Zavřít ( + - )

Metainformační systém NPÚ

Detail dokumentu

Tisk

Náhled:

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Textový obsah:

Metodika terénní prostorové identifikace, 
dokumentace a popisu nemovitých 
archeologických památek
N Á R O D N Í  P A M Á T K O V Ý  Ú S T A V
e d i c e  o d b o r n é  a  m e t o d i c k é  p u b l i k a c e ,  s v a z e k  9 1
M
et
od
ik
a 
te
ré
nn
í p
ro
st
or
ov
é 
id
en
tifi
ka
ce
, d
ok
um
en
ta
ce
 a
 p
op
is
u 
ne
m
ov
itý
ch
 a
rc
he
ol
og
ic
ký
ch
 p
am
át
ek

Metodika terénní prostorové identifikace,
dokumentace a popisu nemovitých
archeologických památek
Petr Sokol, Jiří Havlice, Alena Knechtová, Jan Kypta, Filip Laval, 
Zdeněk Neustupný, Radmila Stránská, Renata Tišerová, 
Martin Tomášek, Petr Vitula
N Á R O D N Í  P A M Á T K O V Ý  Ú S T A V
e d i c e  o d b o r n é  a  m e t o d i c k é  p u b l i k a c e ,  s v a z e k  9 1
PRAHA 2017
Certifikovaná metodika
(osvědčeni č. 5/2014 Ministerstva kultury ČR, Odboru OPP, Č. j. 60653/2014 MK OPP, Sp. Zn. MK-S 14755/2014, OPP 
ze dne 3. 11. 2014)
Metodika terénní prostorové identifikace, dokumentace a deskripce nemovitých archeologických památek byla připravena v rámci 
výzkumného záměru MK ČR MKO7503233303, úkolu č. 306 „Systematický průzkum, vědecké vyhodnocení, odborně podložená obnova 
prostorové identifikace nemovitého archeologického památkového fondu“.
Metodika je určena pracovníkům odborných organizací státní památkové péče, archeologům i památkářům, odborným pracovníkům 
dalších archeologických institucí. Své uplatnění nalezne i u archeologů působících v krajských a okresních muzeích v celé České repub-
lice. Informace v ní obsažené mohou aktivně využívat také pracovníci výkonných orgánů státní samosprávy, orgánů státní památkové 
péče na úrovni státu, kraje a obcí s rozšířenou působností. Certifikovaná metodika může být využívaná i jako studijní materiál pro 
vysoké školy, obory archeologie, historie a další příbuzné obory. Díky jazykové dostupnosti se o Certifikovanou metodiku budou moci 
opírat a vycházet z ní také archeologové a památkáři působící na Slovensku, jak v Památkovém úřadu Slovenské republiky v Bratislavě 
a dalších krajských střediscích, tak v archeologických ústavech a v muzeích s archeologickými pracovišti. Certifikovaná metodika je 
dále určena amatérským zájemcům o archeologii a historii působícím v občanských sdruženích majících v péči místní regiony a mik-
roregiony a památky místního významu, včetně archeologických, které je naplňují. Tyto Certifikovaná metodika usměrňuje a vede, jak 
operativně zdokumentovat jednotlivé skupiny nemovitých archeologických nálezů (archeologických památek), aniž by došlo k jejich 
fyzickému poškození (ohrožujícímu jak nemovité, tak movité archeologické nálezy) a kam tyto informace postoupit, aby byly trvale 
uchovány a staly se podnětem pro další výzkum.
Autoři lektorských posudků:
PhDr. Jaroslav Podliska, PhD., NPÚ ÚOP v hlavním městě Praze
Mgr. Michal Zezula, NPÚ ÚOP v Ostravě
Oponenti:
Prof. PhDr. Jan Klápště, CSc., Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Ústav pro archeologii
PhDr. Michal Bureš, PhD., Filozofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni, Katedra archeologie
PhDr. Martin Kuna, CSc., DSc., Archeologický ústav AV ČR Praha v.v.i.
© 2017, Národní památkový ústav
Text ©  Mgr. Jiří Havlice, Mgr. Alena Knechtová, Mgr. Jan Kypta, Ph.D., Mgr. Filip Laval, Ph.D., Mgr. Zdeněk Neustupný, Mgr. Petr Sokol, 
PhDr. Radmila Stránská, Mgr. Renata Tišerová, Mgr. Martin Tomášek, Ph.D., PhDr. Petr Vitula
Ilustrace © Mgr. Linda Foster, Mgr. Jiří Havlice, Mgr. Renáta Jedličková, Mgr. Filip Prekop, Mgr. Ondřej Malina, Ph.D., Mgr. Zdeněk 
Neustupný, Mgr. Žaneta Sedláková, Mgr. Petr Sokol, PhDr. Petr Vitula, Dana Vitulová, Mgr. Marcela Waldmannová
ISBN 978-80-7480-088-7
Přední strana obálky: Bezemín, okres Tachov, Šipín, k. ú. Okrouhlé Hradiště, okres Tachov. Raně středověká hradiště – vizualizace stínová-
ním (hillshade) dat LLS po robustní filtraci. Data poskytl ČÚZK Praha. Zpracoval O. Malina 2013, upravil P. Sokol 2014.
Zadní strana obálky: Zábělá, okres Plzeň -město. Svazek úvozů zaniklých cest v blízkosti současné silnice. Foto P. Sokol 2006. 
OBSAH    |    3
obsah
Úvod (Petr Sokol, Alena Knechtová)  .............................................................................................................................................................................................  5
I. Teorie terénní prostorové identifikace, dokumentace a deskripce archeologických památek  ........................................................  7
I.1 Charakteristika jednotlivých typů archeologických památek  ........................................................................................................................  7
I.1.1 Mohyly a mohylová pohřebiště (Petr Sokol)  .....................................................................................................................................................  7
I.1.2. Hradiště (Petr Sokol)  ..................................................................................................................................................................................................  12
I.1.3 Tvrziště (Filip Laval)  .....................................................................................................................................................................................................  18
I.1.4 Hradní zříceniny  (Renata Tišerová)  ....................................................................................................................................................................  24
I.1.5. Zaniklé středověké vsi (Filip Laval, Zdeněk Neustupný)  .......................................................................................................................  46
I.1.6 Polní opevnění (Filip Laval, Zdeněk Neustupný)  .........................................................................................................................................  56
I.1.7 Těžební a důlní objekty a areály (Jiří Havlice)  ..............................................................................................................................................  60
I.1.8 Zaniklé cesty (Petr Sokol)  ........................................................................................................................................................................................  67
I.2 Hlavní terénní relikty jednotlivých typů archeologických památek (Petr Sokol)  .............................................................................  72
I.3 Hlavní znaky jednotlivých terénních reliktů archeologických památek (Petr Sokol) .....................................................................  75
I.4 Způsoby poškození archeologických památek (Petr Sokol)  ..........................................................................................................................  76
II. Terénní prostorová identifikace a dokumentace archeologických památek a archeologických lokalit  .................................  87
II.1 Rešerše (Petr Sokol)  .............................................................................................................................................................................................................  89
II.2 Terénní část (Petr Sokol)  ...................................................................................................................................................................................................  89
II.3 Fotografická dokumentace (Petr Sokol)  ..................................................................................................................................................................  91
II.4 Využití leteckých snímků (Petr Sokol)  .......................................................................................................................................................................  91
II.5 Měřičská dokumentace  .....................................................................................................................................................................................................  93
II.5.1 Měřičská přímka (Petr Sokol)  ................................................................................................................................................................................  95
II.5.2 Stolková metoda (Petr Sokol)  ...............................................................................................................................................................................  95
II.5.3 Měření přístrojem GPS (Petr Sokol, Petr Vitula)  ........................................................................................................................................  96
II.5.4 Měření totální stanicí (Petr Vitula)  .................................................................................................................................................................  101
II.5.5 Letecké laserové snímkování (Martin Tomášek, Petr Sokol)  ............................................................................................................  109
II.6 Zaměření jednotlivých typů archeologických památek  ..............................................................................................................................  111
II.6.1 Mohyly a mohylová pohřebiště (Petr Sokol)  .............................................................................................................................................. 111
II.6.2 Hradiště (Petr Sokol, Jiří Havlice)  .....................................................................................................................................................................  117
II.6.3 Tvrziště (Radmila Stránská, Petr Vitula, Petr Sokol) .............................................................................................................................  121
II.6.4 Hradní zříceniny (Renáta Tišerová, Petr Sokol)  .......................................................................................................................................  122
II.6.5 Zaniklé středověké vsi (Zdeněk Neustupný, Jan Kypta, Petr Sokol)  ...........................................................................................  129
II.6.6 Polní opevnění (Zdeněk Neustupný, Jan Kypta, Petr Sokol)  ...........................................................................................................  135
4    |    METODIKA TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A pOpISu nEMOvITýcH ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK
TeRéNNÍ PROSTOROVé iDeNTiFiKAce, DOKuMeNTAce A POPiSu NeMOViTÝcH ARcHeOLOgicKÝcH PAMÁTeKů
II.6.7 Těžební a důlní objekty a areály (Jiří Havlice)  .........................................................................................................................................  137
II.6.8 Zaniklé cesty (Petr Sokol)  ..................................................................................................................................................................................... 141
III. Prostorová identifikace, terénní dokumentace a deskripce archeologických památek – struktura požadovaných  
 informací (Petr Sokol, Alena Knechtová)  ................................................................................................................................................................  145
I. Lokalizace archeologické památky  .........................................................................................................................................................................  145
II. Hlavní relikty sledované při terénní identifikaci jednotlivých typů archeologických památek  ..........................................  145
III. Hlavní sledované znaky jednotlivých terénních reliktů archeologických památek ..................................................................  148
IV. Charakteristika jednotlivých archeologických památek  ..........................................................................................................................  149
V. Poškození archeologické památky  ........................................................................................................................................................................  149
VI. Datace archeologické památky  .............................................................................................................................................................................  149
VII. Vztah archeologické památky k okolí (její umístění v krajině)  ..........................................................................................................  149
VIII. Nová dokumentace archeologické památky  ...............................................................................................................................................  150
IX. Podklady a zdroje informací k archeologické památce  ...........................................................................................................................  150
X. Základní charakteristika movitých nálezů získaných z archeologické památky  ........................................................................  150
IV. Přílohy  ..............................................................................................................................................................................................................................................  151
IV.1 Terénní prostorová identifikace, dokumentace a deskripce archeologických památek – příklady  ................................  151
IV.1.1 Mohylové pohřebiště Biřkov (Petr Sokol)  ...................................................................................................................................................  151
IV.1.2 Mohylové pohřebiště Vrhaveč (Petr Sokol) ...............................................................................................................................................  155
IV.1.3 Hradiště Hradišťský vrch u Kaplice (Jiří Havlice)  .................................................................................................................................  158
IV.1.4 Tvrziště Senorady (Radmila Stránská, Petr Vitula) ...............................................................................................................................  160
IV.1.5 Zřícenina hradu Hamrštejn (Renata Tišerová)  .......................................................................................................................................  162
IV.1.6 Zaniklá středověká vesnice Svídna (Zdeněk Neustupný)  .................................................................................................................  165
IV.1.7 Pozůstatky činnosti obléhatelů v předpolí hradu Zbořený Kostelec (Jan Kypta)  ..............................................................  167
IV.1.8 Středověké zlatodoly Kometa (Jiří Havlice)  ..............................................................................................................................................  169
IV.1.9 Zaniklý rudný důl u Ratibořských Hor (Jiří Havlice) ............................................................................................................................  172
IV.1.10 Polykulturní výšinné sídliště Kolová (hradiště, městské lokační provizorium) (Martin Tomášek)  ..........................  175
IV.2 Nemovité kulturní památky archeologické povahy a podmínky jejich ochrany (Petr Sokol, Alena Knechtová)  ......  178
IV.3 Aplikace Významné archeologické lokality (VAL) (Alena Knechtová)  ................................................................................................  180
V. Literatura  .........................................................................................................................................................................................................................................  183
Nepublikované práce  ..........................................................................................................................................................................................................  183
Literatura  ..................................................................................................................................................................................................................................  183
Zkratky  ....................................................................................................................................................................................................................................................  191
ÚvOD   |   5
Úvod
petr Sokol, Alena Knechtová
Ochrana archeologických lokalit,1) ať již jako nemovitých kulturních památek ve smyslu § 2 zákona 20/1987 Sb. o státní 
památkové péči, ve znění pozdějších úprav či jako pouhých „území s archeologickými nálezy“ (dále jen „ÚAN“)2) bez památ-
kové ochrany vyplývající z citovaného zákona 20/1987 Sb., nebyla vždy v minulosti doprovázena kvalitní a jednoznačnou 
terénní prostorovou identifikací. Rovněž starší formy dokumentačních výstupů a popisy archeologických památek/lokalit 
jsou mnohdy nedostatečné. Nelze si z nich učinit konkrétnější představu o jejich vzhledu a struktuře, o jejich jednotlivých 
částech, terénních reliktech projevujících se vizuálně v krajině, a o jejich stavu dochování.
Suma informací vytvářená terénní prostorovou identifikací, dokumentací a deskripcí archeologických památek/lokalit 
poskytuje přitom přehled o jejich aktuálním stavu. Souběžně s tím přispívá ke zkvalitnění záznamů o těchto památkách/
lokalitách, v případě nemovitých kulturních památek vedených v evidenci Ústředního seznamu kulturních památek České 
republiky (dále jen „ÚSKP“). Zároveň slouží jako východisko pro opatření statní památkové péče směrující k jejich ochraně,3) 
především predikci rizik, které je ohrožují.
Získané údaje rozšiřují základní a v řadě ohledů značně stručné informace o archeologických lokalitách obsažené v exis-
tujících archeologických systémech (ve Státním archeologickém seznamu České republiky, dále jen „SAS ČR“, a v seznamech 
Významné archeologické lokality, dále jen „VAL“, a Obrazová dokumentace archeologických nalezišť, dále jen „ODAN“), jako 
i v dalších informačních systémech, využívaných státní památkovou péčí (v Metainformačním systému Národního památ-
kového ústavu, dále jen „MIS“, a mapových projektech Geografického informačního systému NPÚ, dále jen „GIS“).4) 
Informace o archeologických lokalitách, které Národní památkový ústav (dále jen „NPÚ“) svoji odbornou činností získává, 
nejsou a nemohou být omezeny pouze na zajištění odborných činností státní památkové péče. Své uplatnění a využití 
nachází jak v dalších institucích a ústavech věnujících se především archeologii, historii a dalším příbuzným oborům, tak 
i v cestovním ruchu a ve vzdělávání.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že je to právě státní památková péče a NPÚ, do jejichž kompetence spadá dlouhodobá 
povinnost zajišťování terénní prostorové identifikace, dokumentace a deskripce archeologických památek/lokalit. A jsou to 
1) Pro účely této metodiky je potřebné specifikovat používané termíny. Termín „Archeologická lokalita“ je v metodice chápán jako místo, zpravidla 
pod úrovní terénu, na kterém byla prokázána přítomnost archeologických nálezů. Termín „archeologická památka“ je v metodice chápan jako 
terénní relikty archeologické lokality vizuálně prostorově identifikovatelné. Nejde vždy nutně o nemovitost s památkovou ochranou, tedy kulturní 
památku ve smyslu § 2 citovaného zákona č. 20/1987 Sb. Svým rozsahem může být takto chápaná archeologická památka totožná s archeologickou 
lokalitou (například hradiště), nebo menší (například zřícenina kostela uprostřed zaniklé středověké vesnice vizuálně se nijak neprojevující).
2) Území s archeologickými nálezy představuje nejobecnější a zastřešující termín. Jde o území, na kterém se:
1) archeologické nálezy prokazatelně vyskytují nebo se na něm vyskytují zcela jistě, ovšem nemusely být dosud prokázány (jde tedy o území 
označované jako archeologická lokalita)
2) archeologické nálezy prokazatelně nevyskytují, ale pravděpodobnost jejich výskytu je vysoká (51–100%), například svědectvím písemných 
pramenů či těsnou blízkostí známé archeologické lokality (jde zejména o intravilány jakýchkoliv historických sídel, jejichž existence sahá do 
minulosti, tedy vlastně každá vesnice či město; přítomnost archeologických nálezů jako pozůstatků činnosti člověka v minulosti je zde téměř 
jistá, i když nemusí být ještě prokázána)
3) archeologické nálezy prokazatelně nevyskytují, ale jejich přítomnost nelze vyloučit, a to vzhledem k tomu, že toto území mohlo být v minulosti 
člověkem osídleno či jinak využíváno; pravděpodobnost výskytu archeologických nálezů je pak 50% (jde téměř o celé území České republiky, 
neboť v průběhu minulosti se na něm vystřídalo nespočetně lidí, kteří v celkovém součtu využívali téměř veškeré území a zanechali na něm 
stopy svých aktivit – sídlení, pohřbívání, výrobních činností a tak dále – tedy i tam, kde jsou dnes neosídlené či nevyužívané plochy).
 Za území bez archeologických nálezů lze s jistotou považovat pouze místa, kde byl terén zničen či odstraněn do hloubky, která nedává šanci na 
zachování archeologických situací, to znamená, že došlo k odstranění vrstev a uloženin čtvrtohorního stáří; jde například o plochy lomů, pískoven, 
cihelen, větších vybagrovaných ploch a tak dále (podrobněji viz BEČVÁŘ – CEJPOVÁ – ERNÉE – KNECHTOVÁ – KRUŠINOVÁ – SKLENÁŘOVÁ – 
VACHŮT – VOLFÍK 2003, s. 6–8).
3) K tomu stručně též BENEŠOVÁ – FEJTOVÁ 2000, s. 2–3, 7.
4) K tomu SOKOL 2010, s. 59–71.
6   |   METODIKA TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A pOpISu nEMOvITýcH ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK
právě státní památková péče a NPÚ, pro jejichž činnost jsou takto získané informace zcela zásadní a nenahraditelné. Národní 
památkový ústav, odborná organizace státní památkové péče, jediná státní příspěvková organizace s celostátní působností 
zabývající se péči o kulturní památky a památkově chráněná území, má přitom všechny odborné, technické i personální 
předpoklady pro jejich zajišťování, a tedy i pro zajišťování a výkon dlouhodobé kontinuální péče o archeologické dědictví.
Účelem předkládané Metodiky terénní prostorové identifikace, dokumentace a deskripce nemovitých archeologických 
památek je sjednotit přístup k jednoznačné terénní prostorové identifikaci, dokumentaci a deskripci archeologických lokalit, 
archeologických památek se zachovanými terénními relikty, vizuálně se projevujícími v krajině, a všech jejich komponent. 
Metodika poskytuje návod k vytvoření souhrnné dokumentace, na jejímž základě by měl každý odborný pracovník NPÚ (ale 
nejen NPÚ, i jiných archeologických pracovišť) dokázat archeologickou památku v terénu nalézt, prostorově ji identifikovat, 
(včetně identifikace v mapových podkladech vymezeného případného ochranného pásma) a posoudit její stav a změny. 
Soubor získaných informací má své uplatnění při dalších revizích stavu kulturních památek archeologické povahy České 
republiky prohlášených za kulturní památky dle § 3 citovaného zákona 20/1987 Sb. (obnovených identifikacích, generálních 
aktualizacích), ale i jako podklad při komunikaci s vlastníky, správci a uživateli archeologických památek. Dokumentace 
zhotovená podle metodiky by zároveň měla sloužit i jako podklad při prohlašování jednotlivých archeologických lokalit za 
kulturní památky, národní kulturní památky, případně památkové rezervace, nebo zóny, podle § 3–6 citovaného zákona 
20/1987 Sb.
Metodika terénní prostorové identifikace nemovitých archeologických památek navazuje na poznatky z reidentifikace 
nemovitých památek archeologické povahy.5) Reaguje na přetrvávající a narůstající ohrožení archeologických lokalit a stále 
aktuální nutnost jejich aktivní ochrany. Současně si všímá i možnosti využití potenciálu archeologických lokalit a archeolo-
gických památek v intencích cestovního ruchu.6)
Terénní prostorovou identifikací, v duchu předkládané metodiky, je míněno určení polohy a rozsahu archeologické 
lokality jako celku, ale i jejích jednotlivých částí projevujících se vizuálně v terénu (vlastní archeologické památky). Na základě 
kvalitnější terénní prostorové identifikace a prostorového kontextu může být korigována i věcná identifikace, tedy o jaký 
druh archeologické památky/ lokality se jedná.
Osnova postupu vlastní terénní prostorové identifikace, dokumentace a deskripce archeologické památky, tak jak 
ji metodika navrhuje, je koncipována do několika tematických celků: Lokalizace archeologické památky, Hlavní relikty 
jednotlivých typů archeologických památek, Hlavní znaky jednotlivých terénních reliktů archeologických památek, Pro-
storový kontext archeologické památky, Celkové zhodnocení archeologické památky (stavu, významu, opatření legislativní 
ochrany existující i navržená), Dokumentace archeologické památky (popis, fotodokumentace, zaměření), Podklady a zdroje 
informací k archeologické památce. Jde tedy o prostorovou analýzu archeologické památky zohledňující ji jak v celku, tak 
i v jednotlivých částech se specifickými vlastnostmi, a to jak pro účely samotné terénní prostorové identifikace a následné 
dokumentace, tak pro účely deskripce.
U lokalizace archeologické památky jde o určení jejího umístění vzhledem k blízkým větším či významnějším bodům, 
sídlům a podobně, o katastrální území, čísla parcel, rozsah památky vzhledem k jednotlivým parcelám, souřadnice na ZM 
1:10 000 a souřadnice získané zaměřením.
Údaje o archeologických památkách/lokalitách získané nedestruktivními metodami by měly být shromažďovány a práce 
s nimi koncipována s ohledem na jejich další využití z hlediska poznání nejen vlastních terénních reliktů archeologické 
památky, ale i vnitřní struktury archeologické lokality a vztahů této lokality k okolnímu prostoru (krajině).
Archeologické památky, na první pohled ne tak atraktivní, jako jiné skupiny památek, hrady, zámky, sakrální a technické 
památky, památky zahradního umění a lidového stavitelství, tvoří důležitou součást českého kulturního dědictví. Předkládaná 
Metodika terénní identifikace nemovitých archeologických památek může přispět k tomu, aby se i tato složka kulturního 
dědictví, dle předkládaných postupů a doporučení prostorově identifikovaná, zdokumentovaná a popsaná zachovala – v co 
nejméně poškozeném stavu – následujícím generacím.
5) SOKOL – WIZOVSKÝ 2002; SOKOL 2004; týž 2005; týž 2007.
6) NEUSTUPNÝ 2006; SOKOL 2006a; týž 2006 b; týž 2013a, týž 2013 b. Ve stručné podobě byla tato část rozpracované metodiky publikována 
v kontextu zájmů péče o archeologické dědictví a možností jeho poznávání na odborné i laické úrovni, viz HAJŠMAN – ŘEZÁČ – SOKOL – TRNKA 
2009.
I. TEOrIE TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A DESKrIpcE ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK   |   7
i. Teorie terénní prostorové identifikace, dokumentace 
a deskripce archeologických památek
i.1 charakteristika jednotlivých typů archeologických památek
Vzhledem ke značnému množství typů archeologických památek, které bývají ve formě terénních reliktů v krajině docho-
vány, a možnostem autorského kolektivu, byly části metodiky (zejména analytického charakteru) pojaty obecněji. Konkrétní 
příklady a ukázky jsou omezeny na osm základních typů památek; mohyly a mohylová pohřebiště, hradiště, tvrziště, hradní 
zříceniny, zaniklé středověké vsi, polní opevnění, těžební a důlní objekty a areály a zaniklé cesty. Jde o typy časté a přitom 
se od sebe odlišující jak funkčně, tak i strukturou a povahou reliktů. Zásady při jejich terénní prostorové identifikaci, 
dokumentaci a deskripci lze ovšem uplatnit i v případech dalších typů archeologických památek, jejichž výčet a rozčlenění 
na prvky/jednotlivé části terénních reliktů obsahuje kapitola III., a jejichž charakteristika z hlediska terénních projevů 
a dokumentačních postupů je blízká uvedeným základním typům (např. neúspěšná městská lokace, vcelku nepočetný typ 
archeologických památek, nebo polní systémy).7)
i.1.1 Mohyly a mohylová pohřebiště (Petr Sokol)
Mohyla je označení pro násep (pahorek) navršený nad hrobem. Tento násep může být tvořen hlínou, hlínou a kameny, 
případně pouze kameny při využití různých způsobů konstrukce (viz níže). Rovněž konstrukce a vzhled hrobů v mohyle byly 
7) Uvedený typ archeologické památky, městská lokace, je v této metodice alespoň zčásti zastoupen konkrétním příkladem – příloha IV.1.10
Obr. 1: Blahovka.  
Reliéfně výraznější mohyla.  
Foto P. Sokol 2008.
8   |   METODIKA TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A pOpISu nEMOvITýcH ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK
variabilní od prostého uložení pozůstatků (nespáleného nebo spáleného těla) a pohřební výbavy po prostornou zastropenou 
pohřební komoru. Hrob mohl být pod úrovní terénu, na jeho úrovni či pomocí konstrukce i nad úrovní okolního terénu, 
přičemž vždy byl hrob překryt navršeným náspem obvykle kruhového či oválného tvaru. Běžně na jednom místě vznikalo 
postupně více mohyl (obvykle do několika desítek), které tvořily pohřebiště (mohylník). Méně často byla zbudována pouze 
jedna či několik málo mohyl.
Obr. 2: Sedlo u Číměře,  
okres Jindřichův Hradec. 
Část mohylového pohřebiště. 
Foto J. Havlice 2007.
Obr. 3: Stráž nad Nežárkou, 
okres Jindřichův Hradec.  
Mohyla o průměru 10 m 
a výšce 1,3 m. 
Foto J. Havlice 2007.
I. TEOrIE TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A DESKrIpcE ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK   |   9
V důsledku pravěkého a raně středověkého kulturního vývoje jsou mohylové hroby výrazným znakem některých oblastí. 
Charakteristickým rysem mohylových pohřebišť jsou náspy o průměru několika metrů, výjimečně (v závislosti na velikosti 
a vybavení hrobu) až několika desítek metrů a současné výšce od několika desítek centimetrů do obvykle dvou metrů 
(obr. 1–6); původní výška však bývala i mnohem větší. Ve vrcholcích či po stranách značného počtu mohyl jsou dnes zřetelné 
prohlubně, stopy dřívějších porušení či starších výzkumů (obr. 7).
Obr. 4: Kostelec, okres Tachov. 
Menší a tvarově hůře  
dochovaná mohyla.  
Foto P. Sokol 2006.
Obr. 5: Hádky, k. ú. Milínov,  
okres Plzeň -jih. Dvě menší  
mohyly. Na povrchu mohyl  
jsou patrné kameny z konstrukce 
pláště mohyly.  
Foto P. Sokol 2008.
10   |   METODIKA TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A pOpISu nEMOvITýcH ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK
Mohyly, překrývající ať již žárové či kostrové hroby, pocházejí především jak ze střední a mladší doby bronzové (asi 
1600–1000 před Kristem), tak ze sklonku starší doby železné (doby halštatské) s přesahem do počátku mladší doby želez-
né (doby laténské), (asi 700–500 před Kristem). V menší míře se v mohylách objevují i slovanské raně středověké hroby 
z 8. a 9. století.
Mohylové stavby ve střední době bronzové byly tvořeny vnějším náspem z hlíny a drobnějšího kamení, zpevněným po 
obvodu věncem z kamenů, a z vnitřní kamenné části. Šlo o několik vrstev kamenů na pravoúhlém nebo okrouhlém půdorysu, 
skládaných na plocho na sebe a vyplňovaných hlínou. Na jedné z těchto vrstev byl umístěn mrtvý. Někdy bylo tělo položeno 
na první dláždění a pak překryto dalšími vrstvami kamenů. Takových kamenných staveb bývalo pod násypem víc, i čtyři 
a pět, ne ve všech však byly umístěny hroby. Často nebyl hrob ani v jedné z nich.
Obr. 6: Chrastavce – Milavče, 
okres Domažlice. 
Mohutná mohyla navýšená zemi-
nou získanou z jejího 
vnitřku při starším výzkumu. 
Foto P. Sokol 2006.
Obr. 7: Újezd u Sv. Kříže, 
okres Rokycany. 
Stopy staršího výzkumu 
ve formě vkopu do 
mohylového náspu. 
Foto P. Sokol 2008.
I. TEOrIE TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A DESKrIpcE ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK   |   11
V mladší době bronzové se rozšiřuje zvyk kremace mrtvých a ukládání spálených kostí do nádoby. Při narušení mohyly 
či jejího nejbližšího okolí lze teoreticky narazit na stopy ohňů, jež zde byly při ukládání pozůstatků mrtvého zapáleny.
Dalším způsobem, jakým lidé do mohyl pohřbívali a jak mohyly ve své konečné podobě vznikaly, bylo postupné přidávání 
hrobů k již nasypané mohyle, a tím postupné zvětšování mohyly.
Stavba mohyl nebyla jednoduchou záležitostí. Vyžadovala organizaci a především kladla nároky na získání a dopravu 
materiálu. Pro navršení náspů bylo třeba značného množství hlíny a tu bylo nutné někde získat a přemístit na místo hrobu. 
V okolí pohřebiště se tedy zřejmě nacházely plochy, kde obyvatelé tuto hlínu těžili. U raně středověkých mohyl se lze setkat 
s nepatrným příkopem kolem mohyly, který byl součástí úpravy celého hrobu (obr. 8, 9).
Obr. 8: Sedlo u Číměře, 
okres Jindřichův Hradec. 
Mělký žlábek kolem mohyly. 
Foto J. Havlice 2007.
Obr. 9: Lhota, okres Tachov. 
Žlábek patrný kolem výrazné, 
raně středověké mohyly. 
Foto P. Sokol 2006.
12   |   METODIKA TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A pOpISu nEMOvITýcH ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK
Ani budování vnitřních kamenných konstrukcí nebylo vždy co nejjednodušší ve smyslu dnešní praktičnosti. Ne vždy 
byl totiž každý kámen vhodný, respektive existovaly kameny vhodnější. Šlo tedy o druhy a přepravu kamenů, které se na 
stavbu použily. Vnitřní konstrukce mohylových hrobů však nejsou z hlediska účelu této metodiky podstatné, proto se zde 
jimi nebudeme blíže zabývat. Při průzkumu lokality je však potřebné vědět, že v případě narušení mohyly mohou být na 
povrchu patrné kameny z pláště náspu či vnitřní konstrukce hrobu.
Mohylová pohřebiště nebyla v krajině rozmísťována náhodně, ale ve vztahu k některým krajinným prvkům. Situována 
jsou obvykle na mírných svazích, na kopcích či okrajích teras, přičemž podstatným hlediskem byl spíše vztah k současnému 
sídlišti než k okolní krajině.8) V nevelké vzdálenosti od pohřebiště tak lze předpokládat existenci jednoho či více sídlišť, 
jejichž obyvatelé na pohřebišti pohřbívali. Pohřebiště bylo často od tehdejšího světa živých odděleno symbolickou hranicí, 
kterou tvořila drobná vodoteč. Přírodní útvar, například erozní rýha či terénní zlom, někdy vymezoval i rozsah pohřebiště. 
Oddělení prostoru k pohřbívání od prostoru k obývání však existovalo pouze u vzájemně současných areálů, nesoučasná 
pohřebiště a sídliště se tedy mohou překrývat.
Vnitřní uspořádání je z hlediska povrchových průzkumů prokazatelné jen výjimečně. Z hlediska struktury mohylových 
pohřebišť lze pozorovat pohřebiště kompaktní nebo rozvolněná, s jasně vymezeným okrajem či bez něj. Výrazné uspořádání 
do řad mají zejména raně středověké mohylníky.
Dodnes se mohylová pohřebiště či jejich části dochovaly v lesním prostředí. Tam, kde je či v minulosti byla prováděna 
zemědělská činnost, byly mohyly rozorány. V těchto případech lze maximálně uvažovat o náhodném dochování některých 
více pod úroveň terénu zahloubených hrobů. Ovšem i v lesích jsou mohyly poškozovány a ohrožovány hospodářskou činností, 
jakou je lesní orba či těžba dřeva, dále pak vývraty stromů, jejichž kořenový systém vytrhne i část mohyly. Samostatnou 
kapitolou jsou takzvaní detektoráři, hledající kovové předměty cenné svým materiálem či historickou hodnotou a nelegálně 
vybírající takové předměty nejen z mohyl, ale i z prostoru hradišť, hradních zřícenin a dalších archeologických památek/
lokalit.
i.1.2. Hradiště (Petr Sokol)
Hradiště jsou jedněmi z nejzřetelnějších archeologických památek v krajině. Jejich pozůstatky se nacházejí zpravidla na 
výrazné terénní dominantě nejrůznějších typů: na vrcholcích kopců a návrší (obr. 10, 11), na temenech ostrožen (obr. 12) 
a při hranách teras (obr. 13), existovala však i hradiště v inundacích řek.
8) Ke vztahu mohylových pohřebišť k sídlištím a prvkům krajiny KUNA 2008.
Obr. 10: Záhořice, okres Karlovy Vary. Hradiště Vladař vystavěné na temeni i svazích „stolové hory“. Pohled od severozápadu. 
Foto P. Sokol 2004.
I. TEOrIE TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A DESKrIpcE ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK   |   13
Obr. 11: Zámek, k. ú. Třebo-
hostice, okres Strakonice. 
Hradiště na vrcholku kopce, 
pohled od východu. 
Foto J. Havlice 2007.
Obr. 12: Hůrka, k. ú. Starý Plze-
nec, okres Plzeň -město. 
Přemyslovské hradiště s rotun-
dou sv. Petra na západní opyši 
ostrožny. Pohled od jihozápadu. 
Foto P. Sokol 2012.
Obr. 13: Plzeň -Hradiště, 
okres Plzeň -město. 
Hradiště na terase nad řekou 
Úhlavou, vpravo hrana terasy 
s nevýrazným valem hradiště. 
Pohled od jihu. 
Foto P. Sokol 2012.
14   |   METODIKA TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A pOpISu nEMOvITýcH ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK
Charakteristickými terénními prvky pro tento typ archeologických památek jsou pozůstatky někdejšího opevnění ve 
formě valů a příkopů (obr. 14–18). Valy – pozůstatky hradby různých konstrukcí s využitím hlíny, kamenů a dřeva nebo 
jednoduššího valového násypu – jsou obvykle situovány po obvodu hradiště (někdy je v těchto místech patrná jen ostřejší 
terénní hrana nad svahem v důsledku eroze valu, obr. 19) a/nebo oddělují souběžně s tzv. šíjovým příkopem (příkopy) vnitřní 
plochu hradiště od jeho předpolí (typická situace u hradišť na ostrožnách nebo na hranách teras, obr. 20) či jednotlivé části 
hradiště navzájem. Příkopy a valy mohou být jak jednoduché, tak i vícenásobné (obr. 21). V některých případech lze v tělese 
valu rozpoznat místa a někdy i typ původních vstupů – bran (obr. 22).
Obr. 15: Bezemín, okres Tachov. 
Příkop a val na jihovýchodní 
straně hradiště. 
Foto P. Sokol 2006.
Obr. 14: Třebohostice, val (de-
strukce opevnění) na západní 
straně hradiště. 
Foto J. Havlice 2007.
I. TEOrIE TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A DESKrIpcE ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK   |   15
Obr. 16: Žďár, k. ú. Pavlovsko, 
okres Rokycany. 
Vnitřní val na jihozápadní straně 
akropole hradiště. 
Foto P. Sokol 2005.
Obr. 17: Žďár, k. ú. Pavlovsko. 
Vnější val na jihozápadní straně hradiště. 
Foto P. Sokol 2005.
Obr. 18: Holý vrch, k.u. Bukovec, 
okres Plzeň -město. 
Čelní val akropole hradiště. 
Foto P. Sokol 2008.
16   |   METODIKA TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A pOpISu nEMOvITýcH ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK
Není snadné stručně a jednoznačně definovat hradiště jakožto typ archeologické památky. V zásadě jde o opevněný prostor, 
který v dobové sídelní struktuře často (ne však nutně) představoval centrum širšího území. Hradiště plnilo úlohu především 
vojenského významu, sídla společenské elity, ústředí kultu, tržního místa a centra řemeslné výroby. Jednotlivé funkce se mohly 
kumulovat a vzájemně prolínat. Některá z hradišť ovšem mohla být zbudována výhradně z jednoho z uvedených důvodů.
Hradiště lze třídit podle mnoha kritérií, například podle polohy, způsobu členění, velikosti nebo účelu. Buď se rozkládají na 
výrazných, různě tvarovaných návrších nebo v rovinatém terénu. Pak jde nejčastěji o hradiště v údolních nivách. Rozlišovat 
lze hradiště jednodílná, či vícedílná. Podle velikosti a vzájemné vazby jednotlivých částí lze určit centrální část – akropoli – 
a předhradí. Hradiště představují značně různorodou skupinu co do plošné výměry. Velikostní škála sahá od několika arů 
po mnoho desítek hektarů.
Dalším základním klasifikačním kritériem je doba vzniku. Nejstarší česká hradiště pocházejí z eneolitu (obvykle menšího 
rozsahu s minimálně se uplatňujícími stopami opevnění), nejmladší z raného středověku, přičemž jedna a ta samá poloha 
mohla být opakovaně využívána. Mohlo přitom dojít k obnově či doplnění původního opevnění, nebo pouze k pasivnímu 
využití jeho více či méně výrazných reliktů. Obecně lze říci, že pro každou epochu bývá příznačný jiný konstrukční typ 
opevnění. Přesto se lze setkat na jednom hradišti s využitím vícero typů opevnění, a to ze strategických, ekonomických, 
geomorfologických či chronologických důvodů.
Obr. 19: Malechov, okres Klatovy. Hrana svahu 
jako terénní relikt zaniklého opevnění (valu). 
Foto P. Sokol 2008.
Obr. 20: Holý vrch, k.u. Bukovec, 
okres Plzeň -město. 
Mělký příkop oddělující předhradí hradiště 
od jeho předpolí. 
Foto P. Sokol 2006.
I. TEOrIE TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A DESKrIpcE ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK   |   17
Výzkum hradišť má dlouhou tradici, a to nejen u nás. Přesto ale mnohé lokality dodnes nebyly podrobně zmapovány 
a ani geodeticky zaměřeny. Navíc, ani v současné době nelze říci, že bychom věděli o všech. Publikované plánky jsou tak 
často skicami s více či méně výraznými vadami. Na rozdíl od jiných typů archeologických památek (kromě hradů a tvrzišť) 
však existují kvalitní soupisy hradišť, shrnující dosavadní znalosti o tomto fenoménu krajiny, obsahující základní popis 
a topografickou charakteristiku, a to včetně dostupné plánové dokumentace. Jednotlivá hesla zahrnují reprezentativní 
bibliografii. Jde o dvě encyklopedie, jednak o českých,9) jednak o moravských a slezských hradištích.10) Kromě toho existuje 
celá řada knižních monografií a časopiseckých studií, jež souhrnně pojednávají o jednotlivých lokalitách nebo o hradištích 
určitého období či regionu. Dostatečný přehled poskytují soupisy literatury v obou citovaných kompendiích.
  9) ČTVERÁK – LUTOVSKÝ – SLABINA – SMEJTEK 2003
10) ČIŽMÁŘ 2004.
Obr. 22: Březina, okres Rokycany. 
Kamenný val se zachovanou dis-
pozicí (zakřivením ukončení valů) 
vstupu do hradiště na východní 
straně. 
Foto P. Sokol 2005.
Obr. 21: Příkopy, k. ú. Kout na 
Šumavě, okres Domažlice. 
Několikanásobné opevnění příko-
py obkružující chráněnou plochu, 
v tomto případě jde o vnější 
a střední příkop, vnitřní příkop 
je vpravo mimo záběr. 
Foto P. Sokol 2006.
18   |   METODIKA TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A pOpISu nEMOvITýcH ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK
i.1.3 Tvrziště  (Filip Laval)
Tvrze a tvrziště řadíme k objek-
tům vrcholně středověkým až raně 
novověkým. Jejich nástup souvisí 
s transformací společenských struk-
tur probíhající zejména ve 13. století 
a jejich výskyt neočekáváme hluboko 
před polovinou tohoto století. K fe-
noménům, které podle historického 
výkladu podmínily genezi tvrzí a pří-
buzných objektů jako svébytného sí-
delního typu, patří nástup pozemkové 
šlechty. Mezi sídly nejranějších spole-
čenských elit bychom je však nehleda-
li, přesněji řečeno sídla rané pozemko-
vé šlechty (12. století), jejichž podoba 
není ostatně dostatečně známa, jsme 
zvyklí nazývat jinak. V rovině sociální 
interpretace tak lze vznik velké části 
tvrzí přisoudit nižší šlechtě, méně pak 
vyšší šlechtě, církevním hodnostářům a měšťanům. Tvrze obvykle existovaly v úzkém sepjetí s vesnickým osídlením. To 
je spolu s celkovými rozměry zásadní rozdíl od hradů, které sice v menším počtu stavěli rovněž příslušníci nižší šlechty, 
měšťanstva i církve, častěji však špičky šlechtického prostředí, o zeměpánovi nemluvě, a vyhledávaly pro ně v modelové 
představě staveniště na strategicky významných místech, položených často, na rozdíl od tvrzí, stranou rurálního osídlení.
Obr. 23: Lštění, okres Domažlice. Hlavní budova tvrze po rekonstrukci. Foto L. Foster 2010.
Obr. 24: Svojšice, okres 
Klatovy. Budova tvrze 
po rekonstrukci. 
Foto P. Sokol 2012.
I. TEOrIE TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A DESKrIpcE ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK   |   19
Variabilita tvrzí jakožto typu panského sídla byla značná. Určujícími prvky bylo opevnění, půdorys a typ hlavní budovy. 
V případě opevnění se oproti kamenným hradům jednalo obvykle (vyjma snad silněji opevněných tvrzí 14. století) o slabou 
až zanedbatelnou formu fortifikace, ale důležitá je její role právě coby prvku hrajícího distinktivní úlohu v rámci sídelního 
kontextu.
Půdorysně lze areály tvrzí či jejich centrální opevněné plochy rozdělit do základních skupin tvořených půdorysem kruho-
vým, oválným a pravoúhlým či mnohoúhelným. Z chronologického hlediska se zdají být kruhové nebo oválné typy obecně 
starší, reprezentované ještě vrcholně středověkými lokalitami, nacházejícími se často i v hůře přístupných polohách.11) Ovšem 
ani toto zdánlivé pravidlo nelze považovat za obecně platné bez ohledu na specifika konkrétních regionů.
Za ústřední budovu areálu tvrze je považována věž či „věžovitá stavba“, později pak palácové stavení. Dobrou před-
stavu o stavební podobě si lze utvořit díky příkladům kamenných věží tvořících původně jádra tvrzí, které se dochovaly 
v intravilánech žijících vesnic (obr. 23–25). Obvykle se jedná o mohutnější stavby pravoúhlého půdorysu, nepostrádající 
doklady obytné funkce (prevet, otopné zařízení a tak dále). Tyto památky a jejich areály stojí na pomezí mezi stavební/
architektonickou a archeologickou památkou. Stopy po ostatních součástech tvrze se v těchto případech mohly dochovat 
v podobě terénních reliktů patrných v přilehlých částech vesnických parcel. Je však třeba dodat, že dochované příklady 
pocházejí obvykle z mladších období a představují relativně mohutné stavební celky. Velká část tvrzišť, soudě podle reliktů, 
byla zastavěna skromnějšími objekty, ať už co se týče užitého materiálu nebo rozměrů. Areál, jemuž dominovala věž, byl 
obvykle obehnán příkopem, nejběžněji kruhového průběhu. Z velikosti příkopem vymezeného prostoru se usuzuje, zda jeho 
ochrany využívaly další objekty tvořící celek tvrze (obr. 26–28). Těm jsou přičítány hospodářské funkce, nicméně v někte-
rých případech je prostor vymezený příkopem tak malý, že o věžové stavbě, kterou uvnitř předpokládáme, uvažujeme jako 
o refugiu, popřípadě o takzvaném statutárním symbolu. Obytné funkce muselo naplňovat stavení, které je třeba hledat 
v blízkém okolí (obr. 29).
Co se týče technického charakteru konstrukcí, je třeba počítat se značnou rozmanitostí. Při povrchové dokumentaci lze 
narazit na stopy zděných konstrukcí, ale obvykle je bez následného výzkumu obtížné rozhodnout, zda se jedná o podezdívku 
11) Viz např. NOVÁK 2013, s. 481.
Obr. 25: Zavlekov, okres Klatovy. 
Ruina budovy tvrze na lichoběž-
níkovitém půdorysu, situované 
na skále při okraji intravilán 
obce. 
Foto P. Sokol 2006.
20   |   METODIKA TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A pOpISu nEMOvITýcH ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK
Obr. 26: Němčice, okres Klatovy. Příkop rozsáhlého tvrziště v intra-
vilánu obce. Příklad většího, příkopem obehnanéno tvrziště, jehož 
zástavbu tvořilo vícero budov. 
Foto P. Sokol 2006.
Obr. 27: Němčice, okres Klatovy. Na existenci původně souboru 
staveb uvnitř opevněného areálu tvrze ukazuje dnes jediná 
zachovalá stavba – vstupní a obytná věž nad příkopem při okraji 
tvrziště. Pohled od jihozápadu. Foto P. Sokol 2006.
Obr. 28: Nezvěstice, okres Plzeň-
-město. Tvrziště se zbytkem ob-
vodové, snad plášťové, hradby 
chránící společně s příkopem 
budovy uvnitř takto opevněného 
areálu tvrze. 
Foto M. Waldmannová 2011.
I. TEOrIE TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A DESKrIpcE ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK   |   21
spalných konstrukcí, základové zdivo nebo o relikt celokamenné stavby (obr. 30, 31). Relikty staveb tvořících areál zaniklé 
tvrze se v terénu projevují obdobně jako v případě jiných zaniklých středověkých sídelních objektů, to jest jako soustava 
konkávních a konvexních reliéfních útvarů. Ze vzájemné konfigurace jednotlivých na povrchu se rýsujících objektů i ze 
specifické polohy, předně ovšem díky obvykle snadné identifikaci příkopu coby dnes hlavní pozorovatelné součásti docho-
vaného opevnění lze určit, že jde o drobné opevněné sídlo – tvrz (popřípadě jiný, obdobným způsobem opevněný prostor) 
a nikoli například o pozůstatky běžné venkovské usedlosti. Příkop mohl být z vnější i vnitřní strany doplněn valem. Funkci 
hradby měla často palisáda, jež stopy v povrchu terénu přirozeně nezanechává. Kruhový, oválný či pravoúhlý prostor 
vymezený příkopem a nesoucí povrchové reliéfní útvary, bývá oproti okolnímu terénu vyvýšen. To může být způsobeno 
destrukcí zaniklé zástavby, někdy se však jednalo o umělý pahorek navršený při vzniku tvrze (materiál k tomu užitý byl 
získán při hloubení příkopu). Toto jednoduché stavební řešení je rozšířeno v celé středověké Evropě do té míry, že se pro 
něj vžilo samostatné označení – někdy se dokonce hovoří o typu – „motte“. Slovo pochází z francouzského „la motte“, je 
Obr. 29: Javor, k. ú. Kornatice, 
okres Rokycany. 
Plošně malé tvrziště obklopené 
příkopem a valem. Velikost chrá-
něné plochy umožnila zřejmě jen 
existenci věžové stavby. 
Foto P. Sokol 2005.
Obr. 30: Rovný, k. ú. Drahoňův 
Újezd, okres Rokycany. 
Relikty zdiva tvrze, pravděpo-
dobně hlavní obytné stavby. 
Zdivo je patrné ve formě nízkého 
valu kopírující půdorys stavby. 
Foto P. Sokol 2005.
22   |   METODIKA TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A pOpISu nEMOvITýcH ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK
užíváno běžně v anglické i německé odborné terminologii pro označení popsaného jevu. V českých zemích se však tento 
stavební princip ve své výrazné a jednoznačné formě neuplatnil a užívání termínu „motte“ je tedy v našem prostředí zpra-
vidla nevhodné. Potřeba vyvýšeného stanoviště (jež je v podstatě analogická hradním lokalitám, jen jí naplňují podstatně 
skromnější možnosti a nároky) byla v podmínkách české a moravské krajiny často saturována založením tvrze na přirozené 
terénní ostrožně nebo v jiné vhodné poloze. K dostatečnému oddělení od okolního terénu postačil šíjový nebo dle potřeb 
jinak vedený příkop. Pokud byl přirozeně vzniklý pahorek ještě navyšován, nedocházelo k tomu v takové míře, jakou známe 
z některých oblastí západní Evropy (obr. 32, 33).
Příklady dochovaných tvrzí či tvrzišť v intravilánech žijících vesnic nejsou sice zcela výjimečné, představují však menšinu 
registrovaných lokalit daného druhu. Většina se nachází mimo dnes žijící lokality, tedy v blízkosti vsí zaniklých, nejčastěji 
na dlouhodobě zalesněných terénech, přibývají však příklady sídel objevených na obdělávaných polích, a to například díky 
leteckému průzkumu. V takovém případě chybí reliéfní povrchové projevy.
Jak již bylo naznačeno, tvrze v obecně sdíleném pojetí existovaly v úzkém sepjetí s vesnickým osídlením. Vlastní areál 
tvrze navíc mohl být vícedílný, to jest, mohl sestávat a pravidelně sestával z opevněného jádra a přilehlých hospodářských 
objektů, popřípadě rezidenčního objektu. V případech spojení těchto částí do jednoho funkčně i prostorově uzavřeného 
není správné označovat za tvrz/tvrziště se všemi důsledky pro dokumentaci a památkovou evidenci pouze opevněné jádro 
areálu. Rozlišení, zda povrchové reliéfní relikty v okolí opevněného jádra náleží ještě k areálu zaniklé tvrze, anebo tvořily 
součást navazujících (poddanských), usedlostí či hospodářského dvora představuje někdy problém řešitelný pouze na základě 
dlouhodobého pozorování terénního mikroreliéfu. To se týká zejména plochých krajinných celků, kde vlastní opevněním 
vymezená plocha nedosáhla takových rozměrů, aby pojala všechny funkční součásti tvořící areál tvrze. Z hlediska prospekce 
a průzkumu lze s poněkud jednodušší, čitelnější situací počítat tam, kde volbu umístění tvrze usnadnila konfigurace terénu. 
Jednalo -li se v modelovém případu například o tvrz, jejíž opevněné jádro bylo vyříznuto šíjovým příkopem na špici terénní 
ostrožny, lze očekávat případné hospodářské zázemí v bezprostředním předpolí takového útvaru, a teprve v nejbližším 
vhodném prostoru samotnou ves.
Ohledně typologie je třeba zmínit několik méně častých situací. Předně existuje možnost, že objekt, který bychom nazvali 
na základě předchozího výkladu tvrzí, stál v krajině osamoceně nebo v určitém odstupu od vsi. V odborné literatuře se 
pro takové objekty volí označení hrádek. Vztahem k sídelnímu kontextu, ne vždy však vyhraněností polohy se blíží hradu, 
rozměrově ovšem představě velkého kamenného hradu neodpovídá. Na druhou stranu objekty označované za hrádky bývají 
Obr. 31: Mydlná, k. ú. Kornatice, 
okres Rokycany. 
Relikty pravděpodobně centrální 
zděné stavby zaniklé tvrze. 
Foto P. Sokol 2006.
I. TEOrIE TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A DESKrIpcE ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK   |   23
poněkud rozlehlejší než „běžná“ tvrziště. Hrádky lze dohledat jak na Moravě (zde je i termín hrádek v odborné terminologii 
více frekventován), tak v Čechách. Na místě je třeba zdůraznit zvýšenou potřebu terénního průzkumu okolí takového objektu, 
aby bylo možno plně vyloučit případnou, dosud pomíjenou existenci zaniklého vesnického osídlení. Lze -li nicméně skutečně 
konkrétní objekt označit za hrádek, je třeba se smířit s existencí do jisté míry ambivalentní sídelní kategorie (ani hrad, ani 
tvrz), která má však blíže spíše k hradním lokalitám. S ohledem na značnou variabilitu tvrzí je však vymezování této další 
kategorie „na pomezí“ poněkud problematické.
Co nejvolnější vnímání pojmu tvrz je z hlediska odborného zájmu i pro účely památkově -evidenční nutné i vzhledem 
k dalším skutečnostem. Kontext malých opevněných útvarů nemusela tvořit pouze venkovská zemědělská sídliště, ale též 
Obr. 32: Dvory, k. ú. Mirošov, 
okres Rokycany. 
Tvrziště okrouhlého půdorysu 
obklopené příkopem. Z pohledu 
fotografického záběru (údolí vo-
doteče) připomíná toto tvrziště 
zmenšený typ „motte“, z opačné 
strany (z terasy) jde však pouze 
o plochu oddělenou od okolního 
terénu příkopem. 
Foto P. Sokol 2005.
Obr. 33: Frymburk, okres Klatovy. 
Okrouhlé tvrziště připomína-
jící typ „motte“. Tvrziště však 
vzniklo na přirozeném vrcholku 
návrší nad vsí, prudší svahy 
a výraznost tvrziště vznikly vy-
hloubením příkopu oddělujícího 
vrcholek s tvrzí od nižších částí 
svahů. 
Foto P. Sokol 2006.
24   |   METODIKA TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A pOpISu nEMOvITýcH ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK
těžební a důlní areály a sídliště související obecně s montánními aktivitami. Zejména z evropských výzkumů jsou známa 
četná „tvrziště“ zasazená do nepravidelných struktur složených z kutacích šachet, obvalů, pozůstatků zahloubených objektů 
sloužících snad úpravě rud či dokonce jako obydlí a tak dále. Jiný příklad, kde se objekty formálně zařaditelné k tvrzím 
vsunují do méně obvyklého kontextu, představují příklady rozlehlých zaniklých areálů vymezených dle povrchových reli-
éfních reliktů ohradní zdí nebo skromnou hradbou obklopující volné prostranství s obvodovou zástavbou, které lze podle 
svědectví písemných pramenů přesně identifikovat jako klášterní hospodářské dvory. Ústředním prvkem těchto dvorů je 
v některých případech objekt, který implikuje existenci opevněné stavby. Z úzce odborného hlediska sice tyto areály nelze 
označit přímočaře za tvrze, ale vzhledem k absenci samostatné kategorie a existenci četných společných rysů se lze přiklonit 
k jejich zařazení k tvrzištím, což je stále lepší, než kdyby propadly nějakým administrativně -evidenčním sítem jen z důvodu 
chybění určité terminologické přihrádky. Bylo by přitom nanejvýš nesprávné dokumentovat a zkoumat v takovém případě jen 
dobře patrný pahorek s příkopem, které by odpovídaly úzké představě o „tvrzi“, a stopy po ostatních součástech zástavby 
dvora ponechat stranou.
Vzhledem k naznačené rozmanitosti a s odkazem na potřebnou vůli po konsensu je důležité udržet kategorii tvrzí jako co 
možná nejobecnější označení menších fortifikovaných sídel (rozumí se středověkých až raně novověkých), a to s vědomím, že 
obsahuje pestrou škálu podkategorií. Případné klasifikační spory pak připadají v úvahu prakticky jen mezi tvrzemi a hrady, 
přičemž je opět třeba se opřít o dosavadní konsensus v případě již známých lokalit, anebo se spolehnout na cit badatele, 
který případný, dosud neznámý objekt uvede do literatury. Chápání kategorie tvrzišť v co nejobecnějším smyslu tak může 
snižovat riziko, že v památkové ochraně a péči budou opomíjeny lokality sporného zařazení.
Pro území Čech existuje moderní soupisová práce,12) na jejímž základě lze dojít k ucelené představě o rozmanitosti tvrzišť 
a tvrzí, jak z pohledu typologie, tak vzhledem ke stavu dochování. Její výhodu je, že kombinuje památky stavební s čistě 
archeologickými. Některé regiony disponují vlastními soupisy nebo ucelenějším zpracováním,13) ale nejedná se o pravidlo. 
Příkladem trvalé hodnoty je detailní povrchový průzkum zaniklé vsi Ostrov s tvrzí a dvorem na k. ú. Jedomělice.14) Příklady 
klášterních dvorů uvádí Kateřina Charvátová.15)
Nezastupitelnou roli při výzkumu tvrzí hraje předběžné vyhodnocení mapových podkladů, včetně historických map a plánů. 
Druhý podstatný moment pak představuje ohledání terénu v okolí fortifikovaného jádra. Rozsah smysluplného průzkumu 
okolí tvrziště nelze závazně stanovit. Ať už se zabýváme jednotlivou archeologickou památkou/lokalitou nebo rozsáhlejším 
územím s pozůstatky osídlení včetně tvrzišť,16) je zjevné, že jedině bezprostřední terénní průzkum může být základem pro 
kvalitní dokumentaci, ať už je tato prováděna za pomoci moderních, ale stále běžnějších geodetických pomůcek (totální 
stanice) nebo třeba jen stolkovou metodou. Podrobnou práci v terénu nenahradí v budoucnu ani moderní prostředky tak-
zvaného dálkového průzkumu, které se díky postupnému zpřístupnění pro veřejné účely ohlašují jako nepochybně převratné 
mapovací nástroje (zejména letecké laserové skenování). Nelze přitom pochybovat, že i v rámci péče o archeologické dědictví 
tyto přístroje naleznou nějakou formu uplatnění.17)
i.1.4 Hradní zříceniny (Renata Tišerová)
Zříceniny středověkých hradů jsou výraznou součástí kulturní krajiny s mnoha specifiky v porovnání se širokou škálou 
druhů archeologických památek. Jako složka památkového fondu jsou hradní zříceniny nepostradatelným a velmi důležitým 
historickým pramenem ke studiu pozůstatků lidské činnosti a prostředkem k poznání úzce profilovaného typu panského/
vrchnostenského sídla. Postihnutí všech jejich kvalit s sebou nese složitou strukturu vztahů mezi společenským významem, 
praktickým účelem a symbolickým smyslem původních středověkých hradů. V otázkách české kastelologie je právě terénní 
průzkum, identifikace a dokumentace reliktů středověkých hradů – zřícenin – prvotním a neopominutelným předpokladem 
k hlubší syntéze složité problematiky, a zároveň způsobem tvorby nového druhu pramenné základny.
12) SVOBODA a kolektiv 1998, týž 2000; ÚLOVEC a kolektiv 2005.
13) Například DURDÍK – KAŠIČKA – NECHVÁTAL 1995, NOVÁK – VAŘEKA 2012, NOVÁK – VAŘEKA 2013.
14) SMETÁNKA – KLÁPŠTĚ – RICHTEROVÁ 1979.
15) CHARVÁTOVÁ 1987.
16) Například SMETÁNKA – KLÁPŠTĚ 1981.
17) GOJDA – JOHN – STÁRKOVÁ 2011.
I. TEOrIE TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A DESKrIpcE ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK   |   25
Podstatou hradních zřícenin je fragment minulého historického objektu tvořeného nadzemními konstrukcemi i terénními 
částmi v různé míře procesu zániku. Nelze ale opomíjet ani archeologický potenciál okolního terénu, který se oproti vizu-
álně pozorovatelným částem hradních zřícenin pohledově neuplatňuje, ovšem svým významem je neoddělitelný a dotváří 
celkový komplex historických hodnot areálu zříceniny. V rámci širších vztahů lze pak do zázemí či nejbližšího okolí hradních 
zřícenin začlenit navíc i další prvky krajiny pozměněné lidskou činností, jež více či méně souvisely se založením, užíváním 
nebo zánikem původního středověkého hradu.
První středověké hrady byly na našem území zakládány již v 12. století, ale k největšímu rozmachu ve výstavbě hradů 
docházelo až od 30. let 13. století. Stavby zakládané po skončení období středověku již plnou měrou nespadají do kategorie 
hradů a od počátku 16. století se jedná vzhledem k jejich podobě i funkci spíše o striktně rezidenční a reprezentativní 
objekty anebo na druhé straně o čistě vojenské pevnosti. Základní kategorie funkcí středověkých hradů lze shrnout jako 
rezidenční, obrannou a správní s mnoha dalšími variantami, přičemž na většině hradů docházelo k jejich kumulaci. Nezřídka 
byla důvodem založení i úzce specifikovaná a konkrétní funkce tohoto druhu panského/vrchnostenského sídla, jejichž rozboru 
se dostatečně věnuje odborná kastelologická literatura (viz kapitola II.6.4).
Podoba středověkých hradů se úzce přizpůsobovala účelu, pro který byly vystavěny. V menší míře pak byla dispozice hradu 
limitována i přírodními podmínkami v místě založení. Lokace středověkých hradů byla z důvodu obranyschopnosti zvolena 
vždy takovým způsobem, aby při stavbě hradu byla maximálně využita přirozená morfologie terénu k zesílení fortifikačních 
prvků stavby. Ať už se jednalo o hrady ve výšinné poloze, vodní nebo v městském prostředí, vždy se uplatnilo strategické 
hledisko. Ve vztahu ke středověkému osídlení byly hrady zakládány v oblastech jak zcela izolovaných (v případě strážních 
hradů), tak i s přímou vazbou na hospodářské zázemí vesnic nebo středověkých městských aglomerací.
Velké množství středověkých hradů bylo v průběhu času se změnou nároků na účel panských/vrchnostenských sídel 
postupně přebudováno na reprezentativní rezidence, přičemž obranná funkce postupně ustupovala komfortu. Jiné byly 
nadále udržovány pouze jako hospodářské objekty nebo zcela přestavěny na barokní vojenské pevnosti. Velké procento 
středověkých hradů ovšem zaniklo již v období středověku buď násilně, nebo ztrátou své funkce a následným opuštěním. 
V krajině se tak objevuje výrazný fenomén – zříceniny středověkých hradů. Prostředkem k jejich poznání je intenzivní a kva-
litní dokumentace této torzální architektury využívající jak standardní postupy, tak i nejnovější přístupy spolu s moderním 
technologickým zázemím.
Obr. 34: Řebřík, k. ú. Líšná, okres 
Rokycany. Zaniklý hrad na 
skalním hřebenu. Z hradu se 
dochovaly pouze terénní relikty, 
z nichž nejvýraznější jsou šíjové 
příkopy a cisterna. Pohled z boku 
na vnitřní příkop a hradní jádro. 
Foto P. Sokol 2005.
26   |   METODIKA TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A pOpISu nEMOvITýcH ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK
Stejně tak, jak rozrůzněná byla v období středověku podoba původních hradů, je dnešní stav hradních zřícenin zapříčiněn 
mnoha faktory, které formovaly jejich dnešní vzhled a ovlivnily míru zachování i stav dochovaných konstrukcí. Základními 
skupinami mezi hradními zříceninami jsou archeologické památky dochované pouze v podobě antropogenního tvaru reliéfu, 
kdy se veškeré konstrukce projevují pouze jako konvexní nebo konkávní objekty pod vrstvou humusu a vegetačního pokryvu 
(obr. 34–36). Druhou rozsáhlou skupinu tvoří ty zříceniny, kde se kromě výše zmíněného antropogenního reliéfu vyskytují 
ještě v různé úrovni dochování nadzemní prvky nejčastěji v podobě zděných konstrukcí, které v menší nebo větší míře 
odpovídají původní podobě zděných částí staveb. Zcela specifickou skupinou zřícenin středověkých hradů jsou takzvané 
Obr. 35: Vimberk, k. ú. Dobřív, 
okres Rokycany. Plocha zanik-
lého hradu s nevýrazně docho-
vanými terénními relikty. Na 
fotografii patrná spodní úroveň 
pravoúhlého objektu zahloubené-
ho do terénu (částečně vytesané-
ho do skály). Foto P. Sokol 2005.
Obr. 36: Hrnčíř, k. ú. Jiřičná, 
okres Klatovy. Pohled na plochu 
zaniklého hradu, jehož nejvý-
raznějším reliktem je mohutný 
příkop oddělující hradní jádro od 
okolí. Foto P. Sokol 2007.
I. TEOrIE TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A DESKrIpcE ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK   |   27
skalní hrady (tedy hrady založené na výrazných skalních výchozech, obr. 37), na nichž se ve většině případů nevytvořil půdní 
pokryv, ať již v podobě kulturního souvrství nebo humusových vrstev, a zároveň zde nejsou zachovány žádné nebo jen 
malé procento zděných konstrukcí. V dnešní době jedinými patrnými dochovanými pozůstatky po historických objektech 
jsou stopy zásahů do skalního podloží pro ukotvení dřevěných konstrukcí, souhrnně nazývané draže a podvalí.
Mezi základní části středověkého hradu, jejichž stopy se zachovaly v areálu hradní zříceniny, lze zařadit zejména objekty 
zděné z kamene, případně zahloubené do podloží nebo navršené sypkým materiálem. Dřevěné nebo kombinované konstrukce 
se obecně nezachovají v takové míře, aby byly v současnosti přímo pozorovatelné, tudíž může být tato problematika v plné 
míře řešena nad rámec běžné dokumentace pouze formou archeologického výzkumu. Ze širokého spektra reliktů jednotlivých 
částí původního středověkého hradu, jejichž prostorové souvislosti a kvality jsou předmětem terénní dokumentace hradní 
zříceniny, lze v obecné rovině jmenovat základní části, a to:
obytný palác•	
věžovitá stavba•	
obvodová hradba•	
hospodářská a provozní zástavba•	
komunikace•	
studna/cisterna•	
vnější fortifikace•	
předhradí•	
předsunuté opevnění•	
Ze složitosti dispozičních řešení původních středověkých hradů (které jsou podrobně popsány v odborné kastelologické 
literatuře) vyplývá, že prostorové vztahy a výskyt jednotlivých částí hradního areálu se mění právě v návaznosti na konkrétní 
hradní dispozici. Ve výjimečných případech se některé prvky mohou zdvojovat nebo naopak zcela chybí. Tuto skutečnost je 
třeba zohledňovat při terénním průzkumu a identifikaci jednotlivých částí zřícenin a eliminovat případné chyby důslednou 
heuristickou přípravou.
Obr. 37: Sloup, okres Česká Lípa. 
Nejistý hrad založený na skalním 
suku, později upravováno pro 
účely kláštera a poustevny. 
Foto P. Sokol 2010.
28   |   METODIKA TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A pOpISu nEMOvITýcH ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK
Relikty obytného paláce a věžovité stavby jsou v obecné rovině základními prvky tvořícími jádro zříceniny hradu. Hradní 
palác (obr. 38–41) jako primárně rezidenční objekt byl vystavěn uvnitř obvodové hradby (pokud se nejedná o specifický 
dispoziční typ) na obdélném půdorysu spolu s věžovitou stavbou na čtvercovém, obdélném, okrouhlém půdorysu nebo 
půdorysu pravoúhlém se zaoblenými rohy (obr. 42–47). V případě, že není zachováno nadzemní zdivo, se pozůstatky paláce 
a věžovité stavby projevují ve formě konkávního objektu s konvexními obvodovými liniemi. Specifickým případem je pak 
takzvaný zavřený hrad, kdy se projevují relikty paláce a věžovité stavby konvexním útvarem rozsáhlých rozměrů.
Obr. 38: Volfštejn, k. ú. Černošín, okres Tachov. Čelní stěna paláce.  
Foto P. Sokol 2006.
Obr. 39: Gutštejn, k. ú. Okrouhlé Hradiště, okres Ta-
chov. Stěna severního paláce v sousedství bergfritu. 
Foto P. Sokol 2012.
Obr. 40: Libštejn, k. ú. Liblín, 
okres Rokycany. Torzo jednoho 
z hradních paláců.  
Foto P. Sokol 2011.
I. TEOrIE TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A DESKrIpcE ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK   |   29
Obr. 41: Starý Herštejn, k. ú. Vranov u Mni-
chova, okres Domažlice. Plocha bývalého 
hradního paláce situovaného na skalní 
hřeben mezi dvě věže. Foto P. Sokol 2006.
Obr. 42: Netřeb, k. ú. Kanice, okres Domažlice. Torzo donjonu  
(hradní obytné věže) pravoúhlého půdorysu.  
Foto P. Sokol 2006.
Obr. 43: Libštejn, k. ú. Liblín, okres Rokycany. Bergfrit (hradní 
obranná věž) na pravoúhlém půdorysu se zaoblenými nárožími. 
Foto P. Sokol 2011.
30   |   METODIKA TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A pOpISu nEMOvITýcH ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK
Obr. 44: Volfštejn, k. ú. Černošín, okres Tachov. Okrouhlý bergfrit. 
Foto P. Sokol 2006.
Obr. 45: Starý Herštejn, k. ú. Vranov u Mnichova, okres Domažlice. 
Torzo okrouhlé věže (bergfritu). Foto P. Sokol 2006.
Obr. 46: Krašov, k. ú. Bohy,  
okres Plzeň -sever. Spodní 
část okrouhlého bergfritu. 
Foto P. Sokol 2008.
I. TEOrIE TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A DESKrIpcE ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK   |   31
Jádro zříceniny hradu je ve většině případů uzavřeno obvodovou hradbou, prvkem pasivní obrany, která je v případě 
dochování nadzemních zděných konstrukcí snadno identifikovatelná (obr. 48, 49), v opačném případě se může projevovat 
jako liniový konvexní útvar často doplněný z vnější strany konkávním liniovým útvarem – pozůstatkem příkopu (obr. 50). 
Oba tyto prvky pak společně obíhají hradní jádro nejčastěji po nejbližší terénní hraně (obr. 51). Valové a příkopové ohrazení 
se může opakovat i několikanásobně. Stejně tak i hloubka dochovaných příkopových ohrazení a výška dochovaných valových 
opevnění může dosahovat značných hodnot. Fortifikační systémy pasivní i aktivní obrany mohou být na mnohých lokalitách 
Obr. 47: Lopata, k. ú. Milínov, 
okres Plzeň -jih. Spodní úroveň 
zaniklého okrouhlého bergfritu. 
Dochovaná část objektu v tako-
výchto případech nepřesahuje 
úroveň terénu a nezkušenému 
pozorovateli může připomínat 
studnu. 
Foto P. Sokol 2010.
Obr. 48: Preitenstein, k. ú. Nové 
Městečko u Nečtin, okres Plzeň 
sever. Obvodová hradba.  
Foto P. Sokol 2005.
32   |   METODIKA TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A pOpISu nEMOvITýcH ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK
Obr. 49: Nový Herštejn, k. ú. Němčice 
u Kdyně, okres Domažlice. 
Obvodová hradba. 
Foto P. Sokol 2010.
Obr. 50: Netřeb, k. ú. Kanice, okres 
Domažlice. Pohled z místa hradby 
přes příkop na plochu předhradí. 
Foto P. Sokol 2006.
Obr. 51: Krasíkov, k. ú. Kokašice, 
okres Tachov. Příkop s valem 
obíhající areál hradu. 
Foto P. Sokol 2006.
I. TEOrIE TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A DESKrIpcE ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK   |   33
Obr. 52: Prácheň, k. ú. Velké Hyd-
čice, okres Klatovy. Obvodová 
hradba se systémem střídajících 
se polookrouhlých a hranolovi-
tých bašt. 
Foto P. Sokol 2006.
Obr. 53: Rýzmberk, k. ú. Podzámčí, 
okres Domažlice. Polookrouhlá 
bašta vystavěná dodatečně za 
účelem lepšího opevnění hradu. 
Foto P. Sokol 2012.
propracovaným systémem s několika souvisejícími prvky, je tedy nutné věnovat fortifikacím zvýšenou pozornost (obr. 52, 
53). Součástí obrany hradního areálu mohlo totiž být i předsunuté opevnění budované zejména s nástupem dělostřelectva. 
Jednalo se o variabilní typ objektu od valového opevnění až po zděné objekty umístěné v okolí hradu podle místní morfologie 
terénu (obr. 54–56). Relikty předsunutého opevnění se v terénu projevují analogicky fortifikačním objektům.
34   |   METODIKA TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A pOpISu nEMOvITýcH ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK
Obr. 54: Libštejn, k. ú. Liblín, okres Rokycany. 
Terénní relikty předsunuté bašty na návrší 
jižně od hradu. 
Foto P. Sokol 2005.
Obr. 55: Libštejn, k. ú. Liblín, okres Rokycany. 
Už jen nepříliš zřetelné relikty zděného korido-
ru umožňujícího chráněný přístup od hradu 
k jižní předsunuté baště. 
Foto P. Sokol 2005.
Obr. 56: Libštejn, k. ú. Liblín, okres Rokycany. 
Terénní relikty rozsáhlé předsunuté bašty 
na návrší severně od hradu. Na rozdíl od 
jižní předsunuté bašty je zde dochován relikt 
zdiva a okružní příkop. 
Foto P. Sokol 2005.
I. TEOrIE TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A DESKrIpcE ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK   |   35
Obvodová hradba i valové opevnění bylo v době fungování hradu přerušeno vstupním objektem brány, kterou ve většině 
případů respektuje současná přístupová cesta (obr. 57, 58). Výjimkou není ani několik přístupových míst do hradu v podobě 
bran nebo menších branek. Exteriérové komunikace se v okolí hradních zřícenin projevují jako zahloubené úvozy nebo náspy, 
tedy liniové konkávní i konvexní útvary, jejichž směr bývá často přizpůsoben místnímu terénnímu profilu (obr. 59).
V některých případech bylo jádro hradu dále doplněno hospodářskou nebo provozní zástavbou zajišťující základní funkce 
spojené s provozem hradu (obr. 60). Mohlo se jednat o stáje, chlévy, sýpky nebo menší výrobní objekty (kuchyně, kovárnu). 
Tento typ zástavby se jen ve výjimečných případech zachová v podobě přímo pozorovatelných reliktů z důvodu, že byl 
vybudován zejména jako dřevěné nebo kombinované konstrukce. Nejčastěji bývá hospodářské a provozní zázemí interpre-
továno až na základě provedeného archeologického výzkumu odkryvem. Do kategorie hospodářských a provozních objektů 
Obr. 57: Krašov, k. ú. Bohy, 
okres Plzeň -sever. 
Brána v čele hradu, dnešní 
vstup však kopíruje mladší 
komunikační schéma. 
Foto P. Sokol 2008.
Obr. 58: Gutštejn, k. ú. Okrouhlé 
Hradiště, okres Tachov. 
Dnešní vstup do hradní 
zříceniny stále prochází 
místem původní brány. 
Foto P. Sokol 2012.
36   |   METODIKA TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A pOpISu nEMOvITýcH ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK
Obr. 59: Lopata. K. ú. Milínov, okres Plzeň -jih. 
Násep původní cesty do hradu. 
Foto P. Sokol 2010.
Obr. 60: Prácheň, k. ú. Velké Hydčice, okres 
Klatovy. Relikty pravděpodobně hospodář-
ských budov při obvodu hradního jádra. 
Foto P. Sokol 2006.
Obr. 61: Řebřík, k. ú. Líšná, okres Rokycany. Cisterna vylámaná ve 
skále v prostoru hradního jádra. Foto P. Sokol 2005.
Obr. 62: Lopata, k. ú. Milínov, okres Plzeň -jih. Ve skále vylámaná 
cisterna na nádvoří hradu. Foto P. Sokol 2010.
I. TEOrIE TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A DESKrIpcE ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK   |   37
lze zahrnout i studny nebo cisterny, které byly v areálech hradů často zřizovány jako zdroj vody (obr. 61, 62). V terénu se 
projevují jako zahloubené objekty menších půdorysných rozměrů a mohou se vyskytovat jak v jádru, tak i vně jádra hradu. 
Nejlépe rozpoznatelné jsou studny a cisterny v areálu takzvaných skalních hradů, kde jsou jednoznačně identifikovatelné 
díky vystupujícímu skalnímu podloží.
Specifickou součástí hradního areálu je předhradí, které nahrazuje vybudování hospodářských a provozních objektů 
uvnitř jádra hradu. Je umístěno vně obvodové hradby a bývá samostatně opevněno pasivními fortifikačními prvky (hrad-
bou, valem, příkopem) (obr. 63–68). Zástavba předhradí je opět přizpůsobena provozním potřebám hradu a její projevy 
na povrchu terénu jsou nevýrazné (obr. 69–72), vyjma fortifikace a lokalit s výrazným skalním podložím, kde jsou častým 
pozorovatelným objektem obytná provizoria – takzvané světničky. Předhradí je dalším prvkem, jehož výskyt může být 
v rámci hradního areálu několikanásobný.
Obr. 63: Krašov, k. ú. Bohy, 
okres Plzeň -sever. 
Předhradí se mohlo nacházet 
i v relativně velkém odstupu 
od hradního jádra a vzhledem 
k utváření terénu i v převýšené 
poloze oproti vlastnímu hradu. 
Pohled z okraje předhradí na 
hrad Krašov nad Berounkou. 
Foto P. Sokol 2008.
Obr. 64: Krašov, k. ú. Bohy, 
okres Plzeň -sever. 
Mohutné čelní opevnění 
předhradí. 
Foto P. Sokol 2008.
38   |   METODIKA TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A pOpISu nEMOvITýcH ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK
Obr. 65: Potštejn, k. ú. Žinkovy, okres Plzeň -jih. Spodní úroveň hradby a příkop opevňující předhradí (plocha vpravo). Foto P. Sokol 2003.
Obr. 66: Libštejn, k. ú. Liblín, 
okres Rokycany. Čelo předhradí 
se zbytkem příkopu a hradby. 
Foto P. Sokol 2005.
I. TEOrIE TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A DESKrIpcE ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK   |   39
Obr. 67: Libštejn, k. ú. Liblín, 
okres Rokycany. Pohled na plo-
chu předhradí z hradu. Předhradí 
bylo od hradního jádra odděleno 
výrazným příkopem. 
Foto P. Sokol 2005.
Obr. 68: Lopata, k. ú. Milínov, 
okres Plzeň -jih. Pohled na před-
hradí z úrovně hradního jádra. 
Foto P. Sokol 2010.
40   |   METODIKA TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A pOpISu nEMOvITýcH ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK
Obr. 70: Libštejn, k. ú. Liblín, 
okres Rokycany. Nenápadné 
relikty zástavby při okraji 
předhradí.  
Foto P. Sokol 2005.
Obr. 69: Krašov, k. ú. Bohy, 
okres Plzeň -sever. Terénní  
nerovnosti jako stopy zá-
stavby předhradí.  
Foto P. Sokol 2008.
Obr. 71: Krašov, k. ú. Bohy, okres Plzeň -sever. 
Pozůstatkem jinak již zcela zaniklé zástavby 
předhradí mohou být i zčásti zachovalé objek-
ty zahloubeného charakteru, v tomto případě 
sklepu. Foto P. Sokol 2008.
I. TEOrIE TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A DESKrIpcE ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK   |   41
Obr. 72: Krašov, k. ú. Bohy, okres 
Plzeň -sever. Součástí předhradí, 
případně dalšího zázemí hradu, 
byly i hospodářské objekty typu 
rybníků nebo náhonů. V tomto 
případě jde o malý umělý ryb-
ník – část větší vodní soustavy. 
Foto P. Sokol 2008.
Obr. 73: Gutštejn, k. ú. Okrouhlé Hradiště, okres 
Tachov. Vyrovnávací spáry patrné na vnější straně 
hradby. 
Foto P. Sokol 2012.
Nadzemní dochované relikty zdiva pocházejí-
cí z vnitřní zástavby jádra hradu nebo vnějších 
fortifikací se vyznačují velkým množstvím kon-
strukčních detailů, které je třeba při pořizová-
ní dokumentace coby kvalitního podkladu pro 
další studium brát na zřetel. V tomto případě 
však nejde o čistě archeologickou problematiku, 
ale o oblast torzální architektury, operativních 
a stavebně historických průzkumů. Vzhledem 
k archeologizaci původního objektu tyto roviny 
poznání archeologické a zčásti dosud stavební 
památky spolu úzce souvisejí, proto tato metodi-
ka ve značně stručnosti upozorňuje i na specifika 
zděných konstrukcí hradních zřícenin (obdobně 
i dalších torzálních staveb, jejichž relikty mohou 
být považovány za archeologickou památku).
Zdivo samotné bylo vzhledem ke svému účelu 
členěno četnými vstupními, okenními nebo pro-
vozními otvory a nezřídka osazováno kamenicky 
opracovanými architektonickými články. Tyto 
často chronologicky nebo významově citlivé 
prvky je nutné zohlednit v pořízené dokumentaci 
a zaznamenat detailně jejich podobu i umístění. 
42   |   METODIKA TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A pOpISu nEMOvITýcH ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK
Dále jsou dochované části nadzemního zdiva významné při interpretaci stavebních postupů, protože na nich lze pozorovat 
množství rozmanitých vlastností. Zejména se jedná o samotnou skladbu zdiva, způsob jeho lícování, spárování a skládání 
do zednických vrstev (obr. 73–75). Postupu výstavby zděných konstrukcí pak odpovídají technologické stopy ve zdivu jako 
například šmorcování, kapsy po samonosném lešení nebo trámové kapsy po nosných konstrukcích nebo ještě i zbytky leše-
ňových kůlů, stropních trámů či dalších dřevěných prvků (obr. 76–78). Mocnost zdiva a případně i jeho povrchová úprava 
je pak odrazem účelu, pro který bylo zdivo vybudováno.
Obr. 74: Preitenstein, k. ú. Nové 
Městečko u Nečtin, okres 
Plzeň -sever. Obvodová hradba 
s patrným postupem zdění, pro-
jevujícím se kromě vyrovnáva-
cích spár i barevným odstínem 
dotyčných úrovní zdi. 
Foto P. Sokol 2005.
Obr. 75: Nový Herštejn, k. ú. 
Němčice u Kdyně, okres Domažli-
ce. Vyrovnávací spáry a barevné 
odlišnosti v důsledku postupu 
zdění obvodové hradby. Foto 
P. Sokol 2010.
I. TEOrIE TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A DESKrIpcE ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK   |   43
Obr. 76: Nový Herštejn, k. ú. 
Němčice u Kdyně, okres Domažli-
ce. Okenní otvory a střílny příze-
mí a patra obytné věže, úroveň 
výškového členění ukazují kapsy 
pro trámy. Foto P. Sokol 2010.
Obr. 77: Gutštejn, k. ú. Okrouhlé Hradiště, okres Tachov. 
Dochované dřevěné pouzdro na okenní závoru, zbytek 
dřevěného okenního sedátka a zhlaví trámku mezi nimi. 
Foto P. Sokol 2012.
44   |   METODIKA TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A pOpISu nEMOvITýcH ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK
Výčet veškerých možných reliktů, prvků a částí včetně jejich kombinací v areálech hradních zřícenin je velmi obsáhlý 
a nutně musí být posuzován jako funkční celek. V rámci terénního pozorování a dokumentace je pak nutná alespoň ele-
mentární znalost objektů, jejichž výskyt lze v areálu zříceniny předpokládat, aby došlo ke správnému pochopení funkčních 
aspektů i prostorových souvislostí archeologizovaného objektu.
Jakýkoliv druh poškození hradních zřícenin je citelnou ztrátou historického pramene, a zánikem nenahraditelného do-
kladu středověkého stavitelství. Zříceniny hradů jsou již ze své podstaty pouze torzálním pozůstatkem původního objektu, 
který ztratil svůj účel. Po zániku hradu navíc již v minulosti docházelo k častým případům postupného rozebírání ruin na 
Obr. 79: Nový Herštejn, k. ú. 
Němčice u Kdyně, okres Doma-
žlice. Vegetací značně pohlcená 
hradní zřícenina na území 
přírodní rezervace, ohrožená 
i znepřehledněná v důsledku 
polomů a vývratů stromů. 
Foto P. Sokol 2010.
Obr. 78: Gutštejn, k. ú. Okrouhlé 
Hradiště, okres Tachov. Trámové 
kapsy, v jednom případě s do-
chovanou částí podlahového/
stropního trámu. 
Foto P. Sokol 2012.
I. TEOrIE TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A DESKrIpcE ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK   |   45
stavební materiál pro okolní vesnické osídlení, případně k využívání zříceniny k dočasnému obývání, což vedlo k dílčím 
přestavbám nebo k částečným demolicím. Stejně tak i návrat vegetace do nadále neudržovaného prostoru areálu hradu 
zapříčinil mnohá poškození zděných konstrukcí zejména kořenovými systémy dřevin a pádem (obr. 79) a rozpad dřevěných 
a kombinovaných konstrukcí tlením. I nadále dochází k neustálému úbytku hmoty zřícenin a ke změnám jejich vnější po-
doby. Prvotním důvodem je přirozený proces zániku, jenž způsobuje postupné chátrání objektu a rozrušování historických 
konstrukcí vlivem eroze hornin i pojiva ve zděných konstrukcích, vlivem povětrnostních podmínek, které způsobují cyklické 
zatékání a následné vymrzání zdiva, a negativním působením vegetace (obr. 80, 81). Specifickým případem zániku zřícenin 
hradů je v případě takzvaných skalních hradů rozpad samotného skalního podloží (zejména v případě pískovců). V mnoha 
Obr. 80: Nový Herštejn, k. ú. 
Němčice u Kdyně, okres Domažli-
ce. Eroze líce hradby, jejímž dů-
sledkem bude urychlený rozpad 
jádra zdi. V tomto případě do 
osudu hradní zříceniny vstupuje 
existence přírodní rezervace, 
kvůli které nebyly povoleny 
opravy zdiva. 
Foto P. Sokol 2010.
Obr. 81: Krasíkov, k. ú. Kokašice, 
okres Tachov. Zdivo ve značném 
stupni eroze, způsobené vegetací 
a degradací pojiva. 
Foto P. Sokol 2006.
46   |   METODIKA TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A pOpISu nEMOvITýcH ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK
případech se setkáváme i s nešetrným lesním hospodářstvím, které využíváním těžké lesní techniky způsobuje výrazné 
škody zejména na lokalitách bez dochovaného nadzemního zdiva (obr. 82). Ani činnost návštěvníků zřícenin nelze vyjmout 
z výčtu negativních vlivů, a to zejména při sešlapávání zatravněných korun zdiva nebo rozvolňování dosud soudržných 
konstrukcí. Nejnovějším a stále nebezpečnějším důvodem zániku a poškození archeologických situací v areálu hradních 
zřícenin je zneužívání detektorů kovů a vyjímání artefaktů z jejich stratigrafického kontextu.
i.1.5. Zaniklé středověké vsi (Filip Laval, Zdeněk Neustupný)
Zaniklé středověké vsi představují jednu z nejpočetnějších kategorií v terénu patrných archeologických památek, ne -li 
tu vůbec nejpočetnější. Příčina pustnutí venkovských sídel nebyla pouze jedna. Šlo o strukturální změny osídlení počínaje 
13. stoletím, pustošení při válečných událostech, ale i o důsledky klimatických změn, nevyhovujících hospodářských podmí-
nek, cílených majetkových zásahů měst či jiné vrchnosti. Mnoho vesnic tak ustoupilo rybníkům, honitbám, oborám, kompo-
nované krajině a zámeckým parkům. Další příčinou pustnutí vsí byl úbytek obyvatelstva v důsledku epidemií a hladomorů. 
Z válečných událostí lze zmínit zejména husitské války a následnou neklidnou dobu vlády Jiřího z Poděbrad. Nepochybně 
ještě fatálnější následky však měla třicetiletá válka. Do mnoha vypálených a vyloupených vesnic se po čase život vrátil, takže 
tou hlavní příčinou trvalého zpustnutí nebyla ona konkrétní válečná událost sama o sobě. Zásadní příčina, proč stovky vesnic 
natrvalo zpustly, odvisela od nepříznivých přírodních podmínek dané polohy či celého regionu. V případě demografických 
poklesů pak docházelo k neobnovení vsí v méně výhodných polohách ve prospěch obnovení těch v polohách příznivějších. 
Konkrétní faktory se více či méně odlišovaly vesnice od vesnice: nízká bonita půdu, klimatické výkyvy, nedostatek vody 
a podobně. Pomineme -li vrcholně středověké strukturální změny osídlení 13. století, lze za hlavní dobu zanikání vsí označit 
období 15.–17. století.
Velká část zaniklých vesnic se nachází v regionech, které byly osídleny až ve vrcholném středověku. Mezi zaniklými 
vesnicemi proto převažují vsi zakládané ve 13.–14. století. Variabilita poloh, ve kterých tyto vsi vznikaly, je poměrně velká: 
terasy nad údolími potoků, pramenné pánve, různé plošiny a svahy.
Obr. 82: Šontál, k. ú. Krásné 
Údolí, okres. Tachov. Plocha 
zaniklého hradu povrchově 
poškozená lesní technikou. 
Foto P. Sokol 2006.
I. TEOrIE TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A DESKrIpcE ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK   |   47
Základním krokem při vyhledávání zaniklých vesnic v terénu je kromě studia písemných pramenů probírka historických 
i moderních map (katastrálních, základních map 1:10 000, ovšem i turistických). V mapách totiž mohou být zaneseny 
pomístní názvy, v nichž se více či méně projevuje název zaniklé vsi. Ty lze následně ztotožňovat s pravděpodobnou polohou 
s odpovídající geomorfologickou situací, tedy v mapě vyhledávat místa vhodná pro založení vsi, zvláště s ohledem na do-
stupnost vody (pramenné pánve, plošiny nad vodotečemi). Při základní rešerši je dále nutné brát v potaz osamocené dvory, 
vodní díla, dnes nelogické křižovatky polních a lesních cest či zaniklých úvozů, opodál dnešních vesnic situované kostely, 
zbytky plužin a podobně. To vše mohou být sídelní, hospodářská, komunikační či sakrální rezidua zaniklých vesnic. Vlastní 
povrchově patrné stopy po někdejší zástavbě se dochovaly zpravidla pouze v těch místech, kam nezasáhla zemědělská 
činnost, ponejvíce tedy v lesích.
Neméně podstatná je i teoretická průprava, respektive znalost publikací zaměřených na názvosloví a typologické třídění, 
které představují i základní pomůcku pro samotnou terénní identifikaci a interpretaci konkrétní lokality. Ta nejčastěji vyhlíží 
jako více či méně přehledná změť různě výrazných zahloubenin, náspů, teras, žlabů a podobně (obr. 83). Podle specifických 
tvarů můžeme spekulovat či důvodně uvažovat, zda jde o pozůstatky zborcených domů s podezdívkami nebo s podsklepením 
či bez nich, hospodářských objektů, parcelních zídek, zanesených vodních nádrží, původních cest. Abychom tomu všemu 
byli schopni porozumět, nutně musíme porovnávat rozmístění takových objektů s modelovými příklady. Uvažovat lze o roz-
sahu a tvaru určující urbanistické komponenty (ulice, návsi), velikosti a půdorysném rozložení jednotlivých zemědělských 
usedlostí.
Máme -li se pokoušet o alespoň hrubé typové utřídění daného druhu památek, lze zprvu vyjít z velikosti sídel, respektive 
počtu usedlostí. Škála příkladů by začínala od samot či osamocených hospodářských dvorů a končila vesnicemi o desítkách 
selských gruntů. K dalšímu zpřesňování klasifikace slouží typologie sídlení struktury, vypracovaná zejména etnografy. V tomto 
ohledu můžeme odlišovat sídla s pravidelnou, nebo nepravidelnou osnovou dvorových parcel. Případně lze vesnice dělit na 
lokality s koncentrovanou (vnitřně pravidelnou, či nepravidelnou) či rozptýlenou (rozvolněnou) zástavbou. V neposlední 
řadě je třeba zohlednit vztah vlastního sídla a navazující plužiny. Snaha o podrobnější klasifikaci s sebou nese větší či 
menší problémy, neboť neexistuje obecně platné názvosloví půdorysných forem venkovských sídel. Nicméně lze sáhnout po 
Obr. 83: Dolní Neslívy, k. ú. 
Kornatice, okres Rokycany. 
Terénní relikty v prostoru 
zaniklé středověké vsi. 
Foto P. Sokol 2006.
48   |   METODIKA TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A pOpISu nEMOvITýcH ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK
několika přehledových studiích, které představují srozumitelné úvody do dané problematiky.18) Byť tyto práce vycházejí ze 
studia dosud existujících sídel, lze si při jejich četbě osvojit řadu základních pojmů a klasifikačních kritérií příhodných i při 
popisu a hodnocení zaniklých vesnic, jejichž zástavba je v terénu dosud patrná ve formě různých konvexních či konkávních 
objektů (obr. 84, 86).
Vesnice s pravidelnou a koncentrovanou zástavbou lze členit na ulicové, anebo návesní. Vsi z druhé kategorie se dále 
člení podle tvaru návsi (okrouhlé, obdélné, čtvercové). Základními prvky struktury vsi byly obytné a hospodářské objekty, 
18) Zejména MÁČEL 1955; PEŠTA 2000 – zde je publikován strukturovaný návrh typologie vesnických sídel.
Obr. 84: Rovný, k. ú. Drahoňův 
Újezd, okres Rokycany. Terénní 
relikt (zahloubený/konvexní 
útvar) v prostoru zaniklé 
středověké vsi. 
Foto P. Sokol 2005.
Obr. 85: Řebřík, k. ú. Líšná, okres 
Rokycany. Relikt haltýře (drobné 
vodní nádrže na ryby). 
Foto P. Sokol 2008.
I. TEOrIE TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A DESKrIpcE ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK   |   49
ať již v rámci jednoho stavení či odděleně (chlévy, seníky a podobně). Dvorová parcela je určena ohrazením a vnitřní zástav-
bou. Do kategorie zaniklé vesnice však patří nejen pozůstatky zemědělských usedlostí. Přímo v areálech zaniklých vesnic 
lze nezřídka identifikovat tvrziště, různá vodní díla (studny, rybníčky, náhony) či úvozy. V okolí lze pak rozpoznávat stopy 
a pozůstatky soudobých cest, mezních pásů zaniklých polí, osamocených stavení (například mlýnů, skláren a tak dále.), 
hospodářských objektů (haltýřů – obr. 85) a výrobních zařízení (milířů). Mnohé vesnice mají úzkou časovou a prostorovou 
souvislost s těžebními a rýžovnickými areály či kamenolomy.
Relikty budov se v terénu projevují jako oválné a obdélné prohlubně, terasy či náspy (obr. 86, 87), v závislosti například 
na existenci podsklepení či zahloubené úrovně skladovacích prostor. Na povrchu terénu lze rozeznat i relikty zdiva ve formě 
Obr. 86: Kokotsko, k. ú. Dýšina 
a Bušovice, okres Plzeň -sever 
a Rokycany. Zbytky zděné části 
domu. 
Foto P. Sokol 2007.
Obr. 87: Kokotsko, k. ú. Dýšina 
a Bušovice, okres Plzeň -sever 
a Rokycany. Zbytky rozsáhlého 
a pravděpodobně tříprostoro-
vého domu – zvýšený okraj 
přibližně obdélného útvaru, na 
dvou místech členěného napříč, 
je pozůstatkem zdiva. 
Foto P. Sokol 2007.
50   |   METODIKA TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A pOpISu nEMOvITýcH ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK
Obr. 88: Zábělá, k. ú. Chrást u Plzně, 
okres Plzeň -město. Drobný val (jeho dia-
gonální průběh na fotografii zvýrazňuje 
trasírka) indikuje zadní hranici intravilá-
nu zaniklé vsi. 
Foto P. Sokol 2015.
Obr. 89: Zábělá, k. ú. Chrást u Plzně, 
okres Plzeň -město. Nízký a široký val 
v ose snímku je pozůstatkem ohradní zdi 
dvora či dvorce v intravilánu zaniklé vsi. 
Foto P. Sokol 2015.
Obr. 90: Zábělá, k. ú. Chrást u Plzně, 
okres Plzeň -město. Detailní záběr na 
pozůstatek zaniklé ohradní zdi dvora či 
dvorce, kameny zdiva se dosud projevují 
na povrchu terénu. 
Foto P. Sokol 2015.
I. TEOrIE TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A DESKrIpcE ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK   |   51
kamenné suti objevující se v povrchové vrstvě těchto objektů, někdy se objevuje i propálená hliněná omazávka stěn. Drobný 
lineární násep, příkop či žlab může naznačovat existenci ohrazení jak celé vsi, tak jednotlivých usedlostí (obr. 88–90). 
Plošně menší prohlubně mohou indikovat relikty studní (obr. 91), rozsáhlejší sníženiny pak například relikty haltýřů či 
rybníčků, jejichž povrch může být stále ještě podmáčený nebo zvýrazněný vlhkomilnou vegetací (obr. 92, 93). U některých 
rybníčků, zejména ve svahu, lze pozorovat i zbytky hráze (obr. 94–97). 
Za hranicemi zaniklé zástavby se lze setkat s úseky zaniklých cest, projevujících se nejčastěji zahloubením do terénu 
(cestám je věnována samostatná kapitola). V extravilánu zaniklé vsi mohou být kromě vodních nádrží, náhonů (obr. 98) 
a cest dochované i relikty polností, projevujících se ve formě teras, plošin, obvodových nízkých drobnějších valů, mezních 
žlabů či zídek ale i mírných náspů, oddělených podélnými prohlubněmi (záhony) (obr. 99).19) Na dřívější existenci polí ukazují 
i hromady vysbíraných kamenů, nacházejících se obvykle v řadách v dnes zalesněném prostoru a indikující dřívější rozsah 
obdělávané půdy (obr. 100). 
Dalším prvkem mohou být milířiště – místa milířů k pálení dřevěného uhlí, projevující se dnes jako zarovnané plošiny 
(obr. 101).
Nepravidelné nerovnosti terénu pak mohou být stopou těžební činnosti v souvislosti s potřebami obyvatel vsi nebo 
prováděné až následně po zániku vesnice (obr. 102–104, rovnej s obr. 222, 223). Z hlediska poškození památky je pro 
zaniklé vsi v lesním prostředí typické kromě pozdější těžby i narušení lesní zvěří, vývraty, případně nepovoleným použitím 
detektorů kovů.
Odlišnou problematikou jsou zaniklé vsi nacházející se dnes v prostoru polí či pastvin. Zatímco v druhém případě je 
jejich vizuální prostorová identifikace (bez technických metod využívající specifické přístroje nebo destruktivních archeolo-
gických metod) prakticky nemožná, v případě polí lze na existenci zaniklé vsi usuzovat z nálezů chronologicky adekvátních 
keramických zlomků v ornici a z probarvení naorávané půdy. V takovém případě lze identifikovat obvykle jen polohu vsi 
a její přibližný rozsah. Při detailnějším povrchovém průzkumu spojeným s dokumentovanými sběry keramických zlomků lze 
19) Vzhledem k tomu, že polní systémy, respektive jejich terénní relikty, jsou v této metodice pojaty jako součást okolí zaniklých vsí a nejsou tedy 
předmětem samostatné kapitoly, je základní literatura k zaniklým polnostem uvedena zde. Jde např. o práce DOHNAL 2003; GOJDA 2000; ČERNÝ 
1973; TÝŽ 1979; TÝŽ 1982; TÝŽ 1992; NAVRÁTIL 1986a, TÝŽ 1986 b; ŠTĚPÁNEK 1967; TÝŽ 1968. Nověji pak k charakteristice zaniklých plužin, 
jejich typům a stavu výzkumu ČULÍKOVÁ 2013. Pro srovnání k dosud zachovaným plužinám KUČA 2014.
Obr. 91: Zábělá, k. ú. Chrást 
u Plzně, okres Plzeň -město. 
Relikt studny v prostoru zaniklé 
středověké vsi. 
Foto P. Sokol 2015.
52   |   METODIKA TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A pOpISu nEMOvITýcH ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK
rozpoznat i jejich případné shluky indikující jednotlivé usedlosti. Pozornost lze samozřejmě věnovat prostorovým vztahům 
s okolím (reliéfu, vodním zdrojům, komunikaci atd.).
Literatura k tématu zaniklých vesnic je poměrně bohatá, včetně několika zasvěcených studií, které poskytují dobrou 
průpravu do geodeticko -topografického průzkumu daného typu archeologických památek.20)
20) Zejména práce E. ČERNÉHO, M. DOHNALA a V. NAVRÁTILA (viz předchozí poznámka); dále KLÁPŠTĚ 1978; KLÍR 2008; SMETÁNKA – KLÁPŠTĚ 
1981; VAŘEKA a kolektiv 2006; TÝŽ 2009; nověji pak zpracování jedné lokality BERÁNEK 2011.
Obr. 92: Borek, k. ú. Bolevec, 
okres Plzeň -město. Rybníček 
patřící k zaniklé středověké vsi. 
Foto P. Sokol 2010.
Obr. 93: Kokotsko, k. ú. Dýšina 
a Bušovice, okres Plzeň -sever 
a Rokycany. Zavodněný konvex-
ní objekt v prostoru zaniklé 
středověké vsi. 
Foto P. Sokol 2007.
I. TEOrIE TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A DESKrIpcE ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK   |   53
Obr. 94: Dolní Neslívy, k. ú. Kor-
natice, okres Rokycany. Mohutná 
hráz zaniklého rybníka v prostoru 
zaniklé středověké vsi. 
Foto P. Sokol 2006.
Obr. 95: Horní Neslívy, k. ú. Kor-  
natice, okres Rokycany. Hráz rybní-
ka v prostoru zaniklé středověké vsi. 
Foto P. Sokol 2006.
Obr. 96: Řebřík, k. ú. Líšná, 
okres Rokycany. Rybniční hráz 
v prostoru hospodářského 
zázemí hradu. 
Foto P. Sokol 2008.
54   |   METODIKA TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A pOpISu nEMOvITýcH ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK
Obr. 97: Mydlná, k. ú. Kornatice, 
okres Rokycany. Hráz zaniklého 
rybníka v blízkosti zaniklé 
středověké vsi a tvrze. 
Foto P. Sokol 2006.
Obr. 98: Dolní Neslívy, k. ú. Kor-
natice, okres Rokycany. Koryto 
náhonu/kanálu v prostoru 
zaniklé středověké vsi. 
Foto P. Sokol 2006.
Obr. 99: Ždírec u Blovic, okres 
Plzeň -jih. Terasovité plužiny 
v blízkosti zaniklé středověké vsi. 
Foto P. Sokol 2005.
I. TEOrIE TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A DESKrIpcE ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK   |   55
Obr. 100: Přimda, okres Tachov. 
Rozsah dříve obhospodařované 
půdy vyznačuje val z kamenů 
vysbíraných z ornice. 
Foto P. Sokol 2006.
Obr. 101: Krašov, k. ú. Bohy, 
okres Plzeň -sever. Milířiště 
(plošina) ve svahu předpolí 
hradu. Foto P. Sokol 2015.
Obr. 102: Horní Neslívy, k. ú. 
Kornatice, okres Rokycany. Lom 
v sousedství zaniklé středověké 
vsi, pravděpodobně součást 
jejího hospodářského zázemí. 
Foto P. Sokol 2006.
56   |   METODIKA TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A pOpISu nEMOvITýcH ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK
i.1.6 Polní opevnění (Zdeněk Neustupný, Jan Kypta)
Do kategorie polní opevnění lze zahrnout širokou škálu památek co do stáří, funkce i typologického charakteru. Určují-
cím klasifikačním znakem je přechodný (dočasný) ráz těchto objektů. Z hlediska funkčního je lze dělit do dvou základních 
skupin: 
1) na pozůstatky polních opevnění v pravém slova smyslu, respektive na ležení polních vojsk ve volné krajině, 
2) na pozůstatky činnosti obléhatelů konkrétních hradů či měst. 
Obr. 103: Borek, k. ú. Bolevec, 
okres Plzeň -město. Nenápadné 
stopy malého lomu při okraji 
zaniklé středověké vsi. 
Foto P. Sokol 2010.
Obr. 104: Zábělá, k. ú. Chrást 
u Plzně, okres Plzeň -město. 
Mladší povrchová těžba (pro-
spekce) v prostoru extravilánu 
zaniklé středověké vsi. 
Foto P. Sokol 2015.
I. TEOrIE TErénní prOSTOrOvé IDEnTIfIKAcE, DOKuMEnTAcE A DESKrIpcE ArcHEOlOgIcKýcH pAMáTEK   |   57
Druhým vodítkem základního třídění je doba vzniku, neboť přechodná vojenská ležení ze středověku a novověku se 
typologicky vzájemně dost odlišují.
Studium stop a terénních reliktů polních opevnění má v ČR dlouhou tradici, což platí zvláště pro středověké památky 
poutající zájem odborné veřejnosti již od 60. let 20. století. Výsledkem jsou desítky materiálových prácí o jednotlivých 
lokalitách, zpravidla doprovázené kvalitní plánovou dokumentací. Krom toho lze dnes navázat i na několik přehledových 
prací a statí, jejichž autoři se prvořadě zaobírají otázkami typologie a chronologie.21) Důležitým pramenem ke studiu polních 
opevnění a k jejich prostorové identifikaci a terénní dokumentaci jsou prameny ikonografické a kartografické.22) Zejména 
pro novověká opevnění jsou nepostradatelné, jde především o grafické listy, veduty, speciální mapy. Pro starší období jsou 
k dispozici pouze ikonografické prameny zobrazující polní opevnění ve značně transformované podobě například v rámci 
výjevů dobývání měst. I tak však poskytují představu o některých rysech a detailech zemních opevnění a umožňují přiblížit 
se poznání původní funkce a podoby takovýchto reliktů.
Polní opevnění lze rozpoznat podle několika znaků, zvláště podle typologického srovnávacího studia vlastních reliktů 
a topografického kontextu. Směrodatné je vždy hledisko vojensko -strategické. Dané památky se zpravidla nacházejí ve 
výrazných polohách: v komunikačně exponovaných polohách (v horských průsmycích, u přechodů řek, podél zemských cest, 
v okolí velkých měst), v dobře hájitelných místech (na vrcholech kopců, na ostrožnách), v okolí dobývaných stálých fortifikací 
(měst, hradů). Polní ležení se dále vyznačují specifickými typologickými znaky, které dovolují jak základní funkční určení, 
tak často i bližší časové zařazení. Zvláště novověké polní vojenské objekty byly budovány podle sofistikovaných předpisů, 
což dnes usnadňuje jejich identifikaci a dataci. Nejen pro konkrétní příležitosti, ale i pro konkrétní oddíly (podle velikosti 
mužstva a výzbroje) byly určeny specifické stavební typy opevněných objektů. Třebaže středověká polní opevnění oproti 
novověkým vykazují daleko menší míru pravidelnosti co do celkového půdorysu i vnitřního členění, lze i u těchto opevnění 
při srovnávacím studiu rozpoznat opakující se znaky – nikoli náhodou, vojenské řády totiž existovaly i ve středověku, nehledě 
na osvědčené tradice a zkušenosti.
Ač dobývání hradů a zřizování polních ležení sahá hluboko do minulosti, nejstarší známé, jednoznačně interpretovatelné 
pozůstatky přechodných fortifikací pocházejí až ze samých počátků husitských válek, doklady pak přibývají zejména pro 
neklidnou epochu vlády Jiřího z Poděbrad. Z 15. století známe především ležení polních vojsk v okolí dobývaných hradů (jde 
zhruba o tři desítky lokalit).23) Nesrovnatelně vzácnější jsou pozůstatky soudobých polních opevnění ve volné krajině.
Pozůstatky činnosti obléhatelů lze identifikovat nejčastěji na vrcholcích či na svazích výrazných kopců, ostrožen a terén-
ních hran, a to ve vzdálenosti 200–800 m od dobývané pevnosti, zpravidla v dominantnější poloze než je ta, kde se nalézá 
útočiště protivníka. Asi nejčastější a často i nejvýraznější terénní stopou po činnosti obléhatelů jsou různé liniové náspy 
a mělké příkopy, které buď ohraničovaly vlastní ležení – tábor a jeho jednotlivé části – anebo měly zamezit výpadu či úniku 
obléhané posádky. Tyto náspy jsou někdy zpevněny různě tvarovanými zemními baštami (pravoúhlými či okrouhlými), situ-
ovanými buď proti obléhané pevnost...

Originál dokumentu:

analogový

Typ/druh dokumentu:

Typ dokumentu:

publikace, listiny, spisové dokumenty

Jméno souboru:

G0530696.pdf

Formát souboru:

application/pdf

Autor záznamu:

Sommer Jan

Popis dokumentu:

Metodika terénní prostorové identifikace. dokumentace a popisu nemovitých archeologických památek, 2017. Petr SOKOL a kol. Odborné a metodické publikace, sv. 91. ISBN 978-80-7480-088-7. (Texty: Petr Sokol, Jiří Havlice, Alena Knechtová, Jan Kypta, Filip Laval, Zdeněk Neustupný, Radmila Stránská, Renata Tišerová, Martin Tomášek, Petr Vitula). Metodika terénní prostorové identifikace, dokumentace a deskripce nemovitých archeologických památek byla připravena v rámci výzkumného záměru MK ČR MKO7503233303, úkolu č. 306 „Systematický průzkum, vědecké vyhodnocení, odborně podložená obnova prostorové identifikace nemovitého archeologického památkového fondu“.

Název pracoviště:

generální ředitelství

Velikost dokumentu (v bytech):

24400571 B

Rozměry obrazového dokumentu:

Autor originálu:

Petr, Sokol, (1973-) (T);

Klíčová slova:

Výzkum a vývoj;

Uživ. klíčová slova:

metodika certifikovaná; metodika; NAKI; archeologická památka; archeologie; archeologický výzkum;

Datum vzniku:

2017

Licence:

Typ:	neurčena - ochranu díla stanovuje obecně autorský zákon (https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-121)

Vazby dokumentu na aplikace IISPP

Bližší specifikace

Odkaz

Aplikace: Tritius

Druh záznamu: Dokumentační fondy

Ident. zázn.: Titulové č.

Hodnota ident.: 1219159

Bližší specifikace:

Název	Metodika terénní prostorové identifikace, dokumentace a popisu nemovitých archeologických památek /
Signatura	D8094/a;D8094/b;D8094/c;15430…

Aplikace: Památkový katalog - prvek

Druh záznamu: Prvek

Ident. zázn.: Id prvku

Hodnota ident.: 22442610

Bližší specifikace:

Katalogové číslo	2000001769
Název	zaniklá středověká ves u Zábělé.
Číslo ÚSKP
ID právního stavu

Územní identifikace dokumentu

Územní rozsah:

objekt lokalizovaný

Objekty paGIS

Kód paGIS	Název objektu	Část obce	Č. dom.	Ulice	Č. or.	Kat. území	Obec	ORP	Okres

Přírůstkové body

Přír. bod

Název objektu

Část obce

Č. dom.

Ulice

Č. or.

Kat. území

Obec

ORP

Okres

Přír. bod: 321643

Název objektu: ZSV u Zábělé

Část obce: Chrást

Č. dom.:

Ulice:

Č. or.:

Kat. území: Chrást u Plzně

Obec: Chrást

ORP: Plzeň

Okres: Plzeň-město

	zaniklá středověká ves u Záběl… (prvek 22442610)
	vloženo ručně

Lokality

Kód CZ

Název lokality

Reálný typ

Kat. území

Obec

ORP

Okres

Kraj

Kód CZ: 5419

Název lokality: Chrást

Reálný typ: ves

Kat. území: Chrást u Plzně

Obec: Chrást

ORP: Plzeň

Okres: Plzeň-město

Kraj: Plzeňský kraj

	zaniklá středověká ves u Záběl… (prvek 22442610)
	vloženo ručně

Historické regiony

Kód RS

Název hist. regionu

Kód RS: 254

Název hist. regionu: Rokycany

	zaniklá středověká ves u Záběl… (prvek 22442610)
	vloženo ručně

Ke stažení Náhled Žádost o užití