Zavřít ( + - )

Metainformační systém NPÚ

Detail dokumentu

Tisk

Náhled:

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Textový obsah:

! u í V
A
Národní památkový ústav
Došlo: 2022-06-03 10:09:49
čj NPU-310/46330/2022
Listů: 11 Příloh: 0
Ulllllllllllllllllllllll
1001929601
Ministerstvo kultury
Maltézské náměstí 471/1
118 11 Praha 1
Telefon: 257 085 111
Fax: 224 318 155
E-mail: epodatelna@mkcr.cz
Rozhodnutí nabylo právní moci:
za správnost:
V Praze dne 7.9.2021
Č.j. MK 57412/2021 OPP 
Sp. zn. MK-S 1938/2021 OPP 
Vyřizuje: Mgr. Ivana Brožová
ROZHODNUTÍ
Ministerstvo kultury jako příslušný orgán státní správy na úseku státní památkové péče podle 
ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, a zákona č. 
500/2004 Sb., správní řád, oba ve znění pozdějších předpisů, prohlašuje pozemek p. 
č. st. 214, jehož součástí je stavba č. ev. 39, k. ú. Loučná pod Klínovcem, obec Loučná 
pod Klínovcem, část obce Loučná, okres Chomutov, Ústecký kraj, za kulturní památku.
V tomto řízení dle § 27 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění 
pozdějších předpisů, jsou účastníky řízení:
Nedílnou součástí výroku tohoto rozhodnutí je příloha s orientačním zákresem umístění 
kulturní památky do kopie katastrální mapy. Nedílnou součástí rozhodnutí je příloha 
s identifikační fotografií kulturní památky.
1
Odůvodnění
Ministerstvo kultury obdrželo dne 15. 11. 2021 podnět k prohlášení chalupy č. ev. 39 na p. č. 
st. 214, k. ú. Loučná pod Klínovcem, za kulturní památku. Podnět podali dva ze čtyř vlastníků 
objektu a jako odůvodnění tohoto podání uvádějí: „Chalupa se nachází v západní části města 
v seskupení 6 brázděných chalup uprostřed údolí, kde v součastné době proběhla změna 
územního plánu.
V okolí chalupy se plánuje výstavba mnoha nových obytných objektů které již nebudou mít s 
Krušnými horami nic společného.
Chalupa je výjimečná nejen tím, že nám umožňuje a dobudoucna bude umožňovat pohled do 
Krušních hor kdy kameno hrázděné domy byli jejím součástí
ale především to, že v tomto objektu žil se svou rodinou slavný malíř Gustav Zindel malíř a 
ilustrátor lidového života Karlovarska a Krušných hor a také Rakouska, který je velmi 
uznávaný galerijemi vystavovaný a němečkem opěvovaný jako vynikající malíř své doby.
V obci Loučná pod Klínovcem kde chalupa stojí je také galerie tohoto slavného a velmi 
uznávaného malíře.
Nově také v projektu financovaným z Evropské unie o historii Krušných hor- Znovuoživené 
Krušnohoří je přímo rodiný dům označen pojmenován a zvýrazněn jako památka která patří 
ke Krušným horám- natáčel pan Miksíček kunhistorik a filmař.
Rodiný dům je v polovičním vlastnictví naší rodiny již 54 let a je námi udržován ve stejném 
charakteru jako kdy v něm žil slavný malíř druhý poloviční
vlastník (dědička) a její předchůdkyně nikdy neprovedli ani jedinou údržbu na domě dům 
nenavštěvují.
Venkovní ráz chalupy je stejný jako když pan Zindel zemřel.
Pokud se podíváme kolik objektů je státem chráněný v Krušných horách a přímo v Loučné 
pod Klínovcem můžeme si být jisti že ani na jedné ruce nenapočítáme.
Proto vzhlem ke skutečnosti obrovského developerského projektu, který je již v Loučné pod 
Klínovcem schválen Vás žádám at alespoň jedna památka pro lidi
kteří chtějí aby Krušnohoří nebylo zapomenuto bude naše chalupa prohlášena.“
Ministerstvo kultury si následně dopisem č. j. MK 9015/2021 ze dne 3. 2. 2021 vyžádalo 
odborné posouzení tohoto podnětu od Národního památkového ústavu, územního 
odborného pracoviště v Ústí nad Labem. Ten v zaslaném stanovisku č. j. NPÚ-351/k 
9966/2021/PP/OEDIS ze dne 9. 3. 2021 souhlasí s návrhem na prohlášení předmětné věci za 
kulturní památku a uvádí následující památkové hodnoty: „Památkové hodnoty domu č. ev. 39 
spočívají ve dvou základních rovinách. První rovinou je hmotné dochování, druhou je přímá 
souvislost s významnou uměleckou osobností Krušných hor.
Dům je jedinečný celou řadou dochovaných autentických konstrukcí a prvků s vysokou 
vypovídací schopností o stavebně historické genezi objektu, obce a historickém stavitelství 
všeobecně. Mezi tyto konstrukce náleží kamenné zdivo, hrázděná konstrukce v patře i 
soustava krovu včetně tradičního provedení tesařských spojů a dalších detailů. Všechny 
dochované historické konstrukce a jednotlivosti tvoří základ historické i konstrukční hodnoty 
domu, kterou dále tvoří tradiční materiálová skladba, způsob řemeslného opracování včetně 
jejich povrchových úprav a barevnosti. Všechny tyto aspekty zvyšují estetickou hodnotu 
objektu a tvoří jeden z pilířů potenciálních památkových hodnot stavby. Opomenout nelze ani 
takovou hodnotu jakou je cena stáří a umístění v kontextu krajiny a zástavby v obci.
Kulturně historické hodnoty nespočívají pouze ve stáří objektu, autenticky dochované 
dispozici, stavebních konstrukcích a dochovaných architektonických a uměleckořemeslných 
prvcích, ale také v jeho hodnotě historické a spojení s významnou regionální osobností.
2
Dotčený objekt je spojen s osobnosti krušnohorského malíře Gustava Zindela.
Gustav Zindel (1883—1959) maloval grafiky, diplomy, žánrové obrázky a krajiny. Častým 
námětem mu byl venkovský krušnohorský život v jeho tvorbě značně idealizovaný plný tradic a 
venkovských oslav. Jeho díla lze nalézt v muzeích v Chomutově, Karlových Varech, i v 
Německu, běžně se objevují v uměleckých aukčních síních. V Norimberku je po něm 
pojmenována ulice ve čtvrti Worzeldorf. Zindel se narodil v Radenově u Blatna, učil se malbě 
v Chomutově, Norimberku a Drážďanech. Po návratu do Radenova se oženil a převzal 
rodinný statek. Později zakoupil místní čp. 18, kde zřídil turistickou boudu (Zindelbaude), kde 
i pro potěchu kolemjdoucích maloval. Pro město Chomutov, vytvořil výzdobu boudy na 
Klínovci. Nejznámějším dílem je plátno: Krušné hory vzdávají holt císaři, dnes je uložené v 
Marktderwitzu. Po druhé světové válce byl Zindel i s rodinou nucené nasazen ve středních 
Čechách a jeho syn sfáral do uranových dolů v Jáchymově. Rodina nebyla odsunuta a mohla 
se přestěhovat do pohraničí, konkrétně Loučné pod Klínovcem č. ev. 39. Zde Zindel znovu 
začal malovat a zřídil si ateliér. V roce 1959 zemřel v nemocnici ve Vejprtech ve věku 76 let. 
Pohřben je vedle svého syna Gustava, jenž skonal o rok dříve. Rodina se po jeho smrti 
vystěhovala do Bavorska. V roce 1994 byla Zindelovi uspořádána výstava v Marklredwitz v 
Bavorsku. Dům č. ev. 39 je součástí naučné tzv. Zindelovy stezky, která mapuje místa spojená 
s osobností tohoto malíře.“
Popis objektu: Dům č. ev. 39 je patrový solitérní objekt obdélného půdorysu se sedlovou 
střechou s přístavbou krytého zádveří s pultovou střechou umístěného na východní okapní 
straně. Vlastní dům má z kamenného zdivá zděné bíle omítané přízemí. Patro je hrázděné, 
vnější plášť je pokryt svislým dřevěným bedněním. Svisle jsou dřevěným bedněním pokryty i 
oba štíty. Povrchová úprava pohledového dřeva je v tmavě hnědé barvě. Stěny jsou 
prolomeny neosově rozmístěnými pravoúhlými okenními otvory. Ve zděné přízemní části 
jsou otvory širší a (až najedno) s vystouplým podokenním parapetem. V patře mají v jižním 
štítu nadokenní úzkou římsu. Západní okapní stěna je v patře prolomena dřevem pobitými 
dveřmi přístupnými po jednoramenném schodišti. Severní štítová stěna jev patře doplněna 
novodobým arkýřem s nohou z dřevěných sbíjených prken. Jižní štítová sténaje prolamována 
pouze okenními otvory; hřebenový vazný trám je výrazně protažen, pravděpodobně sloužil na 
upevnění kladky. Střecha je sedlová krytá azbestovým etemitem. U hřebene je zhruba v ose 
stavby proraženo hranolové zděné komínové těleso.
Přízemí je řešeno jako příčný trojtrakt. Vstup je veden přes novodobé dřevěné zádveří ze 
sbíjených prken. Uvnitř zádveří je krytá studna, následuje chodba s dvojicí místností jedna na 
jih, která byla v době prohlídky (únor 2021) nepřístupná, druhá na sever sloužící jako sklad 
dřeva. Zadní část chodby obsahuje dřevěné schody do patra a jižním směrem menší chodbu s 
koupelnou a v podlaze poklop do jednoprostorového valené klenutého sklepa. Přízemí je 
kryto trámovým stropem s pohledovými trámy s okosenými hranami.
Na jednoramenné schodiště v patře navazuje úzká chodba s vchody do postranních komor 
(místností). Celkem se zde nachází čtyři místnosti, dvě byly v době prohlídky nepřístupné. 
Patro má v interiéru pohledově uplatněné hrázděné zdivo s bíle omítanou mazaninou a 
tmavohnědě mořenými dřevěnými prvky. Patro je stejně jako přízemí kryto záklopovým 
stropem s trámy s okosenými hranami.
Krov je hambalkový se středovou vaznicí z tesaných trámů. Na krokve jsou nabita řezaná 
prkna a na nich leží na koso kladená azbestová krytina.
Mezi zajímavé prvky mobiliáře lze řadit dochované dřevěné dveře se zámkem a zdobným 
kováním, v patře ve dvojím provedení na jižní straně a jednou na severní.
Datace: Na prvním vojenském mapování z 60. až 80. let 18. století není v této části Loučné 
zakreslena žádná zástavba. Na indikační skice z roku 1842 je již na místě domu zakreslena 
3
ulice solitérních domků zhruba velmi blízká současné situaci. Tato část obce je pojmenovaná 
Neuháuser, dodnes se zde část vsi jmenuje Nové domky. Dům pravděpodobně vznikl v 
mezidobí poslední čtvrtiny 18. století a první poloviny století následujícího. Stavba zřejmě 
byla postavena v jedné stavební fázi. Novodobě z 20. století pochází kryté zádveří a trojboký 
arkýř na severní straně. Ve 20. století bylo upravováno i bednění štítu a patra.
Stav: Dům č. ev. 39 je v dobrém technickém stavu. Na zdech nejsou patrné známky vlhkosti. 
Dům je navštěvován vlastníky a pravidelně základně udržován. V oblasti komína částečně 
hnijí prkna. Krov je z velké části zdravý, vyžaduje jen dílčí opravy. Hrázděné zdivo v patře je 
v dobrém stavu. V přízemí jsou mírně uhnilé stropní trámy, které jsou podepřené traverzou, 
nebo jiným trámem. Ve všeobecnosti se jedná o reversibilní zásahy.
Přes základní údržbu nebylo do objektu v poslední době výrazněji zasahováno, což způsobilo 
dochování celé řady autentických prvků, vedle nosných konstrukcí i kování dveří, zámků, 
původních podlah a stropů.
Ministerstvo kultury si následně vyžádalo dopisem č. j. MK 18863/2021 OPP ze dne 19. 3. 
2021 OPP vyjádření příslušné obce s rozšířenou působností a krajského úřadu.
Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor kultury a památkové péče, ve svém vyjádření č. j. 
KUUK/052342/2021 ze dne 21. 4. 2021 doporučuje prohlášení předmětné věci za kulturní 
památku a uvádí: „Dům č. ev. 39 se nachází v západní části obce Loučná pod Klínovcem v 
části zvané Nové Domky. Jedná se o patrový dům se sedlovou střechou na obdélníkovém 
půdoryse. Objekt má zděné přízemí a hrázděné patro i oba štíty. Jeho vznik lze datovat 
nejpozději do první poloviny 19. století, jelikož na snímku ze stabilního katastru je již 
zachycen. Objekt se dochoval v původní podobě. Ve 20. století bylo přistavěno pouze zádveří 
na východní straně objektu a dřevěný arkýř na severní straně. V průběhu 20. století bylo také 
upraveno bednění štítu a patra. V současnosti je objekt využíván k rekreačním účelům. Z 
doložené fotodokumentace je zřejmé, že dům č. ev. 39 je vlastníky udržován v dobrém 
stavebně-technickém stavu.
Dům č. ev. 39 je ukázkou krušnohorské lidové architektury první poloviny 19. století. Do 
současnosti se dochoval v autentické podobě s minimálními zásahy. Cenné jsou i některé 
dochované detaily (jako například dřevěné dveře se zámkem a zdobným kováním). Dále je 
dům č. ev. 39 významný ve spojitosti s osobou krušnohorského malíře Gustava Zindela (1883- 
1959), který zde strávil závěr svého života. Na svých obrazech Gustav Zindel zachycoval 
právě i život v Krušnohoří. Dnes je dům č. ev. 39 součástí naučné stezky Loučná pod 
Klínovcem.
Z výše uvedených důvodů splňuje pozemek p. č. st. 214 včetně domu č. ev. 39, k. ú. Loučná 
pod Klínovcem, obec Loučná pod Klínovcem, část obce Loučná, okres Chomutov, Ústecký 
kraj podmínky ust. § 2 písm. a) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění 
pozdějších předpisů, je dokladem zejména historického vývoje a životního způsobu a prostředí 
společnosti v Krušnohoří. Objekt splňuje také ust. § 2 písm. b) zákona č. 20/1987 Sb., o státní 
památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, jelikož je doložen přímý vztah s regionálně 
významnou osobností malíře Gustava Zindela. Z těchto důvodů jej doporučujeme k prohlášení 
za kulturní památku.“
Městský úřad Kadaň, odbor regionálního rozvoje, územního plánování a památkové 
péče, ve svém vyjádření č. j. MUKK/13718/2021 ze dne 16. 4. 2021, také souhlasí s 
prohlášením předmětné věci za kulturní památku a uvádí: „Podporujeme prohlášení za 
kulturní památku tohoto autenticky zachovaného venkovského krušnohorského domu navíc 
spojeného s památkou na osobnost významného regionálního malíře spjatého s oblastí
4
Krušných hor. Památkovou ochranu tohoto domu jako dokladu krušnohorské architektury 
považujeme za důležitou zejména v oblasti, která je v posledních letech necitlivě měněna 
bouřlivou novou výstavbou.“
Ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění 
pozdějších předpisů, byli o zahájení řízení o prohlášení předmětné věci za kulturní památku 
dopisem č. j. MK 33262/2021 OPP ze dne 13. 5. 2021 vyrozuměni vlastníci této věci, a 
v souladu s ustanovením § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších 
předpisů, jim bylo umožněno, aby se před vydáním rozhodnutí vyjádřili k podkladům, které 
Ministerstvo kultury v průběhu řízení shromáždilo.
Tohoto svého práva využili dva z účastníků řízení,
kteří zaslali následující vyjádření: „V prvé řadě se shodně s 
ostatními spoluvlastníky naší Nemovitosti, Národním památkovým ústavem, Krajským úřadem 
Ústeckého kraje i Městským úřadem města Kadaně připojujeme ke snaze o zachování tradic 
a historických hodnot Krušnohoří. Jako humanitně vzdělaní lidé - pedagogičtí a akademičtí 
pracovníci - s láskou k dějinám nejen rodného kraje (oba pocházíme z Kadaňska, resp. 
Klášterecka, a v Krušných horách jsme strávili podstatnou část našich dětství, dodnes tam 
navštěvujeme nejbližší příbuzné atp.) jsme si dobře vědomi nezbytnosti ochrany důležitých 
kulturních, architektonických a uměleckých prvků, které mohou být dalším civilizačním 
vývojem společnosti ohroženy. Tento přístup uplatňujeme i vůči naší Nemovitosti, a i proto 
jsme mimo jiné již před časem například vstoupili do kontaktu s potomky jejích bývalých 
majitelů žijícími v Německu ve snaze zkompletovat dokumentaci vztahující se k našemu místu 
s cílem získat co možná nejucelenější představu o jeho historii.
V řadě druhé však zároveň musíme vyjádřit silné a důvodné pochybnosti o potřebnosti, 
správnosti a nezbytnosti prohlášení naší Nemovitosti kulturní památkou právě nyní, a právě 
na základě podkladů, které nám byly doloženy k nahlédnutí. Tyto naše pochybnosti vycházejí 
především z následujících skutečností:
1) Načasování řízení a skutečná motivace podatelů podnětu
Nemovitost se v současné době nachází ve spoluvlastnictví potomků předchozích 
spoluvlastníků (konkrétně jejich dcery, vnuka a vnučky s manželem). Na rozdíl od původních 
spoluvlastníků, kteří byli více či méně blízkými přáteli, jsou současní spoluvlastníci vůči sobě 
cizími lidmi, kteří nemají zájem o sdílené vlastnictví a společné užívání Nemovitosti.
Protože naše opakované pokusy o smírné vypořádání spoluvlastnictví se nesetkaly s 
úspěchem, byli jsme nuceni na podzim roku 2020 podat k okresnímu soudu v Chomutově 
žalobu na vypořádání spoluvlastnictví a přiznání Nemovitosti do našeho výlučného 
vlastnictví. Vzhledem k tomu, že jsme největšími podílovými spoluvlastníky Nemovitosti a 
výlučnými vlastníky celého okolního pozemku, můžeme předpokládat, že soud naší žalobě 
vyhoví.
Zejména z tohoto důvodu však máme více než silné podezření, že pravou motivací 
menšinových spoluvlastníků Nemovitosti, kteří podali podnět k jejímu zařazení mezi kulturní 
památky, ve skutečnosti není zájem na zajištění její památkové ochrany, jak se snaží tvrdit, ale 
především další zkomplikování její společné správy, resp. její „zatížení“ památkovou 
ochranou pro případ našeho vítězství ve spoluvlastnické při.
O zjevných vedlejších úmyslech podatelů svědčí i to, že s námi - největšími 
spoluvlastníky - svůj záměr památkové ochrany nijak nekonzultovali, ani nás o něm 
neinformovali, a to přesto, že v jiných otázkách týkajících se Nemovitosti zůstáváme sice v 
minimálním, ale jinak běžném kontaktu. V důsledku tohoto jejich „utajení“ snahy o zřízení 
památkové ochrany Nemovitosti nicméně mimo jiné také způsobili to, že jsme se nemohli 
zúčastnit místního šetření v únoru 2021, které z toho důvodu nebylo úplné, přesné a 
5
neumožnilo objektivně posoudit stav naší společné Nemovitosti.
K tomuto Ministerstvo kultury podotýká, že předmětem tohoto řízení je posouzení, zda 
předmětná nemovitost naplňuje znaky kulturní památky jmenované v § 2 zákona č. 500/2004 
Sb., správní řád, oba ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „památkový zákon“). V řízení se 
nezkoumá, jaká je motivace podatele podnětu k prohlášení. Ministerstvo kultury eviduje různé 
podněty k prohlášení věci za kulturní památku, motivované například snahou zabránit 
demolici či radikální přestavbě objektu, nebo motivované sousedskými či spoluvlastnickými 
spory s cílem někoho poškodit. Důvodnost podnětu je ale vždy hodnocena dle přítomnosti či 
nepřítomnosti památkových hodnot příslušné věci, ne důvody, které k podání vedly.
2) Hrubé zkreslení podkladových materiálů
V důsledku naší neúčasti na místním obhlédnutí samotné Nemovitosti záměrně 
způsobené podateli totiž došlo ke zcela zásadnímu zkreslení zjištěných faktů, když dr. 
Zubíkovi (NPU Ústí nad Labem) nebylo umožněno nahlédnout do všech místností v domě 
(sám ve svém stanovisku píše o 3 nepřístupných místnostech), které jsou však již desítky let ve 
velmi špatném stavu. Kdyby měl pan doktor možnost si je prohlédnout - a opakujeme, že ji 
neměl jen proto, že jsme nebyli o jeho návštěvě nikým informováni - nikdy by nemohl ve svém 
stanovisku dojít k závěru, že dům je v „dobrém technickém stavu“ (str. 2 vyjádření).
Mnohem spíše by se zřejmě přiklonil k závěru Bc. Markéty Simbartlové, soudní 
znalkyně v oboru oceňování nemovitostí, která po důkladné prohlídce celého (!) domu již na 
přelomu let 2016 a 2017 ve svých posudcích dovodila, že „celkový stav lze ohodnotit jako 
stavbu před rekonstrukcí“ (str. 5 posudku), když Nemovitost označila jako „stavbu ve 
špatném stavu, předpoklad provedení rozsáhlejších stavebních úprav“ (str. 7 posudku'). Je 
tedy více než s podivem, je-li tatáž stavba hodnocena v roce 2017 soudní znalkyní jako 
stavebně-technicky špatná“, zatímco v roce 2021 je - bez jakýchkoliv mezitímních úprav - 
viděna očima historika jako „ technicky dobrá
K tomuto Ministerstvo kultury uvádí, že soudní znalec v oboru oceňování nemovitostí 
nevydává znalecký posudek, který by posuzoval stavebně technický stav objektu a přítomnost 
památkových hodnot. Citace ze zmíněného posudku Bc. Markéty Simbartlové navíc 
nehodnotí tento stav jako havarijní, život ohrožující, vyžadující demolici, což by byl stav 
rozhodný pro posuzování památkových hodnot objektu, jak uvádí Nej vyšší správní soud 
v rozsudku ze dne 17. 1. 2019, č. j. 10 As 299/2017: „(...) stavebně technický stav nemovitostí 
(...) není s ohledem na textaci zákona o státní památkové péči právně významn(ý) (...). Jedná 
se jen a pouze o doplňkové kritérium pramenící z potřeby posoudit, zda je nemovitost schopna 
dalšího života, nebo je spíše určena k demolici.“. Žádné z ustanovení památkového zákona 
totiž nestanoví pro prohlášení nemovité nebo movité věci za kulturní památku podmínku, v 
jakém stavebně-technickém stavu tato věc musí být. Kritický či havarijní stavebně technický 
stav předmětného objektu v řízení rozhodně nebyl prokázán, nevyplývá z fotodokumentace 
ani z popisu objektu. Že je nemovitost schopna dalšího života a úspěšné památkové obnovy, 
je zřejmé i z toho, že je pravidelně užívána a udržována alespoň částí vlastníků. Náhrada 
dožilých a zničených stavebních prvků za nové téhož materiálu a zpracování je navíc součástí 
tradičních stavebních postupů a obnov. Za památkově hodnotné navíc nelze považovat pouze 
samotné stavební konstrukce a materiály, ale také původní technologii stavby, tj. použité 
materiály či způsob jejich zpracování. Protože veškeré obnovy kulturní památky budou 
probíhat tak, aby byla shledaná památková hodnota objektu zachována v co nejvyšší možné 
míře, nelze předpokládat, že současný stav a s ním spojené nutné opravy, památkové hodnoty
' Příslušné pasáže posudku můžeme správnímu orgánu v případě potřeby dodat v elektronické podobě. 
6
snižují nebo vylučují.
Správní orgán v této souvislosti podotýká, že prohlášení předmětného objektu za kulturní 
památku není pojato jako jednostranné omezení vlastnického práva bez náhrady, protože 
zákon o státní památkové péči nabízí kompenzace, vázané na zachování a údržbu kulturní 
památky, kterými jsou například možnost bezplatných odborných konzultací či čerpání dotací 
na obnovu objektu. Výše a způsob náhrad jsou dány povahou věci, zejména též odvisí od výše 
nákladů, jimiž obnova či údržba kulturní památky překračuje obvyklé náklady. Zamýšlené 
práce přitom musejí směřovat k záchraně a rehabilitaci kulturní památky nebo záchraně těch 
jejích částí, které tvoří podstatu kulturní památky.
Zůstává faktem, že podstatná část domu (ta, která zůstala dr. Zubíkovi nepřístupná) je 
ve stavu, který bude po vyřešení vlastnických sporů vyžadovat zásadní stavební rekonstrukce, 
resp. znovuvybudování. Přestože je v našem bytostném zájmu co nejvíce zachovat původní ráz 
a povahu Nemovitosti, je skutečností, že v těchto jejích částech nejen že není její technický 
stav „dobrý“, ale jednoduše tam není ani co památkově chránit.
Ministerstvo kultury na základě této námitky následně požádalo Národní památkový ústav, 
územní odborné pracoviště v Ústí nad Labem, o opakované posouzení objektu včetně 
nezdokumentovaných částí. Toto nové posouzení bude citováno níže.
S tím pak úzce souvisí otázka, nakolik či zda vůbec je vhodné naši Nemovitost 
památkově chránit.
3) Předmět a cíl památkové ochrany
Podatelé se ve svém podnětu dopouštějí celé řady omylů a zavádějících či přímo 
nepravdivých tvrzení (stranou přitom ponecháváme celkovou obsahovou a formální úroveň 
jejich podnětu). Jen namátkou lze uvést jejich tvrzení, podle nějž si památkovou ochranu 
Nemovitost zaslouží proto, že se v jejím okolí „plánuje výstavba mnoha nových obytných 
objektů, které již nebudou mít s Krušnými horami nic společného“, přičemž je zjevné, že na 
nové výstavbě v Loučné pod Klínovcem by prohlášení Nemovitosti za kulturní památku vůbec 
nic nezměnilo.
Kromě toho je snadno doložitelné, že developerský projekt, kterým ve svém podání 
argumentují a jehož se údajně tak obávají, je v územním plánu Loučné pod Klínovcem 
nejméně od roku 20152. Pokud sami podatelé podnětu zdůrazňují, že dům užívají již mnoho 
let, zůstává otázkou, proč s žádostí o jeho zařazení do památkové ochrany čekali až do 
současnosti, kdy se stal předmětem soudního sporu, ve kterém jej mohou prohrát?
2 https://www. loucna. eu/mesto/uzemm-plan-jeho-zmenyuzemm-studie
S tím úzce souvisí i jejich samotné tvrzení o tom, že „dům je v polovičním vlastnictví 
naší rodiny již 54 let, které je zjevně lživé, a je třeba jej striktně odmítnout. Dvě rodiny 
podatelů podnětu se staly vlastníky dvou čtvrtin (tedy celkem „polovičního vlastnictví“) 
Nemovitosti až v roce 2017, tedy o celých 50 let (!) později, než tvrdí (navíc se tak stalo za 
našeho výrazného přispění, neboť jsme to byli my, kdo déle než rok intenzivně vyjednával s 
městy Loučná a Vejprty o odkoupení jejich třetiny domu a pozemku). To vše lze velmi snadno 
ověřit a doložit nabývacími právními tituly a dokumentací z katastru nemovitostí. Ať již 
podatelé podnětu uvádějí správnímu orgánu tento lživý údaj z jakéhokoliv důvodu, je 
nepochybné, že jde o jasný doklad nevěrohodnosti jejich počínání.
S Nemovitostí nemá nikdo - žádný ze současných spoluvlastníků - záměry ohrožující 
její povahu, charakter a vnitřní či vnější podobu. I kdybychom připustili, že existuje veřejný 
zájem na její ochraně coby kulturní památky (což však rozhodně není jednoznačné, viz dále), 
nelze dovodit existenci žádného bezprostředního rizika (a nikdo ho ani netvrdí) vůči tomuto 
7
veřejnému zájmu.
To lze koneckonců demonstrovat na ostatních domech „Na Bídě“ („Nové Domky“). 
Některé již byly citlivě rekonstruovány, a to bez nutnosti jakékoliv státní ingerence 
(spočívající, z podstaty věci, především v řadě příkazů, zákazů a limitujících podmínek), jiné 
třeba ještě ne a jsou stejně jako naše Nemovitost v původním stavu, někdy dokonce i mnohem 
lepším (Zachovalejším). Přesto se o jejich památkové ochraně neuvažuje.
Zde Ministerstvo kultury opět připomíná, že předmětem řízení je posuzování památkových 
hodnot předmětného objektu. Nikoliv důvody, proč byl podnět podán, jaké jsou budoucí 
záměry jednotlivých vlastníků objektu, ani to, kdo odkdy objekt vlastní. Předmětem řízení je 
dům č. ev. 39 v Loučné pod Klínovcem, památkový význam tohoto objektu a ne jeho 
vlastníci, ani ostatní nemovitosti v okolí. Vzhledem k tomu, že se objekt zachoval do dnešních 
dnů v téměř autentickém stavu, s množstvím památkově hodnotných konstrukčních a 
řemeslných prvků a detailů, je v zájmu památkové péče, aby byly tyto hodnoty respektovány i 
budoucí obnovou. Památková obnova v žádném případě neznemožňuje úpravu domu pro 
smysluplné a k objektu citlivé využívání, např. rekreační nebo trvalé bydlení s přítomností 
odpovídajícího zázemí (kuchyň, hygienické zázemí apod.)
Jestli by rozlišovacím znakem mezí naší Nemovitostí a jiným domky Na Bídě měla být 
osoba Gustava Zindela, pak ani tento faktor není nesporný. Gustav Zindel byl regionálně 
významným umělcem, který v Nemovitosti po dobu cca 10 let se svou rodinou pobýval. Tento 
fakt je však nutné vnímat v celkovém dobovém, sociálním a politickém kontextu, o čemž však 
přinejmenším dokumenty, které nám v rámci tohoto řízení byly předloženy k nahlédnutí, 
rozhodně nesvědčí.
Zindelova rodina (rodiče a šest dětí) se do Loučné dostala strastiplnou cestou z Olešné 
u Rakovníka, resp. Nepomyšle u Podbořan, kam byla po válce nucené přesídlena z pohraničí 
především za účelem nedobrovolného výkonu zemědělských prací na cizích pozemcích. V roce 
1946pro nemoc nedošel naplnění Zindelových plán a snaha o vysídlení do Německa (sami si 
odchod z Československa velmi přáli3), načež se v roce 1948 museli přestěhovat do Loučné, 
protože Zindelův syn Hans byl rozhodnutím státních orgánů nasazen na těžké práce v 
jáchymovských uranových dolech.4 s
3http://www.komotau. de/Zindel. htm
4 Některé tuzemské zdroje (např. https://www.kohoutikriz.org/autor.html?id=zinde) uvádějí jako rok 
stěhování do Loučné až 1949, informaci o roku 1948 a spojení Loučné s jáchymovskými uranovými 
doly nám uvedl Eckerhard Zindel, jeden z malířových synů, dosud žijícího v německém Norimberku,
s nímž jsme v kontaktu.
Bydlení v Loučné tak pro Zindelovy ve skutečnosti nebylo cílenou a žádanou lokalitou, 
kterou by si sami dobrovolně vybrali, ale důsledkem poválečného vyhnání z původního 
domova a nechtěným vyústěným jejich nenaplněné snahy o odcestování do Německa. O tom 
svědčí i to, že bezprostředně po smrti G. Zindela se hned v roce 1960 rodina z Loučné 
odstěhovala do nedaleké Kovářské, kde měli - opět dle slov jejich syna Eckerharda - 
například mnohem lepší dopravní spojení. Dům v Loučné pak byl bezmála deset let opuštěn, 
resp. využíván pouze sporadicky jako lyžařská chata Zindelova syna Bertrama, který ji - před 
vytouženým odchodem do Německa - prodal třem rodinám, z nichž dvě dům prostřednictvím 
svých potomků vlastní dodnes.
Nezpochybňujeme umělecký odkaz G. Zindela pro Krušné hory, stejně jako fakt, že v 
poslední fázi svého života žil tento malíř v naší Nemovitosti. Máme však za to, že je více než 
legitimní se ptát, nakolik je vhodné chránit coby kulturní památku naši Nemovitost jen proto, 
že v ní byl někdo - shodou okolností regionální umělec - nucen se svou rodinou žít, byť o to 
nestál, a stalo se tak jen v důsledku souhry historických okolností v mimořádně složitém 
8
období a za mimořádně složitých poměrů.
Jednoznačně vítáme například snahu obce Loučná o připomenutí G. Zindela formou 
jeho zařazení do turistické poznávací trasy5 či provozování galerie nesoucí jeho jméno. 
Rozhodně však nejsme přesvědčeni, že by krátké, a zejména nedobrovolné spojení osoby 
tohoto umělce s naší Nemovitostí mělo vést v důsledku její případné památkové ochrany k tak 
zásadním omezením našeho vlastnického práva, s jakými počítá platná právní úprava ochrany 
kulturních památek. To platí tím spíše, že památkově nejsou chráněny ani rodný dům 
Gustava Zindela (Radenov č. p. 11), ani jeho pověstná „Zindelova bouda - Zindelbaude“ 
(Radenov č. p. 18), v níž měl malířský ateliér, který ho proslavil.
5 https://www. loucna. eu/infocentrum/znovuozivene-krusnohori/gustav-zindel
Přestože je Zindelův pobyt a působení v dotčeném domě neodvratnou historickou skutečností, 
Ministerstvo kultury po zvážení všech skutečností předmětný objekt neprohlašuje za kulturní 
památku dle ustanovení § 2 odst. 1 písm. b), pouze podle písm. a)., neboť památkovou 
podstatu objektu tvoří především hodnoty architektonické, řemeslné a urbanistické.
4) Subsidiarita památkové ochrany
Právě omezení vlastnického práva vyplývající z právní úpravy ochrany kulturních 
památek a jeho nezbytnost jsou klíčovým faktorem, který v našem případě po pečlivém 
zhodnocení nepřevažuje nad ochranou našeho vlastnického práva. Výchozí zákonnou maximu, 
podle níž „Stát chrání kulturní památky jako nedílnou součást kulturního dědictví lidu, 
svědectví jeho dějin“, přičemž tato péče nahrnuje činnosti, opatření a rozhodnutí, jimiž 
orgány a odborná organizace státní památkové péče v souladu se společenskými potřebami 
zabezpečují zachování, ochranu, zpřístupňování a vhodné společenské uplatnění kulturních 
památek.“ (§ 1 odst. 1 a 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči („ZSPP“), v 
platném znění) nelze interpretovat odděleně bez vztahu k souvisejícím ustanovením zejména 
Listiny základních práv a svobod, která ve svém čl. 11 zaručuje vlastnické právo a zdůrazňuje, 
že jeho omezení je přípustné pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu (čl. 
11 odst. 4 Listiny).
Právě památková ochrana je ve světle zákona o státní památkové péči realizována 
především omezeními vlastníka památky (například viz §9, 10, 12, 13 SPP a další), která 
jsou sice realizována na základě zákona za předpokladu naplnění a prokázání veřejného 
zájmu, nicméně zcela bez náhrady. Správní orgán rozhodující o památkové ochraně tak 
kromě předpokladů výslovně zakotvených v ZSPP musí zohlednit i skutečnou potřebu 
takového kroku majícího zcela zásadní dopad do majetkové sféry dotčených vlastníků a 
realizovat jej pouze v nezbytné míře a za předpokladu, že sledovaného cíle nelze dosáhnout 
jinak (tj. ve světle zásady proporcionality a subsidiarity autoritativního výkonu veřejné moci). 
Zároveň, a to je třeba zdůraznit, je správní orgán povinen uplatňovat svou pravomoc pouze k 
účelům, k nimž mu byla zákonem svěřena a se zřetelem k okolnostem daného případu (viz 
také § 2 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění).
Ministerstvo kultury k tomuto uvádí, že dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 35/94 z 23. 
6. 1994 (A001): „prohlášení věci kulturní památkou není zákonem pojato jako jednostranné 
omezení vlastnického práva bez náhrady. Vzhledem k povaze kulturní památky je však vlastník 
současně vázán čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že vlastnictví 
zavazuje a že ho nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem 
chráněnými obecnými zájmy. Obecný zájem je nepochybně i ochrana kulturních památek.“ 
Ochrana kulturních památek je tedy v souladu s ústavním pořádkem a nezasahuje 
nepřiměřeným způsobem do vlastnického práva. Toto opakuje i Nejvyšší správní soud 5
9
v rozsudku č.j. 2 As 120/2011 ze dne 31. 10. 2013: . .j je-li dostatečně prokázána existence
památkové hodnoty konkrétního objektu (tedy vykazuje-li vskutku znaky kulturní památky, 
definované zákonem), musí veřejný zájem na jeho ochraně převážit nad soukromým zájmem 
jeho vlastníka, a to i za situace, kdy vlastník takovou možnost nepředpokládal a bude to pro 
něj spojeno se zmařením dosud vynaložených investic.“ Památkový zákon navíc umožňuje 
kompenzaci omezení vlastnického práva, například dle § 16 památkového zákona, může být 
vlastníku kulturní památky na základě jeho žádosti poskytnut příspěvek na zvýšené náklady 
spojené se zachováním nebo obnovou kulturní památky.
Památková obnova v žádném případě neznemožňuje úpravu domu pro smysluplné a k objektu 
citlivé využívání, např. rekreační nebo trvalé bydlení s přítomností odpovídajícího zázemí 
(kuchyň, hygienické zázemí apod.)
V našem případě platí, že Nemovitost není nijak ohrožena na své stávající „památkové 
kvalitě“ a žádný z jejích spoluvlastníků nemá v úmyslu ji měnit či zasahovat do její současné 
podoby. Státní moc se zde tedy nenachází v situaci, kdy by byla nucena naplnit veřejný zájem 
a reagovat na přímé ani jakkoliv nepřímé ohrožení hodnot zasluhujících památkovou 
ochranu, neboť zde žádné takové ohrožení není. Zákonný účel památkové ochrany, který je 
správní orgán povinen respektovat, tak v našem případě není naplněn, totéž pak platí i o 
veřejném zájmu na realizaci takového účelu (nenaplněného). Naopak existují silné indicie 
toho, že motivace menšinových spoluvlastníků Nemovitosti k její památkové ochraně je 
diametrálně odlišná, a souvisí především s aktuálně probíhajícím vypořádáváním našeho 
spoluvlastnictví.
Ministerstvo kultury k tomuto uvádí, že pro prohlášení věci za kulturní památku je podstatné 
pouze naplnění zákonných důvodů (existence památkových hodnot stanovených v § 2 odst. 1 
památkového zákona), nikoliv však důvody, které toto správní řízení iniciovaly, či postoj 
vlastníka věci k takovému záměru.
Ministerstvo kultury dále nesouhlasí s tvrzením účastníků řízení, že „Nemovitost není nijak 
ohrožena“. Z podkladů jednoznačně vyplývá, že někteří vlastníci předmětného domu na svojí 
části nemovitosti několik let neprovádí ani základní údržbu, výsledkem čehož je současný 
stavebně-technický stav objektu, který je dle posouzení Národního památkového ústavu, 
územního odborného pracoviště (popis této části objektu viz níže), horší právě v místnostech 
náležících těmto vlastníkům. O nezájmu o pravidelnou péči o tuto nemovitost jednoznačně 
svědčí například neochota alespoň vyklidit suť po vyvalené zdi v místnosti č. 3 (popis této 
místnosti viz níže). Z důvodu alarmujícího nezájmu poloviny vlastníků o nemovitost 
jakýmkoli způsobem pečovat, Ministerstvo kultury jednoznačně považuje předmětnou 
nemovitost za „ohroženou“. Alarmující je taktéž to, že vlastníci, kteří o současný stav 
nemovitosti dlouhodobě nejeví žádný zájem, zároveň usilují o to, aby získali tuto nemovitost 
do výlučného vlastnictví. Tyto skutečnosti jen dále vzbuzují pochybnosti o tom, že by tato 
nemovitost nebyla „ohrožena“. „Navíc je vhodné poznamenat, že je-li ohrožen stav objektu, 
který má určitou památkovou hodnotu, o to více je nezbytná jeho ochrana prostřednictvím 
návrhu na jeho prohlášení za kulturní památku podle zákona o státní památkové péči.“ (citace 
z rozsudku Nej vyššího správního soudu č.j. 6 As 37/2009-135 ze dne 18. 11. 2009).
5) Nevyřešené majetkové problémy
Vše výše uvedené totiž platí právě tím spíše, že aktuální soukromoprávní poměry týkající 
se Nemovitosti jsou mimořádně komplikované - Nemovitost se nachází ve spoluvlastnictví více 
osob se zcela protichůdnými zájmy a jsou to menšinoví spoluvlastníci
kteří podáním podnětu k prohlášení památkové ochrany Nemovitosti zjevně sledují 
ryze obstrukční cíle než zájem na její ochraně samotné.
10
Jejich podnět totiž nedává smysl z žádného pohledu, který by měl být pro orgány 
památkové péče relevantní - pokud totiž vlastníci chtějí současný stav Nemovitosti zachovat, 
ať jej zachovají a nepotřebují k tomu památkovou ochranu. Na tom panuje mezi všemi 
spoluvlastníky naší Nemovitosti 100% shoda. Správní orgán rozhodující o prohlášení za 
kulturní památku by si měl položit otázku, jak moc je běžné, aby sám vlastník (!) památky 
žádal o její státní ochranu, a sám sebe tak dobrovolně omezil podřazením věci pod režim 
ZSPP.
Ministerstvo kultury k tomuto podotýká, že podnět k prohlášení domu za kulturní památku 
podávají vlastníci zcela běžně. Většinou se jedná o případy motivované možností čerpat 
dotace na následnou obnovu kulturní památky, ale jsou i případy kdy si je sám vlastník vědom 
výjimečnosti své nemovitosti a chce její hodnoty chránit a při obnovách spolupracovat 
s odbornou organizací státní památkové péče. Správní orgán však ve všech případech v těchto 
řízeních posuzuje pouze existenci památkových hodnot stanovených v § 2 odst. 1 
památkového zákona, nikoliv počáteční motiv podání podnětu.
Orgány státní památkové péče by se tak měly s maximálním úsilím vyvarovat rizika 
nechat se vmanipulovat do role excesivního úředního nástroje majícího posloužit řešení 
úplně jiného problému (zde majetkoprávního), než je ochrana historických a kulturních 
památek. Opět se dostáváme k tomu, že správní orgány mají povinnost své pravomoci uplatnit 
pouze za účelem, pro který jim byly svěřeny (§ 2 odst. 2 správního řádu), nikoliv pro parciální 
zájmy jedné strany sporu proti straně druhé.
Ministerstvo kultury se s tímto názorem v celé míře ztotožňuje. Bohužel se stává pravidlem, 
že fyzické či právnické osoby řeší své problémy a spory právě prostřednictvím požadování 
statutu kulturní památky pro danou nemovitost. Ministerstvo kultury se tak stává zcela 
nedobrovolně prostředníkem v těchto sporech, protože památkový zákon mu neumožňuje 
vyhodnotit podání jako nedůvodné na základě motivu podatele. Z těchto důvodů musí ve 
všech případech posuzovat pouze přítomnost památkových hodnot jmenovaných v § 2 odst. 1 
památkového zákona. Zároveň ale Ministerstvo kultury dodává, že zabránění zničení nebo 
vážnému znehodnocení památkových kvalit objektů, lze pouze prostřednictvím prohlášení 
věci za kulturní památku.
V neposlední řadě je třeba zmínit, že i s ohledem na složité majetkové uspořádání 
Nemovitosti by její podřazení pod přísný režim památkové ochrany nejen že znatelně 
zkomplikovalo řešení potenciálních problémů souvisejících s jejím vlastnictvím a užíváním, 
ale v konečném důsledku by také paradoxně mohlo negativně ovlivnit Nemovitost samotnou. 
Režim památkové ochrany by totiž ještě podstatně zúžil „vyjednávači prostor“ spoluvlastníků 
při řešení společných (potenciálně sporných) otázek, a mohl by také posloužit jako 
„vyděračský“ (zdůrazňujeme uvozovky) prostředek k prosazení ryze soukromých zájmů 
jedněch spoluvlastníků proti spoluvlastníkům dalším. Zablokování možnosti flexibilního 
řešení vzájemných spoluvlastnických problémů by tak mohlo v konečném důsledku snížit 
památkovou hodnotu věci samotné, což by třeba ani případná sankce za porušení ZSPP již 
nemohla nijak napravit.
Orgány státní památkové péče mají primárně předcházet vzniku rizikových situací 
ohrožujících kulturní památky, nikoliv dostat vlastníky potenciálně hodnotné věci „do kleští“ 
omezující právní regulace, a ještě víc jim tak zkomplikovat správu dané věci. To platí tím 
spíše, jsou-li zájmy vlastníka (zde spoluvlastníků) i státní památkové péče totožné a vzájemně 
zcela souladné. Nemovitosti a její ochraně prospěje nejvíce, až se ujasní a stabilizují její 
vlastnické poměry, a legitimní vlastník bude moci provádět řádnou péčí o ni. Mezitímní 
11
zřízení její památkové ochrany by však tento okamžik mnohem spíše oddálilo než přiblížilo, a 
dosavadní správu, stejně jako dosažení výše zmíněného cíle, pouze zkomplikovalo.
Ministerstvo kultury nepovažuje tyto argumenty za relevantní. Vlastníci mají povinnost se o 
svou nemovitost starat i bez toho, aby se jednalo o kulturní památku. Neschopnost či neochota 
ke vzájemné komunikace dvou skupin vlastníků nemůže být relevantní důvod pro 
neprohlášení věci za kulturní památku. Vzhledem k tomu, že v tomto řízení je hodnocena 
pouze nemovitost a ne její vlastníci, nelze považovat řízení o vypořádání spoluvlastnictví 
probíhající u okresního soudu v Chomutově, za předběžnou otázku, pro kterou by bylo možné 
toto řízení přerušit.
Závěr
Jednoznačně se připojujeme ke snaze o zachování historické a kulturní hodnoty naší 
Nemovitosti, a prohlašujeme, že naše úmysly dalšího nakládání s ní (nimi) nejsou a nebudou v 
rozporu. Jsme však přesvědčeni, že k udržení jejího charakteru, podoby a způsobu užívání 
není zapotřebí její prohlášení za kulturní památku, neboť naše Nemovitost není nijak - 
bezprostředně ani zprostředkovaně - ohrožena, a aktuálně mnohem spíše potřebuje co 
nejrychlejší vyřešení spoluvlastnických vztahů, které ve vztahu k ní aktuálně panují.
Nekoordinovaný krok ze strany menšinových spoluvlastníků Nemovitosti směrem k 
prohlášení Nemovitosti kulturní památkou nebyl nade vši pochybnost veden snahou o její 
ochranu (to by jej učinili již dávno), jako mnohem spíše jejich zájmem na vytvoření 
obstrukční překážky mající zkomplikovat vypořádání spoluvlastnictví (aktuálně svědčící spíše 
v náš prospěch), resp. naše potenciální budoucí výlučné vlastnictví. Přestože majetkové 
poměry nemusejí být klíčovým kritériem při rozhodování o zařazení věci mezi kulturní 
památky, orgán státní památkové péče rozhodně nesmí ignorovat fakt mimořádně 
nepříznivých spoluvlastnických vztahů k předmětné věci, jejichž vypořádání a vyřešení (které 
více než cokoliv jiného prospěje věci samotné) by prohlášení za kulturní památku oddálilo, a 
ne přiblížilo. 1 kdyby tak orgány státní památkové péče dovodily nezbytnost prohlášení 
Nemovitosti za kulturní památku, měly by tak z výše uvedených důvodů učinit právě proto 
případně až poté, co se vyřeší komplikované spoluvlastnické vztahy k Nemovitostí
Podle našeho názoru je však v případě naší Nemovitosti možno cílů odpovídajících 
případné památkové ochrany dosáhnout i jinými cestami (především ve světle principu 
subsidiarity výkonu veřejné moci), jako například uplatněním konzultační, poradní či 
koordinační role orgánů státní památkové péče s vlastníky potenciálně hodnotné věci, což 
platí tím spíše, jsou-li tito vlastníci takovým přístupům nakloněni (což my jsme).
Navrhujeme proto, aby:
1) správní orgán důkladně zvážil a jednoznačně prokázal, že naše Nemovitost s ohledem na vše 
výše uvedené skutečně splňuje požadavky státní památkové ochrany, tj. podmínky pro 
prohlášení kulturní památkou. Podle našeho pevného přesvědčení tyto podmínky v současné 
době bez dalšího splněny nejsou;
2) správní orgán, dovodí-li nezbytnost památkové ochrany naší Nemovitosti, postupoval podle 
principu subsidiarity a proporcionality vrchnostenského výkonu veřejné moci, a před 
prohlášením Nemovitosti kulturní památkou upřednostnil metodickou a konzultační roli 
orgánů státní památkové péče při její správě; a aby
2) správní orgán, dospěje-li k závěru o nezbytnosti prohlášení Nemovitosti kulturní památkou, k 
takovému kroku přistoupil až po vyřešení spoluvlastnické pře mezi stávajícími spoluvlastníky, 
neboť za současné majetkové situace ohledně Nemovitosti by režim památkové ochrany mohl 
zcela zásadně zhoršit podmínky pro její správu, a v konečném důsledku i ohrozit ji 
samotnou.“
12
Ministerstvo kultury se ke všem námitkám uvedeným v závěru tohoto podání vyjádřilo 
průběžně u jednotlivých bodů, které tyto námitky rozebíraly podrobněji. Na základě tohoto 
vyjádření však požádalo Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ústí nad 
Labem o doplnění vyhodnocení podnětu o části, které nebyly při předchozí prohlídce 
zpřístupněny.
Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ústí nad Labem, zaslal toto 
doplnění dopisem č. j. NPÚ/-351/50030/2021 ze dne 7. 7. 2021, kde uvádí: „Dům č ev. 39 
vykazuje středně závažné technické poruchy a nachází se ve stabilizovaném stavu. Po 
prohlídce všech místností lze ovšem konstatovat, že jsou nutné revitalizační zásahy. Dům je 
během roku pravidelně navštěvován a temperován. Nosné zdivo trpí omezeně vzlínající 
vlhkostí zejména v jihovýchodní místnosti v přízemí. V patře v rohové severozápadní místnosti 
došlo k vyvaleni brázděného zdivá a nouzového dozdění pórobetonovými tvárnicemi. 
Pravděpodobně dochází k poklesu celého rohu, které vedlo k destrukci zdivá. Pro odhalení 
příčin je třeba odborný průzkum. V severovýchodní rohové místnosti v patře je z vnitřní strany 
degradováno hrázděné pole, kdy dochází k vydrolování mazaniny a degradaci dřevěných 
prvků. Krov je v relativně dobrém technickém stavu, ve styku komínového tělesa s dřevěnými 
konstrukcemi je zřetelná lokální hniloba, jinak je krov v zásadě zdravý. Uvedené závady jsou 
pravděpodobně v současnosti ještě technicky celkem snadno opravitelné, pro zamezení další 
degradace je nutný rychlý odborný zásah na základě poctivě provedeného průzkumu a plánu 
oprav.
Přes základní údržbu nebylo do objektu v poslední době výrazněji zasahováno, což způsobilo 
dochování celé řady autentických prvků, vedle nosných konstrukcí i kování dveří, zámků, 
původních podlah a stropů.
Tento nový stav věci a nově zjištěné skutečnosti nic nemění na stanovisku regionální komise 
pro posuzování návrhů na prohlášení a zrušení prohlášení věcí za kulturní památku, která jej 
doporučila k prohlášení za kulturní památku.“
Popis trojice místností:
Místnost č. 1
Pokoj je umístěn v přízemí hned za vstupem ze zádveří vlevo. Prostor je plochostropý s 
novodobým obkladem s šachovnicovým vzorem. Místnost prosvětlují celkem čtyři na výšku 
obdélné okenní otvory se segmentovým záklenkem. Stěny jsou z kamenného zdivá, bíle 
omítané, u dveří v oblasti kuchyňského koutu je kachlíčkový obklad. Vstupní dveře do pokoje 
jsou jednokřídlé ven otevíravé v dřevěných jemně profilovaných zárubních. Dveře jsou 
děleny na čtyři profilovaná obdélná pole, kování je novodobé. Okenní výplně jsou dvojité 
dovnitř a ven otevíravé dělené uvnitř na dvě na a z vnější strany na šest okenních tabulek. 
Podlahu tvoří dřevěná prkna na pískovcovém podloží. Místnost je dlouhodobě nevyužívaná, 
slouží k uskladnění staršího nábytku.
Zjevné závady: nefunkční podlaha, možné vzlínání vlhkosti.
Místnost č. 2.
Pokoj je umístěn v patře hned za schodištěm vlevo v průběžné příčné chodbě. Prostor je 
přístupný dovnitř otevíravými dřevěnými svlakovými dveřmi se zdobným krabicovým 
zámkem. Vstupní dveře jsou z ve strany chodby zelené, zevnitř hnědo bíle se šachovnicovým 
vzorem. Místnost je obdélná, prosvětlená jedním okenním otvorem, v době dokumentování 
zatemněným vnější dřevěnou okenicí. Vnější stěny jsou pohledově hrázděné. U okna je 
13
hrázdění z vnitřní strany ve špatném stavu. Mazanina se drolí a opadává. Strop je pohledově 
trámový, podlaha dřevěná.
Zjevné závady: poškozené pole hrázdění, kdy lokálně skrz zdivo prosvítá. Drolící se 
mazanina a nepevné dřevěné spoje.
Místnost č. 3
Rohový pokoj je umístěn v patře u schodiště do krovu. Přístupný je dovnitř otevíravými 
dřevěnými dveřmi. Prostor je prosvětlován dvojicí okenních dvojitých otvorů dovnitř a ven 
otevíravá křídla jsou vnitřní dělena na dvě a vnější na šest okenních tabulek. Zdivo je 
brázděné v kožichu omítané. Strop je plochý omítaný. V severozápadním koutě došlo k 
vyvalení zdivá a trhlina byla dozděna pórobetonovými tvárnicemi YTONG. Vyvalená suť 
byla ponechána v interiéru. Místnost je vybavena kamny a běžným nábytkem.
Zjevné závady: trhlina vpravo od vstupu pokračující ve styku stěny a stropu směrem do 
severozápadního koutu. Vyvalené zdivo v nároží nevhodně dozděné pórobetonovými 
tvárnicemi. Pravděpodobně dochází k sedání tohoto koutu domu, které způsobilo vyvalení 
zdivá.
Vlastníci byli následně dopisem č. j. MK 48033/2021 OPP ze dne 16. 7. 2021 opětovně 
vyzváni k seznámení se s podklady a bylo jim umožněno, aby se před vydáním rozhodnutí 
vyjádřili k těmto podkladům, které Ministerstvo kultury v průběhu řízení shromáždilo, 
případně aby navrhli jejich doplnění.
Tohoto svého práva využili vlastníci kteří dne 5.8.
2021 napsali: „děkujeme za zaslané podklady od Územního odborného pracoviště v Ústí nad 
Labem, v textu bychom opravili číslo evidenční 39, v záhlaví je pak správně. Potvrzujeme, že 
místo druhého šetření je stanoveno správně. Jedná se o místnosti kdy od
doby kdy nabyli nemovitost a to je již pár let cca 7 nejsou obývané, obyvatelné, nevětrané a 
celkově majitelé neplní zákonnou povinnost se o svůj majetek starat. My jsme majitelé 
nemovitosti co chtějí zachránit budovu jako památku a užívají ji v jejím duchu, duchu pana 
Zindela
Děkujeme za posouzení námi podané žádosti z které je zřejmé, že mi se o svůj majetek staráme 
mamě ke stavbě již 54 let citové pouto a naše části jsou v dobrém technickém stavu a pouze na 
naše náklady se součinnosti stavebního úřadu, kdy byl roh dostavěn zvenku a vše bylo na 
stavebním úřadu zaprotokolováno, nedošlo k vniknutí do místností a tudíž ani k
vyklizení vyvalené zdi, která byla již před stavebníma prácema vyvalena. Co se týče 
zmiňované místnosti nazvané jako sklad tak to bývala za pana Zindela funkční
kuchyně bohužel předchozí majitelka neměla taktéž vztah k budově a pouze
zbourala krásné kachlové kamna a z kuchyně udělala sklad. pokračuje v
duchu jejich maminky.“
Dále tohoto svého práva využili kteří zaslali dne 6. 8. 2021 toto
vyjádření: „Reagujeme tímto na sdělení o doplnění podkladů pro rozhodnutí ze dne 16. 7. 
2021 ve věci řízení o prohlášení naší nemovitosti (pozemku p. č. 214 a na něm stojícím domu 
č. ev. 39 v k. ú. Loučná pod Klínovcem, okr. Chomutov, dále také jen jako „Nemovitost“) za 
kulturní památku.
Doplnění podkladů pro rozhodnutí jednoznačně potvrdilo naše tvrzení. V jeho světle již 
Nemovitost není v „ dobrém technickém stavu “, jak uvádělo původní tvrzení NPÚ, ale naopak 
podle nového sdělení téže instituce nyní vykazuje „středně závažné technické poruchy“, pro 
zamezení jejichž šíření bude nezbytný „poctivě provedený průzkum a plán oprav“. NPÚ tedy 
přiznává nejen to, že stavba je ve značně problematickém technickém stavu, ale i to, že 
14
povahu a podstatu jejího poškození není sám schopen posoudit, nýbrž že k tomu bude třeba 
provést další odborné - přinejmenším statické a stavebně-technické - zhodnocení.
Naše výhrady k prohlášení Nemovitosti za kulturní památku tedy trvají. Stavba je ze 
stavebně-technického hlediska v mnoha ohledech výrazně poškozena jak neudržováním 
určitých jejích částí na jedné straně, tak některými diletantskými stavebními zásahy (někdy až 
na úrovni fušeřiny) na straně druhé (viz například také zmínka NPÚ o „ nevhodném dozdění 
pórobetonovými tvárnicemi “ v místnosti č. 3, případně též některé na první pohled laicky a 
provizorně realizované rozvody vody atp.).
Ministerstvo kultury k tomuto poznamenává, že si je vědomo, že stav předmětného objektu 
není ideální. Dle posouzení tohoto stavu Národním památkovým ústavem, územním 
odborným pracovištěm v Ústní nad Labem, na základě dvou obhlídek objektu se však jedná 
především o lokální poškození s možností opravy. Dále uvádí, že se dům nachází ve 
„stabilizovaném stavu“. Za nejzávažnější poruchu zle zřejmě považovat pokles rohu, který 
způsobil vyvalení části zdivá v místnosti č. 3. Dům je pravidelně části vlastníků, kteří zde 
vykonávají i základní údržbu, užíván. Ze závěrů tohoto posouzení dále vyplývá, že ideální by 
bylo provést nápravu současného stavu co nejdříve, nelze tedy čekat na to, zda někdo ze 
současných vlastníků dostane objekt do výlučného vlastnictví. Stanovení nezbytnosti „poctivě 
provedeného průzkumu a plánu oprav“ nelze považovat za důkaz, že nemovitost je 
v kritickém stavu, toto pouze konstatuje, že pro záchranu a zachování objektu je potřeba 
všechny poruchy identifikovat a postupně opravovat, neznamená to nemožnost jejich 
provedení. Správní orgán na základě fotodokumentace a popisu objektu tedy dospěl k závěru, 
že pro hodnocení stavebně-technického stavu byly shromážděny dostatečné podklady pro to, 
aby se jeho závěry shodovaly s objektivní realitou. Touto realitou je, že dům není určen 
k demolici ale ve stavu, který je možné opravit a nemovitost zachovat, což je dle závěrů 
Nej vyššího správního soudu (viz výše citován rozsudek ze dne 17. 1. 2019, č. j. 10 As 
299/2017) jediné určující kritérium podstatné pro hodnocení stavebně-technického stavu 
v návaznosti na možnost zachování shledaných památkových hodnot objektu.
Vyjádření NPÚ nijak (a to ani vzdáleně) nevysvětluje, v čem jsou stavebně-technické či 
architektonické prvky naší Nemovitosti natolik významné a hodnotné (viz § 2 odst. 1 písm. a) 
zákona č. 20/1987 Sb. v platném znění), že zasluhují památkovou ochranu ze strany veřejné 
moci, resp. státu. Nepochybně to není unikátnost Nemovitosti (naopak, pracovník NPÚ se při 
místním šetření ústně dokonce vyjádřil v tom smyslu, že „ takových je na Krušných Horách 
spousta ‘j, stejně jako to ve světle doplněného vyjádření zjevně nemůže být ani její historická 
a stavebně-technická zachovalost, nedotčenost a neporušenost. Samotná původnost 
Nemovitosti (či spíše několika málo jejích částí) k prohlášení za kulturní (sic!) památku jistě 
nestačí.
Důvody Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Ústí nad Labem, 
proč doporučilo prohlásit předmětnou věc za kulturní památku, jsou uvedeny v jeho 
odborném posouzení č. j. NPÚ-351/k 9966/2021/PP/OEDIS ze dne 9. 3. 2021 v části 
„Zdůvodnění návrhu“, která byla citována výše. Toto odborné vyjádření vychází ze závěrů 
odborné regionální komise pro posuzování návrhů na prohlášení a zrušení prohlášení věcí za 
kulturní památku, která tento návrh projednávala. Velmi stručně lze památkové hodnoty 
shrnout, že se objekt dochoval ve vysoké míře autenticity a dokládá vývoj krušnohorské 
venkovské architektury přelomu 18. a 19. století. Podrobné vyhodnocení památkových hodnot 
objektu je rozebráno v závěru tohoto rozhodnutí.
15
Nedostatek relevantního odůvodnění je pak jasně patrný i v případě stanoviska 
Krajského úřadu Ústeckého kraje (které kromě jiného vychází ještě z neúplného skutkového 
zjištění, a dovozuje tak chybně, že objekt je „ v dobrém stavebně-technickém stavu což bylo 
prokazatelně vyvráceno), stejně jako stanoviska Městského úřadu Kadaň (které navíc potřebu 
památkové ochrany Nemovitosti dovozuje z toho, že tato leží „ v oblasti, která je v posledních 
letech necitlivě měněna bouřlivou výstavbou která však nejen že se naší Nemovitosti nijak 
netýká, protože probíhá v úplné jiné části obce a my jako vlastníci žádné takové úmysly 
nemáme, ale hlavně vůbec není zákonem předpokládaným důvodem pro prohlášení 
památkové ochrany naší Nemovitosti).
Ministerstvo kultury neshledalo u vyjádření příslušných dotčených orgánů žádné závažné 
nedostatky. V §3 odst. 1 památkového zákona není stanoveno, co všechno má či nemá být 
obsahem těchto vyjádření.
Pokud by důvodem památkové ochrany měl být vztah Nemovitosti ke Gustavu Zindelovi 
coby „významné osobnosti“ (ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 20/1987 Sb. v platném 
znění), je tento důvod zcela zásadně degradován skutečnými okolnostmi vztahu tohoto umělce 
k Nemovitosti. Ty bychom si rozhodně nejen že neměli retrospektivně idealizovat (v 
podrobnostech opět odkazujeme na své předchozí vyjádření), tím méně pak ale ani popírat či 
ignorovat, jak to ovšem zjevně činí všechny podkladové dokumenty v tomto řízení. Pokud ani 
místa, ve kterých Zindel žil a umělecky působil (rodný dům, ateliér v rodné obci atp.), a 
zároveň je miloval, a tedy k nim měl „ vztah “, nejsou památkově chráněny, považujeme i ve 
světle argumentu a maiori ad minus za nepřijatelně disproporční dovozovat nutnost 
památkové ochrany Nemovitosti, do níž byl malíř v rámci poválečného odsunu na několik let 
nucené a nedobrovolně umístěn, a z níž jeho rodina bezprostředně po jeho smrti velmi rychle 
odešla.
Jen pro jistotu zdůrazňujeme, že zde nemůže obstát ani případný pokus o hypotetickou 
paralelu s jinými objekty, v nichž také byli lidé (a třeba i významní a známí) nedobrovolně a 
neradi (věznice, koncentrační tábory atp.), a přesto - nebo i právě proto - jsou některé tyto 
objekty památkově chráněny. Nelze totiž srovnávat objekty představující klíčové doklady 
historické paměti, které jsou (či mohou být) veřejně přístupné, a mohou tak sloužit 
k všeobecnému poznávání či prohlubování znalostí o krutých stránkách našich dějin, se 
soukromým objektem, který je a i nadále bude, veřejnosti nepřístupný, a jako takový o životě 
určité osobnosti - zde místního malíře - vůbec nic neříká (zde mají mnohem vyšší vypovídací 
hodnotu historické fotografie či malby, na nichž je Nemovitost z období malířova pobytu 
zachycena). Nemovitost není ani sama o sobě uměleckým dílem, které by vytvořila významná 
osobnost (významný architekt, stavitel atp.), přičemž Zindel sám do jejího vnějšího (a zřejmě 
ani vnitřního) vzhledu s největší pravděpodobností nijak nezasáhl.
I kdybychom pak z jakéhokoliv důvodu usoudili, že některé dílčí „ technické 
jednotlivosti“ v Nemovitosti jsou zároveň původní a zároveň funkční, a tedy zasluhující 
památkovou ochranu (za pozornost stojí třeba opakovaná zmínka o „kování dveří“ a 
„zámcích“, která se objevuje na více místech jak ve vyjádření NPÚ, tak i třeba KÚ, a která 
naznačuje, že právě to se pracovníkům státní památkové péče na Nemovitosti patrně líbí 
nejvíce), nebylo by ve světle principu subsidiarity veřejnoprávních zásahů do vlastnického 
práva (detailněji ad naše předchozí vyjádření) možné dovodit ochranu, a tedy i vlastnické 
omezení vůči celé Nemovitosti jako takové, ale právě jen a pouze toho, co ochranu potřebuje. 
Ministerstvo kultury nemůže prohlásit za kulturní památku část věci, pouze věc celou. 
Jmenované hodnotné architektonické a stavební prvky navíc tvoří památkovou hodnotu 
objektu jako celku a jsou vzájemně provázané. Právě jedinečným uspořádáním a užitím 
16
jednotlivých hodnotných součástí objektu je tvořena unikátnost objektu, která v těchto 
vazbách dokládá jeho historii.
Ve světle výše uvedeného proto uvádíme, že:
1) Nemovitost není „významným dokladem historického vývoje, životního způsobu a 
prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích 
schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti“, resp. že nemá 
„hodnotu revoluční, historickou, uměleckou, vědeckou ani technickou“, jak 
předpokládá a vyžaduje zákon (§ 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1987 Sb., o státní 
památkové péči, v platném znění), a ani doklady, které byly ve stávajícím řízení 
předloženy nijak neprokazují (tím méně pak odůvodňují) opak. Jde o zcela běžný 
krušnohorský dům, který je navíc bohužel v žalostném technickém stavu nejen po 
desítkách let neudržování, ale snad i ještě více poškozený po řadě neodborných 
úprav z minulosti.
2) Nemovitost nemá „přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem “ 
(ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, 
v platném znění, resp. vztah Nemovitosti k osobě regionálního malíře Gustava 
Zindela rozhodně není takový, aby odůvodňoval její památkovou ochranu. Zindel 
byl do Nemovitosti po válce nucené přesídlen, pak v ní několik let nedobrovolně žil, 
ale do ní samotné nijak nezasáhl a jeho umělecký vliv se do ní neprojevil. To platí 
tím spíše, že žádná další nemovitost spojená s osobou tohoto umělce (rodný dům, 
meziválečný ateliér atp.) památkově chráněna není.
3) Stavebně-technický stav Nemovitosti není takový, že by vyžadoval, resp. vůbec 
umožňoval památkovou ochranu. Nemovitost je částečně nerekonstruovaná (tj. je 
v prakticky havarijním stavu), částečně v minulosti rekonstruovaná jen velmi 
nedbale, laicky a bez jakéhokoliv odborného základu, což vyplývá mimo jiné i 
z vyjádření NPU. Původních prvků je v Nemovitosti jen naprosté minimum a nijak 
nepřesahují běžný stav řady obdobných staveb, u nichž se o památkové ochraně - 
vcelku logicky - neuvažuje.
4) 1 pokud by orgán státní památkové péče dospěl k závěru, že v Nemovitosti existují 
prvky zasluhující památkovou ochranu (opakovaně zmiňované kování dveří a jejich 
zámky atp.), měl by ve světle principů subsidiarity a proporcionality prohlásit za 
kulturní památku pouze to, co jí skutečně, prokazatelně a odůvodněně je. To však 
rozhodně neplatí o Nemovitosti jako celku, ale případně — bude-li to patřičně 
prokázáno a zdůvodněno - o některých jejích dílčích atributech.
Ministerstvo kultury se ke všem námitkám uvedeným v těchto bodech 1) - 4) tohoto podání 
vyjádřilo průběžně u jednotlivých odstavců, které tyto námitky rozebíraly podrobněji.
V dalším (jako je skutečná motivace menšinových spoluvlastníků k prohlášení kulturní 
památky, k spoluvlastnickým sporům atp.) odkazujeme na naše předchozí vyjádření, které zde 
nepovažujeme za nutné opakovat
17
Po vyhodnocení všech výše uvedených podkladů dospělo Ministerstvo kultury 
k následujícímu závěru:
Předmětný patrový polohrázděný dům představuje hodnotný doklad krušnohorské venkovské 
architektury z přelomu 18. a 19. století. Dům dokládá způsob života a úroveň bydlení 
lidových vrstev této oblasti.
Stěžejní památkové hodnoty domu spoěívají v jeho autentickém dochování, a to jak 
v konstrukcích, tak v detailech historické architektonické výbavy. Zachování velkého 
množství architektonických prvků a řemeslných detailů umožnila absence průběžné 
modernizace objektu, ten má proto vysokou výpovědní hodnotu o dobovém stavitelství. Jako 
příklady hodnotných prvků domu lze zmínit např. zděné a hrázděné konstrukce i konstrukce 
krovu, valeně klenutý sklep, trámové stropy, dochované dřevěné dveře se zámkem a zdobným 
barokním kováním, široké prkenné podlahy, dlažby, konstrukce kladky do půdních prostor a 
další detaily. Hodnotné je samozřejmě i dochování původní dispozice objektu. Ministerstvo 
kultury se zcela ztotožňuje s názorem Národního památkového ústavu, územního odborného 
pracoviště v Ústí nad Labem, že všechny jmenované „dochované historické konstrukce a 
jednotlivosti tvoří základ historické i konstrukční hodnoty domu, kterou dále tvoří materiálová 
skladba, způsob řemeslného opracování včetně jejich povrchových úprav a barevnosti.“ 
Památkovou hodnotu tohoto objektu tedy tvoří vzájemná provázanost a jedinečné uspořádání 
těchto dochovaných historických prvků, konstrukcí a jejich technologické zpracování, 
řemeslné úpravy atd. Objekt má tak vysokou výpovědní hodnotu o dobovém způsobu života a 
stavitelství a je proto velmi hodnotnou ukázkou patrového venkovského stavení, dokládající 
mizející konstrukční specifika a řemeslné tradice zdejšího regionu.
Stavebně-technický stav historických konstrukcí sice není ideální, poškození jsou ale spíše 
lokálního charakteru, a odpovídají tomu, že zde probíhá pouze základní údržba a i to jenom 
v částech užívaných jednou polovinou vlastníků. Dle Nejvyššího správního soudu je v řízení o 
prohlášení věci za kulturní památku podstatný pouze takový stav objektu, který by neumožnil 
zachování jeho památkových hodnot. Stav, který by neumožňoval úspěšnou a k památce 
šetrnou obnovu dožilých částí při zachování jeho autenticity a památkových hodnot, se však 
v průběhu řízení neprokázal. Náhrada dožilých a zničených dřevěných stavebních prvků za 
nové, při dodržení tradičních stavebních postupů, je běžnou součástí obnov památkově 
hodnotných objektů. Za památkově hodnotné navíc nelze považovat pouze samotné stavební 
konstrukce a materiály, ale také původní technologii stavby a obnovitelné detaily tradičního 
stavitelství, tj. způsob jejich řemeslného zpracování.
Pozdější stavební zásahy z 20. století, spočívající například v dostavbě krytého zádveří a 
úpravě bednění štítu a patra, nenarušují zásadním způsobem základní charakteristiku domu. 
Novodobé podhledy, emailové nátěry a dílčí palubková obložení z druhé poloviny 20. století 
jsou lehce odstranitelného a rehabilitovatelného charakteru.
Ministerstvo kultury dále na základě obdržených podkladů a vyjádření vlastníků vyhodnotilo, 
že dům nesplňuje podmínky dle § 2 odst. 1 písm. b) pro prohlášení věci za kulturní památku, 
která má přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem. Malíř Gustav 
Zindel zde žil pouze menší část svého života. Vazbu malíře na předmětný dům č. ev. 39 
v Loučné pod Klínovcem dle názoru Ministerstva kultury dostatečně prezentuje naučná tabule 
před tímto domem, která náleží k projektu Živé hory a prostřednictvím aplikace 
Znovuoživené Krušnohoří a QR kódu poskytne návštěvníkům informace o tomto regionálně 
významném malíři prostřednictvím jeho vizualizace.
Pro hodnoty řemeslné, historické, architektonické a urbanistické a jako projev tvůrčích 
schopností a práce člověka, splňuje podmínky ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona 20/1987 
Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, pro prohlášení věci za kulturní 
památku.
18
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí lze podle ustanovení § 152 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní 
řád, ve znění pozdějších předpisů, podat ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení rozklad. Lhůta 
pro podání rozkladu počíná běžet podle § 40 odst. 1 písm. a) správního řádu den následující 
po dni, kdy bylo toto rozhodnutí doručeno. Doručení písemnosti upravuje § 23 a § 24 
správního řádu, který stanoví, že nebyl-li adresát tohoto rozhodnutí zastižen, rozhodnutí se 
uloží v provozovně provozovatele poštovních služeb. Jestliže si adresát uložené rozhodnutí 
ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy bylo rozhodnutí k vyzvednutí v provozovně provozovatele 
poštovních služeb připraveno, nevyzvedne, považuje se rozhodnutí podle § 24 odst. 1 
správního řádu za doručené posledním dnem této lhůty (od tohoto dne běží v tomto případě 
lhůta pro podání rozkladu). Doručení písemnosti pomocí datové schránky upravuje § 17 
zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, 
který rovněž stanoví přednostní doručování dokumentů prostřednictvím datové schránky. 
Nepřihlásí-li se adresát do své datové schránky ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument 
dodán do datové schránky, považuje se tento dokument za doručený posledním dnem této 
lhůty. O rozkladu proti tomuto rozhodnutí rozhoduje ministr kultury. Rozklad se podává 
u Ministerstva kultury na výše uvedenou adresu.
Mgr. Ing. Eva Trejbalová 
vedoucí oddělení ochrany kulturních památek 
v odboru památkové péče Ministerstva kultury
Stejnopis rozhodnutí: / ^5
Národní památkový ústav, generální ředitelství I
Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ústí nad Labem
Městský úřad Kadaň, odbor regionálního rozvoje, územního plánování a památkove®éče 
Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor kultury a památkové péče
Příloha:
I.
II.
Orientační zákres umístění kulturní památky do kopie katastrální mapy 
Identifikační fotografie kulturní památky.
19
Příloha č. L: orientační zákres umístění kulturní památky do kopie katastrální mapy - 
nedílná součást výroku rozhodnutí č. j. MK 57412/2021 OPP ze dne 7.9.2021.
20
Příloha č. II: Identifikační fotografie kulturní památky - nedílná součást rozhodnutí 
č. j. MK 57412/2021 OPP ze dne 7.9.2021.
21

Originál dokumentu:

analogový

Typ/druh dokumentu:

Typ dokumentu:	publikace, listiny, spisové dokumenty
Druh dokumentu:	evidence kulturních památek
Bližší specifikace:	rozhodnutí o prohlášení za KP

Jméno souboru:

G0691632.pdf

Formát souboru:

application/pdf

Autor záznamu:

Mervová Jana

Popis dokumentu:

Loučná pod Klínovcem - Loučná, dům č. ev. 39. Rozhodnutí o prohlášení za KP.

Název pracoviště:

generální ředitelství

Velikost dokumentu (v bytech):

19124516 B

Rozměry obrazového dokumentu:

Autor originálu:

Brožová Ivana; Ministerstvo kultury;

Klíčová slova:

Kulturní památka nemovitá;

Uživ. klíčová slova:

dokument ÚSKP;

Datum vzniku:

07.09.2021

Licence:

Typ:	úřední dílo - dílo, na které se nevztahuje ochrana podle práva autorského (https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-121)

Vazby dokumentu na aplikace IISPP

Bližší specifikace

Odkaz

Aplikace: Památkový katalog - právní stav

Druh záznamu: Právní stav

Ident. zázn.: Id právního stavu

Hodnota ident.: 24109671

Bližší specifikace:

Název	dům
Číslo ÚSKP	106924
Kód fáze ochrany	P
Fáze ochrany	památkově chráněno
Kód typu ochrany	KP
Typ ochrany	kulturní památka

Aplikace: Památkový katalog - právní akt

Druh záznamu: Právní akt

Ident. zázn.: Id právního aktu

Hodnota ident.: 25796729

Bližší specifikace:

Název	rozhodnutí o prohlášení za KP
Číslo	MK 57412/2021 OPP
Datum nabytí právní moci	23.05.2022
Typ ochrany	kulturní památka
ID právního stavu	24109671 Načítám data z navázané aplikace...

Územní identifikace dokumentu

Územní rozsah:

objekt lokalizovaný

Definiční body

Def. bod

Název objektu

Část obce

Č. dom.

Ulice

Č. or.

Kat. území

Obec

ORP

Okres

Def. bod: 2205311

Název objektu:

Část obce: Loučná

Č. dom.: č.ev. 39

Ulice:

Č. or.:

Kat. území: Loučná pod Klínovcem

Obec: Loučná pod Klínovcem

ORP: Kadaň

Okres: Chomutov

dům (právní stav 24109671)

Přírůstkové body

Přír. bod	Název objektu	Část obce	Č. dom.	Ulice	Č. or.	Kat. území	Obec	ORP	Okres

Lokality

Kód CZ

Název lokality

Reálný typ

Kat. území

Obec

ORP

Okres

Kraj

Kód CZ: 8725

Název lokality: Loučná pod Klínovcem

Reálný typ: město

Kat. území: Loučná pod Klínovcem

Obec: Loučná pod Klínovcem

ORP: Kadaň

Okres: Chomutov

Kraj: Ústecký kraj

dům (právní stav 24109671)

Historické regiony

Kód RS

Název hist. regionu

Kód RS: 108

Název hist. regionu: Vejprty

dům (právní stav 24109671)

Ke stažení Náhled Poslat žádost