Zavřít ( + - )

Metainformační systém NPÚ

Detail dokumentu

Tisk

Náhled:

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Textový obsah:

Dokumentace kampanologických památek
Určování hmotnosti zvonů 
a jejich zvukového obrazu
N Á R O D N Í  P A M Á T K O V Ý  Ú S T A V
e d i c e  o d b o r n é  a  m e t o d i c k é  p u b l i k a c e ,  s v a z e k  9 2
Do
ku
m
en
ta
ce
 k
am
pa
no
lo
gi
ck
ýc
h 
pa
m
át
ek
   
– 
  U
rč
ov
án
í h
m
ot
no
st
i z
vo
nů
 a
 je
jic
h 
zv
uk
ov
éh
o 
ob
ra
zu

Dokumentace  
kampanologických památek
Petr Vácha
N Á R O D N Í  P A M Á T K O V Ý  Ú S T A V
e d i c e  o d b o r n é  a  m e t o d i c k é  p u b l i k a c e ,  s v a z e k  9 2
PRAhA 2018
Certifikovaná metodika
(osvědčení č. 184 Ministerstva kultury ČR, Odboru OVV, Č. j. MK 80130/2018 OVV, Sp. Zn. MK-S 1380/2018 OVV ze dne 7. 12. 2018)
Následující metodika reaguje na nedostatečnou orientaci pracovníků památkové péče v oblasti kampanologické problematiky. Posky-
tuje návod k získávání kvalitnějších a objektivnějších údajů o zvonech a hodinových cimbálech v terénu. Umožňuje kriticky posuzovat 
v pramenech a literatuře uváděné údaje.
Cílovou skupinou uživatelů jsou pracovníci památkové péče, restaurátoři, pracovníci muzeí, projektanti, badatelé a zájemci o kampa-
nologickou problematiku.
Metodika vznikla v rámci výzkumného cíle „Výzkum, dokumentace a prezentace movitého kulturního dědictví“, financovaného z insti-
tucionální podpory dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace (DKRVO) v letech 2015–2016. 
Čerpá též z terénní dokumentace prováděné v rámci výzkumných záměrů v letech 1999–2004 (MK0CEZ99F0401) a 2005–2011 
(MK07503233302), dále z terénní dokumentace prováděné v rámci výzkumného cíle „Výzkum, dokumentace a prezentace movitého 
kulturního dědictví“, financovaného z institucionální podpory dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace (DKRVO) 
v letech 2012–2014.
Oponenti:
Mgr. Václav Horák, Městské muzeum a galerie Hořice
Mgr. Petr Janda, diecézní kolaudátor zvonů a soudní znalec v oboru kampanologie, Biskupství brněnské
Věnováno všem, kteří zvonům věnují svůj zájem a čas.
Děkuji oponentům za jejich konstruktivní připomínky a také své ženě, která pere, co ve věžích ušpiním.
© 2018, Národní památkový ústav
Text ©  2018, Petr Vácha
Ilustrace © 2018, Petr Vácha
ISBN 978-80-7480-100-6
Přední strana obálky: Jabkenice, okr. Mladá Boleslav, kostel Narození P. Marie s dřevěnou zvonicí (foto Petr Vácha, 2009).
Zadní strana obálky: Brno, kostel Nanebevzetí P. Marie, velký zvon z r. 1648 od Hanse Knaufa s honosným barokním kováním hlavy (foto 
Petr Vácha, 2010).
    |    3
Obsah
1. Úvod  ..........................................................................................................................................................................................................................................................  5
1.1 Stav poznání  ...............................................................................................................................................................................................................................  5
1.2 Účel metodické publikace  ...................................................................................................................................................................................................  5
1.3 Cíle kampanologického výzkumu  ...................................................................................................................................................................................  5
2. Zvonová stanoviště  .........................................................................................................................................................................................................................  7
2.1 Druhy objektů a jejich vyhledávání  ...............................................................................................................................................................................  7
2.2 Prostorová identifikace a lokalizace  .............................................................................................................................................................................  9
2.3 Umístění zvonů v objektech  ..............................................................................................................................................................................................  9
2.4 Zvonové stolice  ......................................................................................................................................................................................................................  11
2.5 Venkovské zvoničky  .............................................................................................................................................................................................................  13
3. Zvonový inventář  ...........................................................................................................................................................................................................................  17
3.1 Zvony a hodinové cimbály  ...............................................................................................................................................................................................  17
3.1.1 Evropské zvony  .............................................................................................................................................................................................................  17
3.1.2 Hodinové cimbály  .......................................................................................................................................................................................................  17
3.1.3 Materiály z nichž byly zvony zhotovovány  ...................................................................................................................................................  19
4. Výroba zvonů  ...................................................................................................................................................................................................................................  22
5. Popis zvonu  .......................................................................................................................................................................................................................................  24
5.1 Zvon  ..............................................................................................................................................................................................................................................  24
5.2 Výzdoba  ......................................................................................................................................................................................................................................  28
5.3 Nápisy na zvonech  ...............................................................................................................................................................................................................  30
6. Vybavení zvonu a rozeznění  ...................................................................................................................................................................................................  32
6.1 Srdce  .............................................................................................................................................................................................................................................  32
6.2 Zavěšení zvonů a hodinových cimbálů  ....................................................................................................................................................................  35
6.3 Pohyblivé zavěšení zvonu  ................................................................................................................................................................................................  37
6.4 Specifické řešení ....................................................................................................................................................................................................................  41
6.5 Typologie zvonových hlav  ................................................................................................................................................................................................  41
7. Ložiska  ..................................................................................................................................................................................................................................................  44
8. Pohony  .................................................................................................................................................................................................................................................  48
8.1 Pohon lidskou silou ..............................................................................................................................................................................................................  48
8.2 Elektropohony  ........................................................................................................................................................................................................................  50
4    |    dokumentace kampanologických památek
9. Užívání  ..................................................................................................................................................................................................................................................  53
9.1 Jména a funkce jednotlivých zvonů  ..........................................................................................................................................................................  54
9.2 Zvonění  .......................................................................................................................................................................................................................................  55
9.3 Slyšitelnost zvonů  ................................................................................................................................................................................................................  56
9.4 Zvonohry  ....................................................................................................................................................................................................................................  56
9.5 Náhražky a atrapy  ................................................................................................................................................................................................................  57
9.6 Vanovické zvonění  ................................................................................................................................................................................................................  58
9.7 Velikonoční řehtačky a klapačky ..................................................................................................................................................................................  58
10. Evidence a dokumentace  .......................................................................................................................................................................................................  60
10.1 Soupis zvonů .........................................................................................................................................................................................................................  60
10.2 Terénní dokumentace  ......................................................................................................................................................................................................  61
11. Stav  ......................................................................................................................................................................................................................................................  69
11.1 Stanoviště  ...............................................................................................................................................................................................................................  69
11.2 Zvon  ...........................................................................................................................................................................................................................................  69
11.3 Srdce  ..........................................................................................................................................................................................................................................  71
11.4 Zavěšení  ...................................................................................................................................................................................................................................  72
12. Bezpečnost práce  .......................................................................................................................................................................................................................  74
13. Zpracování informací  ...............................................................................................................................................................................................................  75
13.1 Texty  ..........................................................................................................................................................................................................................................  75
13.2 Databáze  .................................................................................................................................................................................................................................  75
13.3 Digitální mapa  .....................................................................................................................................................................................................................  75
13.4 Práce s literaturou a prameny – konfrontace s realitou  ............................................................................................................................  76
14. Evidence kulturních památek a předmětů kulturní hodnoty  .........................................................................................................................  78
15. Přílohy  ...............................................................................................................................................................................................................................................  79
15.1 Textové zpracování výsledků terénní dokumentace (z psané, diktované a fotografické dokumentace) pro další vy-
užití. (Po doplnění návrhů na opatření či posouzení záměru oprav respektive restaurování lze využít pro zpracování 
odborného vyjádření.)  .........................................................................................................................................................................................................  79
15.2 Různé způsoby přepisu nápisů  .................................................................................................................................................................................  83
16. Slovník vybraných pojmů  ......................................................................................................................................................................................................  86
17. Literatura (výběr)  ........................................................................................................................................................................................................................  90
ÚVod | 5
1. Úvod
1.1 Stav poznání
Významnou skupinou předmětů kulturní hodnoty jsou zvony. Z hlediska kulturně historického jsou zvony významným 
fenoménem spjatým s životem lidí od středověku až do současnosti.
Zvon ze zvonoviny je předmětem s dlouhou životností a může být užíván, je -li o něj dobře pečováno, stovky let. Na území 
České republiky jsou v používání zvony, z nichž ty nejstarší pocházejí ze 13. a 14. století. I přes výraznou redukci válečnými 
rekvizicemi je fond historických zvonů od pozdní gotiky do konce 19. století ještě velmi početný. Naše znalost zvonového 
fondu je ale stále neúplná a zdaleka ne všechny památkově hodnotné zvony jsou kulturními památkami. Zájem památkářů 
o zvony se soustřeďoval především na zvony kostelní, ve zvonicích a věžích zejména katolických kostelů, a to ještě výběrově, 
neboť zpravidla se týkal v Čechách zvonů ulitých před rokem 1800; na Moravě byly zahrnuty i zvony z 19. století. Mimo 
pozornost zůstávaly pro svou nepřístupnost zvony v sanktusových vížkách. Přehlíženy byly zvony v kapličkách a obecních 
zvoničkách. Hodinovým cimbálům byla také věnována pozornost minimální.
I když existují dřívější soupisy, pořízené z odborného zájmu nebo nařízené v souvislosti s válečnými rekvizicemi, většinou 
není znám aktuální stav, který se od doby pořízení těchto soupisů výrazně změnil. Navíc stav v průběhu let vykazuje různé 
změny, mnoho zvonů bylo v posledních letech odcizeno, stále se pořizují zvony nové. Rovněž dochází ke změnám u zvonových 
stanovišť: jsou upravována, zanikají, vznikají nová, obnovují se zaniklá, u drobných objektů též dochází k transferům.
V literatuře a v pramenech se setkáváme s informacemi velmi různé kvality a je třeba umět je správně vyhodnotit. 
Používaná terminologie je nejednotná. Popisy i rozměry často neodpovídají skutečnosti, uváděná hmotnost někdy výrazně 
nesouhlasí se skutečností, ani na údaje o zvukové stránce se nelze spolehnout.
1.2 Účel metodické publikace
Tato publikace má cíle: Podat přehled kampanologické problematiky1) se zřetelem k potřebám památkové péče. Dát 
návod, jak provádět terénní průzkum a dokumentaci a čeho si všímat. Upozornit na pestrost dochovaných řešení, jejichž 
význam bývá někdy nepochopen a jsou bez řádné dokumentace likvidována.
1.3 Cíle kampanologického výzkumu
Cílem kampanologického výzkumu je ve vymezeném území získat maximum informací o zvonech, hodinových cimbálech 
a stanovištích, na kterých jsou nebo byly umístěny.
Výsledkem této činnosti by měly být:
Soupis existujících i zaniklých stanovišť.1. 
Soupis kampanologických památek s údaji, zaměřenými nikoliv úzce oborově, ale umožňujícím širší využití.2. 
Zjištění technického stavu zvonů a jejich vybavení, zvonových stolic, případně i závad staveb či jejich částí.3. 
Další informace kulturně historické.4. 
Základem je dokumentace textová, obrazová a další. Získanou pramennou základnu je třeba zpracovávat, aby příslušné 
1) Kampanologie (z latinského „campana“ – zvon) je obor zabývající se zvony včetně širších souvislostí.
6    |    dokumentace kampanologických památek
informace bylo možno rychle vyhledávat. S informacemi je třeba soustavně pracovat a na základě nových poznatků vy-
hodnocovat.
Jedině na základě poznání zvonového inventáře a jeho stavu lze úspěšně realizovat jeho ochranu, včetně opatřením 
proti krádežím.
ZVonoVá StanoViŠtĚ    |    7
2. Zvonová stanoviště
2.1 Druhy objektů a jejich vyhledávání
Základním krokem je zjištění objektů, ve kterých se zvony či hodinové cimbály nacházejí nebo nacházely. (Rozumíme 
zvony a cimbály, které jsou svázány s určitým místem a uplatňují se v rámci lokality nebo v rámci objektu, v němž mají své 
trvalé místo.) Některé tyto objekty – zvonová stanoviště – jsou obecně známé, jiným nebyla věnována pozornost či byly 
zapomenuty. Podle druhů to jsou: kostely a kaple, kapličky, zvonice, zvoničky, hřbitovní zvoničky na márnicích, radnice, 
městské brány, hrady a zámky, paláce, kláštery, školy, domy, hasičské zbrojnice, obecní váhy atd. Z ohlašovacích listů pro 
bronzové zvony z rekvizic ve II. světové válce se dozvídáme také o zvonech (zvoncích) výrobních závodů, jednalo se zejména 
o cukrovary.
Na konkrétním stanovišti mohl být zvon jediný nebo větší počet zvonů.
Některé objekty byly opatřeny hodinami. Hodiny byly odbíjeny na zvonech nebo na hodinových cimbálech.2)
Některá zvonová stanoviště jsou dominantami obcí (kostely, radnice, zámky), jiná jsou velmi nenápadná, skrytá mezi 
stromy. V některých lokalitách byl zvon zavěšen přímo na stromě. Zvony zavěšené na stromech se v době olistění někdy 
velmi špatně hledají a dopátráme se jich pak jedině na základě sdělení místních obyvatel.
2) Hodiny mohou být odbíjeny na jeden cimbál (zvon), pak odbíjejí půlhodinu jedním úderem a celé hodiny příslušným počtem úderů; na dva cimbály 
nebo zvony, jeden odbíjí čtvrti, druhý celé hodiny; na tři cimbály, odbíjení čtvrtí bývá zdvojené.
Osek u Sobotky, okr. Jičín. Šestiboká dřevěná zvonice. Základem 
stavby je vysoká zvonová stolice vzpěradlové konstrukce krytá 
šindelovou střechou (foto P. Vácha, 2014).
Vápno, okr. Pardubice, zvonice u kostela sv. Jiří. Po požáru původní 
zvonice, byla zbudována pouze zastřešená zvonová stolice bez 
vnějšího opláštění (foto P. Vácha, 2007).
8    |    dokumentace kampanologických památek
Praha -Vinohrady, Husův sbor, otevřená železobetonová zvonice 
(foto P. Vácha, 2015).
Dačice, okr. Jindřichův Hradec. Nárožní žulová zvonička na věži 
radnice (foto P. Vácha, 2015).
Kralice nad Oslavou, okr. Třebíč. Jako zvonička může vypadat 
vížka sloužící k odvětrání stavby (foto P. Vácha, 2016).
Zdejcina, okr. Beroun. Zvonička na obecním domku (foto P. Vácha, 
2014).
ZVonoVá StanoViŠtĚ    |    9
Je třeba také správně pochopit funkci některých věžiček, které jsou zvoničkám podobné. Zvoničku může připomínat 
vížka se žaluziemi, která však slouží k odvětrání stavby. Věžovité nástavby hasičských zbrojnic, které zvoničky připomínají, 
sloužily k sušení hadic a zvon v nich nebýval umístěn. Rovněž některé výstavné domy mají věžičky, v nichž nebylo nikdy nic 
zavěšeno, ale měly ozdobný a reprezentační charakter. Zvoničku může připomínat i ukončení některých komínů.
Umístění zvonových stanovišť v rámci lokality je specifické podle místních podmínek. Zvoničky se často nacházejí 
v sousedství kříže nebo sochy. Obecní zvonička někdy nemusí být na veřejném prostranství, ale na soukromém pozemku. 
Kostelní zvonice může být i dost vzdálená od kostela samotného. Zatímco v rovinaté krajině je lokalita poměrně dobře 
přehledná, v kopcovitém terénu je vyhledávání náročnější a někdy je problematické najít i kapličku, která je vyznačena 
v turistické mapě. Při průjezdu lokalitou někdy můžeme zvonové stanoviště přehlédnout, podaří se ho objevit teprve při 
cestě opačným směrem. Dost nepřehledné bývají i městské aglomerace.
V jedné lokalitě může být více zvonových stanovišť, některá stanoviště mohla zaniknout. Při dlouhodobém sledování 
dění v terénu také zjišťujeme, že zvonička byla přemístěna nebo obnovena ve zcela jiné podobě. V posledních letech se 
setkáváme s tím, že jsou obnovovány zvoničky nebo kapličky zaniklé před více desetiletími.
Provádíme -li systematický plošný průzkum, je vhodné si v přehledné mapě značit lokality, kde již průzkum proběhl, až 
postupně pokryjeme vymezené území. (I při důsledné systematičnosti bývá ještě dodatečně nalezeno nějaké stanoviště 
zapomenuté.)
2.2 Prostorová identifikace a lokalizace
Polohu zvonových stanovišť je třeba zaznamenat. Pouhé zmínění stanoviště se ukazuje v některých případech jako 
nedostatečné; v případě zániku nebo transferu (drobné objekty) je pak nedohledatelné. Proto je vhodné zakreslovat jejich 
polohu do mapy; respektive do kopií mapy. V terénu je vhodná mapa 1:50 000 kvůli dobré orientaci, cílem by však mělo být, 
co nejpřesnější určení. Je tedy vhodné v poznámkách lokalizaci slovně upřesnit a v případě potřeby doplnit podrobnějším 
náčrtem.3) V současné době není problém drobné objekty zaměřit v souřadnicích GPS.4) 
U zaniklých stanovišť je ovšem někdy velmi problematické zjistit jejich přesnější polohu. Při konfrontaci starších zjištění se 
současným stavem zjišťujeme zánik původních domovních čísel nebo v případě rekreačních objektů zrušení čísla popisného 
a nahrazení číslem evidenčním. Podle původních údajů je pak značně obtížné objekt identifikovat. Ještě problematičtější 
je identifikace stanovišť dávno zaniklých. Někdy je obtížné identifikovat samotnou lokalitu.
2.3 Umístění zvonů v objektech
V rámci stanoviště mohou být zvony zavěšeny ve věžích, vížkách, nástřešních zvoničkách, ve štítových zvoničkách, na 
konzolích na průčelí, ve vikýřích, na půdě, přímo v krovu, hodinové cimbály bývají umístěny i na střechách na jednoduché 
konstrukci pod stříškou, často i bez stříšky.
3) Při zpracovávání analogových podkladů v GIS je dobrou pomůckou, když poloha drobných objektů je vztažena k jinému objektu, jehož poloha je 
dobře identifikovatelná. Stojí -li zvonička či kaplička (v katastrální mapě nezakreslená) pod stromy, na ortofotomapě (leteckém pohledu) pořízené 
v době olistění je neuvidíme.
4) Data GPS je nutné korigovat. Ukazuje se, že nejsou vždy zcela přesná, u turistických GPS může být odchylka i 7 m, tedy podstatně více než obvykle 
předpokládané 3 m. Polohu objektu je třeba konfrontovat s ortofotomapou či fotodokumentací.
10    |    dokumentace kampanologických památek
Zvony a hodinové cimbály mohou být též 
svěšeny a uschovány nebo naopak někde vy-
staveny.
Některé malé zvony, mají stálé místo v inte-
riéru. Jsou to zvonky u sakristií, na chodbách 
klášterů a zámků. Po rekvizicích mohly nahrazo-
vat odebrané zvony a můžeme je dnes najít na 
sanktusových vížkách,5) zvoničkách a kapličkách. 
Naopak některé malé věžní zvony mohou být 
dnes užívány v interiérech kostelů.
5) Dnes vžitý název „sanktusník“ byl původně označením zvonu se specifickou funkcí, který se ozýval v průběhu mše, aby okolí bylo seznámeno 
s děním v kostele. Poprvé se zvonilo při chvalozpěvu „Sanctus“ – odtud pojmenování. Teprve ve 20. století bylo toto pojmenování přeneseno na 
sanktusovou vížku a hluboce zakořenilo. Sanktusová vížka se vyskytuje na katolických kostelech, nelze takto nazývat podobné vížky na jiných 
objektech.
Librantice, okr. Hradec Králové. Hodinové cimbály umístěné nad střechou školy 
(foto P. Vácha, 2013).
Korno, okr. Beroun. kaplička se štítovou zvoničkou 
(foto P. Vácha, 2015)Zdejcina, okr. Beroun. Zvonička 
na obecním domku (foto P. Vácha, 2014).
Loděnice, okr. Beroun. Zvonek od sakristie, přenesený po rekvizicích do věže 
včetně kovaného rámu (foto P. Vácha, 2016).
ZVonoVá StanoViŠtĚ    |    11
2.4 Zvonové stolice
Zvony mohou být zavěšeny uvnitř stavby jednoduše mezi 
vezděnými horizontálními trámy, v dřevěné stavbě (její části) 
mezi rovnoběžnými trámy, které jsou součástí konstrukce.
Velké zvony a zvonové soubory jsou zavěšovány v sa-
mostojné (samonosné) konstrukci – zvonové stolici.6) Zvono-
vá stolice7) může být zbudována ze dřeva (nejčastěji z dubu 
a borovice), může být i z oceli (železná).
U zvonové stolice vzpěradlové konstrukce se uplatňují ve 
vazbách šikmé prvky tvořící se základem trojúhelníky. U zvo-
nové stolice štenýřové konstrukce převažují prvky vertikální 
a horizontální. Zvonová stolice vzpěradlovo -štenýřová spojuje 
obě konstrukční řešení.
Zvonová stolice (hranice) je umístěna ve zvonovém patře, 
je samostatnou konstrukcí do stavby vloženou. U některých 
dřevěných zvonic může být naopak zvonová stolice základní 
konstrukcí, která je pak opláštěna a kryta šindelem.
Zvonová stolice může být umístěna i na půdě kostela.
6) O zvonových stolicích obsáhle informuje TEYSSLER [Vladimír], KOTYŠ-
KA [Václav]. Technický slovník naučný. Díl XV. Praha: Borský a Šulc, 
1939. Heslo „Zvonová stolice“, s. 970–975.
7) Setkáme se i s výrazem „hranice“.
Polička, okr. Svitavy, kostel sv. Jakuba. Nová dubová zvonová 
stolice vzpěradlové konstrukce se zvony zavěšenými ve dvou 
úrovních (foto P. Vácha, 2015).
Úžice, okr. Kutná Hora, kostel Nanebevzetí P. Marie, dubová zvonová 
stolice štenýřové konstrukce (foto P. Vácha, 2016).
Březina, okr. Mladá Boleslav, kostel sv. Vavřince. Zvonová stolice 
vzpěradlové konstrukce bez překladového trámu, s ložisky ve stoj-
nách. Čepy zvonové hlavy se do ložisek spouštěly v drážkách (foto 
P. Vácha, 2011).
12    |    dokumentace kampanologických památek
Všesulov, okr. Rakovník, dubová zvonová stolice štenýřovo-vzpě-
radlové konstrukce s příčnou vazbou (foto P. Vácha, 2009).
Praha -Nové Město, kostel Nanebevzetí P. Marie a sv. Karla Veli-
kého. Pohled do ocelové zvonové stolice vzpěradlové konstrukce 
z r. 1939 s hlavami rekvírovaných zvonů (foto P. Vácha, 2015).
Praha -Petrovice, kostel sv. Jakuba, nápis vyřezaný do zvonové 
stolice (foto P. Vácha, 2011).
Praha -Hradčany, katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Pohled do 
štenýřové příhradové ocelové konstrukce z r. 1900 (foto P. Vácha, 
2012).
ZVonoVá StanoViŠtĚ    |    13
Stolice může být zbudována pro jediný zvon nebo pro více zvonů. Ty mohou být zavěšeny vedle sebe i nad sebou. Jsou -li 
zvony zavěšeny nad sebou, bývají velké zvony zavěšeny dole a malé nad nimi, může to být ale i opačně. Obvykle mívají zvony 
ve stolici souhlasný směr kyvu, může tomu ale být i jinak – v kostele sv. Jana Křtitele v Lysé nad Labem byl v štenýřové 
zvonové stolici zavěšen uprostřed velký zvon s kyvem v ose kostela, krajní zvony měly původně kyv kolmo k ose kostela.
2.5 Venkovské zvoničky
Na venkově byly zvony zavěšeny na sloupových zvoničkách dřevěných, betonových, železných; dvousloupových dřevě-
ných nebo železných; pilířových zvoničkách kamenných a zděných i ocelových příhradových konstrukcích. Předchůdcem 
sloupových zvoniček bylo zavěšení v rozsochách stromů.
Někdy byla sloupová zvonička obestavěna domkem pro zvoníka. Některé sloupové zvoničky byly kvůli stabilitě vzepřeny 
vzpěrami.
Venkovské zvoničky s vnitřním prostorem je někdy obtížné rozpoznat od kapliček, jsou navenek prakticky stejné. Zatímco 
kaplička (kultovní stavba) má strop, zvonička (chrání zvoníka před nepřízní počasí) je do krovu otevřená.
Pojedy, okr. Nymburk, dřevěná sloupová zvonička z jednoho kusu 
rozdvojeného kmene stromu – rozsocha (foto P. Vácha, 2009).
Slavkovice, okr. Chrudim, zvon zavěšený na stromě, přenesený 
včetně rozsochy ze starší zvoničky (foto P. Vácha, 2013).
14    |    dokumentace kampanologických památek
Želkovice, okr. Hradec Králové, zvonička sloupová s vidlicí připev-
něnou šrouby (foto P. Vácha, 2013).
Hubojedy, okr. Jičín, dřevěná rozsocha s dvěma zvony, doplněná 
domkem pro zvoníka (foto P. Vácha, 2014).
Nepasice, okr. Hradec Králové, dřevěná sloupová zvonička. Typ 
vyskytující se na Královéhradecku a Pardubicku (foto P. Vácha, 
2013).
Břístev, okr. Nymburk, betonová zvonička z r. 1933 (foto P. Vácha, 
2014).
ZVonoVá StanoViŠtĚ    |    15
Blešno, okr. Hradec Králové, ocelová zvonička příhradové 
konstrukce (foto P. Vácha, 2013).
Kosičky, okr. Hradec Králové, sloupová zvonička se sloupkem beto-
novým a vidlicí železnou (foto P. Vácha, 2013).
Božec, okr. Kolín, železná sloupová zvonička (foto P. Vácha, 2014). Prachov, okr. Jičín, železná dvousloupová zvonička žebříkové kon-
strukce (foto P. Vácha, 2014).
16    |    dokumentace kampanologických památek
Loukonosy, okr. Kolín, zvonička na obecní váze (foto P. Vácha, 
2004).
Krupá, okr. Kutná Hora, zvon zavěšený na průčelí transformátoru 
(foto P. Vácha, 2010).
Trnava, okr. Hradec Králové, zděná sloupová zvonička (foto 
P. Vácha, 2013).
Mrač, okr. Benešov, sloupová zvonička pískovcová (foto P. Vácha, 
2015).
ZVonoVý inVentáŘ    |    17
3. Zvonový inventář 8)
Při komplexní dokumentaci v jednotlivých objektech zaznamenáváme počet zvonů, a to nejen zachovaných, ale zjišťujeme 
kapacitu zvonového stanoviště, kolik zvonů celkem se tu nacházelo, jak byly rozmístěny, zaznamenáváme směr jejich kyvu. 
Všímáme si úprav zvonové stolice, cest kudy byly svedeny provazy (otvory ve stropu, průchodky, kladky), zachovaného 
vybavení (hlava, části kování, srdce, ložiska) již neexistujících zvonů a odloženého staršího vybavení zvonů zachovaných, 
u nichž došlo k instalaci vybavení nového. Zajímáme se též o specifická řešení zavěšení zvonů a zvláštnosti zvonění.
Ze zachovaného vybavení získáváme velmi důležité informace, které mají nezastupitelný význam pro konfrontaci s prameny. 
I zvonice bez zvonů může leccos vypovědět.
3.1 Zvony a hodinové cimbály
3.1.1 Evropské zvony
Zvon jako předmět je umělecko -řemeslný výrobek, ale zároveň svébytný hudební nástroj.9)
Nejstarší lité evropské10) zvony měly tvar přilbice, tloušťka stěny nevykazovala výraznější rozdíly v celém profilu. Koruna 
byla plochá se třemi oky. Zvony středověké již mají zesílený úhozový věnec. Románská forma zvonu z 11. a 1. poloviny 
12. století má podobu slaměného včelího úlu (tzv. Theofilské zvony): zvon je v horní části polokulovitý, vzhledem k dolnímu 
průměru značně široký, boky jsou málo prohnuté, věnec je zvenčí výrazně zaoblen. Koruna vyniká středním sloupkem 
s velkým okem, ucha jsou subtilní. Ve 12. století se objevuje nový tvar zvonu ve tvaru homole cukru (německy „Zucker-
hutglocke“): zvon je v horní části velmi štíhlý, jeho výška značně převyšuje spodní průměr. Koruna má výrazně převýšený 
střední sloupek s velkým okem.
Od doby gotické má zvon podobu obráceného otevřeného poháru. Zvonový korpus se člení na čepec – svrchní část zvonu, 
krk (horní část korpusu pod čepcem) a boky, věnec – zesílenou část stěny nad ústím, do které bije srdce. Profil stěny se 
nazývá žebro. Od horního okraje se postupně zesiluje v úhozový věnec, kde je stěna nejtlustší, a kol ústí se zpravidla zužuje 
v hranu. Věnec, na rozdíl od krku a boků, kde je vnější stěna zvonu konkávní, má stěnu konvexní.
Zvony se podle zemí a dílen liší v proporcích. Během následujících staletí se pak objevují rozmanité varianty ve tvaru 
čepce (od velmi klenutého až po zcela plochý) a úhozového věnce (více či méně oblého nebo se zlomem či hranou). Koruna 
se vyskytuje v mnoha podobách, existují i zvony bez koruny.
3.1.2 hodinové cimbály
Hodiny se odbíjejí buď na zvony určené zároveň k vyzvánění, nebo na zvony a hodinové cimbály, k odbíjení hodin speciálně 
určené (německy „Uhrglocke“, „Uhrschlagglocke“).
Hodinové cimbály jsou různého typu:
1. mají tvar nízkého zvonu a mají zesílený úhozový věnec,
2. mají tvar mísy (německy „Schalenglocke“, „Uhrschalenglocke“) a nemají úhozový věnec jako zvony,
8) Pojem označuje zvony na konkrétním stanovišti.
9) Zvon je bicí hudební nástroj harmonický (idiofon – hudební nástroj samozvučný), který vydává kromě tónu základního celou škálu dalších tónů. 
Zvuk závisí na velikosti a hmotnosti zvonu, jeho kvalita na žebru (profilu stěny) a na materiálu, ze kterého je vyroben.
10) Východoasijské (čínské a japonské) zvony jsou značně odlišné od zvonů evropských.
18    |    dokumentace kampanologických památek
Slaný, okr. Kladno, radnice. Zvonovitý cimbál z r. 1740 s korunou 
s dvěma uchy. Kladivo vedeno vrchem (foto P. Vácha, 2015).
Veltrusy, okr. Mělník, zámek. Hodinový cimbál mísovitý z r. 1762 
s trny bránícími protáčení po zavěšení (jeden odlomen). Je upevněn 
železným čepem provlečeným skrz základnu (foto P. Vácha, 2013).
Prostřední Staré Buky, okr. Trutnov, kostel sv. Anny. Zvonovitý 
hodinový cimbál z r. 1923 s talířovou korunou. Kladivo z boku 
(foto P. Vácha, 2015).
Blovice, okr. Plzeň -jih, radnice. Hodinový cimbál z r. 1836, míso-
-zvonovitý s vyvinutým věncem, s korunou v podobě sloupku 
s háky (foto P. Vácha, 2011).
Hořovice -Velká Víska, okr. Beroun. Zvon z r. 2001 s elektropoho-
nem a elektromagnetickým kladivem pro odbíjení hodin (foto 
P. Vácha, 2005).
ZVonoVý inVentáŘ    |    19
3. mají tvar mísovitý a mají úhozový věnec jako zvony,
4. mají tvar mísy se zvonovitým okrajem, tento ale není zesílen.
Hodinový cimbál může být také zavěšen výjimečně způsobem jako výkyvný zvon. Jedná se o druhotné použití, řešení 
nahrazující zvon, který byl rekvírován.
3.1.3 Materiály z nichž byly zvony zhotovovány
Z hlediska technického je zvon kovový odlitek. Ten může být zhotoven z různých kovů a jejich slitin různého složení, 
což ovlivňuje zvukové vlastnosti. Určení materiálu je jednou ze základních informací, která zvon charakterizuje. Klasickým 
materiálem pro výrobu zvonů je zvonovina. Zvonovina je bronz o vysokém podílu cínu – nad 20 %, za ideální se pokládá 
slitina 78 dílů mědi a 22 cínu (CuSn). Můžeme se setkat se zvony, které mají podíl cínu vyšší než 25 %. Analýzami slitiny11) 
byly naopak zjištěny zvony s podílem cínu výrazně nižším, v tom případě se jedná o dělovinu, která má obsah cínu pouze 
asi 10 %. Pohledem u zvonu pokrytého patinou rozdíl nezjistíme.
11) STRÁNSKÝ, Karel, USTOHAL, Vladimír, BLAŽÍKOVÁ, Jarmila, MALEC, Silvestr. Zvony Českomoravské vysočiny. Sborník statí z časopisu Slévárenství. 
Brno: Vysoké učení technické, 2002
Různé typy ocelových zvonů, které byly náhradou za zvony rekvírované v I. světové válce: Zvánovice, okr. Praha -východ, Němčice, okr. 
Kolín, zvony neurčené provenience z let 1919–1920, dodávané s roubíkovitým srdcem (foto P. Vácha, 2006 a 2004).
20    |    dokumentace kampanologických památek
Radiměř, okr Svitavy, zvon z r. 1917 (foto P. Vácha, 2006).
Zlín, zvon z r. 1920 vyrobený ve Vítkovických železárnách (foto 
P. Vácha, 2006).
Hlubyně, okr. Příbram, tenkostěnný zvon zvlněného profilu, kolem 
r. 1920 (foto P. Vácha, 2005).
Paběnice, okr. Kutná Hora, zvon z r. 1919 od Rudolfa Manouška 
v Brně s nápisem provedeným do hloubky (foto P. Vácha, 2011).
ZVonoVý inVentáŘ    |    21
Zvony jsou lity též ze železa či oceli, byly levnější než zvony ze zvonoviny. Zvony lité ze železa jsou starší. Ocelové 
(ocelolitinové) zvony byly pořizovány od 19. století; většina ocelových zvonů v českých zemích byla pořízena jako náhrada 
za zvony rekvírované. Další slitinou, se kterou se můžeme setkat, je tzv. bílý bronz, slitina zinku a antimonu (ZnSb). Tento 
materiál se používal ve 20. století na zvony pořizované jako náhrada za zvony rekvírované na počátku 20. let a v letech 
1942–1944. Malé zvony byly zhotovovány z bronzu, mosazi, můžeme se setkat výjimečně i s čistým zinkem. V Maďarsku 
byly odlévány ve 20. století i zvony z hliníku, pro snížení ostrosti zvuku byl korpus opatřen průřezy.
Existují i (železné) zvony kované a svařované 12) a zvony nekovové, v kapličce v Harrachově -Novém Světě je zavěšen zvon 
skleněný, vyráběly se i zvony z porcelánu (např. zvonkohra z míšeňského porcelán v drážďanském Zwingeru).
12) Zvony kované z železných plátů spojených nýty (např. Saufang z Kolína nad Rýnem) bývají někdy prezentovány jako příklad nejstaršího způsoby 
výroby, jedná se však o levnější řešení nahrazující litý zvon.
Doupě, okr. Jihlava, ocelový zvon ze 40. let 20. století litý Bochum-
skou ocelárnou, s originálním srdcem. Dodatečně natřený stříbřen-
kou (foto P. Vácha, 2016).
Chmeliště, okr. Kutná Hora, zvon z bílého bronzu (ZnSb) zavěšený 
na zadním průčelí kapličky, pěst srdce je z téhož materiálu (foto 
P. Vácha, 2016).
Harrachov -Nový Svět, okr. Semily, kaple sv. Alžběty, skleněný 
zvon, výrobek místní sklárny z r. 1916. Zvon má dřevěné srdce 
s pěstí potaženou kůží (foto P. Vácha, 2014).
22    |    dokumentace kampanologických památek
4. Výroba zvonů
Výroba zvonů má několik fází.
První fází je vypočtení žebra (profilu) zvonu. Zvonové žebro je tvořeno soustavou vnějších a vnitřních průměrů v urči-
tých výškách konstruované ve vzájemných poměrech. Na něm závisí zvukové vlastnosti zvonu. Zvonové žebro je zvonaři 
konstruováno buď do čtvercové sítě, jejímž základem je spodní hrana a výška zvonu, nebo podle „šikmé výšky“ – spojnice 
spodního a horního okraje zvonového korpusu.
Zvonař může volit (a většinou tak činí) již žebra (šablony) osvědčená, která má v zásobě. V případě doplňování souboru 
je nutno ladění zvonu nového přizpůsobit zvonům stávajícím.
Druhou fází, časově nejnáročnější, je zhotovení formy. U zvonů bronzových se formuje pro každý zvon nová forma. Zvon 
lze formovat buď nastojato (viz níže) nebo na horizontální ose otáčené na formovací stolici – tento způsob (známý ze 
středověku) lze použít pouze pro menší a malé zvony.
Na podstavec (u menších zvonů v podobě železného kříže, aby formu bylo možno přenést; u velkých zvonů zděný, zbudo-
vaný přímo v licí jámě) se vyzdí z nepálených cihel (vepřovic) přibližný tvar jádra a je stažen železnými pásy. Cihlové jádro je 
pokryto vrstvou hlíny promíchané s kravským nebo koňským trusem, zvířecími chlupy, konopím a grafitem. Jádro se vysušuje 
ohněm a popraskané se opravuje. Jeho tvar se modeluje šablonou otáčející se na hřídeli. Hotové jádro odpovídá vnitřní 
dutině zvonu. Po dokonalém vysušení se natírá izolující vrstvou z jemného popele rozmíchaného v pivu nebo lojem.
Na jádro se modeluje falešný zvon (zvaný též košile, rubáš, model) z hlíny nanášené v několika vrstvách a vysušené. 
Falešný zvon má přesnou formu budoucího zvonu a jeho povrch je vytáčen šablonou odpovídající vnějšímu obrysu. Povrch 
falešného zvonu se natře lojem nebo voskem. Reliéfní výzdoba a nápisy se z matric odlijí do vosku a nalepí se (medem, 
bílkem, je uváděn též terpentýn) na falešný zvon.
Ve starších dobách se falešný zvon zhotovoval z loje; podle jeho spotřeby se určovalo množství kovu potřebného pro 
odlití. Použití loje též vysvětluje některé deformace, které na historických zvonech nacházíme. Rovněž umožňovalo provádět 
výzdobu vyrytím. Pří formování nejmenších zvonů a zvonků se užívalo vosku.
Na falešný zvon přijde další vrstva – plášť. První vrstvy jsou z jemné šlichty z přepálené hlíny a cihlové moučky smíšené 
s pivem a zvířecími chlupy; nanáší se štětcem. Je to řídká kaše, která musí dokonale přilnout k voskové reliéfní výzdobě; 
suší se na vzduchu. Vrchní vrstvy pláště se formují z hlíny se zvířecími chlupy a konopím, rozdělané pivem.
Zároveň se vytváří forma pro korunu. Model koruny s uchy je zhotoven z vosku se smolou. Omaže se hlínou a vypálí, 
přičemž se model roztaví a vyteče. Forma koruny se zapustí do pláště. Plášť se zpevní železnými pásy a vysuší ohněm. 
Voskové reliéfy se roztaví a vzniknou dutiny.
Po vysušení se plášť nadzdvihne a vyčistí. Jemné trhlinky formy lze ucpat sazemi.
Falešný zvon se rozbije. Forma se přesně sesadí. Před tím se dutina v jádru, kde prochází osa, na níž se nasazují šablony, 
a která se ponechává kvůli lepšímu vysoušení, vyplní hlínou a zasadí se oko pro zavěšení srdce (u zvonu starého typu), nebo se 
vztyčí hliněný čep v místě budoucího otvoru pro závěs srdce (u zvonu moderního typu – otvor je také dodatečně vrtán).
Sesazená forma se umístí v licí jámě a zasype hlínou (pískem), která se udusá. Forma se zasypává kvůli tlaku roztaveného 
kovu a kvůli pomalejšímu a rovnoměrnému vychládání odlitku.
Způsob výroby formy, prakticky stejný od středověku (s určitou variabilitou podle období a dílen), doznává v současnosti 
některých změn. Místo hlíny užívají někteří výrobci rychletuhnoucích směsí, čímž se zkracuje doba této výrobní etapy. 
Namísto umístění v licí jámě lze formu obestavět ocelovými skružemi.
VýRoBa ZVonŮ    |    23
Nyní dochází k tavbě a odlití. Roztavený a dobře promísený kov se od pece nebo tavicí nádoby vede k formě cihlovými 
žlábky, které se předtím vyhřívají dřevěným uhlím. Licí stružka se před litím vyčistí. Také lze lít přímo z přeneseného tavícího 
kelímku (tyglíku). Na počátku lití je třeba odstranit strusku, aby se do formy dostal pouze čistý kov. Kov se vede při lití více 
odlitků od největší formy k nejmenší. Kov vtéká do formy otvorem ve formě pro korunu. Forma koruny s uchy je opatřena 
výfuky, po nichž nalézáme stopy na vrchní části koruny. Po odlití zvonu se vršek formy zasypává dřevěným uhlím nebo šiškami, 
které svým žárem zpomalí chladnutí kovu. Odlitek se nechává úplně vychladnout, což u větších zvonů trvá i několik dní.
Po vychladnutí se vykope a očistí. Za ideální se pokládá, když se opravy omezují na minimum s tím, že větší opravy 
poškozují kůru odlitku a tím snižují jeho kvalitu. Někteří výrobci ale zastávají názor opačný.
U hotového zvonu se zjišťuje a posuzuje jeho zvukový obraz. Zvon nezdařený se rozbije a lije znovu. Odlitý zvon lze 
doladit soustružením vnitřní stěny, je však ctí zvonařské dílny, aby správně odlitý zvon vykazoval požadované akustické 
vlastnosti. Česká kolaudační směrnice (1959) dolaďování zvonů nepřipouští. V západní Evropě se dolaďování zvonů běžně 
provádí, v případě zvonů pro zvonohry, kdy velmi záleží na souhře v rámci celku, je nutností.
24    |    dokumentace kampanologických památek
5. Popis zvonu
5.1 Zvon
Zvon popisujeme odshora dolů, tj. od koruny k dolnímu okraji:
Koruna slouží k zavěšení (upevnění) zvonu.13) Je (bez poškození) neoddělitelnou částí zvonu.14) Koruna s uchy se vyskytuje 
v několika podobách. Nejčastěji se setkáváme s korunou se šesti uchy uspořádanými do kříže, kdy ve směru osy kyvu je 
(v původní poloze) po jednom uchu a kolmo na ně dvojice uch. Ucha se sbíhají k (u starých zvonů převýšenému) střednímu 
sloupku s okem příčně na osu kyvu.15) Koruna čtyřramenná má čtyři ucha (do kříže). Vyskytují se i koruny s vyšším počtem 
uch.16) Od konce 19. století se objevují koruny 
se šesti uchy do hvězdice (sousední ucha svírají 
úhel 60°).
Románské a gotické zvony s korunou se šesti 
uchy mají střední sloupek koruny s velkým, vý-
razně převýšeným okem a boční ucha nejsou 
postavena kolmo, ale vyklánějí se ve směru osy 
kyvu.
U nejstarších zvonů a též u malých zvonů 
barokních se setkáváme s korunou se třemi oky. 
Jedná se vlastně o korunu se dvěma uchy ve 
směru kyvu zvonu.
U zvonů malých rozměrů se místo koruny 
s uchy užívá koruna v podobě sloupku. U ma-
lých zvonů z 18. a 1. poloviny 19. století se 
setkáváme s vysokým plochým sloupkem s ob-
délným otvorem na výšku ve směru osy kyvu. 
Tímto otvorem se provléká skoba (průvlak), 
která při zavěšení nese tíži zvonku. Sloupkové 
koruny mohou mít též nízký sloupek různého 
13) Název pochází od toho, že koruna s uchy skutečně 
připomíná panovnickou korunu. (Můžeme se setkat 
i s pojmenováním „královská koruna“.) Nesprávně, 
bývá název „koruna“ používán k označení hlavy zvonu 
(hřídele), umožňující kývavý pohyb zvonu.
14) Je však možné se setkat se zvony, kdy původní koru-
na byla nahrazena novou, připevněnou šrouby skrz 
základnu. Tato úprava se vyskytuje velmi často na 
Slovensku, kdy stará koruna s uchy je nahrazena 
novodobou korunou talířovou.
15) Tímto okem byl provlékán třmen, procházející vnitř-
kem hlavy, který pomáhal nést tíhu zvonu.
16) Se zvony s vyšším počtem uch, které lil v 19. století 
Andreas Schaudt v Pešti, se můžeme setkat na Slo-
vensku. Různé typy koruny zvonů.
popiS ZVonu    |    25
tvaru, např. komolého jehlanu, někdy zploštělého a naho-
ře zaobleného, seříznutého válce nebo komolého kužele, 
s příčným kruhovým otvorem. Sloupková koruna bývá též 
nazývána „čep“ (německy „Zapfen“).17)
Setkáme se i s korunou v podobě sloupku s dvěma proti-
lehlými výběžky, vzniklými redukcí uch. Tento typ se může 
vyskytovat u zvonů železných, ale i u zvonů ze zvonoviny 
(zde mívají hákovitý tvar). V posledním případě se též může 
(ale nemusí) jednat o úpravu koruny s uchy. Menší zvony 
v loretánské zvonohře (z konce 17. století) mají tyto výběž-
ky ztvárněné do podoby orlích hlav. Vyskytuje se rovněž 
koruna v podobě širšího plochého sloupku s háky, vzniklými 
vykrojením stran.
U moderních zvonů nacházíme korunu talířovou, která 
se k hlavě připevňuje svislými zachycovacími šrouby s pat-
kami.18) Tento tvar koruny umožňuje plynulé otáčení zvonu 
při vytlučení bez demontáže upevňovacích prvků.
Také moderní koruna s uchy má vrchní část plochou a ne-
musí být zadlabána. Pak je i otáčení zvonu jednodušší.
U malých zvonů nacházíme i korunu válcovou. Válec je 
zasazen v dutině (většinou litinové) hlavy a proti protáčení 
zajištěn na čelních stranách šrouby zapadajícími do důlku 
ve směru kyvu. Tíži zvonu nese šroub závěsu srdce.
Zvony – a zejména hodinové cimbály – jsou však také lity 
bez koruny. V tomto případě se připevňují svislými šrouby 
(nebo u cimbálů čepy) procházejícími základnou.
Podle typu koruny a způsobu zavěšení srdce rozlišujeme 
zvon starého typu a zvon moderní. Zvon starého typu má 
uvnitř (pod korunou) pevně zalité železné oko k zavěšení 
srdce. Zvon moderní má korunu se svislým otvorem uprostřed, kudy prochází šroub závěsu srdce. Koruna talířová a válcová 
se u zvonů starého typu nevyskytují (leda jde -li v případě talířové koruny o úpravu novodobou, z hlediska památkové péče 
nevhodnou, kdy byla původní koruna odstraněna a nahrazena novotvarem). Koruna s uchy na zvonu moderního typu musí mít 
dutý střední sloupek. Lze se setkat i s korunou s uchy bez středního sloupku (zvony lité v Astenu, Manoušek & Eijsbouts).
Koruny s uchy bývají zdobeny ornamenty, podélnou profilací, maskarony, lidskými hlavičkami, někdy i figurami, písme-
ny atd.
Koruna vyrůstá ze základu, základny (německy „Platte“, „Kronenplatte“, slovensky „podkorunná doska“) na vrcholu čepce. 
Někdy lze pozorovat zřetelné vymezení dvou částí, jedna souvisí s korunou (základ koruny) a odpovídá způsobu formování 
koruny, druhá vyrůstá z čepce (základna) a je formována se zvonovým korpusem. Základ koruny se může rozměrově lišit od 
základny, bývá na ni posazen, ale může být do ní také vsazen či (vzácně) zapuštěn. Na základu koruny historických zvonů 
bývají výběhy nebo žebérka, paprsčitě se rozbíhající od středního sloupku. Na základu může být i ornamentální výzdoba.
Provedení koruny a základu má zásadní význam pro datování nezdobených zvonů.
17) Zde však je nutno rozlišovat, jedná li se o „čep“, který je součástí zvonu či cimbálu, nebo se jedná o železný čep provlečený otvorem v základně, 
jak tomu bývá často u hodinových cimbálů.
18) Lze se setkat i s označení „technická koruna“, „kruhová koruna“.
Paběnice, okr. Kutná Hora, kostel sv. Jakuba. Zvon z r. 2012 s koru-
nou s uchy do hvězdice. Otvor ve středním sloupku slouží k provle-
čení šroubu závěsu srdce (foto P. Vácha, 2012).
26    |    dokumentace kampanologických památek
Vlastní tělo zvonu – korpus, se dále člení na:
Čepec (německy „Haube“, slovensky „príklop“) je 
vrchní část zvonového korpusu tvořící „strop“ vnitřní-
ho prostoru. (Chápeme -li zvon jako obrácenou nádobu, 
pak čepec tvoří její dno.) Setkáváme se s tím, že k čepci 
bývá zahrnut i část zvonového pláště při horním okraji, 
správně by ale jako čepec měla být označována ta část, 
kde převažuje složka horizontální a nikoliv část, kde už 
stěna zvonu nabývá vertikality. Čepec může mít různý 
tvar od velmi klenutého po plochý, může být zdoben pro-
filací i reliéfní výzdobou. Na čepci může být vyryt údaj 
o hmotnosti zvonu (na zvonech barokních). Na čepec 
může zasahovat částečně nápis umístěný na horním 
okraji nebo přesahující ornament.19)
Horní okraj (rozumí se zvonového pláště) je část, kde 
čepec zvonu (horizontální) přechází v krk (vertikální). 
Na horním okraji může být hrana nebo zlom.
Krk (německy „Hals“) je horní část zvonu, kde jeho 
stěna je nejstrmější, tedy při horním okraji korpusu, 
v těchto místech je i nejslabší. Na krku zvonu, při horním 
okraji, bývá pásová výzdoba či dokola obíhající nápis. 
Místo lokalizace „na krku“ užívá se běžně formulace 
„na horním okraji“, „při horním okraji“, „nahoře“, „pod 
čepcem“. Setkáme se s i výrazem „plece“ (německy 
„Schulter“, anglicky „shoulder“).20)
Bok, boky (německy „Flanke“) se nazývá část zvonu 
pod krkem.21) Je to střední část zvonového korpusu. Zde 
bývají umístěny nápisy (někdy v předrytých nebo i vytá-
čených linkách), figurální reliéfy, erby atd.
Při popisu lze pro zjednodušení používat určení „na čelní straně“ (za předpokladu, že kompozice výzdoby je správně 
pochopena), „na straně protější“, též určovat umístění výzdoby podle světových stran.22)
Povrch zvonu od horního okraje dolů se nazývá plášť. O plášti budeme hovořit, když výzdoba je komponována tak, že 
zabírá výškově nebo plošně velkou část povrchu zvonu.
Místo, kde konkávně prohnuté boky zvonu přecházejí v úhozový věnec, se označuje jako přechod ve věnec (německy 
„Wolm“). Toto místo bývá zdůrazněno profilací, a tvoří tak rozhraní mezi boky a věncem.
Věnec, úhozový věnec (německy „Schlagring“) je nejtlustší část zvonového profilu – žebra. Věnec je buď zaoblený nebo 
je na něm hrana či zlom. Věnec mohou zdobit ornament, drobné reliéfy, medaile, nápis.23)
Na dolním (spodním) okraji zvonu (při ústí otvoru) může být odsazení (zesílení) – obruba.24) Nad dolním okrajem může 
být také profilace, ornamentální pásová výzdoba či nápis.
19) V popisech se setkáváme často s tím, že je uváděn nápis či výzdoba „na čepci“, ve skutečnosti je ale již pod čepcem.
20) Výraz „rameno“ (http://cs.wikipedia.org/wiki/Zvon) je velmi nešťastným překladem. Výrazu rameno se totiž užívá u nás i na Slovensku jako 
synonymum pro ucho koruny – například „šestiramenná koruna“.
21) Někdy není rozlišováno mezi krkem a boky. Na Slovensku je užíván pojem „driek“.
22) Určení podle světových stran se po opravě zvonu může změnit. Používání tohoto způsobu pak prozradí, že došlo k převěšení zvonu.
23) Jestliže je na zvonu použito věnců jako výzdobného motivu, je vhodné, aby se zdůraznilo, že v dané souvislosti hovoříme o úhozovém věnci. Úhozový 
věnec nazývají zvonaři „rána“ nebo „šlak“, což odpovídá německému „Schlag“.
24) Ve starší literatuře se můžeme setkat s tím, že výraz obruba označuje věnec.
Poříčí nad Sázavou, okr. Benešov, kostel sv. Petra, zvon z r. 1507. Zalitý 
drát, kterým bylo zpevněno jádro formy (foto P. Vácha, 2015).
popiS ZVonu    |    27
Kolem ústí se stěna zvonu zužuje do hrany (německy „Schärfe“), kterou zvonaři nazývají „špice“.
Také na věnci z vnitřní strany může být hrana či zlom.
Sledujeme způsob a kvalitu formování (např. pro některé barokní zvonařské dílny je charakteristický hrubě vytáčený 
povrch formy). Zvony bronzové se lijí do forem vytáčených podle šablony, zvony ocelové bývají lity do formy složené z dílů 
(segmentů), tak jako jiné ocelové odlitky – na jejich povrchu nalezneme švy.
U hodinových cimbálů zvonovitých postupujeme při popisu analogicky. U mísovitých hodinových cimbálů lze jasně vymezit 
základnu a dolní okraj, při popisu pláště odlišujeme horní a spodní část, které odpovídají čepci a bokům.
Posuzujeme kvalitu odlitku, zaznamenáváme litecké vady, případně opravy a úpravy odlitku. Setkáme se zavaleni-
nami či závaly (roztavený kov měl nižší teplotu, nevyplnil zcela formu, povrch se propadá), zálupci či zálupy (kov zatekl 
do poškozeného místa formy, vytvoří se strup), bublinami (velké množství plynů v roztaveném kovu), nedolitím (někdy 
nebylo správně odhadnuto potřebné množství kovu). Můžeme se setkat i s tím, že nedolitá místa byla vyplněna olovem. 
Nesprávným chladnutím odlitku může vzniknout i trhlina v tělese zvonu. Litecké vady jsou nenapodobitelné a jsou velmi 
významné pro nezpochybnitelnou identifikaci nalezeného kradeného zvonu. Některé, zejména rozsáhlejší litecké vady byly 
začišťovány, na odlitku nalezneme stopy odsekávání přebytečného kovu dlátem (resp. sekáčem). Mohou existovat i vady 
odlitku skryté, pohledem nezjistitelné.
Zvon mohl být také po odlití dolaďován soustružením nebo broušením vnitřku zvonu, případně dolního okraje.
Březina u Mnichova Hradiště, okr. Mladá Boleslav, zvon z r. 1607 
od Jakuba Mělnického. Zálupce začišťované dlátem a zbytky hlíny 
z formy (foto P. Vácha, 2011).
Březina u Mnichova Hradiště, okr. Mladá Boleslav, zvon z r. 1607 
od Jakuba Mělnického. Zával (zavalenina) (foto P. Vácha, 
2011).P. Vácha, 2006).
28    |    dokumentace kampanologických památek
5.2 Výzdoba
Výzdoba zvonu má určitou kompozici, která by měla z popisu vyplynout. Výzdoba může být komponovaná pouze 
horizontálně bez akcentování stran, nebo na kompoziční osy – jednu, dvě, čtyři, vzácně tři. Pravidelné rozložení může být 
porušeno další přidanou výzdobou, takže kompozice se stává asymetrickou. Zdoben bývá nejen plášť zvonu, ale i koruna 
a čepec.
Výzdoba je ponejvíce reliéfní, může být provedena do hloubky. Mohou být uplatněny i jiné techniky (zlacení, barevné 
provedení), na novodobých zvonech kontrast leštěných a neleštěných ploch. Lze tedy rozlišit výzdobu vznikající při výrobě 
formy (reliéfy), finální úpravou odlitku a výzdobu provedenou dodatečně.
Výzdobu mohou tvořit nápisy, figurální reliéfy, ornamentální pásy a orámování, erby, městské znaky, medailony, otisky 
medailí, mincí, pečetí, skutečné rostliny i drobní živočichové.
Důležitým prvkem je profilace členící odlitek horizontálně, též tvar a profilace uch koruny. Horizontální členění, provedení 
koruny a jejího základu (základny) může mít zásadní význam pro datování zvonu a určení provenience. 25)
25) Většina starších badatelů kladla důraz na nápisy a reliéfy, tyto důležité detaily ale opomíjeli.
Vranov, okr. Benešov, zvon z 14. století s nápisem provedeným 
lineárně, vyrytím do svrchní části formy. Šrouby mezi uchy je 
druhotně připevněn závěs srdce (foto P. Vácha, 2014).
Popovičky, okr. Praha -východ. Zvon z r. 1497 s nápisem v gotické 
minuskuli, který pokračuje na čepci, a pak v dolním řádku (foto 
P. Vácha, 2011).
Praha -Hradčany. Svatovítský zvon „Jan Křtitel“ z r. 1546 s výzdo-
bou uch koruny, základu koruny a profilací na čepci (foto P. Vácha, 
2004).
popiS ZVonu    |    29
Poděbrady, okr. Nymburk. Rokokový zvon z r. 1759 s velmi bohatou 
výzdobou pláště, čepce i koruny a s nápisy s chronogramem a krypto-
gramem (foto P. Vácha, 2006).
Tuněchody, okr. Chrudim. Pozdně renesanční, manýristický 
zvon z r. 1593, který ulil Daniel Tapineus, vyniká mimořádně 
bohatou výzdobou – nahoře. Zvonař upravoval kompozici vý-
zdoby, a jak ukazují stopy, teprve s třetím umístěním písmene 
S byl spokojen – dole (foto P. Vácha, 2005).
Kutná Hora, kostel Všech svatých. Zvon z r. 1659 od Benedicta 
Briota. Charakteristickým znakem tohoto zvonaře jsou písme-
na na obdélníkových ploškách (foto P. Vácha, 2016).
Bukovka, okr. Pardubice. Zvon z r. 1920. Novodobý decimový zvon (se 
spodním tónem v intervalu decimy) s nápisem provedeným do hloub-
ky (foto P. Vácha, 2011).
30    |    dokumentace kampanologických památek
5.3 Nápisy na zvonech
Nápisy na zvonech bývají běžně plastické (reliéfní), mohou být ale též provedeny do hloubky (dorytím, vyražením), což 
je nutno vždy zmínit. Také se můžeme setkat s tím, že v plasticky provedeném nápisu jsou dodatečně prováděny opravy 
dorytím některých písmen.26) 
V případě barokních zvonů a cimbálů může být na čepci vyryt údaj o hmotnosti v librách.
Nápis či jeho část mohla být z ideologických důvodů odsekána. Nápis mohl být dodatečně přidán namalovaný barvou.
Na zvonech se můžeme setkat s nápisy chybně sestavenými zvonařem či jeho pomocníkem. Takový nápis je nutno přepsat 
v originálním znění se všemi chybami a zvlášť vysvětlit jeho smysl.27)
26) Je třeba rozlišovat nápisy vzniklé při výrobě od nápisů provedených dodatečně.
27) Nápis na zvonu přelitém r. 1856 ve Vlkově nad Lesy (okres Nymburk) zní:
KE CTI A CHWALE LETHA PANĚ 1657 TENTO
ZWON GEST ZNOWA PO OHNI PRZELITI.
NAKLADEM HUDEHO PANU A SWATEMU
IANU KRZTITELI PATRONU CHRAMU TOHOTO.
ZADUSSI WLKOWSKEHO OD MATESA EXNERA ZWONAŘE
A MĚSTENINA W KRALOWE HRADCI NAD LABEM.
PŘELITI W PRAZE OD KARLA BELLMANNA C.K. DWORNIHO ZWONAŘE 1856.
Má se číst následovně:
1. druhá polovina 1. řádku: LETHA PANĚ 1657 TENTO
2. druhý řádek: ZWON GEST ZNOWA PO OHNI PRZELITI.
3. první polovina 1. řádku: KE CTI A CHWALE
4. druhá polovina 3. řádku: PANU A SWATEMU
5. čtvrtý řádek: IANU KRZTITELI PATRONU CHRAMU TOHOTO.
6. první polovina 3. řádku: NAKLADEM (C)HUDEHO
7. pátý a šestý řádek: ZADUSSI WLKOWSKEHO OD MATESA EXNERA ZWONAŘE / A MĚSTENINA W KRALOWE HRADCI NAD LABEM.
Křivsoudov, okr. Benešov, zvon z r. 1570 s nápisem z rekvizice 
II. světové války (foto P. Vácha, 2015).
Zvon z 18. století, odcizený z neurčené lokality (letopočet byl vybrou-
šen). Na čepci udána hmotnost 41 1 (liber). Základ koruny je posazen 
na základně (foto P. Vácha, 2010).
popiS ZVonu    |    31
Na zvonu můžeme nalézt barvou provedené označení z rekvizic a rekviziční čísla (na vnější straně i uvnitř zvonu)28), 
uvnitř zvonu bývají též historické nápisy křídou, též barvou, tužkou; vzácně i kresby (někdy několik století staré).
28) Ve II. světové válce byly zvony ze zabraného území označovány rekvizičním číslem: číslo župy / číslo okresu / číslo zvonu, písmeno – kategorie. Na 
území Protektorátu Čechy a Morava byly zvony označovány nápisem uvádějícím lokalizaci, u malých zvonů stručně, u velkých podrobněji (lokalita, 
farnost, okres). Zvony jsou také označeny obdélníky na výšku (někdy ale jen vodorovným pruhem) namalovanými barvou – zvony měly být ozna-
čeny podle kategorií: A červeně, B žlutě, C červeně, ale nebylo to vždy dodržováno. Nápisy jsou provedeny barvami: bílou (nejčastější), červenou 
a žlutou (obě pak korespondují s barevným obdélníkem), černou. Ve skladišti (sběrně) obdržel zvon ještě číslo: písmeno / písmeno (P/P – Praha, 
P/O – Ostrava) + číslo. Také v I. světové válce byly zvony identifikovány nápisy, což je možné vidět na fotografiích ze skladišť.
Telč, okr. Jihlava, kostel sv. Jakuba, zvon z r. 1550. Kresba 
kostela nakreslená křídou (foto P. Vácha, 2015).
Bykáň, okr. Kutná Hora, barokní nápis ve zvonu z r. 1505 (foto 
P. Vácha, 2009).
32    |    dokumentace kampanologických památek
6. Vybavení zvonu a rozeznění
Srdce a hlava zvonu tvoří spolu se zvonem funkční celek a jsou součástmi tohoto celku, tj. plní svou funkci v rámci věci 
jiné. Setkáváme se běžně s výrazem „příslušenství“, k němuž mohou být ale výhrady ze strany právníků, jelikož příslušenství 
je sice užíváno spolu s věcí hlavní, ale může být nahrazeno, aniž by byla narušena funkčnost věci hlavní – a to zde neplatí. 
Proto se doporučuje užívat výraz „vybavení“. (Německý výraz „Zubehör“ lze přeložit obojím způsobem.)29)
6.1 Srdce
Srdce je zavěšeno uvnitř zvonu a údery zvon 
rozeznívá. Starší typ srdce má oko, jímž se provléká 
řemen procházející zároveň okem vsazeným uvnitř 
zvonu. Některé malé zvony mají srdce zachyceno 
v oku uvnitř zvonu přehnutím vykovaného horního 
konce.
Moderní typ srdce (s jednou osou otáčení) nemá 
oko, ale jeho horní konec je opatřen plochým úchy-
tem s otvory pro šrouby ve směru kyvu. Řemen 
je připevněn šrouby a kvůli zvýšení pevnosti bývá 
navíc přetažen plechem.
Srdce (něm. „Klöppel“) má čtyři části. Horní – 
oko, u srdce moderního typu plochý úchyt – slouží 
k zavěšení. Pro zesílenou část, která bije do věnce 
zvonu, je výstižný název pěst.30) Dolní část se nazý-
vá výpustka (něm. „Vorhang“, „Vorschwung“) nebo 
ocas (polsky „ogon“). Konec výpustky někdy bývá 
rozšířen v kotvu. Část mezi okem (úchytem) a pěstí 
se nazývá dřík. Srdce může být řešeno prostorově 
(pěst má průřez kruhový nebo oválný, výpustka má 
průřez kruhový nebo polygonální – pak i dřík je 
proveden podobně) nebo může být ploché.
Srdce má být vykováno z měkkého, nekaleného 
železa. Setkáváme se též se srdci soustruženými či 
vyřezávanými autogenem a zabroušením upravený-
mi. Za optimální tvrdost srdce se považuje podle 
Brinellovy metody hodnota 130 HB, je -li tvrdost 
větší než 160 HB, zvon se rychle vytlouká. Na opo-
třebení zvonu mají také vliv proporce srdce: menší 
pěst a těžká výpustka má vliv negativní.
29) Definice právních pojmů doznává ale v průběhu času změn. HADAMČÍK, Lukáš. Dělitelnost věci – součást věci. Brno, 2012/2013. Diplomová práce. 
Právnická fakulta Masarykovy univerzity. (https://is.muni.cz/th/j1vqd/Diplomova_prace_Delitelnost_veci_-_Soucast_veci.pdf).
30) Setkáváme se i s výrazem „palice“, který označuje někdy srdce jako takové. Roubíková srdce ale pěst vůbec nemají.
Různé typy srdcí.
VYBaVenÍ ZVonu a RoZeZnĚnÍ    |    33
Malín, okr. Kutná Hora, zvonice u kostela sv. Štěpána, zvon 
z r. 1502. Špalík vsazený do řemenu srdce, aby srdce chodilo v ro-
vině (foto P. Vácha, 2010).
Mnichovice, okr. Benešov. Původní srdce historických zvonů, vy-
stavená ve zvonici (foto P. Vácha, 2015).
Poděbrady, okr. Nymburk. Původní řemen srdce zvonu 
z r. 1759 s volnou jehlicí (foto P. Vácha, 2007).
Kutná Hora, jezuitská kolej, zvon Barbora z r. 1536. Srdce s plo-
chou hruškovitou pěstí a výpustkou s půlkruhovou kotvou (foto 
P. Vácha, 2009).
34    |    dokumentace kampanologických památek
Žloukovice, okr. Beroun, zvon z r. 1748. Srdce zachyceno přehnu-
tím horního konce (foto P. Vácha, 2013).
Sázava -Černé Budy, okr. Benešov. Meziválečná jednoosá srdce 
rekvírovaných zvonů (foto P. Vácha, 2016).
Ovčáry, okr. Kolín, zvon z r. 2002. Srdce německé provenience 
s elipsoidní pěstí (foto P. Vácha, 2016).
Veltruby, okr. Kolín. Novodobé srdce s posuvnou pěstí jištěnou 
šroubem (foto P. Vácha, 2013).
VYBaVenÍ ZVonu a RoZeZnĚnÍ    |    35
U ocelových zvonů se setkáváme s typem soustruženého 
srdce, který má na pěsti vsazeny protilehle dva bronzové 
špalíky, které dopadají na věnec zvonu, ten se tak méně 
vytlouká a zvukový dojem je příznivější.
Srdce musí svou hmotností a proporcemi odpovídat 
zvonu. Po úderu se musí okamžitě vzdálit a nesmí se zpož-
ďovat, pak dochází k zdvojení úderů.
Pěst u srdcí plochých má bít svou největší šířkou, pěst 
kulovitá o něco málo výše nad největším průměrem, kuže-
lová pěst má dopadat asi ve spodní čtvrtině své výšky, pěst 
homolovitá mezi polovinou a horní čtvrtinou své výšky.
U zvonu starého typu (s pevně zalitým okem pro zavěšení 
srdce) může být srdce zavěšeno na šarnýru (francouzsky 
„charniere“, německy „Scharnier“ = závěs). Tento přidaný 
závěs umožňuje správný pohyb srdce po otočení zvonu. 
Můžeme ho ale nalézt i u větších zvonů neotáčených, kde 
kyv srdce usnadňuje.
Srdce překlápěcí mají osu otáčení posunutou směrem 
dolů a jsou nasazena (navlečena) na čepu v držácích. Pře-
klápěcí srdce se zhotovují buď jako dvoudílná, kdy jednoosé 
srdce je vyvažováno přišroubovaným protizávažím, nebo je 
srdce zhotoveno z jednoho kusu, kdy protizávaží tvoří horní 
část. Při zavěšení zvonu na lomené hřídeli překlápěcí srdce 
umožňuje, aby kyv srdce byl souhlasný s kyvem zvonu.
Některá srdce jsou zdobena do hloubky provedenou vý-
zdobou ornamentální, datací, nápisy, jsou značena značkami 
výrobce, můžeme na nich nalézt i udanou hmotnost. Může-
me se setkat také s opravami a úpravami srdcí.
6.2 Zavěšení zvonů a hodinových cimbálů
Zvon je rozezníván v zásadě trojím způsobem:
srdcem zevnitř, a to rozhoupáním zvonu1. 
rozhoupáním srdce, přičemž zvon zůstává v klidu2. 
kladivem (nebo palicí) – zpravidla zvenčí – kdy zvon 3. 
zůstává v klidu – uplatňuje se u odbíjení hodin.
Zvon bývá zavěšen následovně:
způsobem nepohyblivým1. 
způsobem pohyblivým na hřídeli (hlavě) s čepy2. 
jiným (pohyblivým) způsobem (Patent Schwabe)3. 
volně zavěšen4. 
Zlín. Srdce ocelového zvonu z r. 1920 s vsazenými bronzovými 
úderníky (foto P. Vácha, 2006).
Jabkenice, okr. Mladá Boleslav, zvon z r. 1502. Srdce s přivaře-
ným novým okem, zavěšené na šarnýru po otočení zvonu (foto 
P. Vácha, 2009).
36    |    dokumentace kampanologických památek
Votice, okr. Benešov, zvon z r. 1733. Oprava otlučené pěsti srdce. 
Aby bylo docíleno potřebného tvaru, byl materiál překováním 
vyhnán ze středu k okraji (foto P. Vácha, 2015).
Ústrašín, okr. Pelhřimov. Přetočený dřík srdce. Opotřebená srdce 
byla překovávána. Při srdci s pěstí kruhového půdorysu stačilo 
v první fázi přetočit dřík, při dalším opotřebení byla pěst překová-
na na plocho (foto P. Vácha, 2016).
Město Touškov, okr. Plzeň -sever, zvon z r. 1601. Jednoosé srdce 
s doplněnou zátěží na bocích pěsti (foto P. Vácha, 2011).
Úžice, okr. Kutná Hora. Oprava otlučené pěsti srdce nakováním 
materiálu (foto P. Vácha, 2016).
VYBaVenÍ ZVonu a RoZeZnĚnÍ    |    37
Nejčastějším způsobem zavěšení zvonu v našich krajinách je zavěšení na hřídeli, kdy se zvoní rozhoupáním zvonu. 
Způsobem nepohyblivým jsou zavěšeny zvony a cimbály výhradně určené k odbíjení hodin a zvony ve zvonohrách. S nepo-
hyblivým zavěšením zvonů určených k běžnému zvonění, se setkáváme například na pravoslavných zvonicích ruských, ve 
Středomoří, ale i jinde. V tomto případě se zvoní rozhoupáním srdce. Stejným způsobem se rozeznívají i signální zvonce, ať 
jsou zavěšeny volně, napevno nebo pohyblivě.
Při zavěšení napevno je zvon zavěšen na vodorovném trámci a za korunu přitažen závěsy, mezi trámec a korunu se vkládá 
vložka. Zvon nebo cimbál určený k odbíjení hodin nemusí být zavěšen, ale může být posazen na stojanu.
Hodinové cimbály jsou zavěšovány trojím způsobem: 
mají korunu s uchy, pak se upevňují jako zvon třmeny; 1. 
jsou upevňovány za vyčnívající sloupek („čep“) s příčným otvorem; připevňují se šrouby skrz odsazenou plochou zá-2. 
kladnu nebo mohou být též upevněny železným čepem, prostrčeným otvorem v základně. Mohou být však též nasazeny 
na vztyčené ose, nezřídka nad sebou.
6.3 Pohyblivé zavěšení zvonu
Zvon starého typu je připevněn železnými pásy 
k dubové hlavě (hřídeli, jařmu).31) Skládá -li se 
hlava z více dílů na sebe položených (u velkých 
zvonů), mohou být staženy vertikálním prošrou-
bováním. Proti pohybu dílů do stran se někdy 
užívají dřevěné čepy či kolíky (při sesazené hlavě 
jsou skryty).
Železné závěsy, kterými je zvon k hlavě připev-
něn, mají v dolní části oka, kterými se provlékají 
skoby nesoucí tíži zvonu za ucha koruny, u histo-
rických zvonů částečně v hlavě zadlabaná. Závěsy 
jsou nahoře zakončeny šrouby a k hlavě staženy 
železnými sponami příčně položenými přes hlavu. 
Do tahu se dostávají dotažením matic. Závěsy se 
skobami a sponami tvoří dohromady třmeny. Sa-
mostatná čelní ucha drží třmeny ve tvaru písmene 
31) Hlava (německy „Joch“ = jařmo, zhlaví, polsky „jarzmo“, „wieszak“) bývá někdy nazývána korunou, což není správné. Někdy též bývá nazývána 
„závěs“. Hlava se zhotovuje z dubového dřeva, vzácně i z tvrdších dřev jiných listnatých stromů. Užití měkkého dřeva je nevhodné.
Různé typy dřevěných zvonových hlav: 1. 14.–15 století, 
tento tvar se na zvoncích u sakristií, používal do 19. 
stol; 2.–3. konec 15. – poč. 18 století; 4. 17.–18. století; 
5. kolem poloviny 18. století; 6. počátek 18. století; 7. 
rokoková hlava, kolem poloviny 18. století; 8. hlava se 
„zobáky“, 18.–20. století; 9. 18.–20. století; 10. hlava 
s „beraními rohy“, tvar užívaný pražskou rodinou 
Kühnerů, 2. pol 18. století a počátek 19. století; 11. 19. 
století, tvar užívaný pražskou bellmanovskou dílnou; 12. 
hlava s trychtýřovitým nástavcem, 15. – 17. století a 19. 
století; 13. hlava s nástavcem kalichovitého tvaru, 19. 
století; 14.–15. tvary hlav malých zvonů z 19. století; 16. 
tvar hlavy barokních tvarů, užívaný v 20. století; 17.–18. 
tvary hlav užívané v 20. století.
38    |    dokumentace kampanologických památek
Velké Albrechtice, okr. Nový Jičín. Původní hlava zvonu z r. 1508. 
Archaický způsob upevnění zvonu třmeny přibíjenými hřeby a sko-
bami. Místo závitů s maticemi je užito klínů zarážených do štěrbin 
(foto P. Vácha, 2015).
Licoměřice, okr. Chrudim. Železná kovaná hlava malého zvonu 
z 19. stol (foto P. Vácha, 2013).
Velký Osek, okr. Kolín, zvon z r. 1750 s původním vybavením. Zvon 
je upevněn třmeny tvaru „Y“ a třmeny se skobami, spony a přepá-
sání mají svinuté konce (foto P. Vácha, 2004).
Malín, okr. Kutná Hora, zvon z r. 1489. Dodatečné (barokní) zvýše-
ní dubové hlavy za účelem lehčího zvonění (foto P. Vácha, 2010).
Přerov nad Labem, okr. Nymburk. Sloupková koruna zvonu, upev-
něná jedním třmenem, polovina 18. století (foto P. Vácha, 2010).
VYBaVenÍ ZVonu a RoZeZnĚnÍ    |    39
„U“ 32) nebo „Y“ – na dolním konci jsou rozdvojené s oky napříč, kudy se provléká skoba či průvlak držící ucho. V případě 
koruny v podobě vysokého plochého sloupku je zvon upevněn jedinou skobou provlečenou otvorem v koruně (v tomto 
případě zcela do hlavy zapuštěné) a jedním párem závěsů. Od 19. století se objevují třmeny s pohyblivým okem na stěžejce, 
které držely samostatná čelní ucha koruny.
V dřívějších staletích (do 17. století) bývaly železné závěsy také přibíjeny hřeby.
Závěsy bývají též vodorovně přepásány. Závěsy bývají buď ploché a mají tvar pásů, nebo jsou hranolové či zhotovené 
z kulatiny, pak lze hovořit o prutech. Jako „závěs“ bývá ale také označována celá hlava.
Z hlavy vyčnívají čepy, které jsou do ní vsazeny. Jsou upevněny okováním konců hlavy objímkami a vertikálními šrouby 
znemožňujícími jejich vyvrácení. U menších zvonů byla vnitřní část čepu ohnuta nahoru a opatřena závitem s maticí. 
U malých zvonů bývaly také čepy (vybíhající v čtyřboký hrot) do dřeva zaraženy.
Zvon je rozhoupán pomocí páky, která bývá nazývána i ráhno.33) Dřevěná páka je držena třmeny, může být zajištěna 
závlačkou (kolíkem) nebo zaklínováním. Velké zvony mají páky dvě, jedno- nebo oboustranné, a jsou rozhoupávány ve dvou, 
případně ve čtyřech lidech.34)
Při pohonu elektromotorem je páka nahrazena hnacím kolem, může být ale současně zachována.
32) Můžeme se setkat s novodobým upevněním, kdy všechny třmeny, kterými je zvon upevněn, mají tvar „U“.
33) Výraz táhlo, se kterým se někdy setkáváme, je zcela nevhodný; táhlo převádí sílu ve stejném směru, zatímco páka ve směru příčném.
34) Páky mohou být u velkých zvonů nahrazeny koly (někdy ne úplnými), které umožňují lepší využití energie zvoníků.
Zvon moderního typu. Závěs srdce prochází korunou.Historický zvon s korunou s uchy. Srdce je zavěšeno na oku zali-
tém pod korunou.
40    |    dokumentace kampanologických památek
Hlava zvonu je normálně širší, než je průměr zvonu, nicméně je možné se setkat i s případy, že průměr zvonu je větší. 
Pak se využívá prostoru mezi stojkami (stojnami) zvonové stolice, který je širší než rozteč mezi trámy s ložisky – ty pak 
bývají krátké, aby nepřekážely kývajícímu se zvonu. Se šířkou hlavy menší než průměr zvonu se můžeme setkat při zavěšení 
(malého) zvonu na konzolách.
Zvony s talířovou korunou mají hlavu buď dřevěnou, nebo z ocelových profilů. Zvon je k hlavě přitažen čtyřmi (u nejmenších 
zvonů dvěma) zachycovacími šrouby, které bývají ke koruně přitaženy kruhovou objímkou. Zachycovací šrouby jsou dole 
čtyřhranné a zapadají do výřezu v objímce, a tak je zabráněno jejich protáčení. Koruna je zachycena po obvodu patkami 
šroubů. Zvon je k hlavě přitažen i šroubem závěsu srdce. Na vrchu hlavy jsou příčně položeny spony a podložka matice 
šroubu srdce, což vše může být nahrazeno jedinou železnou deskou s příslušnými otvory nebo jinak volné díly mohou být 
svařeny a tvoří jediný celek.
Jak dřevěná, tak železná (ocelová) hlava zvonů s talířovou korunou může mít sníženou železnou páku, na držácích. 
Na železné páce bývá nasazeno posuvné protizávaží pro vyvážení chodu, které je zajišťováno, jakož i páka v držácích, šrouby. 
Tento typ páky byl užíván i při úpravách hlav starých zvonů v období obnovy mezi světovými válkami.35)
Zavěšuje -li se zvon s korunou s uchy na železnou (oce-
lovou) hlavu, podkládá se kusem dubové fošny či trámku. 
I zvon s talířovou korunou se při zavěšení na železné hlavě 
izoluje podložkou. Toto vypodložení se děje jednak z důvodů 
akustických (protirezonanční podložka), u zvonu s korunou 
s uchy je dřevěná podložka (nejedná -li se o speciálně kon-
struovanou hlavu) nutností technickou, neboť jinak by zvon 
vůbec nemohl být do hlavy upnut.
Hlava zvonu může mít sníženou osu – čepy jsou umístěny 
níže než spodek hlavy, ke kterému je zvon přitažen. Jsou -li 
čepy posunuty hluboko – do úrovně krku zvonu, hovoříme 
o lomené hřídeli. Výsledkem tohoto způsobu zavěšení je 
snadnější uvedení zvonu do pohybu, neboť osa otáčení se 
přiblíží těžišti zvonu.
Při normálním zavěšení na hlavě s čepy v úrovni spodku 
hlavy – přímé ose – bije srdce při rozhoupání na vykloně-
nou stranu zvonu a koná souhlasný, ale rozmáchlejší pohyb 
než zvon (tzv. létající srdce). Při zavěšení na lomené hřídeli 
(lomené ose) dojde ke změně pohybu srdce, takže zvon 
chodí proti visícímu srdci, do kterého naráží (padající srdce, 
zvonění „na padání“). Totéž může nastat i v případě velmi 
vysoké hlavy, kdy těžiště zvonové soustavy se značně zvýší. 
Aby se docílilo souhlasného pohybu srdce se zvonem, užívá 
se srdce překlápěcí.
Můžeme se setkat také se zavěšením zvonu na překocené 
(převrácené) hlavě. Tento případ řeší náhradu rekvírované-
ho zvonu zvonem výrazně menším. Překocením hlavy se 
sníží těžiště soustavy, což umožňuje její bezproblémovou 
funkčnost.
35) Snížená páka umožňuje (stojí -li zvoník přímo u zvonu) obousměrné tahání – směrem dolů a přitahování zvonu nazpět.
Syrovátka, okr. Hradec Králové. Zvon přenesený po rekvizici, zavě-
šený na překocené dřevěné hlavě původního zvonu s ponecháním 
původní železné hlavy. Snížené zavěšení na překocené hlavě 
umožňuje lepší dobíhání srdce a zpomaluje frekvenci úderů (foto 
P. Vácha, 2013).
VYBaVenÍ ZVonu a RoZeZnĚnÍ    |    41
6.4 Specifické řešení
Zvláštním způsobem instalovala zvony zvonařská firma Carl Schwabe v Bielsku -Białe v Haliči koncem 19. století.
Zvon byl usazen na litinovém stojanu („Patent Schwabe“)36) a nasazen na kuželu pohyblivém ve směru výkyvu. Při zvonění 
se kužel kolébal dopředu a dozadu a zároveň se pomocí převodu srdce procházející stojanem vychylovalo k věnci zvonu. 
Držáky páky byly v dutině zvonu. Zvon byl na kuželu zajištěn maticí.37)
6.5 Typologie zvonových hlav
Nejstarší dřevěné zvonové hlavy měly poměrně nízkou převýšenou střední část (nástavec), nahoru se zužující, která se 
zvedala šikmým konkávním náběhem. Ještě v dnešní době lze najít v provozu dosud neotáčené zvony z 15. a 16. století 
s originální hlavou tohoto typu. U malých zvonků (zejména u sakristií) se tento typ používal ještě v 18. a i 19. století. Od 16.
do 1. třetiny 18. století se užívalo hlav s vysokým nástavcem s boky konkávně probranými. U hlav z 2. poloviny 17. století 
se můžeme setkat s odstupněným nástavcem, dole širším, v horní části se stranami svislými. Pro období rokoka jsou cha-
rakteristické bohatě profilované hlavy s nástavcem se stranami esovitě tvarovanými (volutový nástavec). Tento nástavec 
36) O patentovaných litých stojanech, na nichž zvon spočívá, se zmiňuje BRANIŠ Josef. Zvon, České Budějovice, 1892, str. 14. Vyobrazení v publikaci 
MANOUŠEK, Petr Rudolf. Zvonařství. Praha: Grada Publishing, 2006, na s. 115.
37) Zvon z r. 1895 v evangelickém kostele v Libici nad Cidlinou byl zajištěn maticí s jistou vůlí. Údery srdce se zvon otáčel kolem své osy, a tak se 
při zvonění vytloukal zcela rovnoměrně po celém obvodu. Není jasné, zda otáčení zvonu během zvonění bylo záměrem nebo k němu docházelo 
neplánovaně z důvodu nedotažení matice.
Libice nad Cidlinou, okr. Nymburk, evangelický kostel. Zvon z r. 1895 od Carla Schwabe, původní stav. Litinové stojany Patent Schwabe. 
(Foto P. Vácha, 1978 a 2003.)
42    |    dokumentace kampanologických památek
má v dolní části tvar konvexní, přechází do tvaru konkávního, vršek je rozšířen a často vrcholí volutkami (nezvýrazněnými) – 
tento tvar se objevuje již počátkem 18. století. V 18. a 19. století se setkáváme s nástavci bohatěji profilovanými, horní 
část bývá tvarována zobákovitě. Hlavy zvonů pražské rodiny Kühnerů z 2. poloviny 18. a počátku 19. století mají nástavec 
hluboce vykrojený, se zatočením na horních rozích („beraní rohy“). Některé hlavy malých zvonů z 19. století mívají vršek 
rozšířeného nástavce trojlaločný, jiné zas horní stranu převýšené části (nástavce) obloukovou a boky konkávní. Pro hlavy 
novodobé, z 20. století, je charakteristické zjednodušování profilace. Boky nástavce jsou v dolní části konkávní, v horní 
konvexní. Objevují se i velmi strohé tvary s nástavcem se šikmými stranami, nahoru se zužujícím, který je zjednodušením 
typu nejstaršího.
Pochopitelně existují četné varianty podle dílenských okruhů, takže podaný přehled je třeba chápat jako orientační. 
Některé hlavy mohou být i replikami hlav starších.
V poslední čtvrti 19. století a v 1. třetině 20. století se setkáváme s hlavami litinovými. Známe několik typů: tvar kýlového 
oblouku nebo tvar obloukový s dvojím vykrojením spodku po stranách koruny zvonu, tvar obloukový s hluboko položenými 
čepy. Litinovými hlavami přímými byly opatřovány malé zvony s válcovou korunou (firma Herold, Chomutov). Pro tyto litinové 
hlavy je charakteristický vyšší střed a nižší profil při čepech.
Charakteristickým výrobkem 20. století jsou přímé hlavy z ocelových profilů (traverz). Ty mohou být někdy i kombinované 
s dřevěným nástavcem. Výrobky meziválečné jsou nýtované, produkce posledních desetiletí používá technologii svařování. 
Z ocelových profilů se zhotovují též lomené hřídele.
Zvláštní varianta ocelové hlavy má podobu horizontálního rámu s kruhovou vložkou, k níž se zvon upevňuje.
Králíky, okr. Ústí nad Orlicí, kostel sv. Michaela Archanděla. Zvon 
z r. 1924 s původní litinovou hlavou, Richard Herold v Chomutově (foto 
P. Vácha, 2015).
Tupadly, okr. Kutná Hora. Zvon z r. 1925 s původní liti-
novou hlavou, Karel Šilhavý, zvonárna Pardubice (foto 
P. Vácha, 2010).
VYBaVenÍ ZVonu a RoZeZnĚnÍ    |    43
V terénu je možno se setkat i se zvonovými hlavami na první pohled dřevěnými, ale při důkladném prozkoumání zjistíme, 
že jde o hlavu z železných profilů, obloženou dřevem a opatřenou dřevěným nástavcem.
Staré dřevěné hlavy bývají zhotoveny z jediného kusu dřeva nebo z trámů, hlavy novodobé mohou být složeny z fošen 
nebo sklížených menších dílů. (Za ideální se však považuje užití celistvých bloků – masivu.)
Na hlavách zvonů také nalezneme nápisy, většinou se jedná o letopočet a monogram výrobce. Vzácně se vyskytuje datace 
na dřevěné páce. Litinové hlavy mohou mít odlitý plastický nápis. Též může být připevněn štítek s nápisem.
Jablonné nad Orlicí, okr. Ústí nad Orlicí, radnice. Barokní 
zvon použitý k odbíjení hodin. Kladivo vedené vrchem 
bylo upevněno atypickým způsobem na zvonovou hlavu 
(foto P. Vácha, 2009).
Velehrad, okr. Uherské Hradiště, basilika. Zvony s ocelovými hlavami ve 
tvaru horizontálního rámu (foto P. Vácha, 2004).
44    |    dokumentace kampanologických památek
7. Ložiska
Čepy zvonové hlavy jsou uloženy v ložiskách, která mají být samozřejmě usazena ve vodorovné rovině. Není -li tomu tak, 
zvoní se těžce a čepy a ložiska se nestejnoměrně opotřebovávají.
V dřívějších dobách byla nejběžnější ložiska kluzná.38) Starší typ těchto ložisek je shora otevřený a překrytý petlicemi, 
které zabraňují vyskočení čepů z ložisek. Zádlaby v trámech byly vyloženy vytvarovaným kovaným železným pásem39) nebo 
byly do trámů vsazeny pánvice lité z bronzu, někdy též ze železa. Zvonilo -li se zvonem s rozkyvem 110–120° bývaly pánvice 
i bez jištění proti vyskočení čepů.
38) Setkáme se s výrazem ložiska „třecí“. Tento výraz je nesprávný, i když je nutné podotknout, že při nemazání a velkém znečištění dochází ke znač-
nému (nechtěnému) tření.
39) Ve firemních posouzeních stavu zvonů můžeme nalézt formulaci, že „čepy jsou uložené v pouzdrech bez ložisek“ – samozřejmě i v tomto případě 
se jedná o ložiska.
Poděbrady, okr. Nymburk, kostel Povýše-
ní sv. Kříže. Bronzové kluzné ložisko, zho-
tovené podle původního (foto P. Vácha, 
2007).
Králova Lhota, okr. Rychnov nad Kněž-
nou, kostel sv. Zikmunda. Kluzné ložisko 
s petlicí (foto P. Vácha, 2015).
loŽiSka    |    45
Archaickým způsobem je vsazení kluzných ložisek 
přímo do stojek (stojen), čepy se do těchto ložisek spouš-
těly drážkami v trámech.
Novodobá kluzná ložiska (19.–20. století) mají litino-
vé domky, čepy bývají vsazené v bronzových pouzdrech, 
které je možno vyměnit, a tak jsou železné části chrá-
něny proti opotřebení. Domky jsou opatřeny otvory pro 
mazání olejem nebo maznicemi plněnými vazelínou.
Známe kluzná ložiska se zalomenými čepy, kdy čep 
v loži neleží, ale stojí, čímž se dociluje zmenšení třecích 
ploch. Jsou -li čepy klínovitě zúženy, nazýváme je „bři-
tové“.
V moderní době se užívají ložiska valivá – válečková či 
kuličková (s domky). Zvonění je snazší, avšak ve spojení 
s nízkou ocelovou hlavou (z traverz) dochází ke zrychle-
ní chodu. Výkyvná valivá ložiska umožňují vyrovnávat 
případné nepřesnosti čepů – vnitřní část ložiska se může 
naklápět v různých směrech. Domky (domečky) jsou sto-
jaté – jsou upevňovány 2 šrouby, nebo přírubové – jsou 
upevňovány na svislou plochu 4 šrouby.
Občas nalezneme převalovací ložiska, kdy čepy mají 
zespoda ozubení a v poměrně mělkém loži se převalují 
přes zuby. Svrchu může být ochranný železný pás zame-
zující vykročení. Vykročení čepů mohou též zabraňovat 
zvýšené okraje ložisek. Můžeme se setkat i se zalomený-
mi čepy se čtyřmi zuby v rovných ložích se třemi zuby.
Křečhoř, okr. Kolín, zalomený ozubený čep 
zvonové hlavy. Technické řešení z konce 
19. stol (foto P. Vácha, 2013).
Chvojen, okr. Benešov. Zvon z r. 2012 s přírubovými domkovými vali-
vými ložisky a s pohonem lineárním motorem (foto P. Vácha, 2012).
46    |    dokumentace kampanologických památek
Pokročilejší řešení má ozubené čepy, převalující se po hřebenech – přímých nebo obloukovitě zvednutých. Hřebenová 
ložiska mívají souběžné hladké odsazení, čemuž odpovídají čepy s ozubením a hladkým odsazením: hladká část nese hmotnost 
zvonu, zuby udržují zvon ve správné poloze.
Nejjednodušší převalovací ložiska nemají zuby, ale čepy jsou položeny do železných truhlíků, po jejichž spodní straně 
se čepy převalují, kolmé krajní stěny zachycují čepy v mezních polohách. Při příliš velkém výkyvu zvonů dochází v mezních 
polohách k nárazům, kterými zvonová stolice trpí.
Asi od počátku 16. století (kresbu nalezneme již u Leonarda 
da Vinci) se užívalo pro zvonění většími zvony technicky zajíma-
vého zařízení, pro něž se užíval název „zavěšení na rohatinách“40) 
nebo „na pérách“41) („rohatina“ vyjadřuje tvar „T“, výrazem 
„péro“ byl označován tvar dlouhý a úzký).
Ve stojnách zvonové stolice, nastavených dovnitř zvonové-
ho pole, byly zapuštěny svisle postavené železné trny s širokou 
hlavicí („rohatiny“). Tyto trny („péra“) s hlavicí byly vztyčeny na 
železné zarážce a zadlabány tak, že měly po stranách vůli. Mohly 
být rovněž předsazené na konzolkách. Ve vodorovných trámech 
však vždy byly zadlabány a proti vypadnutí byly zajištěny pás-
kem. Na vodorovném trámu byly za hlavicí zapuštěny dvě čelisti, 
40) HELLICH Jan. Nová zvonice ve Velimi. Věstník Poděbradska VII, 1904, 
s. 6–7: R. 1721 upuštěno od zavěšení zvonů na husitský způsob s vysokým 
točením, dva větší zvony zavěšeny „na rohatiny podle nynějšího způsobu“, 
třetí na železné pánvice [t.j. byl opatřen kluznými ložisky].
41) BRANIŠ Josef. Zvon. České Budějovice, 1892, str. 13.
Votice, okr. Benešov, kostel sv. Václava. Ozubené čepy na převa-
lovacích ložiskách, jištěných železnými oblouky, řešení z r. 1929 
(foto P. Vácha, 2015).
Litice, okr. Plzeň -město. Zvony na přímých (rovných) ocelových 
hlavách s ozubenými čepy převalujícími se po obloukových hřebe-
nech. Zavěšení Rudolf Perner, 1927 (foto P. Vácha, 2009).
Předměřice nad Jizerou, okr. Mladá Boleslav, zvonice. Rohatiny – 
kompletně zachované složení (foto P. Vácha, 2008).
loŽiSka    |    47
jejichž dlouhé trny ležely na trámu a na koncích 
byly zachyceny zarážkami, uprostřed byly jiště-
ny proti pohybu jak do stran, tak proti většímu 
vyzvednutí. Z čelistí vybíhala vzhůru prohnutá 
raménka s háčky a byla řetízky (v mladším pro-
vedení táhly) spojena s vahadélkem. (Raménka 
s háčky mohla být nahrazena očky na trnech 
čelistí.) Čepy zvonové hlavy byly položeny na hla-
vicích vztyčených rohatin a na vnějších koncích 
sevřeny čelistmi. Při zvonění se čelistmi sevřené 
čepy na místě protáčely, hlavice pod nimi se 
pohybovaly dopředu a dozadu a čelisti spřažené 
vahadélkem se střídavě zvedaly a klesaly. Tření 
bylo převedeno na valivý pohyb.
Zavěšení „na rohatinách“.
48    |    dokumentace kampanologických památek
8. Pohony
8.1 Pohon lidskou silou
Základní způsob rozhoupání zvonu je ruční zvonění, kdy je zvon rozhoupáván zvoníkem pomocí páky a provazu, lana, 
řetízku či opratě.42) Je ideální, když zvoník na zvon vidí či stojí přímo u zvonu. Provazy jsou však někdy vedeny přes několik 
pater věže nebo složitou cestou. Pak je provaz sveden průchodkami nebo přes kladky.
Zvon lze rozhoupávat též šlapáním na páku; v případě velkého výkyvu – „vysokého točení“ – se zvon udržuje v pohybu 
šlapáním na převýšenou část (nástavec) dřevěné hlavy.
Při nepohyblivém zavěšení se zvoní pouze rozhoupáváním srdce.
42) Ruční obsluha zvonu je nejvhodnější, v památkové péči je preferovaná.
Litice, okr. Plzeň -město, kostel sv. Petra a Pavla, dřevěné průchod-
ky pro vedení provazů od zvonů (foto P. Vácha, 2009).
Březno, okr. Mladá Boleslav, zvonice kostela sv. Václava. Páka 
zvonu s kladkou, která šetří provaz před opotřebením (foto 
P. Vácha, 2008).
Velké Albrechtice, okr. Nový Jičín, kostel sv. Jana Křtitele. Skleněné průchodky pro provazy (přelom 19. a 20 stol.). Opotřebení skleněné 
průchodky i provazu je minimální (foto P. Vácha, 2015).
pohonY    |    49
Tetín, okr. Beroun, zvonice kostela sv. Kateřiny. Průchod provazu otvorem 
s prkenným obložením (foto P. Vácha, 2004).
Košice (Slovensko), dóm sv. Alžběty. Otvor pro vedení provazu, 
usměrňovaného čtyřmi kladkami (foto P. Vácha, 2015).
Rtyně v Podrkonoší, okr. Trutnov, zvonice kostela sv. Jana Křtitele. Otvor 
pro vedení provazu, usměrňovaného kladkami (foto P. Vácha, 2015).
Osov (Skřipel), okr. Beroun, kostel sv. Jana Křtitele. Vedení prova-
zu přes dřevěná kola – zvoní se mnohem snadněji než při vedení 
přes kladky (foto P. Vácha, 2005).
50    |    dokumentace kampanologických památek
8.2 Elektropohony
Při elektropohonu motorem je síla převáděna na hnací kolo řetězem či ocelovým lanem s vloženým řetězem.
Zvony mohou být rozhoupávány elektromagnety. Jedním způsobem je princip vtahování železného jádra do elektromag-
netu („elektromagnetická pumpa“). Na páce je upevněno válcové závaží, které je vtahováno do vertikální cívky. Dociluje se 
menšího výkyvu, zvon zvoní „na padání“ – kývající se zvon naráží do visícího srdce.43) 
Lineární motor se skládá z pevné skříňky s elektromagnetem (stator), který je esovitě vinut v jedné rovině. K zvonové 
hlavě je upevněna „kotva“ (rotor), která je uváděna do pohybu měnícím se elektromagnetickým polem. Přenos síly je 
bezdotykový.
Starší motory byly ovládány mechanickým spínačem (který může být zpřevodován nebo napřímo), novější motory jsou 
ovládány čidlem. Čidlo snímá pohyb hlavy zvonu a reguluje chod motoru.
Pohon elektromotorem s ojnicí. Elektromotor roztáčí zpřevodované kolo na pomalý chod, ojnicí se točivý pohyb převádí 
na přímý a tím se rozhoupává zvon. Zvon zvoní na padání. Ručně zazvonit (na rozdíl od jiných elektropohonů) v tomto 
případě nelze.
Je možné setkat se i s dalšími, ojedinělými řešeními.
43) Srdce bývá upoutáno, což může způsobovat rychlé vytloukání zvonu.
Březová nad Svitavou, okr. Svitavy, zvon z r. 1524. Elektromagne-
tická pumpa – pohon založený na principu vtahování železného 
závaží do elektromagnetu. Zároveň bylo upoutáno srdce, a tak 
byl zvon poškozován (foto P. Vácha, 2006).
Letonice, okr. Vyškov. Pohon lineárním motorem s možností 
přechodu k ručnímu zvonění. Nová hlava je tvarovou kopií hlavy 
starší (foto P. Vácha, 2004).
pohonY    |    51
Při pohonu elektromotorem se užívalo zachycovače srdce, aby srdce setrvačností po vypnutí motoru dlouho nedobíjelo 
na jednu stranu. Vnější zachycovač srdce je přidaná vnější ocelová konstrukce s táhlem opatřeným západkou. Je ovládán 
mechanicky nebo elektromagnetem. Vnitřní zachycovač je umístěn uvnitř zvonu a může být rovněž ovládán mechanicky 
nebo elektromagnetem. V klidu je srdce drženo v šikmé poloze pomocí západky, při rozhoupání zvonu je západka uvolněna 
buď překlápěcím závažím nebo vtažením táhla do elektromagnetu. Při snížení výkyvu západka opět zachytí srdce.
Kácov, okr. Kutná Hora, Příbram, hřbitovní kaple. Elektropohon zvonů zavěšených na lomených hřídelích, pohon ojnicí s převodem přes 
2 kola na pomalý chod (foto P. Vácha, 2011 a 2015).
Ivančice, okr. Brno -venkov, kostel Nanebevzetí P. Marie. Vnější mechanický 
zachycovač srdce. Zub zachytávající třmen, připevněný na srdci, je uvol-
ňován táhlem, které je spojeno s pákou na horní straně hlavy (nad čepem), 
páka stlačována dopadem na odpruženou záchytku. Tím je zub uvolněn 
a srdce není při dopadu na věnec zadrženo. Kyv je ovládán spínačem 
zpřevodovaným lankem (na opačné straně než hnací kolo) (foto P. Vácha, 
2013).
52    |    dokumentace kampanologických památek
Dnes se již užívá ovládání pohonu elektronikou, která 
dokáže rozhoupaný zvon plynule zbrzdit, že brzo umlkne.
V posledních letech je instalováno bití elektromagnetickým 
kladivem na nepohyblivý zvon, které lze naprogramovat tak, 
že napodobuje vyzvánění výkyvného zvonu. Je -li zvon skryt 
za žaluziemi, posluchače nenapadne, že zvon je statický.
Domašín, okr. Benešov. Vnitřní elektromagnetický zachycovač. 
Srdce je zachytáváno zoubky, které se zachytí za přivařenou příč-
ku (foto P. Vácha, 2016).
Divišov, okr. Benešov. Vnější mechanický zachycovač srdce. Zub 
zachycující srdce za třmen připevněný k výpustce je ovládán pře-
klápěcím závažím (foto P. Vácha, 2005).
Dolní Kralovice, okr. Benešov, zvonice u hřbitova. Nepohyblivě 
zavěšené zvony s elektromagnetickými kladivy uvnitř. Na stavební 
konstrukci nepůsobí dynamické zatížení (foto P. Vácha, 2015).
Kamberk, okr. Benešov. Vnitřní elektromagnetický zachycovač 
srdce. Překlápěcí srdce je zachycováno západkou na horní straně 
protizávaží (foto P. Vácha, 2015).
uŽÍVánÍ    |    53
9. Užívání
Jak již bylo řečeno, zvon je hudební nástroj, ale také zároveň sdělovací prostředek. Zvony byly v minulosti nejrychlejším 
sdělovacím prostředkem v rámci lokality. Za předpokladu dobrého umístění stanoviště zvuk zvonu obsáhl lokalitu i s okolními 
pozemky; v minulosti též neexistovala rušivá hladina hluku v hodnotách, jaké existují v současnosti.
Tam kde bylo více zvonů, měl každý svoji funkci. Zvony promlouvaly k obyvatelům obcí zcela konkrétní, plně srozumitelnou 
řečí. Zvuk zvonu členil den a byl nedílnou součástí života. Když lidé slyšeli hlasy různých zvonů v různou denní, dobu, věděli, 
co jim sdělují. Zvony mluvily, když zněly, ba mluvily i tím, že umlkaly. Význam mělo i mlčení zvonů.44) Zvony katolických 
kostelů umlkaly jednou do roka na Zelený čtvrtek, kdy se zvonilo naposled, a znovu se rozeznívaly při „Vzkříšení“ na Bílou 
sobotu.45) Zastavení zvonění značilo výjimečný stav – zvonění se zakazovalo při interdiktu.46)
Rozeznáváme v podstatě dvě skupiny druhů zvonění: zvonění pravidelné a příležitostné (ostatní).
Do první skupiny patří:
Zvonění ráno, v poledne a večer („Ave“, klekání), které odpovídalo délce modlitby „Anděl Páně“. –
Vyzvánění k bohoslužbám a při bohoslužbách. K bohoslužbám ve všední den se zvonilo jednou, ve svátek třikrát:  –
hodinu před začátkem (ad invocandum) velkým zvonem,47) půl hodiny před začátkem (ad congregandum) všemi 
zvony, k začátku (ad inchoandum) menšími zvony.48)
Zvonilo se i při vycházení z kostela.
Při bohoslužbách samotných se zvonilo třikrát sanktusníkem při chvalozpěvu „Sanctus“ a při pozdvihování.49) Při slav-
nostním „Te Deum“50) se zvonilo všemi zvony.
Zvonění v předvečer svátku. –
Zvonění v pátek ve 3 hodiny odpoledne na paměť smrti Pána Ježíše. –
Zvonění za duše v očistci po večerním klekání. –
Dále to bylo pravidelné zvonění specifické pro danou lokalitu:
Zvonění oznamující začátek a konec práce, trhu či školního vyučování. –
Zvonění oznamující policejní hodinu. –
Pravidelné zvonění výstražné. –
Zvonění děkovné na paměť historické události nebo např. za záchranu před morem. –
Mezi pravidelné zvonění můžeme zařadit i odbíjení věžních hodin.
Do druhé skupiny řadíme:
Zvonění „poslední hodinky“, které oznamovalo úmrtí. Zvonilo se hodinu malým zvonem nebo umíráčkem. Kněžím  –
se poslední hodinka zvonila velkým zvonem. Dnes se toto zvonění zkracuje.
„Hrany“. Zvonilo se od 12 do 1 hodiny jedním nebo více zvony, jak mohl kdo zaplatit. Zvonilo se ve dnech před  –
44) V současnosti ale často mlčí z důvodu špatného stavu anebo prostě není k dispozici nikdo, kdo by je rozezníval.
45) Zvony „odlétaly do Říma“. Umlkání zvonů v době od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty se neuplatňuje v lutherské evangelické církvi. Velký pátek 
patří mezi nejvýznamnější svátky v roce a zvoní se velkým zvonem.
46) Klatba – církevní trest, podmínečný zákaz bohoslužebných úkonů.
47) V některých lokalitách se toto zvonění posouvalo v předvečer svátku a klekání se zvonilo velkým zvonem nebo více zvony.
48) Trojí zvonění se dodnes užívá v divadlech.
49) Kdy kněz pozdvihuje hostii a kalich.
50) Chvalozpěv „Tebe Bože chválíme…“, latinsky „Te Deum laudamus…“. Užíván při slavnostních příležitostech.
54    |    dokumentace kampanologických památek
pohřbem.
Zvonění při pohřbech. To se řídilo místními zvyklostmi. –
Zvonění při slavnostech a průvodech. –
Zvonění poplašné při požárech a jiných nebezpečích. –
Zvonění proti mračnům, bouřce a povětří. Toto zvonění bylo zapovězeno císařským patentem z. 26. 11. 1783. Někde  –
ale existovalo ještě do 20. století (např. na Slovensku).
Zvonění, kterým se svolávali konšelé do rady. –
Zvonění při popravách. –
Zvonění oznamující výběr daní. –
Zaznamenání místních zvyklostí je důležité z hlediska kulturně historického (kdy se kterým zvonem zvonilo, jak dlouho, 
jména zvonů a další informace, pokud je možné je zjistit).
9.1 Jména a funkce jednotlivých zvonů
Zvony měly i svá jména. Tato jména lze rozdělit do několika skupin:
Jména svatých a Božských osob. –
Jména křesťanských ctností – „Víra“, „Naděje“, „Láska“ - typická jména zvonů evangelických. –
Jména slavných osob spojených s vírou jsou typická jména zvonů evangelických a církve československé: „Hus“,  –
„Žižka“, „Luther“. „Komenský“, „Prokop Holý“, „Chelčický“; „Farský“ (první patriarcha církve československé).
Jména podle dárců: „Knaur“ (Jindřichův Hradec), „Vůžan“ – od jména dárkyně Vožany – Ossiany (Kolín), „Ryba“  –
(Poděbrady), „Žebrák“ (Rakovník, Hradec Králové) - zvon pořízený sbírkou.
Podle zvonaře: „Ptáček“, „Lochmar“. –
Jména na paměť událostí: „Zvon svobody“, „Zvon konstituční“ (litý na paměť ústavy z r. 1848), „Zvon padlých“,  –
„Zvon míru“.
Jména podle vlastností: „Velký“, „Líný“, „Křapáč“ –
Podle velikosti (i významu) v rámci souboru: „Prima“ (první), „Secunda“ (druhý), „Medián“ (prostřední). –
Pojmenování podle určení:
„Poledníkem“ nebo „Poledňákem“ se zvonilo poledne. –
„Sanktusníkem“ se zvonilo při mši současně se zvoněním ministranta při chvalozpěvu „Sanctus“ a pozdvihování.  –
(Ve starších pramenech „sanktusník“ označuje vždy zvon, nikoliv vížku. Vížka je jmenována „sanktuska“, „sanktus“, 
„sanktusová vížka“. Zvon je nazýván „zvonek sanktusový“, „sanktusák“, „sanktusáček“, „sanktus“.) Ryze český název 
pro tento zvon je „pozdvihováček“, „pozdvihovánek“.
„Umíráčkem“ se zvonilo, když někdo zemřel. (Na menších kostelích býval totožný se sanktusníkem.) –
„Klekáníčkem“ nebo „klekáníkem“ se zvonilo klekání. –
„Pozvánek“ byl menší zvon, kterým se zvonilo po večerním klekání za duše v očistci. –
Zvonu, kterým se zvonily hrany, se též říkalo „Hraňák“. –
„Dominikál“ byl určen pro nedělní zvonění. –
Zvon mohl být současně označován dvěma jmény, mohl být též přejmenován.
uŽÍVánÍ    |    55
9.2 Zvonění
Ruční zvonění není pouhé tahání za provaz, ale uplatňuje se při něm zkušenost a cit zvoníka.51) Ten je rozhodujícím čini-
telem ovlivňujícím zvukový efekt zvonění i stav zvonu. Zkušený zvoník dokáže, pokud to vybavení zvonu dovoluje, upravovat 
během zvonění velikost výkyvu zvonu; v souzvuku více zvonů lze tak vytvářet proměny rytmu a sledu úderů.
Zvon, hlava, srdce tvoří jediný funkční celek. Proporce hlavy a srdce určují zvukové uplatnění zvonu a také rychlost 
vytloukání úhozového věnce. Dobré vyznění výkyvného zvonu souvisí s jeho výkyvem. Názory na způsob zvonění, a tedy 
i výkyv zvonů, se podle regionů v průběhu věků měnily nebo naopak byly tradičně dodržovány.
Staré hlavy z dubového dřeva vzhledem ke své výšce tvořily určitou...

Originál dokumentu:

digitální

Typ/druh dokumentu:

Typ dokumentu:	průzkumy, posudky, zprávy
Druh dokumentu:	operativní průzkum a dokumentace (OPD)

Jméno souboru:

G0541051.pdf

Formát souboru:

application/pdf

Autor záznamu:

Vacula Olga

Popis dokumentu:

Dokumentace kampanologických památek. Určování hmotnosti zvonů a jejich zvukového obrazu. Petr Vácha. Schválená metodika č. 184

Název pracoviště:

generální ředitelství

Velikost dokumentu (v bytech):

9523828 B

Rozměry obrazového dokumentu:

Autor originálu:

Vácha Petr; [neznámý] (T);

Klíčová slova:

Kulturní památka movitá;

Uživ. klíčová slova:

kampanologie; metodika; zvukový obraz; dokumentace; hmotnost zvonů; zvony; metodika schválená; kampanologické památky;

Datum vzniku:

2016

Licence:

Typ:	neurčena - ochranu díla stanovuje obecně autorský zákon (https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-121)

Vazby dokumentu na aplikace IISPP

K dokumentu neexistují žádné vazby na aplikace IISPP.

Územní identifikace dokumentu

Územní rozsah:

bez lokalizace

Definiční body

Def. bod	Název objektu	Část obce	Č. dom.	Ulice	Č. or.	Kat. území	Obec	ORP	Okres

Přírůstkové body

Přír. bod	Název objektu	Část obce	Č. dom.	Ulice	Č. or.	Kat. území	Obec	ORP	Okres

Lokality

Kód CZ	Název lokality	Reálný typ	Kat. území	Obec	ORP	Okres	Kraj

Historické regiony

Kód RS	Název hist. regionu

Ke stažení Náhled Poslat žádost