Zavřít ( + - )

Metainformační systém NPÚ

Detail dokumentu

Tisk

Náhled:

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Textový obsah:

Plošný průzkum lidové architektury 
a venkovských sídel
NÁRODNÍ PAMÁTKOVÝ ÚSTAV
edice odborné a metodické publikace, svazek 50
Pl
oš
ný
 pr
ůz
kum
 li
do
vé
 a
rc
hi
te
kt
ur
y 
a 
ve
nk
ov
sk
ýc
h 
síde
l
NÁRODNÍ
PAMÁTKOVÝ
ÚSTAV
ÚZEMNÍ ODBORNÉ PRACOVIŠTĚ
STŘEDNÍCH ČECH V PRAZE

Plošný průzkum lidové architektury 
a venkovských sídel
Jan Pešta
 
 
 
Praha 2014
NÁrODNÍ PaMÁTKOVÝ ÚSTaV
edice odborné a metodické publikace, svazek 50
Certifikovaná metodika 
(osvědčení č. 15 Ministerstva kultury ČR, odboru výzkumu a vývoje, č.j. MK 61898/2014 OVV, Sp. Zn. MK-S 13873/2014 OVV, ze dne 
18. 11. 2014)
Oponenti:
Prof. Ing. arch. Jiří Škabrada, CSc., Filozofická fakulta, Univerzita Pardubice, Ústav historických věd
Doc. PhDr. Lydia Petráňová, CSc., Etnologický ústav AV ČR, v.v.i.
Metodika je výstupem plnění výzkumného cíle Výzkum nemovitých památek v ČR. Aktuální metodické otázky průzkumu a dokumen-
tace, ohrožené druhy památek a jejich vybrané exempláře (garant PhDr. Vladislav Razím), financovaného z Podpory dlouhodobého 
koncepčního rozvoje výzkumné organizace (2012–2014)
Národní památkový ústav jako odborná a vědecko-výzkumná organizace státní památkové péče v České republice vydává tuto publikaci 
v zájmu zabezpečení jednoty metodických hledisek památkové péče, v souladu s ustanovením § 32 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., 
o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů.
Hlavním cílem této publikace je metodické sjednocení postupů a výstupů plošných průzkumů lidové architektury a venkovských sídel. 
Základem je úprava metody stavebněhistorického průzkumu pro tyto specifické potřeby, objektivizace výstupů pro různé typy sídel 
a staveb na celém území ČR, posuzování sídel včetně jejich krajinného rámce, efektivita průzkumů jednotlivých typů, včetně potřeby 
zajistit maximum informací za minimum vynaloženého času a prostředků. Z toho vyplývá potřeba postupovat hierarchicky od plošné 
znalosti velkých územních celků až po detailní průzkumy sídelních souborů. Součástí metodiky je také jednotný přehled terminologie 
aplikované na dispozici venkovských sídel, typologii usedlostí, domů a hospodářských staveb, konstrukční a dekorativní prvky apod. 
Metodika patří k publikacím, které prohlubují schopnost pracovníků památkové péče zkoumat a dokumentovat specifické části památ-
kového fondu, usměrňují dokumentační činnost odborných pracovišť. Upozorňují na přehlížené problémy a zavazují odborné instituce 
k jejich systémovému řešení. Metodika je určena zejména odborným pracovníkům památkové péče, zároveň však může být využita všemi 
dalšími zainteresovanými osobami a institucemi, které se budou moci zapojit do průzkumu a dokumentace na tomto poli. Vzhledem 
k množství objektů v terénu a nebezpečí z prodlení je právě spolupráce přesahující instituci NPÚ velmi žádoucí (kromě muzeí v úvahu 
připadají zejména vysoké školy příslušných směrů, správy CHKO a NP, další instituce i občanská sdružení).
Metodika by se měla uplatňovat jak v každodenní praxi pracovníků NPÚ (příp. dalších institucí), tak v rámci dlouhodobých, systema-
tických projektů průzkumu a dokumentace historických staveb. Rovněž se předpokládá využití při soupisové činnosti.
Poděkování autora:
Svými výzkumy, přípravou textu a obrazové dokumentace, konzultacemi a další pomocí se na přípravě metodiky různou měrou po-
díleli tito odborní pracovníci NPÚ (abecedně): Irena Blažková, Alena Dunajová, Karel Foud, Miroslav Kolka, Tereza Konvalinková, Jiří 
Marounek, Ivan Minář, Martin Ouhrabka, Daniel Šnejd, Zuzana Vařeková, Hana Veselá
Za podněty a konzultace vděčím také Věře Kučové, Karlu Kučovi, Vladislavu Razímovi, Zuzaně Syrové a Jiřímu Syrovému
© Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště středních Čech v Praze ve spolupráci s generálním ředitelstvím, 2014
© Ing. arch. Jan Pešta, 2014
ISBN 978-80-86516-78-3
Titulní strana obálky: Telecí – okres Svitavy, usedlost čp. 22 (foto J. Pešta, 2011).
Frontispis: Koláž kreseb lidových staveb z oblasti Českého Středohoří (převzato z: LIPPERT 1898). 
Foto na straně 8: Zdoňov – okres Náchod, zástavba v dolní části vsi (foto J. Pešta, 2010).
Zadní strana obálky: Horní Dušnice – okres Semily, horní část vsi (foto J. Pešta, 2011).
PloŠnÝ Průzkum lidovÉ architektury a venkovskÝch sÍdel 5
Obsah
1. Úvod  ..............................................................................................................................................................................................  9
1.1 Uvedení do problematiky plošného průzkumu lidové architektury a venkovských sídel  .................................  9
1.2 Účel metodické publikace  ...........................................................................................................................................  12
1.3 Charakteristika plošného průzkumu  .........................................................................................................................  15
2. Základní přehled dějin zkoumání lidové architektury  ..................................................................................................... 17
3. Přehled a vymezení základních pojmů  ...............................................................................................................................  25
3.1 Poznámka k terminologii  .............................................................................................................................................  25
3.2 Základní pojmy  .............................................................................................................................................................  25
3.2.1 Lidová architektura  .........................................................................................................................................  25
3.2.2 Urbanistická typologie vesnických sídel  ....................................................................................................  26
3.2.2.1 plužina  .................................................................................................................................................  26
3.2.2.2 půdorysné formy vesnic  ...................................................................................................................  27
3.2.2.3 formy uspořádání usedlosti (dvora)  ..............................................................................................  29
3.2.3 Typologie staveb lidové architektury  ..........................................................................................................  30
3.2.3.1 dispoziční řešení domu  ....................................................................................................................  30
3.2.3.2 terminologie hospodářských a dalších staveb v rámci usedlosti  ............................................  31
3.2.4 Názvosloví v lidové architektuře  ..................................................................................................................  32
3.3 Historický vývoj lidové architektury na území ČR  .................................................................................................  33
3.4 Materiálová a konstrukční skladba lidové architektury na území ČR  ................................................................ 40
3.5 Regionální formy lidové architektury na území ČR  ...............................................................................................  42
3.5.1 Rozmanitost forem lidové architektury  ......................................................................................................  42
3.5.2 Základní rozdělení ČR na regiony lidové architektury  .............................................................................  43
3.6 Kategorizace památkové hodnoty objektů a sídel  .................................................................................................  85
3.6.1 Klasifikace památkové hodnoty objektů lidové architektury  .................................................................  85
3.6.2 Kategorie památkového hodnocení objektů  ..............................................................................................  85
3.6.3 Klasifikace památkové hodnoty sídel se soubory lidové architektury  ................................................. 90
3.6.4 Kategorie památkového hodnocení sídel  ...................................................................................................  91
obsah6
4. Typy plošného průzkumu lidové architektury a vesnických sídel  ................................................................................. 97
4.1 Úvod – základní přehled  ............................................................................................................................................... 97
4.2 Inventární průzkumy  ..................................................................................................................................................... 97
4.2.1 Inventární průzkum velkého územního celku  ............................................................................................. 97
4.2.1.1 základní údaje  ...................................................................................................................................... 97
4.2.1.2 metoda průzkumu  .............................................................................................................................  99
4.2.1.3 výstup – výsledný elaborát  ..............................................................................................................  99
4.2.2 Inventární průzkum středně velkého územního celku  ...........................................................................  101
4.2.2.1 základní údaje  ..................................................................................................................................  101
4.2.2.2 metoda průzkumu  ...........................................................................................................................  101
4.2.2.3 výstup – výsledný elaborát  ...........................................................................................................  102
4.2.3 Památková klasifikace (hodnocení) sídel  .................................................................................................. 106
4.2.3.1 základní údaje  ..................................................................................................................................  106
4.2.3.2 výstup – výsledný elaborát  ...........................................................................................................  107
4.3 Sídelní průzkumy – pasporty  ...................................................................................................................................  109
4.3.1 Stavebněhistorický průzkum (pasport) vesnického sídla  ..................................................................... 109
4.3.1.1 základní údaje  ...................................................................................................................................  109
4.3.1.2 metoda průzkumu  ...........................................................................................................................  109
4.3.1.3 výstup – výsledný elaborát  ............................................................................................................  110
4.3.2 památkový průzkum vesnického sídla (pasport)  .................................................................................... 126
4.4 Tematický průzkum  ....................................................................................................................................................  127
4.4.1.1 základní údaje  ...................................................................................................................................  127
4.4.1.2 metoda průzkumu  ...........................................................................................................................  127
4.4.1.3 výstup – výsledný elaborát  ............................................................................................................  127
5. Metody průzkumu a dokumentace  .................................................................................................................................... 130
5.1 Metody průzkumu  ......................................................................................................................................................  130
5.1.1 Přípravná fáze  ................................................................................................................................................  130
5.1.2 Metody terénního průzkumu  ...................................................................................................................... 130
5.1.2.1 fotodokumentace .............................................................................................................................  131
5.1.2.2 podkladové mapy  ............................................................................................................................  131
5.1.2.3 kresebný záznam  .............................................................................................................................  132
5.1.2.4 prohlídka objektů  ............................................................................................................................  132
5.1.3 Archivní průzkum ..........................................................................................................................................  132
5.1.4 Vyhodnocení a interpretace získaných údajů  ..........................................................................................  132
5.2 Prostorová identifikace (identifikační údaje)  ........................................................................................................  133
5.2.1 Adresa, číslo popisné, evidenční a orientační (tzv. čísla domovní)  ..................................................... 133
5.2.2 Číslo parcelní  .................................................................................................................................................  133
5.2.3 Zeměpisné souřadnice a další možnosti lokalizace  ...............................................................................  134
PloŠnÝ Průzkum lidovÉ architektury a venkovskÝch sÍdel 7
5.2.4 Identifikátory v památkové péči  ................................................................................................................  134
5.2.4.1 identifikátor IDOB_PG a přírůstkové číslo  ..................................................................................  134
5.2.4.2 identifikátor CZ_RETRO  .................................................................................................................  135
5.2.4.3 rejstříkové číslo ÚSKP  ....................................................................................................................  135
5.3 Výstup a archivace  .....................................................................................................................................................  135
5.3.1 výsledný elaborát, adjustace  ......................................................................................................................  135
5.3.1.1 textová část  ......................................................................................................................................  136
5.3.1.2 grafické přílohy  ................................................................................................................................  136
5.3.1.3 mapové přílohy  ................................................................................................................................  136
5.3.1.4 adjustace  ...........................................................................................................................................  136
5.3.2 archivace  ........................................................................................................................................................  137
5.4 Geografický informační systém – GIS  .....................................................................................................................  137
6. Literatura, prameny  ..............................................................................................................................................................  138
6.1 Výběr základní literatury  ...........................................................................................................................................  138
6.2 Výběr stavebněhistorických průzkumů vesnických sídel a regionů  .................................................................  141
Přílohy ...........................................................................................................................................................................................  144
Summary  ......................................................................................................................................................................................  170
8
PloŠnÝ Průzkum lidovÉ architektury a venkovskÝch sÍdel 9
1. Úvod
1.1 Uvedení do problematiky plošného průzkumu lidové architektury                               
 a venkovských sídel
Stavby tzv. lidové architektury – lépe tradiční či venkovské architektury – patří mezi nejpočetnější zástupce histo-
rického stavebního fondu na území České republiky. Venkovské stavby jsou dosud zachovány na většině území Čech, 
Moravy a Slezska v počtu desetitisíců. V některých regionech – např. v oblasti severních Čech – tvoří dosud podstatné 
procento zástavby vesnic a menších měst.
Jen malá část tohoto rozsáhlého a dosud málo poznaného kulturního bohatství podléhá zákonné ochraně. Podle 
zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále jen „památkový zákon“) jsou chráněny stavby nebo areály a dále 
stavby nacházející se na území plošně památkově chráněných území (památkové rezervace a zóny). Dílčí ochranu, 
v praxi ovšem mnohdy problematickou, mohou zajišťovat orgány ochrany přírody na velkoplošných chráněných úze-
mích přírody (národní parky, chráněné krajinné oblasti) z titulu ochrany krajinného rázu a konečně i orgány územního 
plánování v rámci územních plánů, regulačních plánů nebo tzv. územně analytických podkladů (ÚAP). Přesto zůstává 
velká část historického stavebního fondu vystavena soudobé stavební činnosti bez možnosti jakékoli ochrany, kontroly 
nebo alespoň dokumentace v případě zániku.
Zatímco do poloviny 20. století postupovala obměna stavebního fondu na vesnici víceméně kontinuálně, s využitím 
tradičních technologií (a často jen formou dílčích adaptací starších staveb), od druhé poloviny 20. století se tempo 
Obr. 1: Doubrava – okres Cheb, 
zástavba v jádru vsi s usedlostí 
čp. 13 (foto J. Pešta, 2011).
Úvod10
přestaveb dramaticky zrychlilo. Obrovské množství staveb také zaniklo bez náhrady – nejprve ve vysídlených vesni-
cích německy mluvících krajanů, posléze v oblastech postižených plošnou těžbou, výstavbou vodních nádrží či v prů-
myslových aglomeracích, od 60. let 20. století pak i ve vnitrozemí v důsledku intenzifikace zemědělství a „přestavby 
venkova“ v duchu dobových socialistických teorií. Devastující vliv měly individuální úpravy, prováděné bez respektu 
k architektonické podobě staveb.
Obr. 2: Telecí – okres Svitavy, 
usedlost čp. 16 
(foto J. Pešta, 2013).
Obr. 3: Komárov – okres Tábor, usedlost čp. 28 (foto J. Pešta, 2011).
PloŠnÝ Průzkum lidovÉ architektury a venkovskÝch sÍdel 11
Naproti tomu bylo množství staveb zachráněno zejména tzv. rekreanty – lidmi z měst, využívajícími venkovské 
domy k „chalupaření“, tedy jako druhý (letní) domov. Po listopadu 1989 se situace zlepšila jen částečně. Na jednu 
stranu se zastavil trend plošných demolic v důsledku těžby a náhrady historického stavebního fondu novostavbami, 
na druhou stranu však na venkov pronikají novodobé stavební technologie, které vedou i nadále k devastaci tradiční 
architektury (zateplování fasád, nové střešní krytiny, nátěrové hmoty, výplně otvorů apod.). Negativně se projevily 
i důsledky odstranění regulativ z územních plánů v r. 1996. Řada staveb – zejména dlouhodobě opuštěných nebo 
nedostatečně udržovaných (vesměs již od druhé světové války) – je nyní na hranici životnosti, nebo rychle zaniká, 
opět bez jakékoli pozornosti a dokumentace. Není třeba zdůrazňovat, že spolu s nimi zaniká jednou provždy paměť 
českého, moravského a slezského venkova.
Obr. 4: Vlčnov – okres Uherské 
Hradiště, dům čp. 57 
(foto J. Pešta, 2012).
Obr. 5: Těchobuzice – okres 
Litoměřice, usedlost čp. 12 je 
příkladem ohrožené mimořádně 
hodnotné stavby, patřící 
k nejvýznamnějším v regionu 
(foto J. Pešta, 2007).
Úvod12
Z tohoto úvodu vyplývá, že v dnešní době pociťujeme potřebu urychlené a současně účinné a efektivní dokumen-
tace urbanistického prostředí venkova a jeho stavebního fondu, tedy objektů tzv. lidové architektury i běžných, 
dodnes opomíjených tradičních staveb, které spoluvytvářejí nezaměnitelnou tvář vesnic. Protože proces zániku 
vypovídacích hodnot venkovské architektury postupuje mimořádně rychle, je stejně rychle – anebo rychleji – 
nutné postupovat při dokumentaci ohrožených staveb a celých urbanistických souborů.
Kvalitně zpracovaný průzkum přitom může být východiskem pro efektivnější formu ochrany památek lidové archi-
tektury i celých vesnických sídel, a to nejen v případě staveb již chráněných jako nemovitá kulturní památka nebo 
staveb na území plošné památkové ochrany (památková rezervace či zóna). Poznání a identifikace architektonické 
a památkové hodnoty staveb může vést k podání podnětu k prohlášení za kulturní památku. Plošné průzkumy mohou 
sloužit pro praktický výkon památkové péče, územní plánování, specializované památkové urbanistické plány (plány 
ochrany), územně analytické podklady apod. Kvalitní dokumentace může být v budoucnosti i podkladem k nápravě 
nevhodného stavu, i když se to dnes třeba zdá nepravděpodobné.1)
1.2 Účel metodické publikace
Tato metodika vznikla jako pomocný nástroj pro efektivní dokumentaci dosud zachovaných stavebních hodnot 
našeho venkova. Obsahuje podrobný návod jak postupovat – v terénu i na pracovišti – při průzkumu a zpracování 
informací o větším množství památek lidové architektury na širším území, ať již jde o kraje, okresy, jinak vymezené 
regiony či jednotlivá sídla. Metodika by měla vést ke sjednocení standardizovaného výstupu, kompatibilního s jinými 
  1) Poměrně účinnou možnost ochrany staveb, které nejsou kulturní památkou, lze zajistit z titulu stavebního zákona jejich zanesením do Územ-
ně-analytických podkladů (ÚAP) jako stavby architektonicky cenné, stavby historicky významné a/nebo významné stavební dominanty. Stejně 
tak území historických intravilánů vesnických sídel, která nejsou chráněna jako památková rezervace či zóny, lze zanést do ÚAP jako jev 
„urbanistické hodnoty“, přičemž by bylo účelné rozlišovat dva stupně: velmi významné (sídla charakteru památkové zóny) a ostatní (všechna 
ostatní sídla). Poskytovatel uvedených jevů není taxativně určen, může jím být např. právě autor průzkumu.
Obr. 6: Zahrádka – okres Plzeň-
-jih, mlýn č.e. 3 je příkladem 
stavby vytipované k památkové 
ochraně a následně prohlášené 
za nemovitou kulturní památku 
(foto J. Pešta, 2013).
PloŠnÝ Průzkum lidovÉ architektury a venkovskÝch sÍdel 13
dokumentačními aktivitami v památkové péči. Výstupy by měly být pokud možno jednotné, i když s ohledem na ob-
rovskou rozmanitost stavebního fondu našeho venkova nebude vždy možné dosáhnout identické formy výsledného 
zpracování.
Cílovou skupinou uživatelů této metodiky nejsou jen odborníci – dokumentátoři památkového fondu (nejčastěji 
z řad odborných dokumentačních pracovišť NPÚ), ale i pracovníci z dalších odborných pracovišť – muzeí, vysokých 
škol, správy CHKO a národních parků, studenti i poučená veřejnost. Metodika by se měla stát široce použitelným 
standardem, který budou schopni využívat odborníci i poučení laici – dokumentátoři s různorodým vzděláním i pro-
fesními zájmy (terénní památkoví pracovníci, architekti, etnografové či etnologové, studenti vysokých škol a případně 
i další zájemci s odlišným vzděláním), aniž by přitom docházelo k příliš velkému zkreslení výstupů podle zaměření 
a osobních odborných preferencí zpracovatelů. Smyslem je dát všem potenciálním zpracovatelům do ruky otevřený, 
operativní a současně účinný nástroj k dokumentaci lidové architektury. Důležité je také to, aby se jednotlivé výstupy, 
kterých již dnes na půdě různých organizací, škol i občanských sdružení vzniká řada, staly navzájem kompatibilními 
a srozumitelnými při budoucím využití, a to i tehdy, pokud se budou v detailech provedení, grafického řešení či po-
doby finální adjustace lišit.
Za dané situace nelze předpokládat, že všechny vznikající práce budou mít shodnou odbornou úroveň, avšak s ohle-
dem na rychlost zániku historického stavebního fondu našeho venkova se každá kvalitně provedená dokumentace 
může stát nenahraditelným pramenem pro budoucí generace badatelů. Metodika by však měla stanovit formální 
parametry výstupů, aby standard odborné úrovně průzkumových prací neklesal.
Hlavní cíle metodiky jsou tedy tyto:
metodické sjednocení postupů a výstupů plošných průzkumů všech typů a stupňů (postup v terénu, grafické  -
výstupy apod.)
úprava metody standardního stavebněhistorického průzkumu pro potřeby plošných průzkumů venkovských  -
sídel
objektivizace výstupů pro různé typy sídel a staveb napříč celým územím ČR -
vyloučení subjektivních preferencí zpracovatele (např. zvýšená pozornost věnovaná starší roubené architektuře  -
na úkor mladší zděné vrstvy apod.)
Obr. 7: Líny – okres Mladá 
Boleslav, dům čp. 7 krátce před 
úplným zánikem. Ani památková 
ochrana v tomto případě 
nezamezila zániku velkého 
patrového roubeného domu 
(foto J. Pešta, 2008).
Úvod14
posuzování sídel včetně jejich krajinného rámce -
efektivita průzkumů jednotlivých typů, včetně potřeby zajistit maximum informací za co nejméně vynaloženého  -
času a prostředků. Z toho vyplývá potřeba postupovat hierarchicky od plošné znalosti velkých územních celků 
až po detailní průzkumy sídelních souborů.
zajištění komptability s dalšími průzkumnými a dokumentačními činnostmi a jejich metodikami -
Cílem metodiky je sjednotit dosud velmi různorodé typy průzkumů venkovských sídel. Výsledkem našeho spo-
lečného snažení musí být maximálně efektivní zaznamenání a co možná nejrozsáhlejší poznání rychle mizejícího 
historického stavebního fondu našeho venkova. Předkládaná metodická publikace je koncipována tak, aby 
Obr. 8: Vesnická památková 
rezervace (VPR) Nové Osinalice 
– okres Mělník, zástavba v horní 
části vsi (foto J. Pešta, 2008).
Obr. 9: Vesnická památková 
rezervace (VPR) Rumburk, 
Šmilovského ulice – okres 
Děčín, zástavba přízemních 
řemeslnických domků (foto 
J. Pešta, 2011).
PloŠnÝ Průzkum lidovÉ architektury a venkovskÝch sÍdel 15
byla pokud možno široce přístupným návodem, jak k problematice plošného průzkumu a dokumentace lidové 
architektury a vesnických sídel přistupovat. Je zřejmé, že udržet zcela jednotnou formu průzkumů nebude nikdy 
možné – už jen kvůli různorodosti forem lidové architektury a vesnického osídlení, tematickému zaměření a roz-
sahu průzkumů apod. V případě dokumentace památkového fondu je proto třeba zdůraznit, že nejde o formu, 
ale především o princip. Cílem tedy není vytvoření formálně dokonalého elaborátu se všemi požadovanými 
parametry, ale zajištění za daných možností maximálně efektivní a produktivní dokumentace rychle mizejícího 
historického stavebního fondu našeho venkova.
Součástí metodické publikace jsou příklady starších průzkumů i vzorové příklady průzkumové dokumentace. Jako 
příklady jsou využity skutečné objekty. V zájmu zachování soukromí vlastníků nemovitostí jsou však údaje, které by 
bylo možné považovat za citlivé (takové, které by umožnily přesnou lokalizaci) změněny na údaje fiktivní.
1.3 Charakteristika plošného průzkumu
Za tzv. plošný průzkum lidové architektury považujeme formu poznání historického stavebního fondu venkova, 
která systematicky zaznamenává a vyhodnocuje všechny objekty sledovaných kritérií na vymezeném území. Zna-
mená to zdokumentování (textem, fotograficky, zákresem do mapy) pokud možno všech sledovaných staveb v rámci 
konkrétního regionu nebo sídla, samozřejmě v podrobnosti odpovídající měřítku průzkumu a rozsahu zkoumaného 
území. Proto v rámci plošného průzkumu rozlišujeme několik „stupňů“.2)
Předmětem zájmu plošného průzkumu mohou být jednak tzv. lidové stavby nebo stavby lidové architektury, jednak 
obecně venkovská sídla jako urbanistické sídelní celky (vesnice, venkovská města a městečka, rozptýlené osídlení apod.). 
V prvém případě se v rámci regionu, od velkého územního celku až po menší území, např. okresy nebo jinak definovaná 
území (CHKO, NP, zájmové celky), vyhledávají a dokumentují stavby lidové architektury.3)
  2) Ke stupňům průzkumu podrobněji viz kapitola 4. Kontext plošného průzkumu srov. RAZÍM – MACEK edd. 2011, 74–76.
  3) K definici pojmu viz kapitola 3.
Obr. 10: Vesnická památková rezervace (VPR) Komárov – okres Tábor, panorama jižní strany návsi (foto J. Pešta, 2011).
Úvod16
Mezi plošné průzkumy ovšem řadíme také celkovou dokumentaci venkovských sídel. V takovém případě jsou 
předmětem zájmu nejen stavby lidové architektury, ale i objekty slohové (např. sakrální stavby, feudální sídla, školy 
a další veřejné stavby apod.), drobná architektura a sochařská díla (sochy, památníky, milníky apod.), technické stavby 
(mosty, továrny, vodní díla, dopravní stavby apod.) a obecně i novodobé stavby, které se v některých případech mohou 
uplatňovat v rámci sídla rušivě (novodobá zástavba všeho druhu). Ve zvláštních případech pak sledujeme i prvky ur-
banistického prostředí, které sice nemají samy o sobě stavební povahu (zeleň, vodní plochy, parter, přírodní prostředí, 
plužina apod.), ale bezprostředně ovlivňují podobu venkovských sídel.
Předmětem průzkumu a dokumentace může být také určitý jev související s lidovou architekturou, ať už jde o spe-
cifické typy staveb, nebo dispoziční, konstrukční, materiálové, architektonické či dekorativní výtvarné řešení. Sledování 
konkrétního jevu na zpravidla větším území řeší tzv. tematický průzkum.
Obr. 11: Vesnická památková zóna (VPZ) Kýchová – okres Vsetín, celkový pohled na zástavbu osady (foto J. Pešta, 2012).
PloŠnÝ Průzkum lidovÉ architektury a venkovskÝch sÍdel 17
2. Základní přehled dějin zkoumání lidové architektury  
(spolupráce Alena Dunajová)
Zkoumání lidové architektury má v našich zemích velmi dlouhou tradici. První výzkumy byly realizovány během 
posledních desetiletí 19. a v prvé polovině 20. století především z národopisného pohledu a dokumentovaly nejen 
lidové obydlí, ale také oděv, nábytek či projevy nehmotné kultury. Mezi hlavní osobnosti patří jak etnografové (Karel 
Chotek), tak architekti (Josef Koula, Antonín Wiehl) i vzdělaní znalci – amatéři (malíř Jan Prousek). Velký význam 
měla především Národopisná výstava českoslovanská v roce 1895, jejíž součástí byla zidealizovaná expozice kopií 
staveb či areálů z jednotlivých regionů i modelů staveb. Samotný výběr staveb, ať již pro kopie či modely, byl veden 
již hlubokými znalostmi regionální typologie, byť poznamenané dobovým úhlem pohledu. Hluboká znalost nebyla jen 
výsledkem vlastní badatelské činnosti, ale také existencí dnes již zaniklé „kolektivní paměti“ či „kolektivního vědomí“. 
Jmenovaní autoři dosud žili v prostředí kvalitní a novodobými devastacemi nepoznamenané vesnické architektury.
Jedny z prvních českých prací tematicky zaměřených na problematiku lidové architektury uveřejnil J. Koula ve 
Zprávách architektů a inženýrů v Království českém v letech 1883 a 1884. Za první v dnešním smyslu odbornou práci 
věnovanou lidové architektuře lze považovat studii Aloise Jiráska z roku 1887, doprovázenou ilustracemi V. Bartoše 
a J. Prouska (JIRÁSEK 1887). Menší pojednání o lidových stavbách se v časopisech objevovala již okolo poloviny 19. 
století. Významnou publikační platformou se stal časopis Český lid, založený již v roce 1891. Od konce 19. století do 
1. třetiny 20. století vznikala též řada statí a monografií věnovaných lidovému obydlí, oděvu, nábytku či nehmotné 
kultuře. Tyto práce bývají často součástí obsáhlejších, velmi široce pojatých monografií – např. Sedlecko, Sedlčansko 
a Voticko (HABART 1925–1938) nebo Luhačovské Zálesí (VÁCLAVÍK 1930), některé však vyšly samostatně, zejména 
v rámci národopisných edic, jako např. Národopis Plzeňska (ŠVÁB – TYKAČ – RESL – BROŽ – LÁBEK 1934) nebo Slo-
vácka (NIEDERLE 1922).
Obr. 12: Kresebná dokumentace 
lidových staveb v díle Jana 
Prouska, detaily nepravých 
podstávek – trámových 
podpůrných konstrukcí z Pojizeří 
(převzato z: PROUSEK 1895, 
tab. VI).
zÁkladnÍ PŘehled dĚJin zkoumÁnÍ lidovÉ architektury18
Pro nás může být poučné, že každý 
z průzkumů se v minulosti vázal nejen na 
dosažený stupeň poznání, ale také inter-
pretace lidové architektury. Snad nejmar-
kantnějším příkladem tohoto přístupu je 
výběr stavení pro „jihočeský statek“ na 
Národopisné výstavě. Zatímco dnes pod-
vědomě chápeme jako jihočeskou lidovou 
architekturu zděné domy vybavené boha-
tě tvarovanými křídlovými štíty či plas-
tickou štukovou výzdobou, v roce 1895 
bylo jako předobraz jihočeského statku 
vybráno roubené stavení z Vilasovy Lhoty 
na Sedlčansku (okres Příbram), doplněné 
o srubové komory z blízkých Bratříkovic 
a Žemličkovy Lhoty (KLUSÁČEK – KOVÁŘ – 
NIEDERLE – SCHLAFFER – ŠUBERT 1895, 
126). Obdobně – a neméně poučně – vy-
znívají stesky nad zánikem starých roube-
ných stavení a jejich náhradou zděnými 
novostavbami v oblasti Čertovy hrbatiny 
na Sedlecku a Jistebnicku (SPIRHANZL-
DURIŠ 1941, 12–13). Oba příklady nám 
přinášejí poučení o rychlosti, jakou může 
postupovat zánik určitého stavebního druhu a proměna podoby i vnímání venkova (z dokumentovaných objektů dnes 
už zbývají jen poslední), ale také o tom, že s despektem přehlížené stavby (v době vzniku publikací dosud „mladé“ 
a „nezajímavé“) můžeme dnes s odstupem času považovat za významnou etapu ve vývoji stavebního fondu venkova.
Doba po 2. světové válce přinesla řadu specifických problémů. Prvním a zásadním byly prudké demografické a soci-
ální výkyvy, které navždy zpřetrhaly po staletí vytvářenou kontinuitu venkovského osídlení. Odsun německy mluvícího 
obyvatelstva nevedl jen k zániku mnoha staveb (často těch nejcennějších v regionu), ale také k transformaci staveb 
i celých vesnic pro nové – rekreační – využití. Kolektivizace 50. let měla zásadní vliv na způsob života venkovského 
Obr. 13: Mapa vesnice Černice – okres Plzeň-město s vyznačením stáří zástavby, kresba 
Josefa Brože. Černě usedlosti a objekty vzniklé do roku 1770, šrafovaně mladší. Jedny 
z prvních mapových materiálů k dokumentaci lidové architektury vznikaly na Plzeňsku 
ve 20. letech 20. století, jsou součástí monografií vesnic v okolí Plzně (Božkov, Černice, 
Ejpovice, Koterov, Tymákov a další). Shodné byly publikovány též v díle Národopis 
Plzeňska (převzato z: BROŽ 1925).
Obr. 14: Shodné dílo obsahuje 
také kvalitní kresebnou 
dokumentaci lidových staveb 
a jejich detailů i drobné sakrální 
architektury, která je rovněž 
dílem Josefa Brože. Na obrázku 
usedlost čp. 15 v Černicích – 
okres Plzeň-město (převzato 
z: BROŽ 1925).
PloŠnÝ Průzkum lidovÉ architektury a venkovskÝch sÍdel 19
obyvatelstva, a nastalá změna ovlivnila jak urbanismus, tak dispozice jednotlivých usedlostí. Lidové stavby v mnoha 
regionech přestaly být domovem venkovského obyvatelstva a hospodářskými (převážně zemědělskými) jednotkami 
a staly se – v lepším případě – druhým domovem obyvatel z měst. Jejich stavební podstata sice zůstává více či méně 
zachována, avšak mizí jejich původní funkce, síla živé kontinuální tradice stavebního řemesla i specifického venkovského 
způsobu života. I tam, kde se obyvatelé nevyměnili, docházelo k rozsáhlým a devastujícím přestavbám. Zanikají četné 
druhy zejména hospodářských a drobných výrobních staveb, které si neponechaly svou funkci (např. stodoly a chlévy). 
Výjimku tvoří drobné hospodářské stavby, které si svou tradiční funkci uchovaly (např. vinohradnické stavby v rámci 
usedlostí i sklepních ulic a areálů mimo obce).
Poznání těchto skutečností vedlo k (bohužel neúspěšným) úvahám o zřízení památkových rezervací v nejhodnot-
nějších vesnicích po vzoru od 50. let 20. století vyhlašovaných městských památkových rezervací. Pro nás mnohem 
významnější byl vznik systematických průzkumů lidové architektury, zpracovaných nejčastěji pod hlavičkou SÚRPMO 
– Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů. Průzkumy lidové architektury měly několik stupňů, 
z nichž většina pokrývá jen malé části území České republiky. Nejzákladnějším stupněm byly plošné průzkumy veške-
rého památkového fondu, realizované např. v západních Čechách v 70. – 80. letech 20. století především kolektivem 
pod vedením Dr. Dobroslava Líbala, a to po jednotlivých okresech. Lidovou architekturu dokumentují spíše vzácně, 
bez výjimky se jedná o nejvýznamnější stavby (např. LÍBAL – HEROUTOVÁ – HORYNA 1985).
Mnohem podrobnější a pro potřeby výzkumu venkovského stavitelství použitelnější jsou pak tzv. inventární prů-
zkumy lidové architektury. Na jejich podobu měli největší vliv architekti Jaroslav Vajdiš, Jiří Škabrada a Petr Dostál. 
Postupně takto byly během 80. let 20. století zpracovány vybrané okresy Středočeského kraje; některé byly dokončeny 
v 90. letech již mimo SÚRPMO, v rámci výzkumného úkolu Památkového ústavu středních Čech (Jana Berková). Mimo 
střední Čechy byly realizovány průzkumy např. v okresech Klatovy nebo Pelhřimov. Tyto inventární průzkumy zachycují 
již velké množství staveb lidové architektury. Jsou řazeny po jednotlivých vesnicích, kromě základní textové dokumen-
tace obsahují ještě vysoce kvalitní černobílou fotodokumentaci a jednoduchý zákres polohy jednotlivých objektů do 
mapy 1 : 5 000. Využitelnost těchto průzkumů pro památkovou praxi i badatelskou činnost je mimořádně vysoká, neboť 
Obr. 15, 16: Dva příklady fotodokumentace (celek a interiér) ze staršího inventarizačního průzkumu lidové architektury. Mlýn Vepřek, obec 
Nová Ves – okres Mělník, zachycený teprve na počátku rozsáhlé stavební devastace (převzato z: CIBULOVÁ – DITTRICH – DOSTÁL – ŠKABRADA 
1983).
zÁkladnÍ PŘehled dĚJin zkoumÁnÍ lidovÉ architektury20
Obr. 17: Příklad mapové 
dokumentace stavebněhistorického 
průzkumu SÚRPMO v měřítku 
1 : 1 000 s barevnou legendou 
stavebního vývoje, ustálenou od 
60. let 20. století. Mnichovo Hradiště 
– okres Mladá Boleslav, čtvrť u zámku 
(Dvorce) s množstvím roubených 
a poloroubených stavení charakteru 
lidové architektury – výřez (převzato 
z: HORyNA – BAŠTOVÁ 1977).
Obr. 18: Příklad mapové dokumentace stavebněhistorického 
průzkumu SÚRPMO v měřítku 1 : 1 000 s barevnou legendou 
stavebního vývoje, ustálenou od 60. let 20. století. Víska – okres 
Mladá Boleslav, od roku 1995 vesnická památková rezervace 
(ŠKABRADA – DOSTÁL – RACHNEVOVÁ1983).
Obr. 19: Příklad mapové dokumentace stavebněhistorického 
průzkumu SÚRPMO v měřítku 1 : 1 000 s grafickou jednobarevnou 
legendou architektonického a památkového hodnocení. Víska 
– okres Mladá Boleslav, od roku 1995 vesnická památková 
rezervace (ŠKABRADA – DOSTÁL – RACHNEVOVÁ 1983).
PloŠnÝ Průzkum lidovÉ architektury a venkovskÝch sÍdel 21
obsahují velké množství dokumentačního 
materiálu ve vysoké kvalitě, často staveb za-
niklých, nebo následným vývojem degradova-
ných (např. CIBULOVÁ – DITTRICH – DOSTÁL 
– RACHNEVOVÁ – ŠKABRADA 1981).
Velkou výhodou – oproti dnešním mož-
nostem poznání – byl vcelku ještě běžný 
a nekomplikovaný přístup do interiérů ob-
jektů v průběhu provádění průzkumu. Teh-
dejší zpracovatelé měli možnost vidět a do-
kumentovat stavby velmi podrobně, včetně 
interiérových detailů a prvků dispozice. Tato 
možnost se od té doby postupně vytratila, 
s čímž se budou muset příští generace vý-
zkumných pracovníků smířit a vyrovnat.
Problémem se může jevit omezení průzku-
mů na stavby považované pohledem tehdejší 
doby za hodnotné. Většinou tak chybí kvalit-
ní architektura konce 19. a první třetiny 20. 
století, která dnes mnohde představuje urču-
jící fenomén podoby vesnic i celé sídelní kra-
jiny. Např. v Polabí ale chybí i velké množství 
staveb roubených, často skrytých pod nená-
padné omítané fasády uvedeného období. Je 
to poučení pro každého, kdo pracuje aktivně 
s těmito průzkumy, nebo i badatelům připra-
vujícím vlastní dokumentační akce.
Ještě podrobnější jsou pak stavebněhisto-
rické průzkumy (pasporty) jednotlivých ves-
nic, realizované shodnou (nebo obdobnou) 
metodikou jako plošné průzkumy měst. Tyto průzkumy mívají již celoplošné vyhodnocení zástavby v historických 
intravilánech vesnických sídel, a to jak v textové podobě (vždy k jednotlivým číslům popisným), tak ve fotografické 
a mapové dokumentaci. Mapy mají většinou měřítko 1 : 1 000 a obsahují jednak stavebněhistorické vyhodnocení zá-
stavby z hlediska zařazení k jednotlivým slohovým etapám (běžnou barevnou legendou používanou pro standardní 
stavebněhistorický průzkum), jednak památkové hodnocení zástavby – obvykle v pěti hodnotících kategoriích, od 
staveb nejhodnotnějších až po rušivé. Samostatné grafické značky jsou využity pro drobnou architekturu, sklepy, ev. 
jako další doplňkové symboly.
První stavebněhistorické průzkumy (pasporty) vesnic (středočeské vsi Loukov, Nosálov, Skalsko a Třebíz) byly rea-
lizovány v 70. letech 20. století a během 70. a 80. let byla především autorskými týmy pod vedením Jiřího Škabrady, 
Jaroslava Vajdiše a Petra Dostála zpracována řada lokalit nejen ve středních Čechách, ale sporadicky i v dalších regio-
nech (jižní Čechy, Středohoří, Pelhřimovsko) (např. ŠKABRADA – DOSTÁL – RACHNEVOVÁ 1983). Specifickou formou 
jsou stručnější průzkumy mnoha severočeských vesnic, likvidovaných v důsledku těžby hnědého uhlí.
Na půdě SÚRPMO, a výjimečně i dalších organizací, vznikaly také běžné standardní stavebněhistorické průzkumy 
jednotlivých staveb lidové architektury. Zhodnocení významu těchto průzkumů však přesahuje problematiku metodické 
publikace (v zásadě se jedná o elaboráty ve smyslu standardního nedestruktivního stavebněhistorického průzkumu), 
a nebudeme se jim proto podrobněji věnovat.
Obr. 20: Příklad jednoduché, avšak přehledné a dobře použitelné černobílé mapy 
památkových hodnot s grafickou legendou. Tyto mapy sloužily pro architektonické 
a památkové hodnocení vesnic vytipovaných k prohlášení za památkové 
rezervace. Malé Chrášťany – okres České Budějovice (kresba J. Škabrada).
zÁkladnÍ PŘehled dĚJin zkoumÁnÍ lidovÉ architektury22
SÚRPMO však nebyl v poválečném období jedinou organizací, kde plošné průzkumy lidové architektury vznikaly. 
Řadu dokumentačních akcí podnikla etnografická pracoviště (včetně muzeí v přírodě), ale také vysoké školy. Již v le-
tech 1942–46 prováděla Uměleckoprůmyslová škola (žáci J. Kouly a J. Sokola) zaměřovací akce. Zcela unikátní byla 
dokumentace předem vybraných objektů lidové architektury na Moravě, realizovaná studenty pod vedením profesora 
brněnské fakulty architektury Antonína Kuriala. Šlo o první velkoplošné zaměřování lidové architektury na západní, 
jižní a východní Moravě (několik set zaměřených objektů), vlastní dokumentační akce probíhala v letech 1946–1948 
(např. KURIAL 1989). Monumentální dílo, často ještě vycházející z předválečných průzkumů, zanechal Václav Mencl 
(MENCL 1980); plošnými průzkumy vesnic včetně jejich urbanistické struktury se jako jeden z prvních zabýval na 
Moravě (a částečně i v Čechách) Otakar Máčel (MÁČEL 1954).
V posledních letech se situace v oboru plošné dokumentace lidové architektury vyvíjí k velké pestrosti průzkumů. 
Současná, převážně mladá generace badatelů z řad absolventů humanitních oborů (etnografů či etnologů), architektů 
i pracovníků památkové péče překračuje úzké mantinely vytyčené starším pojetím průzkumů. Výzkumy nově vznikají 
v rámci grantových projektů i soukromých iniciativ jednotlivců či občanských sdružení. Objevují se snahy o celorepubli-
kovou pasportizaci lidové architektury (grantové projekty Atlas lidové architektury4) nebo Encyklopedie českých vesnic5)), 
dokumentace regionů po jednotlivých okresech (především v západních Čechách; např. FOUD – KAREL 1998), ale také 
stavebněhistorické průzkumy vesnic, navazující na tradici starších průzkumů SÚRPMO. Prvním pokusem o hodnoce-
ní sídel z hlediska památkové hodnoty plošně na celém území ČR byl v 90. letech 20. století a počátkem 21. století 
  4) SOVAMM – Společnost pro obnovu vesnice a malého města (kolektiv J. Škabrada, K. Kuča, Z. Syrová, J. Syrový, R. Urbánek, R. Tykal, J. Pešta 
a další).
  5) Hlavní řešitel J. Pešta.
0br. 21: Použití téže grafické legendy na příkladu vesnice 
Malíkov nad Nežárkou – okres Jindřichův Hradec. Dokumentace 
se stala podkladem pro vyhlášení vesnické památkové zóny 
(kresba J. Pešta, 1996).
PloŠnÝ Průzkum lidovÉ architektury a venkovskÝch sÍdel 23
grantový projekt širokého autorského kolektivu „Památková dokumentace vesnických sídel v ČR“.6) Klasifikaci a výběru 
nejhodnotnějších vesnických sídel na území ČR pro potřeby vyhlášení vesnických památkových zón se na přelomu 
20. a 21. století věnovala komise pro lidové stavitelství při tehdejším Státním ústavu památkové péče (SÚPP).
Zvláštní kapitolou jsou průzkumy sídel vznikající na územích ochrany přírody a krajiny (CHKO, národní parky) nebo 
specificky vymezených zájmových regionů („Krajina podstávkových domů“). Nesmíme opominout ani etnografic-
ké průzkumy, systematický průzkum ikonografických materiálů, soustředěných v jednotlivých muzejních sbírkách 
či depozitářích, práce Etnologického ústavu AV ČR, České národopisné společnosti nebo práce jednotlivých muzeí 
v přírodě a dalších odborných pracovišť. Vznikají rovněž oborové výzkumy, zaměřené nově nejen na jednotlivé typy 
lidových staveb, ale také na drobné technické památky českého a moravského venkova nebo na specifické stavební 
technologie. Rozvíjí se průzkumy zpracované nástroji GIS (geografický informační systém), především zásluhou Zuzany 
a Jiřího Syrových z Brna. Způsob zpracování v GIS návazně na vlastní plošné průzkumy řešily dva grantové projekty 
SOVAMM (DOSTÁL – SYROVÁ – SYROVÝ 1997; EBEL – SYROVÁ – SYROVÝ – ŠKABRADA 2002). Metoda zpracování 
v GIS a datové struktury, k nimž dospěly tyto projekty, byly dále využity v návrhu GIS části Integrovaného informač-
ního systému památkové péče.
Nespornou výhodou dnešního stavu výzkumu je především rozšíření zájmu badatelské obce na dokumentaci objektů 
i vesnic dříve opomíjených nebo považovaných za bezcenné. Příkladem může být třeba rozlehlá západočeská oblast 
mezi Plzní a podhůřím Českého lesa. V celém tomto regionu se dochovaly velmi hodnotné vesnické celky s převažující 
zástavbou z konce 19., či spíše z prvé třetiny 20. století. Ty se díky soustavné dokumentační práci dostávají do pově-
domí teprve dnes, neboť starší práce – české i německé – tento typ architektury v podstatě pomíjely.
  6) Hlavní řešitel P. Bureš.
Obr. 22: Příklad jednoho z novodobých průzkumů vesnic. Barevná mapa v měřítku 1 : 2 000 s vyznačením památkových hodnot objektů 
i prostředí. Kačerov – okres Rychnov nad Kněžnou (převzato z: PEŠTA 2007a).
zÁkladnÍ PŘehled dĚJin zkoumÁnÍ lidovÉ architektury24
Na počátku 21. století začala vycházet i souhrnná publikace mapující památkově nejhodnotnější vesnická sídla 
v Čechách (PEŠTA 2003–2011). Přípravě publikace předcházely podrobné terénní průzkumy jednotlivých lokalit, za-
měřené již nikoli jen na nejhodnotnější stavby, ale na veškerý starší stavební fond vesnic.
Z nejvýznamnějších osobností, které během druhé poloviny 20. a počátku 21. století přispěly k výzkumům lidové 
architektury, připomeňme alespoň (abecedně, bez titulů a bez nároku na úplnost) Ingrid Augstenovou, Janu Berkovou, 
Pavla Bureše, Petra Dostála, Tomáše Edela, Václava Frolce, Věru Kovářů, Karla Kuču, Jiřího Langera, Františka Ledvin-
ku, Ivana Peřinu, Kamila Podroužka, Lubomíra Procházku, Zuzanu a Jiřího Syrových, Jiřího Škabradu, Luďka Štěpána, 
Ladislava Štěpánka, Romana Tykala, Radima Urbánka, Jaroslava Vajdiše, Miroslava Válku, Josefa Vařeku, Lubomíra 
Zemana a dále pak – mimo jiné – kolektiv spoluautorů této metodiky (srov. s. 4).
PloŠnÝ Průzkum lidovÉ architektury a venkovskÝch sÍdel 25
3. Přehled a vymezení základních pojmů
3.1 Poznámka k terminologii
Pro potřebu pokud možno objektivního výzkumu, který může probíhat ve značně odlišných geografických, sí-
delních, kulturních a přírodních podmínkách, je žádoucí používat pokud možno jednotné a jednoduché názvosloví 
a terminologii, s vyloučením regionálního názvosloví, pokud je to možné. V terminologii doporučujeme přidržet se 
základních slovníků, zejména díla Lidová architektura – encyklopedie (FROLEC – VAŘEKA 1983), ev. Lidová kultura 
(TYLLNER 2007; problematické může být v těchto dílech definování půdorysných forem sídel). Slovníky obsahují i další 
publikace věnované lidové architektuře a vesnicím (např. PEŠTA 2003–2011).
3.2 Základní pojmy
3.2.1 Lidová architektura
Adekvátně k pojmům označujícím výtvory a zvyky venkovského obyvatelstva za „lidové“ (píseň, umění, kroj, vý-
šivka, strava apod.) v rozvíjející se české národopisné literatuře 19. století se v poslední čtvrtině téhož století začalo 
hovořit také o lidovém domu, stavbě, slohu, a tyto pojmy rychle překryly dříve užívané výrazy „selský dům“, „česká 
chalupa“. Krátce nato se začal užívat i pojem lidové stavitelství, architektura.
Pojem lidová architektura či lidové stavitelství je chápán v různých souvislostech a významech.7) Obvykle tento 
pojem používáme pro historické stavební dědictví vesnice a malého města, zejména pak pro stavby obytné a hospo-
dářské (zemědělské), vzniklé rukou většinou místních řemeslníků – tesařů, zedníků či kameníků. Rozdíl mezi lidovou 
architekturou a lidovým stavitelstvím bývá spatřován v přítomnosti estetické složky díla, což opět není jednoznačné. 
Mnoho autorů tento pojem rozšiřuje také na vesnické technické stavby, jako např. mlýny, valchy, kovárny a další, pří-
padně na drobné sakrální objekty (kapličky, poklony, Boží muka apod.). Vymezení vůči těmto stavbám je nutné předem 
v rámci každého průzkumu definovat.
Pod termínem lidová architektura/stavitelství dnes rozumíme stavební a s ním spojený výtvarný projev vesnické-
ho (venkovského) obyvatelstva, formovaný tradičním kolektivním společenským vnímáním a danými geografickými 
  7) Lidová architektura, soubor stavebních projevů nebo jednotlivý stavební objekt, vytvořený lidovými staviteli v duchu představ, názorů, potřeb, 
požadavků a tradic lidu, vedle mimoestetických (zvláště účelových) funkcí je u nich zřejmý také estetický záměr. Charakteristickým rysem 
l. a. je použití místního stavebního materiálu a od 18. a 19. století regionální zvláštnosti, spočívající hlavně v architektonických a výtvarných 
detailech, zformovaných a udržovaných tradicí; jejich řazením vznikají nepředvídané celky, které se novým opakováním a sestavováním ob-
měňují a vytvářejí pestrou mozaiku l. a. Není rozhodující, zda na počátku stál prvek vzniklý ze starých lidových představ, nebo inspirovaný, 
popř. přejatý z jiného prostředí. V l. a. se setkávají prvky individuální povahy s projevy kolektivního charakteru. Obojí podléhalo cenzuře 
kolektivu, při níž moment převzetí byl závislý na sociální skupině akceptující jen to, co pro ni bylo vhodné a odpovídalo jejím zkušenostem, 
vkusu a tradicím. Základním předpokladem, který rozhodoval o výsledku tvůrčího procesu, byl dostatek umělecké invence a vkusu tvůrců 
a nositelů uměleckých tradic…
 Lidové stavitelství, širší pojem než lidová architektura. Zahrnuje soubor projevů vzešlých z činnosti lidových stavitelů a vytvořených v duchu 
představ, názorů, potřeb, požadavků a tradic lidu. Při genezi a formování projevů l. s. působil vliv geografického a klimatického prostředí, 
hospodářské, společenské a kulturní poměry, psychické založení příslušné etnické skupiny, tradice a další okolnosti. V l. s. byly dominantní 
funkce mimoestetické, zejména účelové (FROLEC – VAŘEKA 1983, 114).
PŘehled a vymezenÍ zÁkladnÍch PoJmů26
podmínkami. Jde o stavby vázané na bydlení, hospodaření, společenský a náboženský život vesnického (venkovského) 
obyvatelstva. Prvotní byla vždy užitná funkce, spojená s individuální snahou po estetickém účinku. V jednotlivých 
časových vrstvách ji ovlivňovaly regionálně dostupné stavební materiály, tradiční (tj. v dané lokalitě/oblasti děděné) 
pracovní postupy, vrchnostenská nařízení, působení profesionálních řemeslníků z center panství a nakonec i módní 
trendy městské architektury.
Jiří Langer se věnuje také pojmu vernakulární architektura, který se používá v angličtině. Tento původně lingvistický 
pojem označuje v architektuře místně typické (tvarem, materiálem, technologií) stavby různého druhu (včetně např. 
industriální architektury), a není tak pro naše podmínky přijatelný, respektive nelze jej použít jako synonyma k termínu 
lidová architektura (JEŘÁBEK 1974; DUNAJOVÁ 2007; LANGER 2010, 9–12).
Již z této definice je zřejmé, že samo vymezení pojmu není ideální. Pokud považujeme za lidovou architekturu ves-
nické stavby, dílo anonymních lidových řemeslníků, měly by mezi ně patřit také stavby ve městech, vzniklé stejnou 
technologií a na stejných dispozičních, konstrukčních i výtvarných principech jako stavby vesnické. Navíc rozlišení 
město/vesnice mělo v prostředí venkovských sídel spíše právní ráz, který se v podobě zástavby sídel příliš neuplatnil. 
V mnoha našich městech – včetně významných středověkých sídel – takovéto stavby nacházíme nejen na předměstích 
(Český Krumlov), ale často i uvnitř hradeb (Rakovník, Bělá pod Bezdězem, Bechyně), a to nemluvíme o menších ven-
kovských městech (Besednice, Mnichovo Hradiště, Lomnice nad Popelkou, Železnice, Železný Brod). Nejinak je tomu 
v případě drobných sakrálních staveb. Na vzniku vesnických staveb se ale naopak mohli ve výjimečných případech 
podílet i školení stavitelé, případně vrchnostenští řemeslníci.
Ze všech těchto důvodů by bylo jistě lepší pro naše účely používat termínu venkovská architektura, případně 
venkovské stavitelství, avšak v následujícím textu se budeme z praktických důvodů přidržovat v našem kulturním 
prostředí zažitého a ustáleného výrazu lidová architektura při vědomí všech možných přesahů a rizik spojovaných 
s tímto pojmem.
3.2.2 Urbanistická typologie vesnických sídel
Přestože se urbanistické typologii vesnických sídel věnuje řada publikací (LÁZNIČKA 1946; MÁČEL 1955; FROLEC 
– VAŘEKA 1983; ŠKABRADA 1996; 1999; PEŠTA 2000; 2005; KUČA 2010 a další), není typologie sídel dosud uspo-
kojivě zdokumentována a vyžádá si v budoucnosti další průzkum. Půdorysné uspořádání sídel souvisí s uspořádáním 
orné půdy – plužiny, a musí být chápáno komplexně, včetně kontextu jejich vzniku, terénu, regionu apod. Hodnotit 
půdorys vesnice bez znalosti její plužiny, její historie apod. nelze, resp. vede k chybným závěrům. Přesto bude nutné 
sjednotit alespoň základní pohled na typologii na základě současných znalostí, už kvůli používání shodného názvosloví, 
a to co možná nejjednodušší formou.
Pro správný popis a klasifikaci sídel je přitom nutné používat pokud možno jednotnou, všestranně použitelnou 
a srozumitelnou typologii. Nejedná se jen o vesnice – podobné půdorysné formy má i řada menších venkovských 
městeček, ať již vznikla druhotným povýšením ze starších vesnic, nebo opakovala v regionu obvyklé formy dispozič-
ního uspořádání. Podobně rozlišujeme zavedeným názvoslovím formy dispozičního uspořádání usedlosti, tedy dvora 
(obytného stavení a hospodářských objektů – stájí, sýpky, stodoly, kolny apod.).
3.2.2.1 plužina
V následujícím přehledu je stručná typologie nejčastějších půdorysných forem plužiny, vesnic a dvora na základě 
dosavadních znalostí, bez nároku na úplnost:
úseková plužina
Charakteristickým prvkem úsekové plužiny jsou nepravidelné, nepříliš velké pozemky polností, rozložené obvykle 
v členitém terénu. Kromě vlivu terénu snad může být v některých případech i znakem archaického uspořádání plužiny 
(Obděnice). Podtypem jsou dělené úseky – úseková plužina je rozdělena na pravidelnější pozemky, resp. scelené úseky, 
PloŠnÝ Průzkum lidovÉ architektury a venkovskÝch sÍdel 27
k jejichž vzniku došlo scelováním menších 
pozemků z různých důvodů (MÁČEL 1954; 
ŠTěPÁNEK 1967; ČERNÝ 1979).
traťová plužina
Traťová plužina představuje jeden 
z typů záměrně pravidelně parcelovaných 
polností. Katastr je rozdělen na velké díly 
– tratě, ohraničené přírodními útvary, ces-
tami nebo mezemi, které jsou dále členěny 
na pravidelné – obvykle úzké – rovnoběž-
né pásy pozemků. Ke každé usedlosti může 
patřit více pozemků na různých částech ka-
tastru. Existují dílčí rozdíly mezi traťovou 
plužinou v Čechách a na Moravě. Traťová 
plužina je typická pro vrcholně středověká 
návesní sídla, vzniklá vrcholně středověkou 
restrukturalizací staršího osídlení. Podty-
pem traťové plužiny je plužina délková, 
tvořená většími polními tratěmi parcelova-
nými kolmo na podélnou osu vesnice – při-
léhá kratší stranou k usedlosti, k níž patří 
(MÁČEL 1954; ŠTěPÁNEK 1967; ČERNÝ 
1979).
záhumenicová (též lánová) plužina
Záhumenicová plužina je nejtypičtějším způsobem parcelace půdy v případě nově zakládaných středověkých až raně 
novověkých kolonizačních sídel na dosud neosídleném území. Charakteristickým rysem je rozdělení obdělávané části 
katastru na široké a velmi dlouhé rovnoběžné pásy, přičemž ke každé usedlosti patří právě jeden pás (lán). Existují 
dvě základní formy záhumenicové plužiny: lineární a radiální (klínovitá, paprsčitá). Výskyt obou forem závisí jednak 
na regionu a jednak na místních terénních podmínkách (MÁČEL 1954; ŠTěPÁNEK 1967; ČERNÝ 1979). Přechodovým 
typem mezi záhumenicovou a traťovou plužinou je zmíněná plužina délková.
3.2.2.2 půdorysné formy vesnic
V zásadě dělíme vsi na středověké a raně novověké založení (do třicetileté války) a novověké založení (17.–19. sto-
letí). Z hlediska vzniku a půdorysného uspořádání pak na pravidelné geometrické (ve starší literatuře též normové) 
formy (záměrné plánovité založení) a sídla bez pravidelného uspořádání. Zcela opomíjíme lokality tvořené jediným 
objektem (dvorem, usedlostí) – samoty.
hromadné (shlukové) vesnice
Hromadné vesnice charakterizuje nepravidelné uspořádání, bez viditelné záměrné geometrické kompozice. Proto 
jejich půdorysnou formu označujeme jako rostlou (přírodní, nepravidelnou). Mohou být různě velké; nejmenší vsi, tvo-
řené jen několika usedlostmi, označujeme jako vísky, v literatuře se objevuje i nepříliš praktické označení dvorcové vsi. 
Z hlediska půdorysné formy mohou být dále uspořádané lineárně podle potoka, cesty apod., koncentricky nebo okolo 
nepravidelného vnitřního návesního prostranství. Hromadné vesnice nacházíme v mnoha regionech Čech, zejména 
pak v oblastech s členitým reliéfem, neumožňujícím pravidelné rozvinutí půdorysu.
Obr. 23: Schéma základních typů plužiny. a: úseková plužina (v levém dolním rohu 
s dělenými úseky), b: traťová plužina, c: záhumenicová (lánová) plužina v lineárním 
uspořádání (kresba J. Pešta, 2014).
a
c
b
PŘehled a vymezenÍ zÁkladnÍch PoJmů28
návesní vesnice
Návesní vesnice patří vzhledem ke své-
mu půdorysnému uspořádání mezi pravidel-
né, tedy geometrické formy. Základním prv-
kem je pravidelně vyměřená náves – vnitřní 
prostranství, okolo něhož jsou uspořádány 
jednotlivé usedlosti. Náves může mít různý 
půdorysný tvar, od nejčastější obdélníko-
vé přes obdélníkovou se zaoblenými rohy, 
oválnou až po trojúhelníkovou či mnoho-
úhelníkovou. Za podtyp můžeme považo-
vat vesnice s výrazně lineárně protaženou 
návsí vřetenovitého nebo ulicovitého tva-
ru, starší literaturou označované za ulicov-
ky či silnicovky. K návesním vesnicím patří 
téměř vždy traťová nebo délková plužina. 
Návesní vsi jsou typické pro zemědělské 
oblasti starého sídelního území, přetrans-
formovaného během vrcholně středověké-
ho období. V některých oblastech (západní 
Čechy, jihovýchodní a střední Morava) do-
sahují návesní vsi obdivuhodných rozměrů 
a pravidelnosti. Existují významné rozdíly 
mezi návesními vesnicemi v Čechách a na 
jižní a střední Moravě.
lánové vesnice
Dispozice lánových vesnic se bezprostředně váže na záhumenicovou (lánovou) plužinu. Půdorys vsi je tvořen 
jednotlivými, zpravidla volně řazenými usedlostmi, přičemž na jednu usedlost navazuje vždy jediný pás půdy – lán. 
Uspořádání vsí může být podle plužiny buď lineární – v takovém případě jsou usedlosti řazené do dlouhých řad, 
nejčastěji podle vodoteče nebo jiného terénního útvaru (odtud starý název potoční vsi), nebo radiální – v takovém 
případě jsou pak usedlosti uspořádané okolo kruhového nebo podkovovitého centrálního prostranství, připomína-
jícího náves (pozor, vazba na plužinu prokazuje, zda se jedná o návesní či lánovou vesnici). Pro tento typ vsí se ve 
starší literatuře objevuje označení lesní lánová ves, ev. lesní návesní ves, z německého názvu Waldhufendorf. Lánové 
vesnice nacházíme všude tam, kde v období vrcholného středověku a raného novověku probíhala kolonizace dosud 
neosídlených oblastí, často za účasti německého etnika (severní pohraniční hory od Krušných hor až po Jeseníky, 
Jindřichohradecko, Svitavsko apod.).
řadové (řádkové) vesnice
Vesnice s vesměs pravidelným lineárním uspořádáním zástavby, nejčastěji podle komunikace, v podobě jedné nebo 
dvou řad hustě řazených usedlostí. Nejčastěji jde o racionální novověká založení z 18.–19. století.
řetězové vsi
Zvláštní forma vsí v oblasti moravskoslovenského pomezí. Jednotlivé usedlosti nebo jejich shluky (hnízda) se řadí 
lineárně v nepravidelných odstupech nejčastěji podle vodoteče. Mohou připomínat lineární lánové vsi, avšak bez pra-
videlně parcelované plužiny.
Obr. 24: Schéma základních typů uspořádání vesnic. a: hromadné (shlukové), 
b: návesní, c: řadové (řádkové), d: lánové (lineární forma), e: lánové (radiální forma), 
f: řetězové (kresba J. Pešta, 2014).
a
d
f
c
e
b
PloŠnÝ Průzkum lidovÉ architektury a venkovskÝch sÍdel 29
ostatní formy
Kromě uvedené nejzákladnější typologie existuje celá řada sídel, které nelze jednoznačně klasifikovat, nebo jde 
o smíšené či přechodné formy. Může se jednat také o sídla vzniklá druhotnou parcelací dvora apod. Nutné je zmínit 
i horské osídlení často rozptýlených forem, známé z většiny našich hor.
3.2.2.3 formy uspořádání usedlosti (dvora) 8)
jednotný (lineární) dvůr
Obytné stavení i hospodářské příslušen-
ství usedlosti na sebe lineárně navazuje, 
nebo je soustředěno pod jedinou střechou.
paralelní dvůr
Obytné stavení je situováno rovnoběžně 
s hospodářským zázemím stojícím v řadě 
na protější straně pozemku, čelní stranu do 
veřejného prostoru někdy uzavírá ohrazení 
s bránou.
úhlový (hákový) dvůr
Obytné stavení s hospodářským záze-
mím (nejčastěji stodolou) svírá pravý úhel, 
obě části usedlosti přitom jsou obvykle pro-
pojeny.
trojstranný dvůr
Obytné stavení a hospodářské stavby ob-
klopují dvůr ze tří stran, přičemž jednotlivá 
křídla na sebe v rozích přímo nenavazují.
trojboký dvůr
Obytné stavení a hospodářské stavby ob-
klopují dvůr ze tří stran, přičemž jednotlivá 
křídla na sebe v rozích přímo navazují. Běžně 
se objevují dvě varianty orientace k veřejné-
mu prostoru – podélná (okapová) a štítová.
čtyřstranný dvůr
Obytné stavení a hospodářské stavby ob-
klopují dvůr ze čtyř stran, přičemž jednotlivá 
křídla na sebe v rozích přímo nenavazují.
  8) Na tomto místě je slovo „dvůr“ uvedeno ve smys-
lu „usedlost“, jak běžně užívá zejména etnogra-
fická literatura. Není tím tedy myšlen „dvůr“ ve 
smyslu ohraničeného vnitřního prostranství, ani 
vrchnostenský hospodářský areál, nebo uzavřený 
půdorysný typ usedlosti.
Obr. 25: Schéma základních typů uspořádání dvora (kresba J. Pešta, 2004).
1 – jednotný (lineární) dvůr, 2 – paralelní dvůr, 3 – úhlový (hákový) dvůr, 
4 – trojstranný dvůr, 5 – trojboký dvůr – štítová orientace, 6 – trojboký dvůr 
– podélná orientace, 7 – čtyřstranný dvůr, 8 – čtyřboký dvůr („vierkant“) – 
varianta se štíty, 9 – čtyřboký dvůr („vierkant“) – varianta podélná. D – dům, 
obytné stavení, H – hospodářské budovy (chlévy, stáje, kolny apod.), S – sýpka, 
St – stodola.  
 
PŘehled a vymezenÍ zÁkladnÍch PoJmů30
čtyřboký dvůr (Vierkant)
Obytné stavení a hospodářské stavby obklopují dvůr ze všech čtyř stran, přičemž jednotlivá křídla na sebe v rozích 
přímo navazují, a vytvářejí tak kompaktní sevřený blok.
volné uspořádání dvora
Jednotlivé objekty tvoří nepravidelný půdorysný útvar bez zřetelného dispozičního řádu.
3.2.3 Typologie staveb lidové architektury
3.2.3.1 dispoziční řešení domu
Termínem „dům“ označujeme obytné stavení usedlosti. Termín „chalupa“ pak využíváme nikoli pro obytné stavení 
obecně, ale spíše pro drobnější formu domu, vázanou na nižší sociální prostředí (chalupník, zahradník, domkář).
Typologie domu zahrnuje na území ČR několik základních variant, které se objevují v mnoha dalších modifikacích. 
Vesměs se skládají z obdobných dispozičních dílů. Základní dispoziční prvky představuje síň (vstupní prostora), svět-
nice/ jizba9) (obytná prostora), komora (skladovací, obvykle nevytápěná prostora), černá kuchyně, ev. vytápěcí kout 
(prostora určená k vaření na otevřeném ohni a obsluze topeniště ve světnici). Kromě toho se setkáme s mnoha dalšími 
prostorami integrovanými do provozní dispozice domu – chlévy a stájemi, sklepem (nejen podzemní klenutá chladná 
skladovací prostora), půdou v podkroví apod.
Nejčastější dispoziční řešení venkovského domu je tzv. dům trojdílný, skládající se ze tří dílů – světnice (ev. jizby), 
vstupní síně a komory nebo chléva. Jako redukovaná dispoziční varianta se objevuje dům dvoudílný (obvykle u nej-
chudších obydlí), obsahující jen obytnou světnici nebo jizbu a vstupní síň. Komplikovanější dispoziční varianty mívají 
rozvinutou dispozici nebo aditivně přiřazené další funkční jednotky. Výjimečně (např. v jižních Čechách) dochází k ná-
sobení obytných místností. V takovém případě je správné mluvit o vícedílné dispozici.
Dispoziční uspořádání domů má několik základních variant:
Dům komorový
Základní varianta trojdílného domu, obsahující ve třetím dílu komoru, přístupnou ze síně. Tato dispoziční varianta 
je nejobvyklejší na většině území Čech, zejména v oblastech obilnářských a v oblastech obývaných českým etnikem.
Dům chlévní
Varianta trojdílného domu, obsahující ve třetím dílu namísto komory chlév, přístupný přímo ze síně a zároveň ze 
zápraží. Chlévní dům se objevuje v oblastech převážně podhorských a horských (s převažujícím pastevectvím) a v ob-
lastech obývaných německým etnikem.
Dům komoro-chlévní
Přechodná varianta trojdílného domu mezi komorovým a chlévním uspořádáním, obsahující ve třetím dílu jak chlév, 
tak komoru, obvykle v rovnoběžném uspořádání.
Dům s oboustranně obytnou dispozicí
Varianta trojdílného domu, obsahujícího dvě světnice po stranách střední síně.
9) Termínem jizba rozumíme v Čechách archaickou obytnou místnost s otevřeným nebo polootevřeným ohništěm, na Moravě je termín jizba 
ekvivalentem k českému termínu světnice.
PloŠnÝ Průzkum lidovÉ architektury a venkovskÝch sÍdel 31
Dům špýcharový
Zvláštní archaická varianta trojdílné dispozice domu. Ve třetím dílu bývá situována přímo patrová sýpka, obvykle 
přístupná po schodišti z vysoké síně nebo po vnější pavlači.
Dům s úhlovou (hákovou) dispozicí
Zvláštní regionální varianta trojdílného komorového nebo špýcharového domu, pravoúhle zalomená v místě vstupní 
síně.
Z hlediska uspořádání dispozice domu je ještě nutné rozlišovat orientaci objektu k veřejnému prostoru (ulici, návsi). 
Rozlišujeme štítovou a okapní (okapovou) orientaci. Dále je třeba rozlišovat výškové členění stavby – tedy domy pří-
zemní, polopatrové (s půdním polopatrem, nejčastěji pod vaznicovým krovem – lidově „půlštok“), patrové s obytným 
či neobytným patrem apod.
3.2.3.2 terminologie hospodářských a dalších staveb v rámci usedlosti
Obdobně jako v případě obytného stavení je nutné uvádět správně terminologii hospodářských objektů. V případě 
staveb s více funkcemi lze doporučit uvedení obou funkcí (např. kolna se sýpkou v patře).
brána
Část ohrazení nebo samostatný objekt s vjezdovým otvorem, uzavíratelným vraty. Může mít podobu klenuté brány, 
pilířové (s rovným překladem i bez něj), sloupkové (dřevěné, kamenné) nebo jen přerušení souvislého ohrazení.
chlév, stáj (stáje)
Prostory nebo samostatné stavby pro ustájení hospodářských zvířat (koně, hovězí dobytek).
Obr. 26: Schéma základních typů uspořádání domu (kresba J. Pešta, 2003). 1 – trojdílný komorvý dům s napojeným chlévem, 2 – troj-
dílný chlévní dům, 3 – trojdílný smíšený komoro-chlévní dům, 4 – dvoudílný dům, 5 – trojdílný dům symetricky (oboustranně) obytný, 
6 – špýcharový dům (dole přízemí, nahoře patro sýpky), 7 – patrový komoro-chlévní dům (dole přízemí, nahoře patro). ČK – černá 
kuchyně, HK – horní komora, HS – horní síň, HSV – horní světnice, CH – chlév, K – komora, P – pavlač, SV – světnice, Z – zápraží.  
PŘehled a vymezenÍ zÁkladnÍch PoJmů32
kolna
Prostora nebo samostatná stavba s otevřenou jednou či více stranami (rámové konstrukce, sloupová, arkádová apod.), 
sloužící k uložení povozů, nářadí apod. (nezaměňovat s kůlnou!)
komora
V tomto smyslu samostatná drobná stavba, sloužící ke skladovacím účelům.
návratí
Překrytý prostor vjezdu do dvora obvykle z veřejného prostoru, na vnější straně uzavřený portálem s vraty, na 
vnitřní otevřený do dvora.
seník
Prostora nebo samostatná stavba k uložení sena, typologicky blízká stodole.
sklep
V tomto smyslu samostatná zahloubená nebo polozahloubená drobná samostatná budova, sloužící k chladnému 
skladování potravin. Svébytnou formu mají sklepy ve vinohradnických oblastech jižní Moravy.
stodola
Samostatná stavba větších rozměrů (často největší v usedlosti), sloužící k mlácení obilí a uložení vymlácené slámy, 
ev. zemědělských strojů a nářadí.
sušárna
V tomto smyslu samostatná monofunkční stavba, sloužící k sušení vybraných zemědělských produktů (ovoce, 
chmel apod.).
sýpka
Obvykle samostatná budova, často reprezentativního vzhledu, sloužící k uložení obilí, ev. jiných komodit a cen-
ností.
další hospodářské objekty
Jde např. o stavby a stavbičky pro chov drobného zvířectva (chlívky, kotce), ptactva a drůbeže (holubník, kurník), 
skladování (kůlna – nezaměňovat s kolnou, dřevník), studnu, nádrž na vodu, suchý záchod, hnojiště apod. Součástí 
usedlosti pak bývají i další doplňkové objekty, jako ohradní a tarasní zdi, terénní úpravy, ploty apod.
V mnoha regionech pak přistupují k lidové architektuře a podobě venkovských sídel další hospodářské stavby, 
související s regionálními zvyklostmi, hospodařením apod. (vinohradnické stavby, objekty na zpracování a skladování 
chmele, lnu a další), drobné technické a výrobní stavby (kovárny, hasičské zbrojnice), sakrální stavby apod.
3.2.4 Názvosloví v lidové architektuře
Problematika názvosloví v lidové architektuře je bezprostředně ovlivněná otázkou regionalismu. Jednotlivé, obsa-
hově totožné prvky se mohou v různých regionech nazývat odlišně (např. zápraží, záspí, záhrobeň; podobně výměnek, 
výminek, vejminek apod.), naopak shodné názvoslovné pojmy mohou mít v různých regionech odlišný význam (např. 
jizba, šíje). Výrazová různorodost je v případě lidové architektury natolik široká, že tuto problematiku nelze přejít, jako 
např. v případě slohových památek. Etymologií i významem jednotlivých výrazů se zabývá především etnograficky 
orientovaná publikace V. Frolce a J. Vařeky, hojně používaná a dosud nejkomplexnější a nejúplnější (FROLEC – VAŘEKA 
PloŠnÝ Průzkum lidovÉ architektury a venkovskÝch sÍdel 33
1983; 2007). Postrádá však tradiční názvosloví německé z oblastí osídlených do r. 1945 německy mluvícím obyvatel-
stvem. To obsahuje např. Česko-německý a německo-český slovník (VAŘEKA 1977).
V případě uměleckohistorických prvků (ornamentika, portálky, ostění, výtvarné prvky) je třeba používat zavedené 
názvosloví a terminologii platnou i ve slohové architektuře (BLAŽÍČEK – KROPÁČEK 1991; HEROUT 2012). V případě 
popisů konstrukčních prvků (krovy, klenby, hrázděné konstrukce apod.) se přidržujeme obecného názvosloví, opět 
podle stávající literatury (ŠKABRADA 2003).
Pro potřeby plošného průzkumu je nezbytně nutné v maximální možné míře regionální odlišnosti v názvosloví 
vyloučit, resp. sjednotit na nejjednodušší a všeobecně známé formy, platné na celém území České republiky, od v mi-
nulosti německy mluvícího Chebska na západě až po okrajová pásma Karpat na východě.
Sestavení univerzálního slovníčku daleko přesahuje potřeby a možnosti metodické publikace. Pokud bude přesto 
nutné používat regionální výrazy (např. v místě výskytu určitého regionálního typologického či výtvarného prvku), 
který má své označení a bylo by zbytečné jej složitě popisovat jinými výrazy (např. kočičí procházka), vždy je třeba 
doplnit v rámci práce slovníček základních pojmů, objasňujících používanou terminologii.10) Pro potřeby dalšího využití 
průzkumů zejména v etnografické praxi může být velmi účelné zaznamenávat i regionální (místně užívané) názvoslo-
ví týkající se stavebních technik domů i hospodářských staveb, zjištěné během prací přímo v terénu od pamětníků, 
řemeslníků apod.
3.3 historický vývoj lidové architektury na území Čr
Pro správné časové zařazení zkoumaných a dokumentovaných objektů je nutné mít základní znalosti obecného 
vývoje lidové architektury na území ČR. Tento vývoj se ve svých projevech liší od slohové architektury, pro kterou uží-
váme názvosloví stavebních slohů (gotika, renesance, baroko, klasicismus apod.). Je to dáno různou měrou časového 
posunu lidové architektury za projevy slohové architektury. Nejstarší dochované kamenné stavby kombinují často 
prvky gotiky a renesance na jediném objektu, a jednoznačné slohové zařazení proto není možné. V případě dřevěných 
10) Jako příklad uvádíme tři výrazy s mnoha regionálními variantami: zápraží = záhrobec, záhrobí, záhrobeň, zásep, záspí, náspa apod. (zpravidla 
vyvýšený chodník na vstupní straně stavení, krytý přesahem střechy); sýpka = špýchar, špýchárek, sklep, komora, komůrka, srub, sroubek apod. 
(budova určená primárně ke skladování vymláceného obilí); nepálená cihla = bačkora, batina, kotovice, vepřovice, vepřák apod. (na slunci 
sušená cihla z jílovité hlíny, většinou s dalšími organickými i anorganickými příměsemi).
Obr. 27: Usedlost čp. 3 v Krníně 
– okres Český Krumlov patří 
k nejvýznamnějším příkladům 
předbělohorské zděné 
architektury na území Čech 
(foto J. Pešta, 2011).
PŘehled a vymezenÍ zÁkladnÍch PoJmů34
staveb, zejména utilitárních hospodářských, pak zcela postrádáme jakékoli výtvarné a slohové prvky, umožňující 
rámcové časové zařazení.
Vzhledem k nutnosti slohového vymezení staveb pro potřeby sídelního stavebněhistorického průzkumu (viz dále) 
je však určitá periodizace nezbytná.
Vývoj venkovské architektury a vesnického osídlení je víceméně kontinuální (pomineme-li období dlouhodobých 
válečných konfliktů) nejméně od doby vrcholného středověku. Dosud se u nás ale nepodařilo (na rozdíl např. od 
Německa) identifikovat žádný stojící dům vrcholně středověkého stáří (přesněji: předhusitský). Jedinou výjimkou je 
dům čp. 1 v Mirkovicích z doby husitských válek. Pro dobu do první třetiny 15. století máme k dispozici jen prameny 
archeologické povahy. Díky práci archeologů (L. Belcredi, E. Černý, V. Nekuda, Z. Smetánka, P. Vařeka a další) je zdoku-
mentována jak podoba raně a vrcholně středověké vesnice, tak starší jednoprostorové stavby i rané formy trojdílného 
domu ze 14. a počátku 15. století (např. VAŘEKA 2004).
Až na základní dispoziční uspořádání, včetně možného řešení topeniště, ale podobu těchto staveb neznáme. Proto 
je níže představen základní historický vývoj vesnické zástavby na území ČR počínaje od nejstarších existujících staveb 
z 15. století až po novodobé vývojové zvraty v polovině 20. století. Rámcově toto období můžeme rozdělit na násle-
dující základní časové periody:
předbělohorská doba
Tzv. předbělohorská doba11) – 15. až počátek 17. století – odpovídá období gotiky a renesance ve slohové architek-
tuře. Pro uvedené období jsou charakteristické nejstarší zachované roubené stavby (především v oblasti jižních Čech 
a Vysočiny) a dále nejstarší kamenné domy a sýpky (jižní Čechy, Plzeňsko, Slánsko, jižní Morava). Výstavná zděná archi-
tektura často kombinuje současně gotické a renesanční stavební prvky (kamenná gotizující ostění, sgrafito); dispozičně 
jde obvykle o domy tzv. špýcharového typu. Známé jsou i samostatné hospodářské stavby – zejména archaické sýpky 
v jihočeské a západočeské oblasti a dále kamenné brány.
11) Termín „předbělohorská doba“ (období, stavba apod.) je zavedený a široce používaný v oboru lidové architektury, kde reprezentuje nejstarší 
zachované stavby. Formálně vzato jej nelze ztotožnit s historickým obdobím (krátce) před bitvou na Bílé hoře.
Obr. 28: Postupně zanikající, 
pravděpodobně pozdně 
gotická sýpka u čp. 9 
v Radošovicích – okres 
Strakonice je dokladem, 
že ani mnohé nejstarší 
a nejhodnotnější stavby 
našeho venkova stále nejsou 
po technické stránce zajištěny. 
Stavba měla donedávna ještě 
zachovanou střechu, rovněž 
štít zanikl v posledních letech 
(foto J. Pešta, 2013).
PloŠnÝ Průzkum lidovÉ architektury a venkovskÝch sÍdel 35
období 17. a 18. století
Doba konsolidace po třicetileté válce až do období josefínských reforem (2. polovina 17. století – konec 18. století) 
odpovídá přibližně slohovému období baroka. V době třicetileté války došlo k zániku řady vesnic v důsledku vojenských 
akcí i celkové devastace země. Pro 17. století je typický návrat k archaickým technikám i pokles kvalitativní úrovně 
zástavby ve srovnání s předchozím obdobím. Jen ve výjimečných regionech a ojedinělých případech je doložena kvali-
tativně vyšší stavební úroveň jak u dřevěných staveb roubených a hrázděných (Chebsko, severní Čechy), tak u staveb 
zděných, s ohlasy slohového baroka. Během druhé poloviny 18. století se pak utvářejí regionální formy lidové architek-
tury; stavby se vrací na vysokou řemeslnou kvalitativní úroveň. V poslední třetině 18. století pak v mnoha oblastech 
vrcholí dřevěná (roubená, hrázděná) architektura. V některých oblastech přetrvává tradice dřevěné architektury i nadále, 
proto je někdy účelné horní hranici sledovaného období posunout až za rok 1800, do prvních desetiletí 19. století.
Obr. 29: Středokluky – okres 
Praha-západ, tzv. Kalingerův 
mlýn jako doklad výstavné, 
slohově čisté barokní 
architektury (foto J. Pešta, 2001).
Obr. 30: Láz – okres 
Příbram, dům čp. 121 je 
příkladem roubené zástavby 
pravděpodobně z přelomu 18. 
a 19. století (foto J. Pešta, 2014).
PŘehled a vymezenÍ zÁkladnÍch PoJmů36
období konce 18. a první poloviny 19. století
Doba po tereziánských a josefínských reformách (konec 18. – polovina 19. století) odpovídá přibližně slohovému 
období klasicismu a někdy se zástavba jako klasicistní skutečně označuje. Pro sledované období je typický velký roz-
mach (početní i kvalitativní) vesnické zástavby v důsledku osvíceneckých reforem. Nadále se rozvíjí regionální formy 
lidové architektury, a to jak dřevěné, tak zejména od doby okolo roku 1800 i zděné, s formami opožděného baroka 
a klasicismu. Je třeba upozornit, že alespoň částečně účinný zákaz dřevěných staveb byl vydán až roku 1816.
Obr. 31: Loubí – okres Česká Lípa, 
velkorysý a výstavný klasicistní 
dům čp. 12 je dokladem bohaté 
výstavby z doby okolo poloviny 
19. století (foto J. Pešta, 2004).
Obr. 32: Ejpovice – okres 
Rokycany, klasicistní brána 
a sýpka usedlosti čp. 3 
(foto J. Pešta, 1999).
PloŠnÝ Průzkum lidovÉ architektury a venkovskÝch sÍdel 37
období druhé poloviny 19. a počátku 20. století
Druhá polovina 19. a počátek 20. století až do I. světové války odpovídá přibližně období historizujících slohů a ek-
lekticismu, ev. secese. Charakteristickým rysem je masové rozšíření zděné architektury historizujících a eklektických 
forem (a to i v oblastech tradičně dřevěných), s řadou regionálních variant. Kromě forem opožděného klasicismu se 
setkáváme i s pozoruhodnými eklektickými projevy „lidového (či selského) baroka“, kombinujícího slohové prvky 
a principy baroka, klasicismu i soudobých historizujících slohů. V některých regionech se v poslední čtvrtině 19. století 
objevují stavby s moderními prvky (vaznicové krovy), ovlivněné soudobou železniční architekturou („nádražní sloh“). 
V horských oblastech nastává nový rozvoj dřevěné architektury.
Obr. 33: Záluží u Vlastiboře – 
okres Tábor, usedlost čp. 8 je 
příkladem eklektické architektury 
„selského baroka“ z druhé 
poloviny 19. století 
(foto J. Pešta, 2011).
Obr. 34: Ostromeč – okres 
Domažlice, usedlost čp. 5 je 
dokladem výstavné architektury 
z přelomu 19. a 20. století 
z oblasti českého západu 
(foto J. Pešta, 2004).
PŘehled a vymezenÍ zÁkladnÍch PoJmů38
první polovina 20. století
Doba tzv. I. republiky, 2. světové války a období krátce po ní (přibližně do let 1948–1950) odpovídá době opoždě-
né secese a moderních slohů (kubismus, moderna, art-déco, funkcionalismus, „národní styl“ – „Heimatstill“). V této 
době nastává rozmach architektury, často vyjádřené soudobými výtvarnými prostředky i moderními technologiemi. 
Definitivně mizí regionální formy lidové architektury, s výjimkou záměrných historismů a romantických tendencí 
(tzv. folklorismus). Na venkov pronikají formy městského obydlí (vily).
Obr. 35: Čejkovice – okres 
Chomutov, dům čp. 22 
je příkladem objektu 
v historizujícím rustikálním 
pojetí „Heimatstill“ 
(foto J. Pešta, 2006).
Obr. 36: Vlčnov – okres 
Uherské Hradiště, dům 
čp. 58 je příkladem stavení 
s jednoduchou fasádou z první 
třetiny 20. století. Sousední 
objekt z neomítnutého zdiva 
je dokladem o něco starší 
generace vesnické architektury 
jihovýchodní Moravy 
(foto J. Pešta, 2012).
PloŠnÝ Průzkum lidovÉ architektury a venkovskÝch sÍdel 39
poválečné období a 2. polovina 20. století
Doba krátce po 2. světové válce byla poznamenána zásadními demografickými změnami, především odchodem 
německy mluvících obyvatel a kolektivizací, spojenou s likvidací soukromého hospodaření. Přináší naprostou degra-
daci venkova – architektury i urbanismu vesnic (nové formy zcela neslučitelné s historickým tradičním prostředím). 
Od konce 20. století se projevují i negativní vlivy novodobých technologií. Mezi pozitivní rysy (zejména od 60. let 20. 
století dosud) patří rozvoj fenoménu tzv. chalupářství, který přispěl k záchraně památek lidové architektury v řadě 
oblastí. Doba po roce 1989 přinesla jednoznačná pozitiva v podobě zřízení plošně chráněných území (vesnické pa-
mátkové rezervace a zóny) a jejich následné regeneraci. Podařilo se zachránit i mnoho dlouhodobě chátrajících sta-
veb. Problémy naopak spočívají v úbytku autenticky zachovaných staveb a v novém rozvoji architektonicky podřadné 
zástavby tzv. satelitních městeček.
Obr. 37: Podílná – okres Cheb, 
chalupy č.e. 6 a 4 jsou příkladem 
staveb, které přežily díky 
rekreačnímu využití 
(foto J. Pešta, 2005).
Obr. 38: Sušany – okres 
Chomutov, zanikající památkově 
hodnotná zástavba návsi 
vesnice v pánevní oblasti 
severních Čech 
(foto J. Pešta, 2006).
PŘehled a vymezenÍ zÁkladnÍch PoJmů40
3.4 Materiálová a konstrukční skladba lidové architektury na území Čr
Materiálová a konstrukční skladba bezprostředně ovlivňuje podobu lidové architektury na území ČR. Díky své ze-
měpisné poloze se naše země nachází na křižovatce tří až čtyř evropských regionů se specifickou podobou lidových 
staveb (viz též následující kapitola). Díky tomu jsou u nás zastoupeny různé varianty konstrukčního řešení lidové ar-
chitektury a venkovských staveb. Na většině území historicky převažují stavby roubené (postavené srubovou techno-
logií), na západě a severozápadě pak stavby hrázděné. Na styčných pásmech obou konstrukčních variant se setkáme 
se stavbami postavenými v kombinaci obou technologií. Zejména na jihu a ve středu Čech od středověku, na jiných 
místech později dochází k překryvům starší časové vrstvy dřevěné stavbami zděnými. Tento proces nabyl na síle pře-
devším od počátku 19. století a trvá v podstatě dodnes. Specifickou konstrukční formou jsou stavby hliněné, ať již 
Obr. 39: Chlum – okres 
Česká Lípa, příklad stavby 
s dominujícími roubenými 
konstrukcemi 
(foto J. Pešta, 2004).
Obr. 40: Dům čp. 47 v Radešíně 
– okres Ústí nad Labem, je 
příkladem stavby s převažujícími 
hrázděnými stěnami 
(foto J. Pešta, 2007).
PloŠnÝ Průzkum lidovÉ architektury a venkovskÝch sÍdel 41
postavené z nepálených cihel, nebo vrstvené (nakládané a válkové – z válků vrstvených nebo pěchovaných do bednění), 
a konstrukce z hlíny dusané do posuvného bednění (tj. nabíjené), rozšířené především v regionech jižní, jihovýchodní 
a střední Moravy, považované za autonomní konstrukční druh. Četné jsou stavby ze smíšeného zdiva (hlína společně 
s kamenem a pálenou cihlou, typické na jihovýchodě Moravy).
V rámci jednotlivých regionů se samozřejmě dále objevují stavební materiály, jež jsou pro tu kterou oblast typické 
(pro severočeský region pískovcové kvádry, pro podhůří Českého lesa velké žulové balvany, v Polabí štípané dubové 
fošny – „trhanice“ apod.).
Každá stavba je samozřejmě postavena z více druhů konstrukčních materiálů. Jen základní nosné stěnové konstrukce 
mohou být zhotoveny až třemi různými technologiemi (roubená obytná část přízemí, zděná hospodářská část příze-
mí, hrázděné patro). Záměrně zcela pomíjíme další nosné i nenosné konstrukce, kterým by bylo také vhodné věnovat 
pozornost, jako klenby, stropy, krovy, střešní krytiny, výplně otvorů apod.
Obr. 41: Mutějovice – okres 
Rakovník, příklad velkého 
zděného domu s neorenesančním 
tvaroslovím (foto J. Pešta, 2003).
Obr. 42: Kaňovice – okres 
Zlín, drobná usedlost čp. 23 je 
příkladem „hliněné“ architektury 
postavené z nepálených cihel 
(foto J. Pešta, 2012).
PŘehled a vymezenÍ zÁkladnÍch PoJmů42
3.5 regionální formy lidové architektury na území Čr
3.5.1 rozmanitost forem lidové architektury
Na relativně nevelkém území České republiky můžeme identifikovat velké množství regionálních forem lidové ar-
chitektury, které se od sebe navzájem často velmi liší. Vliv na podobu lidové architektury a venkovské zástavby má 
řada různorodých faktorů, které zásadně ovlivňují velkou pestrost regionálních forem. Václav Frolec používá v této 
souvislosti výstižný termín „lokálně dobové formy“ (FROLEC 1974). Zde uvádíme některé ze základních faktorů ovliv-
ňujících (různou měrou) různorodost dochované lidové architektury na území ČR:
terénní a geografické podmínky•	
na malém území ČR nacházíme velké množství typů krajiny, od úrodných nížin (Polabí, moravské úvaly) přes  -
převládající pahorkatiny a vrchoviny až po horská pásma (Krkonoše, Šumava, Jeseníky, Beskydy)
terénní a geografické podmínky limitují možnosti hospodaření, obživy, orientaci objektů, velikost a uspořádání  -
sídel
poloha ČR na křižovatce evropských kulturních areálů•	
přes ČR probíhá východní hranice hrázděných konstrukcí a západní hranice roubených konstrukcí -
od jihu (z Podunají a Panonie) k nám zasahuje zděná a od jihovýchodu hliněná architektura -
od východu zasahuje na území ČR Karpatská oblast -
izolovanost mikroregionů•	
odlišné stavební zvyklosti v jednotlivých oblastech, panstvích a mikroregionech -
omezená působnost regionálních stavebních mistrů (zedníci, tesaři) -
až do 2. poloviny 19. století omezená možnost vzájemné komunikace a přejímání „globálních“ forem -
etnická pestrost•	
na území ČR žila paralelně dvě dominantní etnika (české a německé) -
jazyková hranice se v průběhu minulosti posouvala, až v letech 1938, resp. 1945–46 zcela zanikla -
kromě obou etnik se na pestrosti podílely další historické kolonizační vlny (Charváti ze Slavonie) a regionálně  -
vymezené etnografické skupiny obyvatelstva (Chodové, Hanáci, Valaši, Moravští Slováci, Laši)
místní stavební zvyklosti, stavební materiály•	
dostupnost místních stavebních materiálů (různé druhy kamene, jehličnaté/listnaté dřevo, hlína) -
tradiční stavební zvyklosti vázané na určité území -
různé časové vrstvy•	
v některých regionech se shodou okolností zachovala starší časová vrstva lidové architektury (např. roubená),  -
jinde převládají stavby mladší (zděné), ev. se obě vrstvy prolínají.
Regionálnímu vymezení okruhů vesnického stavitelství a lidové architektury věnovala pozornost řada etnografů, 
architektů i dalších badatelů (např.: FROLEC 1974; ŠKABRADA – VODěRA 1975; 1986; MENCL 1980; FROLEC – VAŘEKA 
1983; SCHEYBAL – SCHEYBALOVÁ 1985; ŠTěPÁN – VAŘEKA 1991; ŠKABRADA 1996; 1999; PEŠTA 2003–2011). Regi-
ony jsou vymezeny různorodě, často (zejména dřívější badatelé) definují územní okruhy podle starší generace lidové 
architektury (zejména roubené), zatímco mladší zděná vrstva, slovy V. Mencla „novodobé překryvy“, není vůbec reflek-
tována, nebo je jí věnována jen malá pozornost (MENCL 1980). Zatímco o zděné lidové architektuře jižních Čech, zvláště 
tzv. blatských oblastí, existuje široké povědomí, soudobá, neméně zajímavá architektura např. severozápadních Čech 
(Poohří, levobřežní Středohoří apod.), horního Posázaví nebo západních Čech není zdokumentována prakticky vůbec. To 
platí i o relativně mladé zděné architektuře Polabí, středních a východních Čech a mnoha dalších regionů. Proto bude 
nezbytné v budoucnosti regiony lidové architektury poněkud přehodnotit a překreslit, také s důrazem na dochované 
mladší vrstvy zástavby. Pokusy revidovat tento stav – alespoň pro Čechy – již existují (PEŠTA 2003–2011).
PloŠnÝ Průzkum lidovÉ architektury a venkovskÝch sÍdel 43
3.5.2 Základní rozdělení Čr na regiony lidové architektury                     (spolupráce Alena Dunajová)
S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem lze regiony lidové architektury v České republice rozdělit takto:12)
Praha a okolí
Centrální část Čech (severozápadní okolí Prahy, Slánsko, Podřipsko, dolní Poohří a severovýchodní okolí Prahy – Čes-
kobrodsko a Brandýsko) je charakterizována dnes převážně zděnou architekturou. Doklady starší roubené zástavby jsou 
zastoupeny sporadicky, nicméně existují, zpravidla jde o stavby značného stáří. Novější výzkumy prokázaly existenci 
zbytků výstavné zděné předbělohorské architektury, vybavené náročnými kamenickými detaily, nejen na Slánsku, ale 
i severovýchodně od Prahy. Významně je (zejména v pražském okolí) zastoupena barokní a klasicistní architektura 
(vč. patrových domů), východně od Prahy s náročně řešenými klenutými bránami.
12) Členění na regiony vychází z autorových výzkumů z let 1996–2012. Není vždy totožné s etnografickými regiony.
Obr. 43: Třebíz – okres Kladno, areál tzv. Cífkova statku čp. 1 (foto J. Pešta, 2007).
PŘehled a vymezenÍ zÁkladnÍch PoJmů44
sever středních Čech
Severní část Středočeského kraje v rozsahu bývalých česky mluvících regionů (Mělnicko, dolní Pojizeří, Mladobole-
slavsko) je známa především jako oblast patrového domu, převážně roubeného, výjimečně i s hrázděnými konstrukcemi, 
s pavlačí a lomenicí (tzv. vrátenský dům). Kromě oblasti Sobotecka, Jičínska a Turnovska se jedná prakticky o jedinou 
oblast patrového roubeného domu v národnostně českém prostředí. Mladší generaci představují výstavné objekty 
zděné klasicistní a eklektické.
Obr. 44: Vrátno – okres Mladá Boleslav, dům čp. 28 (foto J. Pešta, 2006).
PloŠnÝ Průzkum lidovÉ architektury a venkovskÝch sÍdel 45
střední Polabí
Širší region nížinného povodí Labe, především jeho severního břehu (Hradecko, Pardubicko, Kolínsko, Poděbradsko, 
Nymbursko) a navazujícího povodí Cidliny a Mrliny, je charakterizován především poměrně skromnou přízemní rou-
benou zástavbou (dlouhé vícedílné domy, někdy postavené z dubových štípaných fošen – tzv. trhanic). Mezi výrazné 
výtvarné prvky patří skládané lomenice. V současnosti se významně uplatňuje i zděná eklektická či mladší architektura 
(rovněž přízemní domy s vaznicovými krovy a jednoduchým dekorem).
Obr. 45: Bošín – okres Nymburk, dům čp. 38 (foto J. Pešta, 2005).
PŘehled a vymezenÍ zÁkladnÍch PoJmů46
jih středních Čech
Kopcovitý, členitý region (Posázaví, Podblanicko, Sedlčansko, střední Povltaví) s hustou sítí drobných sídel charakte-
rizuje většinou ještě zbytkově zachovaná roubená architektura (přízemní domy s jednoduchými lomenicemi, širokými 
střechami s polovalbou či kabřincem). Početně zastoupeným stavebním druhem jsou roubené sýpky s pavláčkami, 
dříve pak i stodoly, vč. polygonálních, dnes již téměř zaniklé. V okolí Sedlčan se nachází jeden z významných regionů 
předbělohorské zděné architektury, zastoupený především sýpkami a bránami (méně často i domy) s pozdně gotic-
kými a renesančními prvky.
Obr. 46: Pohořelice – okres Tábor, dům čp. 1 (foto J. Pešta, 1999).
PloŠnÝ Průzkum lidovÉ architektury a venkovskÝch sÍdel 47
Příbramsko, Podbrdsko
Pásmo mezi Příbramí, Pískem a Blatnou (sever bývalého Prácheňska) dnes charakterizují všudypřítomné klasicistní 
a postklasicistní domy s polovalbovými střechami a střídmými průčelími. Starší generace lidové architektury repre-
zentují roubené domy s jednoduchými lomenicemi (střídavě šikmo bedněnými) a kabřinci či polovalbami, podobné 
jako ve středním Povltaví, avšak méně četné. Výjimečnou oblastí je skupina vesnic v okolí Rožmitálu pod Třemšínem, 
kolonizovaná v 18. století německy mluvícími osadníky ze Šumavy, se svébytnou architekturou, a hornická oblast 
Příbramska.
Obr. 47: Palivo – okres Příbram, usedlost čp. 2 (foto J. Pešta, 2001).
PŘehled a vymezenÍ zÁkladnÍch PoJmů48
Křivoklátsko, severní Plzeňsko a rakovnicko
Rozlehlá, dosud z velké části zalesněná oblast v povodí Berounky a jejích přítoků (Hořovicko, Rokycansko, Křivo-
klátsko, severní Plzeňsko – povodí Střely) na jihozápadě a západě středních Čech má dosud ve velké míře zachovanou 
roubenou zástavbu, na severním Plzeňsku výjimečně i hrázděnou. Domy jsou přízemní, v lesnatých oblastech se širo-
kými střechami a krytým zápražím (někdy i ve štítovém průčelí). Významnými objekty sídelní struktury jsou – zejména 
na Plzeňsku – patrové roubené sýpky, ev. kolny se sýpkami v patře nebo podkroví (na Křivoklátsku).
Obr. 48: Skryje – okres Rakovník, usedlost čp. 7 (foto J. Pešta, 1999).
PloŠnÝ Průzkum lidovÉ architektury a venkovskÝch sÍdel 49
jihovýchodní Čechy
Jihovýchodní segment na pomezí Středočeského a Jihočeského kraje a kraje Vysočina (Pelhřimovsko, Táborsko, 
tzv. Kozácko, Havlíčkobrodsko a horní Posázaví) tvoří rozlehlou oblast dnes již převážně zděné lidové architektury stříd-
mých klasicistních forem. Sporadicky se zachovaly i doklady starší architektury roubené. V některých oblastech (horní 
Posázaví) se setkáváme i s bohatší štukovou výzdobou; výzkumy poslední doby odhalují jména rodin štukatérů.
Obr. 49: Litohošť – okres Pelhřimov, dům čp. 25 (foto J. Pešta, 1999).
PŘehled a vymezenÍ zÁkladnÍch PoJmů50
jižní příhraničí
Pomezí Čech a Rakouska (Jindřichohradecko, Novohradské hory a podhůří) je charakterizováno výrazově velmi 
střídmou, dnes již výhradně zděnou architekturou převážně jednoduchých klasicistních forem (výjimečně jsou stavby 
vybaveny náročnější štukovou výzdobou, zejména vročení, iniciály, christogramy apod.). Usedlosti mají zřetelnou ten-
denci k uzavírání do kompaktní troj- či čtyřboké podoby, která vrcholí v oblasti Novohradska patrovými čtyřbokými 
dvorci (Vierkanty). Jedná se o oblast národnostně smíšenou.
Obr. 50: Senotín – okres Jindřichův Hradec, klasicistní dům v severní části vsi (foto J. Pešta, 2001).
PloŠnÝ Průzkum lidovÉ architektury a venkovskÝch sÍdel 51
Doudlebsko
Nevelký, avšak národopisně významný region v povodí Vltavy a Malše mezi Českými Budějovicemi a podhůřím 
Novohradských hor je charakterizován výrazově velmi střídmou až lapidární zděnou architekturou. Nacházíme zde 
(zejména v mikroregionu zvaném Kouty mezi Českým Krumlovem a Českými Budějovicemi) řadu archaických staveb 
předbělohorského stáří, ovlivněných vysokou kulturou pozdního středověku – oblast jejich výskytu je nejvýznamnější 
na území ČR. Domy i hospodářské stavby spojují kamenické a výzdobné prvky pozdní gotiky a renesance.
Obr. 51: Čertyně – okres České Budějovice, výrazově prostá zástavba návsi (foto J. Pešta, 2004).
PŘehled a vymezenÍ zÁkladnÍch PoJmů52
jihočeská Blata
Nížinné rovinaté oblasti jižních Čech se dělí na řadu mikroregionů, ovlivněných působností jednotlivých zednických 
mistrů i stylových proudů. V blatských oblastech se v současné době uplatňuje především výstavná zděná architektura 
s bohatě zdobenými průčelími, zejména štíty, přibližně z 20. – 90. let 19. století, v okrajových oblastech i mladší. Tato 
téměř ikonická zástavba nahradila starší architekturu roubenou, dnes již velmi vzácnou. Mezi nejznámější a nejvýznam-
nější patří Soběslavsko-veselská blata (oblast působení zednických rodů Šochů a Patáků), tzv. Pšeničná blata (jižněji od 
Soběslavských), Třeboňsko, Lomnicko, Českobudějovicko a Hlubocká blata, Zbudovská blata (oblast působení několika 
mistrů, mimo jiné Šebestiána Brenera alias Šebesty) a dále oblasti směrem k Blanici a Otavě, zejména Vodňansko.
Obr. 52: Komárov – okres Tábor, usedlost čp. 8 (foto J. Pešta, 2011).
PloŠnÝ Průzkum lidovÉ architektury a venkovskÝch sÍdel 53
Pootaví, Prácheňsko
Širší oblast povodí Otavy, počínaje od úpatí Šumavy přes Horažďovicko, Strakonicko až po Písecko, s přilehlými 
regiony jádra někdejšího Prácheňského kraje, je dodnes charakterizována převážně zděnou lidovou architekturou 
s mnoha archaickými rysy. Vápnem nabílené zděné domy (sporadicky s roubenými jádry) i sýpky vesměs zcela lapi-
dárních forem, jen zřídka s jednoduchými křídlovými štíty, většinou postrádají výzdobu. V regionu se zachovala řada 
archaických domů i starobylých sýpek, snad ještě předbělohorského stáří. Specifickou oblastí je Volyňsko – v řadě 
vesnic nacházíme objekty naopak s bohatě zdobenými křídlovými štíty. V regionu působil Jakub Bursa z Vlachova 
Březí, nejznámější z lidových zednických mistrů.
Obr. 53: Čejetice – okres Strakonice, usedlosti čp. 8 a 9 (foto J. Pešta, 2002).
PŘehled a vymezenÍ zÁkladnÍch PoJmů54
jihovýchodní Pošumaví a Blanský les
Rozlehlá oblast jihovýchodního Pošumaví, přibližně v rozsahu horního povodí Vltavy s navazujícími oblastmi Želnav-
ské hornatiny a Blanského lesa patří – až na výjimky (Lhenicko, Křemežská kotlina) – mezi regiony za bývalou národ-
nostní hranicí. Sporadické doklady starší roubené architektury jsou překryty mimořádně výstavnou zděnou architek-
turou – vesměs patrové domy a usedlosti se zřetelnou tendencí k uzavřeným troj- nebo čtyřbokým formám (Vierkant). 
V oblasti Blanského lesa a podhůří se objevují i stavby přízemní s bohatě zdobenými štíty.
Obr. 54: Příslop – okres Prachatice, usedlost čp. 8 (foto J. Pešta, 2012).
PloŠnÝ Průzkum lidovÉ architektury a venkovskÝch sÍdel 55
vnitřní Šumava
Centrální oblasti Šumavy (pláně) byly vesměs kolonizovány až v novověku. Historická zástavba je dřevěná a v mnoha 
ohledech se odlišuje od ostatních regionů Čech. V okolí Volar nacházíme pozůstatky specifické formy tzv. alpského 
domu, který sem přinesli kolonisté z bavorské strany Šumavy. Ohlasy forem alpského domu (nízké rozložité střechy, 
pavlače ve štítech) nacházíme i mimo centrální oblast výskytu a dokonce i na tzv. Podlesí (Javornicko), oblasti osíd-
lené českým etnikem.
Obr. 55: Zvíkov – okres Klatovy, dům čp. 2 (foto J. Pešta, 2004).
PŘehled a vymezenÍ zÁkladnÍch PoJmů56
Chodsko
Nevelká, výrazně ohraničená národopisná oblast se omezuje na nejbližší okolí Domažlic, podhůří Českého lesa 
a Kdyňsko. Starší zástavba je roubená, srubové domy z kuláčů mohou mít archaické špýcharové uspořádání s ka-
mennými (někdy volně stojícími) sýpkami. Rozložité polovalbové střechy s bedněnými štíty jsou podobné šumavským. 
Novější zástavba je vcelku nevýrazná, zděná, s jednoduchými průčelími.
Obr. 56: Podzámčí – okres Domažlice, dům čp. 1 (foto J. Pešta, 1999).
PloŠnÝ Průzkum lidovÉ architektury a venkovskÝch sÍde...

Originál dokumentu:

digitální

Typ/druh dokumentu:

Typ dokumentu:	publikace, listiny, spisové dokumenty
Druh dokumentu:	odborná publikace
Bližší specifikace:	metodika

Jméno souboru:

G0076191.pdf

Formát souboru:

application/pdf

Autor záznamu:

Sommer Jan

Popis dokumentu:

PEŠTA, Jan. Plošný průzkum lidové architektury a venkovských sídel. Praha: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště středních Čech v Praze, 2014. Odborné a metodické publikace, svazek 50, 170 s. ISBN 978-80-86516-78-3.
Certifikovaná metodika. Osvědčení č. 15 Ministerstva kultury ČR, odboru výzkumu a vývoje, čj. MK 61898/2014 OVV, Sp. Zn. MK-S 13873/2014 OVV, ze dne 18. 11. 2014.

Název pracoviště:

generální ředitelství

Velikost dokumentu (v bytech):

16834124 B

Rozměry obrazového dokumentu:

Autor originálu:

Pešta Jan, (1973-);

Klíčová slova:

Výzkum a vývoj;

Uživ. klíčová slova:

metodika certifikovaná; dlouhodobý koncepční rozvoj vědecké organizace; lidová architektura; architektura lidová;

Datum vzniku:

2014

Licence:

Typ:	neurčena - ochranu díla stanovuje obecně autorský zákon (https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-121)

Vazby dokumentu na aplikace IISPP

K dokumentu neexistují žádné vazby na aplikace IISPP.

Územní identifikace dokumentu

Územní rozsah:

bez lokalizace

Definiční body

Def. bod	Název objektu	Část obce	Č. dom.	Ulice	Č. or.	Kat. území	Obec	ORP	Okres

Přírůstkové body

Přír. bod	Název objektu	Část obce	Č. dom.	Ulice	Č. or.	Kat. území	Obec	ORP	Okres

Lokality

Kód CZ	Název lokality	Reálný typ	Kat. území	Obec	ORP	Okres	Kraj

Historické regiony

Kód RS	Název hist. regionu

Ke stažení Náhled Poslat žádost