbylí poddaní na žerotínském dominiu. 
Po Petrově smrti zdědil jeho majetek právě Jan, který si jako náhradu za Šumperk 
zvolil jako své sídlo Velké Losiny.  Poddanými byl často žalován za přetěžováni 
robotami a nerespektování jejich svobod. Takže od 60. do 80. letech 16. století 
přednášeli poddaní Jana Losinského na něj před zemským soudem množství stížností. 
Soud se jich v některých případech zastal, ale vymahatelnost rozsudku po něm byla 
minimální, protože Žerotín byl přísedícím zemského soudu.  Z tohoto důvodu se 
velkolosinští poddaní proti Janovi v roce 1581 vzbouřili. Vzpoura byla tvrdě 
potrestána vězením a pokutami.189 
Obdobný případ se vyskytl také na panství Bruntálských z Vrbna, kteří se 
snažili získat pod svou plnou kontrolu kdysi královské město Bruntál.  Měšťanům 
majitelé panství omezovali svobody a postupně zvyšovali poddanské povinnosti. 
Nespokojenost měšťanů vyústila roku 1556 ve vzpouru vůči Vrbnům. Ta byla 
potrestána odejmutím statutu svobodného města. S Bruntálem tak mohli jeho majitelé 
nakládat jako s každým jiným poddanským městem.190  
Tyto spory vznikly kvůli podnikání šlechticů pro...

Originál dokumentu:

digitální

Typ/druh dokumentu:

Typ dokumentu:	průzkumy, posudky, zprávy
Druh dokumentu:	jiný průzkum, posudek, zpráva
Bližší specifikace:	historická analýza

Jméno souboru:

M0161067.pdf

Formát souboru:

application/pdf

Autor záznamu:

Richter Radim

Popis dokumentu:

Branná, zámek se zříceninou hradu Kolštejn. Panství Kolštejn - diplomová práce.

Název pracoviště:

ÚOP v Olomouci

Velikost dokumentu (v bytech):

6678547 B

Rozměry obrazového dokumentu:

Autor originálu:

Faltičko Josef;

Klíčová slova:

Uživ. klíčová slova:

Datum vzniku:

2020

Licence:

Typ:	neurčena - ochranu díla stanovuje obecně autorský zákon (https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-121)

Vazby dokumentu na aplikace IISPP

Bližší specifikace

Odkaz

Aplikace: Památkový katalog - prvek

Druh záznamu: Prvek

Ident. zázn.: Id prvku

Hodnota ident.: 536938

Bližší specifikace:

Katalogové číslo	1000140631
Název	zámek se zříceninou hradu Kolštejn
Číslo ÚSKP	29269/8-843
ID právního stavu	140631 Načítám data z navázané aplikace...

Územní identifikace dokumentu

Územní rozsah:

objekt lokalizovaný

Definiční body

Def. bod

Název objektu

Část obce

Č. dom.

Ulice

Č. or.

Kat. území

Obec

ORP

Okres

Def. bod: 2377523

Název objektu: zámek

Část obce: Branná

Č. dom.: č.p. 1

Ulice:

Č. or.:

Kat. území: Branná u Šumperka

Obec: Branná

ORP: Šumperk

Okres: Šumperk

zámek se zříceninou hradu Kolš… (prvek 536938)

Přírůstkové body

Přír. bod	Název objektu	Část obce	Č. dom.	Ulice	Č. or.	Kat. území	Obec	ORP	Okres

Lokality

Kód CZ

Název lokality

Reálný typ

Kat. území

Obec

ORP

Okres

Kraj

Kód CZ: 1010

Název lokality: Branná

Reálný typ: býv. město

Kat. území: Branná u Šumperka

Obec: Branná

ORP: Šumperk

Okres: Šumperk

Kraj: Olomoucký kraj

zámek se zříceninou hradu Kolš… (prvek 536938)

Historické regiony

Kód RS

Název hist. regionu

Kód RS: 96

Název hist. regionu: Staré Město

zámek se zříceninou hradu Kolš… (prvek 536938)

Ke stažení Náhled Poslat žádost