Zavřít ( + - )

Metainformační systém NPÚ

Detail dokumentu

Tisk

Náhled:

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Textový obsah:

Ž02&
PhDr. Lubomír Zaorálek
ministr kultury
V Praze dne 21. srpna 2020 
Č.j.:MK 41348/2020 OLP
R o z h o d n u t í
Podle ustanovení § 152 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále též 
„správní řád“), jsem na základě rozkladu ze dne 30. 4. 2019 (doplněný rozkladem ze dne 30. 
5. 2019), který podala společnost SLEZAN HOLDING a. s., se sídlem Václavská 316/12, 
Nové Město, 120 00 Praha 2, právně zastoupena advokátní kanceláří RAKOVSKÝ 
& PARTNERS s. r. o., se sídlem Václavská 316/12, 120 00 Praha 2 (dále též „podatel 
rozkladu44 nebo „účastník řízení44), přezkoumal rozkladem napadené rozhodnutí Ministerstva 
kultury č. j. MK 30548/2019 OPP, sp. zn. MK-S 10240/2014 OPP, ze dne 15. 4. 2019, kterým 
byl podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona ě. 20/1987 Sb„ o státní památkové péči, ve znění 
pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 20/1987 Sb.“ nebo „památkový zákon44), prohlášen 
za kulturní památku „tovární komín s vodní nádrží bývalého textilního podniku TIBA44, na st. 
p. ě. 1349/2 a pozemek st. p. č. 1349/2 (dále též „komín44, „předmětný komín44 nebo „tovární 
komín44), k. ú. a obec Dvůr Králové nad Labem, okres Trutnov, Královéhradecký kraj.
Ve smyslu § 27 odst. 1 písm. b) správního řáduje účastníkem řízení podatel rozkladu.
Podle § 152 odst. 6 písm. b), § 152 odst. 5 a § 90 odst. 5 správního řádu jsem na základě 
návrhu rozkladové komise, ustavené podle § 152 odst. 3 správního řádu, rozhodl
n á s l e d o v n ě :  
rozklad se  z a m í t á
a rozkladem napadené rozhodnutí Ministerstva kultury 
s e  p o t v r z u j e .
O d ů v o d n ě n í :
Rozkladem se jeho podatel domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.
Ze správního spisu byly zjištěny následující podstatné skutečnosti:
Ministerstvo kultury obdrželo dne 18. 8. 2014 podnět 
na prohlášení továrního komínu bývalého závodu TIBA za kulturní památku. Ministerstvo
1
kultury tento podnět předalo Národnímu památkovému ústavu, územnímu odbornému 
pracovišti v Josefově (dále jen ,,NPU“), k vyjádření a případnému zpracování řádného návrhu. 
Ministerstvo následně návrh zaslaný Národním památkovým ústavem vyhodnotilo 
a v uvedené věci zahájilo správní řízení.
Popis objektu včetně jeho památkových hodnot dle NPÚ:
„Popis: Tovární komín s vodojemem se nachází jižním směrem od náměstí v bývalém 
průmyslovém areálu textilní firmy Josef Sochor, mechanická tkalcovna a tiskárna bavlněných 
látek, později TIBA, na pravém břehu řeky Labe. Cihlový komín s vodojemem firma 
vybudovala v roce 1941, poté co roku 1939 rozšířila výrobní plochy o novou úpravnu 
hedvábí. Komín je kruhového profilu, vyzděný z radiálních cihel, tzv. komínovek. Vysoký je 
83 m, průměr v úrovni dvora činí 7,66 m, v hlavě (koruně) 3,42 m. K výstupu na komín 
pro umožnění kontroly, revizí a oprav slouží ocelová stupadla s ochrannými třmeny pro vyšší 
bezpečnost výstupu. Z plošiny, která je umístěna těsně pod nádrží, vede k nádrži ocelový 
žebřík. Výjimečné je statické nesení vodojemu (rezervoáru) o objemu 300 m3 30 m nad zemí 
na železobetonovém prstenci podepřeném krakorci. Při vnější stěně dříku komínu vede 
k vodojemu potrubí v cihelné šachtici. Vodojem sloužil jako požární nádrž, zásobárna vody 
k jištění průmyslových objektů, které byly osazeny vodním sprinklerovým samozhášecím 
zařízením rozmístěným po jednotlivých výrobních provozech. Komín byl vystavěn 
specializovanou komínářskou rodinnou firmou V. Fischer a spol. Letky.
Současný stav věci: Zbylá část fabriky prochází v současné době demolicí. Komín nemá 
závažné statické problémy. Dle tvrzení majitele se o demolici v nejbližší době neuvažuje. 
Místy je narušeno cihelné zdivo reservoáru. Do objektu v současnosti nebyl umožněn přístup 
z důvodu demolice bývalé textilní továrny. Majitel se schůzky nebrání, ale může proběhnout 
nejdříve v dubnu 2015.
Způsob užívání: komín s vodojemem je v současnosti využíván jako nosič antén 
a vysílačů pro mobilní operátory a poskytovatele bezdrátových datových služeb.
Vlastník: TEXTIL INVEST GROUP a. s„ Na Poříčí 1041/12, 110 00 Praha 1.
Odůvodnění návrhu: Tovární komín s vodní nádrží (vodojemem, reservoárem) patří 
do specifické podskupiny komínových staveb. Na území České republiky se dochovalo 
posledních 21 z celkového počtu přibližně 50 komínů s vodojemem. Pouze jeden z nich, 
v Praze Vysočanech (ČKD), je kulturní nemovitou památkou zapsanou v ÚSKP ČR. 
Také pouze jeden z nich, v Mělníku (Chemická a hutní výroba), je plně funkční. Na území 
Královéhradeckého kraje se do současnosti dochovaly dva komíny s vodojemem, ve Dvoře 
Králové a v České Skalici (Barvírna kožešin). Komín ve Dvoře Králové je však 
z celorepublikového hlediska unikátní záležitostí. Je nejvyšším komínem s vodojemem 
na území České republiky (83 m) a jeho reservoár má největší objem z komínových vodojemů 
v České republice (300 m3). Jedná se o technicky i stavebně jedinečnou hodnotnou technickou 
památku, která v sobě spojuje funkci továrního komínu odvádějící nežádoucí spaliny 
z technologické výroby a vodojemu zajišťujícího dostatečný tlak vodovodní soustavy 
a potřebné množství vody využívané k různým účelům příslušné továrny. Je to 
nepřehlédnutelná dominanta panoramatu sídelního útvaru připomínající slavnou průmyslovou 
minulost města.“.
Městský úřad Dvůr Králové nad Labem, odbor školství, kultury a sociálních věcí, jako 
příslušný orgán památkové péče, ve svém dopise ze dne 11. 3. 2015, č. j. ŠKS/21804- 
2015/nvk 6971-2015/nvk, vyjádřil s prohlášením předmětné věci za kulturní památku souhlas, 
a to s následujícím odůvodněním:
„[...] Charakteristika: Cihlový komín s vodojemem byl vybudován v roce 1941, sloužil 
pro textilní továrnu Josefa Sochora. Cihlový komínový vodojem ve tvaru komolého kužele
2
postaveného na užší základnu byl umístěn na železobetonovém prstenci, který je podepřen 
výraznými krakorci. Autor komínu s vodojemem není znám.
Současný stav: Komín dle vizuálního zkoumání nevykazuje poruchy. V současnosti je 
demolována přilehlá továrna a vlastník neumožnil prohlídku komínu.
Citováno z článku Meziválečná průmyslová architektura v Československu, zpracovaný 
Martinem Koišem, materiály: Vladislava Valchářová: „Textilní továrnu JOS. SOCHOR 
ve Dvoře Králové nad Labem založil v roku 1904 Josef Sochor (1866-1931). Při založení 
podniku a jeho dalším rozvoji zužitkoval svoji předchozí dvacetiletou zkušenost v práci pro 
několik moravských a českých textilních tiskáren. Podnik zahájil neoficiální výrobu 12. 12. 
1904. Tkalcovna byla rychlým tempem rozšiřována a v roce 1908 podnikl Josef Sochor 
několik cest do zahraničí se záměrem získat zkušenosti pro rozšíření svojí textilní výroby 
o barvení a potisk látek. Navštívil několik tiskáren ve Francii, Německu a ruském záboru 
Polska. Pro uskutečnění svého záměru získal podporu českého kapitálu, úvěr ve výši 650.000 
korun od pražské Živnostenské banky. Strojní tiskárna byla uvedena do provozu v roce 1910. 
Následující slibný rozvoj závodu načas přerušila první světová válka. Tkalcovna byla 
zastavena v roce 1915 a tiskárna o rok později. Výroba byla v textilních závodech obnovena 
v roce 1919, kdy byla zároveň rozšířena tkalcovna o další přístavby. V následujících letech se 
výroba dále rozšiřovala a rostl počet zaměstnanců firmy. Růstu podniku nezabránila ani 
hospodářská krize z let 1929 až 1934. K 1. 1. 1930 byla firma transformována na veřejnou 
obchodní společnost a společníky firmy se stali tři nejstarší synové Josefa Sochora - Zdeněk, 
Josef Stanislav a Robert. Po smrti zakladatele firmy i jeho manželky v roce 1931 převzali 
vedení firmy bratři Zdeněk a Josef Stanislav. V roce 1932 se k nim připojil bratr Pavel, který 
se stal společníkem firmy v roce 1940. Po krátkých omezeních výroby v letech 1930 až 1931 
se současně s nástupem nového vedení měnilo řízení podniku. Synové Josefa Sochora přinesli 
do závodu moderní názory a pokrokové metody. Věnovali pozornost výzkumu a vývoji 
a jednou z jejich hlavních snah bylo uplatnění na trzích v rozvinuté části Evropy. Jejich 
úspěšná modernizace závodu byla ukončena nástupem fašizmu v roce 1939. Zániku firmy 
nezabránilo ani přijetí německého ředitele F. Altmana v roce 1941, kdy byla firma majitelům 
zabavena. Produkce pokračovala pod vedením vnucené správy do zastavení textilní výroby 
v polovině roku 1942. Následně byly tovární objekty pronajaty německé firmě Junkers 
Flugzeug und Motorenwerke, A. G., výrobci vojenských letadel. Po skončení druhé světově 
války začala v listopadu obnova výroby v závodě. Další vývoj však už není spjat s původními 
majiteli závodu, kterým byl v prosinci 1945 znárodněn a k 1. 1. 1946 se stal součástí 
TIBATEX n. p.
Práce na objektech nové tkalcovny byly zahájeny na základě stavebního povolení 
datovaného 1. 7. 1904. Plány stavby tkalcovny a statický výpočet komínu prováděl místní 
stavitel E. Thym. Stavbu komína prováděla firma A. Dvořák a K. Fischer. Podle původních 
plánů měla mít tkalcovna veliký sál pro 324 stavů, 53,5 m dlouhý a 34,5 m široký. Při 
kolaudaci 20. 9. 1905 však bylo zjištěno, že plány byly pozměněny. Sál byl zkrácen na 40 
metrů a bylo v něm postaveno 114 stavů. Konstrukce sálu byla realizována z cihlového 
nosného zdivá po obvodu s litinovými sloupy členícími dispozici (...). Stavební hmota 
tkalcovny byla rozšířena v roce 1908 o prostory pro šlichtovnu a pisámu (33,8 m x 7,5m). 
V roce 1910 začala výroba v nové tiskárně, která přinesla rozšíření o bělidlo, barevnu 
a úpravnu umístěnými na konci objektu tiskárny. Po útlumu v období první světové války 
byla tkalcovna rozšířena na západní a východní straně.
V roce 1923 požádal J. Sochor o změnu regulační čáry a začal s výstavbou rytebny, 
moletebny a laboratoře na revers (tj. bez stavebního povolení). V tomto roku byla provedena 
stavba transformační stanice, která byla ohnivzdorná z cihel a s betonovým stropem 
a podlahou. Do roku 1924 je datována podle kroniky závodu stavba nové kancelářské budovy
3
a vrátnice u vstupu do závodu. V roce 1925 byly v areálu závodu vystavěny garáže, bělidlo 
a skládáma.
V roce 1930 byl závod rozšířen o kotelnu a strojovnu. V tomto roce začala také 
výstavba kolonie rodinných domů pro zaměstnance podle návrhu architekta Pavla Janáka.
V roku 1932 došlo v závodě k výbuchu, při kterém shořelo skladiště pomocných látek. 
Starý objekt tkalcovny byl rozšířen o další část - automatickou tkalcovnu (projekt Ing. F. 
Jirásek). V roce 1933 pokračovalo budování rodinných domků v kolonii. V roce 1934 došlo 
ke zřícení světlíkového stropu v rozsáhlé kuchyni barev, který byl vybudován rok před tím.
V roce 1935 byla zahájena stavbu budovy pro mechanickou tkalcovnu. Roku 1937 došlo 
k přístavbě přípravny hedvábí pro automatickou tkalcovnu. Pod vedením Mária Stadlera byl 
v roku 1939 založen archiv firmy SOCHOR. V tomto roce firma rozšířila výrobní plochy 
o novou úpravnu hedvábí o rozměrech 700 m2. Vedení firmy dalo vypracovat ambiciózní 
projekt dálnice ze Dvora Králové nad Labem do Prahy. Byl vybudován nový komín 
s celkovou výškou 80 m. Ve výšce 30 m nad terénem byl na něm umístěn vodojem s obsahem 
300 m3. Po roce 1941 byly výrobní prostory upraveny podle potřeb továrny na válečnou 
výrobu leteckých motorů.
Od roku 1946 byl závod součástí podniku TIBATEX n. p. - v současnosti podnik TIBA, 
a. s. Dvůr Králové nad Labem. Původní stavební hmoty Sochorova závodu byly upravovány 
podle potřeb měnícího se výrobního procesu. Vesměs šlo o vestavby dělících stěn, případně 
zesilování nosných konstrukcí z důvodu nosnosti pro nové stroje. Kancelářská budova 
u vstupu do závodu zůstala zachována, kromě změny maleb v interiéru téměř beze změn.
V sice ne příliš dobrém, ale funkčním stavu zůstaly zejména objekty využívané pro účely 
závodu. Vila Josefa Sochora a domek vrátného jsou v silně zanedbaném stavu (resp. 
v současnosti jsou zbořené). Poškozen je také objekt staré tkalcovny z roku 1904, který byl 
necitlivě přestavěn na obchodní provozovnu.
Odůvodnění návrhu: Dvůr Králové nad Labem byl významným průmyslovým městem, 
s převažujícím textilním průmyslem. Vysoké komíny, kromě své užitné funkce, byly v 19. 
století symboly prosperity místa. Komín v současnosti tvoří významnou dominantu města, 
zároveň připomíná tuto průmyslovou, textilní slávu města. Jeho cihelné provedení splňuje 
estetické požadavky, dotváří panorama města.
Vzhledem k tomu, že na území Královehradeckého kraje se do současnosti dochovaly 
dva komíny s vodojemem a posuzovaný komín je nejvyšším komínem s vodojemem na území 
České republiky, je jeho zachování z hlediska historie a vývoje velmi důležité. Zápisem 
do kulturních památek bude ochráněna jeho existence. (...)
Památková hodnota a zdůvodnění památkové ochrany: Objekt továrního komínu 
s vodojemem je dokladem historického vývoje, významnou technickou památkou. Svou 
výškou (83 m) je nejvyšším komínem s vodojemem na území České republiky a rezervoárem 
s největším objemem (300 m3), má největší parametry v České republice a je jedinečnou 
ukázkou provedení komínů.
Městský úřad Dvůr Králové nad Labem (...) zvážil architektonické a urbanistické pojetí 
a historické souvislosti, a došel k závěru, že tovární komín s vodojemem (...) splňuje 
podmínky ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1987 Sb. (...) pro prohlášení věcí 
za kulturní památku, a proto toto prohlášení doporučuje. [...]“.
Krajský úřad Královehradeckého kraje, odbor regionálního rozvoje, grantů a dotací, 
oddělení kultury a památkové péče, ve svém vyjádření ě. j. 7190/RG/2015-5 ze dne 12. 3. 
2015, prohlášení uvedené věci za kulturní památku také doporučil, a to s tímto vyjádřením:
„[...] Základ budoucího areálu textilní továrny byl položen v roce 1903 zásluhou 
zakladatele firmy Josefa Sochora (1866-1931). V roce 1938 vznikla akciová firma Sotex, 
která produkovala 20 % tištěných textilií v tehdejším Československu a zaměstnávala 1200
4
lidí. K dalšímu rozšíření firmy došlo i v následujících letech 1939-1941. V polovině roku 
1941 však byly textilní závody na základě norimberských zákonů konfiskovány (oba tehdejší 
spolumajitelé - Josef Stanislav Sochor a Pavel Sochor - pak zahynuli v koncentračních 
táborech). Nezabránila tomu ani skutečnost, že bratři Sochorové jmenovali na počátku tohoto 
roku nového vrchního ředitele, kterým byl Němec Fritz Altmann. V čele podniku se 
po konfiskaci vystřídalo několik správců. V polovině roku 1942 byla zastavena textilní výroba 
a tovární objekty byly pronajaty německé firmě Junkers-Flugzeug und Motorenwerke, A. G., 
a začaly se zde vyrábět letecké motory. Po skončení druhé světové války byl podnik, přes 
veškerou snahu vdovy po J. S. Sochorovi Jarmily Šebelové, v prosinci roku 1945 znárodněn. 
Byla zde opět obnovena textilní výroba (n. p. Textilní tiskárny, úpravny a barevny Tibatex - 
závod 13, později TIBA). Definitivní zánik areálu textilní továrny přinesl až rok 2007, kdy 
firma skončila v konkurzu. Od této doby celý průmyslový areál chátrá a postupně se 
demoluje.
Předmětný komín je svědectvím prudkého rozvoje areálu továrny v letech 1939-1941. 
Byl vystavěn v roce 1941 a uvádí se, že ho postavila firma Ing. V. Fischer a spol. z Letek 
u Libšic (...). Tato společnost přímo navazovala na tradici firmy Dvořák & Fischer, která 
měla továrnu rovněž v Letkách a prokazatelně se řadila k jedněm z největších výrobců 
komínů u nás. V literatuře je popisován takto: „Nově vybudovaný komín byl 80 m vysoký, 
nahoře 3,42 m široký. V úrovni dlažby dvora měl komín průměr 7,66 m a obvod 24 m. Stěna 
komínu byla nahoře silná 20 cm, dole 78 cm. Ve výši 30 m nad dlažbou dvora bylo 
vybudováno dno reservoáru o obsahu 300 m3, průměr reservoáru měřil l i m a  největší 
hloubka vody v nádrži 5,5 m.“ (...) Dle dobového tisku však komín označovaný jako 
„nejvyšší komín českého severovýchodu'1, jehož výstavba trvala 4 měsíce, měří dokonce 83 m 
(...). Komín kruhového půdorysu byl vystavěn z radiálních cihel, tzv. komínovek. Vodojem 
je umístěn ve výšce 30 m nad zemí na železobetonovém prstenci podepřeném krakorci.
Předmětný komín bývalé Sochorovy textilní továrny se řadí ke specifickému typu 
továrních komínů s vodojemy. Jedná se o stavby, které v sobě spojují funkce komínů 
odvádějících nežádoucí spaliny z technologických procesů a funkce rezervoárů zajišťujících 
dostatečný tlak vodovodní soustavy a potřebné množství vody využívané k různým účelům 
příslušné továrny. Takové řešení představovalo nesporně nejen úsporu finanční, ale i úsporu 
plochy pozemku. Z hlediska stavebně technického lze tyto speciální stavby považovat 
za vrcholný doklad schopností komínářských firem. Dle dostupných údajů se na území České 
republiky do dnešní doby dochovalo asi dvacet těchto komínů, přičemž pouze jeden z nich 
(tovární komín s vodojemem v Mělníku) je plně funkční (...). Nefunkční komíny nejčastěji 
slouží jako nosiče antén pro mobilní operátory (tak je tomu i v případě komína ve Dvoře 
Králové). Přitom tovární komín s vodojemem v bývalé Sochorově textilní továrně je 
nejvyšším dochovaným komínem tohoto typu u nás a unikátní v rámci republiky je i objem 
na něm umístěného rezervoáru. Vzhledem k aktuálně probíhající demolici jednotlivých částí 
areálu bývalé Sochorovy továrny stane se předmětný komín v brzké době jediným svědectvím
0 jedné z významných kapitol v historii města.
Vzhledem k výše uvedenému je Krajský úřad Královéhradeckého kraje (...) toho 
názoru, že zachování dané stavby je v zájmu památkové péče. Krajský úřad 
Královéhradeckého kraje (...) zde odkazuje na odbornou literaturu, kde se v souvislosti 
s u nás již sporadicky dochovanými komíny s vodojemy uvádí: „Jedná se o stavby technicky
1 stavebně jedinečné, které v mnoha případech nepostrádají ani hodnotu architektonickou. 
Jejich zachování pro další generace, alespoň v minimální míře, by nemělo být opomenuto.11 
(viz VONKA, Martin - KOŘÍNEK, Robert: Tovární komíny s vodojemy jako unikátní 
průmyslové dědictví. In: Časopis Konstrukce, odborný časopis pro stavebnictví a strojírenství. 
Odborná příloha časopisu Konstrukce - 4. ročník mezinárodní konference Průmyslová 
ekologie 2014, s. 59-61, Praha.).
5
Po zvážení výše uvedených skutečností proto dospěl Krajský úřad Královéhradeckého 
kraje (...) k závěru, že předmětná stavba továrního komínu s vodní nádrží bývalého textilního 
podniku TIBA (...) splňuje požadavky kladené na věci, které jsou kulturními památkami 
ve smyslu zákona ě. 20/1987 Sb. (...), a proto doporučuje prohlášení uvedené věci za kulturní 
památku.“.
Ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb. byl o podání návrhu písemně 
vyrozuměn vlastník věci navržené na prohlášení za kulturní památku, a v souladu 
s ustanovením § 36 odst. 3 správního řádu mu bylo umožněno, aby se před vydáním 
rozhodnutí vyjádřil k podkladům, které Ministerstvo kultury v průběhu řízení shromáždilo. 
Vlastník určil svého právního zástupce, který se přišel seznámit s podklady řízení a následně 
zaslal toto stanovisko:
„Účastník řízení v prvé řadě poukazuje na to, že ve veškerých podkladech obsažených 
ve spisuje komín popisován v úzkém kontextu celé bývalé textilní továrny TIBA, resp. dříve 
Josef Sochor. Podstatná část budov daného továrního areálu však již byla po ukončení výroby 
v souladu se všemi zákonnými podmínkami odstraněna, když tyto budovy nebyly jakkoliv 
památkově chráněny. V případě komínu se tak fakticky jedná o osamocený objekt, který už 
nikdy nebude sloužit svému původnímu účelu, ať již k odvodu spalin či k zásobování 
protipožárního systému vodou. Takto osamocený komín je tedy nyní pouze dílčí částí již 
neexistujících a nefunkčních systémů. Současné a zřejmě i v budoucnosti jediné možné 
využití komínu je jako nosič anténních systémů telekomunikačních operátorů, když účastník 
řízení je jako vlastník komínu v tomto ohledu vázán dlouholetými smlouvami s jednotlivými 
operátory. Za tímto novým účelem využití byl navíc komín v části nad vodojemem po celém 
obvodu svého dříku doplněn speciálním stacionárním ochozem a upevňovacími konstrukcemi 
a po povrchu komína je k zemi vedeno množství kabelových svazků.
Je tedy zřejmé, že případná památková hodnota takto osamoceného, nefunkčního a nyní 
již ke zcela jiným účelům využívaného a za tím účelem upraveného komína je výrazně 
snížena oproti stavu, kdy zde byl celý funkční areál včetně zejména funkčního protipožárního 
systému navazujícího na vodojem umístěný na komíně. Reálně se v současnosti jedná 
o komín jako pouhou zděnou stavbu - nosič antén, přičemž původní role komína 
v technologickém procesuje nyní již zcela nezřetelná. Takový komín svým umístěním, 
charakterem a historickou podstatou sotva může splňovat podmínky § 2 odst. 1 písm. a) 
zákona č. 20/1987 Sb., tedy být významným dokladem historického vývoje, životního 
způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevem tvůrčích 
schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, 
historické, umělecké, vědecké a technické.
Účastník řízení dále vyslovuje podiv nad podklady, na základě nichž byl Národním 
památkovým ústavem připraven samotný návrh na prohlášení nemovité věci za kulturní 
památku (...). Přestože se v návrhu uvádí, že se majitel komína schůzce, resp. umožnění 
přístupu nebrání (pouze jej s ohledem na probíhající demolici areálu nabízí v pozdějším 
termínu), je v návrhu popisován údajný stav komína. Jak mohl NPÚ dojít například 
k závěrům, že „komín nemá závažné statické problémy14 resp. „místy je narušeno cihelné 
zdivo reservoáru“, když se se stavem komínu na místě samém prozatím neměl možnost 
seznámit? Komín se přitom nachází uvnitř oploceného soukromého areálu účastníka řízení, 
do něhož není veřejný přístup.
Přinejmenším zvláštní pak je i to, že v příloze návrhu je obsažena poměrně rozsáhlá 
fotodokumentace, a to například včetně fotografií jakýchsi vnitřních prostor, fotografií 
jakýchsi armatur a dokonce i fotografií pořízených z hlavice komína. U těchto fotografii 
vůbec není zřejmé, kdy a kým byly pořízeny a u části z nich dokonce ani to, zda vůbec 
zobrazují předmětný komín. Účastník řízení vylučuje, že by udělil jakékoliv osobě povolení
6
ke vstupu do areálu za účelem jakéhokoliv zkoumání či fotodokumentace komína, natož pak 
aby současně svolil ke značně rizikovému výstupu kohokoliv až na hlavici komína. Přístup 
na komín je standardně umožňován pouze osobám, které provádí montáže či údržbu anténních 
systémů. Tyto systémy se navíc nacházejí pouze přibližně v polovině výšky komína. Účastník 
řízení proto považuje za zřejmé, že fotodokumentace, použitá NPÚ v příloze návrhu, je 
výsledkem protiprávního vniknutí do oploceného areálu účastníka řízení. Areál byl přitom 
v minulosti opakovaně terčem krádeží a věc byla řešena i Policií ČR. Případná identifikace 
autora fotografií v příloze návrhu by tedy mohla být přínosná i pro řádné došetření těchto 
záležitostí.
Účastník řízení považuje za nezbytné, aby bylo před vydáním rozhodnutí v tomto řízení 
provedeno řádné místní šetření, při němž se správní orgán na místě samém seznámí se 
skutečným aktuálním stavem komína a při němž bude případně provedena řádná 
fotodokumentace, u níž bude zřejmý čas a místo jejího pořízení. Je zcela vyloučené, aby 
správní orgán vycházel při svém rozhodnutí z fotodokumentace nejistého místa a data 
pořízení, která navíc byla dle všeho pořízena po protiprávním vniknutí do oploceného areálu 
v majetku účastníka řízení.
Účastník řízení tedy s ohledem na shora uvedené nesouhlasí s prohlášením komína 
za kulturní památku, když jeho zbývající historické hodnoty zjevně nepostačují k prohlášení 
za kulturní památku, a navíc dosavadní průběh řízení vykazuje i procesní nedostatky (absence 
místního šetření, využití fotodokumentace nejasného a zřejmě i protiprávního původu) (...).“.
Ministerstvo kultury k vyjádření vlastníka uvedlo následující: „Ministerstvo podotýká, 
že komín není popisován jen v úzkém kontextu v rámci areálu bývalé textilky. 
Ve stanoviscích kromě tohoto kontextu je také zohledněna technická a architektonická 
stránka, především v této souvislosti je uvedena unikátnost parametrů této stavby. 
V současnosti se jedná o komín nejvyšší ve specifické kategorii komínů s rezervoárem vody 
a také disponuje nádrží vody o největším objemu v České republice. Ve stanoviscích jsou 
uvedeny také další významné kvality, které se podílejí na hodnotách objektu jako např. 
symbolika stavby ve vztahu k historii místa, estetické působení aj.
Je zřejmé, že tento komín již patrně nikdy nebude sloužit svému původnímu účelu, 
nicméně je nutné konstatovat, že mnohé kulturní památky již neslouží svému původnímu 
užívání (žádný zámek není již sídlem šlechty, stejně tak jako mnohé historické technické 
stavby jako mlýny, vápenky či hamry již neslouží k původnímu účelu, přesto naplňují 
podmínky § 2 odst. 1 písni, a) zákona č. 20/1987 Sb. a jsou kulturními památkami.
V návaznosti na výše uvedené námitky k získané fotodokumentaci, kterou 
Národní památkový ústav přiložil ke svému návrhu na prohlášení předmětné věci za kulturní 
památku, vydalo Ministerstvo kultury usnesení o ohledání věci na místě. Toto ohledání se 
konalo dne 27. 11. 2018 za účasti pověřeného pracovníka Ministerstva kultury a přizvaného 
odborníka Národního památkového ústavu, územní odborné pracoviště v Josefově. Areál byl 
zpřístupněn, ohledání věci tak bylo umožněno, současně byla také pořízena aktuální 
fotodokumentace objektu komína včetně prostorových souvislostí.".
Ministerstvo kultury v souvislosti s ohledáním věci na místě požádalo dne 28. 11. 2018 
Národní památkový ústav o aktualizaci svého návrhu a také o vyjádření k těmto otázkám:
Zda současné využití komínu jako nosiče anténních systému nenarušuje jeho památkové 
hodnoty (nově umístěný transformátor napojený na stavbu komína, vedení kabelů 
po pohledových stěnách objektu, umístění vysílačů)?
Zda současná historická a památková hodnota objektu je v současné situaci při absenci 
okolní historické zástavby ještě vypovídající?
7
Zda jsou NPÚ ÚOP v Josefově známé příklady zdařilé konverze podobných objektů 
do urbanismu měst či jiných funkčních celků? Jelikož tento komín již patrně nikdy nebude 
možné využívat k původnímu účelu, vzhledem k demolici staveb, které byly na komín 
napojeny a v současné době se komín nachází jako opuštěný solitér na volném prostranství 
v centru města.
Národní památkový ústav se k výše uvedenému vyjádřil dopisem ze dne 21. 12. 2018:
„Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Josefově (NPÚ ÚOP 
v Josefově) po provedeném místním ohledání předmětného továrního komínu s vodojemem 
uskutečněném dne 27. 11. 2018 za účasti zástupce Ministerstva kultury a majitele objektu 
nadále a jednoznačně podporuje jeho prohlášení za nemovitou kulturní památku.
Tovární komíny s vodojemy (rezervoáry) jsou po technické a architektonické stránce 
zajímavou a ojedinělou typologickou skupinou komínových staveb. Jedná se prakticky 
o standardní komín, jen na jeho dřík byla osazena nádrž na vodu. Dochází tak k nápaditému 
rozšíření o další funkci, kdy nádrž slouží pro zásobování příslušného průmyslového areálu 
užitkovou vodou. Rezervoár dokonce přispívá k vyšší stabilitě komína s ohledem na zatížení 
větrem, přičemž přitížení od vodojemu není proti vlastní tíze komína až tak významné.
Na našem území je dosud doloženo přibližně 60 takovýchto komínů, dodnes se jich 
dochovalo jen 21. Významnou část z nich postavili v průběhu padesátileté historie Fischerové 
z Letek. Pouze jeden z nich, v Praze Vysočanech (ČKD), je kulturní památkou evidovanou 
v Ústředním seznamu kulturních památek ČR. Také pouze jeden z nich, v Mělníku (Chemická 
a hutní výroba) je plně funkční.
Na území Královéhradeckého kraje se do současnosti dochovaly dva komíny 
s vodojemem, ve Dvoře Králové a v České Skalici. Komín ve Dvoře Králové je však 
z celorepublikového hlediska unikátní záležitostí. Je nejvyšším komínem s vodojemem 
na území České republiky (83 m) a jeho reservoár má největší objem z komínových vodojemů 
v České republice (300 m3).
Komín dle vizuálního posouzení na místním šetření nemá statické problémy, zdá se 
v dobrém stavebně technickém stavu. Zčásti je degradováno pouze cihelné zdivo rezervoáru.
Zda současné využití komínu jako nosiče anténních systému nenarušuje jeho památkové 
hodnoty (...)?
Anténní systém zčásti může vizuálně narušit jeho vzhled, dle názoru NPÚ ÚOP 
v Josefově však nikoli celkové památkové hodnoty. Umístěná telekomunikační technika 
v principu respektuje tvar rezervoáru a je lehce odstranitelným a vratným zásahem. Navíc 
z příjmů lze získat finance na údržbu a obnovu památky.
Zda současná historická a památková hodnota objektu je v současné situaci při absenci 
okolní historické zástavby ještě vypovídající?
Současný majitel koncem roku 2014 zbořil rozsáhlé budovy bývalé tiskárny látek 
a kotelnu. Komín s rezervoárem sice ztratil jistý kontext místa, ale nadále zůstává dokladem 
připomínajícím slavnou průmyslovou minulost města a nepřehlédnutelnou dominantou sídla. 
Stále je to unikátní stavba, vzácná a nedílná součást našeho průmyslového dědictví, symbol 
vynalézavosti a stavitelské dovednosti, který je třeba chránit a zachovat dalším generacím. 
Jeto významný prvek v urbanizované krajině a svou nezvyklou siluetou do ní vnáší 
specifický vizuální vjem.
Zda jsou NPÚ ÚOP v Josefově známé příklady zdařilé konverze podobných objektů 
do urbanismu měst či jiných funkčních celků? (...).
8
Velmi zdařilou a ceněnou konverzí je nepochybně bývalý průmyslový areál v Libčicích 
nad Vltavou - Uhelný mlýn a Kotelna od architekta Patrika Hoffmana. Součástí areálu 
bývalých železáren je také právě komín s rezervoárem.
Z Královéhradeckého kraje lze například uvést hornický skanzen Důl Jan Sverma 
v Lamperticích u Žacléře, kde na těžní věži byla zpřístupněna vyhlídka nebo konverzi 
bývalého pivovaru v Hradci Králové, kde má nově zřízen sídlo Krajský úřad 
Královéhradeckého kraje.
Možnostmi nových využití komínů s rezervoáry se také detailně zabývá publikace 
„Komínové vodojemy (situace, hodnoty, možnosti)44 z roku 2015 vydaná v rámci projektu 
Dokumentace, pasportizace a návrhy konverzí komínových vodojemů jako ohrožené skupiny 
památek industriálního dědictví na území České republiky (...). Publikace také uvádí příklady 
využití ze zahraničí, např. z Německa.
Mírným zásahem, který je vratný, je osazení konstrukce pro utilitární využití, např. 
nosič telekomunikační antény nebo osvětlení reklamy. V případě změny funkce může být 
nové využití komína jako rozhledny nebo propagačního a informačního centra pro 
předpokládaný projekt rozvoje území. Další možností jsou různé volnočasové aktivity např. 
vyhlídka s můstkem pro bungee jumping apod. (...)“
Vlastníku bylo umožněno, aby se před vydáním rozhodnutí vyjádřil k novým 
podkladům k návrhu na prohlášení komína, které Ministerstvo kultury v průběhu řízení 
shromáždilo. Právní zástupce vlastníka se na základě seznámení s podklady vyjádřil takto:
„Stanovisko účastníka řízení se ani po seznámení se s novými podklady nezměnilo. 
Účastník řízení tedy nadále poukazuje na to, že komín je popisován zejména v úzkém 
kontextu celé bývalé textilní továrny TIBA, resp. dříve Josef Sochor. Podstatná část budov 
daného továrního areálu přitom již byla po ukončení výroby v souladu se všemi zákonnými 
podmínkami odstraněna, když tyto budovy nebyly jakkoliv památkově chráněny. V případě 
komínu se tak fakticky jedná o osamocený objekt na prázdné ploše, který již nikdy nebude 
sloužit svému původnímu účelu, ať již k odvodu spalin či k zásobování protipožárního či 
jakéhokoliv jiného systému vodou. Takto osamocený komín je tedy nyní pouze dílčí částí již 
neexistujících a nefunkčních systémů bez reálné perspektivy začlenění do případných 
jakýchkoliv obdobných systémů budoucích. I z podkladů ve spise je zřejmé, že využití 
komína pro odvod spalin skončilo již před 50 lety a využití jako vodojemu nejpozději v roce 
2007. Současné a zřejmě i v budoucnosti jediné možné využití komínu je jako nosič anténních 
systémů telekomunikačních operátorů, když účastník řízení je jako vlastník komínu v tomto 
ohledu vázán dlouholetými smlouvami s jednotlivými operátory. Za tímto novým účelem 
využití byl navíc komín v části nad vodojemem po celém obvodu svého dříku doplněn 
speciálním stacionárním ochozem a upevňovacími konstrukcemi a po povrchu komína je 
k vedle umístěné buňce technického zázemí vedeno množství kabelových svazků, jak je 
patrno i z fotodokumentace z ohledání věci dne 27. 11.2018.
Je tedy zřejmé, že případná památková hodnota takto osamoceného, nefunkčního a nyní 
již ke zcela jiným účelům využívaného a za tím účelem upraveného komína je výrazně 
snížena oproti stavu, kdy zde byl celý funkční areál včetně zejména funkčního protipožárního 
systému navazujícího na vodojem umístěný na komíně. Reálně se v současnosti jedná 
o komín jako pouhou zděnou stavbu - nosič antén, přičemž původní role komína 
v technologickém procesu je nyní již zcela nezřetelná. Takový komín svým umístěním, 
charakterem a historickou podstatou sotva může splňovat podmínky § 2 odst. 1 písm. a) 
zákona č. 20/1987 Sb., tedy být významným dokladem historického vývoje, životního 
způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projev tvůrčích 
schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, 
historické, umělecké, vědecké a technické.
9
Účastník řízení poukazuje také na to, že příklady „podobných objektů'4 se zdařilou 
konverzí, jak jsou uváděny k dotazu Ministerstva kultury v přípisu Národního památkového 
ústavu ze dne 21. 12. 2018, zdaleka neodpovídají shora popsané aktuální situaci komína. 
Zjevně nepřípadné jsou odkazy na hornický skanzen Důl Jan Šverma či areál bývalého 
pivovaru v Hradci Králové, dnes sídla Krajského úřadu Královéhradeckého kraje. V obou 
případech se jedná o příklady konverze celých areálů, nikoliv osamoceného komína, na který 
jsou jako příklady neaplikovatelné. Obdobné platí i pro další zmiňovaný případ bývalého 
průmyslového areálu v Libčicích nad Vltavou, v jehož rámci má být komín s rezervoárem 
toliko součástí celého areálu bývalých železáren. Úspěšně pak lze pochybovat také o reálnosti 
navrhovaných způsobů využití komína jako rozhledny či vyhlídky s můstkem pro bungee 
jumping. V obou případech by takové případné využití -  je-li vůbec v daném případě 
technicky možné -  nepochybně vyžadovalo opatření komína masivní vnější konstrukcí se 
schodištěm či snad výtahem, což by výrazným způsobem zasáhlo do tvrzených památkových 
hodnot komína počínaje zmíněným specifickým vizuálním vjemem, resp. povahou dominanty 
města dotvářející jeho panorama. Možná využitelnost pro propagační a informační centrum je 
pak značně sporná s ohledem na umístění komína mimo centrum města, od něhož je oddělen 
mj. řekou a rozsáhlým průmyslovým areálem, a tedy i mimo přirozené komunikační trasy 
potenciálních uživatelů takového centra. Vzdálená a bez přirozených komunikačních vazeb je 
pak i turisticky atraktivní lokalita místní zoologické zahrady se safari. Konečně i odborná 
literatura uvádí jako prakticky jediné realizované současné využití bývalých továrních komínů 
právě jako nosiěů telekomunikačních zařízení či reklamy.
Přihlédnout je pak nutno i ke zjištěním, že již přinejmenším jeden obdobný komín 
(Praha - Vysočany, Kolbenova ulice) prohlášen za kulturní památku byl a navíc je zde 
přinejmenším jeden další obdobný komín, který je dosud dokonce plně funkční (Mělník, 
Řipská ulice) a další obdobné komíny, které jsou funkční alespoň jako vodojemy (Litovel, 
Libčice nad Vltavou). Pro prohlášení v tomto řízení posuzovaného komína za kulturní 
památku pak hovoří prakticky pouze aspekt kvantitativní (výška komína a objem vodojemu) 
a upozaděn zůstává aspekt kvalitativní, který by přitom při posuzování skutečností 
rozhodných pro prohlášení věci za kulturní památku měl být vždy rozhodným - viz také výše 
odkaz na § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1987 Sb. Za zmínku stojí i to, že naprosto 
nezřetelné je v případě komína i jakékoliv vnitřní technologické vybavení, jehož existence je 
nanejvýš toliko tušena, resp. bez dalšího předpokládána.
Účastník řízení tedy s ohledem na shora uvedené nesouhlasí s prohlášením komína za 
kulturní památku, když jeho zbývající historické hodnoty dle jeho názoru zjevně nepostačují 
k prohlášení za kulturní památku.14.
Po vyhodnocení podkladů jednotlivě i ve vzájemné souvislosti vydalo Ministerstvo 
kultury dne 15. 4. 2019 napadené rozhodnutí, v němž dospělo k závěru, že soubor „tovární 
komín s vodní nádrží bývalého textilního podniku TIBA44 splňuje podmínky ustanovení § 2 
odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1987 Sb. pro prohlášení věci za kulturní památku, neboť se jedná 
o unikátní industriální dílo a doklad historického vývoje. V napadeném rozhodnutí mj. 
uvedlo:
„[...] Předmětný komín se nachází vjihozápadní části centra města Dvůr Králové 
nad Labem na volném prostranství ohraničeném zdí. Od počátku 20. století v tomto areálu 
sídlila mechanická tkalcovna a tiskárna bavlněných látek Josefa Sochora, později TIBA (...). 
Areál v již době svého vzniku disponoval továrními komíny, potřeba výstavby nového byla 
spojena s rozšiřující se produkcí, důvodem bylo především docílit účinnějšího spalování 
paliva. Předmětný komín byl dokončen během druhé světové války v roce 1941 a kromě 
hlavní funkce byl důvtipně doplněn o reservoár vody, který byl napojen na technologie bělidla 
a prádelny, zároveň byl také součástí protipožárních opatření. Komín je kónického tvaru,
10
vyzděný z radiálních cihel. Vysoký je 83 m, průměr v úrovni dvora činí 7,66 m, v hlavě 
(koruně) 3,42 m, ve výšce 30 m je na železobetonové desce podepřené konzolami osazen 
reservoár vody o celkovém objemu 300 m3. Při vnější stěně dříku komínu vede k vodojemu 
potrubí v cihelné šachtici. K výstupu na komín pro umožnění kontroly, revizí a oprav slouží 
ocelová stupadla s ochrannými třmeny. Zdrojů vody reservoáru bylo několik: řeka Labe, 
potok Netřeba, 2 artéské studny a jedna nádrž.
Tímto důmyslným způsobem došlo k propojení několika pro výrobní areály podstatných 
funkcí: odvod nežádoucích spalin, zefektivnění spalování, zásobování areálu potřebnou 
výrobní a protipožární vodou. To vše při maximální úspoře místa v areálu továrny. Další 
výhodou bylo, že teplo proudící komínem napomáhalo ohřevu vody, která tak v zimě 
nezamrzala. Reservoár na druhé straně přispívá k větší stabilitě komína, což je podstatné 
především při silných poryvech větru.
Komín byl z provozu odstaven roku 1969, vodojem byl v provozu do roku 2007. 
Současný stav komínu je dobrý, v květnu roku 2017 proběhla kontrola a částečná oprava, 
zbytek areálu bývalé textilky byl srovnán se zemí. V současnosti je komín využíván jako 
nosič telekomunikačních zařízení. Tento způsob využití sice nepřináší objektu nové 
památkové hodnoty, nicméně je ani významně nenarušuje. Stavba je nadále čitelná a její 
hlavní architektonické a technické kvality nebyly narušeny.
Komín ve Dvoře Králové nad Labem v areálu bývalé textilky TIBA je unikátní stavbou, 
jednou z mála dochovaných ze specifické skupiny komínů s vodním reservoárem. V rámci 
této úzké a technicky vysoce specializované kategorie se jedná o komín nejvyšší, jehož 
reservoár disponuje největším objemem v rámci celé republiky. Je tak dokladem vrcholného 
komínářského umu. Dále je tento komín nositelem historické a industriální paměti. Textilní 
výroba ve Dvoře Králové nad Labem byla velmi významná, produkce byla ve své době 
jednou z největších v republice. Nejen zdejší obyvatelé, ale také široká veřejnost má nadále 
v paměti výrobky firmy TIBA, a to i po několika letech ukončení provozu a zdemolování 
většiny výrobního areálu je TIBA nadále známé jméno. Komín je nadále symbolem 
průmyslové podnikavosti, technického rozvoje a dřívější prosperity. Nelze opominout také 
samotnou architekturu stavby, která je pečlivě vyzděna z radiálních cihel, zajímavě technicky 
i výtvarně pak došlo k osazení reservoáru na desku podepřenou konzolami. Předmětný komín 
je významnou dominantou města a orientačním bodem.
Ministerstvo kultury nemůže vlastníku kulturní památky stanovit, jakým způsobem 
a k jakému účelu má svůj majetek využívat a není k tomu určené ani řízení o prohlášení věci 
za kulturní památku. Nicméně vlastník kulturní památky může využít bezplatného poradenství 
odborníků z řad památkové péče. Touto konkrétní problematikou se také zabývá literatura 
(autor Martin Vonka a kol.). Nové funkce a konverze takovýchto staveb jsou bezpochyby 
poměrně obtížné a vyžadují značnou dávku kreativity s přesahem do širšího kontextu 
prostředí a společenské využitelnosti, nicméně právě odvážnější a originální projekty dnes 
oslovují širokou veřejnost. Jako zcela reálné je možné kromě stávajícího využití komína jako 
nosiče telekomunikačních zařízení jej využít jako: nosič umění či součást uměleckého díla 
(např. světelné instalace realizované v německé huti Meiderich v Duisburgu), realizovat 
konverzi na rozhlednu (např. Smithfield v Dublinu), realizovat přístavby s muzejní expozicí 
(v tomto konkrétním případě se nabízí expozice věnovaná průmyslové výrobě ve Dvoře 
Králové nad Labem či k tématu technických staveb -  komínářství a vodárenství; v této situaci 
by bylo možné např. využít komín jako hlavní poutač.). Stavbu komína je také možné začlenit 
do zcela nové výstavby (obchodní centrum jako např. v německém Kleve, či součást 
zážitkového centra), v takovém případě může komín oživit novou architekturu a sloužit také 
jako poutač a orientační bod pro návštěvníky (např. komín bývalých strojíren Breitfeld-Daněk 
na Karlině). Výše uvedené dokládá, že stavbu komína je možné zapojit do veřejného prostoru 
a aktivního společenského života. [...]“.
11
Proti tomuto rozhodnutí podal vlastník objektu dne 30. 4. 2019 rozklad (doplněný dne 
30. 5. 2019), v němž požaduje, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno, nebo aby bylo zrušeno 
a věc vrácena Ministerstvu kultury k novému projednání. Rozklad obsahuje následující 
námitky:
„1) Účastník řízení považuje napadené rozhodnutí za nesprávné zejména s ohledem 
na to, že památkové hodnoty předmětného souboru nejsou dostačující pro jeho prohlášení 
za kulturní památku, když pro jejich posouzení mj. byla upřednostněna hlediska kvantitativní 
před hledisky kvalitativními a adekvátně zohledněna nebyla ani skutečnost, že předmětný 
soubor původnímu účelu již dlouhodobě neslouží ani již sloužit nebude a jeho role 
v technologickém procesu je nyní již zcela nezřetelná. Dle názoru účastníka řízení se 
v případě předmětného souboru nejedná o významný doklad historického vývoje, životního 
způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projev tvůrčích 
schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, 
historické, umělecké, vědecké a technické, což je zákonnou podmínkou pro jeho prohlášení 
za kulturní památku dle ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1987 Sb. (...).
2) Správní orgán založil napadené rozhodnutí v prvé řadě na závěru o tom, že 
předmětný komín s vodní nádrží bývalého textilního podniku TIBA (...) je unikátním. Jeho 
unikátnost je dovozována v prvé řadě z kvantitativních technických parametrů komína, 
zejména tvrzené výšky 83 metrů a objemu reservoáru vody 300 m2, aniž by však tyto 
parametry byly v průběhu řízení jakkoliv ověřeny. To se týká i dalších technických parametrů 
komína, včetně například jeho vnitřního technického vybavení. Z odůvodnění napadeného 
rozhodnutí není zřejmý primární zdroj těchto uváděných technických parametrů, když 
účastník řízení může toliko konstatovat, že tímto zdrojem rozhodně není za jeho účasti 
provedené ohledání věci dne 27. 11. 2018. V jeho průběhu došlo toliko k obhlídce Komína 
zvenčí z úrovně okolních pozemků, o čemž svědčí i provedená fotodokumentace, která je 
součástí správního spisu. Totéž lze konstatovat například také ohledně tvrzeného potrubí 
vedeného v cihelné šachtici při vnější stěně dříku, resp. jakéhokoliv dalšího vnitřního 
technického vybavení posuzovaného komína, které může být při provedeném způsobu 
ohledání nanejvýš tušeno.
3) K otázce tvrzené unikátnosti uvedl účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 5. 4. 
2019 příklady dalších komínů obdobného typu (tedy s vodojemem), z nichž přinejmenším 
jeden (Praha -  Vysočany, Kolbenova ulice) již prohlášen za kulturní památku byl, 
přinejmenším jeden další obdobný komín je dosud dokonce plně funkční (Mělník, Řipská 
ulice) a jsou zde i další obdobné komíny, které jsou funkční alespoň jako vodojemy (Litovel, 
Libčice nad Vltavou). S touto námitkou se správní orgán vypořádal tím, že „v tomto řízení 
posuzuje památkové hodnoty předmětné věci, nikoliv památkové hodnoty jiných staveb41. 
Tento argument však nemůže obstát v situaci, kdy památkové hodnoty komína byly shledány 
v jeho tvrzené unikátnosti. Má-li totiž být jakákoliv věc shledána unikátní, pak takovému 
závěru vždy musí předcházet porovnání s jinými obdobnými věcmi. Buď je památková 
hodnota komína posuzována izolovaně, bez ohledu na jiné obdobné komíny, a v takovém 
případě nelze památkovou hodnotu shledat v unikátnosti komína. Neboje památková hodnota 
komína shledána v unikátnosti, ale pak musí být jasně odůvodněno, v čem památková hodnota 
konkrétního komína převyšuje památkové hodnoty jiných obdobných komínů. Tyto dvě 
argumentační linie se navzájem logicky vylučují a nelze je kombinovat.
12
4) Dodat lze pak i to, že samotná případná kvantitativní unikátnost deklarovaných 
technických parametrů nemůže vést k závěru o památkové hodnotě komína, když je zřejmé, 
že důvodem památkové ochrany sotva může být pouhý závěr o tom, že nějaká věc je 
v kontextu nějakého území největší (...)• To je konečně zřejmé v případě obdobného komína 
v Praze -  Vysočanech, který byl prohlášen za kulturní památku, ač má být v příslušných 
parametrech menší než posuzovaný komín. Obstát pak nemůže ani snaha o nalezení 
unikátnosti tam, kde ve skutečnosti žádná unikátnost není, jako v případě argumentace, že 
komín byl „kromě hlavní funkce důvtipně doplněn o reservoár protipožárních opatření14. Je 
přitom zřejmé, že obdobná míra důvtipnosti byla vlastní všem komínům s vodojemem, 
hromadně stavěným v průběhu 19. a 20. století. Posuzovaný komín je přitom jedním 
z posledních vybudovaných, tedy nejmladších komínů tohoto typu, a pouze tedy přebírá 
„důvtipnosť1 aplikovanou již mnohokrát předtím na přinejmenším desítkách obdobných 
komínů v České republice a nepochybně i o několik řádů vyšším počtu obdobných komínů 
v jiných zemích. Vůbec pak není zřejmé, proč by právě posuzovaný komín měl být 
„dokladem vrcholného komínářského umu“, resp. zda samotná výška komína či objem jeho 
vodojemu takový závěr odůvodňují.
5) V kontextu podkladů pro vydání napadeného rozhodnutí pak lze zmínit i to, že 
výstavba komína měla být projektována a probíhat v roce 1940 až 1941 krátce před konfiskací 
továrny na základě norimberských zákonů a jeho provedení lze tedy důvodně předpokládat 
jako maximálně utilitární v intencích fakticky i úředně limitovaných materiálních i lidských 
zdrojů v době 2. světové války, resp. Protektorátu Čechy a Morava (...). Za nepříliš případný 
je pak při vědomí tohoto časového prvku nutno považovat i závěr města Dvora Králové nad 
Labem v jeho vyjádření ze dne 11. 3. 2015 o tom, že „vysoké komíny byly v 19. století 
symbolem prosperity místa11. Tuto argumentaci by snad bylo lze vztáhnout na původní komín 
textilky Sochor z počátku 20. století, který však byl postupem času z čistě utilitárních důvodů 
nahrazen komínem dalším a ten v roce 1940 opět již posuzovaným komínem (...). Důvodem 
přitom nebyla jakákoliv demonstrace prosperity, ale čistě fyzikálně dané zabezpečení 
dostatečného tahu pro zvyšující se nároky na účinnost spalování, resp. odvod samotných 
spalin.
6) Za přinejmenším spornou pak má účastník řízení i podpůrnou argumentaci stran 
tvrzeného významu komína v kontextu města Dvora Králové nad Labem. Účastníkovi řízení 
není zřejmé, proč a jak by právě posuzovaný komín měl být „symbolem průmyslové 
podnikavosti, technického rozvoje a dřívější prosperity11 a „nositelem historické a industriální 
paměti11, resp. proč by případně tyto aspekty s jejich skutečnou mírou intenzity 
a společenského významu měly vést k prohlášení komína za kulturní památku. A to zvlášť 
v situaci, kdy ve Dvoře Králové nad Labem například již od 19. století působí další textilka 
JUTA a.s., mediálně prezentovaná jako prosperující a expandující, s celkem šesti výrobními 
závody v samotném Dvoře Králové nad Labem. Konečně v jednom z areálů této textilky se 
ve vzdálenosti 170 metrů od posuzovaného komína nachází další historický vyzdívaný komín, 
který může být směle symbolem průmyslové podnikavosti, technického rozvoje a trvající 
prosperity. 7
7) V neposlední řadě není účastníkovi řízení ani známo, že by posuzovaný komín byl 
významnou dominantou města či orientačním bodem. Jak již účastník řízení uvedl ve svém 
vyjádření ze dne 5. 4. 2019, je posuzovaný komín umístěn mimo centrum města, od něhož je 
oddělen mj. řekou Labe a rozsáhlým průmyslovým areálem textilky JUTA a. s. Lokalitu 
posuzovaného komína lze stručně popsat jako průmyslovou plochu mimo centrum města bez 
přirozených komunikačních cest do centra, ohraničenou po jednotlivých stranách
13
hypermarketem Tesco, řekou Labe s nábřežní silnicí, zčásti zatrubněným potokem Netřeba, 
supermarketem Penny Markét s přilehlým nákupním centrem a železniční vlečkou, za níž už 
začínají pole.
8) V bezprostředním okolí posuzovaného komína se nachází několik dalších továrních 
komínů, ať již shora zmíněný 50 metrů vysoký komín v areálu textilky JUTA a.s. (vzdálený 
170 metrů) či například dvojice 60 a 100 metrů vysokých komínů v areálu místní teplárny 
(vzdálených 340 a 410 metrů). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí ani z podkladových 
vyjádření přitom není zřejmé, proč by měl být dominantou a orientačním bodem právě 
posuzovaný komín. Lze přitom pochybovat o tom, že by tomu tak bylo kvůli vodojemu, který 
se nachází ve výšce pouze 30 metrů nad zemí a není tedy při pohledu z úrovně povrchu nijak 
dominantní. Posuzovaný komín je tak co do dominantnosti pouze jedním z několika místních 
vysokých továrních komínů v průmyslové oblasti v okruhu 500 metrů.
9) Za zmínku pak v neposlední řadě stojí i charakter samotného města Dvora Králové 
nad Labem, které leží v podhůří Krkonoš na horním toku řeky Labe. Průmysl, resp. textilní 
výroba byly dlouhodobě i z technologických důvodů umisťovány právě v údolí u řeky, 
samotný posuzovaný komín je umístěn na jednom z nejníže položených míst celého města. 
Až za řekou Labe se nacházející centrum města, tvořící městskou památkovou zónu (...), je 
položeno přinejmenším o 20 výškových metrů výše. Tím je výrazně limitována samotná 
viditelnost komína i dalších okolních továrních komínů, které tak zůstávají skryty 
za budovami, resp. stromy, a tím i jejich objektivní způsobilost být dominantou města 
a orientačním bodem.
10) Účastník řízení konečně i nadále namítá, že podstatná část budov daného továrního 
areálu již byla po ukončení výroby v souladu se všemi zákonnými podmínkami odstraněna, 
když tyto budovy nebyly jakkoliv památkově chráněny. V případě komína se tak fakticky 
jedná o osamocený objekt na prázdné ploše, který již nikdy nebude sloužit svému původnímu 
účelu, ať již k odvodu spalin či k zásobování protipožárního či jakéhokoliv jiného systému 
vodou. Takto osamocený komín je tedy nyní pouze dílčí částí již neexistujících a nefunkčních 
systémů bez reálné perspektivy začlenění do případných jakýchkoliv obdobných systémů 
budoucích. I z podkladů ve spise je zřejmé, že využití komína pro odvod spalin skončilo již 
před 50 lety a využití jako vodojemu nejpozději v roce 2007. Současné a zřejmě 
i v budoucnosti jediné možné využití komínu je jako nosič anténních systémů 
telekomunikačních operátorů, když účastník řízení je jako vlastník komínu v tomto ohledu 
vázán dlouholetými smlouvami s jednotlivými operátory. Za tímto novým účelem využití byl 
navíc komín v části nad vodojemem po celém obvodu svého dříku doplněn speciálním 
stacionárním ochozem a upevňovacími konstrukcemi a po povrchu komína je k vedle 
umístěné buňce technického zázemí vedeno množství kabelových svazků, jak je patrno 
i z fotodokumentace z ohledání věci dne 27. 11.2018. 1
11) Je tedy zřejmé, že případná památková hodnota takto osamoceného, nefunkčního 
a nyní již ke zcela jiným účelům využívaného a za tím účelem upraveného komína je navíc 
výrazně snížena oproti stavu, kdy zde byl celý funkční areál včetně zejména funkčního 
protipožárního systému navazujícího na vodojem umístěný na komíně. Reálně se 
v současnosti jedná o komín jako pouhou zděnou stavbu -  nosič antén, přičemž původní role 
komína v technologickém procesu je nyní již zcela nezřetelná. Takový komín svým 
umístěním, charakterem a historickou podstatou sotva může splňovat podmínky § 2 odst. 1 
písni, a) zákona č. 20/1987 Sb. (...).
14
12) Účastník řízení má navíc za to, že komín ani v žádném ohledu nijak nevybočuje 
z běžné stavební produkce tohoto typu své doby. Nepředstavuje tak výjimečný doklad 
historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti, ani nevykazuje nadprůměrné 
historické, umělecké a technické hodnoty. Nejedná se o jedinečné architektonické dílo, když 
jeho řešení je zcela běžné a typické pro tento druh staveb v době jejich realizace. Nebylo tak 
dosaženo základního předpokladu pro posouzení stavebního díla jakožto uměleckého, 
architektonického díla, jímž je individuální estetické ztvárnění prostoru tvořícího součást 
životního prostředí, obsahující jedinečný výraz výtvarného uměleckého projevu. Rovněž tak 
užité materiály a barevná kompozice jsou běžné, ničím nepodtrhující svým užitím 
a uměleckořemeslným zpracováním jedinečnost, resp. výjimečnost.
13) V případě komína jako potenciálního dokladu industriálního vývoje přitom platí, že 
zachování kulturního dědictví industriálního charakteru do značné míry závisí na jeho funkční 
celistvosti. Původní funkčnost je velmi podstatným parametrem při stanovení památkových 
hodnot, tu však komín již nevykazuje a do budoucna již nikdy vykazovat nebude.
Pro účinnější a zároveň proporcionální ochranu bývalých továrních komplexů přitom 
byla stanovena určitá pravidla, vymezená v Chartě industriálního dědictví (dále jen „Charta11), 
která byla přijata na jednání Mezinárodního výboru pro obnovu industriálního dědictví 
(TICCIH) v roce 2003. Charta slouží jako významné a odborníky nadnárodně uznávané 
vodítko pro rozhodování o ochraně industriálního dědictví a je v praxi plně aplikována (...).
Charta tak v obecné rovině určuje kritéria hodnocení průmyslových památek. Je zřejmé, 
že předmětem ochrany tzv. industriálních památek nejsou v první řadě architektonické 
hodnoty té které továrny či jiného objektu (ty jsou jen jakýmsi „doplňkovým" kritériem 
hodnocení). Účelem (potažmo předmětem) ochrany je naopak zachování úplného obrazu 
o podobě technické revoluce v tom kterém oboru, tedy obrazu o technickém vývoji, přeměně 
způsobu práce z manuální na strojní, o technologiích, strojním vybavení atd.
Konečně i vyjádření krajského úřadu hovoří o tom, že komín je „svědectvím prudkého 
rozvoje areálu továrny v letech 1939-1941“. Při veškeré úctě ke kulturnímu, resp. 
industriálnímu dědictví si účastník řízení dovoluje vyslovit pochybnost nad tím, zda prudký 
rozvoj jedné z mnoha textilních továren v období 2 válečných let odůvodňuje využití institutu 
prohlášení za kulturní památku a s tím související zásadní omezení ústavou garantovaného 
vlastnického práva účastníka řízení v obecném zájmu.
14) Výše uvedené lze tedy stručně shrnout následovně. Památkové hodnoty 
posuzovaného souboru nejsou dostačující pro jeho prohlášení za kulturní památku, když pro 
jejich posouzení mj. byla upřednostněna hlediska kvantitativní před hledisky kvalitativními 
a adekvátně zohledněna nebyla ani skutečnost, že předmětný soubor původnímu účelu již 
dlouhodobě neslouží ani již sloužit nebude a jeho role v technologickém procesu je nyní již 
zcela nezřetelná. Dle názoru účastníka řízení se v případě předmětného souboru nejedná 
o významný doklad historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti 
od nejstarších dob do současnosti, jako projev tvůrčích schopností a práce člověka 
z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, 
vědecké a technické, což je zákonnou podmínkou pro jeho prohlášení za kulturní památku dle 
ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1987 Sb. (...).
Účastník řízení s ohledem na shora uvedené nadále navrhuje, aby bylo napadené 
rozhodnutí změněno tak, že „soubor tovární komín s vodní nádrží bývalého textilního podniku 
T1BA“ (...) se za kulturní památku neprohlašuje, eventuálně aby bylo napadené rozhodnutí 
zrušeno a věc vrácena zpět k novému projednání.14.
15
V souladu s § 152 správního řádu jsem přezkoumal rozkladem napadené rozhodnutí 
Ministerstva kultury, jakož i řízení, které rozhodnutí předcházelo, a to zejména s přihlédnutím 
k námitkám v rozkladu uvedeným.
Shledal jsem, že Ministerstvo kultury shromáždilo všechny potřebné podklady 
a na základě jejich řádného vyhodnocení dospělo k závěru, který v napadeném rozhodnutí 
dostatečně odůvodnilo, tj. že komín v areálu bývalé textilní továrny TIBA je unikátní stavbou 
a jednou z mála dochovaných ze specifické skupiny komínů s vodním reservoárem.
K jednotlivým námitkám uvádím následující:
K bodu 1 rozkladu znovu opakuji to, co bylo již popsáno ohledně památkových hodnot 
předmětné věci v napadeném rozhodnutí, tj. že komín v areálu bývalé textilky TIBA je 
unikátní stavbou, jednou z mála dochovaných ze specifické skupiny komínů s vodním 
reservoárem. V rámci této úzké a technicky vysoce specializované kategorie se jedná o komín 
nejvyšší, jehož reservoár disponuje největším objemem v rámci celé republiky. Je tak 
dokladem vrcholného komínářského umu a nositelem historické a industriální paměti textilní 
výroby ve Dvoře Králové nad Labem. Komín je tak i nadále symbolem průmyslové 
podnikavosti, technického rozvoje a dřívější prosperity města. Nelze opominout také 
samotnou architekturu stavby, která je pečlivě vyzděna z radiálních cihel, zajímavě technicky 
i výtvarně pak došlo k osazení reservoáru na desku podepřenou konzolami. Mám za to, že vše 
je podrobně popsáno v napadeném rozhodnutí, v němž byl komín posuzován v celé šíři dané 
problematiky (celorepublikový význam, vztah objektu k místní historii, technické parametry, 
míra dochování atd.).
Co se týče námitky, že předmětný komín původnímu účelu již dlouhodobě neslouží ani 
již sloužit nebude, konstatuji, že -  jak již bylo ostatně řečeno výše -  mnohé kulturní památky 
dnes také už neslouží svému původnímu užívání (jde typicky o hrady, zámky, mlýny, 
vápenky či hamry atd.), přesto naplňují podmínky § 2 odst. 1 písm. a) zákona ě. 20/1987 Sb. 
a jsou kulturními památkami. Ostatně v některých případech ani není možné, aby tyto stavby 
sloužily svému původnímu účelu, proto tuto námitku nepovažuji za relevantní.
K bodu 2 rozkladu uvádím, že Ministerstvo kultury kromě výše uvedených stanovisek 
orgánů státní památkové péče a odborné organizace státní památkové péče čerpalo z veřejně 
dostupných internetových stránek zmíněných v napadeném rozhodnutí, a dále z těchto veřejně 
dostupných publikací - Vonka, M., Tovární komíny (funkce, konstrukce, architektura), ČVUT 
v Praze, Praha 2014, Vonka, M. - Kořínek, R. - Hořická, J. - Pustějovský, J., Komínové 
vodojemy (situace, hodnoty, možnosti), ČVUT v Praze, Praha 2015, a Vonka, M. - Kořínek, 
R. - Hořická, J. - Pustějovský, J., Komínové vodojemy (funkce, konstrukce, architektura), 
ČVUT v Praze, Praha 2015.
K bodům 3 a 4 rozkladu sděluji, že Ministerstvo kultury v napadeném rozhodnutí 
podrobně popsalo, v čem je předmětný komín z celorepublikového hlediska unikátní, a to 
včetně srovnání s podobnými komíny v České republice. Znovu tedy opakuji, že jde 
o nejvyšší komín s vodojemem na území České republiky a jeho reservoár má největší objem 
z komínových vodojemů v České republice. Mám za to, že pokud Ministerstvo kultury uvádí 
tyto informace (a to včetně „rekordních“ údajů jako „nejvyšší s největším rezervoárem 
vody“), je z nich patrné, že jde o jediný komín takového druhu ve srovnání s jinými. Jeho 
rekordní výška a rekordní objem rezervoáru však nejsou jediným důvodem jeho památkové 
ochrany. Jak již bylo řečeno, jedná se o technicky i stavebně jedinečnou hodnotnou 
technickou památku, která v sobě spojuje funkci továrního komínu odvádějícího nežádoucí
16
spaliny z technologické výroby a vodojemu zajišťujícího dostatečný tlak vodovodní soustavy 
a potřebné množství vody využívané k různým účelům příslušné továrny. Nadto zdůrazňuji, 
že na unikátnosti komína se jednomyslně shodly všechny oslovené orgány památkové péče 
(Městský úřad Dvůr Králové nad Labem a Krajský úřad Královehradeckého kraje) i odborná 
organizace památkové péče (Národní památkový ústav).
K bodům 5 a 6 rozkladu uvádím, že ve své době znamenala výstavba komína 
s vodojemem nesporně nejen úsporu finanční, ale i úsporu plochy pozemku. Pokud je však 
taková stavba (skoro osmdesát let po svém vzniku) hodnocena z hlediska existujících 
památkových hodnot ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1987 Sb., nelze ji posuzovat 
tak, že v době svého vzniku byla stavěna z ryze hospodářských důvodů. Touto optikou by pak 
musely být hodnoceny např. i mnohem starší stavby z období středověku (hrady, tvrze), které 
také byly stavěny ze zcela utilitárních důvodů, tj. jako opevněná feudální sídla sloužící 
k bydlení či obraně.
Co se týče významu komína v kontextu města Dvůr Králové nad Labem, zdůrazňuji, že 
vzhledem k demolici jednotlivých ěástí areálu bývalé Sochorovy továrny je předmětný komín 
prakticky jediným svědectvím o historii tohoto podniku. Proto nepovažuji za přiléhavé 
srovnání podatele rozkladu, že v blízkosti předmětného komína se nachází další komín, který 
je z jeho pohledu také významný, neboť ten není předmětem řízení.
K bodům 7 až 9 rozkladu, které zpochybňují významy komína z hlediska dominance 
v okolí, sděluji, že pojmy jako dominance a orientační bod jsou v tomto smyslu míněny 
především v důležitosti komína v rámci původní Sochorovy továrny, neboť jde fakticky 
o jediný, tj. solitérní pozůstatek z rozsáhlého výrobního areálu. Jsem přesvědčen, že jeho 
dominance je určena především jeho unikátním, resp. netypickým vzhledem, který 
nepochybně přitahuje a bude přitahovat pozornost široké veřejnosti.
K bodům 10 a 11 rozkladu uvádím, že Ministerstvo kultury nemůže vlastníku kulturní 
památky stanovit, jakým způsobem a k jakému účelu má svůj majetek využívat a není to ani 
účelem řízení o prohlášení věci za kulturní památku. Nové funkce a konverze takovýchto 
staveb jsou bezpochyby poměrně obtížné a vyžadují značnou dávku kreativity s přesahem 
do širšího kontextu prostředí a společenské využitelnosti. Nicméně mám za to, že právě 
odvážné a originální projekty mají šanci oslovit širokou veřejnost a naplnit tak i jeden 
z mnoha účelů, pro které jsou chráněny.
Domnívám se, že dosavadní využívání komína jako nosiče telekomunikačního zařízení 
není v rozporu s jeho prohlášením za kulturní památku. Jak je ostatně uvedeno i ve stanovisku 
Národního památkového ústavu -  anténní systém může sice zčásti vizuálně narušit vzhled 
komína, avšak nikoli jeho památkovou hodnotu ve svém celku, neboť umístěná 
telekomunikační technika v principu respektuje tvar rezervoáru na vrcholu komína, a zároveň 
přímo neohrožuje kulturní památku. Po prohlášení komína za kulturní památku tedy lze 
projednat umístění anténního zařízení na vrcholu komína v rámci závazného stanoviska 
orgánu památkové péče. Vlastník kulturní památky může využít také bezplatného poradenství 
odborné organizace památkové péče. V této souvislosti připomínám, že veřejný zájem na 
zachování kulturní památky by měl -  i s ohledem na princip proporcionality, který musí 
orgány památkové péče v souladu s judikaturou správních soudů uplatňovat -  ustoupit tomu, 
aby kulturní památka byla i nadále využitelná k stávajícímu předmětu podnikání.
Co se týče jiného konkrétního využití, připomínám, že v napadeném rozhodnutí jsou 
zmíněny některé zahraniční vzory, jak mohou být využity opuštěné komíny. Stavbu komína je 
tak možné nejen začlenit do případné nové výstavby na ploše bývalé továrny, kde bude sloužit 
jako orientační bod nových budov, ale také jej využít jako nosiče či součást uměleckého díla.
17
Mám za to, že výše uvedené příklady dokládají, že i solitérní stavbu komína uvnitř prázdného 
prostoru je možné zapojit do veřejného prostoru a aktivního společenského života.
K bodu 12 rozkladu, v němž je znovu zpochybňována jedinečnost komína, odkazuji 
na vypořádání námitek k bodům 3 a 4 rozkladu.
K bodu 13 rozkladu znovu opakuji, že dle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1987 Sb. 
není nutné, resp. to ani není možné, aby kulturní památka (či objekt prohlašovaný za kulturní 
památku) sloužila svému původnímu účelu.
Co se týče ochrany industriálního dědictví, mám za to, že právě prohlášením této 
unikátní stavby za kulturní památku bude příštím generacím zachován alespoň zlomek 
původního areálu bývalé textilky TIBA. Tyto požadavky jsou ostatně uvedeny i v podatelem 
zmiňované Chartě průmyslového dědictví TICCIH z roku 2003 (srov. např. čl. 3 bod I. -  
„Každý stát či region by měl rozpoznat, evidovat a chránit pozůstatky průmyslové činnosti, 
které chce pro budoucí generace zachovat.41, nebo čl. 3 bod VIII. -  „Je nutné definovat 
hodnotu významných lokalit a stanovit pravidla budoucích zásahů. Mají být přijata veškerá 
právní, administrativní a finanční opatření nezbytná k uchování hodnoty těchto lokalit.11). 
Jedním z takových forem opatření či ochrany je i status kulturní památky.
Podatel rozkladu sice odkazuje na čl. 5 bod I. této Charty („Zachování průmyslového 
dědictví vychází z ochrany jeho funkční celistvosti a zásahy do průmyslového areálu by ji 
měly udržet, jak je to jen možné.11), avšak vzhledem k tomu, že původní stavby v areálu 
Sochorovy továrny byly již z valné části zdemolovány, těžko lze hovořit i jakékoliv funkční 
celistvosti.
K bodu 14 rozkladu, který zpochybňuje památkové hodnoty komína, odkazuji 
na vypořádání námitek k bodům 1 a 2 rozkladu.
Závěrem znovu opakuji, že všechny výše uvedené námitky byly vypořádány již 
v napadeném rozhodnutí, kde byly zároveň popsány a definovány památkové hodnoty 
předmětného komína (architektonické a technické kvality, historická hodnota, urbanistické 
hodnoty atd.). Nadto upozorňuji, že podatel rozkladu neuvedl žádné nové skutečnosti ani 
důkazy, které by vyvrátily tvrzení uvedené v napadeném rozhodnutí, tj. že komín splňuje 
podmínky pro prohlášení věci za kulturní památku. Podstatou památkových hodnot je v tomto 
případě industriální architektura a technické řešení komína a nedochování původního areálu 
továrny naopak usnadňuje případnou budoucí adaptaci okolí komína k novému využití.
Dále zdůrazňuji, že režim kulturní památky sám o sobě bez dalšího nekomplikuje 
běžnou údržbu, ani nebrání operativnímu řešení náhlých havarijních situací. Povinnost zajistit 
dobrý stavební stav budov ostatně vyplývá i ze stavebního zákona, a to bez ohledu na to, zda 
objekt je či není kulturní památkou. Nadto k běžné údržbě provozně-technického charakteru 
není zapotřebí závazného stanoviska orgánu památkové péče. Z ustálené judikatury ve věci 
závazných stanovisek na úseku památkové péče vyplývá, že Nejvyšší správní soud setrvale 
odmítá v oblasti památkové ochrany neproporcionální praxi orgánů památkové péče s tím, že 
správní orgán musí při rozhodování vždy velmi pečlivě vážit, zda omezení vlastnického 
práva, kterým je i závazné stanovení, jakým způsobem vlastník památkově chráněné 
nemovitosti smí či nesmí tuto nemovitost opravit, upravit či přebudovat, je proporcionální 
veřejnému zájmu na zachování památkové hodnoty dané nemovitosti či lokality, v níž se 
nachází. Test proporcionality v užším smyslu může v určitých případech vést k tomu, že 
zájem na zachování původních prvků kulturní památky bude muset ustoupit jiným zájmům, 
například nebude-li bez stavebních úprav nemovitá kulturní památka nadále využitelná 
k podnikání. Případnou úpravu komína musí sice vlastník řešit v rámci obnovy kulturní
18
památky podle § 14 zákona č. 20/1987 Sb. se zástupci příslušného orgánu památkové péče, 
kterým je v tomto případě Městský úřad Dvůr Králové nad Labem, avšak tento orgán zároveň 
musí při vydávání závazného stanoviska dostatečně zohlednit specifika tohoto případu.
Na základě výše vypořádaných námitek znovu konstatuji, že napadené rozhodnutí 
náležitě prokázalo, že předmětný komín splňuje podmínky pro prohlášení za kulturní 
památku, na čemž se shodly všechny oslovené orgány i odborné instituce.
S ohledem na výše uvedené jsem dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno 
v souladu se zákonem č. 20/1987 Sb. a správním řádem. Proto mi nezbylo, než rozklad 
zamítnout a potvrdit rozkladem napadené rozhodnutí.
K projednání podaného rozkladu byla svolána ustavená rozkladová komise, která věc 
komplexně posoudila a na základě výše uvedeného mně navrhla rozhodnout tak, jak je 
uvedeno ve výroku.
P o u č e n í :
Toto rozhodnutí je podle § 91 odst. 1 a § 152 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, 
konečné a n e l z e  se proti němu dále odvolat.
otisk úředního razítka
Za správnost vyhotovení:
Mgr. Milan Kvasnička, v. r.
PhDr. Lubomír Zaorálek, v. r. 
ministr kultury
SLEZAN HOLDING a. s., Václavská 316/12, Nové Město, 120 00 Praha 2 
RAKOVSKÝ & PARTNERS s. r. o., advokátní kancelář, Václavská 316/12, 120 00 Praha 2
Na vědomí obdrží:
Ministerstvo kultury, OPP/O, zde
Národní památkový ústav, generální ředitelství 
Valdštejnské nám. 3, 118 01 Praha 1
Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Josefově 
Okružní 418, 551 02 Jaroměř-Josefov
Krajský úřad Královéhradeckého kraje, úsek památkové péče 
Pivovarské náměstí 1245, 500 03 Hradec Králové
Městský úřad Dvůr Králové nad Labem, úsek památkové péče 
Náměstí T. G. Masaryka 38, 544 17 Dvůr Králové nad Labem
19

Originál dokumentu:

analogový

Typ/druh dokumentu:

Typ dokumentu:	publikace, listiny, spisové dokumenty
Druh dokumentu:	evidence kulturních památek
Bližší specifikace:	rozhodnutí/usnesení podle správního řádu

Jméno souboru:

G0564027.pdf

Formát souboru:

application/pdf

Autor záznamu:

Michl Lukáš

Popis dokumentu:

Dvůr Králové nad Labem, tovární komín s vodní nádrží bývalého textilního podniku TIBA. Rozhodnutí podle § 152 správního řádu - rozklad.

Název pracoviště:

generální ředitelství

Velikost dokumentu (v bytech):

16064310 B

Rozměry obrazového dokumentu:

Autor originálu:

Ministerstvo kultury; Zaorálek Lubomír;

Klíčová slova:

Kulturní památka nemovitá;

Uživ. klíčová slova:

dokument ÚSKP;

Datum vzniku:

21.08.2020

Licence:

Typ:	úřední dílo - dílo, na které se nevztahuje ochrana podle práva autorského (https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-121)

Vazby dokumentu na aplikace IISPP

Bližší specifikace

Odkaz

Aplikace: Památkový katalog - právní stav

Druh záznamu: Právní stav

Ident. zázn.: Id právního stavu

Hodnota ident.: 23489227

Bližší specifikace:

Název	tovární komín s vodní nádrží bývalého textilního podniku TIBA
Číslo ÚSKP	106561
Kód fáze ochrany	P
Fáze ochrany	památkově chráněno
Kód typu ochrany	KP
Typ ochrany	kulturní památka

Aplikace: Památkový katalog - právní akt

Druh záznamu: Právní akt

Ident. zázn.: Id právního aktu

Hodnota ident.: 23489207

Bližší specifikace:

Název	rozhodnutí o rozkladem napadeném Ministerstva kultury čj. MK 30548/2019 OPP ze dne 15.4.2019 o prohlášení za kulturní památku
Číslo	MK 41348/2020 OLP
Datum nabytí právní moci
Typ ochrany	kulturní památka
ID právního stavu	23489227 Načítám data z navázané aplikace...

Územní identifikace dokumentu

Územní rozsah:

objekt lokalizovaný

Definiční body

Def. bod	Název objektu	Část obce	Č. dom.	Ulice	Č. or.	Kat. území	Obec	ORP	Okres

Přírůstkové body

Přír. bod

Název objektu

Část obce

Č. dom.

Ulice

Č. or.

Kat. území

Obec

ORP

Okres

Přír. bod: 301331

Název objektu: tovární komín

Část obce: Dvůr Králové nad Labem

Č. dom.:

Ulice:

Č. or.:

Kat. území: Dvůr Králové nad Labem

Obec: Dvůr Králové nad Labem

ORP: Dvůr Králové nad Labem

Okres: Trutnov

tovární komín s vodní nádrží b… (právní stav 23489227)

Lokality

Kód CZ

Název lokality

Reálný typ

Kat. území

Obec

ORP

Okres

Kraj

Kód CZ: 3401

Název lokality: Dvůr Králové nad Labem

Reálný typ: město

Kat. území: Dvůr Králové nad Labem

Obec: Dvůr Králové nad Labem

ORP: Dvůr Králové nad Labem

Okres: Trutnov

Kraj: Královéhradecký kraj

tovární komín s vodní nádrží b… (právní stav 23489227)

Kód CZ: 25619

Název lokality: Dolejší Předměstí

Reálný typ: býv. městská čtvrť

Kat. území: Dvůr Králové nad Labem

Obec: Dvůr Králové nad Labem

ORP: Dvůr Králové nad Labem

Okres: Trutnov

Kraj: Královéhradecký kraj

tovární komín s vodní nádrží b… (právní stav 23489227)

Historické regiony

Kód RS

Název hist. regionu

Kód RS: 375

Název hist. regionu: Dvůr Králové nad Labem

tovární komín s vodní nádrží b… (právní stav 23489227)

Ke stažení Náhled Poslat žádost