Zavřít ( + - )

Metainformační systém NPÚ

Detail dokumentu

Tisk

Náhled:

1 2 3 4 5 6 7 8

Textový obsah:

0 Í //? { / -3řO / yfW & L/& €)/6 
vuu*i jrvilJLL
M K C R X 0 0 A 0 Y 7 Z
M g r .  D a n ie l H e rm a n
m in is tr  ku ltu ry
V Praze dne 21. července 2016 
Č.j.: MK 46851/2016 OLP
R o z h o d n u t í
Podle ustanovení § 152 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále též 
„správní řád“), jsem na základě rozkladu ze dne 9. 2. 2016, který podala Obec Tatenice, se 
sídlem Obec Tatenice, Tatenice 86, 561 31 Tatenice, IČ: 00279625 (dále též „podatel 
rozkladu" nebo „účastník"), přezkoumal rozhodnutí Ministerstva kultury č.j. MK 11333/2015 
OPP ze dne 20. 1. 2016 (dále též „napadené rozhodnutí"), a to v rozsahu rozkladem napadené
I. výrokové části, kterou se podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1987 Sb., o státní 
památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 20/1987 Sb.“), za kulturní 
památku prohlašuje budova bývalé záložny (Raiffeisenbank) č.p. 255, na pozemku st. pare. č. 
321, k.ú. Tatenice, obec Tatenice, okres Ústí nad Orlicí, Pardubický kraj (dále též „objekt") 
s tím, že památková ochrana se nevztahuje na pozemek st. pare. č. 231 v k. ú. Tatenice. Ve 
smyslu § 27 odst. 1 písm. b) správního řádu je účastníkem řízení podatel rozkladu. Podle § 
152 odst. 5 písm. b), § 152 odst. 4 a § 90 odst. 5 správního řádu jsem na základě návrhu 
rozkladové komise, ustavené podle § 152 odst. 3 správního řádu, rozhodl
n á s l e d o v n ě :  
rozklad se  z a mí t á
a rozkladem napadené rozhodnutí Ministerstva kultury 
č.j. MK 11333/2015 OPP ze dne 20.1. 2016 
se  p o t v r z u j e .
O d ů v o d n ě n í :
Rozkladem se jeho podatel domáhá změny I. výrokové části napadeného rozhodnutí 
tak, že se objekt č.p. 255 za kulturní památku neprohlašuje.
Ze správního spisu byly zjištěny následující podstatné skutečnosti:
Ministerstvu kultury byl dne 5. 12. 2012 doručen podnět č.j. NPÚ-361/99222/2010 ze 
dne 30. 11. 2012, který podal Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště 
v Pardubicích (dále též „NPÚ"), k prohlášení za kulturní památku souboru bývalé záložny
1
(Raiffeisenbank) č. p. 255 (budova č. p. 255, oplocení na pozemku pare. č. 75/2 a 2 dřevěné 
lavičky v postranních polích vstupní arkády budovy č. p. 255), k. ú. Tatenice, obec Tatenice, 
okres Ústí nad Orlicí, Pardubický kraj. Ministerstvo kultury tento podnět vyhodnotilo a v 
uvedené věci zahájilo správní řízení. NPÚ uvedený podnět odůvodnil tím, že „dekor fasády je 
fúzí dvou etap vývoje tvorby dvojice Czepa-Wiesbauer. Expresivně prolamované římsy nad 
okny a utváření oken ve štítě pocházejí ještě z romantického období, vedle nich se objevují 
prvky typické pro nadcházející 30. léta - lišty obíhající nároží štítu a utváření říms. Záložna je 
vysoce kvalitním dokladem vývoje architektury německé menšiny mimo hlavní proud 
meziválečné československé architektury, která je mezi státem chráněnými památkami 
Pardubického kraje jen minimálně a spíše náhodně zastoupena. Vyznačuje se velkým podílem 
dochovaných detailů a původním řešením navazujícího pozemku a oplocení. I přes dodatečné 
zásahy v interiéru má jednoznačně hodnoty kulturní památky.*1 Dále NPÚ v podnětu uvedl 
následující popis objektu, jehož vznik datuje do 2. poloviny 20. let 20. století: „Pevně 
strukturovaný objem ukončený valbovou střechou s výrazně zalomenými námětky a široce 
vyloženou římsou je akcentován převýšeným štítem a trojicí prolomených lomených oblouků 
v přízemí. Do prostředního oblouku je vložen vstup, do krajních okno se zalomeným 
nadpražím. Na zadní straně otočené do dvora vystupuje široký a mírně nižší rizalit. Sokl 
budovy tvoří hrubě tesaná rustika, stejný materiál je použit na nárožní bosované pilíře. Hlavní 
průčelí má různé měřítko v patře a přízemí. V patře je osm os, kterým v přízemí odpovídá pět 
os s trojdílnými okny po stranách. V patře jsou střední dvě osy nad vstupem sdruženy útvarem 
balkonu, jehož dynamicky prolamovaný půdorys je téměř shodný s rizalitem školy v 
Třebařově. Ve štítě je konzola trojúhelníkového tvaru nesoucí emblém včelího úlu. Výplně 
oken a dveří jsou dosud původní. Nejpozoruhodnější jsou hlavní vstupní dveře s bohatou 
expresivní řezbou a mřížemi. Okna v přízemí jsou vybavena velkými mřížovými koši. Většina 
původních prvků byla zachována i interiéru chodby domu (schodiště, zábradlí, vstupní dveře 
do bytů a vstupní haly). Dochovala se také původní úprava okolí záložny. Plot z umělého 
kamene vytváří u vstupu na pozemek charakteristický záliv s původní brankou, v nárožních 
sloupcích se horní příruby plotu setkávají v různých úrovních. Severovýchodní fasáda domu 
je místy značně zchátralá. Opadávají omítky s jednoduchou lineární nárožní bosáží a okolí 
vstupu na dvůr. Jinak je dům v dobrém stavu. Na začátku 90. let prošel interiér budovy 
částečnou rekonstrukcí. V přízemí byla pro bydlení přizpůsobena bývalá kancelář záložny, 
později pošty, byla vestavěna podkrovní vestavba (bez dalších zásahů do střešního pláště). 
Původní dřevěné stropy mimo chodby byly nahrazeny hurdiskovými, byla vyměněna okna 
vikýřů. Obecně rekonstrukce i přes absenci památkového dozoru budovu významně 
nepoškodila.**
V řízení se dle § 3 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb. vyjádřil Městský úřad Lanškroun, 
odbor investic a majetku, který ve svém stanovisku ze dne 14. 12. 2012, č. j. MULA 
34793/2012, uvedl, že „objekt pochází z první čtvrtiny 20. století a je dokladem vývoje 
meziválečné architektury a s poměrně velkým podílem dochovaných detailů a původním 
řešením navazujícího pozemku a oplocení. Objekt bude v budoucnu vyžadovat opravy (dvorní 
fasáda, okna, dveře). I když záložna vykazuje památkové i architektonické hodnoty, jedná se 
o stavbu poměrně mladou, která nemá přímý vztah k významné osobnosti či historické 
události. Zda hodnoty této stavby splňují kritéria pro prohlášení za kulturní památku, nejsme 
v tomto případě schopni jednoznačně určit. Vzhledem k výše uvedenému Městský úřad 
Lanškroun, Odbor investic a majetku, s prohlášením bývalé záložny za kulturní památku 
souhlasí, za předpokladu kladného stanoviska vlastníka objektu v této věci.**
Dále se v řízení dle § 3 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb. vyjádřil Krajský úřad 
Pardubického kraje, odbor školství a kultury, oddělení kultury a památkové péče, který ve 
svém stanovisku ze dne 9. 1. 2013, č. j. KrÚ - 1829/2013/OŠK OKPP, sp. zn. Sp KrÚ -
2
75887/2012/OŠK OKPP, s prohlášením předmětného souboru za kulturní památku souhlasil. 
Dále v něm uvedl, že „komerční budova bývalé záložny (Raiffeisen) v Tatenicích představuje 
velmi hodnotnou architekturu z 20. let 20. století, vycházející z tvarosloví expresionismu a 
romantismu. Jedná se o dílo mezinárodně významného architektonického týmu Oskara Czepy 
(1883-1956) a Arnolda Wiesbauera (1874-1957), který realizoval řadu kvalitních obytných a 
komerčních budov ve Vídni. Architekti vycházeli při svých realizacích v Rakousko-Uhersku a 
později v Československu z díla významného architekta Friedricha Ohmanna a stylu Wiener 
Werkstátte. U solitérní budovy bývalé záložny s oplocením reflektujeme řadu kvalitních 
architektonických článků a uměleckořemeslných detailů, mezi nej hodnotnější patří 
„expresivní" vstupní dveře s mřížemi a dvě exteriérové lavičky inspirované stylem Wiener 
Werkstátte. Budova bývalé záložny č. p. 255 svým ojedinělým architektonickým ztvárněním 
představuje na území Pardubického kraje významný doklad vývoje meziválečné architektury 
a uměleckého řemesla."
Účastník řízení (vlastník souboru) byl o zahájení řízení vyrozuměn podle § 3 odst. 2 
zákona č. 20/1987 Sb. dopisem Ministerstva kultury č.j. MK 24105/2013 OPP ze dne 16. 5. 
2013, kterým byl informován o svých právech a povinnostech v řízení. Tímto dopisem byl 
rovněž v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu informován o tom, že již byly shromážděny 
všechny podklady pro rozhodnutí a byl vyzván, aby se vyjádřil jak k nim, tak ke způsobu 
jejich zjištění, případně navrhl jejich doplnění v zákonem stanovené lhůtě. Účastník řízení 
této možnosti nevyužil.
Účastník řízení s prohlášením předmětného souboru za kulturní památku však vyslovil 
nesouhlas ještě před tím, než jej Ministerstvo kultury vyrozumělo výše uvedeným dopisem 
č.j. MK 24105/2013 OPP ze dne 16. 5. 2013. Účastník tak učinil již dopisem ze dne 11. 12. 
2012, č.j. 785/2012/ST, kde uvedl následující: „Z hlediska majitele objektu nesouhlasíme s 
návrhem na prohlášení objektu bývalé záložny ěp. 255 na st.p.č. 321, s oplocením na p.p.č. 
75/2 v obci a k.ú. Tatenice za kulturní památku. Po zvážení všech okolností převažují 
negativa. Jednalo by se např. o složitá povolování stavebních oprav, které zpravidla 
provádíme postupně, vzhledem k finanční náročnosti. V obci máme dvě významné kulturní 
památky -  barokní kostel a renesanční zámek. Tyto památky jsou ve stavu, kdy vyžadují 
velké investice např. na opravu střechy zámku, renovace fasád, apod. Zatím se nám nedaří ani 
na tyto památky zajistit významnější státní nebo evropské dotace."
Ministerstvo kultury v odůvodnění rozkladem napadeného rozhodnutí k tomuto 
dopisu ze dne 11. 12. 2012 uvedlo, že vněm nejsou uvedeny žádné důvody, které by 
památkovou hodnotu souboru popíraly.
Na základě vyhodnocení shromážděných podkladů Ministerstvo kultury vydalo 
rozkladem napadené rozhodnutí č.j. MK 11333/2015 OPP ze dne 20. 1. 2016, jehož 
rozkladem napadenou I. výrokovou částí prohlásilo za kulturní památku dle § 2 odst. 1 písm. 
a) zákona č. 20/1987 Sb. budovu bývalé záložny (Raiffeisenbank) č. p. 255, na pozemku st. 
pare. č. 321, k. ú. Tatenice, obec Tatenice, okres Ústí nad Orlicí, Pardubický kraj, s tím, že 
památková ochrana se nevztahuje na pozemek st. pare. č. 231 v k. ú. Tatenice. Zároveň II. 
výrokovou částí tohoto rozhodnutí, která nebyla rozkladem napadena, Ministerstvo kultury za 
kulturní památku dle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1987 Sb. neprohlásilo oplocení na 
pozemku pare. č. 75/2 a 2 dřevěné lavičky (v postranních polích vstupní arkády budovy ě.p. 
255), k. ú. Tatenice, obec Tatenice, okres Ústí nad Orlicí, Pardubický kraj. Toto rozhodnutí 
obsahuje následující odůvodnění:
„Během hodnocení Ministerstvo kultury zvážilo všechny výše uvedené podklady 
jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a po pečlivém zvážení rozhodlo o prohlášení
3
budovy č. p. 255 v obci Tatenice za kulturní památku. Ministerstvo kultury dospělo k závěru, 
že zdejší záložna byla postavena ve 2. polovině 20. let 20. století podle návrhu německých 
architektů O. Czepa a A. Wiesbauera. Tato výrazná autorská dvojice působila na území 
Moravskotřebovska a Lanškrounská v období 20. -  40. let 20. století. Stavby těchto autorů 
dokládají vývoj architektury německé menšiny mimo hlavní proud meziválečné 
československé architektury. Předmětná bývalá záložna je příkladem solitérní veřejné stavby 
rozměrů venkovské vily, která se však monumentalitou svého pojetí blíží charakteru 
zámečku. Stavba si do současnosti zachovala svůj původní architektonický výraz s řadou 
autentických detailů. Zajímavý je např. motiv hrotitého oblouku použitý na čelní fasádě 
v podobě tří prolomených oblouků v přízemí, do nichž jsou zasazeny vstupní dveře a dvě 
postranní okna. Dominantním prvkem vzhledu celé stavby je tvar střechy s převýšeným 
štítem uprostřed čelní fasády a dále rozevřené žaluziové okenice modré barvy na některých 
oknech. Pozoruhodné jsou rovněž hlavní vstupní dveře s bohatou expresivní řezbou a 
mřížemi. Stavebně-technický stav budovy je relativně dobrý. Novodobé stavební úpravy 
interiéru provedené na konci 20. století nenarušily památkové hodnoty stavby natolik 
závažně, aby nemohla být prohlášena za kulturní památku. Budova svým charakterem, 
historickou, architektonickou i urbanistickou podstatou a mírou dochování původních 
architektonických prvků splňuje podmínky pro prohlášení věci za kulturní památku ve smyslu 
ustanovení § 2 zákona č. 20/1987 Sb.“
„Dále Ministerstvo kultury po pečlivém zhodnocení všech shromážděných podkladů 
rozhodlo o neprohlášení oplocení a dvou dřevěných laviček umístěných v postranních polích 
vstupní arkády budovy č. p. 255 za kulturní památku, jak je uvedeno výše ve výroku II. tohoto 
rozhodnutí. Nejhodnotnější částí oplocení je vstupní brána se sloupky, která koresponduje 
s architekturou objektu ě. p. 255, zatímco betonová plotová pole představují běžnou stavební 
produkci své doby a z architektonického hlediska nejsou výjimečná. Z tohoto důvodu se 
Ministerstvo kultury rozhodlo oplocení jako celek za kulturní památku neprohlásit, ale 
doporučuje při jeho případné rekonstrukci zohlednit alespoň zmíněnou vstupní část s kovanou 
bránou. Dále Ministerstvo kultury zkonstatovalo, že předmětné lavičky jsou sice kvalitním 
truhlářským dílem reprezentujícím tvarosloví rané moderny, k jejich zachování však postačí 
standartní průběžná údržba a režim kulturní památky by v tomto případě byl nadbytečný. 
Není prokázáno, že lavičky pocházejí ze stejného historického období, a že jsou od stejných 
autorů jako stavba bývalé záložny. Navíc s architektonickým pojetím budovy bývalé záložny 
lavičky stylově nekorespondují. Vzhledem ke skutečnosti, že lavičky nejsou stylovou a 
pravděpodobně ani historickou součástí areálu bývalé záložny, nepovažuje Ministerstvo 
kultury jejich prohlášení za kulturní památku společně s budovou č. p. 255 za opodstatněné.11
Výše citované rozhodnutí Ministerstva kultury bylo doručeno účastníkovi dne 1. 2. 
2016 a následně bylo napadeno včas podaným rozkladem účastníka ze dne 9. 2. 2016, kterým 
se domáhá změny I. výrokové části napadeného rozhodnutí tak, že se objekt č.p. 255 za 
kulturní památku neprohlašuje. Rozklad obsahuje následující odůvodnění:
„Budovu dlouhodobě využíváme jako bytový dům s pěti bytovými jednotkami. Byty 
jsou průběžně rekonstruovány podle potřeby. Nájemníkům bytů je třeba zajistit kvalitní 
bydlení podle současných standardů, což u domů se starými rozvody je náročné. Budova 
rovněž vyžaduje rekonstrukci z hlediska dosažení energetických úspor, opravu fasády, 
výměnu oken, apod. Opravy a údržba budovy v režimu kulturní památky bohužel vlastníkovi 
budovy přináší především komplikace, jak při povolování stavebních prací, tak zejména 
zvýšené finanční náklady. Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v 
Pardubicích, který podal podnět MK podle našeho názoru například nedostatečně odůvodnil, 
že „Záložna je vysoce kvalitním dokladem vývoje architektury, která je mezi státem
4
chráněnými památkami Pardubického kraje jen minimálně a spíše náhodně zastoupena11. Jak 
jsme zjistili uvedenou formulaci NPÚ užívá obecně i u dalších podnětů. NPÚ ani nepovažoval 
za potřebné svůj podnět předem projednat s vlastníkem budovy. Budova záložny byla 
postavena ve dvacátých letech 20. století, z historického hlediska se tedy jedná o poměrně 
mladou stavbu. Obec jako vlastník budovy má samozřejmě dlouhodobý a trvalý zájem 
zachovat původní architektonický výraz stavby. Dokladem je např. před několika lety 
provedená velmi nákladná oprava střechy v původním stylu."
V souladu s § 152 správního řádu bylo přezkoumáno rozkladem napadené rozhodnutí 
Ministerstva kultury, jakož i řízení, které rozhodnutí předcházelo, a to zejména s přihlédnutím 
k námitkám v rozkladu uvedeným.
Shledal jsem, že Ministerstvo kultury shromáždilo všechny potřebné podklady a na 
základě jejich řádného vyhodnocení dospělo k závěru, který v odůvodnění napadeného 
rozhodnutí dostatečně odůvodnilo, že objekt č.p. 255 splňuje zákonem č. 20/1987 Sb. 
předepsané podmínky pro prohlášení za kulturní památku.
Konstatuji, že v rámci řízení bylo řádně prokázáno, což vyplývá i z obsahu správního 
spisu, včetně fotodokumentace, že památkové hodnoty předmětného objektu spočívají 
především ve skutečnosti, že jde o budovu bývalé záložny Raiffeisenbank, která byla 
postavena ve 2. polovině 20. let 20. století podle návrhu německých architektů Oskara Czepy 
(1883-1956) a Arnolda Wiesbauera (1874-1957). Tato výrazná autorská dvojice působila na 
území Moravskotřebovska a Lanškrounská v období 20. -  40. let 20. století. Stavby těchto 
autorů dokládají vývoj architektury německé menšiny mimo hlavní proud meziválečné 
československé architektury. Předmětná bývalá záložna je příkladem solitérní veřejné stavby 
rozměrů venkovské vily, která se však monumentalitou svého pojetí blíží charakteru 
zámečku. Stavba si do současnosti zachovala svůj původní architektonický výraz s řadou 
autentických detailů. Zajímavý je např. motiv hrotitého oblouku použitý na čelní fasádě v 
podobě tří prolomených oblouků v přízemí, do nichž jsou zasazeny vstupní dveře a dvě 
postranní okna. Dominantním prvkem vzhledu celé stavby je tvar střechy s převýšeným 
štítem uprostřed čelní fasády a dále rozevřené žaluziové okenice modré barvy na některých 
oknech. Pozoruhodné jsou rovněž hlavní vstupní dveře s bohatou expresivní řezbou a 
mřížemi. Stavebně-technický stav budovy je relativně dobrý. Novodobé stavební úpravy 
interiéru provedené na konci 20. století nenarušily památkové hodnoty stavby natolik 
závažně, aby nemohla být prohlášena za kulturní památku.
Rovněž na tomto místě zdůrazňuji, že by neměly upadnout v zapomnění ani neblahé 
události našich dějin 20. století, mezi něž náleží skutečnost, že po druhé světové válce došlo 
v reakci na zločiny nacismu k odsunu většiny původního německého obyvatelstva, a to mj. 
právě i v obci Tatenice (Tattenitz), která se nachází na území někdejšího německého 
jazykového ostrova nazývaného Schonhengstgau. Právě předmětná budova bývalé záložny 
Raiffeisenbank patří mezi nejvýraznější a zároveň nejmodernější architektonické projevy 
původní německé kultury na území obce Tatenice. Vedle významných architektonických 
hodnot má tak tento soubor své důležité místo v rámci kultury připomínání historie 
někdejšího soužití českého, německého a židovského obyvatelstva na našem území tak, aby 
tragické události našich dějin trvale zůstaly varovným mementem pro budoucí generace a 
nemohly se již opakovat. V
V rozkladu je dále namítáno, že „NPÚ, ú.o.p. v Pardubicích, který podal podnět MK 
podle našeho názoru například nedostatečně odůvodnil, že „Záložna je vysoce kvalitním 
dokladem vývoje architektury, která je mezi státem chráněnými památkami Pardubického 
kraje jen minimálně a spíše náhodně zastoupena". Jak jsme zjistili, uvedenou formulaci NPÚ
5
užívá obecně i u dalších podnětů.“ K těmto námitkám uvádím, že se neztotožňuji s názorem 
účastníka řízení, že je podnět NPÚ k prohlášení předmětné stavby za kulturní památku 
nedostatečně odůvodněn. Připomínám, že v podnětu NPU je mnohem podrobnější 
odůvodnění památkových hodnot předmětného objektu a nikoliv tedy pouze v rozsahu jedné 
věty, kterou účastník cituje v rozkladu. Toto odůvodnění NPU bylo rovněž citováno 
v rozkladem napadeném rozhodnutí, a to v celém svém znění. Považuji vyhodnocení 
památkových kvalit předmětné stavby, provedené NPÚ, za dostatečné a po odborné stránce za 
kvalitně zpracované. Odborné zhodnocení památkových hodnot předmětné stavby vychází 
nejenom z pramenů a odborné literatury, ale rovněž ze zkušeností odborných pracovníků 
NPÚ získaných přímo v terénu při výkonu odborných prací na ochranu kulturních památek 
nebo pro vědecké účely nebo při dokumentačních činnostech. Podnět k prohlášení 
předmětného objektu za kulturní památku byl výstupem z výzkumného cíle „Průzkum a 
prezentace architektury 19. a 20. století" za rok 2012.
Co se týče námitky rozkladu, že „NPÚ ani nepovažoval za potřebné svůj podnět 
předem projednat s vlastníkem budovy", uvádím, že jak již bylo výše popsáno v rekapitulaci, 
v průběhu řízení byl účastník řízení Ministerstvem kultury vyzván prostřednictvím dopisu č.j. 
MK 24105/2013 OPP ze dne 16. 5. 2013 ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb. a § 36 
odst. 3 správního řádu, aby se vyjádřil jak k podkladům k rozhodnutí, tak i ke způsobu jejich 
zjištění, případně navrhl jejich doplnění. Účastník řízení však této možnosti nevyužil a žádné 
další doplnění odůvodnění nepožadoval. Současně mám za to, že Ministerstvo kultury 
v odůvodnění rozkladem napadeného rozhodnutí k předchozímu dopisu účastníka ze dne 11. 
12. 2012 zcela přiléhavě uvedlo, že v něm nejsou uvedeny žádné důvody, které by 
památkovou hodnotu souboru popíraly. Mám tak za to, že skutečnosti v tomto dopise uvedené 
nejsou překážkou pro prohlášení objektu za kulturní památku.
Ohledně námitky rozkladu, že režim kulturní památky značně zkomplikuje údržbu 
tohoto objektu bývalé záložny, který v současné slouží k bydlení a vyžaduje opravy, uvádím, 
že památková ochrana není na překážku rekonstrukci objektu ani odstraňování stavebních 
závad. K běžné údržbě objektu provozně-technického charakteru není zapotřebí závazného 
stanoviska orgánu památkové péče podle § 14 zákona č. 20/1987 Sb. Dodávám, že nejen 
obytné domy, nýbrž dokonce i školy a nemocnice běžně fungují v objektech, které jsou 
kulturními památkami, a to při současném dodržování všech hygienických, technických a 
bezpečnostních norem, které se týkají provozu v oblasti školství a zdravotnictví, jež jsou 
v určitých parametrech přísnější než normy, které se vztahují na objekty sloužící k bydlení. 
Nelze proto akceptovat názor, že by nebylo možno nemovitost prohlásit za kulturní památku 
jen proto, že slouží k bydlení. Skutečnost, že mnohé obytné budovy byly již prohlášeny za 
kulturní památku a nadále k bydlení slouží, je dokladem toho, že památková ochrana není 
překážkou obytné funkce objektu. Prohlášení za kulturní památku není pojato jako 
jednostranné omezení vlastnického práva bez náhrady. Zákon č. 20/1987 Sb. nabízí řadu 
kompenzací ve formě finančních příspěvků na zachování, obnovu či údržbu kulturní památky 
nebo bezplatnou odbornou pomoc. Výše a způsob náhrad jsou dány povahou věci, zejména 
též odvisí od výše nákladů, jimiž obnova či údržba kulturní památky překračuje obvyklé 
náklady (viz nález Ústavního soudu České republiky I. ÚS 35/94). V případě obnovy kulturní 
památky se rovněž poskytuje bezplatná odborná pomoc a poskytují se podklady a informace 
dle § 14 odst. 7 zákona č. 20/1987 Sb.
Dodávám, že ani v případě rozsáhlejších stavebních úprav či rekonstrukce není třeba 
mít obavy z možného neflexibilního, necitlivého či přehnaně přísného postupu orgánu státní 
památkové péče (zde Městský úřad Lanškroun, odbor investic a majetku) a odborné 
organizace státní památkové péče (zde NPÚ, ú.o.p. v Pardubicích). V této souvislosti
6
připomínám, že z ustálené soudní judikatury vyplývá, že příslušný orgán státní památkové 
péče nesmí při svém rozhodování dle § 14 zákona č. 20/1987 Sb. postupovat tak, aby 
zbytečným stanovováním finančně či technicky nesplnitelných požadavků bránil vlastníkům v 
citlivé rekonstrukci a konverzi památkové chráněných objektů a tyto objekty tak mohly být 
plně využívány a nechátraly a mohly tak být zachovány pro budoucí generace, což je v tomto 
případě prvořadým cílem státní památkové péče. Příslušný orgán památkové péče musí při 
vydávání závazného stanoviska sledovat dosažení přijatelného kompromisu mezi veřejným 
zájmem na ochraně kulturního dědictví a soukromých zájmů vlastníků kulturních památek na 
ekonomické využitelnosti svého majetku. Tyto závěry vyplývají mj. z ustálené judikatury 
Nejvyššího správního soudu tak, jak byly vyjádřeny např. v jeho rozhodnutích č.j. 7 As 
188/2012-25 ze dne 13. 3. 2013 a č.j. 7 As 43/2009-52 ze dne 13. 8. 2009.
Připomínám, že vlastník má zároveň právo bránit se opravnými prostředky ve 
správním řízení proti závaznému stanovisku, které má formu samostatného rozhodnutí, nebo 
proti rozhodnutí stavebního úřadu, jehož podkladem je závazné stanovisko na úseku státní 
památkové péče a následně se může takovému nepřiměřenému zásahu bránit cestou správního 
soudnictví, kde je konečnou instancí právě Nejvyšší správní soud, který setrvale odmítá v 
oblasti památkové ochrany neproporcionální praxi orgánů státní památkové péče při vydávání 
závazných stanovisek, tj. že správní orgán musí při vydávání závazných stanovisek na úseku 
státní památkové péče vždy velmi pečlivě vážit, zda omezení vlastnického práva, kterým je i 
závazné stanovení toho, jakým způsobem vlastník památkově chráněné nemovitosti smí, či 
naopak nesmí, tuto nemovitost opravit, upravit či přebudovat, je proporcionální veřejnému 
zájmu na zachování památkové hodnoty dané nemovitosti či lokality, v níž se nachází. Test 
proporcionality v užším smyslu může v určitých případech vést k tomu, že zájem na 
zachování původních prvků kulturní památky bude muset ustoupit jiným zájmům, například 
nebude-li bez stavebních úprav (dostaveb, přístaveb, změny prostorových dispozic, změny 
sanitárních a dalších rozvodů, nahrazení původních poškozených prvků stavby replikami aj.) 
nemovitá kulturní památka s ohledem na současné standardy bydlení či jiné způsoby užívání 
nemovitostí (tedy i se zohledněním ekonomických nákladů na stavební úpravy a ekonomické 
udržitelnosti běžného fungování nemovitosti) provozovatelná. Je věcí státu, chce-li, aby 
vlastník byl povinen strpět i v užším smyslu neproporcionální omezení, aby tato omezení 
svojí dotační politikou (§ 16 zákona č. 20/1987 Sb.) kompenzoval anebo jejich nepříznivé 
ekonomické důsledky přinejmenším ve významné míře zmírnil. Lze tedy shrnout, že je 
prvořadým zájmem státní památkové péče, aby kulturní památka našla smysluplné využití 
tak, aby nezůstala bez využití a předešlo se tomu, aby jako opuštěná chátrala či dokonce 
zanikla. Závazná stanoviska proto nesmí klást zbytečné a bezdůvodné překážky pro nezbytné 
stavební úpravy, které umožní smysluplné využití kulturní památky při zachování jejích 
památkových hodnot.
Výše uvedené závěry vyplývající z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu 
tedy svědčí o tom, že při citlivě zvoleném proporcionálním postupu orgánu státní památkové 
péče při vydávání závazného stanoviska dle § 14 zákona č. 20/1987 Sb. lze účinně eliminovat 
negativní dopady památkové ochrany do majetkových práv vlastníků kulturních památek, a to 
do takové míry, že v rozkladu vyjádřené obavy z možného budoucího postupu orgánů státní 
památkové péče nemohou být relevantním důvodem pro neprohlášení předmětných staveb za 
kulturní památku.
Na základě výše uvedeného proto shrnuji, že ochranný režim kulturní památky nemá 
omezující vliv na běžnou údržbu objektu provozně-technického charakteru. V případě 
rozsáhlejších stavebních úprav pak především závisí na citlivém a vstřícném postupu orgánu 
státní památkové péče dle § 14 zákona č. 20/1987 Sb., kterým je Městský úřad Lanškroun,
7
odbor investic a majetku, vůči účastníkovi řízení (vlastníkovi objektu), neboť úsilí vlastníka o 
zabránění prohlášení objektu za kulturní památku je zejména vedeno obavou z požadavků 
příslušného orgánu státní památkové péče ohledně formy a rozsahu případné budoucí 
rekonstrukce objektu. Bude tedy nutno dle § 14 zákona č. 20/1987 Sb. dospět ke kompromisní 
podobě projektu rekonstrukce, která bude pokud možno co nejlépe vyhovovat požadavkům 
státní památkové péěe, ale zároveň nebude pro vlastníka finančně nedostupná nebo technicky 
nerealizovatelná. Není v zájmu státní památkové péče, aby přehnaně přísnými a rigidními 
požadavky bylo fakticky zabráněno nezbytné rekonstrukci objektu. Právě v tomto konkrétním 
případě lze důvodně očekávat, že bude nalezen nezbytný kompromis ve vztahu k případně 
konkurujícímu veřejnému zájmu na ochraně kulturního dědictví v souvislosti s rekonstrukcí 
objektu. Shora zmíněný kompromis je dosažitelný o to víc, že vlastník objektu v rozkladu 
výslovně uvedl, že „Obec jako vlastník budovy má samozřejmě dlouhodobý a trvalý zájem 
zachovat původní architektonický výraz stavby. Dokladem je např. před několika lety 
provedená velmi nákladná oprava střechy v původním stylu.“
Dospěl jsem proto k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se 
zákonem č. 20/1987 Sb. a správním řádem, přičemž ani námitkami v rozkladu nebyla 
vyvrácena prokázaná skutečnost, že objekt vykazuje památkové hodnoty vymezené v § 2 
odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1987 Sb. Mám tak za to, že objekt byl důvodně a oprávněně 
prohlášen za kulturní památku. Nezbylo mě proto než rozklad zamítnout a potvrdit rozkladem 
napadené rozhodnutí.
K projednání podaného rozkladu byla svolána ustavená rozkladová komise, která věc 
komplexně posoudila a na základě výše uvedeného mně navrhla rozhodnout tak, jak je 
uvedeno ve výroku.
P o u č e n í :
Toto rozhodnutí je podle § 91 odst. 1 a § 152 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní 
řád, v platném znění, konečné a n e l z e  se proti němu dále odvolat.
Mgr. Daniel Herman, v. r. 
otisk úředního razítka ministr kultury
Za správnost vyhotovení:
JUDr. Petr Strupek, v. r.
Obec Tatenice, Tatenice 86, 561 31 Tatenice 
Na vědom í obdrží: M inisterstvo kultury, OPP/O, zde
N árodní pam átkový ústav, generální ředitelství, V aldštejnské nám. 3, 118 01 Praha 1
N árodní památkový ústav, ú.o.p. v Pardubicích, Zámek 4, 531 16 Pardubice
Krajský úřad Pardubického kraje, úsek pam átkové péče, Kom enského nám. 125, 532 11 Pardubice
M ěstský úřad Lanškroun, úsek památkové péče, nám. J. M. M arků 12, 563 01 Lanškroun
8

Originál dokumentu:

analogový

Typ/druh dokumentu:

Typ dokumentu:	publikace, listiny, spisové dokumenty
Druh dokumentu:	evidence kulturních památek
Bližší specifikace:	rozhodnutí/usnesení podle správního řádu

Jméno souboru:

G0530086.pdf

Formát souboru:

application/pdf

Autor záznamu:

Michl Lukáš

Popis dokumentu:

Tatenice, bývalá záložna (Raiffeisenbank). Rozhodnutí podle § 152 správního řádu - rozklad.

Název pracoviště:

generální ředitelství

Velikost dokumentu (v bytech):

7158017 B

Rozměry obrazového dokumentu:

Autor originálu:

Herman Daniel; Ministerstvo kultury;

Klíčová slova:

Kulturní památka nemovitá;

Uživ. klíčová slova:

dokument ÚSKP;

Datum vzniku:

21.07.2016

Licence:

Typ:	neurčena - ochranu díla stanovuje obecně autorský zákon (https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-121)

Vazby dokumentu na aplikace IISPP

Bližší specifikace

Odkaz

Aplikace: Památkový katalog - právní stav

Druh záznamu: Právní stav

Ident. zázn.: Id právního stavu

Hodnota ident.: 12820270

Bližší specifikace:

Název	bývalá záložna (Raiffeisenbank)
Číslo ÚSKP	105876
Kód fáze ochrany	P
Fáze ochrany	památkově chráněno
Kód typu ochrany	KP
Typ ochrany	kulturní památka

Aplikace: Památkový katalog - právní akt

Druh záznamu: Právní akt

Ident. zázn.: Id právního aktu

Hodnota ident.: 12829131

Bližší specifikace:

Název	rozhodnutí o rozkladem napadeném rozhodnutí Ministerstva kultury
Číslo	MK 46851/2016 OLP
Datum nabytí právní moci
Typ ochrany	kulturní památka
ID právního stavu	12820270 Načítám data z navázané aplikace...

Územní identifikace dokumentu

Územní rozsah:

objekt lokalizovaný

Definiční body

Def. bod

Název objektu

Část obce

Č. dom.

Ulice

Č. or.

Kat. území

Obec

ORP

Okres

Def. bod: 2261830

Název objektu:

Část obce: Tatenice

Č. dom.: č.p. 255

Ulice:

Č. or.:

Kat. území: Tatenice

Obec: Tatenice

ORP: Lanškroun

Okres: Ústí nad Orlicí

bývalá záložna (Raiffeisenbank… (právní stav 12820270)

Přírůstkové body

Přír. bod	Název objektu	Část obce	Č. dom.	Ulice	Č. or.	Kat. území	Obec	ORP	Okres

Lokality

Kód CZ

Název lokality

Reálný typ

Kat. území

Obec

ORP

Okres

Kraj

Kód CZ: 16287

Název lokality: Tatenice

Reálný typ: ves

Kat. území: Tatenice

Obec: Tatenice

ORP: Lanškroun

Okres: Ústí nad Orlicí

Kraj: Pardubický kraj

bývalá záložna (Raiffeisenbank… (právní stav 12820270)

Historické regiony

Kód RS

Název hist. regionu

Kód RS: 120

Název hist. regionu: Zábřeh

bývalá záložna (Raiffeisenbank… (právní stav 12820270)

Ke stažení Náhled Poslat žádost