Zavřít ( + - )

Metainformační systém NPÚ

Detail dokumentu

Tisk

Náhled:

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Textový obsah:

 
OLOMOUC – POVEL 
 
 
 
 
VILÉM ŠVEC 
 
 
PLOŠNÝ PRŮZKUM, ZHODNOCENÍ 
A DOKUMENTACE ARCHITEKTONICKÉHO 
KULTURNÍHO DĚDICTVÍ 19. A 20. STOLETÍ 
NÁRODNÍ PAMÁTKOVÝ ÚSTAV                          LEDEN 2009 
 2 
.                                         obsah  
 
I. Úvod  2 
   
II. Historie, architektura a urbanistický vývoj Povlu  3 
   
II.1 Povel ve světle archeologických nálezů  3 
II.2 Český Povel  5 
II.3 Německý Povel  7 
II.4 Povel venkovský (1760 – 1875)  7 
II.4 Pronikání městské zástavby a ducha (1875 - 1918)  10 
II.4 Období první republiky (1918 – 1945)  18 
II.4 Poválečný vývoj (1945 – 1972)  20 
II.4 Konec zeleného města (1972 – 1976)  21 
II.4 Zprovoznění první olomoucké autostrády (1976 – 1982)  26 
II.4 Sídliště Nové Sady – sever (1982 – 1986)  30 
II.4 Sídliště Nové Sady – jih (1986 – 1994)  31 
II.4 Regulační plán „Olomouc, Nové Sady – jih“ (1994 – 1997)  33 
II.4 Regulační plán „Olomouc Povel Čtvrtky“ (1997 – 2000)  35 
   
III. Zhodnocení  37 
   
IV. Literatura a prameny  38 
   
V. Katalog vybraných staveb (řazeno abecedně dle názvů ulic)   
 
1. Bieblova 3, 5  č. p. 448 - 449 
2. Brněnská 47  č. p. 462  
3. Finská 1   č. p. 317 
4. Holečkova 10  č. p. 193  
5. Ibsenova  13  č. p. 104  
6. Ibsenova  11, 9, 7, 5, 3  č. p. 105 - 109   
7. Ibsenova 17  č. p. 501  
8. Ibsenova 19   č. p. 496 
9. Nedvědova 4  č. p. 388 – 389   
10. Peškova 1   č. p. 484  
11. Peškova 2   č. p. 487  
12. Schweitzerova 18  č. p. 157   
13. Schweitzerova 20  č. p. 124    
14. Schweitzerova 24  č. p. 114    
15. Schweitzerova 28  č. p. 116    
16. Sienkiewiczova 26, 28  č. p. 321 - 322   
17. V křovinách 19  č. p. 313  
18. Valdenská 40, 42, 44, 46  č. p. 143 - 146  
19. Velkomoravská 8  č. p. 325  
20. Velkomoravská 12 A, 12 B  č. p. 59 - 60   
21. Velkomoravská 21  č. p. 326  
 
 
 3 
                                          .    úvod  
                                                                                 
Předkládaný text je prvním zmapováním architektonického a urbanistického 
vývoje katastrálního území Povel. Tato dnešní součást Olomouce, představuje dříve 
samostatný sídelní útvar, který je výjimečný svým divokým (často tragickým 
vývojem. O zániku zde doloženého velkomoravského osídlení toho zatím mnoho 
nevíme (v nejbližší době se však připravuje celkové zpracování archeologického 
výzkumu z roku 1986, který velmi pravděpodobně přinese mnoho nových odpovědí). 
O zániku Povlu v polovině 18. století je již informací více. Vždyť se jednalo 
o záměrnou celoplošnou likvidaci osídlení středověkého původu (i s kaplí 
a významnými objekty) z důvodu výstavby olomoucké bastionové pevnosti. Obec 
tedy byla vystavěna znovu, dále od Olomouce, tak, aby nepřekážela. Přesně za dvě 
stě let však překážela znovu (alespoň její nejstarší část, čítající na 70 domů s velkými 
zahradami). Slibně se rozvíjející olomoucké „zahradní město“ s kvalitním životním 
prostředím (zástavba menšími rodinnými domky, velké zahrady, absence průmyslu, 
jen drobné provozovny) bylo zasaženo zástavbou největšího olomouckého 
panelového sídliště, doplněno nejvýznamnější olomouckou mimoúrovňovou 
křižovatkou a přepůleno vedví čtyřproudou autostrádou, kterou lze na Povlu přejít jen 
na dvou místech. Přes tyto fatální zásahy se zde do dnešních dnů dochovalo několik 
zajímavých staveb reprezentujících 20. století, které má právě tato práce představit. 
Starší objekty (vyjma barokní kaple a asi pěti nejstarších domů se zde již 
nenacházejí. V konečném důsledku může být tato práce také edukativní ukázkou 
proměn atmosféry území, postiženého neklidným urbanistickým vývojem.   
Primárním východiskem studia byla samotná zachovaná zástavba. Projektová 
dokumentace uložená v Archivu stavebního úřadu Magistrátu Města Olomouce, ve 
fondech Státního okresního archivu v Olomouci a ve Sbírce architektury Muzea umění 
Olomouc objasnila dataci a autorství jednotlivých návrhů; přinesla také základní 
informace o postavách investorů mnoha realizací. Nedocenitelný zdroj informací 
představuje meziválečná vlastivědná literatura - zejména ta, kterou publikoval 
Johann Kux. Jedinou prací, systematicky se zabývající Povlem, je čtyřicetistránkový 
strojopis místního občana – učitele Antonína Zemánka (1888 – 1966) z roku 1964. 
Ostatní zpracované závěry jsou roztříštěny v několika málo vlastivědných publikacích. 
Z autorů mladších historických prací uvádím PhDr. Milana Ticháka či Jána Kadlece. 
Z hlediska dějin architektury a urbanismu nelze opomenout jméno prof. Pavla 
Zatloukala, který se olomouckou architekturou od sedmdesátých let 20. století 
soustavně zabývá. 
Práce dále ve stručnosti přibližuje i plánovou dokumentaci či informace 
k zajímavým  budovám, které v dřívějších dobách na povelském území stály, či pro 
něj byly alespoň navrhovány.  
Předkládaný text by měl také připomenout, že Povel není jen šedivé 
olomoucké sídliště s proťaté tranzitní dopravou, ale že také obsahuje i zbylé útržky 
svých klidnějších a zdravějších časů s kvalitní a zajímavou architekturou, které 
v r. 1964 ve své práci optimisticky popisuje zmíněný A. Zemánek: 
„Při plánování výstavby byl Povel určen pro čistě obytnou čtvrť... Slovo povel 
znamená brak, odpadek, haraburdí, ale náš dnešní Povel vzrostl za posledních 50 let 
na lidnatou, krásnou, zdravou čtvrť města Olomouce.“  
 
 4 
.                historie, architektura  
         a urbanistický vývoj Povlu   
 
Povel ve světle archeologických nálezů 
 
Území Povlu, ležící v pravobřežním inundačním území řeky Moravy, bylo 
dlouho, ve shodě s všeobecně převládajícím názorem, považováno za oblast s nízkou 
možností trvalejšího osídlení člověkem v minulosti. Jak ukazují archeologické nálezy 
z území Povlu, ale i jiných oblastí v údolních nivách řek jako např. z Dolního 
Pomoraví, byly dnešní nivy v pravěku a raném středověku obydleny. Tehdejší osídlení 
se vázalo na typ krajiny, kdy lidé využívali nízkých teras, říčních ostrovů 
a akumulačních poloh v blízkosti rozvětveného systému ramen řek. Tyto polohy byly 
osídleny s přestávkami a s proměnlivou intenzitou od střední doby kamenné až po 
konec doby hradištní. Tvář krajiny se výrazně změnila až díky důsledkům vrcholně 
středověké kolonizace vrchovin ve 13. století, kdy při intenzivním kácení lesů 
docházelo k erozím půdy a tvorbě dnešního sedimenty zarovnaného povrchu říční 
nivy.  
Osídlení údolní nivy v prostoru Povlu dokládají nálezy z povrchových sběrů 
z 80. let 20. století před výstavbou panelového sídliště v prostoru „ U kapličky“ 
a dnešní Schweitzerovy ulice, které zde indikují sídliště z pozdní doby bronzové 
a halštatu, laténu a doby římské. Ze starších, dnes již ztracených nálezů, je možné 
zmínit např. kulovitou amforu z doby eneolitu z Nových Sadů. 
V případě Povlu byla intenzivněji osídlena západní terasa říčky Povelky. V roce 
2001 proběhl archeologický dohled při výstavbě inženýrských sítí na Ibsenově ulici, 
který zde doložil polykulturní pravěké osídlení - kulturu lužických popelnicových polí, 
latén a mladší dobu římskou. Osídlení bezpečně dokazuje nalezený střepový materiál 
a hlavně zbytky sídlištní kulturní vrstvy. Nalezenou středověkou keramiku z 12. století 
a mladší středověkou keramiku lze přímo spojovat ze zaniklou středověkou vsí Český 
Povel, zmiňovanou v písemných pramenech poprvé k roku 1250. 
Nedaleko odtud bylo v roce 2002 v rámci archeologického dohledu na stavbě 
prodejny potravin LIDL na Velkomoravské ulici v rýze pro kanalizaci zachyceno 
6 sídlištních objektů, datovaných do doby halštatské, středověku a novověku. 
Středověké a novověké objekty opět souvisejí s původní osadou Český Povel, která 
byla v polovině 18. století rozbořena a přeložena kvůli výstavbě olomoucké barokní 
pevnosti. Jediný větší archeologický výzkum v prostoru Povlu byl proveden ve druhé 
polovině 80. letech 20. století na nynější Zikově ulici při výstavbě panelového sídliště. 
Odkryta byla část předvelkomoravského správního a mocenského centra ze sklonku 
7. a 8. století, označené jako Zikova I, které bylo opevněné lehčí dřevenou nebo 
dřevohliněnou fortifikací, jejíž součástí byla i několikanásobná palisáda z dubových 
kůlů. Původně se toto sídliště nacházelo na plató mírného návrší vyvýšeném o cca 
2 m nad okolní terén a bylo chráněné rozvětvenými meandry říčky Povelky. Skutečný 
rozsah sídliště spolehlivě neznáme, protože kromě prozkoumané plochy o velikosti 
 5 
0,2 ha, podstatná část lokality zmizela bez výzkumu při výstavbě přilehlých obytných 
bloků.1 
Na výzkumné ploše bylo prozkoumáno více než 50 zahloubených objektů, 
převážně zásobních jam a hliníků hospodářského účelu. Další hospodářské nebo 
dílenské objekty byly nadzemní s kůlovou konstrukcí. K bydlení sloužily dřevěné 
nadzemní stavby srubové konstrukce. Nejpočetnější skupinou nálezů byla 
starohradištní keramika, zvířecí kosti a kovové artefakty. Nálezy železných ostruh 
a hlavně dvou honosných litých bronzových ostruh spolu s devíti kusy bronzových 
prolamovaných nákončí opasků s bohatou výzdobou svědčí o významném sociálním 
postavení obyvatel hradiště v tehdejší společnosti a o kontaktech s prostředím 
karpatské kotliny. Výjimečný status podtrhují importované nálezy ze západní Evropy - 
zlatá tordovaná náušnice s očkem, zlaté plechové čtvercové kování s tepaným 
geometrickým motivem, stříbrná omegovitá spona, bronzová náušnice a zdobená 
pinzeta. Šest kusů příčně členěných skleněných perel pochází z egyptsko-syrské 
oblasti, nejspíše okolí Alexandrie. 
Doklady řemesel i podomácké výroby zastupují např. nálezy kostěných šídel, 
proplétáčků, železných nožů a seker, kamenných brousků a keramických přeslenů. 
O kovářství svědčí nálezy železné strusky, kovolitectví prokazuje zlomek tyglíku 
a natavená bronzovina.  
Absence zemědělského nářadí a obilních jam na sídlišti svědčí 
o nezemědělských aktivitách obyvatel hradiště, které bylo potravinami zásobeno 
z okolních zemědělských osad. Zlomky tzv. pražnic obilí a žernovů k rozemílání obilí 
na mouku dokládají přípravu pokrmů. Výzkumem byl získán soubor 6 352 zvířecích 
kostí. Analýza prokázala, že více než 50 % zvířecích kostí patřilo praseti domácímu, 
z nichž většina náležela jedincům ve stáří do jednoho roku. Zvýšená konzumace 
masa mladých selat měla v tehdejší společnosti výjimečný prestižně-reprezentační 
charakter vyhrazený tehdejším elitám (hostiny apod.). Z ostatních domácích zvířat se 
vyskytl tur domácí (31 %), ovce a kozy (8 %). Okrajově jsou zastoupeny kostí koně, 
psa domácího a osla afrického, což může souviset s obchodními kontakty povelského 
ústředí (kupecké karavany). Pouze necelých 7 % kostí patřilo lovné zvěři jako např. 
jelen evropský, prase divoké, srnec obecný a medvěd brtník. Nálezy rybích kůstek, 
šupin a železného háčku na ryby dokládají rybolov. 
 
Ve vzdálenosti přibližně 200 m východním směrem bylo zkoumáno 
neopevněné předhradí s řadou dokladů pracovišť specializovaných řemeslníků 
(kovářů, kovolitců), označené jako Zikova II. Nález jantaru a importované keramiky 
naznačuje obchodní styky s Pobaltím. 
V období raného středověku, asi v souvislosti s příhodnými klimatickými 
a hydrologickými poměry, se údolní niva stala vyhledávaným prostorem osídlení. 
Založení předvelkomoravského centrálního sídliště na nepatrné vyvýšenině uprostřed 
nivy odráželo jistě další geopolitické, strategické a hospodářské přednosti tehdejšího 
údolí řeky Moravy. Sídlil zde místní kníže ovládající Hornomoravský úval spolu 
                                               
1 V březnu roku 1986 byly na nekultivovaném pozemku u zahrad přiléhajících k budově ZŠ na 
Schweitzerově ulici (tehdy K. Marxe) náhodou nalezeny zlomky keramiky a zvířecích kostí předběžně 
datovaných do 8. 9., století. V blízkosti nich pak archeologové objevili zahloubené objekty slovanského 
sídliště. Obdobné sídliště (tehdy ještě narušované orbou!) bylo následovně zjištěno i cca 200 m 
východněji, to však (i když je neméně významné) se již nachází na území k. ú. Nové Sady 
Bohužel, v době těchto nálezů byly již tyto slovanské osady narušeny výstavbou vozovky nové Zikovy 
ulice a zřejmě i budováním panelových domů severně od této komunikace. Pozn. VŠ. 
 
 6 
s aristokracií – jízdní bojovnickou družinou a specializovanými řemeslníky. Nálezy 
importovaných artefaktů datovaných do 7. století podněcují k úvahám, že se zde 
mohlo dokonce nacházet jedno z center Sámovy říše. 
Zánik opevněného sídliště na přelomu 8. a 9. století souvisí se sjednocovacím 
procesem mojmírovské velkomoravské říše. Povelské hradiště zaniká a nové 
mocenské ústředí se začíná rodit v místě Olomouckého kopce, kde vzniká 
velkomoravské hradiště. 
 
Obr. 1: Soutisk situace ve střední části k. ú. Povel a Nové Sady v roce 1946 
(červeně – meandry říčky Povelky, stará škola č. p. 75 na Schweitzerově 99) se zcela 
jinou situací v roce 2005 (modře – Zikova ulice, vlevo vyznačen objekt hasičského 
záchranného sboru, vpravo objekt skladů OD Prior). Kresba V. Švec. 
 
Český Povel 
 
Název Povel je pro sledovanou lokalitu poprvé doložen latinskou listinou 
datovanou 12502, kde figuruje v podobě Pauwel. Dle M. Ticháka se v listině jedná 
o Český Povel, obec, která ve formě zvlněné ulicovky kopírovala dnešní 
Schweitzerovu ulici tak, jak je naznačeno v obrázku č. 2     
Roku 1286 daroval král Václav II. Český Povel svému domácímu kaplanovi 
a osobnímu lékaři Jindřichovi za jeho pečlivou lékařskou službu. Obdarovaný však po 
několika dnech věnuje tento majetek olomoucké metropolitní kapitule, v jejímž 
vlastnictví (Český) Povel setrvává až do roku 1848. Hranice tohoto zemědělského 
sídla s blízkými Novými Sady vytvořil dnes zaniklý potok Povelka, na obrázku č. 2 
znázorněný čárkovaně, který zde často působil záplavy.  
 
 
 
 
 
                                               
2 Tichák, M.: Paměť olomouckých předměstí. Olomouc 2000, s. 24 
 7 
 
Obr. 2.: Upřesnění a poopravení lokalizace Českého Povlu, kterou uvádí např. 
Zemánek.3 V křížení Českého Povlu s dnešní Polskou ulicí je patrné malé náměstíčko 
s kapličkou. Na podkladě anonymního plánu olomouckých předměstí (1:7200) 
vytvořeném pravděpodobně v letech (1716 – 1743) a uloženém ve Státním archivu 
v Olomouci pod č. 2185 sestavil a nakreslil V. Švec.  
 
R. 1325 vydává král Jan Lucemburský listinu, v níž schvaluje stavbu vodního 
mlýna na Povelce. (Dle M. Ticháka mlýn vznikl už roku 1286  a ve 14. stol. už 
nemlel)4. Základy tohoto objektu byly objeveny v roce 1870 při kopání písku 
u rybníka Angrle. Tento rybník se nacházel až do počátku 80. let 20. století v lokalitě, 
která je na obrázku č. označena šedivým křížkem. Dle Zemánka (str. 3) byl tento 
rybníček nazýván Na Pažitu. Tento název však nelze jakkoliv spojovat s povelskou 
ulicí Na Pažitu, která se nachází o bezmála kilometr jižněji. V roce 1964 již zasypaný 
                                               
3 Zemánek, A.: Olomouc – Povel. Strojopis. Olomouc 1964.   
4 Tichák, M.: Paměť olomouckých předměstí. Olomouc 2000, s. 26 
 8 
rybník dnes připomínají jen vzrostlé stromy, které v současnosti místo jeho břehu 
kopírují školní hřiště 
Kapitulní dvůr a ostatní latifundie Českého Povlu patřící kapitule byly pronajaty 
místním usedlíkům, většinou do dědičného držení. Ti se živili většinou zahradnictvím, 
je však doložen (r. 1691) i chov hovězího dobytka a koní. 
 
Německý Povel 
 
Sídlo Německý Povel, které zabíralo prostor severně Českého Povlu až 
k olomoucké Dolní bráně, je poprvé připomínáno listinou z r. 14435 (dle Zemánka 
1459) a jakožto olomoucké předměstí náleželo do vlastnictví a správy města 
Olomouce.  
Území Německého Povlu však vždy katastrálně patřilo k Olomouci, i dnes je 
(z většiny pokryto Smetanovy sady) součástí k. ú. Olomouc, a proto jej nebudeme 
podrobněji sledovat. 
 
Povel venkovský (1760 – 1875) 
 
Nečekaná tečka za vývojem olomouckých západních předměstí přišla s vládou 
císařovny Marie Terezie. Rozhodnutím panovnice proměnit Olomouc v moderní 
pevnost byly všechny lokality za branami města do vzdálenosti cca 800 m (tedy 
i Český Povel) z důvodů volného předpolí fortifikace určeny k likvidaci.  
Rozhodnutí se týkalo přibližně tři sta padesáti domů a jejich čtyř tisíc obyvatel. 
Za oběť tak padly i honosné vily se svým hospodářským zázemím, aleje a parky. 
K 3. červenci téhož léta byla zástavba v blízkosti pevnosti definitivně srovnána se 
zemí. Obyvatelé postižených oblastí olomouckých předměstí obdrželi od příslušných 
instancí úředně vyměřenou bonifikaci a byli odkázáni ke znovuvýstavbě svých 
domovů na místech, která jsou více vzdálena od fortifikačního pásu.  
Než byla předměstí srovnána se zemí, muselo nutně vzniknout náhradní 
osídlení adekvátní kapacity. To byl úkol pro vojenské inženýry, kteří během budování 
olomoucké pevnosti také vytyčili pro obyvatele Českého Povlu nové sídlo. Způsob 
vytyčení a charakter nových obcí venkovského typu byl velmi podobný těm, které 
v tehdejší době vznikaly při tzv. raabisaci. Zpravidla (a to byl i případ Českého Povlu) 
byly jednoduše vytyčeny dvě rovnoběžné stavební čáry, v nichž postupně rostla 
průčelí vznikajících usedlostí. Orientace domu na parcele a jeho dispozice zpravidla 
respektovaly regionální formy. V oblasti Hané se tedy takto vzniklé domy orientovaly 
ke stavební čáře tak, jak tomu tehdy bylo u většiny stavení v okolních obcích 
mnohem ranějšího založení – tedy okapově. Milan Tichák uvádí, že rozestup 
uvedených stavebních čar byl pro takto vytyčené obce jednotný – dvacet osm a půl 
metru. Proměřování rozestupů stavebních linií u více sídel založených v padesátých 
letech 18. století v souvislosti s budováním olomoucké pevnosti (Nová Střední Ulice, 
Povel, Pavlovičky, Nové Sady) ale prokázalo, že šířka prostoru mezi protilehlými 
domy v těchto sídlech kolísá od 21 m do cca 29 m. 
Vlastní stavební způsob ovlivňovala přítomnost pevnosti. Budovaly se pouze 
nízké a jednoduché přízemní domky. Upřednostňovaným materiálem byly nepálené 
cihly. Opět tedy byla použita regionálně příslušná stavební technologie. Většina domů 
disponovala dvěma či třemi, výjimečně až šesti místnostmi. Vyšší společenské vrstvy 
se již do prostoru před branami města nevrátily.  
                                               
5 Tichák, M.: Paměť olomouckých předměstí. Olomouc 2000, s. 24 
 9 
Jak už tedy bylo uvedeno - i pro obyvatele Českého Povlu bylo v rámci jeho 
původních hranic, avšak jižněji, vyprojektováno zcela nové, pravidelně řešené sídlo. 
Tehdejší vojenští inženýři (kterým je potřeba přiznat velký cit pro krajinu a estetiku) 
navrhli centrum budoucí obce 500 metrů jižně od posledních domků zanikajícího 
Českého Povlu (ty končily v místě současné Holečkovy ulice) a to na staré cestě, 
která vycházela jižně z Českého Povlu k Novým Sadům. Důvodem nebylo (jak by se 
zdálo a což bylo nakonec i praktické) záměrné nepřekrývání se zanikající zástavby 
a zástavby nové a tedy možnost plynulého stěhování až po dokončení náhradního 
bydlení. Hlavní příčinou byl požadavek minimálního odstupu domů nejbližších obcí od 
olomoucké pevnosti. Na zmíněné staré cestě (tam, kde je dnes barokní povelská 
kaple) tedy byla vytyčena náves budoucí obce, pro kterou se zvolil jednoduchý název 
Povel (Německý Povel už neexistoval, tak nač zdůrazňovat, že jde o nástupce Povlu 
Českého). Krom toho - osadníky, kteří měli zájem osídlit vznikající obec, již v té době 
tvořili vzrůstajícím a významným podílem Němci.  
Tvar návsi byl navržen jako nepravidelný čtyřúhelník, do nějž od severozápadu 
ústila zmíněná stará cesta od Olomouce (Schweitzerova ul.) a k odtud k jihovýchodu 
pokračovala k Novým Sadům (pozdější ulice Hapalova, která zanikla po roce 1987). 
Kolem návsi bylo vytyčeno pět velkých usedlostí (Zemánek nazývá náves selským 
koutem) se zahradami a polnostmi. Pro veškerou další zástavbu nové obce byly 
z dolního konce návsi byly vytyčeny dvě zcela nové rovnoběžné stavební čáry 
směrem k Nemilanům v rozestupu 28,5 m, které se začaly postupně zastavovat 
novými usedlostmi, čímž vznikla jakási hlavní ulice a tepna celé obce (pozdější jižní 
část Teichmannovy ulice).6 Nová zástavba (včetně velkých gruntů na návsi) dokonale 
dodržovala zvyklosti zástavby hanáckých vesnic. Domy jsou tedy i zde orientovány do 
ulice okapově (podélnou stranou), mají tvar štíhlého obdélníka s kolmou přístavbou 
do dvora, ve které bylo umístěno hospodářské zázemí. Přístavba byla dokonale 
vyvinuta pouze u gruntů na návsi (stavení pak vytváří tzv. hák), u zbylých usedlostí 
byl pouze jakýsi náznak hospodářského křídla nebo neměl dům tuto přístavbu vůbec. 
I stodoly v zahradách byly postaveny jen u zmíněných 5 největších usedlostí. U všech 
hospodářství byl jejich plánování kladen důraz na velikost plochy zázemí za dvorem. 
Každý dům tak dostal na místní poměry značně rozlehlou plochu, která byla 
v gruntech na návsi využita zčásti jako zahrada, zčásti jako orná půda. Ostatní 
osadníci sídlící na hlavní ulici využili celou přidělenou plochu za dvorem jako zahradu 
(ovocnou i zelinářskou)  
V roce 1760 už v této nové obci funguje 37 hospodářství (opět většinou 
zahradníci), zástavba na původním místě zaniká. U hlavní ulice je zastavěna nejprve 
její západní část. Východní fronta domů je zprvu jen co do počtu poloviční, neboť 
jejímu rozvoji v jižní části brání bývalé rameno Povelky, do něhož mířila stavební 
čára. Koncepce plánu nového sídla je narušována při praktickém uvádění v život  
Pro kvalitnější duchovní, kulturní a lze říci i estetickou náplň života obce je 
však také potřeba vybudovat dosud chybějící svatostánek. Místní stavitelský mistr 
František Morbitzer se ujímá tvorby stavební dokumentace větší barokní kaple. Jeho 
vize jsou aktivní účastí nových obyvatel na stavebních pracích přeneseny z papíru do 
reality v roce 1773. Dodnes dochovaná povelská kaple vynikajícím způsobem doplnila 
kompozici nového sídla. Tvořila drobnou avšak výraznou dominantu nejlépe při 
pohledu hlavní ulicí směrem k návsi, zároveň vytvářela atmosféru celé návsi i obce 
a k tomu byla v okolním rovinatém území zdaleka viditelná i slyšitelná, neboť  
                                               
6 Rovnoběžnost se ale zcela přísně dodržet nepodařilo, neboť rozestup mírně kolísá a v jižní části 
Teichmannovy ulice dosahuje až 30 m. 
 10 
převyšovala střechy všech povelských domů. Viz obr. 26 a 28. Do roku 1777 se zvýšil 
počet domů na 50.  
 
 
Obr. 3. Hliněné domky č. p. 33, 32, 31, 30, 29, 28, 27, 26 a 68 (Teichmannova ul.) 
seřazené v uvedené přímé stavební čáře dožily v mírných úpravách až do povodní 
1997.7 
 
Roku 1839 je dle G. Wolneho na Povlu doloženo pěstování značného množství 
zeleniny, která se odvádí do Olomouce, Prostějova a Šternberka.8 Rokem 1850 se 
Povel stává samostatnou obcí. 
 
Také rostoucí dopravní význam blízké Olomouce je čím dále zřetelnější. V roce 
1870 zahajuje vlivná společnost Severní dráhy provoz na 53 kilometrů dlouhé 
železniční trati z Nezamyslic přes Olomouc do Šternberka9, která prochází v délce 
cca 230 m jižní částí Povelského katastrálního území. Přesto na Povlu nikdy nebylo 
zřízeno nádraží ani zastávka. Tuto funkci po Povel vždy vykonávala zastávka 
v sousedních Nových Sadech a od roku 1883 také nádraží u Nové Ulice na místní 
železniční dráze Olomouc – Čelechovice. 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
                                               
7 Obrázek převzat z: Bergmann, L.:Deutsche Bauernhäußer aus Mähren. Olomouc 1937, obr. VII. 
8 Zemánek, A.: Olomouc – Povel. Strojopis. Olomouc 1964, s. 6.  
9 Kolektiv pracovníků katedry historie filosofické fakulty Univerzity Palackého, Z dějin Olomouce. 
Olomouc 1973, s. 106. 
 11 
 
   
 
Obr. 4. Povelský intravilán na mapě stabilního katastru z r. 1834 ve srovnání 
s půdorysem vesnice Jiříkov (Georgendorf, okres Svitavy), která ve velmi podobném 
urbanistickém schématu rovněž z 18. století rozvíjí pro změnu tamější prvek lidového 
domu – tzv. viertkanthof. 10  
 
 
Pronikání městské zástavby a ducha na doposud venkovský Povel 
 
Městská výstavba na povelském katastru se rozvíjela velice pomalu. 
Úplně prvním domem, který nevznikl v kompaktní zástavbě povelské „vesnice“, ale 
naopak na samém severozápadním cípu jeho katastru, byl dům č. p. 66 
(Brněnská 7). Zmíním nyní okolnosti jeho vzniku, neboť tímto okamžikem byla 
započata zcela nová epocha v historii Povlu – jednoznačné směřování k městskému 
rázu místa, reprezentovanému především městskou výstavbou.  
František Chytil, který provozoval hostinskou činnost v č. p. 109 (tzv. 
„Beseda“) na olomouckém Dolním náměstí, získal v r. 1871 koncesi na provoz 
kuchyně a zajišťování stravování pro tehdy budovanou Zemskou nemocnici na Nové 
Ulici, což byl velmi prozíravý podnikatelský počin (pacienti, zaměstnanci a tehdy i 
stavebníci nemocnice si totiž tehdy stravu sami objednávali a hradili). Podnikání 
                                               
10 Kresba půdorysu Jiříkova převzata z publikace Škabrada, J.: Lidové stavby. Praha 1999, obr. 130. 
 12 
v nemocnici, zahájené 1. 1. 1872, Františku Chytilovi zřejmě velmi vynášelo a brzy 
pocítil potřebu blízkého zázemí pro svůj rostoucí podnik. V roce 1875 tedy v blízké 
poloze pod nemocnicí, avšak již na povelském katastru, vystavěl víceúčelový dům č. 
p. 66 (dnes bychom řekli multifunkční objekt) a založil přiléhající rozsáhlou zahradu. 
Dům obsahoval jak skladovací prostory na potraviny (např. v zahradě vyhloubený 
rozsáhlý sklep o půdorysu cca 7 x 15 m s lednicemi a širokými policemi), tak i 
reprezentační prostory firmy a prostory pro bydlení.  
Umístění této stavby však bylo velice výjimečné, neboť až 9. března 1886 byla 
olomoucká pevnost prohlášena za otevřené město, což umožnilo definitivní uvolnění 
značného přetlaku dlouho bržděného stavebního vývoje. Přesto však došlo ještě ke 
dvouletému zpoždění, neboť uvedené rozhodnutí bylo administrativní chybou 
zveřejněno až v listopadu 1888. Zrušení pevnosti však bylo očekávatelné do té míry, 
že vzrůstající množství potenciálních stavebníků nečekalo na jeho oficiální oznámení 
a prozíravě kupovalo ty nejlepší pozemky v okolí města.11 
 
Vzrůstající prosperitu Františka Chytila 
dokladuje novostavba z roku 1887, která doplnila 
č. p. 66 v jeho dvorním traktu. Vznikl zde nový 
jednopatrový obytný dům s pavlačí vyzdobenou 
dekorativními malbami. Zároveň nechal majitel 
upravit i zahradu a osázet ji cizokrajnými 
dekorativními dřevinami (magnólie, bezmála 2 m 
vysoké čínské pivoňky, kdouloně atp.). Zálibu majitele 
v maloměstské romantice dokladují na pozemku 
chované srnky, pávi a dále též besídka z hrázděného 
zdiva s voliérami ve všech čtyřech rozích, která byla 
postavena nad zmíněným velkým sklepem v zahradě. 
Až do doby likvidace celého areálu v roce 1976 se 
tamtéž uchoval kruhový bazén se sochou Tritonka 
na delfínu. Tritonek byl spojen potrubím 
s reservoirem na vodu, který se nacházel v 1. patře 
novější budovy. Služka pracně nanosila vodu 
z dřevěné pístové studny do reservoiru, na pokyn 
otevřela kohoutek a před očima vybrané společnosti 
začal Tritonkovi z mušličky tryskat pramínek.12  
                                               
Obr. 5. Tritonek na snímku z r. 1909. Archiv Miloslava Stibora. 
 
 
11 Švec, V., Šrek, R.: Olomouc – Nová Ulice. Olomouc 2008.  
12 V roce 1900 koupil všechny objekty č. p. 66 hostinský Alois König z Postřelmova a odkázal je svým 
schovankám Emilii, Julii a Leopoldě Drážné. Poslední z děvčat se v roce 1926 provdalo za tehdy 
štábního kapitána Karla Stibora a po smrti ostatních spoluvlastnic se stala výhradní majitelkou celého 
objektu. 
 
 13 
 
Obr. 6. Dům č. p. 66 v roce 1975. Foto Miloslav Stibor. Archiv V. Švece. 
 
 
Obr. 7. Ječmínkovo náměstí v roce 1944. Vlevo dům č. p. 66. Archiv M. Stibora. 
 
Na další dům v této oblasti se však muselo čekat následujících asi deset – stal 
se jím hned sousední objekt pozdější sodovkárny Františka Jaroše č. p. 70 
(Brněnská 9). Pak začala nová zástavba nabývat přece jen rychlejšího rozvoje, přitom 
však zpravidla nesloužila obytným účelům. Do roku 1899 tak v nově se formující 
oblasti pozdějšího velkoměstsky pojatého Ječmínkova náměstí vznikl ještě 
velkoobchod pivem č. p. 73 (Ječmínkovo nám. 5) a rozsáhlý komplex vojenské 
zásobárny č. p. 74 (Polská 77, dnes 97). Do tohoto areálu byla následně ve směru 
od botanické zahrady přivedena vojenská železniční vlečka, která zde setrvala do 
90. let 20. století. K velkoobchodu pivem č. p. 73 (lidově nazývanému stáčírna 
a označenému velkým drátěným označením firmy na střeše) bych jen dodal, že 
dodnes se vyskytující staré láhve s nápisem „Bier Aschkenes“ mají původ právě 
v tomto domě, neboť firmu zde provozoval Moriz Aschkenes (1859 – 1916) a po něm 
 14 
jeho manželka Cecilie (1866 - 1942 Treblinka), kteří na Povel přišli kolem r. 1907 
z Hodonína. Cecilie Aschkenes firmu v roce 1921 prodala, ale v domě bydlela až do 
r. 1942. Po ní zde provozovala „sklad a stáčírnu piva brněnského a plzeňského“ 
vdova po Josefu Očadlíkovi.  
 
Pro severnější území katastru, kde začala vznikat zmíněná městská či spíše 
maloměstská zástavba (a které se nacházelo nepatrně výše položené), se začalo 
v úředních kruzích a dokumentech používat upřesňující označení „Horní Povel“ 
zatímco pro starší, venkovskou část  pojmenování „Dolní Povel“. Jejich páteřní 
komunikace získaly odpovídající pojmenování Horní a Dolní Povelská ulice, někdy též 
Hornopovelská (severní část dnešní Schweitzerovy) a Dolnopovelská (dnešní 
Teichmannova). (V sousedních Nových Sadech stejně staré označení ulic Dolní 
Novosadská atp. přetrvalo dodnes.)  
Na Schweitzerově ulici stál v té době jediný dům č. p. 69, nedávno předtím 
vystavěný u barokní sochy sv. Šebestiána, která vítala návštěvníky při severním 
vstupu do povelské vesnice (na místě dnešní křižovatky u Billy). Druhým domem na 
této ulici se stala v roce 1899 novostavba německé školy č. p. 75, viz obr. 1 a 8. Tyto 
dva domy byly zároveň nejjižnějšími hornopovelskými stavbami. Jejich bezprostřední 
„sousedé“ se počítali už k Dolnímu Povlu.  
 
 
Obr. 8. Škola č. p. 75 před r. 1918 na dobové pohlednici. Ze sbírky V. Švece.  
 
Od momentu postavení německé školy však nastala dynamická a systematická 
(zejména obytná) zástavba Schweitzerovy ulice, která byla do uvedené doby pouze 
silnicí spojující Dolní Povel s tehdejším olomouckým silničním obchvatem, 
kterým byla od historického jádra Olomouce odkloněna významná komunikace z Brna 
do Opavy (dnešní Polská ulice a tř. 17. listopadu). Jako první v této lokalitě vznikly na 
konci 19. století domy č. p. 76 a 77 (Schweitzerova 13 a 15) a jsou dnes nejstaršími 
dochovanými domy městského rázu na Povlu. Jsou to především Češi, kteří živelně 
budují své domy po celé délce této ulice a vytvářejí tak protipól německému Dolnímu 
Povlu. Je zajímavé, že úřední pojmenování Horní a Dolní Povel se mezi obyvateli 
neujalo a začali opět používat starodávné názvy Český Povel – tentokrát pro 
vznikající Horní Povel, zatímco Dolnímu Povlu se začalo říkat Německý. Je třeba říci, 
 15 
že oproti např. souběžně probíhající výstavbě na Nové Ulici byly povelské stavby až 
do poloviny 20. století téměř vždy rázu maloměstského, menší hmoty, podlažnosti 
i měřítek.   
Zvolna začíná zástavba podél Polské ulice, i nadále se staví v okolí Ječmínkova 
náměstí a dnešní Brněnské ulice. (Ta byla až do 70. let 20. století úzkou silnicí 
místního významu, spojující Olomouc se Slavonínem). V této oblasti vzniká postupně 
jakási smíšená obytná čtvrť s menšími průmyslovými podniky (již zmíněná 
sodovkárna a slévárna na Brněnské ulici), na přelomu století je na budoucím 
Ječmínkově náměstí vystavěn dům č. p. 85 s nárožím, svírajícím velmi ostrý úhel 
35°. Ze strany náměstí byl do domu jeden vchod. Z předsíňky za vchodem doprava 
se v ostré špici domu za 1. republiky nacházel tzv. koloniál (potraviny, cukrovinky, 
petrolej..), který osvětlovalo jediné zamřížované okno směrem do náměstí. 
Z předsíňky za vchodem vlevo byl vchod do restauračního sálu. V objektu měl 
provozovnu i obuvník a svrškař či dokonce masérka. Lze tedy říci, že dům č. p. 85 byl 
jakýsi první povelský „dům služeb“ a byl proto všeobecně znám. Viz obr. 9. 
 
 
Obr. 9. Dům č. p. 85 v roce 1981 na snímku významného fotografa Miloslava Stibora  
 
V dalších letech se začínají čile obestavovat i dosavadní polní cesty na Horním 
Povlu, vzniká síť dnešních ulic, které byly v nejstarší etapě svého života zpravidla 
bezejmenné. Kolem roku 1903 je tak dán základ současné ulici V Křovinách, 
a přibližně o tři léta později ulici Ibsenově. Poloha ulice byla vytyčována buď v ose 
 16 
existující polní cesty nebo jako kolmice k již existujícím ulicím (Schweitzerově, 
Polské), což dávalo nově budovanému Povlu charakter tzv. mřížkové zástavby. Po 
roce 1910 začíná růst zástavba i podél řečiště Povelky, vzniká tak dnešní Mišákova 
ulice. Krátce nato následují ulice Tolstého, Jihoslovanská, Velkomoravská 
a v nejjižnější části katastru je roku 1908 rozhodnuto o výstavbě okresní silnice II. 
třídy „Holice – Slavonín“, která dala základ dnešní Slavonínské ulici. Realizací 
posledně jmenované komunikace (kolaudována 1913)13 je umožněno kvalitní silniční 
napojení jižního okraje Dolního Povlu a končí tak historie této čtvrti jakožto slepé 
(i když dlouhé) ulicovky vybíhající z Polské ulice. Naopak od této chvíle (vlastně 
dodnes) funguje Povel také jako spojka mezi Polskou a Slavonínskou ulicí. (Tento 
význam bude ještě mnohonásobně zúročen o 70 let pozdějších dopravních úpravách, 
ke kterým se ještě dostaneme.)14 
 
  
Obr. 10. a 11. Návrh fasády (1909) na projektovaný č. p. 95. a č. p. 140 (1912). 
SOkA, Gemeinde Powel, sl. 63.  
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
                                               
13 SOkA, Gemeinde Powel, sl. 62 
14 Silnice II. třídy vedená dnešní ulicí Schweitzerovou a Teichmannovou byla projektována už r. 1908, 
v celém rozsahu však byla realizována až v r. 1919. Obě zmíněné ulice byly vlivem její výstavby 
poněkud napřímeny, přestože trasa probíhala stále těsně kolem povelské kaple. To až do 90. let 20. 
stol., kdy byla Schweitzerova ulice ještě více napřímena a protažena až k ulici Slavonínské, přičemž 
necitlivě přeťala dlouhé zahrady západní strany Teichmannovy ulice.  
 17 
Velmi zajímavou snahou této doby je soutěž, vzniklá v souvislosti s blížící se 
oslavou 80. narozenin císaře Františka Josefa I., jejímž svátečním zadáním je 
adaptace barokní povelské kaple na „Kaiser Franz Josef Jubiläumskirche in Powel“. 
Této soutěže se v roce 1909 zúčastnil i v místě působící architekt Heinrich Mrasek 
či olomoucký Heinrich Czechner (1869 – 1945). Žádný z návrhů však realizován nebyl 
a kaple si uchovala svoji podobu z 18. století až do dnešních dnů. Viz obr. 10, 11, 26. 
  
Obr. 12. Navrhovaná novogotická úprava H. Czechnera hmotu a atmosféru kaple 
v podstatě respektuje a zachovává. SOkA, Gemeinde Powel, sl. 62. 
 
Obr. 13. Idei zadání se více blíží Heinrich Mrasek se svým návrhem rekonverze kaple 
na malý a střídmý kostelík. SOkA, Gemeinde Powel, sl. 62. 
 18 
 
 
 
 
Obr. 14 a 15. Nerealizovaný návrh Johanna Aulegka (1951 – 1919) na výstavní 
secesní nájemní dům s restaurací z roku 1912, který dodnes v lokalitě citelně chybí. 
Měl být umístěn na jihozápadním nároží Schweitzerovy a Ibsenovy ulice. SOkA, 
Gemeinde Powel, sl. 63. 
 19 
Období první republiky 
 
Po sloučení s Olomoucí přispěje Povel do majetku města jedinou budovou – 
tehdy přibližně osm let starým obecním domem č. p. 141 (Schweitzerova 51). 
Kolem roku 1924 vznikla v nejjižnějším povelském cípu při Slavonínské ulici 
poněkud osamělá Vratislavova ulice (tehdy Kyselovská), která se dodnes příliš 
stavebně nerozvinula. Mnohem dynamičtěji začíná souběžně na Horním Povlu růst 
svébytná česká kolonie menších rodinných domků předměstského charakteru 
s malými zahrádkami. Její nejstarší část se nachází v dnešní ulici Holečkově 
a Kischově, po roce 1928 přibyla ulice Sienkiewiczova a v letech třicátých 
i Bulharská a Lužická. V roce 1932 je ještě plánováno otevření Mickiewiczovy ulice, 
ale k tomu nakonec nikdy nedošlo. 
Povelská zástavba se postupně rozvolňuje, místo řadových domků se stavějí 
samostatné vilky. Před rokem 1930 ještě Povel doplnila krátká ulička U Pivovaru, 
vybíhající z Polské ulice severním směrem k dnešním mrazírnám. Později však byly 
všechny povelské nemovitosti severně od ulice Polské a Ječmínkova náměstí 
přičleněny ke k. ú. Olomouc – město a s nimi tedy i tato dodnes krátká ulička či např. 
velké činžovní domy se současnou adresou Polská 64 a 66, jejichž vznik si nyní 
přiblížíme. 
Největší činžovní (nájemní) domy velkoměstského rázu postavilo na Povlu 
Město Olomouc. Oproti centru města zde však vzniklo pouze několik takových staveb. 
Zároveň s českou školou (1927) byl postaven sousední dům č. p. 198 (Schweitzerova 
77) a do tří let i jeho zaoblený protějšek č. p. 237. (Schweitzerova 81).  
Nejvýraznějším místním urbanistickým počinem té doby se však stalo 
Ječmínkovo náměstí, které vzniklo v prostoru klíčového olomouckého dopravního 
uzlu. U frekventované historické křižovatky čtyř důležitých komunikací (do Brna, do 
Prahy, do Ostravy a do centra Olomouce) a k tomu silnice do Slavonína se stýkalo 
území Povlu a Nové Ulice. Těsně před rokem 1930 byla tomuto výjimečnému 
prostoru (za Rakouska – Uherska nazývanému oficiálně Holzplatz a lidově – pro 
divokost prostředí - Mexiko) dána podoba náměstí tvaru rovnoramenného 
trojúhelníka s činžovními domy po jeho obvodu a uvedený poetický název (lidově 
však zkrácený na „Ječmiňák“). Do jeho kompozice byly vhodně pojaty i již dříve 
vystavěné povelské domy č. p. 73 a 85. Střed rušného náměstí tvořily dvě plochy 
okrasné zeleně, tramvajová, později i autobusová zastávka a benzínová pumpa, 
kterou za Protektorátu vystřídala velká protipožární nádrž na vodu. Do dnešní doby 
se z Ječmínkova náměstí dochovalo jen 5 domů.15  
V návaznosti na domy Ječmínkova náměstí byl postaven čtvrtý povelský 
„činžák“ č. p. 231 (Polská 64)i. Po nějakém čase však bylo povelské území severně 
od osy Polské ulice přičleněno k Olomouci – městu, čímž Povel ztratil jak ulici 
U Pivovaru, tak i severní část „Ječmiňáku“ a Polské ulice.  
 
Dolním Povlu nepřineslo meziválečné období žádnou podstatnou změnu, 
alespoň co se týká vnějšího vzhledu. Na zahradách a polích stále fungovalo dobře 
zavedené zelinářství. Po každých Vánocích byly mnoha tamními hospodářstvími 
skládány hromady hnoje přivážené na zakládání pařenišť, ale zato v létě na této ulici 
venkovského rázu stálo plno vozů vrchovatě naložených zeleninou. Povel zásobuje 
zeleninou Olomouc i sousední města.16 
                                               
15 Švec, V., Šrek, R.: Olomouc – Nová Ulice. Olomouc 2008. 
16
 Zemánek, A.: Olomouc – Povel. Strojopis. Olomouc 1964, s. 16. 
 20 
 
Posledně jmenovaný zednický mistr Edmund Klemm byl výjimečný svým 
nemovitým majetkem – na Povlu vlastnil v roce 1932 10 domů! (Č. p. 1, 157 (viz 
katalog), 217, 216, 218, 224, 232, 238, 240 a 241). Někdejší Obecní dům č. p. 68 
(Teichmannova 69) v r. 1932 již patřil J. Macháčkovi. 
 
Nepřehlédnutelnou a legendární povelskou budovou je desetipatrový objekt 
skladiště a balírny obilí č. p. 326 postavený roku 1935 v areálu vojenského 
divizního skladiště, svého času nejvyšší budova v Olomouci17. Více v katalogu.  
 
Obrovský stavební rozmach třicátých let 20. stol. čím dál více postrádal 
nedořešenou a tedy nepostačující kanalizaci - proto zejména roky 1935 – 6 se nesou 
ve znamení budování moderní městské kanalizační sítě jak pod stávajícími ulicemi, 
tak i v místech ulic plánovaných. Ty byly navrženy za předpokladu, že Povel se bude 
nadále koncipovat jen jako rozsáhlá zahradní čtvrť. Proto na rýsovacích prknech 
vznikly plány šachovnic, které pravoúhle rozváděly dosavadní uliční síť a definitivně 
spojily horní Povel s Povlem dolním. Utlumená stavební činnost v období druhé 
světové války však mnoho z vytyčených stavebních čar nenaplnila – např. v kvalitně 
naplánované ulici Lužické byly postaveny jen čtyři osamocené vilky a Finská ulice se 
plánovaného prodloužení až do Sienkiewiczovy nedočkala vlastně už nikdy.  
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
                                               
17 Tichák, M.: Paměť olomouckých předměstí. Olomouc 2000, s. 29 
 21 
  
Obr. 16. Schweitzerova ulice 17 - 27 (vlevo) a Ibsenova 3 -11 (vpravo) v období 
probíhající kanalizace Povlu v září 1932. Archiv V. Švece. Dar od F. Kratochvíla.  
 
Poválečný vývoj 
 
Další rozvíjení tohoto pravoúhle klidného schématu nastalo až po osvobození 
ČSR. První poválečnou stavební aktivitou na Povlu totiž projevilo Obecně prospěšné 
stavební bytové družstvo zaměstnanců závodů MILO, které ve výše uvedeném 
urbanistickém schématu při vojenské zásobárně v letech 1947 – 1949 jednak 
realizovalo raritní kolonií šesti tzv. finských dvojdomků a zároveň výstavbu 
obytných šestibytových domů. Oboje v katalogu.    
Téměř současně „Obecně prospěšný spolek pro stavbu obytných domů 
v Olomouci“ nechal v říjnu 1947 podle stejného projektu vypracovat architektem 
Rudolfem Drobníkem tzv. „domov Sigma“, jehož předmětem byla rovněž výstavba 
navazujících tří identických  domů o šesti velkometrážních bytech na dosud téměř 
volné ploše mezi „Jarošovou“ sodovkárnou a vojenskou zásobárnou, která se ze 
severní strany přimykala k Velkomoravské ulici. Pro dopravní obsluhu těchto domů 
měla sloužit úzká ulička U zásobárny, v níž stál v té době jediný, zánovní dům č. p. 
303. Než však došlo k vlastní výstavbě „domova Sigma“, nastala zásadní změna 
politického režimu a z plánovaných tří domů byl postaven jen jeden (č. p. 250, 
K sídlišti 12 z r. 1949). Volné parcely po nerealizovaných dvou stavbách si rozdělili 
jeho noví nájemníci na příjemné zahrádky a mohli tak ještě lépe zhodnotit idylické 
povelské bydlení.  
Výše uvedenými skutečnostmi však v závěru vzniklo první povelské sídliště, 
kde se ve velmi příjemně situovaných 13 domech nacházelo 48 bytů. K němu 
směřující ulička U zásobárny obratem dostala adekvátní a dodnes používaný název 
K sídlišti. Zároveň toto sídliště dalo život dvěma novým ulicím: Údernické (dnešní 
 22 
Finská) a Bieblově a další, mnohem později pojmenované po kpt. Otakaru Jarošovi 
(1912 – 1943), příslušníku čs. vojenské jednotky, padlém v bojích u Sokolova.  
 
 
Obr. 17. Na záběru budované Velkomoravské ulice od východu je vidět stav sídliště 
na přelomu let 1974/1975. Archiv ZŠ Holečkova. 
 
Výstavba rodinných domů byla v této době – začátku padesátých let – na 
Povlu již velmi sporadická a v dalším období dlouhých dvaceti let až do začátku let 
70. zde veškerý místní stavební rozvoj téměř ustrnul. Na jednu stranu začal bytový 
fond zvolna zastarávat a zaostávat, z druhého pohledu je však jasné, že klidné 
bydlení na periférii města ve společenství rozlehlých zahrad a domů s rakousko-
uherským rodným listem bylo velmi příjemné. Zvlášť absence průmyslu byla zdejším 
velkým kladem. Jedna významná stavba zde však v uvedeném období vznikla. Byl to 
experimentální obytný dům hotelového typu, zkráceně Hotelový dům a v Olomouci 
obecně známý jako „hotelák“ na Velkomoravské ulici 8 (č. p. 325), viz katalog. 
 
Životní podmínky na Povlu se mírně zhoršily, když po roce 1968 přešel areál 
vojenské zásobárny do správy dosazených sovětských vojsk (do r. 1990). Ty jej 
dokázaly obratem proměnit ve zvláštní multifunkční plochu, ve které se prolínalo 
parkování těžké vojenské techniky s chovem prasat a drůbeže. Drobná provozovna 
zahradnictví, která v areálu fungovala za nízkým laťkovým plůtkem při ulici K Sídlišti, 
samozřejmě zanikla a celé území zásobárny obkroužil šedivý vlnitý plech, dodnes 
zčásti existující. 
 
Konec zeleného města 
 
Zatímco v jiných olomouckých čtvrtích během 60. a zvláště začátkem 70. let 
20. stol. probíhala velmi bouřlivá panelová výstavba (koncem 60. let byla např. 
zbořena téměř celá nejstarší část Nové Ulice a postupně nahrazována rozsáhlým 
sídlištěm s pozoruhodnou dominantou věžového domu s vodojemem (1968), stavební 
vývoj na Povlu byl prozatím charakterizován nebývalým klidem. Ovšem klidem před 
bouří. Dopad plánů, které zatím skrytě vznikaly v kancelářích a na jednáních 
vybraných osob, nebyly zatím v terénu znát. Evidentní však bylo, že vzrůstající 
silniční dopravě v tak významném tranzitním uzlu, jakým je oblast Olomouce, dávno 
nemůže stačit systém založený v 18. století. Pro ty, kteří uvedený systém obchvatu 
z 18. století (který plně fungoval až do roku 1976 a částečně až do r. 1995) 
nepamatují, připomenu část jeho trasování, neboť je pro Povel klíčové.  
 23 
Každý, tedy i těžký nákladní automobil s návěsem musel ještě v roce 1975! při 
cestě např. z Brna do Ostravy přijet do Olomouce dlážděnou ulicí I. P. Pavlova 
proloženou tramvajovými kolejemi, která se obzvlášť v prostoru Fakultní nemocnice 
nebezpečně zúžila a svažovala do komplikovaného prostoru Ječmínkova náměstí. To 
bylo jednak rovněž ve svahu a sestávalo ze čtyř blízkých křižovatek a čtyř možností 
odbočení: na Prahu (Albertovou ulicí), na Ostravu (Polskou ulicí), do centra 
Olomouce (Wolkerovou ulicí) či do Slavonína (Zelenou, dnes Brněnskou ulicí). 
Dopravní tepny sbíhající se v jediném prostoru, navíc intenzivně zastavěném 
a protaženém tramvajovou trasou – tak extrémní a „časovaný“ problém měl být 
řešen hned po válce. Z různých důvodů byl však odsouván, zatímco dopravní krize 
narůstala a riziko kolapsu s ní.  
 
Projekt na řešení nastíněného problému vznikl až v šedesátých letech 
a řešil jen přeložení dopravy z ulice I. P. Pavlovy a z ulice Polské do nových 
čtyřproudých komunikací situovaných dále od husté zástavby. Přesunutí dopravy 
z ulice I. P. Pavlova bylo navrženo do prostoru Zelené ulice (dnešní Brněnská) která 
byla v té době úzkou silnicí do Slavonína a na jejíž povelské straně stála asi desítka 
starších domů včetně bývalé provazárny. Intenzivní dopravu z Polské ulice projektanti 
navrhli přesunout o 200 až 500 metrů jižněji do osy Velkomoravské ulice. Pro styk 
uvedených komunikací bylo navrženo mimoúrovňové křížení opět v prostoru 
Ječmínkova náměstí, což však předpokládalo jeho značné rozšíření a demolici velké 
části přiléhající zástavby (včetně relativně zánovních „činžáků“ ze 40. let. Doprava ve 
směru na Hradec Králové, resp. Prahu, byla ponechána v ulici Albertově, která měla 
být jen na čtyřproudou rozšířena. Předpokládalo se patrně, že po výstavbě tehdy 
rovněž plánované dálnice D1 budou motoristé z Olomouce do Prahy jezdit spíše přes 
Brno, k čemuž skutečně později došlo. 
Souběžně s tímto vznikajícím dopravním projektem však vznikal záměr, který 
určoval celou, dosud volnou, jižní část Olomouce k rozsáhlé panelové zástavbě, 
jaká dosud neměla mít v tomto městě obdoby. Plánované umístění nových 
obchvatových komunikací však spadalo přímo do prostoru zamýšlených sídlišť. 
Přestože byly oba protichůdné projekty (dopravní řešení tranzitní dopravy a výstavba 
komplexu sídlišť) kvůli téměř generačnímu opoždění prvého z nich řešeny současně, 
nebylo to evidentně impulsem k jakýmkoliv úpravám či pozastavením se nad 
vznikajícím rozporuplným a neperspektivním výsledkem - obchvatová komunikace 
uprostřed zástavby nemůže přece plnit jeden z jejích hlavních účelů! Přípravné práce 
přesto pokračovaly dál a realizace obou odporujících si staveb, které zcela a prakticky 
provždy změnily ráz i podstatu jižních Olomouckých čtvrtí (tedy i Povlu), dokonce 
probíhala souběžně.  
První část zamýšleného věnce sídlišť dostala prostý název sídliště Povel 
a jeho prostor (cca 600 x 600 m) byl vymezen na severu Velkomoravskou ulicí, na 
západě Brněnskou a na východě Schweitzerovou ulicí. Na jihu mělo sídliště končit 
v povelských polích. Na ploše sídliště, která byla doposud využita jako zahrádky 
(bývalá konfiskovaná pole německých sedláků) se však nacházely ulice 
Sienkiewiczova, Lužická, Jihoslovanská, Bulharská, Holečkova a V Křovinách, v nichž 
stály přes čtyřicet let staré rodinné domky. Naštěstí bylo rozhodnuto tuto zástavbu 
uprostřed budoucího sídliště ponechat, a tak ji zde (až na výjimky) máme 
v kontrastním prostředí panelových domů dochovánu dodnes. K demolici však bylo 
určeno 7 domů na západní straně Schweitzerovy ulice (mezi ulicemi Velkomoravská 
a V Křovinách) a jeden dům v Holečkově ulici (č. p. 218). Tyto domy vznikly 
 24 
v rozmezí let 1902 – 1933 a v jednom z nich fungoval dobře zavedený obchod 
stolárna, dílna, viz obr. 12 a 13. 
 
 
Obr. 18. Č. p. 144, 118 a 92 (Schweitzerova 82, 78 a 76) v roce 1972 před demolicí.  
 
 
Obr. 19. Pohled v r. 1972 na autobusovou zastávku Povel – škola a domy určené 
k demolici ve směru od Velkomoravské ulice. Ve druhém domě zprava je vidět 
zmiňovaný obchod. Dnes je na jejich místě zelená plocha před panelovými domy 
Schweitzerova 56 - 66. Obr. 18 i 19 z archivu ZŠ Holečkova. 
 
V souvislosti s radikálním rozšířením Velkomoravské ulice bylo zase rozhodnuto 
na této ulici odstranit tři vily (č. p. 182, 186 a 199) z dvacátých let. Viz obr. 14. 
 
 25 
 
Obr. 20. Jižní strana Velkomoravské ulice rovněž v roce 1972. Stavba kapacitní 
komunikace se připravuje, vily čekají na svoji likvidaci. Na jejich místě je dnes 
autobusová zastávka Zenit ve směru k Novým Sadům. Archiv ZŠ Holečkova.  
 
Prvními signály realizace nastíněných záměrů a velkých změn byla v roce 
1972 řada schůzí a besed s občany dotčenými plánovanými stavbami, z níž mj. 
vyplynulo, že vlastníci vybraných stávajících pozemků a staveb budou muset tyto 
odprodat. Finanční náhrada přitom bývala v té době zpravidla mnohem nižší, než 
hodnota prodávané nemovitosti, nehledě k citovým vazbám k opouštěným 
nemovitostem, které při takovýchto odprodejích z donucení nelze nahradit ničím – 
s čímž se můžeme setkat dodnes. Do jara 1973 byly všechny domy předurčené 
k zániku vyprázdněny a obchod byl zrušen. Zároveň začaly práce na čtyřproudové 
komunikaci (vůbec první v Olomouci) v ose Velkomoravské ulice. Stavba této 
dopravní tepny, která slouží dodnes, byla zahájena na území Hodolan a zvolna 
prorůstala přes Nové Sady směrem k Povlu do prostoru zmíněné ulice. Ředitelka ZŠ 
Holečkova, J. Héniková, zapsala k tomuto údobí v červenci 1973 do školní kroniky: 
„… Rozvoj Olomouce zasáhl letos i naši dosud klidnou předměstskou čtvrť… Kolem 
školy je nyní rušno, plno prachu, po dešti blátivo.“ Popisované zhoršení kvality (nejen 
školního) života způsobené stavebním ruchem však s jeho neustálým stupňováním 
pokračovalo a Schweitzerova ulice byla tak brzy a nadlouho až po uličku V Křovinách 
trvale zanesena bahnem, resp. ztracena v mračnech prachu.  
 
 26 
 
Obr. 21. Pohled od severu k ulici V křovinách a starému Povlu na přelomu let 
1974/75 přes staveniště sídliště. Archiv ZŠ Holečkova. 
 
V roce 1974 pokročila autostráda až na hranici Nových Sadů a Povlu. Objekty 
určené k demolici byly definitivně odstraněny. Bourá se však i v jiné části Povlu - 
z deseti rodinných domů stojících v Mišákově ulici na „povelské“ straně jich bylo 
přibližně ve stejné době 5 zbořeno (č. p. 121, 147, 148, 146 a 149). Koncem 
sedmdesátých let na jejich místě vzniklo malé sídliště s šesti osmipodlažními domy – 
samozřejmě panelové konstrukce. Je zajímavé, že dočasný úbytek domů na Povlu 
zaznamenala místní ZŠ na částečném snížení počtu svých žáků. 
Práce na sídlišti Povel zatím intenzivně pokračují, a tak v roce 1975 je 
dokončena panelová zástavba ulice kpt. Jaroše. Nové osmipodlažní domy v ní stojící 
v tomtéž roce přijaly nové obyvatele, takže počet obyvatel i žáků školy od tohoto 
okamžiku začíná opět (a velmi strmě) růst. Práce na čtyřproudové komunikaci zatím 
postoupily až k povelské zásobárně a tím v půli přeřízly dlouhou Jihoslovanskou ulici, 
která je od této chvíle neprůchodně rozdělena ve dví. Její jižní část, ve které mezitím 
vznikly další – tentokrát nižší prefabrikované domy, je kvůli tomu přejmenována po  
E. E. Kischovi a stavby v ní stojící adekvátně přečíslovány. Protože je třeba 
pamatovat i na občanskou vybavenost tak velkého sídliště, začíná zde ještě v témže 
roce 1975 na další nové ulici (s navrženým jménem po MUDr. Miloši Nedvědovi) 
růst kromě obytných domů i nová základní škola. Její provoz je zahájen otevřením 
 27 
1. až 5. postupného ročníku dne 1. září 1976. Téhož roku jsou dokončeny 
osmipodlažní panelové domy Schweitzerova 52 až 68. S rychle pokračující výstavbou 
sídliště takřka současně dochází k prodloužení a zástavbě ulice Lužické ulice, 
rozšířeny a rovněž obestavěny jsou stávající ulice Sienkiewiczova a V křovinách. 
Vznikají i zcela nové ulice Nešporova, Heyrovského a Janského. Rozvolněná 
zástavba posledně jmenované ulice obsahovala mimo neosobních čtrnáctipodlažních 
věžáků pro sídliště velmi potřebné občanské vybavení (poštu, zdravotní středisko, 
nákupní středisko a služby). Jiný objekt občanské vybavenosti začal vznikat při 
Nedvědově ulici a po jeho dokončení zde byla otevřena velká samoobsluha a kulturní 
dům nazvaný Zenit, ve kterém se potom odehrávalo např. mnoho zájezdových 
divadelních představení pro Olomouckou veřejnost.  
Zadní části zahrad rodinných domků Lužické ulice ještě zabrala výstavba menší 
uličky se subtilnější panelovou zástavbou – ulička byla pojmenována po spisovatelce 
Heleně Malířové. 
 
Zprovoznění první olomoucké autostrády 
 
Přestože Povelské sídliště ještě nebylo zcela dostavěno v konečném rozsahu, 
již hotové části začínaly postupně ožívat typicky sídlištním životem. Mezitím se však 
stále pilně pracuje na čtyřproudé tranzitní tepně ve Velkomoravské ulici. V roce 1976 
je dokončen nový most přes Moravu, který umožnil konečné napojení Hodolan na 
tuto komunikaci, která byla mezitím dovedena až po povelskou uličku K Sídlišti. Stále 
však chyběla nová výpadovka na Brno, mimoúrovňové křížení na Ječmínkově 
náměstí, ale především náročnější stavba estakády, která měla budoucí dopravu 
z Velkomoravské ulice úrovňově napojit do ulice Albertovy ve směru na Hradec 
Králové. Krize s narůstající dopravou v dosavadní trase z Ječmínkova náměstí na 
Ostravu (která byla ještě v roce 1976 klikatě vedena Polskou ulicí k olomoucké tržnici 
a odtud kolem Sokolovny do ulice Holické a Tovární, po úzkých, starých mostech 
a dlážděných vozovkách) se vyhrotila natolik, že bylo bezpodmínečně nutné co 
nejdříve přesunout dopravu ve směru Ostravu do kapacitní komunikace ve 
Velkomoravské ulici, přestože nebylo ještě dokončeno její napojení na dopravní uzel. 
Problém byl vyřešen radikálně, avšak velmi odvážně a raritně:  
Celá, dosud hotová část Velkomoravské ulice byla předčasně (1976) otevřena 
pro veškerou dopravu, přičemž musela být na svém nehotovém konci nějakým 
způsobem propojena se starými křižovatkami na Ječmínkově náměstí, které dosud za 
sebe neměly náhradu. Toto propojení bylo nakonec zprostředkováno úzkou uličkou 
K Sídlišti, do níž byla celá tato intenzivní doprava Praha – Brno – Ostrava svedena! 
Budu předbíhat, ale je na místě upozornit, že tento provizorní stav trval až do roku 
1982!, kdy byla estakáda Velkomoravská – Albertova konečně zprovozněna. 
 
Souběžně s těmito událostmi se začíná připravovat prostor (200 x 250 m) pro 
velkou mimoúrovňovou křižovatku v prostoru Ječmínkova náměstí a pro budování 
nové, kapacitní brněnské výpadovky (současná Brněnská ulice). Příprava prostoru 
samozřejmě začala odkupy nemovitostí a demolicemi. Musely být odstraněny 
všechny stávající domy na Brněnské ulici – na povelské straně se to týkalo 
sodovkárny č. p. 70 (Brněnská 9) a domů č. p. 66, 93, 119, 136 a 222. Ušetřen 
zůstal jen 300 m dlouhý areál bývalé provazárny č. p. 110, který musel být ovšem 
ze strany od Brněnské ulice o 50 m ubourán. Druhým a posledním domem, který ze 
 28 
zástavby Brněnské ulice zůstal, je na novoulické straně stojící kubistická vila, ve které 
v současnosti sídlí knihovna.  
 
 
Obr. 22. Pohled přes restauraci hotelového domu směrem k dokončovanému 
novoulickému vodojemu cca 1973. V levé části snímku jsou patrné střechy a zahrady 
povelských domů na Brněnské ulici - zleva č. p. 222 a 119. Archiv V. Švece. 
 
 
Obr. 23. Snímek přibližně z roku 1976 od jihovýchodu zobrazuje postupnou likvidaci 
bývalé sodovkárny č. p. 70 (Brněnská 9). Světlý demolovaný objekt uprostřed snímku 
je bývalá ledovna, kam v zimě naváželi povoznící led z řeky Moravy. V přízemí 
ledovny byly metr silné cihlové zdi. Při osvobozování Olomouce v roce 1945 zasáhla 
ledovnu dělostřelecká střela, ale zdi neprorazila. Dům vpravo od něj je zmiňovaná 
nejstarší povelská budova v této lokalitě – zmiňovaný č. p. 66 (s malými okénky ve 
štítu a zarostlou okrasnou zahradou). Ještě více vpravo pak „svítí“ světlý štít (č. p. 
85), zmiňovaný na straně 15, též viz obr. 9. a 18. Domy v pozadí patří k Ječmínkově 
 29 
náměstí a byly z většiny rovněž záhy odstraněny. Pozemek někdejší sodovkárny je 
dnes obkroužen obloukem mimoúrovňového přivaděče Brněnská – Albertova.  
 
 
Obr. 24. Snímek navazuje plynule na předcházející ve směru doprava – č. p. 85 (býv. 
koloniál a hospoda) je nyní vidět celý – je to dům vlevo s velkou plochou štítu bez 
oken. Snímek je však pozdějšího data, než předešlý – je až z dubna 1978, kdy 
stavební práce pokročily a z nejstarší zástavby Ječmínkova náměstí zbyl právě jen 
dům č. p. 85 a vpravo od něj stojící ještě starší budova č. p. 73 (býv. velkoobchod 
pivem). Uprostřed snímku je zachyceno to, co zbylo z rovněž zmiňované okrasné 
zahrady č. p. 66. Vpravo pak vyčnívá roh novějšího domu mjr. Karla Stibora č. p. 
303. V těchto místech se dnes stáčí oblouk mimoúrovňového přivaděče Brněnská – 
Albertova. Vystěhované domy č. p. 73 a 85 stály až do roku 1983, resp. 1984, neboť 
ještě fungovaly jako zázemí pro zaměstnance těchto rozsáhlých staveb. Po jejich 
dokončení byly domy srovnány do trávníku, který je tu dodnes. Z Ječmínkova 
náměstí tak do současnosti zbyly jen větší činžovní domy, které jsou na snímku 
v pozadí. Viz str. 13 – 15 a obr. 9, 17. Obr. 23 i 24 z archivu V. Švece. 
 
S rozvojem sídliště však do starého povelského světa přichází i negativní jevy, 
jak o tom svědčí např. poznámka ze školní kroniky ZŠ Holečkova z roku 1979: 
„Mládež ze sídliště, která má možnost využívat školní hřiště, si toho neváží a hřiště 
i přilehlé školní pozemky se skleníkem ničí.“ 
Se sedmdesátými lety zároveň končí i výstavba Povelského sídliště, a to 
doplněním další zástavby do ulic V Křovinách, Schweitzerovy a Heyrovského, kde je 
též vybudována policejní stanice. Panelovým domům Schweitzerova 70 – 76 však 
musely napřed uvolnit prostor staré osamělé vily č. p. 90 a 150 (viz obr. 19).  
 
 
 30 
 
Obr. 25. Pohled na Schweitzerovu ulici od severu v roce 1973 zachycuje ony  
osamělé vily (vlevo č. p. 150), které do cca 5 let nahradily panelové domy 
Schweitzerova 72 až 76. V levé části snímku se pod velkým stromem skrývá socha 
sv. Šebastiána, před níž se doleva stáčí vozovka na dolní Povel. Archiv ZŠ Holečkova. 
 
Ke konci 70. let vzniká na sídlišti další základní škola – ta své první 4 ročníky 
otevírá v září 1980 a dodnes se nachází rovněž na Heyrovského ulici. Nejjižnější část 
sídliště nakonec uzavírá ulice, pojmenovaná po skladateli a dirigentovi Otakaru 
Jeremiášovi. 
 
V roce 1979 je schválen „Územní projekt zóny Nové Sady – jih“, který se 
týká také k. ú. Povel a určuje velkou část jeho dosud nezastavěného území ale 
i zastavěného území od Jeremiášovy ulice jižním směrem až po Slavonínskou ulici 
k panelové zástavbě. Záměr tedy předpokládal (vyjma kaple p. Marie) úplnou 
likvidaci celého starého „dolního“ Povlu, který i v popisované době žil stále 
poklidným, vyloženě venkovským životem, čímž se zároveň jeho prostředí stávalo 
atraktivnější pro ochuzený život na přibližujících se sídlištích. 
Na území ulic Teichmannovy, Na Pažitu a jižního konce ulice Schweitzerovy 
byla vyhlášena stavební uzávěra a obyvatelé byli srozuměni se svým výhledovým 
přestěhováním do náhradních prostor (tzn. panelových bytů). Opustit své idylické 
domovy s velkými zahradami muselo být nesmírně těžké zvlášť pro starší lidi, a tak 
se čím dál častěji vyskytovaly i projevy zatvrzelého odporu starousedlíků, které však 
v konečném důsledku nevyřešily nic. K likvidaci byla určena i stará škola na 
Schweitzerově 99, což paradoxně uspíšilo realizaci dlouho očekávané moderní 
přístavby k budově na Holečkově ulici. Ušetřena měla být jen povelská barokní kaple 
p. Marie a její nejbližší okolí – kříž a barokní socha Boha Otce. Tu v roce 1984 
doplnily další dvě barokní sochy – sv. Judy Tadeáše a sv. Jana Nepomuckého, 
které sem byly přemístěny z Nových Sadů, kde překážely rostoucí silniční dopravě. 
Toto jakési přírodní lapidárium roku 1986 rozšířila čtvrtá barokní socha – sv. 
Šebestiána, která stávala před domem č. p. 69 (Schweitzerova 134, oboje již 
zmíněno na str. 14.). Protože tento dům a s ním i socha již delší dobu stály přesně 
v cestě přímého propojení nových ulic Jeremiášovy a Zikovy, byl jejich ortel velmi 
lehce zpečetěn a naplněn.  
 31 
 
Urbanistické postupy, které spočívaly v plošné likvidaci dosavadní historické 
zástavby pro vytvoření nového obytného komplexu byly zastaralé a odbornou 
veřejností zavržené již v šedesátých letech (B. Fuchs, Nové plánování, 1967). Proto 
územní projekt zóny Nové Sady – jih, schválený až v roce 1979, vypovídá o své 
kvalitě sám za sebe. V šedesátých až sedmdesátých letech však byla obdobným 
způsobem v Olomouci provedena např. plošná demolice většiny nejstarší části 
zástavby Nové Ulice. Jednalo se zejména o horní polovinu třídy I. P. Pavlova, kde 
byly dosavadní, většinou přízemní venkovské domky nahrazeny panelovou zástavbou 
a komplexem věžového vodojemu. Ponechán byl jen kostel, několik novějších budov 
a asi 10 původních domků, které měly to štěstí, že stály poněkud stranou. 
 
Na jaře 1981 se v Olomouci po dlouhé době objevuje závažnější povodeň 
a zaplavuje sklepy ZŠ Holečkova. 
Mezitím dochází při západní hranici Povlu k dokončování čtyřproudé autostrády 
v Brněnské ulici a mimoúrovňového křížení na Ječmínkově náměstí, (jehož název byl 
tímto zrušen, neboť zde zbylo jen několik domů, pro které samostatné pojmenování 
již patrně nestálo za to). Pod Brněnskou ulicí jsou vybudovány dva podchody z Nové 
Ulice na Povel a 12. srpna 1981 po ní začíná jezdit tramvaj, přeložená sem z ulice 
I. P. Pavlova. Přesunutím elektrické dráhy došlo ke zlepšení propojení Povelského 
sídliště s centrem města, ovšem zase na úkor kvality propojení centra města 
s Fakultní nemocnicí. Když je 2. dubna 1982 tedy konečně pro motoristy 
zprovozněna estakáda Velkomoravská – Albertova i s příslušným mimoúrovňovým 
křížením a zároveň Brněnská ulice, je tak po téměř 10 letech dokončena celá tato 
klíčová etapa novodobé povelské historie.  
 
Sídliště Nové Sady - sever 
 
Nelze však tvrdit, že tímto nastává ve sledované oblasti klid. Panelová 
výstavba pokračuje sídlištěm Nové Sady – sever, které má být situováno do prostoru 
dosud volné krajiny mezi školou na Holečkově ulici a Střední Novosadskou ulicí. Tato 
výstavba se však povelského území dotýká jen okrajově, avšak zásadně v tom, že je 
zde v r. 1982 zrušen prastarý rybník „Angrle“ (s přilehlou betonárkou dopravních 
staveb – bývalou ledovnou) a zasypány divoké meandry hraniční říčky Povelky. 
Stavba tohoto sídliště, které zde vyrostlo do roku 1983, také připravila tento okraj 
města o další členitou a zajímavou část příměstské krajiny vyhledávané především 
dětmi. Dnes jsou tu známé novosadské ulice Trnkova, Skupova, Zikova atd. Výstavba 
posledně jmenované Zikovy ulice způsobila zánik staré školky - vily č. p. 143 na 
Schweitzerově 93, neboť tato stála přímo v ústí ulice Zikovy do Schweitzerovy. 
Adresa Schweitzerova 93 však nezanikla, ale „přenesla“ se v 90. letech o cca 10 m 
severněji vystavěnou budovu č. p. 476, která zčásti pokrývá plochu zahrady někdejší 
nejstarší povelské školky.  
Velmi významnou součástí této lokality s pozitivním dopadem na celou 
Olomouc se stala se sídlištěm vznikající nová centrální stanice Hasičského (tehdy 
požárního) záchranného sboru vybudovaná v téže době na Schweitzerově ulici 91.  
 
 
 
 
 32 
Sídliště Nové Sady - jih 
 
Během roku 1986 se začal naplňovat záměr již zmíněného „Územního 
projektu zóny Nové Sady – jih“, a obyvatelé dolního Povlu začali být (po 7 letech 
nejistot) postupně stěhováni. Opuštěné domy a pustnoucí bezprizorní zahrady se 
rychle měnily v romantická zákoutí a vítaná místa her zejména žáků staré, dosluhující 
školy. Při jedné z těchto her za školní zahradou je učiněn objev zmíněný v poznámce 
pod čarou č. 1. 
Začátkem roku 1987 začaly stroje shrnovat první domy a vyvracet stromy 
v ovocných zahradách. Práce probíhaly nepřetržitě, takže se likvidovaly i stromy 
v květu, často nádherné exempláře. Protože nová přístavba školy v Holečkově ulici 
stále nebyla hotova, zůstala stará budova i se svojí zahradou prozatím demolice 
ušetřena a proměnila se v jakýsi ostrov uprostřed prachu a vznikající „měsíční“ 
krajiny. Likvidační práce postupovaly směrem k jihu, byla zbořena povelská náves 
i s legendární formanskou hospodou „U bílého koníčka“, zmizela celá Hapalova ulice, 
Bourání pokračovalo a „ukusovalo“ Teichmannovu ulici směrem ke Slavonínu.  
 
 
Obr. 26. Vystěhované domy u povelské kaple čekají začátkem roku 1987 na svoji 
likvidaci. Část vozovky Teichmannovy ulice byla patrná ještě  v r. 2006. V současnosti 
je okolí kaple nově upraveno bez ohledu na starší souvislosti a vazby. Z archivu 
Adama Látala. 
 
Stará škola č. p. 75 sloužila až do ledna 1988, kdy bylo její vybavení vč. 
družiny přestěhováno do prvního dokončeného pavilonu přístavby školy na Holečkově 
ulici a byla urychleně odstraněna. Dnes na místě této budovy stojí panelové domy 
Družební 15 a 17. V bývalé školní zahradě je usazen panelový dům Družební 19, 
u jehož východního rohu dosud rostou dva košaté stromy, které stávaly ve školní 
zahradě a znamenají tak poslední památku na zaniklou stavbu.   
 33 
 
Obr. 27. a 28. Pohled na školní zahradu a část staré školy začátkem roku 1988 z již 
dokončeného panelového domu Rožňavská 6. Nejcennější stromy staré školní 
zahrady zůstaly u tohoto domu dodnes díky příkladné ochraně těchto dřevin – jak je 
z fotografie zřejmé - před stavební činností. V pravém horním rohu Zikova ulice. 
Foto PhDr. Josef Bláha. Dole předmětné stromy a povelská kaple v současné situaci. 
 
 
 34 
Se změnami ve společnosti na konci roku 1989 ustalo i naplňování 
„Územního projektu zóny Nové Sady – jih“ a tedy i bourání starého Povlu – 
zastavilo se u č. p. 11 a 40 na Teichmannově ulici. Viz obr. 22. Ti majitelé, jejichž 
domy nebyly šťastnou náhodou do té doby zlikvidovány, se většinou rychle snažili 
definitivně zastavit demoliční tendenci a svým domům navrátit jejich původní 
plnohodnotnou funkci, byť už v silně pozměněném prostředí s narušenými 
komunikačními vztahy. 
 
Obr. 29. Dům č. p. 40, u nějž se demolice zastavily, stav z roku 1994. Foto V. Švec. 
 
Jejich snaha byla úspěšně završena až koncem června 1994, kdy byla na 
zasedání Zastupitelstva města schválena „Změna územního projektu zóny Nové 
Sady – jih“, která oblast ulic Teichmannova a Na pažitu (tedy starý Povel) vyčlenila 
z řešeného území původního Územního projektu a která tedy zamezila plošné asanaci 
uvedené oblasti. Nové dořešení celého území jak zastavěného tak dosud volného měl 
s konečnou platností stanovit nový regulační plán. Z dobového tisku můžeme číst: 
„Úpravami a přestavbou stávající zástavby by měly být vytvořeny podmínky pro 
začlenění této lokality do budoucího obytného souboru. Rozhodnutím o zachování 
uvedených ulic jsou také vytvořeny podmínky pro rekonstrukce, případně doplnění 
inženýrských sítí.“18            
Regulační plán „Olomouc, Nové Sady – jih“ 
 
Na základě vyhodnocení urbanisticko-architektonické soutěže na dokončení 
výstavby obytného souboru „Olomouc, Nové Sady – jih“ zajistil pořizovatel – Úřad 
města Olomouce – v roce 1994 vypracování Regulačního plánu „Olomouc, Nové 
Sady – jih“. Území bylo vymezeno ulicemi Schweitzerova, Slavonínská, U kapličky 
a ze severu realizovanými objekty 1. stavby obytného souboru „Olomouc, Nové Sady 
– jih“ (Družební, Rožňavská, Werichova). Regulační plán vypracovali ing. arch. Alois 
Janů (*1943) a ing. arch. Luděk Ležatka ze Stavoprojektu Olomouc v 1. čtvrtletí roku 
                                               
18 Měsíčník KDY – KDE – CO v Olomouci, září 1994 
 35 
1995. Regulační plán řešil dostavbu 2. (ul. Fischerova) a zejména 3. etapy stavby 
obytného souboru a objektů občanského vybavení (dosud volná plocha mezi 
Fischerovou a Schweitzerovou ulicí).  
Hlavní výkres regulačního plánu byl zveřejněn od 23. 6. 1995 do 30. 7. 1995, 
výklad a beseda k regulačnímu plánu se uskutečnila 12. 7. 1995.  
 
Do území tzv. 2. stavby Regulační plán navrhoval zejména vybudování 
parkově upraveného centrálního náměstí u povelské kaple p. Marie s: 
 
o kostelem (misijní stanicí) dimenzovaném pro 250 osob, studii vypracoval 
ing. arch. Tomáš Černoušek, mj. spoluautor Hotelového domu č. p. 326 (viz str. 
19 a katalog).  
o dvoupodlažním objektem pošty 
o dvoupodlažním kulturním domem (knihovna, čítárna, přednáškový sál...) 
o dvoupodlažním objektem nákupního střediska (restaurace, velkoprodejna 
potravin apod.) studii zpracoval Stavokon Brno, s.r.o. 
 
Dále regulační plán do území 2. stavby navrhl nové bytové domy při 
Schweitzerově ulici.  
 
Meritem zájmu regulačního plánu však zůstala 3. etapa stavby obytného 
souboru „Olomouc, Nové Sady – jih“ – prostor přes dvě stě let staré venkovské 
zástavby Teichmannovy ulice a ulice Na Pažitu. 
Oproti svému předchůdci zde regulační plán akcentoval „zachování genia loci 
původní zástavby“ která však byla vlivem stavební uzávěry ve velmi špatném 
technickém stavu. Domy byly tedy určeny k postupné obměně na svých parcelách, 
k doplnění drobných obchůdků a provozoven. Celkově mělo jít o oživení zanedbané 
Teichmannovy ulice, která měla být po přesunutí chodníků ke středu vozovky 
proměněna v bezbariérovou tzv. „obytnou ulici“ a pěší koridor spojující panelové 
sídliště s rekreační zónou jižního okraje města Olomouce (Slavonín). Dlouhé povelské 
zahrady přeťaté Schweitzerovou ulicí měly být využity pro novou nízkopodlažní 
zástavbu. 
Druhým urbanistickým záměrem v této lokalitě bylo rozdělit dosud 
nezastavěné plochy mezi panelovým sídlištěm a vesnickou zástavbou Povlu na 
pravidelné stavební parcely s potencionální zástavbou vilových vícebytových 
objektů vyššího standardu. Vily by byly obslouženy novou páteřní komunikací 
kolmou na ul. Slavonínskou, která by se tak stala druhým pěším koridorem mezi 
sídlištěm a extravilánem města. 
V regulačním plánu se také objevilo již delší dobu navrhované tramvajové 
spojení podél Schweitzerovy ulice až k plánované točně při ulici Slavonínské.19 
 
Velice opožděnou a zbytečnou událostí roku 1997 se stalo „překatastrování“ 
cca 240.000 m2 z k. ú. Povel na k. ú. Nové Sady (Družební, Rožňavská, Voskovcova 
ulice, ale také barokní povelské kaple a její okolí). Tato skutečnost byla učiněna a do 
Katastru nemovitostí zapsána dne 26. 2. 1997 snad jen z malicherného důvodu, aby 
název „obytný soubor „Olomouc, Nové Sady – jih“ (který se stejně dalšího roku 
                                               
19 Souborné stanovisko k regulačnímu plánu „Olomouc – Nové Sady – jih“. Úřad města Olomouce 
1995.  
 36 
nedožil) ležel v celé své ploše v k. ú. Nové Sady. Jinak ale způsobila toliko 
administrativní komplikace a zejména přepisování historie.    
 
Povodeň v červenci roku 1997 byla způsobena několika faktory. Neobvykle 
dlouho trvající srážková činnost v povodí Moravy, která několika násobně překročila 
průměrné srážkové úhrny a nízká retenční schopnost krajiny způsobila zrychlený 
odtok.  
Celková škoda v Olomouci činila 2.484 milionů Kč, přičemž 1.694 milionů Kč 
byly škody na nemovitostech. Nejpostiženějším k. ú. v Olomouci byl podle počtu 
demolic Černovír, kde bylo vydáno celkem 83 demoličních výměrů a hned za ním 
následoval Povel s 32 výměry. Celkem bylo v Olomouci vydáno 191 demoličních 
výměrů.  
Regulační plán „Sídliště Povel Čtvrtky“ 
 
Území, pro které byl zpracován Regulační plán z r. 1995, se po povodních 
velmi změnilo (ze 40 domů v ulicí Teichmannově a Na Pažitu zbylo jen 8) a z toho 
důvodu se staly skutečnosti v plánu uvedené často irelevantní vůči nastalému stavu.  
 
V roce 1997 proto vypracoval Odbor koncepce a rozvoje Úřadu města 
Olomouce „Předběžné regulační zásady pro k. ú. Černovír a Povel“, které 
měly za úkol sloužit jako podklad pro stavební úřad a stavebníky při urychlené 
obnově obydlí po červencových záplavách. Zásady např. stavebníkům doporučovaly, 
kde stavby mohou obnovovat a kde nikoliv, vztahovaly se i na novostavby. Regulační 
zásady rozdělily k. ú. Povel do tří zón: 
1. zóna – doporučuje se nepovolit výstavbu obytných budov 
2. zóna - zpřísněný režim výstavby 
3. zóna - možno jen stavebně zajistit poškozené objekty 
Rada města tyto zásady, které platily až do schválení Regulačního plánu, 
„posvětila“ v září 1997.20 
 
Hned v říjnu 1997 však bylo schváleno pořízení zcela nového Regulačního 
plánu stejného území, avšak místopisně přesnějšího názvu: „Sídliště Povel – 
Čtvrtky“, jehož podstatou bylo řešení zástavby jak starého Povlu, tak i dosud 
volných rolí (tratě, jejíž starý název „Viertläcker“ dal právě název novému 
Regulačnímu plánu) mezi ulicemi Voskovcova, Fischerova a Jižní. Po dlouhých 
přípravách (urbanistická studie, zadání) mohlo být konečně 5. 6. 2000 zahájeno 
veřejné projednání 1. návrhu regulačního plánu Sídliště Povel Čtvrtky, který 
vypracoval STAVOPROJEKT Olomouc, a. s. (Ing. arch. Tibor Tárkányi). Veřejné 
projednání bylo ukončeno 7. 7. 2000. 
Dne 27. 6. 2000 proběhlo veřejné jednání s odborným  výkladem 
zpracovatele. 
Na základě podaných připomínek a námitek se pořizovatel rozhodl nepředložit 
projednaný 1. návrh regulačního plánu ke schválení a zpracovat druhý upravený 
návrh regulačního plánu – 2. návrh regulačního plánu. Pořizovatel vyhodnotil 
podané připomínky a námitky, a vypracoval návrh řešení problémových okruhů 
v řešeném území. 
                                               
20 Hanácké noviny, 23. 10. 1997 
 37 
Problémové okruhy byly předloženy v komisi pro architekturu a územní 
plánování (11. 9. 2000). Zastupitelstvo města 5. 10. 2000 přijalo usnesení 
o neschválení 1. návrhu regulačního plánu a o pořízení nového návrhu 
regulačního plánu. Poté byl projektantovi zadán k vypracování 2. návrh 
regulačního plánu. Pořizovatel se zvláště zaměřil na úpravu 2. návrhu regulačního 
plánu s ohledem na podané námitky (např. zástavba západně od Teichmannovy ulice 
(souběžně se Schweitzerovou) navrhnout rodinné domy místo bytových, u zástavby 
východně od Teichmannovy ulice (vilové bytové domy v zahradách) bytové domy 
přesunout do výhledu a některé zcela vypustit. 
 
Dne 18. 9. 2001 bylo zahájeno veřejné projednání 2. návrhu regulačního 
Veřejné projednání bylo ukončeno 19. 10. 2001. 
Dne 11. 10. 2001 proběhlo veřejné jednání s odborným  výkladem 
zpracovatele. Připomínky občanů se týkaly situování parkoviště na ul. Fischerově 
a propojení ul. Fischerova, Voskovcova. Po tomto jednání projektant provedl úpravy 
2. návrhu, tak aby bylo maximálně vyhověno vlastníkům a občanům v rámci 
možnosti území a současně nebyla narušena koncepce řešení regulačního plánu. 
Úpravy se týkaly bytových domů na pozemcích soukromých vlastníků podél ul. 
Schweitzerovy, které byly změněny na rodinné domy, dále byla upravena výhledová 
výstavba bytových domů východně ul. Teichmannovy a rovněž byly vyloučeny 
drobné terénní úpravy na soukromých pozemcích. Bylo minimalizováno sporné 
parkoviště při ul. Fischerově a propojení ul. Fischerovy s Voskovcovou bylo přesunuto 
až do výhledového období.21  
 
 
Obr. 30. Z nejstarší povelské historie prakticky poslední zachovalý dům č. p. 40 
v kontextu zcela změněného okolí. Vpravo č. p. 484, viz katalog. Foto V. Švec, 2008. 
 
                                               
21 Důvodová zpráva pořizovatele pro Zastupitelstvo města Olomouce. Březen 2002. 
 38 
.                                zhodnocení  
 
Letošní etapa výzkumného úkolu představila výběr z architektonického fondu 
doposud opomíjené olomoucké čtvrti Povel. Přestože některé ze staveb, zde se 
nacházejících (např. Hotelový dům), jsou významné v mnohem širších měřítcích, 
unikalo celé území prozatím hlubší analýze. Z období nejstaršího doloženého vývoje 
(Velká Morava) se taková práce připravuje, z hlediska období následujících by měla 
tuto roli (alespoň ve své stručnosti) splnit práce předkládaná. 
Z porovnání výsledků letošního bádání s loňským tématem (Olomouc - Nová 
Ulice) vychází sousední Povel jako čtvrť se zcela jinou atmosférou, výrazně jiným 
geniem loci. V současnosti se může zdát, že je tato rozdílnost způsobena apriorně 
negativním vnímáním Povlu jako místa, ve kterém dominují toliko dva fatální 
fenomény – rozsáhlé panelové sídliště a přeplněná autostráda.  
Domnívám se však, že specifičnost Povlu spočívá v mnohem jemnějším rozdílu 
a byla tu i před sedmdesátými lety 20. stol., kdy se zde uvedené stavby začaly 
realizovat. 
Povelská zástavba 19. a 20. století už sice venkovský ráz neměla, oproti Nové 
Ulici byl však tento ráz méně městský, přesněji – byl maloměstský. Je srovnatelný 
s atmosférou zástavbou většiny našich malých městeček (Konice, Žírovnice apod.). 
Stejně tak i stavby zde se vyskytující jsou až do let poválečných v uvedeném smyslu 
maloměstské. Chybí zde velké výstavné vily i objemné činžovní domy. Je příznačné, 
že před rokem 1949 bylo na Povlu jen 5 domů se třemi nadzemními podlažími, více 
podlaží měla jen vojenská zásobárna. Tyto skutečnosti také patrně souvisí s faktem, 
že lidé, stavící své domy na Povlu po roce 1870 byli na rozdíl od Nové Ulice většinou 
Češi, což také tehdy zpravidla znamenalo jejich menší finanční zázemí. Další 
objevenou skutečností, podtrhující výše uvedená tvrzení je využití zahrad při 
rodinných domech, které zde byly na rozdíl od okrasných novoulických často 
užitkové. Závěrem lze uvažovat, jakou atmosféru může mít město (Olomouc) ve 
svých nejširších hranicích, když jeho čtvrti jsou takto rozdílné?  
Pro povelské území je také typické razantní snížení výstavby rodinných domů 
po r. 1950. Tento stav trvá i v současnosti, přestože se jedná o dobře 
zainvestovanou lokalitu nedaleko centra Olomouce. Aktuální výstavba zde většinou 
pokračuje v duchu a měřítku panelových sídlišť. Pro dosažení jejich souladu 
s nejstarší povelskou zástavbou a kvůli dramatickému urbanistickému vývoji byl pro 
nejcitlivější území Povlu schválen v r. 2001 regulační plán, jediný svého druhu 
v Olomouci (nepočítáme-li regulační plán MPR). 
 
Při srovnání s loňskou etapou z hlediska pracovních podmínek lze konstatovat 
snižující se dostupnost archiválií z archivu příslušného Stavebního úřadu, což často 
znemožňuje  publikování (mnohdy unikátní) plánové dokumentace.  
 
 
 
 
 
 
 39 
                    literatura, prameny 
 
Bibliografie: 
 
Bergmann, L.: Deutsche Bauernhäußer aus Mähren. Olmütz 1937. 
Bláha, J.: Předběžná zpráva o objevu předvelkomoravského ústředí v Olomouci. 
Archaeologia historica, sv. 13, 1988, s. 155-170. 
Bláha, J.: Komunikace, topografie a importy ve středověku a raném novověku (7.-17. 
století na území města Olomouce. Archaeologia historica, sv. 23, 1998, s. 133-159. 
Bláha, J.: Archeologické a archeozoologické poznámky ke stravování olomouckých 
Slovanů v předvelkomoravském období (konec 7. - počátek 9. stol.). Střední Morava, 
kulturněhistorická revue, č. 10, 2000, s. 66-73. 
Bláha, J.: Slovanská a středověká Olomouc v archeologických pramenech. In: Bém, 
M. (red.), Archeologické zrcadlení. Olomouc 2001, s. 121-151. 
Černoušek, T. – Šlapeta, V. – Zatloukal,P.: Olomoucká architektura 1900 - 1950. 
Průvodce. Olomouc 1981. 
J. A. V., Několik poznámek k zastavovacímu plánu. In: Našinec, 22. 4. 1927, s. 4 - 5.  
Kalábek, M.: Olomouc (okr. Olomouc), Velkomoravská ulice. Přehled výzkumů 45, 
2004, s. 177. 
Kolektiv pracovníků katedry historie filosofické fakulty Univerzity Palackého, Z dějin 
Olomouce. Olomouc 1973. 
Kšír, J.: Stavební vývoj Velkého Olomouce, in: Jan Zedek (red.), Olomouc město, 
okres. Brno 1931, s. 45 - 57. 
Kšír, J.: Olomouc dřívější a dnešní. Olomouc 1932. 
Kšír, J.: Novodobý Olomouc, in: Věstník hlavního města Olomouce, 14. 10. 1937, s. 
185 - 189. 
Kuča, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díl čtvrtý. Praha 
2000. ISBN 80-85983-12-5. 
Kux, J.: Geschichte der königlichen Hauptstadt Olmütz bis zum Umsturz 1918. 
Reichenberg und Olmütz 1937. 
Kux, J.: Die deutschen Siedlungen um Olmütz. Ein volksbodengeschichtliches 
Quellenwerk bis 1918. Olmütz 1943. 
Měřínský, Z.: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu, I. díl. Praha 2002. 
Mlčák, L.: Olomoučtí stavitelé a zedničtí mistři z let 1780 – 1880, in: Střední Morava: 
Vlastivědná revue 14, Olomouc 2002, s. 44 - 59. 
Pojsl, M.: Olomouc očima staletí. Olomouc 1992. 
Poláček, L.: K poznání přírodního prostředí velkomoravských nížinných hradišť. In: 
Galuška, L. – Kouřil, P. – Měřínský, Z., Velká Morava mezi východem a západem. 
Brno 2001, s. 315-325. 
Procházková, P.: Přehled nejstarších dějin Olomouce. Olomouc 2000, rkp. 
Sallinger, R.: – Baufragen von Gross-Olmütz, in: Mährisches Tagblatt, 16. 6. 1930, s. 
73. 
Šlézar, P.: Olomouc, Husitská a Ibsenova ul., nálezová zpráva uložena v archivu NPÚ 
v Olomouci. Olomouc 2005. 
Šlézar, P.: Ulice Husitská a Ibsenova. In: Státní památkový ústav v Olomouci, Výroční 
zpráva 2001. Olomouc 2002, s. 79-80. 
Švec, V., Šrek, R.: Olomouc – Nová Ulice. Olomouc 2008. Strojopis. 
Tichák, M.: O osudech městských částí Olomouce. Olomouc 1998. 
 40 
Tichák, M.: Když padly hradby, Olomouc 2005. 
Tichák, M.: Ztracené adresy, Olomouc 2007. ISBN 80-903687-1-9. 
Vlček, P.: Václavík, J. in: Vlček, P. (ed.), Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků 
a kameníků v Čechách. Praha 2004. 
Zatloukal, P.: Olomoucká architektura 1850 – 1950, Stavebně historický průvodce. 2. 
díl. Pevnostní území, předměstí a integrované obce. Olomouc 1984. 
Zatloukal, P.: Olomoučtí architekti 20. století I. In: Zprávy Krajského vlastivědného 
muzea v Olomouci č. 229. Olomouc 1984, s. 15 -2 9. 
Zatloukal, P.: Olomoučtí architekti 20. století II. In: Zprávy Krajského vlastivědného 
muzea v Olomouci č. 235. Olomouc 1985, s. 15 - 33. 
Zatloukal, P.: (ed.), “Oznámení o Ikarově letu“. Olomoucká šedesátá léta v zrcadle 
výtvarné kultury. Katalog výstavy. Olomouc 1998. ISBN 80-85227-29-0. 
Zatloukal, P.: (ed.), Slavné vily Olomouckého kraje. Praha 2007. 
Zemánek, A.: Olomouc – Povel. Strojopis. Olomouc 1964.  
Adresář Velké Olomouce a okolí. Olomouc 1932. 
 
 
Chronologické řazení: 
 
J. A. V., Několik poznámek k zastavovacímu plánu. In: Našinec, 22. 4. 1927, s. 4 - 5.  
Sallinger, R.: – Baufragen von Gross-Olmütz, in: Mährisches Tagblatt, 16. 6. 1930, s. 
73. 
Kšír, J.: Stavební vývoj Velkého Olomouce, in: Jan Zedek (red.), Olomouc město, 
okres. Brno 1931, s. 45 - 57. 
Kšír, J.: Olomouc dřívější a dnešní. Olomouc 1932. 
Adresář Velké Olomouce a okolí. Olomouc 1932. 
Kšír, J.: Novodobý Olomouc, in: Věstník hlavního města Olomouce, 14. 10. 1937, s. 
185 - 189. 
Bergmann, L.: Deutsche Bauernhäußer aus Mähren. Olmütz 1937. 
Kux, J.: Geschichte der königlichen Hauptstadt Olmütz bis zum Umsturz 1918. 
Reichenberg und Olmütz 1937. 
Kux, J.: Die deutschen Siedlungen um Olmütz. Ein volksbodengeschichtliches 
Quellenwerk bis 1918. Olmütz 1943. 
Zemánek, A.: Olomouc – Povel. Strojopis. Olomouc 1964.  
Kolektiv pracovníků katedry historie filosofické fakulty Univerzity Palackého, Z dějin 
Olomouce. Olomouc 1973. 
Černoušek, T. – Šlapeta, V. – Zatloukal, P.: Olomoucká architektura 1900 - 1950. 
Průvodce. Olomouc 1981. 
Zatloukal, P.: Olomoucká architektura 1850 – 1950, Stavebně historický průvodce. 2. 
díl. Pevnostní území, předměstí a integrované obce. Olomouc 1984. 
Zatloukal, P.: Olomoučtí architekti 20. století I. In: Zprávy Krajského vlastivědného 
muzea v Olomouci č. 229. Olomouc 1984, s. 15 -2 9. 
Zatloukal, P.: Olomoučtí architekti 20. století II. In: Zprávy Krajského vlastivědného 
muzea v Olomouci č. 235. Olomouc 1985, s. 15 - 33. 
Bláha, J.: Předběžná zpráva o objevu předvelkomoravského ústředí v Olomouci. 
Archaeologia historica, sv. 13, 1988, s. 155-170. 
Pojsl, M.: Olomouc očima staletí. Olomouc 1992. 
Bláha, J.: Komunikace, topografie a importy ve středověku a raném novověku (7.-17. 
století na území města Olomouce. Archaeologia historica, sv. 23, 1998, s. 133-159. 
 41 
Tichák, M.: O osudech městských částí Olomouce. Olomouc 1998. 
Zatloukal, P.: (ed.), “Oznámení o Ikarově letu“. Olomoucká šedesátá léta v zrcadle 
výtvarné kultury. Katalog výstavy. Olomouc 1998. ISBN 80-85227-29-0. 
Bláha, J.: Archeologické a archeozoologické poznámky ke stravování olomouckých 
Slovanů v předvelkomoravském období (konec 7. - počátek 9. stol.). Střední Morava, 
kulturněhistorická revue, č. 10, 2000, s. 66-73. 
Kuča, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díl čtvrtý. Praha 
2000. ISBN 80-85983-12-5. 
Procházková, P.: Přehled nejstarších dějin Olomouce. Olomouc 2000, rkp. 
Bláha, J.: Slovanská a středověká Olomouc v archeologických pramenech. In: Bém, 
M. (red.), Archeologické zrcadlení. Olomouc 2001, s. 121-151. 
Poláček, L.: K poznání přírodního prostředí velkomoravských nížinných hradišť. In: 
Galuška, L. – Kouřil, P. – Měřínský, Z., Velká Morava mezi východem a západem. 
Brno 2001, s. 315-325. 
Šlézar, P.: Ulice Husitská a Ibsenova. In: Státní památkový ústav v Olomouci, Výroční 
zpráva 2001. Olomouc 2002, s. 79-80. 
Měřínský, Z.: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu, I. díl. Praha 2002. 
Mlčák, L.: Olomoučtí stavitelé a zedničtí mistři z let 1780 – 1880, in: Střední Morava: 
Vlastivědná revue 14, Olomouc 2002, s. 44 - 59. 
Kalábek, M.: Olomouc (okr. Olomouc), Velkomoravská ulice. Přehled výzkumů 45, 
2004, s. 177. 
Vlček, P.: Václavík, J. in: Vlček, P. (ed.), Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků 
a kameníků v Čechách. Praha 2004. 
Tichák, M.: Když padly hradby, Olomouc 2005. ISBN 80-903687-1-9. 
Šlézar, P.: Olomouc, Husitská a Ibsenova ul., nálezová zpráva uložena v archivu NPÚ 
v Olomouci. Olomouc 2005. 
Tichák, M.: Ztracené adresy, Olomouc 2007. 
Zatloukal, P.: (ed.), Slavné vily Olomouckého kraje. Praha 2007. 
Švec, V., Šrek, R.: Olomouc – Nová Ulice. Olomouc 2008. Strojopis. 
 
 
Prameny: 
SOkA Olomouc, AM Nová Ulice. 
Archiv stavebního odboru Magistrátu Města Olomouce. 
Sbírka architektury Muzea umění Olomouc. 
Archiv ZŠ Holečkova. 
 
 
 
 
 
Odborný podklad pro kapitolu „Povel ve světle archeologických nálezů“ 
připravil Mgr. Pavel Šlézar. 
 
Poděkování za spolupráci patří: Mgr. Olze Brixiové, Nikol Fischerové, 
Ing. Jiřímu Kantorkovi, Františku Kratochvílovi, Bc. Adamovi Látalovi, Pavle 
Rachůnkové, PaedDr. Miloslavu Stiborovi, Mgr. Pavlu Šlézarovi, vedení ZŠ Holečkova 
a všem, kteří řešiteli ochotně umožnili přístup do svých objektů či jinak ve věci 
pomohli. 
 42

Originál dokumentu:

digitální

Typ/druh dokumentu:

Typ dokumentu:	průzkumy, posudky, zprávy
Druh dokumentu:	jiný průzkum, posudek, zpráva

Jméno souboru:

M0019823.pdf

Formát souboru:

application/pdf

Autor záznamu:

Buršík Dalibor

Popis dokumentu:

Plošný průzkum, zhodnocení  a dokumentace architektonického kulturního dědictví 19. a 20. století: Olomouc-Povel

Název pracoviště:

ÚOP v Olomouci

Velikost dokumentu (v bytech):

15430960 B

Rozměry obrazového dokumentu:

Autor originálu:

Švec Vilém, (1976-);

Klíčová slova:

Ochranné pásmo;

Uživ. klíčová slova:

architektura 19. a 20. století;

Datum vzniku:

01.2009

Licence:

Typ:	neurčena - ochranu díla stanovuje obecně autorský zákon (https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-121)

Vazby dokumentu na aplikace IISPP

Bližší specifikace

Odkaz

Aplikace: Památkový katalog - prvek

Druh záznamu: Prvek

Ident. zázn.: Id prvku

Hodnota ident.: 14060194

Bližší specifikace:

Katalogové číslo	1999991238
Název	Olomouc, ochranné pásmo městské památkové rezervace
Číslo ÚSKP	3338
ID právního stavu	163921105 Načítám data z navázané aplikace...

Územní identifikace dokumentu

Územní rozsah:

lokalita nebo její část

Definiční body

Def. bod	Název objektu	Část obce	Č. dom.	Ulice	Č. or.	Kat. území	Obec	ORP	Okres

Přírůstkové body

Přír. bod	Název objektu	Část obce	Č. dom.	Ulice	Č. or.	Kat. území	Obec	ORP	Okres

Lokality

Kód CZ

Název lokality

Reálný typ

Kat. území

Obec

ORP

Okres

Kraj

Kód CZ: 3746

Název lokality: Hejčín

Reálný typ: urbanizované sídlo

Kat. území: Hejčín

Obec: Olomouc

ORP: Olomouc

Okres: Olomouc

Kraj: Olomoucký kraj

Olomouc, ochranné pásmo městsk… (prvek 14060194)

Kód CZ: 10694

Název lokality: Nová Ulice

Reálný typ: býv. město převrstvené

Kat. území: Nová Ulice

Obec: Olomouc

ORP: Olomouc

Okres: Olomouc

Kraj: Olomoucký kraj

Olomouc, ochranné pásmo městsk… (prvek 14060194)

Kód CZ: 51988

Název lokality: Nové Lazce

Reálný typ: urbanizované sídlo

Kat. území: Lazce

Obec: Olomouc

ORP: Olomouc

Okres: Olomouc

Kraj: Olomoucký kraj

Olomouc, ochranné pásmo městsk… (prvek 14060194)

Kód CZ: 51591

Název lokality: Nový Hejčín

Reálný typ: urbanizované sídlo

Kat. území: Hejčín

Obec: Olomouc

ORP: Olomouc

Okres: Olomouc

Kraj: Olomoucký kraj

Olomouc, ochranné pásmo městsk… (prvek 14060194)

Kód CZ: 12877

Název lokality: Povel

Reálný typ: urbanizované sídlo torzální

Kat. území: Povel

Obec: Olomouc

ORP: Olomouc

Okres: Olomouc

Kraj: Olomoucký kraj

Kód CZ: 62746

Název lokality: Olomouc I

Reálný typ: retrodíl hist. osady

Kat. území: Olomouc-město

Obec: Olomouc

ORP: Olomouc

Okres: Olomouc

Kraj: Olomoucký kraj

Olomouc, ochranné pásmo městsk… (prvek 14060194)

Historické regiony

Kód RS

Název hist. regionu

Kód RS: 298

Název hist. regionu: Olomouc

	Olomouc, ochranné pásmo městsk… (prvek 14060194)
	vloženo ručně

Ke stažení Náhled Poslat žádost