Zavřít ( + - )

Metainformační systém NPÚ

Detail dokumentu

Tisk

Náhled:

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Textový obsah:

PLAVECKÝ STADION                      Podolí              
 
Název objektu  
Plavecký stadion v Praze - Podolí 
Adresa Čp. 43, Podolí, Podolská 74, Praha 
4 
 
 
 
K.ú./parcela č. Podolí/1086 (celý areál včetně 
hlavního objektu i objektu letních 
šaten)  
Architekt   Ak. arch. Richard F. Podzemný 
(Státní ústav pro projektování 
výstavby hl. m. Prahy), Ing. 
Gustav Kuchař, Ing. Juraj Domič 
(statika) 
Investor ÚTZ - ČSTV 
Projekt 1958 – 1960 (zadávací projekt)  
Realizace 1958 – 65 
Typ objektu Objekt občanské vybavenosti – 
sportovní stavba 
Památková 
ochrana 
Vytipováno k navržení na 
prohlášení KP, ochranné pásmo 
Pražské památkové rezervace  
Stručná charakteristika areálu:  
Sportovní areál je situován do místa bývalého lomu a cementárny sevřeného skalním masívem při ulici Podolská, respekt. 
pod úrovní jejího terénu. Sestává z hlavního objektu o dvou křídlech, pravého vyššího obsahujícího vnitřní bazén a levého 
nižšího s administrativou a dalšími souvisejícími lázeňskými provozy. Před levým křídlem je jeden z provozních dvorů 
přístupných vraty z ulice, přes druhý (jižní) dvůr je objekt propojen se samostatnou budovou letních šaten pro veřejnost. 
K východu směrem ke skalnímu masívu je na terase na úrovni zvýšeného přízemí situován prostor venkovních bazénů, 
s tribunami (především na střeše hlavního objektu), skokanskými můstky a rekreační travnatou plochou. 
Původně byl areál určen pouze pro trénink a závody profesionálních plavců, nakonec byl záměr přehodnocen a náplň areálu 
byla rozšířena i o rekreaci veřejnosti. Z tohoto důvodu došlo ke změně účelu některých prostor oproti původnímu záměru, 
zvětšit plochy čekáren a odpočíváren na potřebnou kapacitu ale již možné nebylo.  
 
Popis stavby: 
Hlavní objekt je složený ze dvou křídel. Nižší s administrativou a přídatnými lázeňskými provozy (rehabilitace, masáže, 
fyzioterapie, bufet ve sníženém přízemí a občerstvení v přízemí). Vyšší křídlo s šatnami a zázemím a dalšími provozy 
(kadeřnictví, ad.), a především s 50metrovým bazénem. 
Hlavním vstupem se vchází do vstupního vestibulu (snížené přízemí), poměrně malého prostoru, z něhož je přístup vpravo 
dlouhou chodbou k dámským šatnám, podél chodby směrem k ulici se nachází řada provozů (kadeřnictví, prodejna 
sportovních potřeb, aj.), rovně kolem šaten sportovců a oddílů pokračuje chodba k pánským sprchám pro veřejnost (oboje 
má přístup dále k 50metrovému bazénu s ochozem a tribunami). Z foyer – haly – vestibulu se nalevo vchází do restaurace – 
bufetu, za halou je schodiště do levé nižší budovy.  
Nižší křídlo s administrativou – původně ve sníženém přízemí šatny a zázemí, k ulici bufet (pův. prostor navržen pro 
klubovnu), v přízemí prostory pro TV, rozhlas, rozhodčí a plavčíka, dále restaurace se zázemím, k ulici tělocvična, (dnes 
rehabilitace, masáže aj.).  
Hala – tři úrovně - dolní obslužně technická, dlouhé chodby k děleným šatnám (snížené přízemí) 
- horní úroveň – pouze náplň plavání a koupání (přízemí), terasa do ulice 
- nejvyšší úroveň – ochoz kolem bazénu (patro). 
Hala má velmi masivní konstrukci (překlenutí velkého prostoru i jednostranné zatížení) – přesto nepůsobí hmotně, ale 
vzdušně, vylehčuje ji maximální zasklení z jižní a západní strany – skleněné stěny působí jako samonosné (nejsou), 
velkorysé řešení, měkký oblý tvar, křivka nosné železobetonové konstrukce (střecha přechází v optimální sklon tribun), 
kromě oblého tvaru křivky střechy jinak přísně rovné linie, tribuny střechu přesahují do délky, na severní straně se zatáčejí 
až ke skalnímu útvaru, přirozené ukončení, uzavření areálu. 
Dominantami prostoru – vně i uvnitř jsou totožné zalamované skokanské věže, subtilně působící, jejichž forma je částečně 
určena možností dodatečné instalace výtahu. 
Z venkovní strany jsou pod tribunami rovněž provozy různých občerstvení, za nimi kuchyně a přípravny. Dalšími provozy 
pod lehce zvednutými tribunami jsou kabiny plavčíků, bufet, prodejny, půjčovny lehátek, původně i malé sportovní 
prostory, vstupy do těchto provozů jsou ustoupené, čímž je docíleno dojmového odlehčení tribun. 
Neodmyslitelnou součástí exteriéru haly jsou siluety – skokanské věže a plastika Vladimíra Janouška. 
Čistě rekreační je funkce objektu letních šaten jižně od areálu se samostatným vstupem z ulice. Jedná se o tvarově 
jednoduchý a čistý pavilon obehnaný ochozem, z něhož se vstupuje do šaten, na ploché střeše se střešní terasou s pergolou. 
Objekt působí lehkým dojmem nautické funkcionalistické architektury. 
Při ulici navazuje na letní šatny křídlo určené pro kotelnu, prádelnu a byty. 
Exteriér: 
Vnější vzhled celku určují jednak jednotlivé originálně řešené objekty včetně střešní tribuny oble sledující venkovní bazény 
z východní a severní strany, dále to je pravidelně vydlážděná plocha kolem bazénů, od zelené plochy prostupné jen přes 
sprchové bazény oddělená nízkým keřovým plotem, solitérní stromy. Využitelné plochy doplňují střešní terasy obou 
krajních objektů, severního křídla a letních šaten. Provozní dvůr oddělený od ulice železnými vraty je utopený mezi 
hlavním objektem, terasou s bazény a letními šatnami. 
Původní materiálové řešení exteriéru charakterizovaly prosklené plochy členěné rastrem 1500 x 1000 mm tvořené trojitým 
zasklením tl. 5 mm (s vnějším sklem netermálním) osazené v plastických hliníkových profilech (svislé ocelové sloupky po 
1,5 m, svařené ze tří tenkostěnných čtyřhranných trubek, na vnějším i vnitřním líci překryté ozdobnými profily 
z hliníkových slitin), břízolitové omítky, keramické obklady – modrozelený mozaikový obklad sloupů u vstupu, béžový 
mozaikový obklad sloupů orientovaných do provozních dvorů, hnědý obdélný obklad uliční fasády v úrovni sníženého 
přízemí, mrazuvzdorná mozaika u venkovních bazénů. Hrana venkovní tribuny byla tvořena umělým kamenem, na 
pochozích terasách byly použity teracové dlaždice. 
Z původního materiálového řešení exteriéru se částečně dochovaly břízolitové omítky, obklad uliční fasády a obklad sloupů 
u vstupu a sloupů orientovaných do provozního dvora. Byl zachován rastr prosklených stěn haly. 
Prameny a literatura: 
- Architektura ČSR 8_1960, roč. XIX (Troníček, Fr.: Plavecký stadion v Podolí), s. 549 – 554. 
- Architektura ČSSR 2_1966, roč. XXV (Podzemný, R.: Plavecký stadion v Praze - Podolí), s.  99 – 102. 
- Architektura ČSSR 2_1966, roč. XXV (Paroubek, J.: K realizaci plaveckého stadiónu), s.  103 – 105. 
- Klimešová, Marie.: monografie František Pacík, Arbor vitae 2008, s. 114. 
- Naprej! Česká sportovní architektura 1567-2012, kapitola Plavecký stadion v Praze, s. 208 – 211, (ed. R. Švácha, 
autoři Rostislav Švácha, Martin Horáček, Marcela Horáčková, Jiří Křížek, Martina Mertová, Martin 
Strakoš, Markéta Svobodová a Robert Šrek), Praha (Nakladatelství Prostor - architektura, interiér, design), 2012. 
- 20. století české architektury, (kapitola 1964 Richard Podzemný: Plavecký stadion v Praze-Podolí), Pavel Frič, 
Radomíra Sedláková, Praha GRADA 2006. 
- Nový, Otakar. Architekti Praze. Praha: PPÚ, 1971. 
- Soukup, J., Rybár, C. Praha město revolučních tradic, Praha Olympia 1971.  
http://www.archiweb.cz/architects.php?type=arch&place=cr&action=show&id=425 
http://www.hornictvi.info/techpam/podoli/podoli.htm 
http://www.pspodoli.cz/ 
http://socharstvi.info/autori/frantisek-pacik/ 
 
Archiv MČ Prahy 4  
Zpracovatel 
Mgr. Kateřina Hubrtová, Ing. arch. Anna Schránilová 
Datum 
 
02/2013 
 
Autorství                                                  areál                         
 
 
Richard Ferdinand Podzemný (16. 3. 1907 – 17. 1. 1987), architekt, urbanista.  
Vystudoval u Pavla Janáka na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V letech 1931 - 1935 pracoval v Janákově 
ateliéru, od roku 1935 měl samostatnou architektonickou firmu. Aktivně se angažoval ve Sdružení architektů, byl členem 
SVU Mánes, Levé fronty, Svazu architektů ČSSR a ČSR, Čs. svazu výtvarných umělců a rovněž členem redakčních rad 
Stavitele a Architektury ČSR. Od roku 1950 byl zaměstnán v Pražském projektovém ústavu. 
Richard Podzemný vyšel z funkcionalismu, vždy však kladl důraz na výtvarnou kvalitu architektonického díla a na citlivé 
zapojení staveb do prostředí. Příkladně to dokládají např. jeho funkcionalistické vily nebo projekt plaveckého stadionu 
v Podolí. Zabýval se ale celou šíří architektonické tvorby od urbanismu, přes stavby bytové (obytné domy pro chudé obce 
pražské v Libni) a občanské (navrhoval zde zejména stavby zdravotnické jako poliklinika v Praze – Břevnově nebo spolu 
s A. Tenzerem Dětskou fakultní nemocnici v Praze - Motole) až k interiérům a pomníkům. Bohužel většina jeho vítězných 
projektů z architektonických soutěží zůstala nerealizována. Jeho životním dílem byl Obytný dům Zemské banky zvaný 
Skleněný palác z roku 1937 v pražské Bubenči. 
 
Autory konstrukčního řešení plaveckého stadionu v Podolí byli Ing. Gustav Kuchař a Ing. Juraj Domič, oba pracovali v 
Pražském projektovém ústavu. Gustav Kuchař byl kromě toho podepsán pod návrhy konstrukčního řešení několika 
pražských sídlišť (Ďáblice, Prosek, Malešice, ad.), které projektoval PPÚ v 50. a 60. letech 20. století. Dále byl autorem 
konstrukčního řešení hotelu Jalta a sportovní haly Sparta. 
 
 
 Richard F. Podzemný 
 
 
 
 
 
Stavební historie                                  návrhy                                       
 
 
Stavební historie 
Historie podolského bazénu začala již ve 20. letech 20. století. Pražští urbanisté ze Státní regulační komise tehdy řešili 
umístění všesportovního areálu Velké Prahy a nakonec zvolili za optimální lokalitu úzkou parcelu u Vltavy. K realizaci 
však byla ještě dlouhá cesta.  
V roce 1871 na podolském pozemku zahájila činnost cementárna firmy Ferdinand Bárta a Comp., která spolu s lomem 
byla v provozu až do roku 1941. Právě bývalý stěnový lom tvoří přírodní rámec plaveckého stadionu v Podolí. Skály 
vytváří sevřený intimní prostor, k západu otevřený k řece, od počátku od ní oddělený komunikací. 
V roce 1929 byla vypsána soutěž, která požadovala mezi sportovními stavbami i plavecký stadion. Dosavadní projekty 
řešili areál jako samostatný solitérní bazén obklopený tribunami, avšak prostor pod tribunami zůstal vždy nevyužitý.  
V roce 1930 byl, v rámci velkorysého společenského areálu Barrandovské Terasy, zahájen provoz otevřeného plaveckého 
bazénu na Barrandově, situovaného pod skálou se slavnou restaurací. Obojí bylo vybudováno z iniciativy stavebníka 
Miloše Havla, mimo jiné taky předsedy Českého plaveckého klubu. Autorem barrandovského bazénu byl závodník a 
rovněž člen klubu, architekt Václav Kolátor, rovněž autor odborných textů o bazénech a lázních. Bazén se stal ukázkovým 
řešením pro další realizace, měl ale i své nevýhody, zejména stísněný prostor bez možnosti expanze, silné zastínění (viz 
článek K realizaci plaveckého stadionu, Architektura ČSSR 2_1966, roč. XXV, s.  103 – 105). Ve 2. polovině 20. let 
vznikaly i první kryté bazény na území Prahy. Nejstarší byl vybudován již v roce 1925 v suterénu Tyršova domu na Malé 
Straně, velkorysejší řešení přinesly dva dodnes fungující bazény v ulici Na Poříčí, nejprve v budově Ymcy, poté v rámci 
hotelu Axa (iniciátorem byla vždy slavná sportovní osobnost). 
Až v roce 1955 magistrát definitivně rozhodl o vybudování plaveckého centra pro vrcholový sport odpovídající 
olympijským normám na zmíněném místě bývalého lomu a cementárny v Podolí. Ideové návrhy vypracovali např. 
zmíněný „architekt bazénů a koupališť“ Václav Kolátor, architekti Jiří Kroha a Vilém Kvasnička. Shodly se v ideální 
poloze pozemku, ale nenašly řešení, jak umístit na sevřenou parcelu tři bazény a krytou halu, jak požadovalo zadání. 
Z tohoto důvodu vniklo kompromisní zadání, že v Podolí mají být realizovány jen dva venkovní bazény s tribunou. Do 
této situace vstoupil z vlastní iniciativy architekt Richard Podzemný s naprosto odlišným konceptem, který byl natolik 
nadčasový, že byl přijat a realizován. 
Stavba byla zahájena v roce 1959. Již o rok později byl stadion kvůli 2. spartakiádě provizorně zprovozněn pro plavecké 
závody. Celý areál byl otevřen až v roce 1965 pro mezinárodní závody. Původně měl sloužit pouze pro vrcholový sport, po 
otevření byl ale navzdory prvotnímu záměru investora zpřístupněn i široké veřejnosti.  
V první fázi výstavby byly vybudovány dva venkovní (nekryté) bazény, 50 metrový bazén pro plavce a 33 metrový bazén 
pro vodní sporty (pro skokany a vodní polo, funguje dodnes). Ve druhé fázi byla teprve postavena hala s charakteristickou 
siluetou, s krytým 50 metrovým bazénem pro plavce, ale na jedné straně i se skokanskými můstky pro skokany. 
 
Projekt haly krytého bazénu začal Richard V. Podzemný připravovat v roce 1958. Dodnes představuje nadčasové řešení. 
Kromě výtvarného účinku a technologické bravury se mu podařilo spojit dvě funkce. Jednak uzavřít venkovní rušný 
prostor ulice od rekreační zóny s venkovními bazény a přitom poskytnout prostor pro dostatečně velké tribuny pro diváky. 
Díky spolupráci se statikem Gustavem Kuchařem mohl architekt využít nových konstrukčních možností a spojit tak do té 
doby dva oddělované objekty, krytý bazén a otevřený plavecký stadion. Navíc se mu podařilo maximálně vytěžit plochu a 
kapacitu nabídnutého pozemku, což je snem dnešních investorů. Přesto tak ale architekt učinil s grácií a lehkostí a nikoliv 
na úkor maximálního zastavění parcely. 
 
Výtvarně působivé je v podstatě celé řešení areálu. Nejvýraznější je přirozeně elegantní parabolické zastřešení haly pro 
diváckou tribunu, které vytváří charakteristickou siluetu známou z nábřežní komunikace. Tato západní tribuna nemá na 
východě protějšek, architekt chtěl docílit volného prostoru uvnitř areálu. Areál je ale dotažen i konkrétními sochařskými 
díly, reliéfem nad vstupem (Miloslav Chlupáč) a solitérním objektem na venkovní terase (Vladimír Janoušek). Jako 
výtvarné dílo bývá označována v současnosti již odstraněná dětská vodní skluzavka (František Pacík). 
Areál dnes působí jako čistě rekreační, ačkoliv původně měli mít sportovci před veřejností přednost. I v tom je patrná 
snaha po univerzálním nadčasovém řešení architekta Podzemného. Čistě rekreační ale byla a zůstala funkce objektu letních 
šaten situovaných jižně od areálu, které sloužily v letním období pro veřejnost (sportovci dodnes mají své převlékárny 
pouze uvnitř hlavního objektu). Naopak nevýhodu lokality v Podolí spatřoval dobový tisk v navýšení dopravy a zátěži pro 
stávající komunikaci. 
 
Poslední stavební úpravy: 1995 – rekonstrukce střechy a kryté haly – výměna prosklených stěn (PD Sportprojekt a. s.), 
nové přelivné žlábky u všech bazénů, nové dlažby u bazénů, nové osvětlení vnitřního bazénu, rozšíření dětského 
brouzdaliště, oprava prostor vnitřních šaten; 2001 – rekonstrukce vstupní haly a osazení turniketového systému; 2002 –
komplexní rekonstrukce dámských sprch a šaten, opravy po povodni; 2003 - otevřena rehabilitace, bufet po úpravě, 
posilovna pro sportovce. 
 
 
 
 
  
 
Cementárna na místě dnešního areálu, foto z internetových stránek. 
 
 
 
 
 
 
   Venkovní bazén, foto z knihy Praha město revolučních 
tradic. 
 Skokanská věž, foto z knihy Praha město revolučních 
tradic. 
 
 
 
Zastavěná plocha areálu s venkovními bazény (bez travnaté plochy), parcela č. 1086. 
 
Fotodokumentace                               exteriér                                        
 
 
 
 
Pohled od jihu na plavecký areál s venkovními bazény a zelenou rekreační plochou, foto 2012. 
 
 
 
Uliční pohled na západní vstupní průčelí, vpravo prosklená veřejná část, vlevo nižší objekt administrativy a lázeňských 
provozů, foto 2012.  
 
 
Pohled přes terasu na jižní fasádu hlavní budovy, východní tribuny a umělecké dílo V. Janouška, foto 2013. 
 
 
 
 
 
   Jižní fasáda hlavního objektu a ohrada přilehlého dvora mezi 
hlavním objektem a letními šatnami, foto 2013. 
 Jižní fasáda hlavního objektu, foto přes dvůr z ochozu 
letních šaten, foto 2012. 
 
 
 
   Sloupy sníženého přízemí, pohled z terasy do nádvoří, foto 
2012. 
 Pohled na přístavek, kde sídlí administrativa, foto ze 
severní terasy, foto 2012. 
 
 
 
Pohled na východní tribuny na střeše hlavního objektu a jeden z venkovních bazénů, foto 2012. 
 
 
 
Pohled na zalomení tribun, závěr druhého bazénu, v přízemí původní prostory obchodů a občerstvení, foto 2012. 
 
 
 
 
 
 
   Pohled na východní tribunu s kabinou plavčíka, foto 2012.  Přízemní prostory na terase bazénu, původní prostory 
provozoven, foto 2012. 
 
 
 
 
 
   Sloupy mezi provozovnami pod tribunami, terasa 
venkovních bazénů, foto 2012. 
 Detail, sloupy mezi provozovnami pod tribunami, terasa 
venkovních bazénů, foto 2012. 
 
 
 
 
 
   Pozůstatek jedné z provozoven, současný stav, foto 2012.  Pohled do stávající restaurace, foto z venkovní terasy od 
bazénů, foto 2012. 
 
                
 
Pohled na východní tribunu průhledem mezi oběma venkovními bazény, foto 2012. 
 
 
 
 
 
   Očistné sprchové bazény mezi bazény a zelenou plochou, 
foto 2012. 
 Zelená rekreační plocha pod skalami, od terasy s bazény 
oddělená živým plotem, foto 2012. 
 
 
 
 
   Detail laviček na terase s bazény, foto 2012.  Detail dětského bazénu v jižní části venkovní terasy, 
foto 2012. 
 
 
 
 
                    
 
Pohled na skokanské můstky u prvního bazénu, v pozadí část východní tribuny, foto 2012. 
 
 
 
Výtvarná díla                                       exteriér 
 
       
                         
 
Reliéf M. Chlupáče, vstup do budovy, pohled od západu / Objekt V. Janouška, venkovní terasa, foto 2012. 
 
Plavecký stadion představoval v době svého vzniku významný projekt, hlásící se k soudobému trendu 
organické architektury. Přítomnost kvalitních sochařských prací zvyšovala pozornost upřenou na tuto 
stavbu. Původně zde byla navržena čtyři umělecká díla, tři s čistě estetickou funkcí – socha Slunce od 
Vladimíra Janouška, reliéf Plavec Miloslava Chlupáče a mozaika podle návrhu profesora Aloise 
Fišárka. Čtvrté mělo i funkci užitkovou, jednalo se o dětskou vodní skluzavku od Františka Pacíka 
(odstraněna po roce 1989).  
Areál a koncepce výtvarné výzdoby byla pod dobovým vlivem bruselské výstavy (areál byl 
vyprojektován v době konání Expa v roce 1958). Do provozu společně s výtvarnými díly byl areál 
uveden v roce 1965.   
 
                 
 
Vodní skluzavka – František Pacík 
Jednalo se o vodní skluzavku do dětského bazénu. Pro svoji užitnou funkci pravděpodobně nebyla 
počítána mezi umělecká díla, i když „řešení skořepinové skluzavky jako funkční plastiky bylo formálně 
silné a aktuální a kontrastovalo s tradičnějším postkubistickým východiskem Janouškova a Chlupáčova 
sochařského řešení, od něhož se Chlupáč touto prací začal odklánět....", jak napsala Marie Klimešová v 
Pacíkově monografii z roku 2008. Skluzavka byla betonová, byla vytvořena v roce 1965. Bohužel byla 
zřejmě někdy po roce 1989 odstraněna. Ač užitné dílo, Klimešová ji vidí jako svébytný výtvor: 
"Užitkovou zakázku autor pojal jako svébytnou organickou plastiku, jejíž kompaktní oblý tvar ji 
vřazuje do dobového kontextu využití betonové skořepiny. Skluzavku umístil do vrcholu 
trojúhelníkovité vodní nádrže mělkého bazénu."   
Sochař František Pacík (1927 – 1975), působil v Praze a v Plzni. Studoval v Praze (prof. J. Masák na 
Soukromé škole dekorativních umění v Praze, prof. J. Lauda na Akademii výtvarných umění). Byl 
členem skupiny Etapa Od poloviny 60. let začal dojíždět do Plzně, kde si zřídil srubový ateliér v areálu 
arboreta Sofronka. V západočeském regionu pak realizoval četné plastiky pro veřejný prostor.  
Přestože během svého života hodně vystavoval a spoluvytvářel živou výtvarnou scénu 60. let, po své 
smrti byl takřka úplně zapomenut. Teprve po roce 1989 jej připomenuli některé syntetické výstavní 
projekty, nově interpretující umění padesátých a šedesátých let (1990 České umění 1908 - 1968, 
Osobnosti a hodnoty. Jízdárna Pražského hradu; 1994 Ohniska znovuzrození. České umění 1956 - 
1963, GHMP; 1999 Umění zrychleného času, ČMVU Praha). Definitivní objevení tohoto mimořádného 
autora však znamenala až monografická výstava v Západočeské galerii, připravená Marií Klimešovou, 
doprovázená obsáhlým katalogem. Jeho dílo fotograficky dokumentoval Jan Šplíchal, fotografie byly 
publikovány v katalogu k výstavě v ZG Plzeň. 
 
Reliéf  Plavec – Miloslav Chlupáč 
Přímo nad hlavním vstupem je umístěn plasticky členěný reliéf od Miloslava Chlupáče. Reliéf v úzkém 
pásu kopíruje šířku vstupního portiku se sloupy (uvnitř) a pilíři (vně) po stranách (pilíře jsou obložené 
hnědě glazovanou keramikou). Reliéf je nejen plastický, ale prostorově expandující, protože malé 
samostatné pole reliéfu navazuje i z boku portiku. Reliéf představuje jednu stylizovanou lidskou figuru 
zachycenou uprostřed tempa plaveckého stylu kraul, opticky přes nároží mizí spodní končetiny další 
figury. Samostatné pole z boku portiku ale již ukazuje jen jakousi ozvěnu vodní vlny. Chlupáč vytvořil 
volně figurativní reliéf s názvem Plavec z glazovaného obkladového materiálu v letech 1963 - 64. 
V kontextu jeho díla se jedná spíš o drobnou realizaci, ale Chlupáčovi se podařila brilantní zkratka 
figurálního motivu, plně dynamická, byť umístěná v omezeném prostoru. 
Miloslav Chlupáč, (1920 - 2008), sochař, kamenosochařské dílně O. Velínského v Praze. Po válce 
vystudoval VŠUP u Josefa Wagnera. Vedle sochařství se věnoval také teorii a malbě. Byl členem 
výtvarné skupiny Máj. Ve své tvorbě vycházel z figurálního tvaru ve zdůrazněných objemech a 
kubistických prostorových plánů. Kromě toho vytvořil další monumentální sochy v zahraničí i u nás, do 
architektonických i volných prostor. Nikdy nepopřel figurální kánon, třebaže ho dovádí v maximálním 
oproštění až k nezobrazivé elementární sochařské formě.  
Kromě realizací solitérních soch a plastik (betonové oplocení u Pragerových objektů vedle Emauz, tři 
pylony umístěné dnes v pražské ZOO, figurální plastika na náměstí sídliště Novodvorská aj.) je 
autorem řady reliéfů (např. velkorozměrný reliéf ve foyer budovy Chemapolu nebo na budově fasády 
Teplotechny od V. Machoninové v Ječné ulici). 
 
 
 
 
   Reliéf Plavec, pohled na nároží „předělující“ reliéf, nad 
hlavním vstupem, foto 2012. 
 Reliéf Plavec, detail stylizované postavy, nad hlavním 
vstupem, foto 2012. 
 
                                    
 
Reliéf Plavec, celkový pohled, umístění nad hlavním vstupem, foto 2012. 
 
 
 
Objekt Slunce – Vladimír Janoušek 
Nejvýraznější plastikou areálu a současně dominantním prvkem terasy u venkovního bazénu je 
hliníkový objekt od sochaře Vladimíra Janouška z roku 1964 nazvaný Slunce. Materiál bohužel po 
čase inklinuje k „oslepnutí“ a původní efekt povrchu se tak navždy ztrácí. Nicméně tvarově si objekt 
i po letech zachovává originalitu a nadčasovost.  
Vladimír Janoušek, 1922 - 1986) byl český sochař a malíř, zakládající člen skupiny UB 12 a manžel 
sochařky Věry Janouškové. Po roce stráveném na škole uměleckých řemesel v Brně odešel na 
Uměleckoprůmyslovou školu do Prahy, ale studium přerušilo totální nasazení a až do konce války 
pracoval jako dělník na pile. Po válce byl přijat do ateliéru prof. Josefa Wagnera na VŠUP a jeho 
spolužáky se stali, kromě Věry Havlové, jeho příští ženy (Věra Janoušková), i Zdeněk Palcr, Miloslav 
Chlupáč, Olbram Zoubek a Eva Kmentová. Sochař postupně opouštěl tradiční materiály. Od poloviny 
šedesátých let k zobrazení vztahu figur a prostoru vytvářel plastiky kovové, v nichž neurčité obrysy 
figur kladl do kontrastu s pevnou geometrickou strukturou, později interaktivní plastiky s mobilními 
prvky v podobě kyvadel. 
Ve vrcholné fázi své tvorby sochař nahrazuje pohyblivé součásti prostorovou variabilitou. Jeho sochy 
jsou složené nejčastěji z plátů hliníkového plechu a spojené šrouby v paralelních vrstvách, někdy 
upevněné na pozadí s imaginární krajinou. Janoušek je autorem např. raného reliéfu z r. 1955 na 
fasádě Domu módy, v roce 1958 se podílel na výzdobě Čs. pavilon na Expo 58 v Bruselu (socha 
Hudba), po realizaci v Podolí následovala i účast i na Expu v Montrealu (1967) a zejména v Ósace v r. 
1970 (Hrozba války, Expo v Ósace, symbolický protest proti okupaci Československa). Dalšími 
realizacemi byl např. Krystal vzduchu na nádvoří školy, Kladno-Kročehlavy nebo Křídla, mobilní 
plastika v Třebíči.  
 
 
 
 
   Objekt Slunce, detail, umístění na podnoži nad venkovní 
terasou, foto 2012. 
 Objekt Slunce, celkový pohled, umístění na podnoži nad 
venkovní terasou, foto 2012. 
 
 
 
 
 
   Pohled přes bazén, venkovní terasa, foto 2012.  Objekt na pozadí tribun, foto 2012. 
 
 
Alois Fišárek, malíř a pedagog, v 60. letech profesor na AVU, autor především komorních obrazů. 
Monumentální náměty ale využil pro zakázky např. gobelínů (např. pro hotel International) nebo 
mozaik, přičemž nejznámější je asi mozaika nazvaná Kosmonauti pro stanici metra Háje (tehdy 
Kosmonautů) z roku 1979. Podle návrhu Aloise Fišárka byla v interiéru v plném nároží na stěně 
plavecké haly realizována abstraktní mozaika připomínající buď květ či slunce, případně, při jiném 
úhlu pohledu, stylizovanou odpočívající postavu. Mozaika je tvořená tenkými obrysy čar složených 
z malých skleněných dílků v různých barvách, ale s převažující modrou barvou. Skleněná políčka jsou 
dnes zčásti přetřená barvou po nepříliš pečlivém nátěru stěny. Vzhledem ke své nenápadnosti je často 
opomíjena v novější literatuře.  
 
 
 
 
   Pohled z galerie na nároží s mozaikou na čelní severní stěně, 
foto 2013. 
 Pohled z úrovně bazénu na schodiště na galerii, mozaika 
je umístěna nad schodištěm, foto 2013. 
 
 
 
 
 
   Celkový pohled na mozaiku narušenou mříží na schodiště, 
foto 2013. 
 Detail linií mozaiky, foto 2013. 
 
 
 
 
   Detail se skleněnými dílky mozaiky, foto 2013.  Detail se skleněnými dílky mozaiky, foto 2013. 
 
 
 
 
 
 
 
 
Bazény, relaxační veř. prostory       interiér, exteriér 
 
 
Provozní schéma: Vnitřní (krytý) bazén o půdorysu 50 x 20 m zaujímá výraznou část rozlohy haly. 
Podél východní delší strany k němu přiléhá divácká tribuna, na jižní straně skokanská věž. Venkovní 
bazény jsou oba široké 21 m a dlouhé 33 a 50 m, jsou řazené za sebou podél východní strany haly, na 
jejíž šikmině střechy je venkovní tribuna. U jižního bazénu je skokanská věž. Dále směrem k letním 
šatnám je dětské brouzdaliště, na opačné straně tobogán. Pod skalami se za bazény rozprostírá louka 
určená k rekreaci včetně míčových her. Relaxačními prostorami jsou i zpevněné plochy kolem bazénů 
a při objektu letních šaten navazující na provozy občerstvení. 
Služby a prostory určené k relaxaci veřejnosti navazují na celoroční šatny (pára), v severním křídle 
v přízemí (z uliční strany je to patro) je směrem do ulice na místě původní tělocvičny provoz 
rehabilitace vybavený mj. vířivkami, společná sauna je ve sníženém přízemí, odpočívárna na výšku 
sníženého přízemí a přízemí přiléhá k fasádě při venkovních bazénech, je v prostoru, kterým 
procházejí paty nosníků haly.  
 
Materiálové řešení: 
Sjednocující barvou vnitřního bazénu je světle modrá. Je jí pojednán akustický podhled stropu 
(původně byl tvořen modře smaltovaným děrovaným hliníkovým vlnitým plechem zavěšeným na 
nosnou konstrukci haly pod odsávací potrubí), boční strany betonových nosníků a sloupy. Nosníky 
byly pojednány latexovým nátěrem v kombinaci modré a krémové barvy. Tribunové stupně byly 
původně obloženy okrovým obkladem, ten byl nahrazen obkladem tmavě modré barvy. Okrové 
čtvercové kameninové dlaždice zůstaly zachovány na ochozu podél západní strany haly. Dlažby 
a obklady vnitřního bazénu jsou nepůvodní. 
Pro venkovní bazény byla charakteristická mozaiková mrazuvzdorná kameninová dlažba 
s nepravidelně se střídajícími barvami. Dnes je na venkovní terase u bazénů čtvercová světlá dlažba 
s tmavě modrou dlažbou vyskládanou do obdélných tvarů. Tmavě modrá mozaiková dlažba je použita 
na rantlu bazénů (zde byla naopak původně obdélná dlažba a obklad), na okrajích brodítek a soklu 
haly. Původní betonové dynamicky tvarované bloky byly nahrazeny jednoduchými s kovovou 
konstrukcí. Nosné betonové konstrukce skokanských věží mají bílý povrch. Sedadla na vnější tribuně 
mají plastové sedáky upevněné na trubce kotvené do nosné konstrukce stupňů. 
Podlaha tělocvičny, dnešní rehabilitace, byla původně vlysová, dnes jsou v prostorech rehabilitace 
současné keramické obklady a dřevěné a dlažby. 
V prostoru dnešní sauny ve sníženém přízemí je zachován původní kovový perforovaný podhled. 
 
 
 
 
Celkový pohled na krytý 50metrový bazén, na jižním konci skokanské můstky, foto 2012. 
 
 
 
 
 
   Stropní nosníky, krytý bazén, foto 2013.  Stropní nosníky, krytý bazén, foto 2013. 
 
 
 
 
 
 
   Detail prosklení bazénu, foto 2012.  Ochoz nad bazénem, patro, foto 2012. 
 
 
 
 
   Pohled do prostoru odpočívárny společné sauny, snížené 
přízemí, hlavní budova, foto 2012. 
 Detail luxferové stěny mezi prostorem sauny a podélnou 
komunikací, foto 2012. 
 
 
 
 
   Rehabilitace v prostorách někdejší tělocvičny, přízemí, foto 
2012. 
 Rehabilitace, foto 2012. 
 
Komunikace veřejné                                                              interiér 
 
 
Provozní schéma: Ze vstupní haly ve sníženém přízemí se rozbíhají rovné chodby, jednak rovnoběžně 
s uličním průčelím haly směrem k dámským šatnám, jednak podél severního průčelí haly k pánským 
šatnám a šatnám družstev. Umístění chodeb je dané stěnami vnitřního bazénu, který je mezi nimi. Ze 
vstupní haly je přístupná pokladna. Po projití šatnami se chodbami se schodišti vystoupí k bazénům 
nebo na tribuny. V původní dokumentaci navržená veřejná chodba na východní straně ve sníženém 
přízemí pod terasou mezi stěnou haly a venkovními bazény propojovala výstupy z jednotlivých šaten a 
schodiště k venkovním bazénům, je dnes částečně předělena. Je z ní přístupná společná sauna. Chodba 
je přisvětlena z přiléhajících dvoupodlažních místností osvětlených prosklenými částmi stěn pod 
tribunami a sklobetonovými výplněmi stěn.  
K rehabilitaci v přízemí do ulice v místě původní tělocvičny vede dvouramenné schodiště ze vstupní 
haly, po kterém je možno dále pokračovat na ochoz nad vnitřním bazénem. 
Veřejné komunikace v případě letních šaten představují venkovní ochozy a schodiště při východním 
průčelí objektu. 
 
Materiálové řešení: Veškeré současné komunikační prostory mají novodobé povrchy – keramické 
dlažby a obklady, zavěšené podhledy a kovové a dřevěné obklady sloupů. V některých částech 
původních veřejných chodeb ve sníženém přízemí, se dochovala mozaiková dlažba z nepravidelně 
kladených tvarovek v odstínu šedé a hliníkový podhled z kazet s kulovitou prohlubní. 
Původní dlažby komunikačních prostor byly kameninové, případně teracové, ty byly zejména na 
venkovních střešních terasách. Kameninová dlažba byla na podestách vnitřních schodišť, stupně 
teracové nebo betonové, což je dochováno. 
 
 
 
 
 
   Přístupová chodba k dámským šatnám, snížené přízemí, 
vpravo s provozovnami, foto 2012. 
 Rozšíření chodby u obchodu se sportovními potřebami, 
koridor k dámským šatnám, foto 2012. 
 
 
 
 
 
   Přístupová chodba k pánským a sportovním šatnám, foto 
2012. 
 Spodní část nosníku haly, koridor k dámským šatnám, 
foto 2012. 
 
 
 
Šatny veřejné                                       vnitřní                
 
 
Celoroční šatny: 
Provozní schéma: Jasné dispoziční rozdělení šaten je zachováno původní, tj. dámské šatny podél 
kratší jižní strany vnitřního bazénu, pánské šatny podél severní. Šatny byly dle původního záměru 
určeny výhradně pro sportovce, celkem pro 350 mužů a 250 žen. Šatny jsou rozlehlé prostory 
s řadami skříněk mezi uličkami, navazuje na ně vždy prostor pro sušení a sprchy. Prostor pro sušení 
vlasů je před dámskými šatnami. Za pánskými šatnami jsou ještě sportovní šatny. Za oběma křídly 
šaten jsou pak při výstupu k venkovním bazénům záchody vždy pro muže a ženy zvlášť. 
 
Materiálové řešení: Šatny a navazující prostory jsou opatřeny kompletně novým vybavením 
a povrchy. Původní kameninová dlažba, ve sprchách brokovaná, se nedochovala. 
 
 
 
 
 
 
 
   Pohled do dámských šaten, snížené přízemí, foto 2012.  Pohled do dámských šaten, foto 2012. 
 
 
 
 
 
   Pohled do sušárny vlasů před vstupem do dámských šaten, 
foto 2012. 
 Pohled přes turnikety u dámských šaten, foto 2012. 
 
 
 
 
Pohled do sportovních šaten, veřejně nepřístupný prostor, foto 2012. 
 
 
 
 
 
   Sportovní šatna, foto 2012.  Vstup ke sportovním šatnám, foto 2012. 
 
 
 
 
 
Recepce dámských šaten, hlavní objekt, foto 2012. 
 
 
 
 
 
 
Šatny veřejné                                           letní                
 
 
Letní šatny:  
Provozní schéma: Samostatný objekt letních šaten je na jižní straně areálu, kratší stranou je 
rovnoběžný s ulicí, odkud je možné do něj vstoupit. Byl od začátku určen pro rekreační plavce. Má 
čtyři podlaží, přičemž nejvyšší představuje pergola s terasou, zde je umístěno občerstvení. Nejnižší 
podlaží je v úrovni sníženého přízemí haly, provozně navazuje na technické místnosti pod terasou 
s bazény, jižní stranou je orientované do technického dvora. Vlastní šatny přístupné z ochozu a 
dvouramenným přímým schodištěm ze vstupní haly při uličním prostoru jsou v úrovni přízemí a patra. 
Schodiště situované při částečně prosklené uliční fasádě je dominantou prostoru, vizuálně se uplatňuje 
díky prosklení i z ulice. Na místnosti se skříňkami samostatné pro muže a ženy vždy navazují toalety 
a sprchy. V původním rozvržení byly na východní straně sprchy a záchody, za nimi podélně od 
severní k jižní straně kabinky, věšákové šatny a při jižním průčelí skříňkové šatny. Jedno podlaží bylo 
pro ženy, druhé pro muže, o kapacitě po tisíci osobách. 
 
Materiálové řešení: Exteriéru objektu letních šaten kromě bíle omítaných stěn (a kromě břízolitové 
uliční fasády) a podhledů dominují kovové bíle natírané konstrukce v podobě zábradlí ochozů a 
schodiště, dveří a schodnic a stupňů venkovního schodiště. Sokl je obložen bílými na výšku 
kladenými obdélnými tvarovkami. Okna jsou zdvojená, kovová. Na podlaze ochozů je původní 
keramická jednobarevná dlažba. Ve schodišťové hale je v přízemí původní mozaiková šedo-červená 
dlažba, v hale nad schodištěm o patro výš je původní mozaiková šedo-černá dlažba. Vnitřní schodiště 
je obloženo žulou, zábradlí je původní kovové tyčové. Vnitřní vybavení a povrchy v šatnách jsou 
novodobé. 
 
 
 
 
 
Objekt letních šaten, pohled z ulice, zcela vpravo hlavní vstup, foto 2012. 
 
 
 
 
   Letní šatny, pohled z venkovní terasy, pohled k západu, foto 
2012. 
 Jižní pavlače letních šaten, přízemí pánské, 1. patro 
dámské, suterén technický, foto 2012. 
 
 
 
 
 
   Severní pavlače k šatnám obrácené do malého dvora, foto 
2012. 
 Detail technického podlaží, foto 2012. 
 
 
 
 
 
 
   Vstup z vnitřního schodiště na pavlač, první patro, foto 
2012. 
 Pohled z terasy na schodiště k dámským šatnám, foto 
2012. 
 
 
 
 
 
 
 
   Vstupní vestibul letních šaten, foto 2013.  Vnitřní schodiště při fasádě, letní šatny, foto 2013. 
 
 
 
 
Pavlač se vstupy do pánských šaten, pohled k západu, foto 2012. 
 
 
 
 
 
 
   Převlékárna pánských šaten, foto 2012.  Sprchy a toalety, pánské šatny, foto 2012. 
 
 
 
 
Hlavní uliční vstup do objektu letních šaten, severní fasáda objektu, foto 2012. 
 
 
Restaurační provozy                         interiér, exteriér 
 
 
Provozní schéma: Původní občerstvení ve sníženém přízemí se nacházelo na východní straně při 
spojovací chodbě mezi výstupy s šaten k venkovním bazénům. Dnes není zachováno. 
V přízemí byla na severní straně jídelna od vnitřního bazénu oddělená prosklenou chodbou, přístupná 
z podesty schodiště při vstupní hale, od bazénu dveřmi na tuto podestu. Na jídelnu navazovala jídelna 
– samoobsluha pod východní tribunou přístupná z terasy s venkovními bazény. Vnitřní část jídelny 
dnes není využita, v části přístupné od venkovních bazénů je dnešní Letní restaurace a na ni 
navazující prodej pizzy a zmrzliny. Další původní občerstvení v úrovni přízemí bylo pod severní 
tribunou, v současnosti je zde cukrárna. 
V úrovni patra byla původní restaurace s občerstvením v severním zadním křídle za tribunou v místě 
dnešní administrativy, měla přístup na terasu při severním průčelí haly.  
Současný celoročně provozovaný bufet je na místě původní klubovny se šatnou, tj. v úrovni sníženého 
přízemí v předním severním křídle přístupným ze vstupní haly. Kromě výše uvedených letních 
provozoven pod tribunami je nyní na střeše letních šaten bar využívající původní pergolu. 
 
Materiálové řešení: Podlahy restauračních provozů byly původně pokryty převážně kameninovou či 
teracovou (občerstvení ve sníženém přízemí) dlažbou, na podlaze jídelny a restauračních prostor 
v přízemí byla guma. V zasedací síni na místě dnešního bufetu ve sníženém přízemí byly původně na 
podlaze čtverce z PVC. Na střešní terase před zadním severním křídlem byla teracová dlažba osazená 
do cementového lože. Materiálové řešení současných restauračních prostor je novodobé. 
 
 
 
 
Hlavní restaurace, snížené přízemí, nižší uliční objekt, foto 2012. 
 
 
 
 
 
   Pohled do restaurace od vstupu, foto 2012.  Pohled do bývalého bufetu na úrovni bazénu, přízemí, 
nižší objekt, vstup z podesty schodiště, foto 2012. 
 
 
 
Pohled do prostoru bufetu pro venkovní areál, vstup z terasy od bazénů, foto 2012. 
 
Komunikace neveř., zázemí zam.                      interiér  
 
 
Provozní schéma: Neveřejné chodby jsou vedeny v úrovni sníženého přízemí podél stěn bazénů, 
mezi zázemím restauračních provozů a v administrativní části umístěné v patře zadního severního 
křídla pod tribunou. Jako neveřejná chodba částečně slouží i původně navrhovaná veřejná spojovací 
chodba při východní straně haly pod terasou s venkovními bazény, je zároveň využita jako zázemí 
zaměstnanců. Z neveřejných chodeb je přístup jak na terasu s venkovními bazény, tak do technického 
zázemí bazénů nacházejícího se pod terasou s bazény a propojeného se sníženým přízemím letních 
šaten. Tyto prostory jsou osvětleny z provozního dvora, při kterém jsou umístěny kanceláře a zázemí 
zaměstnanců. 
Ve sníženém přízemí vpravo od vstupní haly se při uličním průčelí původně nacházely kanceláře 
vedení areálu, místnosti lékaře, novinářů a soudců. Dnes je zde prostor pro sušení vlasů, dále 
prodejny. V přízemí pod venkovní tribunou na východní straně a oblouku směrem k severní tribuně 
byly umístěny místnosti plavčíka, trenéra, televize, filmu a soudců. Dnes jsou prostory součástí 
restauračních provozů. Kukaň plavčíka je při výstupu z šaten k venkovním bazénům. 
U vnitřního bazénu byla původně místnost plavčíka v přízemí na západní straně od bazénu.  
 
Materiálové řešení: V neveřejných chodbách se na rozdíl od veřejných prostor částečně dochovaly 
původní povrchy. Jedná se o kameninovou mozaikovou dlažbu s nepravidelně se střídajícími různě 
šedými tvarovkami, hliníkový podhled z kazet s kolovitou prohlubní, sklobetonové stěny. Stupně 
schodišť jsou kamenné, příp. teracové. V administrativní části jsou povrchy novodobé, na podlahách 
PVC nebo koberec. 
 
 
 
Hlavní páteřní chodba pod venkovní plochou, snížené přízemí, hlavní objekt, foto 2012. 
 
 
 
 
 
 
   Chodba oddělení administrativy a sekretariátu, střešní 
nástavba, foto 2012. 
 Výstup ze schodiště technického zázemí na venkovní 
plochu s bazény, foto 2012.  
2. NP, nižší objekt, vstup z podesty schodiště, foto 2012.  
 
 
 
   Páteřní chodba sníženého přízemí, foto 2012.  Páteřní chodba sníženého přízemí k sauně, foto 2012. 
 
 
 
 
 
Původní dlažba, chodba ve sníženém přízemí, foto 2012.  Hliníkový podhled stropu, přístupová komunikační 
chodba k sauně, snížené přízemí, foto 2012. 
 
 
 
   Pohled ze schodiště nižšího objektu administrativy na 
podestu přízemí, foto 2012. 
 Podesta přízemí nižšího objektu administrativy 
s průchodem k bazénu, foto 2012. 
Technické zázemí                                                                       interiér 
 
 
Provozní schéma: Technické zázemí bazénů (recirkulace vody, filtry, ad.) se nachází pod terasou 
s bazény a je propojeno se sníženým přízemím letních šaten. Některé části mají ještě nižší úroveň pod 
sníženým přízemím. Prostory jsou osvětleny z provozního dvora, do kterého je vjezd vraty. Strojovna 
vzduchotechniky je umístěna podél východní strany bazénu mezi technickou chodbou a někdejší 
veřejnou spojovací chodbou. 
 
Materiálové řešení: Podlahy technického zázemí byly tvořeny původně cementovým potěrem, někde 
dlažbou. Toto řešení je dochováno, dlažby a obklady jsou novodobé. 
 
 
  
 
 
 
Suterén, technické zázemí, foto 2012. 
 
 
 
 
   Suterén, technické zázemí, foto 2012.  Suterén, technické zázemí, foto 2012. 
 
 
 
 
Suterén, technické zázemí, foto 2012.

Originál dokumentu:

digitální

Typ/druh dokumentu:

Typ dokumentu:	průzkumy, posudky, zprávy
Druh dokumentu:	jiný průzkum, posudek, zpráva

Jméno souboru:

A0002797.pdf

Formát souboru:

application/pdf

Autor záznamu:

Nový Vratislav

Popis dokumentu:

Praha 4 - Podolí, Podolská 74, plavecký stadion, průzkum a prezentace architektury 19. a 20. století,  průzkum architektury 60. - 80. let ve vybraných regionech

Název pracoviště:

ÚOP v Praze

Velikost dokumentu (v bytech):

5355539 B

Rozměry obrazového dokumentu:

Autor originálu:

Hubrtová Kateřina; Schránilová Anna;

Klíčová slova:

Ochranné pásmo;

Uživ. klíčová slova:

Domič J.; Podzemný Richard Ferdinand; Kuchař G.; architektura 19. a 20. století; realizace 1959 - 1965;

Datum vzniku:

02.2013

Licence:

Typ:	neurčena - ochranu díla stanovuje obecně autorský zákon (https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-121)

Vazby dokumentu na aplikace IISPP

Bližší specifikace

Odkaz

Aplikace: Památkový katalog - prvek

Druh záznamu: Prvek

Ident. zázn.: Id prvku

Hodnota ident.: 14261095

Bližší specifikace:

Katalogové číslo	1999991542
Název	Plavecký stadion Podolí
Číslo ÚSKP	106590
ID právního stavu	10827193 Načítám data z navázané aplikace...

Územní identifikace dokumentu

Územní rozsah:

objekt lokalizovaný

Definiční body

Def. bod

Název objektu

Část obce

Č. dom.

Ulice

Č. or.

Kat. území

Obec

ORP

Okres

Def. bod: 19609

Název objektu:

Část obce: Podolí

Č. dom.: č.p. 43

Ulice: Podolská

Č. or.: 74

Kat. území: Podolí

Obec: Praha

ORP: Praha

Okres: Praha

	Plavecký stadion Podolí (prvek 14261095)
	vloženo ručně

Přírůstkové body

Přír. bod	Název objektu	Část obce	Č. dom.	Ulice	Č. or.	Kat. území	Obec	ORP	Okres

Lokality

Kód CZ

Název lokality

Reálný typ

Kat. území

Obec

ORP

Okres

Kraj

Kód CZ: 12560

Název lokality: Podolí

Reálný typ: urbanizované sídlo

Kat. území: Podolí

Obec: Praha

ORP: Praha

Okres: Praha

Kraj: Hlavní město Praha

	Plavecký stadion Podolí (prvek 14261095)
	vloženo ručně

Historické regiony

Kód RS

Název hist. regionu

Kód RS: 371

Název hist. regionu: Praha

	Plavecký stadion Podolí (prvek 14261095)
	vloženo ručně

Ke stažení Náhled Poslat žádost