Zavřít ( + - )

Metainformační systém NPÚ

Detail dokumentu

Tisk

Náhled:

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Textový obsah:

MKCRX00L6KCN
Mgr. Martin Baxa
ministr kultury
V Praze dne 22. prosince 2023 
Č.j.: MK 76613/2023 OLP
Rozhodnutí
Podle ustanoveni § 152 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále též 
„správní řád“), jsem na základě rozkladu ze dne 27. 9. 2023, který podala společnost STZ 
Development, a. s., se sídlem Žukovova 100/27, Střekov, 400 03 Ústí nad Labem, IČO: 
27904202, právně zastoupena na základě plné moci ze dne 23. 2. 2023
(dále též 
„vlastník“, „podatel rozkladu“, nebo „účastník“), přezkoumal rozkladem napadené rozhodnutí 
Ministerstva kultury č.j. MK 50963/2023 OPP, sp. zn. MK-S 13327/2022 OPP ze dne 6. 9. 
2023 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 
20/1987 Sb„ o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 20/1987 
Sb.“ nebo „památkový zákon“) rozhodnuto, že se za kulturní památku prohlašuje „bývalá 
správní budova Schichtových závodů č. p. 100“, která sestává z pozemku p. č. 3043, jehož 
součástí je stavba č. p. 100 (bez části, na kterou bylo Magistrátem města Ústí nad Labem, 
odborem územního plánování a stavebního řádu, vydáno povolení k odstranění stavby, č. j. 
MMUL/OÚPSŘ/S/385543/2022/Mar ze dne 14.11. 2022), k. ú. Střekov, obec Ústí nad Labem, 
část obce Střekov, okres Ústí nad Labem, Ústecký kraj (dále též „správní budova“ nebo 
„předmětný objekt“). Dle § 27 odst. 1 písm. b) správního řádu je účastníkem tohoto řízení 
podatel rozkladu.
Na základě návrhu rozkladové komise, ustavené podle § 152 odst. 3 správního řádu, 
jsem rozhodl podle § 152 odst. 6 písm. b), § 152 odst. 5 a § 90 odst. 5 správního řádu
takto:
rozklad se zamítá 
a rozkladem napadené rozhodnutí 
se potvrzuje.
Odůvodnění:
Rozkladem se účastník domáhá toho, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a aby 
správní řízení bylo zastaveno.
1
Ze správního spisu byly zjištěny následující podstatné skutečnosti:
Ohledně podrobné rekapitulace průběhu prvoinstančního řízení a citace kompletního 
obsahu v něm shromážděných podkladů odkazuji na odůvodnění rozkladem napadeného 
rozhodnutí.
Dne 7. 12. 2022 Ministerstvo kultury obdrželo podnět k prohlášení bývalé správní 
budovy Schichtových závodů v Ústí nad Labem - Střekov, za kulturní památku. Tento podnět 
podal historik a senátor Mgr. Martin Krsek, a v odůvodnění uvádí: „Tento objekt a celý areál 
chemičky má pro dějiny města Ústí nad Labem naprosto klíčový význam. Podnik před druhou 
světovou válkou představoval největší drogisticko-potravinářský areál v Evropě a dotčená 
budova sloužila jako reprezentativní sídlo koncernu s pobočkami ve všech zemích habsburské 
monarchie a později i v Německu. Od roku 1929, kdy Schichtové s konkurenty z Holandska a 
Velké Británie spoluzaložili dodnes existující nadnárodní korporát Unilever, sloužil jako 
centrála pro střední a východní Evropu. Firma s tradicí od roku 1848 proslula coby výrobce 
legendárního Mýdla s jelenem, kosmetiky Elida, rostlinného tuku Ceres aj. Jako první v 
Rakousko-Uhersku začala lisovat palmový a kokosový olej, zřídila první ztužovnu tuku v 
kontinentální Evropě se špičkovými vodíkovými technologiemi, nad továrnou se tyčil nejvyšší 
komín monarchie. Podnik vynikal v sociální politice, postavil v meziválečném čase tři 
zaměstnanecká sídliště s více než 150 byty. Roku 1931 pak jako jediný zaměstnavatel 
vybudoval pro své zaměstnance krytý bazén s lázeňským provozem. Schichtové jako firma i 
coby jednotlivci přispěli řadou patentů k technickému pokroku v chemii a strojírenství (stavěla 
i ocelové mosty nebo vyvinula osobní automobil vlastní konstrukce). Vůdčí roli si drželi i v 
oblasti marketingu, a to i v evropském měřítku. Svými reklamními kampaněmi nerozvíjeli jen 
konzum, ale i kulturu, školství a celkovou modernizaci společnosti (např. první letecký závod 
v dějinách monarchie z roku 1913 se jmenoval podle hlavního sponzora Schichtův let, nebo 
Schichtova epopej - dar školních obrazů k českým dějinám do všech škol k 10. výročí založení 
ČSR). Vlastní budova svou honosnou architekturou odrážela význam podniku. Byla vystavěna 
ve dvou fázích. První část vyrostla v roce 1908, druhá pak v letech 1911-1913. Později došlo 
ke sjednocení fasád, čímž komplex získal jednolitost a monumentalitu. Autory novější části 
jsou architekti Josef Riedl a Hermann Goedecke pod hlavičkou největší severočeské stavební 
společnosti Alwin Kóhler. Impozantní šestipodlažní přístavbu se železobetonovým skeletem 
navrhli ve stylu art deco. Zahrnuje reprezentativní vstupní halu obloženou mramorem s točitým 
schodištěm se štukovými vlysy s ochrannými známkami firmy. Ve stavbě vyniká ředitelské 
patro s luxusním vestavěným nábytkem, kulturní sál tzv. kasino s křišťálovými lustry nebo 
prosklený fotoateliér na střeše. Dlouho nedoceněné ústecké dědictví rodiny Schichtů, ne 
nepodobné tomu baťovskému ve Zlíně, zažívá v posledních letech obnovený zájem odborné i 
laické veřejnosti. V roce 2018 uspořádal Ústav slovansko-germánských studií při Univerzitě J. 
E. Purkyně vědeckou konferenci ke 180. výročí založeni podniku. Docenění se dočkaly také 
některé stavební památky z provenience tohoto evropsky významného průmyslnického rodu. 
Státem chráněnou památkou ministerstvo kultury vyhlásilo vilu Heinricha Schichta a hrobku 
Johanna Schichta. Letos pojmenovalo město po rodině Schichtů jeden z parků.“.
K výše citovanému podnětu se následně vyjádřil Národní památkový ústav, územní 
odborné pracoviště v Ústí nad Labem (dále též „NPÚ, ú.o.p. v Ústí nad Labem“), a to ve 
stanovisku č.j. NPÚ-351/k 103079/2022/PP/OEDIS ze dne 10. 2. 2023 doporučil prohlášení 
předmětného objektu za kulturní památku, kde uvádí následující památkové hodnoty objektu: 
„Správní budova Schichtových závodů a celý areál chemičky mají pro dějiny města Ústí nad 
Labem naprosto klíčový význam. Podnik před druhou světovou válkou představoval největší 
drogisticko-potravinářský areál v Evropě a dotčená budova sloužila jako reprezentativní sídlo 
koncernu s pobočkami ve všech zemích bývalé habsburské monarchie a později i v Německu. 
2
Od roku 1929, kdy Schichtové s konkurenty z Holandska a Velké Británie spoluzaložili dodnes 
existující nadnárodní korporát Unilever, sloužil jako centrála pro střední a východní Evropu. 
Firma s tradicí od roku 1848 proslula coby výrobce legendárního Mýdla s jelenem, kosmetiky 
Elida, rostlinného tuku Ceres aj. Jako první v Rakousko-Uhersku začala lisovat palmový a 
kokosový olej, zřídila první ztužovnu tuku v kontinentální Evropě se špičkovými vodíkovými 
technologiemi, nad továrnou se tyčil nejvyšší komín monarchie. Podnik vynikal v sociální 
politice, postavil v meziválečném čase tři zaměstnanecká sídliště s více než 150 byty. Roku 
1931 pak jako jediný zaměstnavatel vybudoval pro své zaměstnance krytý bazén s lázeňským 
provozem. Schichtové jako firma i coby jednotlivci přispěli řadou patentů k technickému 
pokroku v chemii a strojírenství (stavěla i ocelové mosty nebo vyvinula osobní automobil 
vlastní konstrukce). Vůdčí roli si drželi i v oblasti marketingu, a to i v evropském měřítku. 
Svými reklamními kampaněmi nerozvíjeli jen konzum, ale i kulturu, školství a celkovou 
modernizaci společnosti (např. první letecký závod v dějinách monarchie z roku 1913 se 
jmenoval podle hlavního sponzora Schichtův let, nebo Schichtova epopej - dar školních obrazů 
k českým dějinám do všech škol k 10. výročí založení ČSR). Vlastní budova svou honosnou 
architekturou odrážela význam podniku. Byla vystavěna ve dvou fázích. První část vyrostla v 
roce 1908, druhá pak v letech 1911-1913. Později došlo ke sjednocení fasád, čímž komplex 
získal jednolitost a monumentalitu. Autory novější části jsou architekti Josef Riedl a Hermann 
Goedecke pod hlavičkou největší severočeské stavební společnosti Alwin Kohler. Impozantní 
šestipodlažní přístavbu se železobetonovým skeletem navrhli ve stylu art deco. Zahrnuje 
reprezentativní vstupní halu obloženou mramorem s točitým schodištěm se štukovými vlysy s 
ochrannými známkami firmy. Ve stavbě vyniká ředitelské patro s luxusním vestavěným 
nábytkem, kulturní sál tzv. kasino s křišťálovými lustry nebo prosklený fotoateliér na střeše. 
Dlouho nedoceněné ústecké dědictví rodiny Schichtů, ne nepodobné tomu baťovskému ve 
Zlíně, zažívá v posledních letech obnovený zájem odborné i laické veřejnosti. V roce 2018 
uspořádal Ústav slovansko-germánských studií při Univerzitě J. E. Purkyně vědeckou 
konferenci k 180. výročí založení podniku. Docenění se dočkaly také některé stavby z 
provenience tohoto evropsky významného průmyslnického rodu. Kulturními památkami se 
staly konkrétně: vila Heinricha Schichta ve Váňově a hrobka Johanna Schichta na střekovském 
hřbitově. Letos pojmenovalo město Ústí nad Labem po rodině Schichtů jeden z parků. Město 
Ústí nad Labem je velmi úzce spjato s chemickým průmyslem. Druhý významný chemický 
závod - dnešní Spolchemie má dvě správní budovy, z nichž obě jsou již pod památkovou 
ochranou. I tento fakt je jasným důkazem, jaký význam toto průmyslové odvětví v novodobých 
dějinách města mělo a má.“.
V souhlasném stanovisku Regionální komise NPÚ pro posuzování návrhů na prohlášení 
a zrušení prohlášení věcí za kulturní památku ze dne 10. 2. 2023 je uvedeno: „Předmětem 
návrhu na prohlášení za kulturní památku je bývalá správní budova Schichtových závodů čp. 
100, nacházející se v Žukovově ulici v Střekově, dnes místní části města Ústí nad Labem. Tvoří 
ji několik vzájemně propojených částí s různou dobou vzniku. Starší severozápadní úsek má 
obdélný půdorys, novější jihovýchodní úsek je členitější. Pětipodlažní severozápadní část má 
uliční jihozápadní i boční severozápadní průčelí členěné pilastry ve vysokém řádu, přízemí je 
opatřené pásovou bosáží, přecházející i na pilastry. Ty vymezují jednotlivé okenní osy a v ose 
čtvrté zleva širší část s velkým otvorem do průjezdu a nad ním s třemi okny vedle sebe. Mezi 
podlažími druhým a třetím zdola probíhá po fasádě zdvojená mezipatrová římsa. Střecha je 
rovná. Budova byla postavena v roce 1908 jako železobetonová skeletová konstrukce, patrná i 
v interiéru. Její exteriér se dochoval autenticky, včetně naprosté většiny výplní otvorů. Také v 
interiéru se zachovala řada prvků původní výbavy, jako jsou dveře nebo světlíky. Na 
jihovýchodě se napojuje výrazně předstupující pětipodlažní mladší část půdorysu tvaru písmene 
U, se skoseným nárožím na uliční straně. Její průčelí jsou provedena obdobně jako u starší části. 
I zde se tak uplatňují pilastry ve vysokém řádu, pásová bosáž, zdvojená mezipatrová římsa a 
3
vesměs i obdobná okna. V dolním podlaží nároží je v předstupující části umístěný vstup, nad 
ním je nástavba s okny, oddělenými sloupy. Nároží zakončuje trojúhelný štít. Výše se zvedá 
atikové patro, nad nímž je v nároží nástavec se znakem Severočeských tukových závodů 
(nástupce firmy po odkoupení státem v roce 1946). V jihozápadní fasádě, navazující na nároží, 
se nachází polygonální třípodlažní rizalit. Členění průčelí této části je opět podobné jako u již 
popsaných. Tento mladší úsek správní budovy byl postaven stavební firmou Alwin Kohler v 
letech 1911-1913. Návrh provedli architekti Josef Riedl a Hermann Goedecke. Také tato partie 
je dochovaná s velkou mírou autenticity, a to jak u fasád, tak i v interiéru. Průčelí jsou 
zachovaná v podstatě beze změn, v okenních otvorech jsou i původní výplně. Z vnitřních 
prostor vyniká vstupní hala s mramorovými obklady, točitým schodištěm, u nějž jsou ve štuku 
provedeny ochranné známky podniku a rovněž ředitelské patro. Zde se zachoval vestavěný 
nábytek náročného provedení. Cenným prostorem je také společenský sál nebo prosklený 
fotoateliér na střeše. Na jihovýchodě se na správní budovu napojuje soubor provozních budov, 
které jsou vesměs přízemní a prostého provedení, odpovídajícího jejich fiinkci. Schichtovy 
závody, zabývající se výrobou drogistického a potravinářského zboží, byly založeny v roce 
1848. Postupně se značně rozvíjely, až se staly koncernem, který měl zejména v produkci tuků 
v meziválečném období evropský význam. Šlo tak (spolu se Spolkem pro chemickou a hutní 
výrobu, jehož obě správní budovy jsou prohlášeny za nemovité kulturní památky) o 
nej význačnější podnik ve městě Ústí nad Labem, který hrál důležitou roli i v sociální oblasti. 
Schichtovy závody byly nesporně velmi významnou součástí novodobé průmyslové historie 
města, kterou firma spoluvytvářela - zejména v Střekově, kde se závod rozkládá. Přední roli 
podniku reprezentuje právě i jeho správní budova, dokládající také jeho postupný rozvoj. 
Reprezentativní náročné provedení budovy má značné architektonické kvality, projevující se 
nejen v pojetí průčelí, ale i v utváření interiérů s bohatou výbavou. Objekt je tak dokladem 
dobového způsobu výstavby i úrovně uměleckých řemesel. Vysoká je také urbanistická hodnota 
tohoto celku, který má nezastupitelné místo v dané části Střekova. Vysoká míra historických, 
architektonických a urbanistických hodnot, které správní budova ztělesňuje, vedou komisi k 
závěru, že s návrhem na prohlášení za kulturní památku souhlasí.“
Ministerstvo kultury si dále vyžádalo od Magistrátu města Ústí nad Labem, odboru 
územního plánování a stavebního řádu (dále též „MMUL OÚPSŘ“) kopii souhlasu s 
odstraněním části objektu č. p. 100 na p. č. 3034, k. ú. Střekov. Ten tuto kopii rozhodnutí zaslal 
ministerstvu jako přílohu sdělení č.j. MMUL/OÚPSŘ/S/34379/2023/Mar ze dne 27. 1. 2023. 
Dále zaslal jako přílohu emailu ze dne 13.2. 2023 i zákres, ze kterého je zřejmé, kterou část 
objektu bude vlastník demolovat (jedná se o osm okenních os od severozápadní části objektu).
Dle § 3 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb. byl o zahájení řízení o prohlášení předmětné věci 
(vyjma části stavby, na kterou bylo vydáno již pravomocné rozhodnutí o odstranění stavby) za 
kulturní památku dopisem ze dne 13. 2. 2023 vyrozuměn vlastník této věci. Prostřednictvím 
svého zástupce účastník řízení zaslal vyjádření dne 13. 3. 2023, ve kterém uvedl: „Účastníkem 
řízení bylo požádáno o zpracování odborného vyjádření zabývajícího se stavebně - technickým 
popisem stávajícího stavu nemovité věci, která je předmětem výše zmíněného řízení a jejíž je 
účastník vlastníkem. Odborné vyjádření přikládáme přílohou. Z odborného vyjádření vyplývá 
skutečnost, že se nemovitá věc nachází ve stavu, který neodpovídá základním bezpečnostním 
požadavkům tak, aby mohla být tato nemovitá věc využívána. Objekt je od roku 2012 
nevyužíván a je odpojen od veškerých inženýrských sítí. Současně jsou veškeré technické 
rozvody zničeny, odstraněny a v současné době by nedošlo ke splnění hygienických, požárních 
a bezpečnostních norem. V odborném vyjádření je dále uvedeno, že ze stavebního hlediska je 
využití objektu v současné době ekonomicky nevýhodné. Dále bychom chtěli sdělit, že v 
současné době jsou zpracovávány znalecké posudky a další odborná vyjádření z oblasti 
historické, kulturní i oblasti ochrany životního prostředí, které vyvrací skutečnost, že by 
4
předmětná nemovitá věc měla být kulturní památkou, a jež jsou v kontextu objektivního 
posouzení věci zásadní. Zároveň dochází k sepisu stanoviska Úěastníka jakožto vlastníka 
předmětné nemovité věci, které je založeno na zmíněných znaleckých posudcích a odborných 
vyjádřeních. Veškeré výše zmíněné podklady a listiny, vzhledem k jejich věcnému a 
obsahovému rozsahu, budou doručeny příslušnému správnímu orgánu, tedy Ministerstvu 
kultury, bezprostředně po jejich vyhotovení.“.
Žádná další odborná vyjádření k dotčenému objektu účastník řízení ve stanoveném 
termínu nedodal. Ministerstvo kultury obdrželo pouze písemné vyjádření účastníka ze dne 14. 
4. 2023, kde je v přiloženém stavebně-technickém popisu stávajícího stavu posuzovaného 
objektu, vypracovaném v březnu 2023 Ing. Leo Streubelem, uvedeno: „Objekt je již od roku 
2012 uzavřen a nevyužíván, od roku cca 2007 byl využit z 30 % Objekt je trvale odpojen od 
elektrické energie (několikrát došlo ke vniknutí „sběračů kovů“ a ke zničení veškerých přívodů 
a rozvodů elektro v celém objektu) včetně rozvoden. Dále je odpojen od pitné vody (u objektu 
končí vodovodní řad a není proplachován), od kanalizace a od páry a vytápění (kompletní 
zničení rozvodů a topných těles). Kompletně je zničena vzduchotechnika. Veškeré technické 
rozvody jsou zničeny, odstraněny a v současné době by nesplňovaly požadavky současných 
norem, jak z hygienického, požárního, bezpečnostního hlediska Stavebně technická část: 
Objekt se skládal ze tří objektů. Je stavebně proveden jako trojtrakt. Střední trakt tvoří chodba 
a boční trakty jsou kanceláře. Nosná konstrukce je betonová v kombinaci se zděnými 
konstrukcemi. Okna jsou (byla) dřevěná dvojskla. Podlahové konstrukce jsou tvořeny linem, 
dlažbou. Světlá výška místností je cca 4,0 m. přístup do objektu je (byl) zajištěn centrálním 
schodištěm, které je v současné době kompletně bez zábradlí. Únosnost stropních konstrukcí z 
doby výstavby má užitné zatížení cca 2,0-2,50 kN/m2. Tepelně technické vlastnosti stávajícího 
objektu nevyhovují současným normám (nezateplená střecha, okna jako celek, tepelně 
technické vlastnosti obvodových stěn nesplňují současné požadavky. Pouze možné „teoretické“ 
využití objektu: Ze stavebního hlediska je využití objektu v současné době ekonomicky 
problematické a nevýhodné. Z hlediska využití objektu je nutno také uvažovat s tím, že přístup 
k objektu je komplikovaný, protože u objektu se nenachází žádné možnosti pro parkování, 
objekt se nachází v areálu výrobního závodu Viterra, přímo u objektu jsou vjezdové vrátnice 
do areálů Viterra, FAME, Energy a je zde velký provoz kamionů, v okolí objektu se nachází 
provozované dvě vlakové vlečky do továren, které přímo kříží přístup k objektu. Světlá výška 
místností 4,0 m: v současné době na kanceláře postačuje světlá výška 2,70 m, nutné všude 
podhledy, aby se netopil nevyužitý prostor Únosnost stropních konstrukcí z doby výstavby má 
užitné zatížení 2,0-2,50 kN/m2 pro jiné současné využití těchto prostor např. archiv, knihovna, 
sklady - je neřešitelné, protože požadavek norem činí pro tyto prostory užitné zatížení 7,50 
kN/m2. Tepelně technické vlastnosti stavebních materiálů a jejich provedení nevyhovuje 
současným normám. Zateplení objektu jako celku (střechy, stěny). Výměna oken (stávající 
okna jsou nefunkční, seschlá, poškozená). Oprava stávajících stavebních konstrukcí: výměna 
výtahů, oprava schodiště. Oprava podlahových krytin, zateplení střechy a objektu, výměna 
všech výše uvedených konstrukcí a technických rozvodů. Zabezpečení objektu směrem do 
stávajícího areálu Viterry - zamezení možného vstupu osob do areálu. Odhad investičních 
nákladů na úpravu objektu činí cca 200 mil. Kč.“.
Ministerstvo kultury k tomuto stavebně-technickému zhodnocení objektu v odůvodnění 
rozkladem napadeného rozhodnutí uvedlo, že „žádné z ustanovení zákona č. 20/1987 Sb. 
nestanovuje pro prohlášení věci za kulturní památku podmínku dobrého technického stavu, či 
existenci funkčních technických rozvodů. Relevantní podmínky jsou stanovené v § 2 odst. 1 
zákona č. 20/1987 Sb., přičemž se jedná o 2 alternativní skutkové podstaty, které se vztahují k 
hodnotě věci, nikoli k posouzení jejího stavu. Hlavním cílem správního řízení je v tomto případě 
především posouzení památkových hodnot předmětné věci. Stavebně technický stav 
5
posuzované věci je rozhodný pouze v takovém případě, že by výrazným způsobem snižoval 
památkové hodnoty věci z důvodu nutnosti demolice posuzovaného objektu. Viz například 
rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) zn. 10 As 299/2017 ze dne 17. 1 2019, kde je 
uvedeno: „(...) stavebně technický stav nemovitostí (...) není s ohledem na textaci zákona o 
státní památkové péči právně významn(ý) (...). Jedná se jen a pouze o doplňkové kritérium 
pramenící z potřeby posoudit, zdaje nemovitost schopna dalšího života, neboje spíše určena k 
demolici.“ Výše uvedený posudek stavebně technického stavu uvádí výčet nefunkčních 
technických rozvodů, odůvodňuje, proč objekt nesplňuje současné normy z důvodu 
hygienického, požárního, bezpečnostního a tepelně technického, a nakonec uvádí teoretické 
možnosti budoucího využití objektu. Posudek nikde neřeší samotný stavebně technický stav 
objektu, a jeho závěry nelze interpretovat způsobem, že se v tomto případě jedná o celkový 
havarijní stav, který zcela brání zachování či opravení objektu, nebo že by tento ohrožoval 
životy a zdraví občanů. Popsané skutečnosti (např. nefunkční rozvody) jsou naopak 
opravitelného, nebo vyměnitelného charakteru. Památkový zákon nestanovuje podmínky pro 
to, že by prohlašovaná věc za kulturní památku musela splňovat současné normy. Poškození 
objektu nelze zaměňovat s nenaplněním definičních znaků kulturní památky. Podstatné je 
prokázání, že věc je nositelem památkových hodnot stanovených v § 2 odst. 1 zákona č. 20/1987 
Sb. Z těchto důvodů ministerstvo nepovažuje informace uvedené v citovaném posouzení za 
relevantní. Nakonec k informaci o současném užitném zatížení lze uvést, že posudek hodnotí 
pouze současnou únosnost stropních konstrukcí, nezaobírá se už možnostmi, zda by bylo možné 
tuto únosnost v případě potřeby zvýšit přidáním dalších konstrukčních prvků.
V řízení se dle § 3 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb. vyjádřil Krajský úřad Ústeckého kraje, 
odbor kultury a památkové péče dopisem (dále též „KUUK OPP“) č.j. KUUK/042900/2023 ze 
dne 13. 3. 2023, kterým vyslovil souhlas s prohlášením předmětné věci za kulturní památku, 
což odůvodnil takto: „(...) KUUK OPP učinil vlastní obhlídku budovy z vnější části v době již 
započaté demolice a navrhuje Ministerstvu kultury posoudit stav budovy v době jeho 
rozhodnutí. Vnitřní vybavení budovy se totiž významnou měrou podílí na kulturně — 
historických hodnotách objektu, stejně tak i jejich stav, který není dosud posouzen. Zároveň by 
bylo vhodné zjistit, co vše je součástí objektu, a zda budova sama o sobě není dotčena 
technickým vybavením, neboť z vnější části budovy je zjevné ukotvení technického zařízení. 
KUUK OPP si je vědom významu objektu v rámci technického dědictví regionu tak, jak 
popisuje v návrhu NPÚ a souhlasí, že Město Ústí nad Labem je velmi úzce spjato s chemickým 
průmyslem. Druhý významný chemický závod - dnešní Spolchemie má dvě správní budovy, z 
nichž obě jsou již pod památkovou ochranou. I tento fakt je jasným důkazem, jaký význam toto 
průmyslové odvětví v novodobých dějinách města mělo a má. KUUK OPP však upozorňuje na 
současné chátrání budovy, které je zapříčiněno nedbalostí ze strany vlastníka objektu, který 
objekt nevyužívá. To při péči o případnou kulturní památku může přinést zásadní komplikace. 
Nicméně pro popsané hodnoty objektu a jeho vztah k regionu a danému místu je KUUK OPP 
toho názoru, že objekt splňuje podmínky ust. § 2 písm. a) zákona č. 20/1987 Sb. a proto jej 
doporučuje k prohlášení za kulturní památku.“.
Ministerstvo kultury k tomu v odůvodnění rozkladem napadeného rozhodnutí uvedlo, 
že „souhlasí s tím, že se vnitřní prostory významným způsobem podílí na památkových 
hodnotách objektu. Vlastník však v průběhu řízení vstup do objektu neumožnil a nezaslal ani 
vlastní fotodokumentaci. O stanovení termínu možné prohlídky interiéru, nebo zaslání 
správnímu úřadu vlastní aktuální fotodokumentace interiérů, žádalo i Ministerstvo kultury 
dopisem ze dne 17. 5. 2023, vlastník však na tuto výzvu opět nereagoval. Z tohoto důvodu 
správní orgán vycházel při posuzování interiérů z předložené fotodokumentace z let 2014 a 
2017 s obezřetností. V krajním případě lze totiž předpokládat absenci veškerých prvků, které 
šlo odstranit a zpeněžit. Nicméně mnoho hodnotných architektonických prvků a řemeslných a 
6
uméleckořemeslných detailů interiéru je přímo integrováno do objektu a jejich destrukce či 
absence po ani ne deseti letech od pořízení fotodokumentace by byla velmi nepravděpodobná. 
Mnohé z odstraněných prvků lze navíc případně v budoucnu úspěšně obnovit na základě 
existující podrobné fotodokumentace a dobových analogií. Co se týče technologického 
vybavení, správnímu orgánu není známo, že by se v objektu nějaké nacházelo. Ukotvené 
technické zařízení zvenčí budovy přes objekt pouze prochází a za ní dále pokračuje 
severovýchodním směrem a není předmětem tohoto řízení. Rozsah řízení jev tomto případě 
dán pozemkem p. č. 3043 a stavbou, která je součástí tohoto pozemku, tedy celým stavebním 
komplexem bývalé správní budovy Schichtových závodů, vyjma části, na kterou bylo vydáno 
stavebním úřadem Magistrátu města Ústí nad Labem povolení k odstranění, které v nedávné 
době skutečně započalo a probíhalo.“.
Dále se v řízení dle § 3 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb. vyjádřil Magistrát města Ústí nad 
Labem, odbor územního plánování a stavebního řádu, památková péče, ve vyjádření č.j. 
MMUL/GÚPSŘ/60010/2023/EderK PP/63/23 ze dne 1. 3. 2023, rovněž vyslovil souhlas s 
prohlášením předmětné věci za kulturní památku, což odůvodnil takto: „Správní budova vzniklá 
v r. 1908 a druhá část (šestipodlažní monumentální přístavba ve stylu art deco včetně 
interiérových dekorací) pak vl. 1911-1913. Budova má zejména velký význam pro dějiny 
města Ústí nad Labem jako reprezentativní sídlo největšího drogisticko - potravinářského 
areálu v Evropě, neobyčejně významného pro rozvoj města. Budova svou honosnou 
architekturou odrážela význam podniku. V interiéru lze nalézt řadu hodnotných prvků, i když 
je nutné konstatovat, že oproti fotodokumentaci z r. 2014 v návrhu na prohlášení za kulturní 
památku, se stav podstatně zhoršil. Přesto tento objekt představuje podle našeho názoru 
významný doklad historického vývoje, životního způsobu a vývoje společnosti, a tím pro svoji 
hodnotu historickou a uměleckou splňuje podmínky pro prohlášení za kulturní památku.“.
Dle § 36 odst. 3 správního řádu byl účastník řízení dopisem ze dne 29. 3. 2023 vyzván, 
aby se před vydáním rozhodnutí vyjádřil k podkladům, které Ministerstvo kultury v průběhu 
řízení shromáždilo. Účastník tohoto svého práva využil a dne 5. 4. 2023 se jeho zástupce 
dostavil na úřad Ministerstva kultury k nahlížení do spisu. Následně zaslal také písemné 
vyjádření ze dne 14. 4. 2023, ve kterém uvedl následující: „
„Objekt nevykazuje znaky uvedené v § 2 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb. a tedy nesplňuje 
zákonné podmínky pro prohlášení věci za kulturní památku. Za problematické považuje 
účastník již samotné umístění objektu. Od doby, kdy byly Schichtovy závody vystavěny, prošel 
jak areál samotný, tak také jeho okolí značnými změnami, které měly nezanedbatelný vliv i na 
objekt, o jehož vymezené části je vedeno řízení o prohlášení za kulturní památku. Tato se v 
současnosti nachází v oblasti primárně využívané pro průmyslové a výrobní účely. V jejím 
bezprostředním okolí se nachází pouze ukotvení technických zařízení a provozní budovy, které 
jsou na tuto správní budovu napojeny, jsou prostého provedení a nebyly součástí původního 
areálu. V okolí se dále nachází skladovací haly, které jsou v současnosti využívány pro uložení 
materiálů. Jak je zřejmé z územního plánu města Ústí nad Labem, který je přílohou č. 1 tohoto 
stanoviska, a současně i z ortofotografického vyobrazení bezprostředního okolí, které je 
přílohou č. 3 tohoto stanoviska, objekt se nachází v oblasti zastavěné primárně za účelem 
výroby a skladování v odvětví těžkého průmyslu. V okolí se nachází pouze nebytové budovy a 
zastavěné plochy typu skladištních sil, parkovišť a skladovacích hal, které nemají žádnou 
kulturní, historickou, architektonickou ani urbanistickou hodnotu. Vzhledem k výše uvedeným 
skutečnostem není účelné předmětnou část objektu prohlásit za kulturní památku.“
K tomu Ministerstvo kultury v odůvodnění rozkladem napadeného rozhodnutí uvedlo, 
že „žádné z ustanovení zákona č. 20/1987 Sb. nestanoví pro prohlášení věci za kulturní památku 
podmínku, kde má být věc umístěna a jak má vypadat její bezprostřední okolí. K výše 
7
uvedenému lze dodat, že okolí posuzovaného objektu bylo od samého počátku určeno pro 
průmyslové účely. Tvrzení, že toto okolí prošlo od doby výstavby značnými změnami je tedy 
pravdivé jenom částečně. V průběhu času se okolní zástavba zcela jistě vyvíjela, nicméně vždy 
se jednalo o objekty zaměřené na průmyslovou výrobu. Posuzovaný objekt by zcela jistě lépe 
vynikl v městské zástavbě, nicméně jeho samotný vznik je s průmyslovou výrobou úzce spjat 
a k danému okolí historicky patří. Provozní budovy, které jsou nyní součástí stavebního 
komplexu, jsou zřejmě mladší, z dostupných podkladů se však správnímu orgánu nepodařilo 
dopátrat, kdy a za jakým účelem byly vystavěny. Nicméně v současnosti jsou stavebně 
propojené s celým komplexem, nemají ani vlastní č. p. ani vlastní parcelu. Jsou tedy součástí 
bývalé správní budovy č. p. 100 a ve správním řízení je nelze posuzovat jako samostatnou věc, 
i kdyby bylo jednoznačně prokázáno, že v současnosti nejsou nositeli památkových hodnot.“.
Dále účastník ve vyjádření ze dne 14. 4. 2023 namítl: „Necelistvost objektu: V kontextu 
řízení o prohlášení věci za kulturní památku a nezbytnosti naplnění zákonných podmínek je 
třeba uvést, že nezanedbatelná část objektu již byla odstraněna či její odstranění probíhá, a to 
na základě pravomocného rozhodnutí o povolení odstranění části stavby ze dne 14. 11. 2022, 
č.j. MMUL/OÚPSŘ/S/385543/2022/Mar, vydaného příslušným stavebním úřadem, které 
nabylo právní moci dne 30. 12. 2022. Pokud by někdy mohlo být uvažováno o objektu jako o 
věci naplňující definiční znaky stanovené zákonem o státní památkové péči tak, jak jsou 
popsané v § 2 odst. 1 písm. a), bylo by to potenciálně možné pouze v případě, kdy by bylo 
rozhodováno o předmětné budově jako o celku. Nikoliv však v nynějším stavu, kdy již jedna 
část objektu byla odstraněna, a zbylá část se nachází v neutěšeném stavebně technickém stavu. 
V samotném podnětu k zahájení řízení o prohlášení objektu za kulturní památku ze dne 5.12. 
2022 je konstatováno, že budova: „Byla vystavěna ve dvou fázích. První část vyrostla v roce 
1908, druhá pak v letech 1911-1913. Později došlo ke sjednocení fasád, čímž komplex získal 
jednolitost...“. Současně je totožná formulace uvedena i v návrhu na prohlášení věci za kulturní 
památku ze dne 8. 2. 2023, na jehož základě vydala své stanovisko Regionální komise NPÚ. V 
kontextu výše zmíněného odstranění části objektu takováto neúplná budova nemůže nést žádný 
ze znaků v zákoně vymezených a není ji možné prohlásit za kulturní památku. Stejný orgán, 
konkrétně MMUL OÚPSŘ, nejprve vydal rozhodnutí o povolení odstranění části stavby, a to 
dokonce části historicky starší, nicméně v tomto předmětném řízení následně souhlasí s 
prohlášením druhé části budovy za kulturní památku, ačkoliv, jak je zmíněno v odborných 
vyjádřeních a tato skutečnost je dostupná i z historických popisů budovy, se jedná o stavbu, 
která sice byla vystavěna ve dvou fázích, nicméně následně došlo k jejímu sjednocení. Tímto 
postupem tak dochází k narušení legitimního očekávání a právní jistoty účastníka, jakožto 
vlastníka této nemovité věci. Pokud bylo povoleno odstranění části stavby, a to části historicky 
starší a cennější, měl účastník zcela oprávněné legitimní očekávání, že bude následně povoleno 
odstranění i druhé, novější, části stavby. V případě, že veřejné orgány zastávají názor, že by 
druhá část stavby měla být prohlášena za kulturní památku, měly tyto své intence sdělit již před 
prvotním povolením odstranění starší části objektu, nikoliv až v situaci, kdy již došlo k 
odstranění této starší části. Pokud by byl účastník, jakožto vlastník předmětné nemovité věci, 
seznámen s tímto postojem příslušných orgánů, měl by možnost jej reflektovat a přizpůsobit 
tak veškeré činnosti v souvislosti s objektem jako celkem. I pro samotného účastníka by bylo z 
logických i ekonomických důvodů neúčelné odstranění pouze části budovy, aniž by byla 
následně odstraněna i druhá část budovy, tím spíše když tyto části budovy k sobě byly 
přidruženy. Účastník by nepřistoupil k odstranění pouze části budovy, pokud by mu byl v době 
rozhodnutí o odstranění části budovy znám postoj příslušných orgánů k zbývající části objektu, 
neboť takto vynaložené náklady na demolici a odstranění části budovy by tak byly vynaloženy 
zcela neúčelně. Vzhledem k zmiňovanému povolení odstranění části stavby, a to části starší a 
historicky cennější, tedy účastník nemohl legitimně očekávat, že odstranění druhé části stavby 
nebude povoleno. Pokud by byl účastník seznámen se skutečností, že obě části budovy by 
8
mohly naplňovat zákonné znaky kulturní památky, pak by bylo možné vést dialog o jejich 
vhodném využití jako celku. V současné situaci, kdy bylo povoleno a následně provedeno 
odstranění jedné části objektu, tak již možnost využití a ochrany této budovy jako celku v 
souladu s účelem kulturních památek nepřichází v úvahu. Naopak nynější situace pro účastníka 
představuje značné logistické i ekonomické komplikace, které nemohl předpokládat a jež byly 
zapříčiněny postupem příslušných orgánů.“.
K tomu Ministerstvo kultury v odůvodnění rozkladem napadeného rozhodnutí uvedlo, 
že s tímto názorem účastníka nesouhlasí. Předně nebyla odstraněna zásadní část objektu a jeho 
původní architektonická koncepce je stále jasně zřetelná. Co se týče stavebního vývoje 
posuzovaného stavebního komplexu bývalé správní budovy Schichtových závodů, tento je dle 
zjištěných skutečností složitější, než rozdělení objektu na starší severozápadní část a mladší 
jihovýchodní část. Po důkladném prostudování veřejně přístupných historických fotografií 
objektu a archivních map je zřejmé, že jako první byla v r. 1908 vystavěna část správní budovy, 
které severozápadní průčelí bylo v místech, kde se později dostavěla široká průjezdová brána. 
Tento nejstarší objekt byl zpočátku s bohatou secesní výzdobou. Následně se k jeho 
jihovýchodnímu průčelí přistavěla impozantní pětipodlažní budova s akcentem na bohatou 
výzdobu ve stylu klasicizující secese, s novým hlavním vstupem do budovy s reprezentativními 
prostory. Na fotografii správní budovy z r. 1913 (dostupná např. https://usti- 
aussig.net/stavby/karta/nazev/100-spravni-budova-setuzy) ještě není vidět poslední vystavěnou 
část s širokou vjezdovou bránou, tato část byla ke správní budově vystavěna až později. Tuto 
situaci dokládá i archivní mapa Ústí nad Labem z let 1890-1912 (dostupná na webových 
stránkách ags.cuzk.cz/archiv), kde ještě část s průjezdem není vystavěna. K výstavbě této 
nejmladší části komplexu, tedy části, která byla v nedávné době zdemolována, došlo na základě 
Zachovalých stavebních plánů v r. 1933 nebo krátce poté. V době realizace této poslední 
přístavby došlo pravděpodobně i ke sjednocení fasád celého komplexu v duchu 
monumentálního moderního klasicismu. Z těchto skutečností vyplývá, že zdemolována nebyla 
nejstarší část komplexu, naopak se jedná o nejmladší část, vyjma jedné okenní osy skutečně 
nejstarší části z r. 1908. Tímto ubouráním se stavební komplex na své severozápadní části dostal 
(vyjma zatím jedné okenní osy) do stavebního rozsahu z r. 1913. Ministerstvo kultury je dále 
toho názoru, že i přes odstranění nejmladší stavební fáze objektu a malé části nej starší fáze, si 
objekt jako celek stále uchoval dostatečné památkové hodnoty pro to, aby naplňoval zákonná 
ustanovení pro prohlášení věci za kulturní památku, jak bude odůvodněno a doloženo níže. Dále 
účastník řízení tvrdí, že daným postupem správních úřadů, kdy nejdřív bylo povoleno 
odstranění části objektu, a následně bylo doporučeno prohlášení zbylé části tohoto objektu za 
kulturní památku, došlo k narušení jeho legitimního očekávání a právní jistoty. Zde 
Ministerstvo kultury upozorňuje na rozsudek NSS zn. 2 As 120/2011 ze dne 31. 10. 2013, kde 
je uvedeno: „Z faktu, že určitý objekt nebyl dosud památkově chráněn, a proti (navenek 
deklarovanému) záměru vlastníka o jeho přestavbě či demolici nebylo ze strany příslušných 
orgánů dosud ničeho namítáno, nemůže založit legitimní očekáváni, že k památkové ochraně 
takového objektu nemůže kdykoliv v budoucnu dojít.“ V tom samém rozsudku je také uvedeno, 
že: „(...) je-li dostatečně prokázána existence památkové hodnoty konkrétního objektu (tedy 
vykazuje-li vskutku znaky kulturní památky, definované zákonem), musí veřejný zájem na jeho 
ochraně převážit nad soukromým zájmem jeho vlastníka, a to i za situace, kdy vlastník takovou 
možnost nepředpokládal a bude to pro něj spojeno se zmařením dosud vynaložených investic.“
Dále účastník ve vyjádření ze dne 14. 4. 2023 namítl: „Jak vyplývá z odborného 
vyjádření, jež bylo přílohou vyjádření účastníka ze dne 10. 3. 2023, objekt se nachází ve stavu, 
který neodpovídá základním bezpečnostním požadavkům tak, aby mohla být využívána. Celý 
objekt se nachází v dezolátním stavu, je odpojen od všech inženýrských sítí, veškeré technické 
rozvody jsou zničeny nebo odstraněny a budova by nesplňovala hygienické, požární a 
9
bezpečnostní normy pro to, aby mohla být využívána k potřebným účelům. Dle odborného 
vyjádření není možné objekt využít ani pro účely zřízení například archivu či knihovny, a to na 
základě nevyhovující únosnosti stropních konstrukcí, jejichž užitné zatížení je pouze 2,0 - 2,5 
kN/m2, kdy pro zmiňovaný archiv či knihovnu je dle platných a účinných norem třeba užitného 
zatížení 7,50 kN/m2. Účastníkovi není znám případný zájemce o koupi či investor, který by 
chtěl budovu odkoupit do svého vlastnictví či ji zamýšlel jakýmkoliv způsobem renovovat.“
K tomu Ministerstvo kultury v odůvodnění rozkladem napadeného rozhodnutí uvedlo, 
že „dle veřejně přístupného článku na stránkách deníku iDNES, s názvem „Kraj zvažuje koupi 
Schichtovy budovy. Začínáme jednat, říká náměstek hejtmana“ ze dne 17. 3. 2023 
(https://www.idnes.cz/usti/zpravy/strekov-schichtova-budova-jednani-koupe-rehak.A230316 
_11401 lusti-zpravygrr) je uvedeno, že Ústecký kraj začal s vlastníkem posuzovaného 
objektu vyjednávat o jeho odkoupení. Je zde dále uvedeno, že Krajská rada pověřila radního 
pro investice Mgr. Bc. Tomáše Riegra k zahájení tohoto jednání. Dále Ministerstvo kultury 
uvádí, že žádné z ustanovení zákona č. 20/1987 Sb. nestanovuje pro prohlášení věci za kulturní 
památku podmínku technického stavu. Relevantní podmínky jsou stanoveny v § 2 odst. 1 
zákona č. 20/1987 Sb., přičemž se jedná o 2 alternativní skutkové podstaty, které se vztahují k 
hodnotě věci, nikoli k posouzení jejího stavu. Hlavním cílem správního řízení je v tomto případě 
především posouzení památkových hodnot předmětné věci. Stavebně technický stav 
posuzované věci je rozhodný pouze v takovém případě, že by výrazným způsobem snižoval 
památkové hodnoty věci z důvodu nutnosti demolice posuzovaného objektu. Viz například 
rozsudek NSS zn. 10 As 299/2017 ze dne 17. 1 2019, kde je uvedeno: „(...) stavebně technický 
stav nemovitostí (...) není s ohledem na textaci zákona o státní památkové péči právně 
významn(ý) (...). Jedná se jen a pouze o doplňkové kritérium pramenící z potřeby posoudit, 
zda je nemovitost schopna dalšího života, nebo je spíše určena k demolici.“ Výše uvedený 
posudek stavebně technického stavu uvádí výčet nefunkčních technických rozvodů, 
odůvodňuje, proč objekt nesplňuje současné normy z důvodu hygienického, požárního, 
bezpečnostního a tepelně technického, a nakonec uvádí teoretické možnosti budoucího využití 
objektu. Posudek nikde neřeší samotný stavebně technický stav objektu, neprokazuje tedy, že 
by bylo nutné objekt zdemolovat. Popsané skutečnosti (např. nefunkční rozvody) jsou naopak 
opravitelného či vyměnitelného charakteru. Zákon č. 20/1987 Sb. nestanovuje podmínky pro 
to, že by prohlašovaná věc za kulturní památku musela splňovat současné normy. Podstatné je 
prokázání, že věc je nositelem památkových hodnot stanovených v § 2 odst. 1 zákona č. 20/1987 
Sb. Z těchto důvodů Ministerstvo kultury nepovažuje tyto skutečnosti za relevantní.“
Ve vyjádření ze dne 14. 4. 2023 se dále účastník vyjádřil ke stanovisku MMUL OÚPSŘ 
takto: „Jak již bylo v tomto stanovisku uvedeno, nadepsaný orgán, respektive jeho stejný odbor, 
nejdříve povolil odstranění části předmětné budovy, nicméně v rámci tohoto řízení o prohlášení 
věci za kulturní památku nyní souhlasí s prohlášením další části této budovy za kulturní 
památku, ačkoliv se jednalo o jednolitý komplex. Přístup zmíněného orgánu je v této věci velmi 
nekoncepční a postrádá jakékoliv možnosti legitimního očekávání ze strany účastníka. Dále je 
ve vyjádření MMUL OÚPSŘ ze dne 1. 3. 2023 uvedeno následující: „V interiéru lze nalézt 
řadu hodnotných prvků, i když je nutné konstatovat, že oproti fotodokumentaci z r. 2014 v 
návrhu na prohlášení za kulturní památku, se stav podstatně zhoršil. “ Citovaná část z 
uvedeného vyjádření je dokladem skutečnosti špatného stavu předmětné nemovité věci.“
Ministerstvo kultury k tomu v odůvodnění rozkladem napadeného rozhodnutí uvedlo, 
že je toho názoru, že „MMUL OÚPSŘ neměl povolení k odstranění stavby vydat. Nejdříve měl 
požádat NPÚ, ú.o.p. v Ústí nad Labem o konzultační posouzení památkových hodnot dotčeného 
objektu, který by zcela jistě odstranění stavby nedoporučil a navrhl by jeho prohlášení za 
kulturní památku. Nicméně, vzhledem k tomu, že objekt nebyl v čase podání žádosti o 
10
odstranění chráněn památkovým zákonem, správní orgán neměl mnoho možností toto povolení 
nevydat (za předpokladů, že vlastník dodal všechny potřebné dokumenty a správní orgán 
nenapadlo zkoumat přítomnost památkových hodnot a význam stavby pro historii města). Dále 
lze k tomuto sdělit, že pokud vlastník od začátku zamýšlel zdemolovat objekt celý, měl si podat 
žádost v takovém rozsahu, která by odpovídala jeho záměru, protože: „Z faktu, že určitý objekt 
nebyl dosud památkově chráněn, a proti (navenek deklarovanému) záměru vlastníka o jeho 
přestavbě či demolici nebylo ze strany příslušných orgánů dosud ničeho namítáno, nemůže 
založit legitimní očekávání, že k památkové ochraně takového objektu nemůže kdykoliv v 
budoucnu dojít.“ (viz rozsudek NSS zn. 2 As 120/2011 ze dne 31. 10. 2013). Nakonec 
Ministerstvo kultury uvádí, že z výše citované podtržené věty z vyjádření MMUL OÚPSŘ 
rozhodně nevyplývá, že by stav objektu byl natolik špatný, že by objekt už nebyl schopen 
dalšího života. Jedná se pouze o konstatování, že se stav objektu za posledních cca 10 let 
neúdržby zhoršil, což nelze popřít.“
Ve vyjádření ze dne 14. 4. 2023 se dále účastník vyjádřil ke stanovisku Regionální 
komise NPÚ ze dne 10. 2. 2023 takto: „Regionální komise se ztotožnila se závěry uvedenými 
v návrhu NPÚ. Ve zmiňovaném návrhu je nicméně konstatováno, že tento byl „upraven a 
dopracován“ Mgr. Martinem Zubíkem, Ph.D., který je veden jako památkář v Oddělení 
evidence památek a IS NPÚ, ú.o.p. v Ústí nad Labem, avšak podklady k samotnému zpracování 
návrhu připravil Mgr. Martin Krsek, senátor ČR za Ústecký kraj, který je však současně také 
osobou, jež podala podnět k zahájení řízení o prohlášení věci za kulturní památku. Návrh taktéž 
obsahuje totožné jazykové formulace a závěry, které jsou uvedeny také ve zmiňovaném 
podnětu k zahájení řízení o prohlášení věci za kulturní památku. Výše popsaná skutečnost není 
v souladu s požadavkem zachování nestrannosti, který je stanoven v Příkazu NPÚ z 15. 2. 2021, 
č.j. NPÚ-351/13233/2021, v článku 4.1. Zde tak lze mít důvodné pochybnosti o tom, že 
stanovisko Regionální komise, které bylo vydáno na základě návrhu, je nestranné, nezávislé a 
není účelové. Současně je v samotném stanovisku Regionální komise k části budovy, o které je 
vedeno předmětné řízení o prohlášení za kulturní památku, stanoveno, že: „Také tato partie je 
dochována s velkou mírou autenticity, a to jak u fasád, tak i v interiéru.“ Nicméně interiér byl 
posuzován na základě neaktuálních podkladů, konkrétně je v návrhu uvedena fotodokumentace 
z let 2014 a 2017, a proto závěry uvedené jak ve stanovisku Regionální komise, tak také v 
návrhu není možné považovat za odpovídající současnému stavu a takové závěry neměly být 
uvedeny, pokud tedy měly být sepsány objektivním a nestranným způsobem. Jak dále ve svém 
připíše uvádí i samotná Regionální komise: „Návrh i stanovisko komise vycházejí z posouzení 
přístupných exteriérů a starších podkladů z interiéru.“ Nicméně takto není z logiky věci možné 
objektivně posoudit skutečný stav předmětné věci. Samotná skutečnost, že Regionální komise 
vydala své stanovisko na základě návrhu, který nemůže být považován za nestranný a 
objektivní, je dokladem toho, že i samotné stanovisko Regionální komise nemůže splňovat 
požadavky nestrannosti a objektivnosti.“
K tomuto Ministerstvo kultury v odůvodnění rozkladem napadeného rozhodnutí uvedlo, 
že „standardně po obdržení podnětu k prohlášení věci za kulturní památku postupuje tak, že 
tento podnět pošle příslušnému územnímu odbornému pracovišti NPÚ k odbornému posouzení. 
Tam je tento podnět vyhodnocen odbornou komisí a je zde zpracováván odborný návrh na 
prohlášení, který obsahuje všechny náležitosti požadované správním orgánem (kromě 
zdůvodnění památkových hodnot zasílá podrobný popis, dataci, stav věci atd.) V tomto případě 
byl podnět vypracovaný Mgr. Martinem Krskem zpracovaný na základě relevantního 
historického výzkumu a popis památkových hodnot objektu nebylo nutné zásadním způsobem 
přepisovat. Tento podnět tedy sloužil jako podklad pro zpracování odborného návrhu, proto 
podnět i návrh NPÚ obsahují totožné formulace. Z této skutečnosti však nelze činit závěry o 
nestrannosti odborné regionální komise NPÚ. Podjatost členů komise by vyplývala pouze v 
11
případě, že by při formulaci svých závěrů sledovali osobní zájmy. Mohlo by se jednat o osobní 
spory s vlastníkem objektu, či jiné soukromé zájmy. Takováto obvinění však účastník řízení 
nevyslovil ani nedoložil. Ministerstvo kultury tedy jenom na základě skutečnosti, že podaný 
podnět byl použit k dalšímu odbornému zpracování a vyhodnocování, nepovažuje závěry 
odborné komise NPÚ za podjaté či účelové. Stejně tak pokud by byla namítána podjatost 
podatele podnětu Mgr. Martina Krška, i v tomto případě by bylo nutné doložit, že se jednalo o 
jeho osobní zájmy motivované jiným účelem, než je památková ochrana posuzovaného objektu 
(např. osobními spory s vlastníkem). Nicméně motivy podatele podnětu jsou v konečném 
důsledku v tomto řízení irelevantní. Relevantní je zjištění, zda pro prohlášení posuzované věci 
je či není zákonný důvod. Dále je zde potřeba se vyjádřit k předložené fotodokumentaci 
interiéru. V průběhu řízení nebylo vlastníkem umožněno zaznamenat a vyhodnotit současný 
aktuální stav interiérů. O umožnění přístupu do objektu žádal NPÚ, ú.o.p. v Ústí nad Labem, v 
lednu 2023. Na tuto žádost vlastník nereagoval. O stanovení termínu možné prohlídky interiéru, 
nebo zaslání správnímu úřadu vlastní aktuální fotodokumentace interiérů, žádalo i Ministerstvo 
kultury dopisem č. j. MK 32219/2023 ze dne 17. 5. 2023, vlastník však na tuto výzvu opět 
nereagoval. Vlastník zde tedy namítá, že pořízena fotodokumentace již není aktuální, ale 
zároveň toto tvrzení ničím nedoložil, naopak zjištění skutkového stavu bránil. Zde Ministerstvo 
kultury odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 14 A 105/2022-34 ze dne 20. 2. 
2023, který se týkal případu, kde vlastník rovněž neumožnil prohlídku interiérů posuzovaného 
objektu. Soud zde v odstavci č. 41 uvádí: „(...) ze strany orgánů památkové péče lze seznat 
snahu o uskutečnění prohlídky za účelem podrobnějšího zjištění skutkového stavu, avšak z 
důvodu ležících na straně žalobce nebyla tato prohlídka uskutečněna, přičemž ani žalobce 
neuvádí, jaké aktivní kroky podnikl k tomu, aby se tato prohlídka na místě uskutečnila. (...) V 
případě nemožnosti uskutečnění místního šetření mohl alespoň předložit vlastní 
fotodokumentaci interiéru či jinak vyvrátit tvrzení orgánů státní památkové péče, s nimiž byl 
před vydáním prvostupňového rozhodnutí seznámen. Pokud tak nepostupoval a nepředložil 
žádný důkaz prokazující jeho tvrzení (a neučinil tak ani v řízení před soudem), nemůže soud 
jeho tvrzením přisvědčit.“ Fotografická dokumentace přiložená k návrhu č.j. NPÚ-351/k 
103079/2022/PP/OEDIS ze dne 10. 2. 2023 obsahuje fotky interiéru posuzovaného objektu z 
let 2014 a 2017. Na těchto fotkách je interiér zachycen v relativně dobrém stavu, na některých 
je vidět i původní vybavení. Fotografie dále zachycují honosnou architektonickou výzdobu, 
která je přímo integrovaná do architektury objektu. Tyto prvky (integrované sloupy, zdobné 
prvky stropů, obložení stěn atd.) jsou natolik trvanlivého charakteru, že jejich totální degradace 
či zničení v průběhu ani ne deseti let by musela nastat jedině v případě aktivního záměru tyto 
prvky zničit. Ministerstvo kultury nepopírá, že v minulosti do objektu vnikly osoby, které 
zcizily všechno (především kovy), co šlo zpeněžit, případně i vandalové, kteří objekt poničili. 
Jmenované prvky jsou však natolik do objektu integrované, případně jsou z materiálů, které lze 
zničit pouze mimořádným cíleným úsilím, že lze pochybovat, že byly v této krátké době 
kompletně zničené a v současné době už neexistují. Architektonická výzdoba interiérů, původní 
dispozice, případně i vestavěný nábytek se podílí na památkových hodnotách objektu. V tomto 
případě lze předpokládat, že interiéry nebudou zachované v tak autentickém stavu, jak je 
doloženo na předložené fotodokumentaci, nicméně se nelze domnívat, že tento stav bude v 
současnosti natolik devastovaný, že by se nezachovaly žádné původní prvky architektonické 
výbavy, případně, že původní stav nebude možné alespoň částečně obnovit. Správní orgán na 
podrobném zkoumání interiérů dále netrval, protože je při zjišťování skutkového stavu věci 
vázán zásadou procesní ekonomie. Musí tedy vést řízení co nejúčelněji, nejrychleji a nejlevněji. 
Za situace, kdy provedení důkazu je bráněno osobou, bez jejíž aktivní spoluúčasti nelze důkaz 
provést, musí správní orgán poměřit zájem na zjištění skutkového stavu věci s dalšími zájmy v 
řízení. V tomto případě správní orgán akceptuje argument, že interiér není zachován v dobrém 
stavu, nicméně nepovažuje za možné, že by už nebyl nositelem žádných památkových hodnot.
12
Takový stav mohl účastník řízení jednoduše prokázat vlastní fotodokumentací, či umožněním 
prohlídky pracovníkům památkové péče, nicméně tuto možnost nevyužil a žádný důkaz 
nepředložil.“.
Ministerstvo kultury si k výše citovanému vyjádření účastníka ze dne 14. 4. 2023 
vyžádalo stanovisko NPÚ, ú.o.p. v Ústí nad Labem č.j. NPÚ-351/35477/2023 ze dne 15. 5. 
2023, které obsahuje následující: „Objekt se nachází v industrializované krajině, jejíž současná 
podoba je dána historickým vývojem. Postup nakládání s industrializovaným územím, jehož 
význam a způsob užívání se v toku času změnil, posuzuje NPÚ na základě platné metodiky, 
kde je uvedeno že: „Pro další nakládání s jakýmkoli územím by mělo být základem 
pojmenování konkrétních pozitivních i negativních hodnot prostřednictvím analýzy 
historického, typologického a technického vývoje.“ Tyto hodnoty nelze vyčíst pouhou analýzou 
současných mapových podkladů. V případě, že by i odpovědná analýza dala jasně najevo, že 
okolí navrhované správní budovy nedisponuje žádnými hodnotami, nemusí to být důvod pro 
absenci hodnot samotné správní budovy. Objekt navíc figuruje v oficiálních materiálech 
územně analytických podkladů z roku 2020 jako architektonicky cenná budova. Necelistvost 
objektu: Objekt prošel spletitým stavebním vývojem. Z pohledu NPÚ mají obě větší stavební 
fáze, jak ta, která již částečně podléhá demolici, tak i mladší část, výrazné památkové hodnoty. 
Tyto hodnoty lze nalézt v dochovaných řemeslných konstrukcích a autentických materiálech, a 
to i v případě, že je jejich stav špatný až havarijní. Z logiky věci se domníváme, že nelze 
automaticky předpokládat, že část hodnotného areálu, která je mladší, je za všech okolností 
méně cenná. Zvlášť v tomto případě, kdy mladší část je pojata mnohem víc reprezentativně a 
souvisí s rozmachem původní firmy, která dávala na odiv svůj ekonomický prospěch. 
Schichtova továrna má jako celek nesporný význam pro rozvoj města Ústí nad Labem, činnost 
rodiny Schichtů nejen v chemickém průmyslu, ale i v dalších oblastech společenského 
městského života je historicky prokázána a neoddiskutovatelná. Vzhledem k výše uvedenému 
považujeme za více než zřetelné, že objekt naplňuje podmínky uvedené v § 2 zákona 20/1987 
Sb. Z našeho pohledu je to právě správní budova projektovaná v okázale reprezentativním stylu 
za použití ušlechtilých materiálů a kvalitní řemeslné dovednosti, která si zaslouží nejen ochranu 
ale i odpovídající pietní péči, která by měla být morálním imperativem dobrého vlastníka. 
Návrh na prohlášení správní budovy Schichtových závodů, který vypracoval zaměstnanec NPÚ 
ú.o.p. v Ústí nad Labem Mgr. Martin Zubík, Ph.D. na základě podnětu vypracovaného 
historikem Muzea města Ústí nad Labem a senátorem Mgr. Martinem Krskem slouží jako 
podklad pro Regionální komisi pro posuzování návrhů na prohlášení věcí za kulturní památku. 
Zpracovaný podnět je postaven na relevantním historickém výzkumu, a proto nebylo nutné 
formulace a závěry výrazněji korigovat. Podnět bylo nutné přepracovat do standardizovaného 
návrhu na prohlášení užívaného v ostatních případech, což provedl zaměstnanec NPÚ Mgr. 
Martin Zubík, Ph.D. Ani jeden ze zpracovatelů návrhu není členem Regionální komise NPÚ, 
která si tak zachovala svou nestrannost a nezávislost. Komise posuzovala předložený návrh na 
základě vlastní odborné erudice jednotlivých členů. Ve věci aktuálnosti podkladů je nutné 
dodat, že vlastník předmětné věci byl NPÚ ú.o.p. v Ústí nad Labem požádán o umožnění 
přístupu do objektu za účelem dokumentace dopisem č.j. NPÚ/103079/2022 ze dne 2. 1. 2023 
odeslaného datovou schránkou dne 3. 1. 2023. Na tuto výzvu vlastník nereagoval. Národnímu 
památkovému ústavu v tu dobu nebylo známo, že by byly v předmětné budově prováděny 
stavební či bourací práce. Vzhledem k charakteru posuzovaných věcí, jako byly vestavěný 
nábytek, řemeslně zpracované dělicí příčky a objemné architektonické články přímo související 
s výtvarným řešením objektu, Národní památkový ústav odůvodněně předpokládal jejich 
zachování. Eventuální míra poškození interiérových hodnotných prvků by musela být 
podrobena důkladnému průzkumu, který by mimo jiné navrhl i možnosti záchrany. To bylo 
přístupem vlastníka znemožněno. Námitku vlastníka, že návrh na prohlášení za kulturní 
památku je účelový, aby se předešlo odstranění budovy, považuje NPÚ za irelevantní a 
13
odvolává se na rozhodnutí NSS č.j. 6 A 106/2002 - 81, kde je uvedeno: „Nejvyšší správní soud 
konstatuje, že tyto námitky jsou právně irelevantní, neboť brojí proti vnitřním motivům 
iniciátorů tohoto správního řízení (které není řízením návrhovým), přičemž však soudní 
přezkum se týká toliko jeho průběhu a výsledku. Jinými slovy řečeno, motivace k podání 
předmětného návrhu mohla být prakticky jakákoliv, neboť sama o sobě nepodléhá soudnímu 
přezkumu, a relevantní se jeví toliko zjištění, zda pro prohlášení domu za kulturní památku byl 
dán či nikoliv příslušný zákonný důvod. Navíc je vhodné dodat, že účelem zákona č. 20/1987 
Sb. je ochrana kulturních památek, takže nemůže být viděno jako v rozporu s tímto účelem 
zákona, pokud byly návrhy na prohlášení předmětného domu za kulturní památku podány jako 
jeden z prostředků k jeho ochraně.“
Účastník byl následně opět dopisem Ministerstva kultury ze dne 17. 5. 2023 vyzván k 
seznámení se s podklady před vydáním rozhodnutí. Zároveň byl vyzván ke sdělení termínu, kdy 
by bylo možné provést prohlídku posuzovaného objektu za účelem pořízení aktuální 
fotodokumentace. Dále byl vyzván, aby v případě, že prohlídku objektu neumožní, zaslal 
správnímu orgánu vlastní fotodokumentaci interiéru objektu. Ve stanoveném termínu se 
zástupce účastníka seznámil s obsahem spisu dne 7. 6. 2023, termín pro prohlídku 
posuzovaného objektu, ani vlastní fotodokumentaci však ve stanovené lhůtě nezaslal.
Po vyhodnocení výše uvedeného Ministerstvo kultury vydalo rozkladem napadené 
rozhodnutí č.j. MK 50963/2023 OPP, sp. zn. MK-S 13327/2022 OPP ze dne 6. 9. 2023, kterým 
bylo podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1987 Sb. rozhodnuto, že se za kulturní památku 
prohlašuje „bývalá správní budova Schichtových závodů č. p. 100“, která sestává z pozemku p. 
č. 3043, jehož součástí je stavba č. p. 100 (bez části, na kterou bylo MMUL OÚPSŘ vydáno 
povolení k odstranění stavby, č. j. MMUL/OÚPSŘ/S/385543/2022/Mar ze dne 14. 11.2022), 
k. ú. Střekov, obec Ústí nad Labem, část obce Střekov, okres Ústí nad Labem, Ústecký kraj. 
Rozkladem napadené rozhodnutí obsahuje následující odůvodnění, cit.:
„Po vyhodnocení všech výše uvedených podkladů jednotlivě i ve vzájemných 
souvislostech dospělo Ministerstvo kultury k následujícímu závěru: Předmětná bývalá správní 
budova Schichtových závodů představuje mimořádně hodnotný příklad industriálního 
architektonického kulturního dědictví z první čtvrtiny 20. století. Stavba je v první řadě 
výmluvným symbolickým dokladem slavné industriální historie této městské části, jejíž 
největší rozmach je spjat právě s příchodem továrny na výrobu mýdla rodiny Schichtů, kteří 
byli jedni z nej významnějších průmyslníků na přelomu 19. a 20. století, do Střekova a 
následným zřízením dalších rodinných podniků v této obci. Bývalá správní budova 
Schichtových závodů vznikla postupným propojením několika stavebních objektů v rozlehlý, 
avšak architektonicky harmonicky sjednocený celek nepravidelného protáhlého půdorysu, 
přičemž později, zřejmě ve 30. letech 20. století, došlo ke sjednocení fasád tohoto komplexu, 
který tak získal na monumentalitě. Tento správní komplex se vyznačuje honosnou architekturou 
v duchu moderního klasicismu a noblesní důstojností, která odrážela skutečnost, že budova 
sloužila jako reprezentativní sídlo největšího tuzemského drogisticko-potravinářského 
koncernu s pobočkami v jednotlivých zemích habsburské monarchie a Německa. Od roku 1929, 
po spoluzaložení nadnárodního koncernu Unilever, toto střekovské sídlo představovalo správní 
centrálu pro celou střední a východní Evropu. Tento reprezentativní a historicky strategický 
význam správní budovy mezinárodně působícího podniku se plně odráží na ušlechtilém vzhledu 
použitých vysoce kvalitních architektonických prvků, řemeslných a uměleckořemeslných 
detailů, a to především v interiéru části stavebního komplexu, která vznikala v letech 1911- 
1913. Jejími autory byly architekti Josef Riedl a Hermann Goedecke a výstavbu realizovala 
největší severočeská stavební společnost Alwin Kóhler, patřící v té době k předním stavebním 
společnostem v Ústí nad Labem. Pro interiéry této části objektu, průběžně doplňované a 
14
obohacované i v meziválečném období, je charakteristické působivé prolínání stylů pozdní 
secese, rané modemy, klasicizujících tendencí a následně prvorepublikového art deco. Pro 
umocnění významu byly reprezentační prostory ve vstupní hale zdobené vestavěnými 
kandovanými sloupy, půloblouky se štukovými vlysy vyobrazujícími firemní značky 
jednotlivých výrobků, dále se zde uplatňuje obložení mramorem, glazovanými obkladačkami, 
četné jsou klasicizující zdobné prvky na stropech, pilastry, byl zde umístěn vestavěný nábytek 
z ušlechtilých druhů dřev. Na tuto honosnou vstupní halu navazuje točité schodiště, vedle 
kterého se v přízemí nachází zdobený výklenek, připomínající krb, ve kterém bylo vytápěcí 
těleso. V patře s kanceláří ředitele výzdoba prostor navazuje užitím stejných prvků na 
reprezentativní prostory vstupní haly.
Za pozornost dále stojí existence přistavěného společenského sálu v jihovýchodní části 
komplexu, který se opět vyznačuje obdobnými zdobnými architektonickými prvky a detaily, a 
který zároveň upomíná na pozornost a péči Schichtovy rodiny věnovanou též svým 
zaměstnancům a jejich popracovnímu kulturnímu vyžití a společenským aktivitám. S objektem 
jsou ve východní části stavebně propojené další provozní budovy, které jsou však prostého 
utilitárního provedení, odpovídajícího jejich původní ryze účelové funkci.
Protože interiéry objektu byly naposledy fotograficky zdokumentované v roku 2017, lze 
se domnívat, že do dnešní doby mohlo dojít k jejich většímu či menšímu poškození. Z interiérů 
bylo pravděpodobně odcizeno vše, co šlo zpeněžit (např. kovové prvky, tedy zábradlí schodiště 
apod.). Nelze se však domnívat, že by od roku 2017 došlo k naprosté devastaci všech výše 
jmenovaných architektonických prvků a detailů. Tyto prvky jsou do objektu integrované a jsou 
z trvanlivých materiálů, které by bylo možné zničit pouze cíleným úsilím. Správní orgán tedy 
nemá pochybnost o jejich současné existenci, ani vlastník v průběhu řízení nijak nedoložil, že 
by již zcela zanikly. Chybějící odcizené kovové prvky je navíc možné na základě recentní 
fotodokumentace a dobových analogií v budoucnu obnovit restaurátorskými postupy do 
původní podoby. Ministerstvo v této souvislosti podotýká, že vlastnictví kultumi památky není 
pojato jako jednostranné omezení vlastnického práva bez náhrady, protože zákon č. 20/1987 
Sb. nabízí řadu kompenzací, vázaných na zachování a údržbu kulturní památky (možnost 
bezplatných odborných konzultací, např. čerpání finančních příspěvků na odborné restaurování 
reprezentativních interiérových prvků atd.). Výše a způsob náhrad jsou dány povahou věci, 
zejména též odvisí od výše nákladů, jimiž obnova či údržba kulturní památky překračuje 
obvyklé náklady. Zamýšlené práce přitom musejí směřovat k záchraně a rehabilitaci kulturní 
památky nebo záchraně těch jejích částí, které tvoří podstatu kulturní památky.
V severozápadní části došlo v nedávné době k demolici části tohoto stavebního 
komplexu, bylo zde zatím odstraněno sedm okenních os včetně širokého průjezdu. Jedná se o 
celou nejmladší přístavbu zřejmě z r. 1933 a o jednu okenní osu z nejstarší fáze výstavby. Tato 
ztráta historické celistvosti stavebního komplexu, včetně působivého širokého průjezdu, se 
zcela jistě podepsala na nevratném snížení památkových hodnot. I přes tuto ztrátu se však stále 
zachovaly ty části stavebního komplexu, které jsou nositeli výše popsaných architektonicky, 
uměleckořemeslně a řemeslně nej hodnotnějších prvků, které i nadále dokládají velký 
reprezentační význam kdysi správní budovy podniku s mezinárodním významem. Objekt je 
navíc stále nositelem mimořádné historické hodnoty jako dokladu industriálního rozvoje a 
někdejší mezinárodní slávy města Ústí nad Labem. Přesun továrny rodiny Schichtů do Střekova 
totiž zásadním způsobem ovlivnil i hospodářskou a společenskou prosperitu tohoto města. Pro 
zaměstnance továrny byly vystavěny byty, lázně, kadeřnictví a další zařízení. Kromě toho byly 
zajištěné jejich zdravotní a sociální potřeby. Význam tohoto podniku jak v rámci mezinárodních 
úspěchů, tak pro důstojné zajištění životních potřeb zaměstnanců, byl obdobný významu 
Baťových závodů ve Zlíně. Neméně významná je též památková hodnota urbanistická, v rámci 
15
které správní budova situovaná v tovární městské čtvrti záměrně utváří souvislý uliční blok na 
způsob tehdejší činžovní zástavby, navíc velmi ladně reagující na zakřivení původní silnice, a 
sehrává tak důležitou městotvomou a kultivující úlohu v jinak poměrně chaotické různorodé 
tovární zástavbě. Tato pozitivní role bude s jistotou do budoucna nabývat na významu a je tedy 
politováníhodnou skutečností, že byla část tohoto cenného areálu před pouhými několika měsíci 
překotným tempem a bez hlubšího rozmyslu nevratně odstraněna.
Posuzovaný objekt je z výše uvedených důvodů klíčovou součástí regionální historie. 
Pro hodnoty architektonické, historické, urbanistické, jako doklad životního způsobu a 
prostředí společnosti, a jako projev tvůrčích schopností a práce člověka, splňuje posuzovaná 
„bývalá správní budova Schichtových závodů č. p. 100“ podmínky ustanovení § 2 odst. 1 písm. 
a) zákona 20/1987 Sb. pro prohlášení věci za kulturní památku.“
Výše citované rozhodnutí účastník napadl včas podaným rozkladem, a to podáním ze 
dne 27. 9. 2023. Rozkladem se účastník domáhá toho, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a 
aby správní řízení bylo zastaveno. Rozklad obsahuje následující odůvodnění, cit.:
„(...) Účastník považuje za předmětné pochybovat o přezkoumatelnosti rozhodnutí, a 
to z důvodu jeho značné nesrozumitelnosti. Členění úvodní části rozhodnutí je chaotické a 
postrádá vnitřní logiku. Zcela navíc absentuje přesné označení a vymezení výrokové části 
rozhodnutí. V části rozhodnutí mezi nadpisem „Rozhodnutí“ a „Odůvodnění“ v sobě splývá co 
lze patrně považovat za výrok rozhodnutí spolu s identifikací stran řízení a odkazem na 
následující části rozhodnutí. Není tak zřejmé, kde výroková část rozhodnutí začíná, ani kde 
končí, ani které skutečnosti jsou součástí výroku rozhodnutí a které již spíše spadají do jeho 
odůvodnění, či naopak do „hlavičky“ rozhodnutí. Dle § 82 správní řáduje odvolání pouze proti 
odůvodnění správního rozhodnutí nepřípustné. Pokud tak výroková část rozhodnuti (anebo 
vzhledem k absenci nadpisu spíše to, co za ni lze považovat) obsahuje prvky logicky spadající 
do odůvodnění rozhodnutí, je zřejmé, že uplatnění procesních práv účastníka řízení 
prostřednictvím podání opravného prostředku je značně ztíženo, ne-li přímo znemožněno. 
Pokud navíc není jasné, kterou část správního rozhodnutí lze považovat za jeho výrok, nelze 
ani přesně určit přesný obsah výroku rozhodnutí. Jak faktická nemožnost (nebo přesněji 
znemožnění) bránit se proti správnímu rozhodnutí opravným prostředkem, tak nemožnost určit 
obsah jeho výroku, působí nutně nepřezkoumatelnost rozhodnutí, a tím pádem i jeho 
nevykonatelnost. Nelze pak než konstatovat, že takové rozhodnutí musí být dle § 77 správního 
řádu prohlášeno za nicotné. K závěru, že nejasné členění jednotlivých obligatomích částí 
správního rozhodnutí může způsobit jeho nepřezkoumatelnost, došel ve svém rozsudku i Vrchní 
soud v Praze, konkrétně rozsudku ze dne 21. 10. 1994, sp. zn. 6 A 63/93, když konstatoval že: 
„Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro jeho nesrozumitelnost nastává i tehdy, není-li rozhodnutí 
správního orgánu vůbec rozčleněno na výrok a odůvodnění, takže nelze seznat, zda správní 
orgán skutečně rozhodl o všech návrzích účastníka správního řízení anebo zda jen v důvodech 
vyložil, proč o nich případně nerozhodl.“
Necelistvost bývalé správní budovy Schichtových závodů: V souvislosti s procesem 
prohlášení předmětné nemovité věci za kulturní památku a nutnosti splnění zákonných kritérií 
je dle účastníka důležité znovu poznamenat, že významná část objektu již byla odstraněna na 
základě pravomocného rozhodnutí o povolení k demolici části budovy ze dne 14. 11. 2022 č.j. 
MMUL/OÚPSŘ/S/385543/2022/Mar, které vydal příslušný stavební úřad a které nabylo právní 
moci dne 30. 12. 2022.
Účastník dále nesouhlasí s názorem Ministerstva kultury vyjádřeném v odůvodnění 
rozhodnutí, kde Ministerstvo kultury tvrdí, že: „(...) nebyla odstraněna zásadní část objektu a 
jeho původní architektonická koncepce je stále jasně zřetelná.“. Dle názoru účastníka byla 
16
odstraněna nezanedbatelná část celého stavebního komplexu, a proto již není možné tvrzené 
architektonické a urbanistické prvky na předmětné budově najít, a tedy ji nelze prohlásit za 
kulturní památku. Účastník řízení zastává názor, že pokud by mohlo být uvažováno o bývalé 
správní budově Schichtových závodů jako o objektu, který splňuje zákonné podmínky pro 
kulturní památku podle zákona č. 20/1987 Sb., jak jsou tyto definovány v § 2 odst. 1 písm. a), 
bylo by tak hypoteticky možné pouze v případě, že by se jednalo o budovu jako celek. V 
současném stavu, kdy byla již jedna část budovy odstraněna a zbývající část je v chatrném 
stavu, to možné není z důvodu absence naplnění zákonných podmínek pro možnost prohlášení 
nemovité věci za kulturní památku. Jak ve svém rozhodnutí uvádí i samotné Ministerstvo 
kultury, konkrétně v závěrečné části odůvodnění v kontextu provedené demolice části 
stavebního komplexu, která byla povolena příslušným správním orgánem: „Tato ztráta 
historické celistvosti stavebního komplexu, včetně působivého širokého průjezdu, se zcela jistě 
podepsala na nevratném snížení památkových hodnot.“
Legitimní očekávání: Účastník nesouhlasí s názorem Ministerstva kultury ve věci 
nezaložení legitimního očekávání účastníka na povolení demolice celého objektu, v případě, že 
bylo na část objektu vydáno povolení k odstranění stavby. Ministerstvo kultury v reakci na 
stanovisko účastníka ze dne 14. 4. 2023 v odůvodnění svého rozhodnutí citovalo z rozsudku 
NSS ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 2 As 120/2011, nicméně dle názoru účastníka řízení není 
citované rozhodnutí na tento případ bez dalšího aplikovatelné. Ve výše uvedeném rozsudku 
NSS přezkoumával situaci, kdy vlastník nemovitosti soustavně po dobu několika let usiloval o 
odstranění objektu, který byl v řízení prohlášen za kulturní památku, kdy se ovšem z časového 
hlediska jednalo o velmi dlouhý časový úsek (stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že kroky 
k odstranění stavby podnikal od roku 2000, přičemž Městský soud v Praze, jehož rozhodnutí 
bylo předmětem kasační stížnosti, přezkoumával rozhodnutí ministra kultury ze dne 26. 5. 
2010), ve kterém došlo k posunu v hodnocení hodnot na základě kterých dochází k prohlášení 
věci za kulturní památku takto: „Nejvyšší správní soud konečně sdílí i názor městského soudu, 
že proces posuzování kulturních, architektonických a urbanistických hodnot v souvislosti s 
jejich památkovou ochranou je v čase proměnlivý a jednotlivá hodnotící kritéria a přístupy se 
tak mohou postupem času měnit.“. V tomto řízení o předmětné věci se nicméně nejedná o 
dlouhodobý proces nahlížení na kulturní, architektonické a urbanistické hodnoty, jelikož 
rozhodnutí o odstranění části nemovitosti nabylo právní moci dne 30. 12. 2022 a nepravomocné 
rozhodnutí o prohlášení zbylé části nemovitosti za kulturní památku, proti němuž tento rozklad 
směřuje, bylo účastníkovi doručeno dne 12. 9. 2023. Dle názoru účastníka neměl MMUL 
OÚPSŘ odstranění části stavby povolit, aniž by zvážil architektonické, urbanistické a další 
hodnoty budovy, které by její odstranění znemožňovaly, a naopak by byly zahájeny kroky k 
prohlášení budovy za kulturní památku. Tento názor o pochybení výše uvedeného správního 
orgánu sdílí i Ministerstvo kultury, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí: „MMUL 
OÚPSŘ neměl povolení k odstranění stavby vydat. Nejdříve měl požádat NPÚ ú.o.p. v Ústí nad 
Labem, o konzultační posouzení památkových hodnot dotčeného objektu, který by zcela jistě 
odstranění stavby nedoporučil a navrhl by jeho prohlášení za kulturní památku.“ K výše 
popsanému ovšem nedošlo, MMUL OÚPSŘ si stanovisko či konzultace nevyžádal, a účastníka, 
jakožto vlastníka budovy, o jakémkoliv náznaku toho, že o budově může být rozhodováno jako 
o kulturní památce, nevyrozuměl. MMUL OÚPSŘ tak nejenže opomněl zkoumat přítomnost 
památkových hodnot na objektu a význam stavby pro historii města, případně si k těmto zajistit 
odborné vyjádření NPÚ, ale svým rozhodnutím o povolení odstranění části stavby ze dne 14. 
11. 2022, č.j. MMUL/OÚPSŘ/S/385543/2022/Mar, které nabylo právní moci dne 30. 12. 2022 
založil legitimní očekávání vlastníka budovy, že v případě, že povolení odstranění jedné části 
objektu nestály v cestě žádné významné překážky, nestane se tak ani se zbývající částí objektu. 
Vzhledem k zmiňovanému povolení odstranění části objektu tedy účastník nemohl legitimně 
17
očekávat, že odstranění druhé části nebude povoleno. Pokud by byt účastník seznámen se 
skutečností, že obě části předmětné budovy by mohly naplňovat zákonné znaky kulturní 
památky, pak by bylo možné vést dialog o jejich vhodném využití jako celku. V současné 
situaci, kdy bylo povoleno a následně provedeno odstranění jedné části objektu, tak již možnost 
využití a ochrany této budovy jako celku v souladu s účelem kulturních památek nepřichází v 
úvahu. Naopak nynější situace pro účastníka představuje značné logistické i ekonomické 
komplikace, které nemohl předpokládat a jež byly zapříčiněny postupem příslušných orgánů.
Zásah do vlastnického práva: Rozhodnutím ministerstva bylo nepřiměřeně zasaženo do 
vlastnického práva účastníka. Objekt se již několik let nachází ve stavu, odpovídajícímu 
omezené údržbě objektu, nájezdům zlodějů kovů a dlouhému období, během něhož objekt 
nebyl adekvátně využíván, a tedy s postupem času chátral. Vlivem času tedy předmětná budova 
veškeré prvky potenciálně nesoucí hodnoty hodné ochrany dle zákona o státní památkové péči 
ztratila. Z původních prvků předmětné budovy se tedy nedochovalo v odpovídajícím stavu 
ničeho, co by nebylo nutné znovu obnovovat a restaurovat, kdy prohlášení budovy za kulturní 
památku, a tedy související logický požadavek po vlastníku budovy výše uvedené realizovat, 
by byl v rozporu s obecným právním principem minimalizace zásahů do vlastnického práva. 
Pro podporu svého tvrzení účastník dále uvádí nedávný rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2023, sp. 
zn. As 216/2021-32, ve kterém NSS konstatoval, že: „závěry správních orgánů neodpovídaly 
objektivně zjištěným skutkovým okolnostem, neboť správní orgán v rámci správního uvážení 
posuzoval něco, co již v rozhodné době reálně neexistovalo a muselo by to být znovu vytvořeno 
při vynaložení nemalých finančních prostředků.“
Nezávislost a nestrannost rozhodování: Jak bylo uvedeno ve stanovisku účastníka ze 
dne 14 4. 2023, Regionální komise NPÚ ve svém stanovisku ze dne 10. 2. 2023 uvedla, že „s 
návrhem na prohlášení za kulturní památku souhlasí“. Stanovisko Regionální komise bylo 
vydáno na základě vypracovaného návrhu na prohlášení věci za kulturní památku ze dne 8.2. 
2023, kde je nicméně uvedeno, že tento návrh „upravil a dopracoval“ Mgr. Martin Zubík, Ph.D., 
který je veden jako památkář v Oddělení evidence památek a IS v NPÚ, ú.o.p. v Ústí nad 
Labem. Podklady k samotnému zpracování návrhu připravil Mgr. Martin Krsek, senátor ČR za 
Ústecký kraj, který je však současně také osobou, jež podala podnět k zahájení řízení o 
prohlášení věci za kulturní památku. Návrh obsahuje totožné jazykové formulace a závěry, 
které jsou uvedeny ve zmiňovaném podnětu k zahájení řízení o prohlášení věci za kulturní 
památku. Účastník zastává názor, který již avizoval ve vyjádření ze dne 14. 4. 2023, že výše 
popsaná skutečnost není v souladu s požadavkem zachování nestrannosti, který je stanoven v 
Příkazu NPÚ ze dne 15. 2. 2021, č.j. NPÚ-351/13233/2021, konkrétně v článku 4.1. Lze tak 
mít důvodné pochybnosti o tom, že stanovisko Regionální komise, které bylo vydáno právě na 
základě návrhu na prohlášení věci za kulturní památku, je možné považovat za nestranné, 
nezávislé a nikoliv účelové, a to i z objektivního pohledu osoby nezainteresované na 
předmětném řízení. Regionální komise NPÚ projednala korespondenční formou návrh na 
prohlášení věci za kulturní památku, se kterým ve svém závěru souhlasila a na jehož základě 
vydala své stanovisko. Na toto stanovisko poté odkazuje ve svém rozhodnutí i ministerstvo, 
které v rozsáhlé míře cituje jednotlivé části stanoviska, kdy ve stejné části současně uvádí taktéž 
citace z návrhu na prohlášení věci za kulturní památku. Jelikož dle názoru účastníka nemůže 
být návrh na prohlášení věci za kulturní památku, vzhledem k absenci nestrannosti a 
objektivního posouzení věci, považován za právně relevantní, je tato skutečnost dokladem toho, 
že i samotné stanovisko Regionální komise nemůže splňovat požadavky nestrannosti a 
objektivnosti. Uvedené tak mělo být reflektováno také v rozhodnutí, kde se však Ministerstvo 
kultury vyjádřilo tak, že „podnět vypracovaný Mgr. Martinem Krskem zpracovaný na základě 
relevantního historického výzkumu a popis památkových hodnot objektu nebylo nutné 
zásadním způsobem přepisovat. Tento podnět tedy sloužil jako podklad pro zpracování 
18
odborného návrhu, proto podnět i návrh NPÚ obsahují totožné formulace“. Výše uvedená citace 
rozhodnutí ministerstva potvrzuje skutečnost, že návrh na prohlášení věci za kulturní památku, 
na jehož základě vydala regionální komise své stanovisko, vychází primárně ze samotného 
podnětu a v něm obsažených podkladů, které byly zpracovány osobou, která podnět k zahájení 
řízení o prohlášení věci za kulturní památku podala. Tento procesní postup by dle účastníka byl 
nicméně považován za nestandardní v jakémkoliv obdobném řízení.
Potenciální škoda: Rozhodnutím ministerstva účastníkovi vznikla škoda. Účastník, 
jakožto vlastník budovy, vynaložil nezanedbatelné náklady na demolici části budovy, jež byla 
povolena na základě pravomocného rozhodnutí MMUL OÚPSŘ o povolení odstranění části 
stavby ze dne 14. 11. 2022, č.j. MMUL/OÚPSŘ/S/385543/2022/Mar. V souladu se zásadou 
legitimního očekávání účastník předpokládal, že bude povolena demolice i její další části, resp. 
že povolení demolice zbylých částí budovy nebude bránit jakákoliv překážka. V případě, že by 
již při řízení o odstranění první části budovy vyvstaly najevo skutečnosti či jakékoliv indicie, 
které by nasvědčovaly kulturnímu významu budovy, případně by MMUL OÚPSŘ požádal o 
stanovisko či konzultace NPÚ, ú.o.p. v Ústí nad Labem, účastník by k demolici z logiky věci 
nepřistoupil, jelikož by měl důvodné obavy ohledně osudu zbývajících částí budovy. Demolice 
pouze části objektu, kdy by o budově byla vedena diskuze ohledně jejího prohlášení za kulturní 
památku, by se pak pro účastníka nejevila jako rentabilní. Prostředky na demolici i prostředky 
za právní služby tedy za zachování korektního postupu příslušných orgánů nemusely být 
účastníkem vynaloženy. Za nynější situace je tedy účastník řízení nucen již zdemolovanou část 
budovy přizpůsobit té části, která má být již chráněna dle zákona č. 20/1987 Sb., s čímž se pojí 
jak vyšší finanční náklady, tak menší využitelnost celého objektu.
V rozhodnutí ministerstva bylo dále uvedeno: „Vyřizující správní orgán v této 
souvislosti podotýká, že vlastnictví kulturní památky není pojato jako jednostranné omezení 
vlastnického práva bez náhrady, protože zákon o státní památkové péči nabízí řadu kompenzací, 
vázaných na zachování a údržbu kulturní památky (možnost bezplatných odborných konzultací, 
např. čerpání finančních příspěvků na odborné restaurování reprezentativních interiérových 
prvků atd.). Výše a způsob náhrad jsou dány povahou věci, zejména též odvisí od výše nákladů, 
jimiž obnova či údržba kulturní památky překračuje obvyklé náklady. Zamýšlené práce přitom 
musejí směřovat k záchraně a rehabilitaci kulturní památky nebo záchraně těch jejích částí, 
které tvoří podstatu kulturní památky.“ Ačkoliv si je účastník řízení vědom relevantní 
judikatury i skutečností uvedených v rozhodnutí Ministerstva kultury ohledně kompenzací pro 
vlastníky nemovitostí, které jsou prohlášeny za kulturní památky, uvádí k tomuto, že tyto 
kompenzace jsou vázány na zachování a údržbu kulturní památky a nevztahují se na reparaci 
vzniklé škody a vynaložených nákladů účastníka v kontextu části budovy, jejíž demolice byla 
povolena příslušným správním orgánem. V souvislosti s výše popsaným narušením legitimního 
očekávání byla účastníku způsobena škoda, jelikož konkrétní náklady na údržbu části budovy, 
která má být prohlášena za kulturní památku, budou vyšší, než by byly náklady na demolici této 
části budovy, kdy současně údržba této části budovy, kdy část budovy, která byla zdemolována, 
na tuto část byla strukturálně napojena, je složitější a ekonomicky i logisticky náročnější, než 
by tomu bylo v případě, že by se demolice části budovy nekonala a byla tak zachována celistvost 
stavebního komplexu.“
V souladu s § 152 správního řádu bylo přezkoumáno rozkladem napadené rozhodnutí 
Ministerstva kultury, jakož i řízení, které rozhodnutí předcházelo, a to zejména s přihlédnutím 
k námitkám v rozkladu uvedeným.
Shledal jsem, že Ministerstvo kultury shromáždilo všechny potřebné podklady a na 
základě jejich řádného vyhodnocení dospělo k závěru, který v napadeném rozhodnutí 
dostatečně odůvodnilo, že jsou splněny podmínky pro prohlášení za kulturní památku 
19
předmětného souboru nemovitostí, neboť bylo prokázáno, že svým umístěním, charakterem, 
historickou, architektonickou i urbanistickou hodnotou objekt bývalé správní budovy 
Schichtových závodů č. p. 100 vykazuje dostatečné památkové hodnoty ve smyslu § 2 odst. 1 
písm. a) zákona č. 20/1987 Sb.
V řízení tak bylo konkrétně doloženo, že památkové hodnoty předmětného objektu 
bývalé správní budovy Schichtových závodů č. p. 100 spočívají zejména ve skutečnosti, že 
objekt představuje mimořádně hodnotný příklad industriálního architektonického kulturního 
dědictví z první čtvrtiny 20. století. Stavba je v první řadě výmluvným symbolickým dokladem 
slavné industriální historie této městské části, jejíž největší rozmach je spjat právě s příchodem 
továrny na výrobu mýdla rodiny Schichtů, kteří byli jedni z nej významnějších průmyslníků na 
přelomu 19. a 20. století, do Střekova a následným zřízením dalších rodinných podniků v této 
obci. Bývalá správní budova Schichtových závodů vznikla postupným propojením několika 
stavebních objektů v rozlehlý, avšak architektonicky harmonicky sjednocený celek 
nepravidelného protáhlého půdorysu, přičemž později, zřejmě ve 30. letech 20. století, došlo ke 
sjednocení fasád tohoto komplexu, který tak získal na monumentalitě. Tento správní komplex 
se vyznačuje honosnou architekturou v duchu moderního klasicismu a noblesní důstojností, 
která odrážela skutečnost, že budova sloužila jako reprezentativní sídlo největšího tuzemského 
drogisticko-potravinářského koncernu s pobočkami v jednotlivých zemích habsburské 
monarchie a Německa. Od roku 1929, po spoluzaložení nadnárodního koncernu Unilever, toto 
střekovské sídlo představovalo správní centrálu pro celou střední a východní Evropu. Tento 
reprezentativní a historicky strategický význam správní budovy mezinárodně působícího 
podniku se plně odráží na ušlechtilém vzhledu použitých vysoce kvalitních architektonických 
prvků, řemeslných a uměleckořemeslných detailů, a to především v interiéru části stavebního 
komplexu, která vznikala v letech 1911-1913. Jejími autory byly architekti Josef Riedl a 
Hermann Goedecke a výstavbu realizovala největší severočeská stavební společnost Alwin 
Kóhler, patřící v té době k předním stavebním společnostem v Ústí nad Labem. Pro interiéry 
této části objektu, průběžně doplňované a obohacované i v meziválečném období, je 
charakteristické působivé prolínání stylů pozdní secese, rané modemy, klasicizujících tendencí 
a následně prvorepublikového art deco. Pro umocnění významu byly reprezentační prostory ve 
vstupní hale zdobené vestavěnými kandovanými sloupy, půloblouky se štukovými vlysy 
vyobrazujícími firemní značky jednotlivých výrobků, dále se zde uplatňuje obložení 
mramorem, glazovanými obkladačkami, četné jsou klasicizující zdobné prvky na stropech, 
pilastry, byl zde umístěn vestavěný nábytek z ušlechtilých druhů dřev. Na tuto honosnou 
vstupní halu navazuje točité schodiště, vedle kterého se v přízemí nachází zdobený výklenek, 
připomínající krb, ve kterém bylo vytápěcí těleso. V patře s kanceláří ředitele výzdoba prostor 
navazuje užitím stejných prvků na reprezentativní prostory vstupní haly. Za pozornost dále stojí 
existence přistavěného společenského sálu v jihovýchodní části komplexu, který se opět 
vyznačuje obdobnými zdobnými architektonickými prvky a detaily, a který zároveň upomíná 
na pozornost a péči Schichtovy rodiny věnovanou též svým zaměstnancům a jejich 
popracovnímu kulturnímu vyžití a společenským aktivitám.
Konstatuji, že v severozápadní části objektu došlo koncem roku 2022 k demolici části 
tohoto stavebního komplexu, bylo zde zatím odstraněno sedm okenních os včetně širokého 
průjezdu. Jedná se o celou nejmladší přístavbu zřejmě z r. 1933 a o jednu okenní osu z nejstarší 
fáze výstavby. Tato ztráta historické celistvosti stavebního komplexu, včetně působivého 
širokého průjezdu, se zcela jistě podepsala na nevratném snížení památkových hodnot. I přes 
tuto ztrátu se však stále zachovaly ty části stavebního komplexu, které jsou nositeli výše 
popsaných architektonicky, uměleckořemeslně a řemeslně nejhodnotnějších prvků, které i 
nadále dokládají velký reprezentační význam kdysi správní budovy podniku s mezinárodním 
20
významem. Objekt je navíc stále nositelem mimořádné historické hodnoty jako dokladu 
industriálního rozvoje a někdejší mezinárodní slávy města Ústí nad Labem.
V tomto smyslu se ztotožňuji s hodnotícími závěry týkajícími se existence dostatečných 
památkových hodnot předmětného souboru nemovitostí tak, jak jsou formulovány v návrhu 
NPÚ, ú.o.p. v Ústí nad Labem, a dále ve vyjádření orgánů státní památkové péče, 
kterými bylo shodně doporučeno prohlásit objekt za kulturní památku, konkrétně jde o 
vyjádření KUUK OPP č.j. KUUK/042900/2023 ze dne 13. 3. 2023 a vyjádření MMUL OÚPSŘ 
č.j. MMUL/GÚPSŘ/60010/2023/EderK PP/63/23 ze dne 1. 3. 2023.
V neposlední řadě se ztotožňuji též se zevrubným odůvodněním rozkladem napadeného 
rozhodnutí Ministerstva kultury, kde byly vyvráceny argumenty podatele rozkladu proti 
prohlášení předmětného objektu za kulturní památku, které byly uvedeny zejména v jeho 
vyjádření ze dne 14. 4. 2023, které se do značné míry znovu objevují v rozkladu.
K jednotlivým námitkám uplatněným v rozkladu uvádím následující:
V první námitce rozkladu účastník tvrdí, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné 
z důvodu struktury formálního členění jeho výrokové části s tím, že účastník namítá, že mu 
„není jasné, kterou část správního rozhodnutí lze považovat za jeho výrok“ a že „nelze ani 
přesně určit přesný obsah výroku rozhodnutí.“, přičemž „nemožnost určit obsah jeho výroku, 
působí nutně nepřezkoumatelnost rozhodnutí, a tím pádem i jeho nevykonatelnost“ a že takové 
rozhodnutí „musí být dle § 77 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád prohlášeno za nicotné.“
Shledal jsem, že napadené rozhodnutí splňuje zákonné požadavky na členění rozhodnutí 
na výrokovou část, odůvodnění a poučení. Výroková část je standardně na začátku rozhodnutí 
a její text bezprostředně začíná pod nadpisem, který sestává ze slova „Rozhodnutí“, aniž by 
bylo nutno vkládat další nadpis obsahující slova „Výroková část“ nebo „Výrok“. Výroková část 
obsahuje samotný výrok (řešení otázky, která je předmětem řízení - v tomto případě to, že 
Ministerstvo kultury prohlašuje posuzovanou věc za kulturní památku), právní ustanovení, 
podle nichž bylo rozhodováno a označuje účastníky řízení. Zdůrazňuji, že ustanovení § 68 odst. 
1 a 2 správního řádu výslovně nepožadují výrokovou část rozhodnutí slovně označit jako 
„výroková část“. Obdobně jsou pak strukturovány nejen správní rozhodnutí, nýbrž i rozsudky 
soudů, kde za nadpisem „Rozsudek jménem republiky“ není vložen další nadpis „Výroková 
část“ nebo „Výrok“.
Konstatuji, že výroková část napadeného rozhodnutí dále odkazuje na přílohovou část 
rozhodnutí, kde stanovuje, že příloha č. I je nedílnou součástí výroku rozhodnutí. Příloha č. II 
je nedílnou součástí rozhodnutí. Mám tak za to, že nic z toho, co je uvedené ve výrokové části 
nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Další část rozhodnutí je zřetelně označena velkým 
nepřehlédnutelným názvem “Odůvodnění“. Tento nadpis tedy jednoznačně odděluje 
výrokovou část rozhodnutí od odůvodnění.
Účastník nespecifikuje, co z výrokové části podle jeho názoru spadá do odůvodnění, 
nebo na základě čeho považuje výrok splývající s odůvodněním. Účastník nespecifikuje ani co 
považuje za „hlavičku“ rozhodnutí, takový termín správní řád neobsahuje.
Účastník opírá svá tvrzení o údajné nepřezkoumatelnosti výroku rozhodnutí, které dle 
jeho názoru zakládá nicotnost celého rozhodnutí, zejména o rozsudek Vrchního soudu v Praze 
ze dne 21. 10. 1994, sp. zn. 6 A 63/93, kde je uvedeno že: „Nepřezkoumatelnost rozhodnutí 
pro jeho nesrozumitelnost nastává i tehdy, není-li rozhodnutí správního orgánu vůbec 
rozčleněno na výrok a odůvodnění, takže nelze seznat, že správní orgán skutečně rozhodl o 
21
všech návrzích účastníka správního řízení anebo zda jen v důvodech vyložil, proč o nich 
případně nerozhodl.“
Mám za to, že z textu v rozkladu citovaného judikátu vyplývá, že absence rozčlenění 
rozhodnutí na výrok a odůvodnění sama o sobě nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí, 
pokud lze seznat, že zda a jak bylo rozhodnuto o všech předmětech řízení. V nyní řešeném 
případě pak bylo totiž jediným předmětem řízení prohlášení za kulturní památku předmětného 
objektu bývalé správní budovy Schichtových závodů č. p. 100. O tom jednoznačně svědčí i text 
prvního odstavce napadeného rozhodnutí bezprostředně pod nadpisem „Rozhodnutí“. Samotné 
odůvodnění napadeného rozhodnutí je nadepsáno slovem „Odůvodnění“, tudíž je zjevné, kde 
končí výrok a kde začíná odůvodnění. Premisa předestřená v účastníkem zmíněném rozsudku 
tedy nebyla kumulativně naplněna a účastníkův odkaz na tento judikát proto není relevantní.
Podotýkám, že ostatně sám účastník hned v úvodu rozkladu konstatuje, že obdržel 
„rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 6. 9. 2023 o prohlášení bývalé správní budovy 
Schichtových závodů č.p. 100 za kulturní památku“. Rovněž v dalších částech rozkladu 
účastník opakovaně brojí proti prohlášení předmětného objektu za kulturní památku. Tudíž 
tímto účastník na více místech v rozkladu přiznal, že si je vědom toho, co je předmětem řízení 
a jak o něm bylo rozhodnuto.
S ohledem na výše uvedené jsem proto dospěl k závěru, že není důvodná námitka 
rozkladu týkající se účastníkem tvrzené nepřezkoumatelnosti z důvodu formální struktury 
členění výroku rozkladem napadeného rozhodnutí.
K námitce rozkladu týkající se „necelistvosti“ předmětného objektu uvádím, že účastník 
nesprávně označuje zdemolovanou část budovy za „významnou“ a „nezanedbatelnou“. 
Z celého stavebního komplexu objektu bylo totiž doposud odstraněno sedm okenních os ze 
severozápadní části objektu. Jedná se o kompletní odstranění nejmladší přístavby, která byla 
vystavěna pravděpodobně v r. 1933 a tvořilo ji 6 okenních os. Tato přístavba navazovala na 
nejstarší původní stavbu správní budovy, která sestávala z 8 okenních os (pouze jedna osa byla 
společně s přístavbou demolována). Z druhé strany byla k této nejstarší části stavby přistavěna 
nejhonosnější monumentální reprezentativní část, která navazuje dalšími dvěma okenními 
osami a dále nepravidelným tvarem dynamického zalamovaného půdorysu. Na tuto 
reprezentativní část dále navazují provozní objekty včetně objektu, ve kterém se nachází 
společenský sál.
Mám tak za to, že z tohoto výčtu jednotlivých přístaveb je zřejmé, že zdemolovaná část 
objektu skutečně nebyla zásadní částí v kontextu struktury celého objektu, navíc se z velké části 
jedná pouze o poslední stavební etapu komplexu. Poměr zdemolované části a stávající části je 
zřetelný i na zákresu kulturní památky do kopie katastrální mapy, která je součástí napadeného 
rozhodnutí. Zdemolovaná část je v severní části zákresu, kde je zakreslen modrou barvou pouze 
pozemek. Stavba je fialové barvy a zabírá většinu plochy.
Konstatuji, že se jedná pouze o částečnou ztrátu menší části památkových hodnot 
objektu. Tato ztráta však není natolik zásadní (nebo významná či nezanedbatelná), že by 
způsobovala absenci dostatečných památkových hodnot celého posuzovaného objektu, aby jej 
nebylo možno prohlásit za kulturní památku. Naopak, jak vyplývá z odůvodnění napadeného 
rozhodnutí, i přes odstranění menší části objektu je stavební komplex stále klíčovou součástí 
regionální historie a pro hodnoty architektonické, historické, urbanistické, jako doklad 
životního způsobu a prostředí společnosti, a jako projev tvůrčích schopností a práce člověka, 
splňuje podmínky ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) památkového zákona, pro prohlášení věci za 
22
kulturní památku. Dostatečné památkové hodnoty objektu jsou detailně popsány a 
vyhodnoceny v poslední části odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 18 až 19.
Co se týče námitek spočívajících v tvrzeném legitimním očekávání uvádím, že pokud 
mohl účastník na základě rozhodnutí MMUL OÚPSŘ skutečně nabýt legitimní očekávání, že 
mu bude povoleno provést demolici i zbylé části posuzovaného objektu, tato očekávání nabyl 
ve vztahu k rozhodovací praxi MMUL, a nikoliv však Ministerstva kultury. Tato skutečnost 
proto nemůže být relevantní pro řízení o prohlášení věci za kulturní památku. Správní orgán 
sice musí respektovat práva vlastníka nabytá v dobré víře, v tomto případě ale vlastník v době 
zahájení řízení žádná práva k předmětné části objektu nenabyl (řízení bylo zahájeno již v 
zúženém rozsahu objektu, tj. bez části, na kterou bylo vydané pravomocné rozhodnutí o 
odstranění stavby).
V řízení o prohlášení za kulturní památku je relevantní to, zda byl pro prohlášení věci 
za kulturní památku dán zákonný důvod ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb. Předpoklad 
účastníka, kde předjímá výsledek správního řízení, že by mu stavební úřad povolení k 
odstranění vydal, kdyby si o něj požádal, nemůže být v tomto případě zákonným důvodem pro 
neprohlášení věci za kulturní památku.
Podotýkám, že ani text rozkladu neobjasňuje, proč účastník nepodal žádost o povolení 
k odstranění celého objektu, ale pouze jeho části. Dále jeho argument, že mu vznikly logistické 
a ekonomické komplikace, které nemohl předpokládat, je lichý. Přímo ve výroku rozhodnutí 
Magistrátu města Ústí nad Labem je totiž jako jedna z podmínek demolice uvedeno, že „Zbylá 
část objektu bude stavebně uzavřena - zazděny všechny dveře a chodby v nové čelní stěně“ a 
dále „Nová čelní stěna bude mít všechny otvory zazděné do hladké stěny, zdivo bude omítnuto 
a opatřeno sjednocujícím fasádním nátěrem.“ S těmito pracemi tedy musel účastník řízení 
počítat již od momentu, kdy s demolicí započal a nevyplývají z napadeného rozhodnutí. Pokud 
by měla navazovat demolice zbývajících částí objektu, jak se pokouší tvrdit účastník, pak by 
mu nebyla stavebním úřadem uložena povinnost zazdít dveře a chodby, a provést novou 
sjednocující fasádu na stěně, která byla obnažena v důsledku provedené demolice. Mám tak za 
to, že Ministerstvo kultury v době zahájení řízení o prohlášení objektu za kulturní památku 
legitimně očekávalo, že vlastník provede tyto práce (stavebně objekt uzavře) a neměl důvod 
předpokládat, že má v dohledné době zájem provést demolici zbývajících částí objektu a že 
nechce dodržet stanovené podmínky odstranění části stavby spočívající v zazdění otvorů v nově 
obnažené čelní stěně a její pokrytí novou fasádou. Dospěl jsem proto k závěru, že účastník 
v této souvislosti nemohl mít legitimní očekávání.
Co se týče námitky rozkladu ve věci tvrzeného zásahu do vlastnického práva uvádím, 
že účastník zde opět argumentuje nedostatečným rozsahem zachování původních prvků 
objektu. K tomu konstatuji, že Ministerstvo kultury při posuzování interiérů objektu vycházelo 
z fotografické dokumentace přiložené k návrhu č.j. NPÚ-351/k 103079/2022/PP/OEDIS ze dne 
10. 2. 2023, která obsahuje fotky interiéru posuzovaného objektu z let 2014 a 2017. Na těchto 
fotkách je interiér zachycen v relativně dobrém stavu, na některých je vidět i původní vybavení. 
Fotografie dále zachycují honosnou architektonickou výzdobu, která je přímo integrovaná do 
architektury objektu. Tyto prvky (integrované sloupy, zdobné prvky stropů, obložení stěn atd.) 
jsou natolik trvanlivého charakteru, že jejich totální degradace či zničení v průběhu ani ne deseti 
let by musela nastat jedině v případě aktivního záměru tyto prvky zničit. V minulosti do objektu 
vnikly osoby, které odcizily snadno zpeněžitelné prvky (především kovy), případně i 
vandalové, kteří objekt poškodili. Tyto prvky jsou však natolik do objektu integrované, 
případně jsou z materiálů, které lze zničit pouze mimořádným cíleným úsilím, že lze 
pochybovat, že byly v této krátké době kompletně zničené a že v současné době již neexistují.
23
V průběhu řízení nebylo účastníkem (vlastníkem objektu) umožněno fotograficky 
zaznamenat a vyhodnotit současný aktuální stav interiérů. O umožnění přístupu do objektu 
žádal NPÚ, ů.o.p. v Ústí nad Labem v lednu 2023. Na tuto žádost účastník nereagoval. O 
stanovení termínu možné prohlídky interiéru, nebo zaslání správnímu úřadu vlastní aktuální 
fotodokumentace interiérů, žádalo i Ministerstvo kultury dopisem ze dne 17. 5. 2023, účastník 
však na tuto výzvu opět nereagoval.
Účastník zde tedy namítá, že pořízená fotodokumentace již není aktuální, ale zároveň 
toto tvrzení ničím nedoložil, naopak zjištění skutkového stavu bránil. Proto v této souvislosti 
odkazuji na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 14 A 105/2022-34 ze dne 20. 2. 2023, který 
se týkal případu, kde vlastník rovněž neumožnil prohlídku interiérů posuzovaného objektu. 
Soud zde v odstavci č. 41 uvádí: „(...) ze strany orgánů památkové péče lze seznat snahu o 
uskutečnění prohlídky za účelem podrobnějšího zjištění skutkového stavu, avšak z důvodu 
ležících na straně žalobce nebyla tato prohlídka uskutečněna, přičemž ani žalobce neuvádí, jaké 
aktivní kroky podnikl k tomu, aby se tato prohlídka na místě uskutečnila. (...) V případě 
nemožnosti uskutečnění místního šetření mohl alespoň předložit vlastní fotodokumentaci 
interiéru či jinak vyvrátit tvrzení orgánů státní památkové péče, s nimiž byl před vydáním 
prvostupňového rozhodnutí seznámen. Pokud tak nepostupoval a nepředložil žádný důkaz 
prokazující jeho tvrzení (a neučinil tak ani v řízení před soudem), nemůže soud jeho tvrzením 
přisvědčit.“ V rozkladu tedy účastník opět tvrdí, že v interiérech se nezachovaly hodnotné 
prvky, svá tvrzení ale stále ničím nepodložil.
Konstatuji, že v rozkladu (bod 23) citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 
dne 28. 4. 2023, sp. zn. As 216/2021-32 v nyní řešeném případě nelze aplikovat. Posuzovaná 
stavba objektivně existuje, není nutněji znova vytvořit (vybudovat), a lze hodnotit, zda má či 
nemá kulturní hodnoty. Pokud účastník argumentuje, že objekt byl zdevastován a je již bez 
jakýchkoli hodnot interiéru, mohl v průběhu řízení, nebo alespoň jako přílohu podaného 
rozkladu, doložit fotografickou dokumentaci. To však účastník neučinil, a proto je na místě 
aplikovat shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 14 A 105/2022-34 ze dne 20. 
2. 2023.
K námitce týkající tvrzené absence nezávislosti a nestrannosti rozhodování uvádím, že 
zde účastník opakuje stejný argument, jaký již uplatnil v průběhu správního řízení ve vyjádření 
ze dne 14. 4. 2023. Ministerstvo kultury se s touto námitkou podrobně vypořádalo na stranách 
14-16 napadeného rozhodnutí, ne pouze výše citovanými dvěma větami v bodě 29.
K tomu dodávám, že ani z argumentace účastníka v rozkladu stále není jasné, na základě 
jaké skutečnosti by nemělo být stanovisko regionální komise považované za nestranné, 
nezávislé a neúčelové. Toto by totiž muselo vyplývat z jeho obsahu, tedy kdyby komise 
doporučovala věc prohlásit ne na základě popsaných kulturních hodnot, ale např. z osobních 
důvodů se záměrem poškodit vlastníka. Účastník ale svůj argument staví na tom, že stanovisko 
komise vychází z informací uvedených v podnětu k prohlášení věci za kulturní památku, který 
podal a zpracoval senátor Mgr. Martin Krsek, který je zároveň vedoucím historického oddělení 
Muzea města Ústí nad Labem a má tedy dostatečné odborné znalosti k tomu, aby mohl 
vypracovat podnět k prohlášení za kulturní památku, obsahující relevantní skutečnosti pro 
posuzování památkových hodnot věci.
V tomto případě regionální komise věc posoudila a doporučila objekt prohlásit za 
kulturní památku. Ve svém stanovisku mimo jiné uvádí: „Reprezentativní náročné provedení 
budovy má značné architektonické kvality, projevující se nejen v pojeti průčelí, ale i v utváření 
interiérů s bohatou výbavou. Objekt je tak dokladem dobového způsobu výstavby i úrovně 
uměleckých řemesel. Vysoká je také urbanistická hodnota tohoto celku, který má nezastupitelné 
24
místo v dané části Střekova. Vysoká míra historických, architektonických a urbanistických 
hodnot,...

Originál dokumentu:

analogový

Typ/druh dokumentu:

Typ dokumentu:	publikace, listiny, spisové dokumenty
Druh dokumentu:	evidence kulturních památek
Bližší specifikace:	rozhodnutí/usnesení podle správního řádu

Jméno souboru:

G0705544.pdf

Formát souboru:

application/pdf

Autor záznamu:

Mervová Jana

Popis dokumentu:

Ústí nad Labem - Střekov, správní budova Schichtových závodů č. p. 100. Rozhodnutí o rozkladem napadeném rozhodnutí MK 50963/2023 OPP ze dne 06.09.2023. Vybrané informace jsou znepřístupněny z důvodu ochrany osobních údajů.

Název pracoviště:

generální ředitelství

Velikost dokumentu (v bytech):

24376926 B

Rozměry obrazového dokumentu:

Autor originálu:

Baxa Martin; Ministr kultury;

Klíčová slova:

Kulturní památka nemovitá;

Uživ. klíčová slova:

dokument ÚSKP;

Datum vzniku:

22.12.2023

Licence:

Typ:	úřední dílo - dílo, na které se nevztahuje ochrana podle práva autorského (https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-121)

Vazby dokumentu na aplikace IISPP

Bližší specifikace

Odkaz

Aplikace: Památkový katalog - právní stav

Druh záznamu: Právní stav

Ident. zázn.: Id právního stavu

Hodnota ident.: 26809922

Bližší specifikace:

Název	správní budova Schichtových závodů
Číslo ÚSKP	107120
Kód fáze ochrany	P
Fáze ochrany	památkově chráněno
Kód typu ochrany	KP
Typ ochrany	kulturní památka

Aplikace: Památkový katalog - právní akt

Druh záznamu: Právní akt

Ident. zázn.: Id právního aktu

Hodnota ident.: 31527987

Bližší specifikace:

Název	rozhodnutí o rozkladem napadeném rozhodnutí MK 50963/2023 OPP ze dne 06.09.2023
Číslo	MK 76613/2023 OLP
Datum nabytí právní moci
Typ ochrany	kulturní památka
ID právního stavu	26809922 Načítám data z navázané aplikace...

Územní identifikace dokumentu

Územní rozsah:

objekt lokalizovaný

Definiční body

Def. bod

Název objektu

Část obce

Č. dom.

Ulice

Č. or.

Kat. území

Obec

ORP

Okres

Def. bod: 463312

Název objektu:

Část obce: Střekov

Č. dom.: č.p. 100

Ulice: Žukovova

Č. or.: 27

Kat. území: Střekov

Obec: Ústí nad Labem

ORP: Ústí nad Labem

Okres: Ústí nad Labem

správní budova Schichtových zá… (právní stav 26809922)

Přírůstkové body

Přír. bod	Název objektu	Část obce	Č. dom.	Ulice	Č. or.	Kat. území	Obec	ORP	Okres

Lokality

Kód CZ

Název lokality

Reálný typ

Kat. území

Obec

ORP

Okres

Kraj

Kód CZ: 11009

Název lokality: Novosedlice

Reálný typ: urbanizované sídlo převrstvené

Kat. území: Střekov

Obec: Ústí nad Labem

ORP: Ústí nad Labem

Okres: Ústí nad Labem

Kraj: Ústecký kraj

správní budova Schichtových zá… (právní stav 26809922)

Historické regiony

Kód RS

Název hist. regionu

Kód RS: 141

Název hist. regionu: Ústí nad Labem

správní budova Schichtových zá… (právní stav 26809922)

Ke stažení Náhled Poslat žádost