Zavřít ( + - )

Metainformační systém NPÚ

Detail dokumentu

Tisk

Náhled:

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Textový obsah:

a* . 3 0 3 - z z í r
Ministerstvo kultury České republiky
Maltézské náměstí 471/1 
P. O. BOX 74
118 11 Praha 1 - Malá Strana
Národní památkový ústav 
ústřední  pracoviště 
Valdštejnské nám. 3/162, Praha 1
telefon: 257 085 111 
fax: 257 322 181 
e-mail: posta@mkcr.cz
Národní památkový ústav 
ústřední pracoviště 
Valdštejnské nám. 3 
118 01 Praha 1
Došlo
........
Přílohy:,
1 5 - 01 -  2038
..zlu
¦ Odd:.......
Váš dopis značky Naše značka
Č.j. 13631/2007
Vyfizuje/linka
Mgr. Jiří Klusoň
/ ^ - z p v ^  / t y
V Praze dne
7. dubna 2008
Věc: Rozhodnutí podle § 142 odst. 1 správního řádu ohledně kulturních památek v k. ú. Lázně 
Toušeň rejstř. č. 30371/2-2215 arejstř. č. 17354/2-2216
Ministerstvo kultury vydalo na základě žádosti Městyse Lázně Toušeň, Hlavní 56, 
Lázně Toušeň, rozhodnutí č. j. 13631/2007 ze dne 6. 2. 2008. Tímto rozhodnutím Minister
stvo kultury podle § 142 odst. 1 správního řádu:
I) určilo ve vztahu ke kulturní památce rejstř. č. 30371/2-2215, že pozemky pare. č. 653/4, 
653/5, 655/3, 660/8, 662/13, 666/2, 670/3, 670/4, 670/5, 670/6, 818/2 a 1236, všechny 
k. ú. Lázně Toušeň, nejsou od 1. 1. 1988 kulturní památkou,
II) určilo ve vztahu ke kulturní památce rejstř. č. 17354/2-2216, že pozemky st. p. č. 11 
a pare. č. 9/2, 10/1, 11 a 856/11, všechny k. ú. Lázně Toušeň, nejsou od 1. 1. 1988 kulturní 
památkou.
Rozhodnutí Ministerstva kultury č. j. 13631/2007 ze dne 6. 2. 2008 nabylo právní 
moci po marném uplynutí lhůty pro podání rozkladu dne 17. 3. 2008. Kopii tohoto rozhodnutí 
Vám zasíláme v příloze.
Žádáme Vás o provedení odpovídající změny v Ústředním seznamu kulturních pamá
tek České republiky. ^  ^ 2eP ť
S pozdravem
Ministerstvo kultury
odbor památkové péče 
Maltézské náměstí 1 
118 01 Praha 1 - Malá Strana 
IČO: 00023671 ©
ii/t/lA/b i
?7
*KP' j  H /
Jr. Václav Karmazín
vedoucí ekonomicko -  práviyho oddělení 
v odboru památkové péče Ministerstva kultury
Příloha: lx kopie rozhodnutí Ministerstva kultury č.j. 13631/2007 ze dne 6. 2. 2008
Ministerstvo kultury České republiky
Maltézské náměstí 471/1 
P. O. BOX 74
118 11 Praha 1 - Malá Strana
telefon: 257 085 111 
fax: 257 322 181 
e-mail: posta@mkcr.cz
Rozhodnuti nawift p  
právní moci', •/?- 3 /  /
Za správnost
V Praze dne 6. února 2008 
Č. j .: 13631/2007
R O Z H O D N U T Í
Ministerstvo kultury jako příslušný orgán státní památkové péče rozhodlo ve věci 
žádosti městyse Lázně Toušeň Hlavní 56, Lázně Toušeň, č. j. 678/2007 ze dne 16. 10. 2007, 
doplněné podáním městyse Lázně Toušeň č. j. 770/2007 ze dne 21. 11. 2007 o určení, zda 
pozemky ve vlastnictví městyse Lázně Toušeň nacházející se v kulturní památce 
rejstř. č. 30371/2-2215 „výšinné opevněné sídliště -  hradiště Na Hradišti, archeologické 
stopy“ a v kulturní památce rejstř. č. 17354/2-2216 „tvrz -  archeologické stopy“ jsou 
od 1. 1. 1988 kulturními památkami, takto:
Ministerstvo kultury podle § 142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, 
v platném znění, u r č u j e ,  že:
I) pozemky pare. č. 653/4, 653/5, 655/3, 660/8, 662/13, 666/2, 670/3, 670/4, 670/5, 670/6, 
818/2 a 1236, všechny k. ú. Lázně Toušeň, nejsou od 1. 1.1988 kulturní památkou.
II) pozemky st. p. ě. 11 a pare. ě. 9/2, 10/1, 11 a 856/11, všechny k. ú. Lázně Toušeň, 
nejsou od 1.1. 1988 kulturní památkou.
Účastníkem tohoto řízení podle § 27 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, 
v platném znění, je městys Lázně Toušeň se sídlem Hlavní 56, Lázně Toušeň.
Odůvodnění
Městys Lázně Toušeň, Hlavní 56, Lázně Toušeň, jehož jménem jednala starostka paní 
Ludmila Svobodová, podal na Ministerstvo kultury žádost č. j. 678/2007 ze dne 16. 10. 2007. 
Městys Lázně Toušeň žádal, aby Ministerstvo kultury vydalo rozhodnutí, že celá 
archeologická lokalita zapsaná v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky pod 
rejstř. č. 30371/2-2215 není kulturní památkou. Odkázal přitom na rozhodnutí Ministerstva 
kultury č. j. 10292/2007 ze dne 17. 9. 2007, které nabylo právní moci dne 24. 9. 2007. Tímto 
rozhodnutím Ministerstvo kultury podle § 142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, 
v platném znění, určilo, že pozemky pare. č. 660/1 a 660/5, oba k. ú. Lázně Toušeň, nejsou 
od 1. 1. 1988 kulturní památkou; tyto pozemky jsou součástí uvedené archeologické lokality 
rejstř. č. 30371/2-2215.
Městys Lázně Toušeň ve své žádosti dále uvedl, že by rád znal, zdaje od 1. 1. 1988 
kulturní památkou archeologická lokalita zapsaná v Ústředním seznamu kulturních památek 
České republiky pod rejstř. č. 17354/2-2216.
Městys Lázně Toušeň v žádosti vysvětlil, že při všech jednáních a vyřizování 
stavebních povolení a při realizaci staveb (plynovod, kanalizace, veřejné osvětlení) stále 
naráží na problém stavby těchto sítí, nutných pro potřeby občanů bydlících v lokalitě. Zmínil
1
M
konkrétně problém spočívající v „zamítnutí“ stavby 5 stožárů elektrického osvětlení podél 
cyklistické stezky vybudované v letošním roce.
Ministerstvo kultury posoudilo žádost městyse Lázně Toušeň podle jejího obsahu jako 
žádost o vydání rozhodnutí podle § 142 odst. 1 správního řádu o určení, zda dvě archeolo
gické lokality zapsané v Ústředním seznamu kulturních památek pod rejstř. č. 30371/2-2215 
a pod rejstř. č. 17354/2-2216 jsou od 1. 1. 1988 kulturními památkami.
§ 142 odst. 1 správního řádu stanoví, že správní orgán v mezích své věcné a místní 
příslušnosti rozhodne na žádost každého, kdo prokáže, že je to nezbytné pro uplatnění jeho 
práv, zda určitý právní vztah vznikl a kdy se tak stalo, zda trvá, nebo zda zanikl a kdy se tak 
stalo. Ministerstvo kultury se muselo především zabývat otázkou aktivní legitimace městyse 
Lázně Toušeň v dané věci, tedy otázkou jeho oprávnění žádat o rozhodnutí, zda dvě uvedené 
archeologické lokality jsou či nejsou kulturní památkou.
Žadatel nese v řízení podle § 142 odst. 1 správního řádu důkazní břemeno: musí pro
kázat, že je nezbytné pro uplatnění jeho práv, aby správní orgán rozhodl podle tohoto usta
novení o určitém právním vztahu. Jinak vyjádřeno, žadatel musí prokázat, že je v konkrétním 
případě aktivně legitimován k podání žádosti o vydání rozhodnutí podle § 142 odst. 1 správ
ního řádu. Pouze pokud žadatel unese toto důkazní břemeno neboli pokud se mu podaří pro
kázat, že pro uplatnění jeho práv je nezbytné vydání rozhodnutí podle § 142 odst. 1 správního 
řádu o konkrétním právním vztahu, může se správní orgán žádostí zabývat. Jestliže žadatel 
své důkazní břemeno neunese, je sice žádost platně podána (§ 44 odst. 1 správního řádu), 
avšak správní orgán jí nemůže vyhovět pro nedostatek aktivní legitimace žadatele.
Z takto zakotveného důkazního břemena lze dovodit, že jednou z náležitostí žádosti 
o vydání rozhodnutí podle § 142 odst. 1 správního řádu je prokázání aktivní legitimace 
žadatele. Prakticky vyjádřeno: náležitostí žádosti jsou takové podklady, z nichž by vyplývalo, 
že pro žadatele je nezbytné k uplatnění jeho práv vydání rozhodnutí podle uvedeného ustano
vení o konkrétním právním vztahu.
Městys Lázně Toušeň však v podané žádosti nikterak neprokázal právní zájem na ur
čení, zda řešené dvě archeologické lokality jsou kulturními památkami. Tvrzení v žádosti, že 
městys Lázně Toušeň při různých jednáních a ve správních řízeních naráží na problém, že lo
kalita rejstř. č. 30371/2-2215 je kulturní památkou, samo o sobě nepředstavuje relevantní pro
kázání toho, že je pro žadatele nezbytné určit, zda tato lokalita je či není kulturní památkou.
Ministerstvo kultury proto uplatnilo postup podle § 45 odst. 2 správního řádu a vyzva
lo městys Lázně Toušeň, aby prokázal právní zájem na určení, zda řešené archeologické 
lokality jsou kulturními památkami. K tomu byla městysu Lázně Toušeň stanovena lhůta. 
Současně Ministerstvo kultury usnesením č. j. 13631/2007 ze dne 29. 10. 2007 přerušilo 
řízení podle § 66 odst. 1 písm. a) správního řádu.
Ministerstvo kultury obdrželo ve stanovené lhůtě podání městyse Lázně Toušeň 
č. j. 770/2007 ze dne 21. 11. 2007 nazvané „doplnění žádosti“. Tímto podáním městys Lázně 
Toušeň zúžil předmět své žádosti na určení, zda jsou kulturní památkou vybrané pozemky 
ve vlastnictví městyse Lázně Toušeň; vlastnictví těchto pozemků doložil městys Lázně 
Toušeň výpisy z katastru nemovitostí. K tomuto postupu (zúžení předmětu žádosti) je městys 
Lázně Toušeň coby žadatel oprávněn na základě § 45 odst. 4 správního řádu.
Po zúžení předmětu žádosti se Ministerstvo kultury zabývalo pouze pozemky 
pare. č. 655/3, 660/8, 1236, 662/13, 653/4, 653/5, 670/3, 670/4, 666/2, 670/5, 670/6 a 818/2, 
všechny v k. ú. Lázně Toušeň a v archeologické lokalitě rejstř. č. 30371/2-2215, a dále 
pozemky st. p. č. 11, 9/2, 10/1, 11 a 856/11, všechny v k. ú. Lázně Toušeň a v archeologické 
lokalitě rejstř. č. 17354/2-2216.
2
Městys Lázně Toušeň prokázal, že je vlastníkem pozemků, jichž se jeho zúžená žádost 
týká. Tím zároveň prokázal ve smyslu § 142 odst. 1 správního řádu právní zájem na určení, 
zda tyto pozemky jsou či nejsou kulturní památkou. Pro uplatnění práv vlastníka pozemku je 
totiž nezbytné postavit najisto, zda tento pozemek je či není kulturní památkou. Jde tu přede
vším o výkon práva vlastnického ve vztahu k povinnostem vlastníka kulturní památky, jak 
jsou zakotveny v § 9 odst. 1 zákona o státní památkové péči. Toto ustanovení představuje 
jedno ze zákonných omezení vlastnického práva veřejnoprávním předpisem. Práva vlastníka 
kulturní památky vyjmenovaná v § 123 občanského zákoníku jsou omezena, v některých 
směrech dosti podstatně, povinnostmi stanovenými vlastníku kulturní památky uvedeným 
ustanovením zákona o státní památkové péči. Bude-li Ministerstvo kultury vymezovat obsah 
vlastnického práva analyticky (tak, jak to činí právní teorie i zmíněné ustanovení občanského 
zákoníku), tedy bude-li jej pojímat jako soubor dílčích práv, může konstatovat, že vlastník 
věci je oprávněn svoji věc držet (mít ji u sebe), užívat ji (tedy využívat její užitné vlastnosti 
pro realizaci svých potřeb a zájmů), požívat ji (brát z ní plody a jiné užitky) a nakládat s ní 
(například ji darovat, prodat, pořídit o ní závětí a podobně). Je-li však věc kulturní památkou, 
může ji její vlastník užívat a požívat pouze tak, aby ji nepoškozoval; je povinen ji chránit před 
poškozením, znehodnocením, odcizením i pouhým ohrožením. Není oprávněn ji zničit, 
naopak je povinen udržovat ji v dobrém stavu a pečovat o její zachování, a to na svůj náklad.
Je-li tedy věc kulturní památkou, je její vlastník omezen ve svých jednotlivých dílčích 
oprávněních vlastníka, zejména ve svém právu věc užívat. K tomuto omezení pak přistupují 
povinnosti vyplývající ze zákona o státní památkové péči. Je proto právním zájmem vlastníka, 
aby bylo jednoznačně určeno, zda jeho věc je či není kulturní památkou -  bez tohoto jedno
značného určení nemůže vlastník vědět, jaké povinnosti v oblasti památkové péče má a jak 
může využívat svá oprávnění vlastníka. Z toho vyplývá, jak již výše uvedeno, že k prokázání 
právního zájmu městyse Lázně Toušeň na určení, zda jisté pozemky jsou kulturní památkou, 
postačí prokázání jeho vlastnictví těchto pozemků. To městys Lázně Toušeň prokázal 
(ve svém podání č. j. 770/2007 ze dne 21. 11. 2007) a tím prokázal zákonem vyžadovaný 
právní zájem, tudíž i aktivní legitimaci k podání žádosti podle § 142 odst. 1 správního řádu.
Řízení podle § 142 odst. 1 správního řáduje řízením o určení právního vztahu -  o jeho 
existenci či neexistenci. Ministerstvo kultury proto muselo také vyřešit, o jakém právním 
vztahu může v dané věci rozhodovat.
§ 142 odst. 1 správního řádu používá pojem „právní vztah“, aniž tento pojem blíže 
specifikuje. Rozhodování podle tohoto ustanovení se může tedy týkat jakéhokoli právního 
vztahu, který lze vřadit do mezí působnosti některého správního orgánu. Právní vztah lze 
definovat jako společenský vztah nejméně dvou subjektů, který je regulován objektivním 
právem (tedy právními normami) a v němž mají jeho účastníci subjektivní práva a povinnosti. 
Právní vztah má tři základní prvky: subjekty, objekt a obsah.
Subjekty právního vztahu, jeho účastníci, jsou fyzické a právnické osoby. Objekt 
neboli předmět právního vztahuje chápán právní teorií ve dvojím smyslu. Podle prvního po
jetí jsou objektem právního vztahu věci, práva a jiné majetkové hodnoty včetně tzv. nehmot
ných statků. Podle druhého pojetí je objekt právního vztahu chápán ve dvou rovinách: jako 
primární objekt, jímž je chování subjektu upravené právními normami, a jako objekt sekun
dární, jímž jsou věci, práva a jiné majetkové hodnoty (sekundární objekt tedy odpovídá tomu, 
jak vymezuje objekt první uvedené pojetí). Ministerstvo kultury se kloní k prvnímu uvede
nému pojetí, neboť je jednodušší a pro určování právního vztahu podle § 142 správního řádu 
plně postačuje -  chápe tedy objekt právního vztahu jako věci, práva a jiné majetkové hodnoty. 
Obsahem právního vztahu jsou pak vzájemná práva a povinnosti jeho účastníků.
Ministerstvo kultury shledalo, že vlastník věci, která je kulturní památkou, je 
účastníkem (subjektem) řady právních vztahů, jejichž účastníkem by nebyl, kdyby jeho věc
3
kulturní památkou nebyla. Tyto právní vztahy vyplývají především ze zákona č. 20/1987 Sb., 
o státní památkové péči, v platném znění. Jde o vztahy správněprávní -  upravuje je právní 
předpis z oblasti správního práva. Je třeba zdůraznit, že se nejedná o jediný právní vztah, 
nýbrž o celou množinu právních vztahů. Jejich subjektem je vždy vlastník kulturní památky. 
Dalšími subjekty jsou především obec s rozšířenou působností, kraj a Národní památkový 
ústav. Vlastník kulturní památky vystupuje v těchto právních vztazích zpravidla jako adresát 
veřejné správy. Obec s rozšířenou působností či kraj pak jsou nositeli veřejné správy, kteří 
navenek vystupují prostřednictvím svých orgánů - obecního úřadu, krajského úřadu. Jedná se 
zpravidla (ne však výlučně) o vztahy mající autoritativní charakter: mezi nositelem veřejné 
správy a vlastníkem kulturní památky je vztah nadřízenosti a podřízenosti.
Objektem právních vztahů v pojetí, z nějž vychází Ministerstvo kultury, je věc -  
kulturní památka, v daném případě pozemky nacházející se v archeologických lokalitách. 
Obsahem právních vztahů vycházejících ze skutečnosti, že určitá věc je kulturní památkou, 
jsou práva a povinnosti jednak vlastníka kulturní památky, jednak nositelů veřejné moci (tedy 
správních orgánů) a dalších subjektů. Jen namátkou může Ministerstvo kultury uvést opráv
nění obecního úřadu obce s rozšířenou působností uložit vlastníkovi kulturní památky náprav
né opatření podle § 10 zákona o státní památkové péči a povinnost vlastníka kulturní památky 
toto opatření provést, povinnost vlastníka vyžádat si k zásahu na kulturní památce závazné 
stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností podle § 14 odst. 1 zákona o státní pa
mátkové péči, právo vlastníka na bezplatnou odbornou pomoc a odpovídající povinnost Ná
rodního památkového ústavu tuto pomoc poskytnout [tu jde již o právní vztah rovných sub
jektů, nikoli o vrchnostenskou správu - § 32 odst. 2 písm.f) zákona o státní památkové péči].
Skutečnost, že určitá věc je kulturní památkou, tak ve svém důsledku vede k existenci 
řady právních vztahů s týmž objektem (kulturní památkou) a s různými subjektivními právy 
a povinnostmi. Bylo by velmi obtížné ve výroku rozhodnutí podle § 142 odst. 1 správního 
řádu všechny tyto právní vztahy vyjmenovávat (proto se Ministerstvo kultury omezilo ve vý
roku tohoto rozhodnutí na formulaci, že řešené pozemky nejsou kulturní památkou). Městys 
Lázně Toušeň, vlastník řešených pozemků, je aktivně legitimován k podání žádosti o určení, 
zda existuje množina právních vztahů vycházejících ze skutečnosti, že pozemky jsou kulturní 
památkou, anebo zda tato množina neexistuje, přičemž fakticky jde o určení, zda pozemky 
jsou či nejsou kulturní památkou.
Při řešení problému, zda jsou pozemky, jichž se zúžená žádost městyse Lázně Toušeň 
týká, kulturní památkou, dospělo Ministerstvo kultury k závěru, že nejprve je třeba zodpově
dět otázku, zda jsou či nejsou kulturní památkou dvě archeologické lokality, v nichž se řešené 
pozemky nacházejí. Podkladem pro řešení této otázky byly jednak shromážděné listinné 
důkazy, jednak skutečnosti známé Ministerstvu kultury z jeho úřední činnosti, konkrétně 
zřízení vedeného pod č. j. 10292/2007, v němž Ministerstvo kultury rozhodlo podle § 142 
odst. 1 správního řádu o tom, že dva pozemky nacházející se v archeologické lokalitě 
rejstř. č. 30371/2-2215 nejsou od 1. 1. 1988 kulturní památkou. Stalo se tak na žádost vlast
níka těchto pozemků rozhodnutím Ministerstva kultury č. j. 10292/2007 ze dne 17. 9. 2007, 
které je již pravomocné.
Podle § 7 odst. 1 zákona o státní památkové péči se všechny kulturní památky zapisují 
Ústředního seznamu kulturních památek České republiky, který vede Národní památkový 
ústav coby odborná organizace státní památkové péče. Národní památkový ústav sdělil Mini
sterstvu kultury na základě jeho dožádání č. j. 13631/2007 ze dne 3. 12. 2007 dopisem 
č. j. NPÚ-302/9768/2007 ze dne 3. 1. 2008, že památka „tvrz, archeologické stopy“ (dnes 
rejstř. č. 17354/2-2216) byla zapsána podle zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, 
do státního seznamu nemovitých kulturních památek Středočeského kraje s tím, že zápis 
schválila Školská a kulturní komise ONV Praha -  východ dne 7. 1. 1964 pod č. j. 457/1/1964.
4
Ministerstvu kultury je dále známo, že památka „výšinné opevněné sídliště -  hradiště Na Hra
dišti, archeologické stopy“ (dnes rejstř. č. 30371/2-2215) byla zapsána do státního seznamu 
kulturních památek Středočeského kraje rovněž dne 7. 1. 1964, tedy v režimu zákona 
č. 22/1958 Sb. -  tato skutečnost vyplývá z dopisu Národního památkového ústavu č. j. NPÚ- 
302/3078/07 ze dne 27. 4. 2007, který byl jedním z podkladů pro rozhodnutí Ministerstva 
kultury č. j. 10292/2007 ze dne 17. 9. 2007.
Zmíněný zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, byl koncipován zcela odlišně 
než dnešní zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Zatímco podle dnešního zákona
0 státní památkové péči se věc stane kulturní památkou až na základě rozhodnutí Ministerstva 
kultury (§ 3 zákona o státní památkové péči), podle zákona č. 22/1958 Sb. měly kulturní 
statky vykazující hodnoty vyjmenované v § 2 odst. 1 tohoto zákona status kulturní památky 
přímo ex lege. Jinak vyjádřeno, pro ochranu určitého kulturního statku (tedy nejen věci 
v právním smyslu) jako kulturní památky podle zákona č. 22/1958 Sb. postačovalo, když byl 
dokladem historického vývoje společnosti, jejího umění, techniky, vědy a jiných oborů lidské 
práce a života.
§ 7 odst. 1 zákona č. 22/1958 Sb. stanovil, že kulturní památky se zapisují z eviden
čních důvodů do státních seznamů památek. Dále výslovně zakotvoval, že chráněny jsou
1 kulturní památky do těchto seznamů nezapsané -  požívají tedy ochrany přímo ze zákona, 
mají-li určité vlastnosti. Zapisování do státních seznamů kulturních památek tedy bylo 
pouhým evidenčním aktem. Zápisy do těchto seznamů však získaly nový významový rozměr 
s účinností nového zákona č. 20/1987 Sb. (1.1. 1988), podle jehož § 42 odst. 1 se za kulturní 
památky podle tohoto zákona považují pouze ty kulturní památky, které byly zapsány do stát
ních seznamů kulturních památek podle dřívějších právních předpisů.
Zápis kulturní památky do státního seznamu podle § 7 zákona č. 22/1958 Sb. a nava
zující prováděcí vyhlášky č. 116/1959 Ú. 1., o evidenci kulturních památek, nebyl pouhým 
fyzickým záznamem o památce. Ministerstvo kultury má za to, že se vlastně jednalo o správní 
akt. Ministerstvo kultury přitom vychází z teorie správního práva a chápe správní akt jako 
jednostranný správní úkon, kterým orgán veřejné správy řeší v konkrétním případě právní 
poměry konkrétních osob. Tento úkon je proveden na základě zákona, působí navenek (tedy 
autoritativně určuje práva a povinnosti adresátů správy) a je bezprostředně právně závazný 
v konkrétní věci a pro konkrétní osoby. Při aplikaci uvedené teoretické definice na zápis 
kulturní památky do státního seznamu dochází Ministerstvo kultury k následujícím závěrům.
Zápisem kulturní památky do státního seznamu bylo autoritativně deklarováno, že věc 
má určité hodnoty a že je tedy památkou podle zákona č. 22/1958 Sb. Práva a povinnosti 
vlastníků věci jako kulturní památky nebyla konstituována (s ohledem na ochranu kulturních 
památek přímo ex lege), nýbrž deklarována — šlo tedy o deklaratomí akt. Zápis byl prováděn 
orgánem národního výboru, případně jím pověřenou organizací (zmocnění k tomuto pověření 
bylo zavedeno v § 1 odst. 5 vyhlášky č. 116/1959 Ú. 1.), šlo tudíž o úkon jednostranný. Zápis 
se týkal konkrétní kulturní památky. Stejně jako rozhodnutí o prohlášení věci za kulturní 
památku podle současné právní úpravy byl zápis tzv. aktem in rem -  vycházel výlučně z vlast
ností určité věci a bylo v něm (stejně jako například v rozhodnutí o prohlášení věci za kulturní 
památku podle § 3 zákona o státní památkové péči) implicitně obsaženo právní nástupnictví -  
zavazoval i právní nástupce vlastníků věci, jejíž status kulturní památky deklaroval. Zápis 
památky do státního seznamu měl také konkrétní adresáty (§ 5 vyhlášky č. 116/1959 U. 1.) 
a působil právní následky bezprostředně -  obrazně vyjádřeno, mezi zápisem a jeho právním 
účinkem, jímž bylo deklarování toho, že určitá věc je kulturní památkou (se všemi důsledky 
ve sféře subjektivních práv a povinností), nestojí žádný další akt či jiná právní skutečnost.
Ministerstvo kultury proto dospělo k závěru, že zápis kulturní památky do státního 
seznamu byl správním aktem. Podmínkou pro provedení zápisu bylo rozhodnutí výkonného 
orgánu národního výboru: § 7 odst. 3 věta druhá zákona č. 22/1958 Sb. stanovil, že ,,(...)
5
v
rozhoduje o zápisu výkonný orgán krajského národního výboru, případně Národního výboru 
města Brna, Národního výboru města Ostravy nebo Národního výboru města Plzně“. § 1 
odst. 3 prováděcí vyhlášky č. 116/1959 Ú. 1. stanovil, že „(...) rozhoduje o zápisu odbor škol
ství a kultury rady krajského národního výboru po vyjádření krajské komise státní památkové 
péče“. Podle § 4 odst. 2 této vyhlášky měl být zápis do seznamu proveden „do 15 dnů ode 
dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí uvedené v § 1 odst. 3 (tedy rozhodnutí o zápisu -  
poznámka Ministerstva kultury)“.
Právní úprava tak zakotvovala pravomoc a příslušnost provést zápis určité věci (nebo 
i jiného kulturního statku, například části věci) do státního seznamu památek, avšak pravomoc 
provést zápis byla podmíněna pravomocným rozhodnutím národního výboru. Pouze na zá
kladě rozhodnutí národního výboru mohl být zápis kulturní památky do seznamu proveden. 
A contrario: pokud ohledně určité věci nebylo rozhodnutí o zápisu vyžadované zákonem 
č. 22/1958 Sb. a jeho prováděcí vyhláškou, nebylo možné zápis provést, neboť chyběla pravo
moc i příslušnost zápis provést. Jinak vyjádřeno, pokud absentovalo rozhodnutí výkonného 
orgánu národního výboru o zápisu určité věci, nebyl žádný správní orgán vybaven pravomocí 
ani příslušností provést zápis této věci do státního seznamu památek. Tu ovšem muselo 
Ministerstvo kultury vyřešit otázku, jaké by byly právní důsledky toho, že byl proveden zápis 
určitého kulturního statku do státního seznamu památek, avšak tomuto zápisu nepředcházelo 
(pravomocné) rozhodnutí výkonného orgánu národního výboru. Tuto otázku řešilo 
Ministerstvo kultury nejprve v teoretické rovině a dospělo přitom k následujícím závěrům.
Bylo již vysvětleno, že zápis do státního seznamu považuje Ministerstvo kultury 
za správní akt. Je to sice akt sui generis (adresáti jsou o něm informováni, avšak vyhotovení 
aktu jim není zasíláno), nicméně správním aktem podle názoru Ministerstva kultury je. 
Mohou jej proto tížit vady, které právní teorie, judikatura a konečně i právní řád vymezují, 
a to včetně následků těchto vad. Pravomoc a příslušnost provést zápis do státního seznamu 
podle zákona č. 22/1958 Sb. jsou podmíněné: národní výbor jimi nebyl vybaven přímo 
ex lege, nýbrž až na základě rozhodnutí svého výkonného orgánu v konkrétní věci. Jinak 
vyjádřeno, pokud v konkrétní věci nebylo vydáno rozhodnutí příslušného orgánu národního 
výboru, nebyla dána -  vůbec -  ani pravomoc a příslušnost zápis do státního seznamu provést.
Důsledkem zcela absentující pravomoci a příslušnosti provést in concreto zápis 
do státního seznamu kulturních památek je podle názoru Ministerstva kultury nulita tohoto 
zápisu. Právní teorie i judikatura se shodují na tom, že jedním z důvodů nulity jsou nejtěžší 
vady příslušnosti, zejména absolutní věcná nepříslušnost. Vrchní soud v Praze například opa
kovaně judikoval, že nedostatek zákonné působnosti správního orgánu (nedostatek kompe
tence) působí jednu z nejtěžších možných vad správního aktu - jeho nulitu. Nulita je dosled- 
kem absolutního nedostatku působnosti správního orgánu o věci rozhodovat (k tomu napří
klad rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 6 A 3/97 nebo č. j. 6 A 34/97). Ústavní soud 
judikoval, že na prvním místě je nicotnost (nulita) správního aktu dovozována tam, kde akt 
vydal správní orgán absolutně věcně nepříslušný (k tomu usnesení Ústavního soudu ě. j. II ÚS 
770/02). Ostatně i § 77 odst. 1 správního řádu konstatuje, že nicotné je rozhodnutí, k jehož 
vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; toto ustanovení ovšem nelze s ohledem na 
§ 182 odst. 1 správního řádu v případě zápisů kulturních památek podle zákona č. 22/1958 Sb. 
aplikovat. Pokud výkonný orgán národního výboru nevydal rozhodnutí o zápisu určité věci 
do státního seznamu památek a přesto byl zápis reálně proveden, byl tento správní akt vydán, 
resp. učiněn, aniž by k němu byl správní orgán vybaven pravomocí, působností a příslušností. 
Takový zápis ovšem byl vlastně proveden orgánem absolutně nepříslušným -  bez založení 
působnosti a pravomoci zapsat určitou věc do státního seznamu, neboť k této pravomoci 
a příslušnosti bylo nezbytné rozhodnutí podle § 7 odst. 3 věta druhá zákona č. 22/1958 Sb.
Ministerstvo kultury tak soudí, že zápis věci do státního seznamu kulturních památek, 
jemuž nepředcházelo zákonem vyžadované rozhodnutí výkonného orgánu národního výboru,
6
f
je správním aktem provedeným zcela bez pravomoci a příslušnosti, tedy provedeným 
absolutně nepříslušným orgánem bez pravomoci in concreto založené, a tudíž správním aktem 
nulitním neboli nicotným.
Nulitní správní akt nepůsobí právní následky a vlastně ani není správním aktem. 
Neuplatňuje se u něj tzv. presumpce správnosti, obecně uznávaná u vadných správních aktů, 
podle které se na vadný správní akt hledí jako na bezvadný, dokud není úředně shledán opak. 
Nulitní správní akt není způsobilý působit ve sféře práv a povinností jeho adresátů žádné 
právní následky; nemá právní účinky a -  slovy judikatury Vrchního soudu v Praze -  nikdo 
není povinen jej dbát.
Skutečnost, že zápis určité věci do státního seznamu kulturních památek je nulitním 
aktem, vede k tomu, že daná kulturní památka sice může být fyzicky v seznamu uvedena, 
avšak bez jakýchkoli právních důsledků - zápis nepůsobí žádné právní následky, které s tímto 
správním aktem normy objektivního práva spojují. Po dobu účinnosti zákona č. 22/1958 Sb. 
nebyla tato skutečnost pro ochranu věci jako kulturní památky relevantní, neboť -  jak výše 
vysvětleno -  kulturní památky byly chráněny přímo ex lege, bez ohledu na to, zda byly či 
nebyly ve státních seznamech kulturních památek zapsány. Uvedená skutečnost je však velmi 
podstatná z hlediska nové právní úpravy, konkrétně z hlediska § 42 odst. 1 zákona o státní 
památkové péči. Právním následkem toho, že určitá kulturní památka byla zapsána do státního 
seznamu kulturních památek „podle dřívějších právních předpisů“, je to, že tato kulturní pa
mátka je kulturní památkou i nadále, tedy po nabytí účinnosti nového zákona o státní památ
kové péči. Jestliže však věc byla fyzicky zapsána do státního seznamu kulturních památek 
a tento zápis je nulitní, přičemž jeho nulita je zapříčiněna chybějícím rozhodnutím, které by 
založilo pravomoc a příslušnost provést zápis konkrétní věci do seznamu, je nutno mít za to, 
že právní následek předpokládaný v § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči nenastal. 
Jinak vyjádřeno, nulitní zápis do státního seznamu kulturních památek nemůže (jako nulitní 
akt) působit žádné právní následky, tedy ani následky předpokládané přechodnými ustano
veními zákona o státní památkové péči. Ostatně § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči 
se výslovně zmiňuje o památkách zapsaných „podle“ předchozí právní úpravy -  a contrario 
lze dovodit, že zápis provedený v rozporu s dřívější právní úpravou, navíc nulitní, nemůže 
vést ktomu, že takto nulitně „zapsaná“ památka bude kulturní památkou i podle zákona 
o státní památkové péči. Taková památka tedy od 1. 1. 1988 již kulturní památkou není.
Jen na okraj může Ministerstvo kultury odkázat na své vyjádření k č. j. 16458/2006 
ze dne 26. 7. 2006, které se týkalo časového vztahu rozhodnutí o zápisu a vlastního zápisu. 
Toto vyjádření bylo publikováno v časopise Zprávy památkové péče č. 6/2006 a lze z něj 
citovat: „(...) o zápisu kulturních památek do státních seznamů podle předchozích předpisů 
mělo být rozhodnuto příslušným orgánem státní památkové péče. Rozhodnutí o zápisu, tedy 
individuální právní akt ve formě správního rozhodnutí (...) představuje podle názoru Ministr- 
stva kultury závažnější úkon než vlastní mechanické provedení zápisu do státního seznamu.“ 
Toto stanovisko nic nemění na závěru Ministerstva kultury, výše vysvětlenému, že i sám zápis 
do státního seznamu kulturních památek je správním aktem; zároveň však vyzdvihuje význam 
rozhodnutí o zápisu coby aktu, který je nezbytnou podmínkou pro to, aby následný akt zápisu 
nebyl nulitní pro absolutní nedostatek pravomoci a příslušnosti.
Po vyřešení problému zápisů do státních seznamů kulturních památek v obecné rovině 
se Ministerstvo kultury již zabývalo konkrétním případem, totiž dvěma archeologickými 
lokalitami, jichž se žádost městyse Lázně Toušeň týká: lokalitou „výšinné opevněné sídliště -  
hradiště Na Hradišti, archeologické stopy“ zapsanou v Ústředním seznamu kulturních pamá
tek České republiky pod rejstříkovým číslem 30371/2-2215 a lokalitou „tvrz, archeologické 
stopy“ zapsanou pod rejstříkovým číslem 17354/2-2216. Pokud by nebyla první uvedená 
lokalita není kulturní památkou podle zákona o státní památkové péči, nebyly by kulturní
7
památkou ani pozemky pare. č. 655/3, 660/8, 1236, 62/13, 653/4, 653/5, 670/3, 670/4, 666/2, 
670/5, 670/6 a 818/2, všechny v k. ú. Lázně Toušeň, které jsou její územní součástí. Právě tak 
pokud by nebyla kulturní památkou druhá uvedená lokalita, nebyly by kulturní památkou 
pozemky st. p. č. 11, 9/2, 10/1, 11 a 856/11, všechny v k. ú. Lázně Toušeň, které jsou územní 
součástí této lokality.
Lokalitou rejstř. č. 30371/2-2215 se již Ministerstvo kultury podrobně zabývalo 
v řízení vedeném pod č. j. 10292/2007 a dospělo k závěru, že tato lokalita kulturní památkou 
ve smyslu zákona o státní památkové péči není. Vycházelo přitom z podkladů, které zčásti 
předložil žadatel, zčásti je opatřilo samo Ministerstvo kultury; podklady předložené žadatelem 
byly podkladem pro rozhodnutí s oporou v § 50 odst. 2 věta druhá správního řádu. Listiny, 
které byly podkladem pro rozhodnutí Ministerstva kultury č. j. 10292/2007 ze dne 17. 9. 2007, 
obsahují z hlediska tohoto řízení č. j. 13631/2007 skutečnosti známé Ministerstvu kultury 
z jeho úřední činnosti, neboť sice nebyly opatřeny v tomto řízení, avšak jsou podkladem 
pro toto rozhodnutí. S ohledem na § 2 odst. 4 správního řádu, podle kterého je správní orgán 
povinen dbát, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly 
nedůvodné rozdíly, Ministerstvo kultury vlastně muselo vzít jako podklad pro toto rozhodnutí 
i listiny shromážděné v dřívějším řízení týkajícím se lokality rejstř. č. 30371/2-2215.
Národní památkový ústav uvedl ve zmíněném dopise č. j. NPÚ-302/3078/07 ze dne 
27. 4. 2007, že rozhodnutí ŠKK ONV Praha -  východ o zápisu lokality rejstř. č. 30371/2-2215 
do státního seznamu kulturních památek není v Národním památkovém ústavu uloženo. 
Zároveň Národní památkový ústav sdělil, že toto rozhodnutí by bylo nutno dohledávat 
v příslušném fondu v archivu. Notářsky ověřená kopie tohoto dopisu byla podkladem pro 
rozhodnutí Ministerstva kultury č. j. 10292/2007 ze dne 17. 9. 2007.
Podkladem pro rozhodnutí č. j. 10292/2007 ze dne 17. 9. 2007 byly také notářsky 
ověřené kopie sdělení Národního archivu zn. NA 1255/2007-04 ze dne 3. 5. 2007 a sdělení 
Státního oblastního archivu v Praze č. j. SOAA-1565/40B-2007 ze dne 6. 4. 2007. Ze sdělení 
Národního archivu vyplynulo, že ve svých fondech nemá doklad o zařazení pozemků 
pare. č. 660/1 a 660/5, k. ú. Lázně Toušeň, jež byly předmětem řízení vedeného pod 
č. j. 10292/2007 a jež jsou územní součástí lokality rejstř. č. 30371/2-2215, do seznamu 
památek. Z toho Ministerstvo kultury dovodilo, že tento archiv nemá ani doklad o zápisu této 
lokality jako celku do státního seznamu. Státní oblastní archiv v Praze ve svém sdělení uvedl, 
že mu nebyl předán materiál týkající se památkové péče a že i přesto byly prohlédnuty fondy 
„Středočeský krajský národní výbor Praha“ a „Obnova památek“, avšak „bez úspěchu“ -  ani 
tomuto archivu se tedy nepodařilo dohledat doklad o zápisu pozemků dvou pozemků 
pare. č. 660/1 a 660/5 do státního seznamu. Tento archiv tedy rovněž zřejmě nemá doklad 
o zápisu archeologické lokality rejstř. č. 30371/2-2215 jako celku do státního seznamu — 
pokud by jej měl, nemohl by konstatovat, že nemá doklad o zápisu dvou pozemků, které tvoří 
územní součást této lokality.
Dalším podkladem pro rozhodnutí Ministerstva kultury č. j. 10292/2007 ze dne 
17. 9. 2007 bylo sdělení Archeologického ústavu AV ČR, Praha, v. v. i., č. j. 8417/07 ze dne 
17. 8. 2007. Tento ústav sdělil, že požadovanou písemnost dokládající „prohlášení“ hradiště 
„Na Hradišti“ za kulturní památku (tedy lokalitu rejstř. ě. 30371/2-2215) nemá archivovánu, 
že má k dispozici pouze zápis zjednání na místě ze dne 30. 10. 1974, kdy v prostoru archeo
logické nemovité kulturní památky Toušeň projednávala komise žádost o stavbu rodinného 
domu, a že starší písemnosti archivovány v Archeologickém ústavu AV ČR, Praha, v. v. i., 
nejsou a být nemohou.
Podkladem pro rozhodnutí Ministerstva kultury č. j. 10292/2007 bylo také sdělení 
Státního okresního archivu Praha-východ se sídlem v Přemyšlení č. j. SOkA-485-82/2007 
ze dne 16. 8. 2007. Tento archiv uvedl, že ve fondu ONV Praha-východ není uloženo 
rozhodnutí o zápisu hradiště Na Hradišti (lokality dnešního rejstř. č. 30371/2-2215) ani jiný
8
přímo související dokument nebo zápis s tím, že negativní bylo hledání v zápisech rady ONV, 
v podacích denících i v Zachovalé agendě ONV Praha-východ. Dále tento archiv doplnil infor
maci, že rada Středočeského KNV usnesením č. 1604 ze dne 17. 12. 1963 uložila předsedovi 
školské a kulturní komise KNV, aby upozornil náměstka Ministerstva školství a kultury 
na neujasněnost základních otázek památkové péče, zvláště ve spojení s pořízením státních 
seznamů nemovitých kulturních památek, a radám ONV uložila nejméně jednou ročně 
projednávat památkovou problematiku ve schůzi rady; rada ONV Praha-východ se usnesením 
zabývala až dne 10. 1. 1964.
Právě vyjmenované písemnosti tří archivů, Národního památkového ústavu a Archeo
logického ústavu AV ČR, Praha, v. v. i., byly podkladem pro rozhodnutí Ministerstva kultury 
č. j. 10292/2007 ze dne 17. 9. 2007. Z hlediska rozhodování o žádosti městyse Lázně Toušeň 
jsou tyto písemnosti, či přesněji údaje v nich obsažené, skutečnostmi známými správnímu 
orgánu z jeho úřední činnosti, neboť byly Ministerstvem kultury shromážděny v rámci jiného 
správního řízení, které mělo obdobný předmět jako řízení č. j. 13631/2007 vedené na základě 
žádosti městyse Lázně Toušeň. Jsou podkladem i pro rozhodnutí o této žádosti, a to s oporou 
v § 50 odst. 1 správního řádu, jak již výše naznačeno, týkají se však pouze lokality 
rejstř. č. 30371/2-2215, nikoli lokality rejstř. č. 17354/2-2216.
Pokud jde o archeologickou lokalitu rejstř. č. 17354/2-2216 „tvrz, archeologické sto
py“, Ministerstvo kultury se obrátilo na Národní památkový ústav se žádostí o zaslání všech 
podkladů, které má k této památce k dispozici. Dále se Ministerstvo kultury obrátilo na všech
ny tři archivy, jejichž sdělení byla podkladem pro rozhodnutí č. j. 10292/2007, se žádostí 
o dohledání rozhodnutí, na jehož základě byla tato památka (lokalita) zapsána do státního 
seznamu kulturních památek.
Národní památkový ústav sdělil, jak již bylo naznačeno, dopisem č. j. NPU- 
302/9768/2007 ze dne 3. 1. 2008, že v dokumentaci Ústředního seznamu kulturních památek 
se nenachází dokument, jímž byl schválen zápis památky „tvrz, archeologické stopy“ do stát
ního seznamu, a že podle záznamu v rejstříku státního seznamu provedla schválení zápisu 
Školská a kulturní komise ONV Praha -  východ dne 7. 1. 1964 pod č. j. 457/1/1964. Uvedl 
dále, že tento dokument je třeba dohledat ve fondech ŠKK ONV Praha -  východ, avšak že 
archivy ONV nejsou dosud zpracovány. Národní památkový ústav uzavírá, že citací přísluš
ného čísla jednacího pokládá za prokázanou existenci předmětného dokumentu.
Státní okresní archiv Praha-východ se sídlem v Přemyšlení sdělil dopisem č. j. SOkA- 
814-82/2007 ze dne 21. 12. 2007, že v příslušných jeho fondech není uloženo ani žádané 
rozhodnutí týkající se archeologické lokality „tvrz, archeologické stopy“, ani jiný přímo 
související dokument nebo zápis. Uvedl dále, že „negativní bylo hledání v zápisech rady 
ONV, podacích denících i v Zachovalé agendě odboru školství kultury ONV Praha -  východ 
(obsahuje přitom např. zápis ze schůze školské a kulturní komise ONV právě ze dne 
7. 1. 1964, v němž není o Vašem tématu ani slovo) (...)“. (Pod pojmem „Vaše téma“ archiv 
rozuměl zápis lokality rejstř. č. 17354/2-2216 do státního seznamu kulturních památek.) Dále 
tento archiv zopakoval výše již uvedenou informaci o usnesení rady Středočeského KNV 
č. 1604 ze dne 17. 12. 1963.
Národní archiv svým dopisem č. j. NA 4014/2007-04 ze dne 19. 12. 2007 sdělil, že 
provedl rešerši ve fondech resortu kultury, avšak že spis týkající se zápisu památky „tvrz, 
archeologické stopy“ nebyl nalezen s tím, že spisy vztahující se k obci Toušeň se týkají pouze 
domu č. p. 16.
Státní oblastní archiv v Praze na dožádání Ministerstva kultury nereagoval. Jeho 
vyjádření ovšem Ministerstvo kultury nepokládá za nezbytné, neboť tomuto archivu nebyly 
předány materiály týkající se památkové péče, což sdělil v řízení vedeném Ministerstvem kul
tury pod č. j. 10292/2007. Ministerstvo kultury má proto za to, že ve věci lze rozhodnout 
při dodržení zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (§ 3 a § 52 správní-
9
<
ho řádu) i bez vyjádření tohoto archivu. S ohledem na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení 
(§ 6 správního řádu), Ministerstvo kultury nezasílalo tomuto archivu opakované dožádání.
Jak je zřejmé z výše uvedeného, dožádané instituce nemají rozhodnutí výkonného 
orgánu národního výboru o provedení zápisu řešených archeologických lokalit do státního 
seznamu kulturních památek. V řízení se tedy nepodařilo prokázat, že by takové rozhodnutí, 
právní úpravou vyžadované jako nezbytná podmínka uplatnění pravomoci provést zápis určité 
památky do státního seznamu kulturních památek, vůbec existovalo. Na jedné straně sice 
Národní památkový ústav uvedl, že by se mělo jednat o schválení Školskou a kulturní komisí 
ONV Praha -  východ č. j. 457/1/1964 ze dne 7. 1. 1964, na druhé straně však Státní okresní 
archiv Praha-východ se sídlem v Přemyšlení sdělil, že v zápisu ze schůze této komise není ani 
slovo o archeologické lokalitě „tvrz, archeologické stopy“ (dnešní rejstř. č. 17354/2-2216).
Ministerstvo kultury si je vědomo, že prokázat neexistenci určitého rozhodnutí je na
nejvýš obtížné. Není tedy možné kategoricky konstatovat, že toto rozhodnutí neexistuje, není 
ani možné kategoricky konstatovat, že zápis obou řešených lokalit do státního seznamu pamá
tek je nulitním aktem. Při posuzování, zda řešené archeologické lokality jsou kulturními pa
mátkami i za účinnosti zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, však nejde o prokazo
vání neexistence rozhodnutí o zápisu těchto lokalit do státních seznamů kulturních památek; 
naopak jde o prokázání toho, že takové rozhodnutí existuje či existovalo. Pouze pokud by se 
jednoznačně prokázalo, že takové rozhodnutí existuje nebo existovalo, bylo by možné dovo
dit, že řešená lokalita je kulturní památkou i podle zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové 
péči. Existenci rozhodnutí o zápisu řešených archeologických lokalit do státního seznamu kul
turních památek se však prokázat nepodařilo, shromážděné podklady (zejména sdělení Státní
ho okresního archivu Praha-východ se sídlem v Přemyšlení č. j. SOkA-814-82/2007) naopak 
svědčí závěru opačnému. Nepodařilo se tedy prokázat, že by zápis řešených lokalit do státního 
seznamu památek byl proveden v souladu se zákonem, naopak lze mít za to, že tento zápis 
při nedostatku pravomoci a příslušnosti k jeho provedení nemá právní účinky, že je nulitní.
Ministerstvo kultury je správním orgánem, který je povolán -  mimo jiné -  hájit veřej
ný zájem na ochraně kulturních památek a archeologického dědictví, může však tento veřejný 
zájem hájit výlučně v mezích zásady zákonnosti. Zásada zákonnosti je jednou ze základních 
zásad právního státu; v českém právním řádu je výslovně zakotvena v čl. 2 odst. 3 Ústavy 
České republiky a v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Státní moc je možné podle 
této zásady uplatňovat výlučně v případech a v mezích, které stanoví zákon, a to způsobem, 
který zákon stanoví. Ministerstvo kultury, stejně jako kterýkoli orgán státní správy, si musí 
počínat výlučně secundum et intra legem - na základě a v mezích zákona.
Ministerstvo kultury, stejně jako žádný jiný orgán státní moci, se nemůže při uplatňo
vání státní moci omezit na úvahu, že státní moc patrně uplatňuje na základě zákona. 
V každém případě, kdy státní moc omezuje své adresáty, musí být postaveno na jisto, že tak 
činí na základě a v mezích zákona -  zákonnost postupů státní moci musí být jednoznačně 
prokázaná, nikoli pouze pravděpodobná. Na základě a v mezích zákona nebylo možné dojít 
při rozhodování o žádosti městyse Lázně Toušeň kjinému závěru, než že řešené archeolo
gické lokality nejsou kulturními památkami, a to od 1. 1. 1988 (dále bude vysvětleno, proč 
právě od tohoto dne). V této souvislosti je nutno upozornit též na čl. 11 odst. 4 Listiny 
základních práv a svobod, podle kterého je nucené omezení vlastnického práva možné 
výlučně na základě zákona; skutečnost, že věc je kulturní památkou, představuje jednu 
z forem omezení vlastnického práva. A contrario: není přípustné nucené omezení vlastnického 
práva bez zákonné opory, což je právě případ řešených archeologických lokalit a pozemků, 
z nichž se tyto lokality územně skládají. V řízení se nepodařilo prokázat zákonnost omezení 
vlastnického práva k řešeným pozemkům. Shromážděné podklady svědčí (jak již bylo
10
vysvětleno) spíše pro závěr, že zápis obou lokalit do státního seznamu kulturních památek byl 
proveden bez nezbytné zákonem předepsané pravomoci, tedy nulitně.
Ministerstvo kultury tak dospělo k závěru, že dvě řešené archeologické lokality nejsou 
kulturními památkami podle § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči. Byly shromážděny 
dostatečné podklady, aniž však byla prokázána zákonná opora pro zásah do vlastnických práv 
k pozemkům, jež řešené lokality tvoří -  míněn je tu zásah spočívající v tom, že tyto pozemky 
jsou kulturními památkami. Platný právní řád zná obecně řadu případů omezení vlastnického 
práva, každý konkrétní případ však musí mít zákonnou oporu v předpisech z oblasti práva 
soukromého či veřejného. (To vyplývá již ze zásady legální licence zakotvené v čl. 2 odst. 4 
Ústavy České republiky.) Zásah spočívající vtom, že řešené archeologické lokality (či 
přesněji: pozemky tyto lokality tvořící) jsou kulturními památkami, nemá podle podkladů 
v řízení shromážděných zákonnou oporu.
Ministerstvo kultury nerozhodovalo v tomto řízení o dvou řešených archeologických 
lokalitách jako takových, nýbrž pouze o pozemcích vyjmenovaných v podání městyse Lázně 
Toušeň č. j. 770/2007 ze dne 21. 11. 2007. Řízení podle § 142 odst. 1 správního řáduje 
správním řízením zahajovaným výlučně na žádost a žadatel v něm (v mezích svých procesních 
práv zakotvených ve správním řádu) určuje předmět a rozsah řízení. Ministerstvo kultury je 
tedy vázáno uvedeným podáním, v němž městys Lázně Toušeň vyjmenoval pozemky, jichž se 
jeho žádost týká. O těchto pozemcích Ministerstvo kultury rozhodovalo, jsou uvedeny ve vý
roku tohoto rozhodnutí a jejich právní status je závazně řešen. Tyto pozemky nejsou kultur
ními památkami z toho důvodu, že kulturní památkou nejsou archeologické lokality, jejichž 
jsou tyto pozemky součástí. (Pojem součást je zde použit ve smyslu obecném, nikoli 
ve smyslu § 120 občanského zákoníku.) Ktomu je třeba ještě podotknout, že právně 
nezávazný názor o tom, že obě lokality jako takové nejsou kulturními památkami, vyjádřený 
v pouhém odůvodnění tohoto rozhodnutí, nepůsobí právní následky; závazně řešeny jsou 
pouze pozemky vyjmenované ve výroku, resp. výrocích tohoto rozhodnutí.
Ministerstvo kultury určilo ve výroku tohoto rozhodnutí, že pozemky pare. č. 653/4, 
653/5, 655/3, 660/8, 662/13, 666/2, 670/3, 670/4, 670/5, 670/6, 818/2, 1236, 9/2, 10/1, 11 
a 856/11, všechny k. ú. Lázně Toušeň, a rovněž pozemek st. p. č. 11, k. ú. Lázně Toušeň, 
nejsou kulturní památkou. Tato formulace výroku je důsledkem toho, že je-li určitá věc 
kulturní památkou, vzniká mezi jejím vlastníkem a jinými subjekty řada právních vztahů, jak
0 tom Ministerstvo kultury pojednalo výše. Ministerstvo kultury pokládá za velmi obtížné 
a vlastně i zbytečné vyjmenovávat všechny právní vztahy, jejichž subjektem je či může být 
městys Lázně Toušeň v důsledku toho, že jeho uvedené pozemky jsou kulturními památkami 
-  tato množina právních vztahů je obsahově plně pokryta určením (formulací), že uvedené 
pozemky nejsou kulturní památkou. Ministerstvo kultury vykládá § 142 odst. 1 správního řádu 
extenzivně: s využitím interpretačního argumentu a minori ad maius lze dovodit, že má-li 
správní orgán rozhodovat podle tohoto ustanovení o určitém právním vztahu, může rozhodo
vat jedním rozhodnutím i o více právních vztazích, jsou-li pro to splněny zákonné podmínky.
1 když Ministerstvo kultury ve výroku tohoto rozhodnutí nevypočítává všechny právní vztahy, 
o nichž věcně rozhoduje, přesto v souladu s § 68 odst. 2 správního řádu řeší otázku, která je 
předmětem řízení: existenci právních vztahů vyplývajících ze skutečnosti, že řešené pozemky 
jsou či nejsou kulturní památkou.
§ 142 odst. 1 správního řádu ukládá správnímu orgánu deklarovat existenci či neexis
tenci právního vztahu i časově. Ministerstvo kultury proto ve výroku tohoto rozhodnutí stano
vilo, že řešené pozemky nejsou od 1. 1. 1988 kulturní památkou. Již bylo vysvětleno, že podle 
předchozí právní úpravy (zákon č. 22/1958 Sb.) byly věci a jiné kulturní statky chráněny jako 
kulturní památky nikoli na základě správního rozhodnutí ( ja k o  j e tomu podle nynější úpravy), 
nýbrž přímo ex lege, pokud splňovaly vlastnosti uvedené v § 2 odst. 1 zákona č. 22/1958 Sb. 
Ministerstvo kultury má za to, že obě řešené archeologické lokality tyto vlastnosti mají.
11
Lokalita rejstř. č. 30371/2-2215 představuje slovanské hradiště z 9. -  10. století, v němž je 
doloženo i starší sídliště řivnáčské kultury (4. stol. př. n. 1.). Lokalita rejstř. č. 17354/2-2216 
pak představuje pozůstatky hrádku, který byl založen patrně v 2. polovině 13. století, od polo
viny 16. století již chátral, ve třicetileté válce byl rozebrán Švédy, a ve druhé polovině 19. sto
letí z něj byly patrny již jen základy. Obě lokality jsou tedy -  slovy § 2 odst. 1 zákona 
č. 22/1958 Sb. -  nepochybným dokladem historického vývoje společnosti, jejího umění i ji
ných oborů lidské práce a života. Podle zákona č. 22/1958 Sb. tak obě archeologické lokality 
byly kulturními památkami, a to bez ohledu na to, zda byly platně zapsány do státního 
seznamu kulturních památek nebo nikoli.
Na základě shromážděných podkladů však muselo Ministerstvo kultury dospět k závě
ru, že od 1. 1. 1988 již lokality nejsou kulturními památkami, neboť jejich zápis do státního 
seznamu památek je nulitním aktem, který nepůsobí právní následky předpokládané v § 42 
odst. 1 zákona o státní památkové péči a nejde proto o památky zapsané do státního seznamu 
podle zákona č. 22/1958 Sb. Ministerstvo kultury tu připomíná, že u tohoto ustanovení nejde 
o „fyzický“ zápis, nýbrž o zápis ve smyslu právním -  řešené archeologické lokality byly sice 
do státního seznamu památek reálně zapsány, avšak tento zápis nemá právní účinky. Řešené 
lokality ani pozemky vyjmenované ve výroku tohoto rozhodnutí také nebyly za účinnosti 
zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, prohlášeny za kulturní památku.
Ministerstvo kultury musí nyní alespoň stručně pojednat o tom, proč se zabývalo exis
tencí rozhodnutí výkonného orgánu okresního národního výboru, když zákon č. 22/1958 Sb. 
operuje v souvislosti se zápisy památek do státních seznamů pouze s krajským národním 
výborem. Činilo tak proto, že v praxi vykonávaly činnost podle § 7 odst. 3 zákona 
č. 22/1958 Sb. okresní národní výbory, a to na základě směrnice Ministerstva školství a kul
tury č. j. 6820/62-V/2 ze dne 28. 2. 1962 (publikována ve Sbírce směrnic pro národní výbory, 
ročník 1962, str. 102). Tato směrnice upravovala orgánní strukturu památkové péče -  podle 
její části A, bod 5., rozhodovaly okresní národní výbory „v úzké součinnosti s krajským 
střediskem státní památkové péče a ochrany přírody o zápisu kulturní památky (nikoli národní 
kulturní památky) do státního seznamu kulturních památek“; směrnice tu odkazuje na § 7 
odst. 3 zákona č. 22/1958 Sb. a na § 1 odst. 3 vyhlášky č. 116/1959 Ú. 1. (Tento přesun 
kompetence přetrvával i za účinnosti zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech, v němž 
byl však již postaven na zákonný základ.)
Pravomoc rozhodovat podle § 142 odst. 1 správního řádu může správní orgán uplatnit 
pouze v mezích své věcné a místní příslušnosti. Ministerstvo kultury se proto muselo také 
zabývat tím, zda je příslušné v dané věci rozhodovat a zda by neměl rozhodovat obecní úřad 
obce s rozšířenou působností podle § 29 odst. 2 písm. e) zákona o státní památkové péči. 
Ministerstvo kultury dospělo k závěru, že je vybaveno příslušností (a tudíž i pravomocí) 
vdané věci rozhodovat. Ministerstvo kultury je podle § 8 zákona č. 2/1969 Sb. ústředním 
orgánem státní správy pro kulturní památky, podle § 3 zákona o státní památkové péči rozho
duje o prohlášení věcí za kulturní památky a podle § 8 zákona o státní památkové péči 
rozhoduje o zrušení prohlášení věci za kulturní památku. Správním orgánem, který rozhoduje 
o existenci a neexistenci kulturních památek, je tedy Ministerstvo kultury. Bylo by absurdní, 
kdyby rozhodování (byť deklaratomí) o tom, zda určitá věc je či není kulturní památkou, bylo 
v působnosti obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, které by tak fakticky zasahovaly 
do činnosti svěřené podle zákona o státní památkové péči výlučně Ministerstvu kultury, totiž 
do prohlašování věcí za kulturní památky a rušení těchto prohlášení. Pokud by rozhodoval 
podle § 142 odst. 1 správního řádu obecní úřad obce s rozšířenou působností, mohla by 
snadno nastat situace (pokud jde o kulturní památky prohlášené po 1. 1. 1988), kdy by tento 
správní orgán vlastně posuzoval rozhodovací činnost Ministerstva kultury a mohl by (teore
ticky) až i rozhodnout o tom, že věc kulturní památkou není pro nulitu rozhodnutí o jejím 
prohlášení. Takový postup by ovšem byl v příkrém rozporu se zásadou právní jistoty, se
12
zásadou dvojinstančnosti správního řízení i s instančním uspořádáním státní správy — nižší 
správní instance nemůže zasahovat do rozhodování vyšší správní instance. Na základě § 8 
zákona č. 2/1969 Sb. a na základě interpretace § 8 zákona o státní památkové péči per 
analogiam legis dochází Ministerstvo kultury k závěru, že je příslušné podle § 142 odst. 1 
správního řádu deklaratorně rozhodovat o tom, zda určitá věc je či není kulturní památkou (či 
přesněji: o tom, zda existuje množina právních vztahů vyplývajících z toho, že věc je kulturní 
památkou). Deklaratorní rozhodnutí o tom, že určitá věc není kulturní památkou, má konečné 
důsledky podobné jako rozhodnutí podle § 8 zákona o státní památkové péči: určitá věc se 
napříště nepovažuje na památku (i když podstatný rozdíl je v tom, že rozhodnutí podle § 8 
zákona o státní památkové péči je konstitutivní a působí právní účinky ex nunc, zatímco roz
hodnutí podle § 142 odst. 1 správního řáduje pouze deklaratorní s účinky ex tunc). Při chybě
jícím výslovném založení příslušnosti k rozhodování podle § 142 odst. 1 správního řádu, 
pokud jde o existenci kulturních památek, ji tedy Ministerstvo kultury dovozuje z § 8 zákona 
o státní památkové péči per analogiam legis, z § 8 zákona č. 2/1969 Sb. a také z interpretace 
§ 29 odst. 2 písm. e) zákona o státní památkové péči ad absurdum, jak výše naznačeno.
Městysu Lázně Toušeň coby žadateli a jedinému účastníku řízení byla dána možnost 
seznámit se se spisovým materiálem a vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, jak to 
předpokládají § 36 odst. 3 a § 38 správního řádu. Žadatel, jehož jménem jednal na základě 
plné moci -  pověření pan Mgr. Milan Němeček, Ph. D., se dne 31.1. 2008 seznámil se správ
ním spisem. Ke shromážděným podkladům se nevyjádřil a nenavrhl jejich doplnění.
Na základě všech výše vysvětlených skutečností rozhodlo Ministerstvo kultury, že 
pozemky vyjmenované ve výroku tohoto rozhodnutí nejsou od 1. 1. 1988 kulturní památkou. 
Městys Lázně Toušeň tedy od 1. 1. 1988 nemá ve vztahu k těmto pozemkům práva a povin
nosti vlastníka kulturní památky.
Proti tomuto rozhodnutí lze podle § 81 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, 
v platném znění, podat ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení rozklad.
Lhůta pro podání rozkladu počíná běžet dle § 40 odst. 1 písm. a) zákona 
č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, dnem následujícím po dni, kdy bylo toto roz
hodnutí oznámeno doručením jeho písemného vyhotovení.
Doručení písemnosti upravuje § 23 a 24 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v plat
ném znění. Nebude-li adresát tohoto rozhodnutí zastižen, rozhodnutí se uloží v provozovně 
provozovatele poštovních služeb, jehož prostřednictvím se doručuje. Jestliže si adresát nevy
zvedne uložené rozhodnutí ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy bylo k vyzvednutí v provozovně pro
vozovatele poštovních služeb připraveno, považuje se rozhodnutí podle § 24 odst. 1 zákona 
č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, za doručené posledním dnem této lhůty a od to
hoto dne běží v tomto případě lhůta pro podání rozkladu.
O rozkladu proti tomuto rozhodnutí rozhoduje podle § 152 odst. 2 zákona 
č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, ministr kultury.
Rozklad se podává u Ministerstva kultury.
Poučení
j i
vedoucí e ddělení
v odboru pa x va kultury
13

Originál dokumentu:

analogový

Typ/druh dokumentu:

Typ dokumentu:	publikace, listiny, spisové dokumenty
Druh dokumentu:	evidence kulturních památek
Bližší specifikace:	rozhodnutí o neprohlášení za KP

Jméno souboru:

G0135890.pdf

Formát souboru:

application/pdf

Autor záznamu:

Vacková Renata

Popis dokumentu:

Lázně Toušeň, výšinné opevněné sídliště - hradiště Na Hradišti, archeologické stopy. Rozhodnutí o neprohlášení za KP.

Název pracoviště:

generální ředitelství

Velikost dokumentu (v bytech):

14974800 B

Rozměry obrazového dokumentu:

Autor originálu:

Ministerstvo kultury;

Klíčová slova:

Uživ. klíčová slova:

dokument ÚSKP;

Datum vzniku:

1960-2015 (neověřeno)

Licence:

Typ:	neurčena - ochranu díla stanovuje obecně autorský zákon (https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-121)

Vazby dokumentu na aplikace IISPP

Bližší specifikace

Odkaz

Aplikace: Památkový katalog - právní stav

Druh záznamu: Právní stav

Ident. zázn.: Id právního stavu

Hodnota ident.: 141811

Bližší specifikace:

Název	hradiště Na Hradišti
Číslo ÚSKP	30371/2-2215
Kód fáze ochrany	R
Fáze ochrany	památkově chráněno, rozsah revidován
Kód typu ochrany	KP
Typ ochrany	kulturní památka

Územní identifikace dokumentu

Územní rozsah:

objekt lokalizovaný

Objekty paGIS

Kód paGIS	Název objektu	Část obce	Č. dom.	Ulice	Č. or.	Kat. území	Obec	ORP	Okres

Přírůstkové body

Přír. bod

Název objektu

Část obce

Č. dom.

Ulice

Č. or.

Kat. území

Obec

ORP

Okres

Přír. bod: 19472

Název objektu: hradiště Na Hradišti

Část obce: Lázně Toušeň

Č. dom.:

Ulice:

Č. or.:

Kat. území: Lázně Toušeň

Obec: Lázně Toušeň

ORP: Brandýs nad Labem-Stará Boleslav

Okres: Praha-východ

hradiště Na Hradišti (právní stav 141811)

Lokality

Kód CZ

Název lokality

Reálný typ

Kat. území

Obec

ORP

Okres

Kraj

Kód CZ: 7963

Název lokality: Lázně Toušeň

Reálný typ: městys

Kat. území: Lázně Toušeň

Obec: Lázně Toušeň

ORP: Brandýs nad Labem-Stará Boleslav

Okres: Praha-východ

Kraj: Středočeský kraj

hradiště Na Hradišti (právní stav 141811)

Historické regiony

Kód RS

Název hist. regionu

Kód RS: 378

Název hist. regionu: Čelákovice

hradiště Na Hradišti (právní stav 141811)

Ke stažení Náhled Žádost o užití