Zavřít ( + - )

Metainformační systém NPÚ

Detail dokumentu

Tisk

Náhled:

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Textový obsah:

4f0ít) )'U > 'l 7
M K C R X 0 0 5 O Y  J 0
Mgr. A lena H an áko vá
ministryně kultury
V Praze dne 8. března 2013 
Č.j.:MK 12497/2013 OLP 
Vyřizuje: JUDr. P. Strupek
R o z h o d n u t í
Podle ustanovení § 152 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále též 
„správní řád“), na základě rozkladu ze dne 31. 10. 2012, který podala společnost České dráhy, 
a.s. (dále též „účastník11), se sídlem Nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1, IČ 
70994226, jsem přezkoumala rozhodnutí Ministerstva kultury č.j. MK 59068/2012 OPP ze dne 
17. 9. 2012 (dále též „napadené rozhodnutí11), kterým se prohlašuje za kulturní památku podle 
ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění 
pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 20/1987 Sb.11) výpravní budovu č.p. 27, U Nádraží ě.o. 
25, na pare. č. 1331, k.ú. Vítkovice, obec Ostrava, část obce Vítkovice, okres Ostrava-město, 
Moravskoslezský kraj (dále též „objekt11). Ve smyslu § 27 odst. 1 písm. b) správního řádu je 
účastníkem řízení společnost České dráhy, a.s., neboť je vlastníkem předmětného objektu. Podle 
ustanovení § 152 odst. 4 a § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu jsem na základě návrhu 
rozkladové komise, ustavené podle § 152 odst. 3 správního řádu, rozhodla
t a k t o :
rozhodnutí č.j. MK 59068/2012 OPP ze dne 17. 9. 2012 
se z r u š u j e  a věc se v r a c í  
Ministerstvu kultury k novému projednání.
O d ů v o d n ě n í :
Rozkladem podaným v zákonné lhůtě se účastník domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.
1
Ministerstvo kultury rozhodnutím ze dne 30. 11. 2010 s č.j. MK 34132/2010 OPP 
prohlásilo část souboru věcí železničního nádraží Ostrava-Vítkovice, tj. výpravní budovu č.p. 27, 
za kulturní památku. Rozhodnutím ministra kultury ze dne 4. 4. 2011 s č.j. MK 15977/2011 OLP 
byl změněn výrok napadeného rozhodnutí a tato část souboru věcí (výpravní budova) nebyla 
prohlášena za kulturní památku a to s následujícím odůvodněním:
„Shledal jsem, že rozkladem napadenou část výroku rozhodnutí Ministerstva kultury č.j. 
MK 34132/2010 OPP ze dne 30. 11. 2010, kterou byla za kulturní památku prohlášena výpravní 
budova, je nutno změnit dle § 152 odst. 5 písm. a), § 152 odst. 4 a § 90 odst. 1 písm. c) správního 
řádu tak, že výpravní budova se za kulturní památku neprohlašuje, neboť dochované původní 
architektonické prvky a konstrukce výpravní budovy nevykazují ve svém souhrnu dostatečné 
památkové hodnoty, které jsou nezbytné k prohlášení věci za kulturní památku dle § 2 odst. 1 
písm. a) zákona č. 20/1987 Sb. Touto změnou části výroku rozhodnutí se v souladu s § 152 odst. 
5 písm. a) plně vyhovuje rozkladu ČD, a.s. (tj. vlastníku výpravní budovy) a zároveň tím nemůže 
být způsobena újma druhému účastníku řízení, tj. SŽDC, neboť je pouze vlastníkem nadchodu a 
I. a II. nástupiště a nikoliv výpravní budovy. Změnu rozkladem napadeného rozhodnutí jsem 
učinil zejména s přihlédnutím k výše citovaným obligatomím odborným vyjádřením orgánů 
státní památkové péče dle § 3 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., tj. krajského úřadu a obecního úřadu 
obce s rozšířenou působností, které shodně nedoporučily prohlášení výpravní budovy za kulturní 
památku. Jde o vyjádření odboru územního plánování, stavebního řádu a kultury Krajského úřadu 
Moravskoslezského kraje č.j. MSK 91416/2010 ze dne 21. 6. 2010 a dále o vyjádření Útvaru 
hlavního architekta Magistrátu města Ostravy č.j. SMO/143382/lO/ÚHA/Če/Zem ze dne 19. 7. 
2010, s jejichž odbornými argumenty jsem se plně ztotožnil. Ačkoliv tato obligatomí stanoviska 
nejsou pro Ministerstvo kultury závazná dle § 3 odst. 1 zákona č. 1987 Sb., přesto považuji jejich 
význam v řízení za klíčový a nezastupitelný, neboť jde o orgány zabývající se výkonem státní 
památkové péče v přenesené působnosti, které jsou způsobilé k posuzování věci nejen odborně, 
ale rovněž vychází z dobré znalosti objektu a kontextu místa, v němž se objekt nachází. Jako 
podklad pro své rozhodnutí jsem vzal následující skutečnosti, které vyplývají ze správního spisu 
a z nichž některé byly rovněž shledány v rámci místního šetření dne 2. 6. 2010: Výpravní budova 
se nachází ve špatném technickém stavu. Poškozena je část vnitřní výzdoby z drátoskla, skleněný 
sloup s hodinami, část keramické dlažby, zastřešení přednádražního prostoru, na četných místech 
opadává omítka, stěny a konstrukce jsou poškozeny sprejery, mnohá okna jsou nahrazena 
novodobými. Byla přebudována nádražní restaurace. Rovněž došlo k zazdění schodišť do galerie 
haly, čímž bylo výrazně pozměněno dispoziční a estetické řešení výpravní budovy. Nádraží, které 
bylo budováno a dimenzováno jako druhé největší v Ostravě, dnes leží na vedlejší trati a je z 
velké části nevyužívané a nevyužívatelné -  nelze totiž předpokládat, že by znovu nastala situace 
z doby před rokem 1989 a nádraží by denně využívaly tisíce pracujících zejména ze železáren 
v Ostravě - Vítkovicích. Nádraží je po všech stránkách (technických, provozních, estetických a 
materiálových) morálně dožilé a vzhledem k budování dopravního uzlu při nádraží v Ostravě- 
Svinově nelze očekávat jakýkoliv nárůst počtu pasažérů na vítkovickém nádraží, tj. i jeho 
využitelnosti. Výpravní budova tedy již neslouží původnímu záměru masivního provozu, jak pro 
přilehlé Vítkovické železárny a doly, tak pro provoz osobní a nákladní dopravy směrem na 
Polsko, Český Těšín a Slovensko. Absenci významnějších architektonických hodnot lze dovodit i 
ze skutečnosti, že na rozdíl od jiných staveb v Ostravě a staveb architekta Dandy není výpravní 
budova uvedena v publikaci doc. Oldřicha Ševčíka „Architektura 60. let -  Zlatá šedesátá léta v
Z e správního spisu  b y ly  zjištěny n ásled u jíc í podstatné skutečnosti:
2
české architektuře 20. století41, která je v současné době nejucelenější studií architektury 60. let 
20. století v ČR. Výpravní budova jako příklad industriální (dopravní) architektury své doby 
měla svou hodnotu zejména v době, kdy byla plně funkční, resp. byla využívána pro účely, pro 
které byla vytvořena a kdy v plném rozsahu existovaly její autentické prvky a konstrukce. 
Plnohodnotné zachování industriálního dědictví dle Charty industriálního dědictví (2003) závisí 
do značné míry na funkční celistvosti objektu. Jak z výše uvedeného vyplývá, objekt svému 
původnímu účelu již slouží jen v minimálním rozsahu s tím, že v budoucnu tomuto účelu zřejmě 
přestane sloužit zcela (viz výše citované vyjádření ČD, a.s. ze dne 11.8. 2010), neboť z důvodu 
prostorové předimenzovanosti, funkční zastaralosti a útlumu provozu je jeho provozování 
v oblasti železniční dopravy ekonomicky neudržitelné. U objektů, které aspirují na statut kulturní 
památky industriálního charakteru, je tedy zachovaní původní funkčnosti velmi podstatným 
hodnotícím parametrem, které však předmětná výpravní budova vykazuje ve značně snížené míře 
a do budoucna jej zřejmě nebude vykazovat vůbec. Dodávám, že považuji za zcela legitimní 
zájem vlastníka, aby zachování původní funkčnosti bylo ekonomicky udržitelné a dlouhodobě 
životaschopné (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 7 As 43/2009 - 52 ze dne 13. 
8. 2009). Dalším neopomenutelným důvodem pro neprohlášení výpravní budovy za kulturní 
památku je skutečnost, že již nyní značně degradovaná míra dochování původních stavebních 
prvků a konstrukcí bude v budoucnu ještě více snížena v rámci rekonstrukce objektu, která je 
nezbytná nejen k umožnění nového ekonomicky udržitelného způsobu využití objektu, ale 
především k zajištění souladu stavebně technických parametrů objektu s platnými právními 
předpisy, tj. stavebními, hygienickými, požárními a dalšími bezpečnostními normami. Jako 
konkrétní příklad zásahu, který značně změní charakter objektu, lze zmínit stavební opatření k 
zajištění normovaných tepelně-izolačních vlastností vnějšího pláště budovy, včetně okenních 
otvorů. “
Dne 19. 3. 2012 byl Ministerstvu kultury doručen podnět ze dne 15. 3. 2012 k přezkumu 
rozhodnutí ministra kultury č.j. MK 15977/2011 OLP ze dne 4. 4. 2011, který podal Národní 
památkový ústav, ústřední pracoviště, se sídlem Valdštejnské nám. 3, 118 01 Praha 1 (dále též 
,,NPÚ“), který je odůvodněn takto:
„Není pravdou, že by značná část vnitřní výzdoby z drátoskla byla poškozena. Ve 
skutečnosti byla vandaly poškozena pouze jedna tabule z drátoskla od sklářů Františka Buranta a 
Benjamina Hejlka a to z více než padesáti tabulí umístěných v hale výpravní budovy. To 
rozhodně nelze interpretovat jako výrazné poškození památkových hodnot architektury. Naopak 
právě památková ochrana by měla zamezit dalšímu ničení význačného výtvarného prvku této 
architektury. Není pravdou, že by byl poškozen skleněný sloup s hodinami. Skutečností je, že 
hodiny nefungují, ale skleněná výzdoba sloupu od skláře a malíře Vladimíra Kopeckého se 
dochovala. Hodiny lze bezpochyby opravit a to, že v současnosti nefungují nelze interpretovat 
jako poškození památkových hodnot architektury. Naopak právě památková ochrana by měla 
zamezit dalšímu ničení význačného výtvarného prvku této architektury. Není pravdou, že by byla 
výrazně poškozena část keramické dlažby. Jednak v přízemí haly výpravní budovy je použita 
dlažba kamenná, dlažba keramická je uplatněna na ochoze v úrovni prvního patra. Tato dlažba je 
zčásti poškozená odlepením některých kachliček a poškozením části pochozí plochy, avšak tyto 
závady patří k běžným stavebním závadám, které lze odstranit včasnou a běžnou údržbou. Není 
pravdou, že na četných místech opadává omítka, neboť značná část fasád je obložena 
keramickým obkladem nebo je tvořena skleněnými závěsovými fasádami, nikoli omítkou. 
Omítka je narušena v některých místech haly, kde např. zatekla voda ze střechy, avšak opět je
3
třeba konstatovat, že se jedná o běžné stavební závady, které lze včasnou a běžnou údržbou 
odstranit. Argument pro zrušení prohlášení stavby za kulturní památku v tom smyslu, že „stěny a 
konstrukce jsou poškozeny sprejery“ nelze považovat za relevantní. Řadu kulturních památek v 
uplynulých dvou desetiletích poškodili sprejeři, nikdy to však nevedlo k tomu, že by se z těchto 
důvodů zrušilo prohlášení stavby za kulturní památku. Sprejerské zásahy jsou jistě nevhodné a 
degradují stavby, jsou to však zásahy, které lze s jistým vynaložením prostředků odstranit a 
stavby tak rehabilitovat. V žádném případě však nelze tvrdit, že by sprejerské zásahy ničily 
konstrukce. Nátěry v podobě sprejerských výtvorů zasahují a poškozují povrch konstrukcí (zvi. 
železných), nenarušují však jejich hlavní funkci - tedy nepřispívají k degradaci stavby po statické 
stránce. Není pravdou, že „mnohá okna jsou nahrazena novodobými11. Skutečností je, že plastová 
okna byla osazena v průčelí obráceném k nástupištím, ovšem ne ve všech okenních otvorech. V 
ostatních průčelích jsou dochovány původní okenní výplně. Nádražní restaurace sice byla 
přebudována a v současnosti je mimo provoz, avšak základní památkové hodnoty nespočívají v 
případě výpravní budovy železničního nádraží Ostrava-Vítkovice v řešení restauračního zařízení, 
nýbrž v utváření architektury a v pojetí hlavního prostoru -  tj. v exteriéru a v případě interiéru 
zvláště v případě výpravní haly nádražní budovy. Tvrzení, že: „Rovněž došlo k zazdění schodišť11 
do galerie haly, čímž bylo výrazně pozměněno dispoziční a estetické řešení výpravní budovy11, 
sice odpovídá skutečnosti, avšak tato schodiště byla zazděna uživatelem a majitelem budovy jen 
provizorně (zděné příčky) a to z toho důvodu, aby zamezil přístup na galerii v prvním patře 
výpravní haly. Samozřejmě, že lze uvažovat o vhodnější úpravě, která by nenarušovala 
architektonické utváření haly. Není pravdou, že: „Absenci významnějších architektonických 
hodnot lze dovodit i ze skutečností, že na rozdíl od jiných staveb v Ostravě a staveb architekta 
Dandy není výpravní budova uvedena v publikaci doc. Oldřicha Ševčíka „Architektura 60. let -  
Zlatá šedesátá léta v české architektuře 20. století11, která je v současné době nejucelenější studií 
architektury 60. let 20. století v ČR.11 Ve skutečnosti se celá věc má tak, že Oldřich Ševčík 
potvrdil zpracovateli návrhu železničního nádraží za kulturní památku, že samotná budova patří k 
význačným architektonickým dílům 60. let, avšak do knihy nebyla zařazena s ohledem na 
omezený rozsah publikace. Proto argumentovat absencí budovy v knize „Architektura 60. let -  
Zlatá šedesátá léta v české architektuře 20. století11 je nesprávné a zavádějící ... Nelze souhlasit 
při posuzování památkových hodnot s tím, že „Nádraží je po všech stránkách (technických, 
provozních, estetických a materiálových) morálně dožilé a vzhledem k budování dopravního uzlu 
při nádraží v Ostravě-Svinově nelze očekávat jakýkoliv nárůst počtu pasažérů na vítkovickém 
nádraží, tj. i jeho využitelnosti.11 Uvedený argument je silně zavádějící, protože památkové 
hodnoty se nevztahují apriori k naplňování funkčnosti v okamžiku rozpoznání památkových 
hodnot, nýbrž k naplňování funkčních i estetických kritérií v době vzniku objektu. Je zcela běžné, 
že stavby jako kostely, kláštery, zámky, paláce dnes neslouží původnímu účelu -  reprezentaci a 
kultu -  nýbrž mají jiné využití, ať již kulturní nebo administrativní, obytné a podobně. To však 
neznamená, že by se nejednalo o kulturní památky a že by tyto objekty nemohly být památkově 
chráněné. Například premonstrátský klášter Hradisko v Olomouci neslouží jako klášter již od 
josefínských reforem v 18. století. Nyní v něm sídlí nemocnice. Přesto je uvedená stavba národní 
kulturní památkou. Proto ani v případě železničního nádraží Ostrav a-Vítkovice neznamená fakt, 
že poklesla jeho vytíženost zánik památkových hodnot. Transformace a konverze totiž 
představuje typickou součást památkové péče a existence nemovité památky jako takové nejen v 
případě technických objektů, nýbrž obecně ... Z hlediska výše naznačených souvislostí nelze 
souhlasit ani s argumentem napadeného rozhodnutí z dubna 2011, že by rekonstrukce 
železničního nádraží Ostrava-Vítkovice automaticky znamenala eliminaci památkových hodnot 
včetně zániku původních prvků a detailů architektury a to s ohledem na aplikaci nynějších norem
4
a technických parametrů. Kdyby tomu tak bylo, znamenalo by to likvidaci všeho památkového 
dědictví ČR, protože i v jiných památkách fungují nejrůznější instituce a žijí lidé. Jeden z 
příkladů praxe - například ve Valdštejnském paláci sídlí Senát ČR a ačkoli jsou zde zabudovány 
nejrůznější moderní přístroje včetně elektroniky a jsou provedeny úpravy vycházející ze 
současných norem, popřípadě provedeny zásahy tak, aby nebyly zničeny památkové hodnoty 
jejich mechanickou aplikací, uvedená stavba patří mezi národní kulturní památky a zároveň 
slouží současným potřebám Senátu ČR. Totéž platí i pro památkově chráněnou budovu 
železničního nádraží Pardubice hlavní nádraží. Tato koexistence památkové péče a současného 
života v památkově chráněných budovách je typická v regionech a mimochodem právě na 
Ostravsku. V Ostravě je to celá řada technických i architektonicky význačných staveb včetně 
Nové radnice, sídla magistrátu města Ostravy. Životaschopnost historických výpravních budov je 
dána pouze invencí pro zcela nové nebo rozšířené využití, které lze podpořit mnoha příklady. 
Argumenty o špatném stavu, degradaci původního objektu a nemožnosti jeho využití pro 
modernizovaný železniční provoz se objevovaly i v případě památkově významné výpravní 
budovy železničního nádraží v Ostravě- Svinově v 90. letech 20. století, kdy chtěl vlastník stavbu 
zbourat a zástupci tehdejšího Památkového ústavu naopak trvali na jeho památkových hodnotách 
a na možnosti jeho památkové rehabilitace a dostavby. V té době byla vyměněna okna a 
odstraněna veškerá štuková výzdoba fasád. Po památkové obnově historického objektu a 
dostavbě nové části je budova nádraží zcela rehabilitována. Památkově chráněný objekt byl 
rehabilitován včetně obnovy architektonických prvků a detailů a současně k němu byla připojena 
progresivní prosklená přístavba, takže výpravní budova vyhovuje modernímu provozu. Ze 
zahraniční lze uvést modernizované nádraží v Drážďanech nebo Lipsku, kde bylo pod historickou 
budovou zřízeno moderní multifunkční obchodní centrum. Nové využití pařížského nádraží 
„Gare d‘Orsay“ jako muzea je dnes již učebnicovým příkladem. Také ve španělské Barceloně 
nejsou historické budovy bourány z důvodu nevyužitelnosti nebo špatného stavu. Nádraží 
„Estacion de Franca“ z roku 1929 slouží stále železničnímu provozu, ale jeho budovy jsou 
využívány pro výstavy a také jako jedno ze sídel univerzity. Druhé barcelonské nádraží „Estacio 
del Norte“ z roku 1906 bylo nově využito pro sportovní účely. V bývalé nádražní hale je velká 
tělocvična a na galerii, která je nově prosklená menší tělocvičny a posilovna. Na místě kolejiště 
vznikl fotbalový stadion tak, že plocha kolejí byla zatravněna a po stranách podél kolejí 
postaveny tribuny pro diváky. Ve všech uvedených případech jsou historické stavby pietně 
zachovány, nově vložené prvky jsou voleny tak, aby byly rozlišitelné jako nová vrstva provedená 
v subtilních konstrukcích a transparentních materiálech (kov a sklo). Budova železničního 
nádraží Ostrava-Vítkovice je z hlediska kvality architektury prezentující produkci 60. let 20. 
století srovnatelná i v celosvětovém měřítku jako reprezentant dané vývojové etapy. Z tohoto 
hlediska sice není tato stavba uvedena v publikaci O. Ševčíka „Architektura 60. let -  Zlatá 
šedesátá léta v české architektuře 20. století11, ale je detailně představena v několika jiných 
respektovaných studiích a monografiích zabývajících se architekturou 60. let 20. století v celé ČR 
nebo v daném regionu ... Vrátíme-li se k výpravní budově železničního nádraží Ostrava- 
Vítkovice -  je tvořena 7 dilatačními celky -  na východní straně protáhlým podélným křídlem, na 
západní straně samotnou budovou s odbavovací dvojpodlažní halou pro cestující. Halu tvoří 
ocelová konstrukce, umístěná na železobetonové základně. Zastřešení haly sestává z hlavních 
vazníků o rozponu 33 metrů a vzdálenosti 12 metrů, nesených bočními stěnami s modulem o 
rozměru 6 metrů. Ocelová konstrukce je kotvena do železobetonové v úrovni 4 metrů nad úrovní 
haly. Vysunutá průčelní stěna s pilovitým uspořádáním podpor navazuje na výztužné vazníky na 
rozpon 12 metrů a vzdálenost 4,5 metru. Rozměry haly jsou 39 x 33 x 11 metrů. Projekt 
předpokládal pokles celé haly do roku 2000 o 2,3 metru. Pilovité tvarování průčelí haly,
5
vycházející z uplatněné konstrukce, je umocněno obdobnými diagonálami exteriérových i 
interiérových prvků: dvojitým vlajkovým stožárem a podpůrnými sloupky tramvajového 
přístřešku nebo zalamovaným tvarováním stropního podhledu haly. Architektovi se podařilo ve 
shodě s projektem při realizaci uplatnit různorodé dobové materiály, charakteristické zvláště pro 
bruselský styl. Tyto materiály a prvky zůstaly zachovány a tvoří autentickou součást objektu. 
Jedná se o závěsové prosklené stěny z boletických panelů, obklady ze skleněné mozaiky ve 
fasádě hlavního průčelí nebo v případě obkladu sloupů v interiéru haly a také na fasádě 
schodišťového rizalitu v hale. Dále jsou to ocelové stěny s hliníkovými povlaky ZUKOV a 
chodopak, keramické alitové obklady bočních fasád ve střídání světlé a tmavé barvy, ocelová 
okna ZUKOV, kamenná dlažba haly a schody do patra, vlnitý hliníkový plech přístřešku před 
halou či materiál podhledu haly a vestibulu před nadchody. Zachováno zůstalo mnoho dalších 
detailů a prvků v podobě travertinového obkladu stěn v přízemí, příčky výdejen lístků se 
zasklením a hliníkovým plechem, kamenná sedátka před prodejnami lístků, mnohobarevná 
keramická dlažba na galerii, prosklené vitríny tamtéž a další. Jako významné se jeví rovněž 
dochované přístrojové zařízení stanice. Na výtvarné výzdobě se podílel sklář a malíř Vladimír 
Kopecký (1931), autor skleněného sloupu s hodinami v galerii haly. Další umělecká díla v hale 
vytvořili malíř, grafik a sklář František Burant (1924) a sklář Benjamin Hejlek (1924). Jejich 
dílem je skleněná stěna v parteru hlavního průčelí mezi vstupem a výstupem, z níž se zachovala 
jedna pozoruhodná výplň. Především však je jejich dílem dobře dochovaný pás skleněných 
tabulí, tvořený sériově řazenými panely z drátoskla ve vnitřním obvodu haly. Panely jsou 
zdobeny vypalovanými protáhlými organickými tvary, odvozenými z tvarosloví surrealismu. Pás 
zároveň vytváří pomyslný prostorový přechod mezi přízemím haly a patrem galerie. Objekt svým 
utvářením i detailem představuje nejhodnotnější stavbu tzv. bruselského stylu v republikovém 
měřítku. Architekt J. Danda v tomto případě uplatnil od 40. let 20. století rozvíjený nový 
dispoziční typ výpravní budovy železničního nádraží. Ten se namísto do té doby běžných 
dlouhých spojovacích chodeb vyznačuje velkou halou, spojující po obvodu jednoho prostoru 
nejrůznější funkce. Současně zde byly poprvé v tehdejším Československu uplatněny další 
inovativní prvky - eskalátory, spojující nástupiště s nadchodem a nové prvky i materiály 
(výzdoba ze skla, různé formy obkladů -  kámen, keramika, sklo). Ocelová konstrukce haly, 
přizpůsobená předpokládanému poddolování, je výtvarně zpracována do pilovitého motivu 
průčelí -  architekt tak spojil funkční stránku konstrukce s výtvarným pojetím a vytvořil tak 
zdárně ústřední motiv hlavního průčelí objektu. V exteriéru i interiéru se nalézají typické příklady 
bruselského stylu -  závěsové prosklené stěny, mozaikový, keramický a kamenný obklad, 
uplatnění vlnitého plechu, výtvarně pojednaného skla a to vše v typickém tvarosloví (diagonály, 
oblé tvary, pilovité motivy apod.). Hala vítkovického nádraží vynikajícím způsobem dokládá 
mimo jiné spolupráci architekta s výtvarníky a důraz, kladený na využití skla jako 
plnohodnotného uměleckého materiálu. Pokud budeme chtít komparovat objekt železničního 
nádraží Ostrava-Vítkovice s dalšími význačnými drážními objekty, musíme konstatovat, že 
drážní architektura musí být vnímána a posuzována, stejně jako architektura jiných oblastí, z 
hlediska vlastního vývoje. První drážní objekty vznikaly od 30. a 40. let 19. století. Na jedné 
straně to byly typizované projekty, realizované opakovaně zvláště v menších stanicích, na straně 
druhé to byly výstavní budovy chápané jako důležitá společenská centra. Vítkovické nádraží 
spadá právě do této druhé skupiny. V Českých zemích byly budovány od posledního desetiletí 
19. století ve větších, koncových a uzlových stanicích velké a reprezentativní přijímací budovy s 
prostornými vestibuly a restauracemi, které byly zároveň vstupními branami měst. Tyto stavby 
(např. Svinov, České Budějovice, Benešov), u kterých se uplatnily historizující slohy konce 
století nebo secesní prvky (Wilsonovo nádraží v Praze, Brno hlavní nádraží), jsou ve větším
6
počtu evidovány jako kulturní památky v ÚSKP ČR. Vývoj v dalších etapách již nebyl tak 
jednoznačný a jeho zastoupení v památkovém fondu není dostatečné. Skutečně kvalitní drážní 
architektura 20. století je na území ČR zastoupena v menším měřítku a v ÚSKP ČR jen v 
minimální míře (železniční nádraží v Pardubicích). Mají-li být kulturní památky skutečně 
dokladem vývoje, měly by být v rámci jednotlivých oblastí a období zastoupeny všechny 
vývojové etapy. Výpravní budova železničního nádraží Ostrava - Vítkovice reprezentuje 
architektonickou produkci výpravních budov 60. let 20. století, pro kterou byla typická velká 
prosklená průčelí, prostorné vzdušné vestibuly s galeriemi, vedení cestujících nadchody nad 
kolejištěm (což je typické zejména pro Ostravu a její poddolované území) a také množství 
uměleckořemeslných prvků tohoto období (skleněná výzdoba v hale, keramické, skleněné, 
kamenné a kovové obklady, plastický podhled haly ad). To vše společně s prostorovou koncepcí, 
hmotovým utvářením a dispozičním rozvrhem má silný emotivní účinek a významnou 
vypovídací hodnotu. Závěrem je třeba konstatovat, že výpravní budova železničního nádraží v 
Ostravě-Vítkovicích se skutečně nachází v nepříliš dobrém stavebnětechnickém stavu především 
vlivem dlouhodobé neúdržby. Od 90. letech 20. století bylo provedeno několik degradujících 
stavebních zásahů (např. výměna původních oken za plastová, odstranění informačních panelů v 
hale, zazdění schodišť v hale, opuštění nádražní restaurace) a vandalských eskapád (poškození 
jednoho panelu vnitřní výzdoby z drátoskla, poškození části keramické dlažby ochozu). V 
současnosti je navíc patrné, že vítkovické nádraží bylo koncipováno pro podstatně větší množství 
cestujících, zvláště zaměstnance Vítkovických železáren a nedalekého dolu Jeremenko. Nyní tak 
zdejší železniční stanice slouží podstatně nižšímu počtu cestujících. Navzdory této skutečnosti 
musíme zdůraznit, že výpravní budova železničního nádraží Ostrava-Vítkovice se vyznačuje 
nespornými architektonickými hodnotami a to jak po stránce urbanistické a konstrukční, tak i s 
ohledem na prostorové uspořádání, přesvědčivé použití dobových architektonických prvků a 
detailů. Právě proto by měla být uvedená stavba prohlášena za kulturní památku a měla by se stát 
součástí památkového fondu ČR. Neznamená to však, že by prohlášení za kulturní památku mělo 
vést k návratu původního významu stavby jako železničního nádraží. K tomu památková ochrana 
budovy zaměřena není a památková péče ani nemá tu možnost změnit fungování dopravy. 
Naopak změny v dopravní obslužnosti této části Ostravy spíše otevírají prostor k úvahám o 
konverzi tohoto objektu, neboť administrativní část lze využít různým způsobem opět jako 
administrativu a halovou část je třeba vnímat jako prostor vhodný pro novou náplň objektu.“
Vyrozuměním ze dne 18. 4. 2012 s č.j. MK 20494/2012 OLP ministryně kultury odložila 
podnět k provedení přezkumného řízení, protože nebyly dány důvody pro zahájení tohoto řízení, 
když napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s příslušnými právními předpisy. Nicméně 
ministryně kultury uvedený podnět k přezkumu postoupila Ministerstvu kultury (odboru 
památkové péče), aby posoudilo, zda skutečnosti v něm uvedené nezakládají důvod pro zahájení 
nového správního řízení o prohlášení předmětné věci za kulturní památku.
Ministerstvo kultury podnět vyhodnotilo, shledalo jej důvodným a zahájilo ve věci 
správní řízení. V odůvodnění rozkladem napadeného rozhodnutí Ministerstvo kultury uvedlo, že 
v řízení o prohlášení věci za kulturní památku se neuplatňuje překážka věci rozhodnuté (rei 
iudicata), ani se neaplikuje zásada „ne znovu o tomtéž14 (ne bis in idem). Z tohoto důvodu je 
možno zahájit řízení i o věci, v jejímž případě v minulých řízeních nedošlo k neprohlášení za 
kulturní památku. Památková péče je totiž dynamický obor, který se neustále vyvíjí, a proto nelze 
rezignovat na poskytnutí památkové ochrany věcem, které v minulosti nebyly vnímány jako 
hodnotné. A nadto v tomto konkrétním případě byl oproti minulému řízení podnět NPÚ
7
precizován a rozšířen o další odborné argumenty, které svědčí pro prohlášení objektu za kulturní 
památku. Je proto nutné v rámci správního řízení, kde má účastník možnost uplatňovat svá 
procesní práva a hájit své zájmy, znovu zkoumat, zda objekt vykazuje či nevykazuje dostatečné 
památkové hodnoty, které jsou podmínkou pro prohlášení věci za kulturní památku ve smyslu 
ustanovení § 2 zákona č. 20/1987 Sb.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb. se v řízení dne 4. 7. 2012 s č.j. MSK 
81549/2012 vyjádřil odbor územního plánování, stavebního řádu a kultury Krajského úřadu 
Moravskoslezského kraje, který po uskutečněném místním šetření ze dne 22. 6. 2012 nedoporučil 
prohlášení výpravní budovy železničního nádraží v Ostravě-Vítkovicích za kulturní památku 
s tímto odůvodněním:
„... protože „v podnětu NPÚ z března tohoto roku nejsou uvedeny žádné nové informace, 
které by nebyly známy v době předchozího řízení o prohlášení věcí za kulturní památku, tj. není 
jasné, z jakého důvodu je zahájeno nové řízení o prohlášení věci za kulturní památku. Z žádosti o 
vyjádření není zřejmé, v čem se od loňského roku tak „dynamicky změnil názor na tuto 
chátrající stavbu, když Ministerstvo kultury uvádí, že památková péče je dynamický a neustále se 
vyvíjející obor. Informace o neuvedení nádraží v knize doc. Oldřicha Ševčíka „Architektura 60. 
let -  Zlatá šedesátá léta v české architektuře 20. století4 z důvodu „omezeného rozsahu 
publikace44 je u díla o více než 500 stranách poněkud nevěrohodná. Nepřesvědčivě působí tvrzení, 
že nádraží „představuje jednu z nejhodnotnějších staveb bruselského stylu v ČR44, přičemž v 
návrhu není stavba srovnána s jinými stavbami v tzv. bruselském stylu, ani s jinými železničními 
budovami v ČR z téže doby, zejména se stavbami stejného architekta, které vykazují minimálně 
srovnatelné architektonické a urbanistické hodnoty - např. nádraží v Chebu, Pardubicích a nová 
výpravní budova Hlavního nádraží v Praze. Speciálně nádraží v Chebu, které bylo projektováno 
týmž architektem ve stejné době jako vítkovické, dokládá svým řešením a výzdobou hodnotnější 
příklad architektury tehdejší doby (nádraží bylo budováno jako jakási „výkladní skříň 
socialismu44 pro zahraniční návštěvníky cestující přes něj dále do Karlových Varů, Františkových 
a Mariánských Lázní). Z věcné stránky doplňujeme skutečnost, že za poslední rok budova dále 
chátrala a některá tvrzení NPÚ v podnětu na přezkum rozhodnutí o neprohlášení za kulturní 
památku jsou nepravdivá. Jedná se o následující skutečnosti, které jsou krajským úřadem 
fotograficky zdokumentovány: oproti loňskému roku došlo k rozbití atypického okna na průčelí 
budovy; tabulí z drátoskla je poškozeno několik, minimálně sedm kusů viditelných z úrovně 
přízemí, nikoliv jen jedna; skleněný sloup s hodinami je poškozen rozbitím části skleněné 
výzdoby; dlažba v prvním patře je poškozena znatelně; rozbité jsou některé části krytu svítidel 
pod drátoskly; okna v postranních křídlech výpravní budovy směrem k nástupištím jsou 
vyměněna za plastová všechna; hliníkové oplechování kryté části před vstupem do budovy chybí, 
jeho železná konstrukce je místy silně zkorodovaná; rozbity jsou téměř všechny luxfery v 
exteriéru pravého křídla budovy směrem k parkovišti; poškozeny jsou četné skleněné panely 
závěsové fasády; z původní skleněné stěny ve vstupu do budovy nádraží se zachovaly pouze dvě 
tabule; rozbita jsou mnohá okna na ostatních stranách budovy včetně oken z drátoskla; na 
nárožích začíná opadávat mozaiková výzdoba a reziví kovová konstrukce, popraskaný je 
keramický obklad exteriéru z levé strany (při pohledu směrem ke vstupní budově), aj. V 
souvislosti s možnou obnovou budovy je vzhledem ke stavu jednotlivých konstrukcí a materiálů, 
současným technickým normám, bezpečnostním a hygienickým požadavkům, stejně tak i 
požadavkům na hospodárný a udržitelný provoz, zřejmé, že obnova by znamenala výraznou 
změnu vzhledu a architektury budovy, Národním památkovým ústavem uváděné srovnání
8
budovy vítkovického nádraží s Valdštejnským palácem v Praze (sídlo Senátu ČR) ponecháváme 
bez komentáře, jelikož Valdštejnský palác, budovaný v době respektu stavitelů k ekonomickým 
možnostem na hospodárný provoz, bylo možno nově využít při relativně malých zásazích do jeho 
architektonické hodnoty (prakticky se jednalo pouze o technickou infrastrukturu a zařízení pro 
imobilní občany). Jiná situace je v případě řešeného nádraží, které bylo stavěno v době značného 
plýtvání energetickými surovinami a nebyl nikterak kladen důraz na hospodárný a z hlediska 
životního prostředí šetrný provoz.“
Dále se v řízení podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb. v dopise ze dne 2. 8. 
2012 s č.j. SMO/200977/2012/ÚHA/Kri vyjádřil Útvar hlavního architekta Magistrátu města 
Ostravy, který vyslovil nesouhlas s prohlášením objektu za kulturní památku, což odůvodnil 
takto:
„V rámci nového správního řízení o prohlášení předmětné věci za kulturní památku 
provedl Magistrát města Ostravy obhlídku výpravní budovy a dospěl k závěru, že na samotném 
objektu nedošlo k významným změnám, a to stavebním, funkčním ani provozním. Z tohoto 
důvodu Magistrát města Ostravy neshledal důvody ke změně svého stanoviska ... Areál 
železničního nádraží, který byl postaven v rozmezí let 1963-1967 dle projektové dokumentace 
architekta Josefa Dandy, se nachází vlivem změny koncepce dopravy v dané oblasti ve špatném 
technickém stavu, na což navazuje i nekoncepčnost údržby vlastní budovy nádraží. Ve vlastní 
budově, která již neslouží původnímu záměru masivního provozu, jak pro přilehlé Vítkovické 
železárny a doly, tak pro provoz osobní a nákladní dopravy směrem na Polsko, Český Těšín 
a Slovensko, docházelo za posledních dvacet let k degradaci a poškozování vnitřní výzdoby a k 
poškození časti keramické dlažby poškození zastřešení přednádražního prostoru, k degradaci 
štukové omítky vč. okenních otvorů, jejichž výplně byly nahrazeny nevhodnými novodobými 
okny a rovněž byly zazděny některé části schodišť do galerie haly, přebudována nádražní 
restaurace, čímž bylo významně pozměněno dispoziční, estetické a architektonické řešení 
interiéru budovy. Rovněž na spojovacím mostu došlo kromě drobných technických úprav k 
rozebrání eskalátorů (dosud nefunkční). Vítkovické nádraží bylo, jak je již výše uvedeno, 
budováno a dimenzováno jako druhé největší v Ostravě, ale vlivem hospodářských a politických 
poměrů dnes leží na vedlejší trati a je z velké části nevyužívané a do budoucna nevyužitelné. 
Nedá se předpokládat, že by se hospodářská situace vrátila na úroveň roku 1989, kdy by nádraží 
bylo využíváno pro tisíce pracujících a přepravu velkoobjemových nákladů z Vítkovických 
železáren, strojíren a dolů. Se znalostí věci je možno konstatovat, že toto nádraží je z důvodu 
technických, provozních, materiálových i estetických morálně zastaralé a dožilé a v návaznosti na 
budování dopravního uzlu Ostrava-Svinov nelze předpokládat jakoukoliv změnu k lepšímu, 
nárůst pasažérů či objemu nákladní dopravy. Budova Vítkovického nádraží reprezentuje 
architekturu 60. let 20. století, při její stavbě se uplatnily různorodé dobové materiály 
charakteristické zvláště pro bruselský styl. Nelze ji však vydávat svým utvářením i detailem za 
nej hodnotnější stavbu bruselského stylu v republikovém měřítku. Zároveň lze důvodně očekávat, 
že výpravní budova přestane sloužit svému účelu. V takovém případě bude následovat 
rekonstrukce objektu pro jiný účel, která budovu do značné míry změní. Po ukončení 
železničního provozu a následné přestavbě budova nebude moci sloužit ani jako doklad vývoje 
drážních staveb a výpravních budov na našem území. Pro doplnění reprezentanta vývojové řady 
bude nutné hledat objekt, u něhož bude železniční provoz probíhat i do budoucna. V této 
souvislosti musíme opětovně zmínit nádraží v Havířově na trati Český Těšín -  Žilina, které je
9
plně využíváno bez toho, aniž by doznalo význačnějších úprav jak exteriéru, tak interiéru 
budovy."
Ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb. byl o podání návrhu písemně 
vyrozuměn vlastník věci dopisem ze dne 8. 6. 2012, tj. společnost České dráhy, a.s., která dopis 
převzala dne 14. 6. 2012. Dopisem ze dne 3. 8. 2012 bylo vlastníkovi v souladu s ustanovením 
§ 36 odst. 3 správního řádu umožněno, aby se před vydáním rozhodnutí vyjádřil k podkladům, 
které Ministerstvo kultury v průběhu řízení shromáždilo (vlastník dopis převzal dne 3. 8. 2012).
Dopisem ze dne 15. 8. 2012 s č.j. 10421/2012-031 vyjádřil vlastník nesouhlas s 
prohlášením souboru věcí za kulturní památku, s tímto odůvodněním:
„K návrhu obsaženému v předloženém podnětu ze dne 15. 3. 2012 Národního 
památkového ústavu, jímž se tento domáhá, aby bylo ve věci zahájeno přezkumné řízení podle § 
94 a násl. správního řádu, lze uvést, že v současnosti již uplynula objektivní jednoroční lhůta pro 
vydání usnesení o zahájení takového řízení, vycházející z data právní moci rozhodnutí ve věci (§ 
96 odst. 1 správního řádu). Z toho důvodu nelze než takový návrh nadále považovat za 
bezpředmětný; pokud jde o zahájení zcela nového správního řízení o prohlášení věci za kulturní 
památku ve smyslu zákona č. 20/1987 Sb., poukazujeme na to, že základní principy správního 
práva, jakož i znění relevantní zákonné normy, tj. správního řádu, neumožňují výklad, podle 
něhož by takový postup byl možný. Jak se jinak správně uvádí ve vyrozumění vlastníka odboru 
památkové péče Ministerstva kultury ČR ze dne 8. 6. 2012, je možno zahájit řízení i o věci, v 
jejímž případě v minulých řízeních nedošlo k neprohlášení za kulturní památku. Jak nicméně 
vyplývá z proběhnuvšího správního řízení, ve věci nyní panuje pravomocné rozhodnutí o 
neprohlášení věci za kulturní památku. Dle ustanovení § 48 správního řádu lze z téhož důvodu 
téže osobě přiznat totéž právo, nebo uložit tutéž povinnost pouze jednou. Se zřetelem k tomu, že 
ve věci nepřipadá v úvahu uplatnění mimořádných opravných prostředků dle správního řádu, kdy 
zcela zřejmě nevyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době 
původního řízení a které nemohly být kdykoliv průběhu původního řízení uplatněny dříve (čemuž 
svědčí i poukaz na precizaci o odborné rozšíření podnětu NPU), nelze přisvědčit tomu, aby bylo o 
téže věci zahájeno zcela nové řízení. Dále uvádíme, že jednotlivé nepravdy o stavebním stavu 
nádražní budovy popisované v podnětu k přezkumu řízení nebudeme zbytečně slovně 
komentovat, neboť o věci samé daleko lépe vypovídá fotodokumentace skutečného současného 
stavu budovy, kterou v příloze přikládáme. Trváme na tom, že předmětná budova je z hlediska 
morálního využití a opotřebení již dožilá, kromě toho zde byly použity materiály a prvky, které 
nebyly koncipovány na delší životnost a nelze zde např. aplikovat využití tepelných izolací, 
z čehož plyne neřešitelný energetický problém. Rekonstrukce budovy, která je bezpodmínečně 
nutná pro nové využití budovy, by tak bezpochybně s sebou nesla podstatnou změnu vzhledu 
budovy. Podotýkáme, že vyvracení této skutečnosti v přípisu Národního památkového ústavu 
formou porovnávání se současnou využitelností a zachováním původního vzhledu „obdobných" 
kulturních památek, jako je např. nádraží „Gare d‘ Orsay" nebo ve španělské Barceloně či 
srovnání s Valdštejnským palácem, kde sídlí Senát České republiky, je skutečně nesmyslné."
K výše uvedeným námitkám ve vyjádření vlastníka uvedlo Ministerstvo kultury 
v odůvodnění rozkladem napadeného rozhodnutí následující:
„Ministryně kultury odložila podnět k provedení přezkumného řízení, protože nebyly 
dány důvody pro zahájení tohoto řízení a ne snad proto, že by podnět nebyl podán v termínu do 1
10
roku od právní moci rozhodnutí (ust. § 96 správního řádu). Oproti předchozímu řízení byly 
v podnětu NPU nově představeny památkové hodnoty věci a objekt samotný byl uveden do 
kontextu české i mezinárodní moderní architektury a ostatně i vývoje železničních staveb. 
V neposlední řadě Ministerstvo kultury uvádí, že ostatně NPÚ je znaleckou organizací a tudíž 
disponuje odborníky, kteří jsou schopni posoudit kvality nejen moderní architektury, ale i 
průmyslových staveb. Dále Ministerstvo kultury nepopírá, že výpravní budova železničního 
nádraží v Ostravě-Vítkovicích se skutečně nachází v nepříliš dobrém stavebně-technickém stavu 
vlivem dlouhodobé neúdržby ze strany vlastníka. Tento stav ovšem zdaleka není havarijní, o 
čemž svědčí mimo jiné to, že hala stále slouží svému původnímu účelu (odbavování cestujících). 
Od 90. letech 20. století zde došlo k několika degradujícím stavebním zásahům (např. nahrazení 
oken novodobými, zazdění schodišť do galerie haly, přebudování nádražní restaurace apod.), 
nicméně i přesto si výpravní budova zachovala své nesporné architektonické hodnoty. Detailní 
diskuze mezi odbornou organizací a ostatními orgány státní památkové péče o rozsahu spíše 
drobnějších poškození (počet poškozených skleněných tabulí či keramické dlažby nebo 
posprejované zdi apod.), které ani výrazně nesnižují architektonickou hodnotu a ani nepostihují 
statiku objektu, pokládá Ministerstvo kultury za zcela nerelevantní. Je zřejmé, že vítkovické 
nádraží bylo koncipováno pro podstatně větší množství cestujících než-li odbavuje v současné 
době (jednalo se tehdy především o zaměstnance Vítkovických železáren a dolů). Ministerstvo 
kultury se nedomnívá, že by se v ekonomicko společenské realitě počátku 21. století tato situace 
mohla vrátit (opakovat), ale spíše je na místě uvažovat o konverzi tohoto objektu, který je svým 
halovým uspořádáním vhodný pro využití i k jiným účelům (funkcím). Ministerstvo kultury proto 
na následujících řádcích uvádí příklady zdařilých konverzí zejména industriálních objektů v ČR, 
které již byly prohlášeny za kulturní památky: Elbelova kartounka v České Lípě (dnes výroba 
příze a potahových látek), J. Phil. Schmidt a synové, přádelna v Liberci-Novém Městě (dnes 
sklady), Scheiblerova huť v Jablonci nad Nisou (dnes výroba skleněné bižuterie), Ústřední jatky a 
dobytčí trh v Praze - Holešovicích (dnes sklady a obchody), čistírna odpadních vod v Praze- 
Bubenči (dnes Ekotechnické muzeum), vodárenský areál v Praze-Vinohradech (dnes sídlo 
administrativy) či pivovar hrabat Lažanských z Bukové v Chýši (dnes rodinný minipivovar a 
restaurace). Dále Ministerstvo kultury uvádí, že prohlášení věci za kulturní památku neznamená 
absolutní zakonzervování jejího stavu. A ostatně interpretaci Charty industriálního dědictví v tom 
smyslu, že aspirovat na statut kulturní památky industriálního charakteru může jen ten objekt, 
který slouží (a do budoucna bude sloužit) svému původnímu účelu, považuje Ministerstvo 
kultury minimálně za problematickou. Vzhledem k výše uvedeným příkladům zdařilé konverze 
Ministerstvo kultury nesouhlasí s tvrzením, že by případná rekonstrukce objektu znamenala 
naprostou degradaci architektonických hodnot a výrazné snížení míry autenticity objektu. 
Ministerstvo kultury uznává, že příklady užívání kulturních památek v ČR a v zahraničí uvedené 
v podnětu k přezkumu nebyly vhodně zvolené, ale příklady úspěšně konvertovaných 
industriálních staveb z českého prostředí uvedené výše v tomto rozhodnutí považuje za 
adekvátní. Ze zahraničních příkladů uveďme např. slavné londýnské doky, které byly úspěšně 
adaptovány pro jiné účely (luxusní byty, restaurace, obchody, hotely, administrativní sídla aj.). 
Prohlášení věci za kulturní památku rovněž není nijak v rozporu s jejím běžným užíváním, např. 
provozováním obchodní nebo výrobní činnosti či v oblasti služeb, neboť kulturní památku lze 
opravovat, rekonstruovat, restaurovat nebo jinak stavebně-technicky upravovat na základě 
závazného stanoviska příslušného orgánu státní památkové péče dle § 14 zákona č. 20/1987 Sb. 
tak, aby objekt splňoval příslušné technické, bezpečnostní a hygienické normy při maximální 
míře zachování památkově hodnotných prvků objektu. Ministerstvo kultury v tomto smyslu 
připomíná, že orgány státní památkové péče jsou si vědomy toho, že umožnění přiměřeného
11
využívání objektu je podstatné pro zachování jeho existence a proto není v zájmu památkové 
péče stanovovat dle § 14 zákona č. 20/1987 Sb. nepřiměřeně přísné a ekonomicky neúnosné 
požadavky na obnovu a úpravu objektu, neboť tím bude dosaženo pouze toho, že vlastník 
přestane objekt využívat a rezignuje na jeho údržbu, což povede k jeho dalšímu chátrání nebo 
dokonce zániku.“
Ministerstvo kultury dále v odůvodnění rozkladem napadeného rozhodnutí uvedlo, „že se 
rovněž zabývalo porovnáním nádraží v Ostravě-Vítkovicích a v Havířově, ze kterého vyplynulo, 
že vítkovické nádraží je mladší, zjevně inspirované vítkovickým, s podstatně jednodušším 
architektonickým výrazem, který téměř rezignoval na estetický účin, o čemž svědčí i nepoměrně 
menší množství uplatněných dekorativních prvků. Zbývající architektonické a urbanistické 
hodnoty budovy havířovského nádraží nepostačily k prohlášení věci za kulturní památku, a proto 
Ministerstvo kultury rozhodnutím ze dne 17. 5. 2012 s č.j. MK 28862/2012 OPP (nabytí právní 
moci ze dne 7. 6. 2012) neprohlásilo železniční nádraží v Havířově za kulturní památku. Nadto se 
nádraží v Havířově nachází ve špatném stavebně-technickém stavu z důvodu mnohaletého 
zanedbání běžné údržby. V současnosti je nutná komplexní obnova objektu, protože většina 
použitých materiálů je na samé hranici své životnosti. Ministerstvo kultury se rovněž zabývalo 
porovnáním s ostatními stavbami provedenými v tzv. bruselském stylu na území širšího 
Ostravska a zjistilo, že vítkovické nádraží představuje skutečně jeden z nejkvalitnějších a 
nej Zachovalejších objektů tohoto architektonického stylu (ve srovnání např. s kancelářskou 
budovou na ulici Gregorova v Moravské Ostravě, kancelářskou budovou zv. Černá Perla v 
Ostravě-Porubě či obytným a obchodním domem zv. Centrum v Ostravě-Porubě, které 
Ministerstvo kultury v minulých letech neprohlásilo za kulturní památky). Ve srovnání s 
ostatními „drážními" realizacemi architekta J. Dandy představuje vítkovické nádraží opět jeden 
z nejkvalitnějších projektů, kdy byl důsledně použit tzv. bruselský styl a spolupráce s ostatními 
výtvarnými umělci povýšila tuto stavba takřka na barokní „gesamtkunstwerk". Nádraží v 
Pardubicích a Chebu vychází stylově spíše z monumentálního funkcionalismu, i když v případě 
chebského nádraží se již ojediněle uplatnily některé prvky „bruselu". A navíc pardubické nádraží 
již je kulturní památkou (r. č. ÚSKP ČR 47810/6-4875). Vítkovické nádraží je i významným 
článkem vývoje železničních staveb, které byly realizovány od 1. poloviny 19. století po 
současnost, a to v různých architektonických stylech. Několik desítek objektů již bylo pro své 
architektonické či technické kvality prohlášeno za kulturní památky, např. nádraží v Ústí nad 
Orlicí (romantický historismus), Wilsonovo nádraží v Praze (secese) či nádraží v Poděbradech 
(funkcionalismus). A jako takové je vítkovické nádraží jejich důstojným pokračovatelem. Objekt 
vítkovického nádraží sice není uveden v publikaci O. Ševčíka „Architektura 60. let -  Zlatá 
šedesátá léta v české architektuře 20. století" (na rozdíl od vyjádření příslušného krajského úřadu 
se Ministerstvo kultury domnívá, že i několika set stránková publikace leckdy může skutečně 
skýtat málo prostoru pro to všechno, co chce autor čtenářům sdělit), ale je detailně představen v 
několika jiných monografiích zabývajících se architekturou 60. let 20. století v celé ČR i v 
Ostravě, např. R. Švácha, Architektura 1958 - 1970. In: R. Švácha -  M. Platovská (eds.), Dějiny 
českého výtvarného umění VI/1 (1958 - 2000), Academia, Praha 2007, s. 39; M. Strakoš, Česká 
architektura mezi Bruselem a Montrealem (1956 - 1965), in: D. Kramerová -  V. Skálová, 
Bruselský sen. Československá účast na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu a životní styl I. 
poloviny 60. let (katalog), Arbor vitae, Praha 2008, s. 248 a 251 či M. Strakoš, Průvodce 
architekturou Ostravy, Ostrava, Národní památkový ústav, 2009, s. 360-361, 388.
12
Ministerstvo kultury následně na základě vyhodnocení shromážděných podkladů vydalo 
rozkladem napadené rozhodnutí č.j. MK 59068/2012 OPP ze dne 17. 9. 2012, kterým prohlásilo 
výpravní budovu č.p. 27, U Nádraží č.o. 25, na pare. č. 1331, k.ú. Vítkovice, obec Ostrava, část 
obce Vítkovice, okres Ostrava-město, Moravskoslezský kraj za kulturní památku, když shledalo, 
že splňuje podmínky § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1987 Sb. pro prohlášení věci za kulturní 
památku. Tento závěr Ministerstvo kultury odůvodnilo v rozhodnutí následovně:
„Na základě výše uvedených důkazů dospělo Ministerstvo kultury k tomuto závěru: 
Výpravní budova v Ostravě-Vítkovicích byla realizována ve 2. polovině 60. let 20. století podle 
projektu arch. Josefa Dandy v tzv. bruselském stylu. Objekt se dochoval ve své hmotě, částečně 
dispozičním řešením, exteriéru a interiéru, s četnými původními architektonickými prvky a 
detaily. Nádražní budova v Ostravě-Vítkovicích má jedinečné postavení jak mezi stavbami 
architekta Josefa Dandy (1906-1999), tak i mezi českými a středoevropskými železničními 
nádražími. J. Danda studoval v meziválečné době architekturu na Českém vysokém učení 
technickém v Praze. Krátce praktikoval v pařížském ateliéru architekta Le Corbusiera a pracoval 
u předních českých architektů, jakými byli Ladislav Machoň nebo Adolf Benš. Ve své tvorbě 
vycházel z funkcionalismu. Od roku 1936 byl zaměstnán u ředitelství státních drah v Olomouci, 
roku 1939 přešel do Prahy a pokračoval ve své práci pro železnici. V letech 1936-1939 se podílel 
na realizaci tratě Hranice-Púchov. Při té příležitosti navrhl elegantní funkcionalistické nádraží v 
Teplicích nad Bečvou, příklad vědeckého funkcionalismu s důrazem na hmotovou kompozici a 
moderní výraz, patrný v dobrém urbanistickém začlenění nádraží mezi trať a silnici, v uplatnění 
kubických hmot, jejich otevření prostřednictvím velkých prosklených ploch, završení stavby 
plochou střechou. Funkcionalistický výraz skloubil s monumentální formou Danda i v případě 
budovy železničního nádraží v Pardubicích z let 1948-1959 společně s dalším autorem, 
pardubickým architektem Karlem Řepou. Podle Dandova návrhu realizované nádraží v Klatovech 
(1958 - 1960) se drží spíše tradičnějšího výrazu, patrného ve hmotě budovy, kryté zvalbenou 
střechou a rytmizované vertikálně členěným rastrem okenní stěny hlavního průčelí klasicistního 
výrazu. Od 50. let pracoval i na koncepci řešení přestavby hlavního nádraží v Praze. V případě 
další své realizace -  nádražní budovy v Chebu (1956-1962) vycházel z funkcionalismu, avšak 
inspiroval se i nastupujícím bruselským stylem. Ten plně převážil právě v návrhu železničního 
nádraží v Ostravě-Vítkovicích. Podle historika architektury Rostislava Šváchy se jako jeden z 
mála Danda pokusil dekorativní systém bruselského stylu, spočívající v uplatnění různých 
geometrických tvarů v podobě spirál, diagonál, oblých tvarů a pilovitých motivů atd. 
„architektonizovat" a tím jej transformoval z dekorativní polohy do role plnohodnotného 
architektonického formotvomého principu, projevujícího se v utváření konstrukce i v pojetí 
prostoru. Ve vítkovickém případě skloubil princip kontinuálního prostoru jak s oním diagonálním 
tvaroslovím, tak i s vynikajícími výtvarnými díly v podobě sklářských realizací, typických pro 
československé prostředí a především pro jeho prezentaci na mezinárodním fóru, kde mělo dílo 
našich sklářů ohromný úspěch. Mimochodem Vladimír Kopecký i František Burant, kteří se 
svými díly podíleli na výzdobě objektu, se přímo podíleli na výtvarném utváření 
československých výstavních pavilonů jak v případě EXPO 58 v Bruselu, tak i EXPO 67 v 
Montrealu. Jejich ostravská realizace tak ukazuje, jakým způsobem se tehdy propojovala 
architektura a výtvarné umění. Pilovité tvarování průčelí haly je umocněno obdobnými 
diagonálami exteriérových i interiérových prvků, např. zalamovaným tvarováním stropního 
podhledu haly. Architektovi se podařilo ve shodě s projektem při realizaci uplatnit různorodé 
dobové materiály, charakteristické zvláště pro bruselský styl: závěsové prosklené stěny z 
boletických panelů, skleněná mozaika, ocelové stěny s hliníkovými povlaky ZUKOV, chodopak,
13
keramické alitové obklady, ocelová okna ZUKOV, keramická mozaika, přírodní kámen, vlnitý 
hliníkový plech. Zachováno zůstalo mnoho dalších detailů jako travertinové obklady v přízemí, 
příčky výdejen lístků a kamenná sedátka před nimi, mnohobarevná keramická dlažba na galerii, 
prosklené vitríny tamtéž, dobové otočné ukazatelé jízdních řádů a další. Architekt J. Danda v 
případě Ostravy-Vítkovic uplatnil od 40. let 20. století rozvíjený nový dispoziční typ nádraží bez 
do té doby běžných dlouhých spojovacích chodeb ve veřejné části. Objekt svým utvářením i 
detailem představuje velmi hodnotnou stavbu tzv. bruselského stylu v celorepublikovém měřítku. 
Ministerstvo kultury po předložení veškerých důkazů a fotodokumentace shledalo dostačující 
důvody k prohlášení výše zmíněné věci za kulturní památku dle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 
20/1987 Sb.“
Rozhodnutí č.j. MK 59068/2012 OPP ze dne 17. 9. 2012 (účastníkovi doručeno dne 16. 
10. 2012) napadl účastník včas podaným rozkladem ze dne 31. 10. 2012, kterým se domáhá toho, 
aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno. Rozklad je odůvodněn takto:
„Předně účastník uvádí, že prvostupňovým orgánem byla v rámci řízení, jakož i při 
vydání rozhodnutí, zcela ignorována skutečnost, která byla účastníkem uvedena v jeho dopise ze 
dne 15. 8. 2012, pod č.j. 10421/2012-031, jehož téměř doslovná citace je uvedena na str. 13 a 
násl. napadeného rozhodnutí, totiž že základní principy správního práva, jakož i zněni relevantní 
zákonné normy, tj. správního řádu, neumožňují výklad, podle něhož by bylo možné zahájit zcela 
nové správní řízení o prohlášení věci za kulturní památku ve smyslu zákona č. 20/1987 Sb. K této 
námitce účastníka nebylo prvnostupňovým orgánem přihlédnuto, když jeho vypořádání s touto 
připomínkou představuje pouze chybný výklad ustanovení § 96 správního řádu, když je k 
možnosti zahájení přezkumného řízení tvrzeno, že podnět k provedení přezkumného řízení byl 
odložen proto, že nebyly dány podmínky pro zahájení tohoto řízení a ne snad proto, že by podnět 
nebyl podán v termínu 1 roku od právní moci rozhodnutí.14 Ustanovení § 96 správního řádu 
stanoví, že usnesení o zahájení přezkumného řízení lze vydat nejdéle do 2 měsíců ode dne, kdy se 
příslušný správní orgán o důvodu zahájení přezkumného řízení dozvěděl, nejpozději však do 
1 roku od právní moci rozhodnutí ve věci. Je zřejmé, že ve lhůtě 1 roku tak musí dojít k vydání 
usnesení o zahájení přezkumného řízení, nikoli toliko k podání podnětu. Výše uvedený příklad 
dle názoru účastníka dokresluje chybnou aplikaci základních správních procesních předpisů a je 
tak dokladem nezbytnosti přezkoumání napadeného rozhodnutí a jak bude dále ukázáno, ke 
zrušení tohoto rozhodnutí. Účastník se o skutečnosti, že prvostupňový orgán uvažuje o provedení 
nového správního řízení o téže věci, dozvěděl z přípisu - vyrozumění vlastníka - odboru 
památkové péče Ministerstva kultury ze dne 8. 6. 2012, které by mělo být součástí spisu. 
Účastník se ztotožňuje toliko s myšlenkou, že je možno zahájit řízení i o věci, v jejímž případě v 
minulých řízeních nedošlo k neprohlášení za kulturní památku. Jak nicméně vyplývá z 
proběhnuvšího správního řízení, ve věci nyní panuje pravomocné rozhodnutí o neprohlášení věci 
za kulturní památku, konkrétně rozhodnutí ministra kultury ze dne 4. 4. 2011, čj. MK 
15977/2011 OLP, jímž byla rozkladem napadená část výroku rozhodnutí Ministerstva kultury čj. 
MK 34132/2010 OPP ze dne 30. 11. 2010, změněna tak, že se neprohlašuje část souboru věcí 
železničního nádraží Ostrava-Vítkovice, na pare. č. 1331 a 1332/1, k.ú. Vítkovice, obec Ostrava, 
Část obce Vítkovice, okres Ostrava-město, Moravskoslezský kraj, za kulturní památku. Tato část 
souboru sestává z výpravní budovyč.p. 27, U Nádraží č.o. 25, na pare. č. 1331.“ Nynějším 
rozkladem napadené rozhodnutí přitom směřuje k majetku účastníka, a to konkrétně výpravní 
budově čp. 27, U Nádraží č.o. 25, na pare. č. 1331, k.ú. Vítkovice, obec Ostrava, část obce 
Vítkovice, okres Ostrava-město, Moravskoslezský kraj. Z výše uvedeného je zcela zřejmé, že
14
napadené rozhodnutí směřuje k téže věci téže osoby jako v předchozím řízení s tím, že práva a 
povinnosti účastníka jsou dotčena v rozporu se způsobem, jak určuje nyní pravomocné 
rozhodnutí ve věci. Účastníkovi nezbývá než citovat ustanovení § 48 správního řádu, dle něhož 
lze z téhož důvodu téže osobě přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost pouze jednou, 
je evidentní, že v daném případě panuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť věc je res 
iudicata. Účastník si dovoluje připomenout, že se jedná o negativní podmínku řízení, spočívající 
v tom, že jakmile bylo o totožné věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být tatáž věc v rozsahu 
závaznosti výroku rozhodnutí projednávána znovu. Účastník opakuje, že totožnost věci je dána 
stejným předmětem řízení a stejnými účastníky či dotčenými subjekty. Se zřetelem tomu, že ve 
věci nepřipadá v úvahu uplatnění mimořádných opravných prostředků dle správního řádu, kdy 
zde zejména nevyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době 
původního řízení a které nemohly být kdykoli v průběhu původního řízení uplatněny dříve, není 
jakkoli možné přisvědčit tomu, aby bylo o téže věci zahájeno zcela nové řízení. Pokud 
prvostupňový správní orgán spatřuje nové skutečnosti v tom, že došlo k precizaci a odbornému 
rozšíření podnětu NPÚ, jakož i v tom, že obor památkové péče je považován za obor dynamický, 
považuje účastník za nezbytné vyslovit svůj kategorický nesouhlas. Účastník tedy trvá na svém 
dřívějším stanovisku, uplatněném v téže věci opakovaně, že nevyšly najevo dříve neznámé 
skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které nemohly být kdykoliv 
průběhu původního řízení uplatněny dříve. Dokladem tohoto úsudku je celá odborná stať, 
odkazující na prameny a informace existující již před vydáním jakéhokoliv rozhodnutí v dotčené 
věci. Účastník závěrem podotýká, že výše uvedená vada rozhodnutí je vadou neodstranitelnou, 
pročež jeho návrh nemůže než směřovat ke zrušení tímto rozkladem napadeného rozhodnutí v 
celém rozsahu. Jak již jsme uvedli v rozkladu č.j. 15909/2010 ze dne 20. 12. 2010, správní orgán 
v rozporu s ustanovením § 12 odst. 4 správního řádu nepostupoval ve své rozhodovací praxi 
stejně, tj. tak, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly 
nedůvodné rozdíly. Toto jsme doložili rozhodnutím MK ČR č.j. 3360/2008, které si pro ten účel 
České dráhy, as. vyžádaly a který se týká neprohlášení areálu zaniklé tabákové továrny v Novém 
Jičíně za kulturní památku. V odůvodnění tohoto rozhodnutí správní orgán uvádí: „Stavební 
úpravy v objektech, které by zajistily soulad s platnými hygienickými, bezpečnostními a 
požárními předpisy, by znamenaly velmi výrazné zásahy do jejich hmotové podstaty. Tyto 
zásahy by nutně narušily autencitu objektů". U výpravní budovy Ostrava —Vítkovice je stavebně 
technický stav celého objektu velmi špatný a místy havarijní a to i vzhledem k materiálům z 
kterých byl objekt postaven (VSŽ plechy, ocelové roury, drátosklo atd.). Podstatná část 
konstrukcí budovy je zcela po době životnosti. Jestli má budova i výhledově alespoň částečně 
fungovat pro železniční dopravu, bude v ní nutno udělat, kromě celkové rekonstrukce, několik 
zásadních stavebních úprav, které budou s ohledem na nutnost splnění současných závazných 
norem a předpisů takové, že po případné rekonstrukci bude objekt vypadat zcela jinak a to 
vzhledem k normám zajišťujících bezpečnost a pohodlí cestujících. Dále chceme upozornit, že 
nesouhlasná stanoviska Útvaru hl. architekta Magistrátu města Ostravy ze dne 19. 7. 2010 a také 
Odboru územního plánování, stavebního řádu a kultury Krajského úřadu Moravskoslezského 
kraje ze dne 21. 6. 2010 byla v nově vedeném správním řízení znovu potvrzena, resp. dále 
rozšířena a to zejména o popis stavu budovy, který zcela odporuje tvrzení NPÚ v podnětu na 
přezkum rozhodnutí o neprohlášení za kulturní památku. Dále chceme upozornit, že v protokolu 
o provedení místního šetření v areálu železničního nádraží Ostrava- Vítkovice dne 21. 7. 2010 
zahájeného v 13:30 jsou uvedeni čtyři zástupci NPÚ, jmenovitě Mgr. Marta Koubová. Mgr. 
Martin Strakoš, Mgr. Tomáš Nitra a Mgr. Alena Borovcová a nikdo se písemně k dané 
problematice nevyjádřil, až v podnětu k přezkumu rozhodnutí ze dne 15. 3. 2012, ve kterém jsou
15
uvedeny nepravdy o technickém stavu budovy, jak je uvedeno ve vyjádření Krajského úřadu - 
odboru úz. plánování, stavebního řádu a kultury a v podnětu nejsou uvedeny žádné nové 
skutečnosti, které byly zjištěny při místním šetření. Dále srovnávání a porovnávání se současnou 
využitelností a zachováním původního vzhledu „obdobných" památek, jako je např. nádraží 
„Gare ďOrsay", nebo ve španělské Barceloně či srovnání s Valdštejnským palácem, kde sídlí 
Senát České republiky nebudeme komentovat. Se zřetelem ke všemu výše uvedenému společnost 
České dráhy, a.s. trvá na svém stanovisku o nezákonnosti a nesprávnosti rozkladem napadeného 
rozhodnutí a navrhuje, aby bylo rozkladu podle 152 odst. 5 písm. a) správního řádu plně 
vyhověno a napadené rozhodnutí č.j. MK 59068/2012 OPP ze dne 17. 9. 2012 bylo zrušeno."
V souladu s § 152 správního řádu byla přezkoumáno rozkladem napadené rozhodnutí 
Ministerstva kultury č.j. MK 59068/2012 OPP ze dne 17. 9. 2012, jakož i řízení, které rozhodnutí 
předcházelo, a to zejména s přihlédnutím k námitkám v rozkladu uvedeným.
Nejprve jsem se zabývala otázkou, zda v řízení o prohlášení věci za kulturní památku platí 
překážka věci rozhodnuté v případě, kdy již bylo v minulosti vydáno rozhodnutí, kterým se věc 
neprohlašuje za kulturní památku. Dospěla jsem k závěru, že tato překážka v tomto řízení neplatí 
a proto se ztotožňuji se závěrem Ministerstva kultury, který je uveden ve 2. odst. na str. 6 
rozkladem napadeného rozhodnutí, že „v řízení o prohlášení věci za kulturní památku se 
neuplatňuje překážka věci rozhodnuté (rei iudicatá), ani se neaplikuje zásada „ne znovu o 
tomtéž" {ne bis in idem). Z tohoto důvodu je možno zahájit řízení i o věci, v jejímž případě v 
minulých řízeních došlo (pozn.: v odůvodnění napadeného rozhodnutí je nelogicky uvedeno 
slovo „nedošlo") k neprohlášení za kulturní památku." S tímto závěrem Ministerstva kultury 
souhlasím rovněž z toho důvodu, že nepovažuji za správný názor účastníka, který uvádí 
v rozkladu, a to, že se na tento případ vztahuje ustanovení § 48 správního řádu, dle něhož lze z 
téhož důvodu téže osobě přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost pouze jednou. V daném 
případě totiž bylo v minulosti vydáno rozhodnutí, kterým se věc neprohlašuje za kulturní 
památku a tedy nejde o rozhodnutí, kterým by bylo někomu přiznáno konkrétní právo nebo 
uložena konkrétní povinnost. Proto následným rozhodnutím o prohlášení téže věci za kulturní 
památku nemohlo dojít vůči stejné osobě znovu k přiznání téhož práva nebo k uložení téže 
povinnosti ve smyslu § 48 správního řádu. Platí tak, že nepřípustné by bylo vydat rozhodnutí o 
prohlášení za kulturní památku takové věci, která již kulturní památkou prohlášena je, neboť 
nová práva a povinnosti vznikají v souvislosti s prohlášením a nikoliv neprohlášením věci za 
kulturní památku. Ve vyrozumění MK 20494/2012 OLP ze dne 18. 4. 2012 jsem konstatovala, že 
„rozhodnutí o tom, zda památkové hodnoty věci dosahují míry dostatečné k jejímu prohlášení za 
kulturní památku, je založeno na kvalitativním hodnocení, které nelze vždy opřít o objektivně 
kvantifikovatelné a trvale platné parametry či neměnnou stupnici hodnot. Proces hodnocení 
kulturního dědictví je dlouhodobý a hodnotící kritéria se neustále vyvíjí. Památkové hodnoty jsou 
proto v ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1987 Sb. formulovány velmi obecně a 
flexibilně. Při aplikaci tohoto ustanovení jde tedy o výklad neurčitého právního pojmu. Zpětné 
hodnocení věcné správnosti takového rozhodnutí může být proto proměnlivé v čase." S ohledem 
na tyto okolnosti proto nelze akceptovat, že v případech, kdy došlo k vydání rozhodnutí o 
neprohlášení věci za kulturní památku, by již nebylo možno korigovat dřívější odlišné subjektivní 
hodnocení památkových hodnot věci. V této souvislosti se proto ztotožňuji s konstatováním 
Ministerstva kultury, které uvedlo v odůvodnění rozkladem napadeného rozhodnutí, že 
„památková péče je dynamický obor, který se neustále vyvíjí, a proto nelze rezignovat na 
poskytnutí památkové ochrany věcem, které v minulosti nebyly vnímány jako hodnotné.".
16
Není však nutno zdůrazňovat, a to zejména z důvodu zamezení svévole státní správy a 
rovněž z důvodu právní jistoty adresátů rozhodnutí, že pro nové rozhodnutí (zde prohlášení věci 
za kulturní památku ) tehdy, bylo-li v předchozím řízení rozhodnuto opačně (tedy o jejím 
neprohlášení), musí tato změna hodnocení vycházet z významných skutečnosti faktických či 
právních. Tedy taková změna přípustná je, byť výjimečně.
Důvody pro změnu hodnocení v tomto případě konkrétně vychází z té skutečnosti, 
že oproti předchozímu řízení byly v podnětu NPÚ nově představeny památkové hodnoty objektu 
a současně byl objekt uveden do kontextu české i mezinárodní moderní architektury a vývoje 
železničních staveb. V podnětu byly uvedeny i další nové odborné důvody, které svědčí pro 
prohlášení objektu za kulturní památku. Dále pak byla v podnětu NPÚ novými argumenty 
napadána správnost skutkových zjištění v předchozím řízení, jakož i správnost hodnotících 
závěrů v rozhodnutí o neprohlášení objektu za kulturní památku. Ministerstvo kultury tedy 
s ohledem na obsah podnětu nemohlo bez dalšího přistoupit kjeho odložení a naopak mu za 
těchto okolností nezbylo než zahájit nové řízení o prohlášení objektu za kulturní památku tak, aby 
se skutečnostmi uvedenými v podnětu mohlo řádně zabývat. Nelze též odhlédnout od skutečnosti, 
že právě v rámci správního řízení má účastník možnost uplatňovat svá procesní práva a hájit své 
zájmy a vyjadřovat se k tomu, zda objekt vykazuje či nevykazuje dostatečné památkové hodnoty, 
které jsou podmínkou pro prohlášení věci za kulturní památku ve smyslu ustanovení § 2 zákona 
č. 20/1987 Sb.
Následně jsem se zabývala hodnocením, zda je rozkladem napadené rozhodnutí 
dostatečně odůvodněno ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu, tj. zda je přezkoumatelné. 
Dospěla jsem k závěru, že nikoliv. Shledala jsem totiž, že v napadeném rozhodnutí není 
dostatečně vyvrácena argumentace původního rozhodnutí č.j. MK 15977/2011 OLP ze dne 4. 4. 
2011 o neprohlášení objektu za kulturní památku a zejména pak není vyvrácena 
argumentace obsažená v nynějším řízení opatřeného negativního vyjádření Krajského úřadu 
Moravskoslezského kraje a vyjádření Magistrátu města Ostravy, kterými je zpochybňována 
správnost a relevantnost důvodů obsažených v podnětu NPÚ. V rámci rozhodování o rozkladu 
proto nelze učinit závěr o tom, zda Ministerstvo kultury tyto podklady vyhodnotilo správně, když 
tyto hodnotící úvahy téměř zcela absentují. Je tedy nutné, aby Ministerstvo kultury přesvědčivě a 
podrobně uvedlo, proč jsou jednotlivé argumenty obsažené v těchto podkladech mylné, liché a 
vyvrácené. Připomínám, že účelem odůvodnění správního rozhodnutí není pouze provést zcela 
vyčerpávající shrnutí a rekapitulaci dosavadního průběhu správního řízení včetně citace celého 
obsahu shromážděných podkladů, ale především podrobně rozhodné skutečnosti zdůvodnit a 
předložit argumenty, proč správní orgán ve věci rozhodl tak, jak je ve výroku rozhodnutí učiněno.
Dále jsem shledala, že v napadeném rozhodnutí nebyl proveden bližší rozbor 
využitelnosti objektu a možnosti jeho konverze při zachování jeho památkově hodnotných prvků 
v režimu kulturní památky tak, aby byly vymezeny základní technické parametry a typologické 
principy možného využití objektu v režimu památkové ochrany, včetně dopadů na objekt i jeho 
okolí. Tento rozbor by měl vycházet z odborného či znaleckého posudku. Při řešení těchto otázek 
by mělo být též zjištěno, zda lze akceptovatelným způsobem nahradit a doplnit poškozené, 
zničené či odstraněné architektonické prvky a konstrukce, když původní materiály a technologie 
typické pro 60. a 70. léta již nejsou vyráběny a aplikovány (např. boletické panely, obklady ze 
skleněné mozaiky, ocelové stěny s hliníkovými povlaky ZUKOV a chodopak, ocelová okna 
ZUKOV, keramické alitové obklady bočních fasád, lité sklo a další druhy unikátních 
keramických a kovových obkladů, apod.) Důležité je též odborně zjistit stav nosných konstrukcí
17
objektu, které se mohou blížit konci své životnosti, což může mít zásadní vliv na rozsah a 
charakter budoucí rekonstrukce, resp. zachování objektu.
Na základě výše uvedeného jsem proto podle ustanovení § 152 odst. 4 a § 90 odst. 1 
písm. b) správního řádu rozhodla o zrušení rozkladem napadeného rozhodnutí a vrácení věci 
Ministerstvu kultury k novému projednání, a to zejména z důvodů shora popsané 
nepřezkoumatelnosti jeho odůvodnění, nedostatečného odborného posouzení možností budoucího 
využití objektu v režimu památkové ochrany s ohledem na stavebně - technické limity objektu a 
urbanistické limity dotčeného území.
Především s ohledem na nutnost zachování zásady dvouinstančnosti správního řízení není 
možno provést toto nové dokazování v rámci řízení o rozkladu, neboť účastník by již neměl 
možnost podat řádný opravný prostředek proti druhoinstančnímu rozhodnutí, které by vycházelo 
z nově zjištěných a vyhodnocených skutečností.
Výše uvedenými právními názory vyslovenými ve smyslu § 90 odst. 1 písm. b) správního 
řádu bude Ministerstvo kultury vázáno při novém projednání věci.
K projednání podaného rozkladu byla svolána ustavená rozkladová komise, která věc 
komplexně posoudila a na základě výše uvedeného mně navrhla rozhodnout tak, jak je uvedeno 
ve výroku.
P o u č e n í :
Toto rozhodnutí je podle § 91 odst. 1 a § 152 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, 
v platném znění, konečné a n e l z e  se proti němu dále odvolat.
Mgr. Alena Hanáková, v. r. 
otisk úředního razítka ministryně kultury
Za správnost vyhotovení:
JUDr. Petr Strupek, v. r.
České dráhy, a.s., Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1 
Na vědomí obdrží: Ministerstvo kultury, OPP/O, zde
Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, Valdštejnské nám. 3, 118 01 Praha 1 
Národní památkový ústav, ú.o.p. v Ostravě, Korejská 12, 702 00 Ostrava 
Krajský úřad Moravskoslezského kraje, úsek památkové péče, 28. října 117, 702 18 Ostrava 
Magistrát města Ostravy, úsek památkové péče, Prokešovo náměstí 8, 729 30 Ostrava
18

Originál dokumentu:

analogový

Typ/druh dokumentu:

Typ dokumentu:	publikace, listiny, spisové dokumenty
Druh dokumentu:	evidence kulturních památek
Bližší specifikace:	rozhodnutí/usnesení podle správního řádu

Jméno souboru:

G0561793.pdf

Formát souboru:

application/pdf

Autor záznamu:

Michl Lukáš

Popis dokumentu:

Ostrava - Vítkovice, železniční výpravní budova č. p. 27. Rozhodnutí podle § 152 správního řádu - rozklad.

Název pracoviště:

generální ředitelství

Velikost dokumentu (v bytech):

15479522 B

Rozměry obrazového dokumentu:

Autor originálu:

Hanáková Alena; Ministerstvo kultury;

Klíčová slova:

Kulturní památka nemovitá;

Uživ. klíčová slova:

dokument ÚSKP;

Datum vzniku:

08.03.2013

Licence:

Typ:	úřední dílo - dílo, na které se nevztahuje ochrana podle práva autorského (https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-121)

Vazby dokumentu na aplikace IISPP

Bližší specifikace

Odkaz

Aplikace: Památkový katalog - právní stav

Druh záznamu: Právní stav

Ident. zázn.: Id právního stavu

Hodnota ident.: 493639792

Bližší specifikace:

Název	železniční výpravní budova
Číslo ÚSKP	106494
Kód fáze ochrany	R
Fáze ochrany	památkově chráněno, rozsah revidován
Kód typu ochrany	KP
Typ ochrany	kulturní památka

Aplikace: Památkový katalog - právní akt

Druh záznamu: Právní akt

Ident. zázn.: Id právního aktu

Hodnota ident.: 10850484

Bližší specifikace:

Název	rozhodnutí o rozkladem napadeném rozhodnutí Ministerstva kultury o prohlášení za kulturní památku
Číslo	MK 12497/2013 OLP
Datum nabytí právní moci
Typ ochrany	kulturní památka
ID právního stavu	493639792 Načítám data z navázané aplikace...

Územní identifikace dokumentu

Územní rozsah:

objekt lokalizovaný

Definiční body

Def. bod	Název objektu	Část obce	Č. dom.	Ulice	Č. or.	Kat. území	Obec	ORP	Okres

Přírůstkové body

Přír. bod

Název objektu

Část obce

Č. dom.

Ulice

Č. or.

Kat. území

Obec

ORP

Okres

Přír. bod: 76782

Název objektu: nádraží

Část obce: Vítkovice

Č. dom.: č.p. 27

Ulice:

Č. or.:

Kat. území: Vítkovice

Obec: Ostrava

ORP: Ostrava

Okres: Ostrava-město

železniční výpravní budova (právní stav 493639792)

Lokality

Kód CZ

Název lokality

Reálný typ

Kat. území

Obec

ORP

Okres

Kraj

Kód CZ: 17900

Název lokality: Vítkovice

Reálný typ: býv. město

Kat. území: Vítkovice

Obec: Ostrava

ORP: Ostrava

Okres: Ostrava-město

Kraj: Moravskoslezský kraj

železniční výpravní budova (právní stav 493639792)

Kód CZ: 56602

Název lokality: Nové Vítkovice I

Reálný typ: retrodíl čtvrtě

Kat. území: Vítkovice

Obec: Ostrava

ORP: Ostrava

Okres: Ostrava-město

Kraj: Moravskoslezský kraj

železniční výpravní budova (právní stav 493639792)

Historické regiony

Kód RS

Název hist. regionu

Kód RS: 61

Název hist. regionu: Moravská Ostrava

železniční výpravní budova (právní stav 493639792)

Ke stažení Náhled Poslat žádost